Svobodné noviny na internetu

Je málo osobností, jejichž poselství přežije jejich smrt a dokáže oslovit i budoucí generace. Jedním z takových vynikajících jedinců byl i JUDr. Karel SLADKOVSKÝ (1823-1880), radikální demokrat z roku 1848, který zůstal demokratem a především slušným a poctivým člověkem až do konce svého strastiplného života.

Právě na jeho příkladu můžeme dokumentovat, že chápe-li člověk svou veřejnou činnost jako službu národu, ve prospěch pravdy a spravedlnosti, je k politice „odsouzen“ v podstatě doživotně. Nevztahuje se na něj ani amnestie, ani odpykání „trestu“. O tom se mohl ostatně K. Sladkovský přesvědčit sám poté, kdy se jako někdejší politický vězeň 50. let 19. století navrátil do života společnosti, jež se jen pozvolna probouzela do po léta odpírané svobody.

První, co nás napadne po seznámení se s životopisem K. Sladkovského, je srovnání jeho osoby „disidenta“ z časů Bachova absolutismu s osudem našich politických vězňů éry komunismu ‒ z doby po Únoru 1948. Jeden podstatný rozdíl tu přece jenom je: Zatímco česká společnost 2. pol. 19. století oceňovala Sladkovského statečnost a hrdinství a snažila se napravit špatné svědomí uznáním jeho zásluh a poskytnutím významných funkcí, političtí vězni 50. let našeho století na svou skutečnou satisfakci a plnohodnotné přijetí většinovou společností marně čekají dodnes.

I v tom spočívá odlišnost mezi tehdejší demokracií a dnešní „demokracií“.

●●●

Muž, kterého si vážili i jeho odpůrci

Když v pátek 5. 3. 1880 přinesl deník Národní listy na titulní stránce článek v černém rámečku s titulkem Dr. Karel Sladkovský mrtev!, uvědomili si mnozí jeho současníci, jak velký člověk odešel, aniž mu bylo dopřáno dokončit své celoživotní dílo. Až jeho smrt se stala příležitostí, aby se Sladkovského vrstevníci a kolegové zamysleli nad jeho velikostí a významem pro český národ. Vždyť právě zesnulý vůdce mladočechů byl jedním z představitelů nové generace českých politiků, mužů vzdělaných i dostatečně sebevědomých, kteří dokázali o své pravdě přesvědčit jiné, ale i stát za svými názory.

Již pár týdnů po jeho smrti napsal literární kritik a stálý spolupracovník „Národních listů“ Ferdinand Schulz tato slova: „Karel Sladkovský zůstavil po sobě památku dokonalého, vzorného bojovníka českého. (…) Věnoval-li se v tomto století některý Čech převážnou částku svého životního působení politice, byl to Sladkovský; vyhledával-li kdo neúnavným úsilím, ano obětováním své vlastní existence hmotné a nasazením samého života jen dobro a prospěch svého národa, slávu, čest a rozkvět své vlasti, byl to Sladkovský; byl-li kdo stále připraven k tuhému boji a ochoten k nejkrutším obětem pro práva své rodné země, tož věru Sladkovský; uměl-li kdo pro svůj národ pracovati, trpěti a sebe zapírati, zajisté Sladkovský: a výsledek tohoto života, plného práce, strádání a hrdinství? Jsme posud církví bojující, máme posud více hrdin než vítězův, život náš posud hluboko vězí v tragice. A pln tragiky jest i život Sladkovského. (…) Schopen k zastávání nejpřednějších úřadův státních, Sladkovský volil raději postavení českého spisovatele a řečníka; moha dosíci nejvýnosnějších hodností veřejných, vybral sobě raději skrytou chudobu.“ (Osvěta, roč. X, 1880, str. 361-369)

●●●

Zůstal věrný ideálům svého mládí

Ač je to k nevíře, všechno, co F. Schulz napsal, byla pravda. Ano, Sladkovský takový doopravdy byl. Byla to výjimečná osobnost nejen v té době, ale takto by se nám nepochybně jevil i dnes. Za povšimnutí stojí i další postřehy, které u příležitosti smrti tohoto muže F. Schulz zaznamenal.

