Svobodné noviny na internetu

Bývaly doby, kdy v knihovně každého národně smýšlejícího Čecha nesměly chybět „Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě“ od našeho největšího a nejslavnějšího historika, zemského historiografa a jednoho ze zakladatelů strany Staročechů, „národem Čecha a rodem Moravana“ – evangelíka Františka PALACKÉHO (1798-1876).

Všechno, co jsem uvedl v předchozí větě, je důležité, abychom pochopili, že tento příslušník druhé generace českého národního obrození byl nejkompetentnější osobou, jež stála na počátku emancipačního procesu, díky němuž se z Čechů stal moderní národ, jenž nakonec dosáhl svého vysvobození z habsburského „žaláře národů“.

Na rozdíl od F. Palackého, jeho současníků i pokračovatelů v jeho politickém „díle“ žijeme dnes v netypických poměrech. Brzy si budeme připomínat 75. výročí od konce Druhé světové války. Již tři generace nezažily válku, a proto jsou Češi (Moravané a Slezané) ukolébáni momentálním stavem. Prožíváme dobu relativního blahobytu, kdy se ekonomice daří a žádné zásadní otřesy politické ani hospodářské neruší náš klid.

To všechno vede k tomu, že se naši občané pramálo zajímají o historii svého národa. Domnívají se, že daný stav bude trvat navěky a že nám vlastně nic nehrozí. Momentálně nás na chvíli vyrušila z našeho klidu panika okolo nákazy koronavirem, avšak ani to není nic srovnatelného se španělskou chřipkou z doby před sto lety, či se středověkou „metlou“ – pravidelně se opakujícími morovými epidemiemi.

A tak se nelze divit tomu, že slovo „národ“ je některými jedinci považováno div ne za „sprosté“ slovo. Žijeme přece v Evropské unii, projektu jakéhosi „superstátu“, který se nepodařilo vytvořit ani v dobách největšího ohrožení evropské civilizace!

Vzpomeňme v této souvislosti na iniciativu českého krále Jiřího z Poděbrad na vytvoření společenství evropských katolických států v boji proti nebezpečí Osmanské říše (= Turků, muslimů). A jistě není od věci spravedlivě přiznat v Čechách tolik nenáviděnému králi Zikmundu Lucemburskému, „lišce ryšavé“, že se nebál odhodlaně postavit turecké expanzi do střední Evropy. Byl to důsledek porážky balkánských křesťanů (= srbského knížete Lazara) v bitvě na Kosově poli (1389). Neštěstí totiž nikdy nepřichází izolovaně a stává se pravidelně počátkem řetězících se událostí zla.

Všech těchto dějinných peripetií si byl historik F. Palacký dobře vědom. Nebyl tak naivní, aby mu nebylo jasné, že habsburské soustátí ve střední Evropě bylo vždy účinným nástrojem, nárazníkovým prostorem, o nějž se tříštily nejrůznější snahy agresorů o překreslování mapy Evropy i dějin zde žijícího obyvatelstva. Neštěstí obou totalit, nacistické a komunistické, které jsme byli ve 20. století nuceni prožít, bylo zapříčiněno zánikem velkých středověkých, „křesťanských“, říší: rakousko-uherské, německé a ruské.

Důsledkem tohoto zániku byl i vznik Československé republiky (ČSR, 1918), která se ustavila jako mladý, demokratický stát v prostoru mezi Německem a Ruskem. ČSR se nejdříve stala obětí agrese ze strany Německa, později, po skončení 2. světové války, se dostala pod vliv (s následnou okupací) imperiálního Sovětského svazu. Když jsme se konečně v roce 1989 z tohoto nerovného svazku vymanili, netrvalo to příliš dlouho a dostali jsme se do „soustátí“ dalšího – Evropské unie.

Podobně jako v době pobělohorské, kdy se počítalo s germanizací českého obyvatelstva, i tentokrát nám hrozí, že se náš národ rozplyne jako kostka cukru v „evropském moři“. Jistě – je to tak trochu nadsázka: nikdo nás k tomu nenutí zbraněmi, nýbrž „jen“ ekonomickými nástroji. Propojenost globálního světa je natolik velká, že uhájit svébytnost jednotlivých národů a národních států nebude jednoduché.