Tvrdil například, že „žádný z ostatních českých politikův, zesnulých nebo žijících, neměl a nemá v táboře národních odpůrcův tolik osobních přátel“ – jako právě Sladkovský. To se rovněž projevilo při pohřbu, kdy ve smutečním průvodu kráčeli také ti, kteří oceňovali, že Sladkovský si uchoval až do konce života ony ideály z r. 1848, kdy mladí Češi i Němci budovali „chrám svobody dosti prostranný, aby v něm měl místo každý vzdělaný národ evropský“, zatímco oni už tyto ideály dávno opustili a „neobmýšlejí nic jiného než porobu a smrt národa českého“.

Jaký tedy byl podle F. Schulze Sladkovského vztah k Němcům? Čím se tak zásadně lišil od svých současníků? „Nikoliv Sladkovský k nim, nýbrž oni k němu osobní přízní se klonili,“ dosvědčuje Schulz. Tajemství Sladkovského nekonfliktnosti souviselo prý s jeho ideou všeobecné politické svobody, s jeho snem o sbratření národů a s tím, že se nenechal odradit nezdary, neochotou a nevůlí k lepšímu Čechů s Němci.

Politik K. Sladkovský se zrodil v roce 1848. Když se následně stal politickým vězněm a po propuštění na svobodu žil s nálepkou „spiklence“ a člověka, kterému je lépe se vyhnout, uzavřel se do sebe a zbytečně nedával jiným lidem nahlížet do svého nitra. Proto ani ti, kteří s ním byli takřka denně v pracovním kontaktu, netušili, že existuje tajemství, o němž nikomu neřekl a které si vzal s sebou do hrobu.

Teprve po jeho smrti totiž vyšlo najevo, že v době, kdy byl odsouzencem na smrt, napsal dopis své matce, v němž se jí svěřil s tím, že zná jména dvou osob, které ho udaly a zavinily jeho neštěstí. Sladkovský sice věděl o přípravě spiknutí na jaře 1849, odmítl však organizátory prozradit a byl raději odhodlán emigrovat. Třebaže se vinou denunciantů ze své blízkosti stal nakonec jedním z obžalovaných a odsouzených, jména svých udavačů nikomu neprozradil a nevydal je veřejnému opovržení, jako se to stalo v případě konfidenta rakouské tajné policie K. Sabiny.

Také tato skutečnost potvrzuje, že K. Sladkovský byl muž vysokých morálních kvalit, člověk šlechetný, který netoužil po pomstě, i když mu jiní lidé tolik ublížili.

●●●

Osud politického vězně

Kdo byl Karel Sladkovský? Narodil se 22. 6. 1823 v Praze v rodině malostranského krejčího. Po absolvování gymnázia a filozofie vystudoval v Praze práva. Od r. 1845 pokračoval v právnických studiích ve Vídni. Tam si odbyl soudní praxi i rigorózní zkoušky. Do Prahy se vrátil v době začínající revoluce – na jaře 1848.

Bylo pochopitelné, že pod vlivem svobodomyslného vídeňského prostředí nemohl zůstat stranou revolučního kvasu v rodném městě. V březnu 1848 se zúčastnil schůze ve Svatováclavských lázních, stal se mluvčím studentů a z toho titulu byl zvolen do deputace, která byla vyslána do Vídně, aby požadovala odvolání hraběte Lva Thuna a knížete Windischgrätze z jejich úřadů v Čechách.

Po porážce revoluce v Praze v červnu 1848 byl na Sladkovského vydán zatykač. On však v té době pobýval ve Vídni, kde mezitím rovněž došlo na podzim 1848 k povstání. Když se nakonec přece jen odhodlal vrátit do Prahy a dobrovolně se přihlásit vojenské vyšetřovací komisi v Praze na Hradčanech, byla jeho revoluční „aktivita“ již amnestována.

Svému „trestu“ přesto neunikl. Snad proto, že někdo z jeho spolupracovníků-revolucionářů nemohl pochopit, že se spiknutím českých radikálních demokratů, připravovaným spolu s ruským anarchistou M. Bakuninem na jaře 1849, nechtěl mít nic společného a byl připraven raději odejít do ciziny. Paradoxně se nakonec ocitl v „jednom pytli“ s ostatními „spiklenci“ a dne 10. 5. 1850 byl zatčen. Téměř dva roky, během nichž se táhlo vyšetřování vojenského soudu na Hradčanech, strávil mladý Sladkovský v samovazbě. Soud vynesl nad obžalovaným rozsudek dne 20. 8. 1850: trest smrti provazem za velezradu; později mu byl cestou milosti zmírněn na 20 let těžkého žaláře. Sladkovský tak nejlepší léta svého mládí ztratil ve vlhkých kasematech pevnosti v Olomouci. Na svobodu se dostal až po sedmi letech na základě amnestie z 10. 5. 1857.

●●●

Politik a žurnalista

Z vězení, kde se mimo jiné přiučil od dalších odsouzenců maďarskému jazyku, vyšel s podlomeným zdravím. Už ne mladý muž plný sil a životního elánu, ale orel, jemuž polámali křídla. Vrátil se zprvu k rodičům do Prahy, pár týdnů pobyl v lázních, ale již na podzim téhož roku se rozhodl, že prací vypomůže v obchodě svého švagra J. Veverky v Kolíně.

Osud propuštěného politického vězně ho provázel i potom. Jako „nespolehlivý“ byl pod policejním dohledem a jen těžko si hledal existenční zajištění. Pád Bachova absolutismu však otevřel nové možnosti i pro něho. Příležitost k uplatnění se mu naskytla hned na počátku 60. let 19. století, kdy začala v Praze vycházet řada nových deníků. Od října 1860 začal působit v Krásově listu Čas, od ledna 1862 v deníku Hlas a po jeho splynutí s Národními listy zakotvil až do konce života tam. Spolu s ním přišli skvělí novináři, kteří pozvedli tento deník na vysokou úroveň: J. Barák, J. Neruda, J. Arbes aj.

Ani na svou „rehabilitaci“ za politické pronásledování nemusel K. Sladkovský, na rozdíl od našich politických vězňů z let 1948-1989, čekat příliš dlouho. Příslušné úřady o ní rozhodly v říjnu 1861 a již v prosinci 1862 byl bývalý „spiklenec“ zvolen poslancem českého zemského sněmu za okres Žamberk-Králíky. Následovaly další funkce a ocenění: v r. 1864 se Sladkovský stal místopředsedou Sboru pro zbudování Národního divadla a členem sboru starších pražské obce; začátkem r. 1866 byl ve Vídni prohlášen doktorem práv a o rok později ho zvolili za člena zemského výboru.

Ve všech úřadech a funkcích, jež zastával, vystupoval K. Sladkovský jako člověk energický, neobyčejně schopný a pracovitý, nezištný a poctivý. Přitom se nijak netajil svými pokrokovými názory, pro něž si ho vážili i mnozí jeho ideoví protivníci z řad staročechů, např. F. L. Rieger.

Sladkovský odmítal výsady šlechty a církevní hierarchie, požadoval politické svobody pro všechny občany bez výjimky – včetně všeobecného volebního práva. Proto když byla v prosinci 1874 založena Národní strana svobodomyslná (= mladočeši), bylo jen přirozené, že to byl právě Sladkovský, kdo se stal jejím předsedou. Nejen na stránkách „Národních listů“, ale i ve svých veřejných funkcích a řečnických vystoupeních propagoval neúnavně program mladočechů. Po celý svůj život byl a zůstal důsledným demokratem.

Výčet jeho aktivit by byl neúplný, kdybychom neuvedli, že bez Sladkovského se v Čechách v letech 1862-1870 neodbyla žádná významnější politicko-kulturní událost. Byl vynikajícím řečníkem a jeho hlas zněl všude tam, kde šlo o připomínku slavné minulosti českého národa. Hovořil například na oslavách vztyčení nového praporu Hlaholu pražského, při odhalení pamětních desek na rodném domku Karla Havlíčka v Borové a Václava Hanky v Hořiněvsi, pomníku J. A. Komenského v Brandýse nad Orlicí, jakož i při oslavách 50. výročí nalezení Rukopisu královédvorského ve Dvoře Králové a 500. výročí narození M. Jana Husa v Husinci.

K nejpamátnějším pak bezesporu patří Sladkovského řeč při slavnostním položení základního kamene ke stavbě Národního divadla v Praze dne 16. 5. 1868. On byl hlavním organizátorem sbírek a darů, z nichž se nakonec stavbu „zlaté kapličky nad Vltavou“ podařilo dovést ke zdárnému konci. Toho už se však místopředseda Sboru pro zbudování ND nedožil.