Bude to vyžadovat především uvědomělost od každého občana – proti všeobecně se rozmáhající lhostejnosti a falešnému pocitu, že o nic nejde a že je všechno „v pohodě“. Není! Nikdy nebylo. Když jsme nejvíc v klidu, tehdy nám hrozí největší nebezpečí. Tak tomu bylo v dějinách pokaždé.

Abychom se lépe vyznali v tom, v jaké etapě národního vývoje se momentálně nacházíme, potřebovali bychom radu takových znalců českých dějin, jako byl „otec národa“ František Palacký nebo jeho zeť – „vůdce národa“ František Ladislav Rieger.

Naši politici mají dnes jiné starosti: hlavně si hlídat židličky, na kterých právě sedí, a žít z peněz daňových poplatníků, dokud to jde. Na péči o budoucnost národa jim už čas nezbývá. Je proto na nás, obyčejných občanech, abychom se o tuto budoucnost postarali sami – bez neschopných, do sebe zahleděných a zkorumpovaných politiků. V tom nám bude nejlepším „průvodcem“ právě moudrost F. Palackého.

─────

Proto si připomeňme některé z jeho myšlenek. Kéž se stanou inspirací pro naši budoucnost!

● Uznáno je hlasem všeobecným, že to byli spisovatelé čeští, co nedali zahynouti národu.

● Velké doby v dějinstvu potřebují především velkých charakterů; tito ale zamítají prostředky zrádné a sobecké.

● Pokud požíváme svobody, nemůžeme a nebudeme schvalovati nežli ty zákony, které uznáme za spravedlivé.

● Svoboda bez mravního podkladu, bez práva a spravedlnosti jest jen pud dravce, jest libovůle a tyranství despoty, jest svoboda lupiče a zloděje, který majetek svůj sbírá, kdekoli se mu namane.

● Svoboda je ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může; ona jest základem blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské.

● Slované všichni bývali odjakživa svobody více milovní než jiní národové.

● Čech a Slovan vůbec umí mnohem lépe chovati se v neštěstí nežli ve štěstí.

● Vyložilť jsem na jiném místě, kterak celá historie česká, co do hlavního obsahu svého, jest ustavičné stýkání a potýkání se Slovanství s Němectvím, a to téměř ve všech oborech působení lidského. Ví to již, tuším, každé dítě, že v osudném zápasu tom, ačkoli nerovni počtem a silou hmotnou, obstáli jsme nejednou nejen čestně, ale i slavně: to však ještě na mále vešlo v obecnou známost a musí teprve snažně připomínáno býti, že kdykoli jsme vítězili, dálo se to pokaždé více převahou ducha, nežli mocí fysickou, a kdykoli jsme podléhali, že tím vinen býval vždy nedostatek duchovní činnosti, mravní statečnosti a odvahy.

● Čechové a Srbové byli před Rakouskem, Čechové a Srbové budou i po Rakousku.

● Český národ, jakkoli mnoho německého do života svého pojal i duchovně zažil, nepřestal býti slovanským národem. I dnes ještě tatáž z dějin, jako z povahy zeměpisné, úloha jemu se klade: sloužiti za most mezi Německem a Slovanstvem, mezi východem a západem v Evropě vůbec.

● Vlast naše jesti všude, kdekoliv ozývá se jazyk náš, jazyk slovanský.

● Až konečně přemůžeme barbarství, hrozící nám netoliko z východu, nýbrž i od západu, pak nastane v dějinách éra slovanská, tušená i předpovídaná od ušlechtilých našinců, kdežto člověčenstvo ve spravedlnosti a míru dojde ušlechtilého povolání svého.

● A když všichni naši vlastenci upřímně a pravou vzdělaností pracovati budou, pak nemám strachu o naši národnost a o národ náš. Ten se udrží sám, dokud bude chtíti, a více než jeho nepřátelé si přejou.

● O národ svůj já při tom nebojím se příliš. Třebas by mu souzeno bylo podniknouti opět zkoušku ohněm i železem, chováť on v sobě již jádra živého a zdravého dosti, aby nezahynul v ní, ale vzkřísil se k životu čilému opět, budiž to v okolnostech jakýchkoli.

2. 3. 2020

‒ RJ ‒