●●●

Svědectví vydavatele almanachu Máj

Šťastnou okolností pro naši kulturu, literaturu i žurnalistiku bylo, že se intelektuální výkvět té doby sešel v redakci Národních listů. Vedle bratrů Grégrových a Jana Nerudy sem patřil i Karel Sladkovský, jenž se pro své novinářské kolegy stal ztělesněním ctností, které na něm, často tajně, obdivovali a o nichž měli odvahu napsat až po jeho smrti.

Jedním z těchto vyznavačů Sladkovského opravdovosti a zásadovosti byl i Josef Barák, vydavatel známého almanachu Máj, jímž na jaře 1858 vystoupila na veřejnost mladá literární generace kolem J. Nerudy a V. Hálka. O tom, jak viděl svého o deset let staršího kolegu-novináře J. Barák, svědčí přednáška věnovaná osobě K. Sladkovského, kterou autor vydal v r. 1884. V ní se uvádí:

„Život Sladkovského jest knihou otevřenou a kdo nemá zrak zkalený bělmem stranické zaslepenosti a vášně, neb kdo vůbec ani viděti nechce, z knihy této vyčte velké, ba neocenitelné zásluhy, jichž dobyl sobě Sladkovský o národ český a zlatou svobodu vůbec. (…) Jako žulový kámen stojí před námi Sladkovský svou povahou, svým charakterem a tím už vpravdě zasluhuje, aby, kdo národ svůj a volnost jeho miluje, s úctou i vděkuplnou láskou také pohlížel k tomuto velkému muži, který prací, vytrvalostí a utrpením podal nám nejlepší příklad, kterak své vlastenectví máme osvědčovati. – Nesvítilo slunko blaha a prospěchu na dráhu života jeho, nebyly to vděčnosti věnce, jež tak mnozí vlastní rodáci mu splítali, nikoliv: příkoří i potupu, zlehčování i nízký posměch – snášeti musil náš Sladkovský, ba i toho nevděku se mu dostalo, že s cynickým úsměškem psáno bylo o té jeho třesoucí se ruce, která poznala okovy a v provlhlém sklepení kasemat svých sil pozbyla. (…) Náš Sladkovský ve své skutečné velikosti neznal nižádné msty, kteráž bývá údělem jen lidí malých, pidimužíků duchem i srdcem. Ano, jako křišťál a zlato ryzí byla povaha Sladkovského po celý život, on nedovedl způsobem vychytralých diplomatů přizpůsobovat své smýšlení a jednání panujícímu proudu, točit plášť po větru…“

Co k výše uvedeným slovům dodat? Snad jen jediné: Lidé, milující pravdu a přinášející pro ni oběti, to v Čechách nikdy neměli snadné. Tenkrát – ani dnes.

●●●

„Podobizna“ umírajícího hrdiny

A jak viděl K. Sladkovského zblízka jeho redakční souputník Jan Neruda? Když dostal za úkol, aby také o něm napsal do Vilímkových Humoristických listů obvyklou „podobiznu“, jakých vytvořil do té doby desítky, nijak se netajil tím, že je to pro něho velmi obtížné. Jistě tehdy, 20. 11. 1879, kdy byl jeho příspěvek otištěn, netušil, že Sladkovskému zbývá již jen něco málo přes čtvrt roku života.

Ve své Podobizně J. Neruda píše: „Sladkovský je mužem i nejzarytějšími odpůrci našimi respektovaným a počítali jsme na diplomatickou jeho činnost při revisi zemského volebního řádu; je řečníkem výborným a doufali jsme, že nás skvěle zastupovati bude na radě říšské; je neúnavně pilným a těšili jsme se, že jeho ruka nám již co nejdřív otevře brány Národního divadla, o něž on právě má zásluhy největší. (…) Uznávat jeho vzorně nezištné vlastenectví, jeho pravou a vždy osvědčenou svobodomyslnost, bylo by počínáním směšným – svobodomyslnost a vlastenectví Sladkovského je povzneseno nade všechnu kritiku a Sladkovský je z tak řídkých lidí našich, kteří uznání chválabohu ani nepotřebují…“ (Humoristické listy, 20. 11. 1879)

●●●

J. Neruda: „Byl mým ideálem!“

Smrt K. Sladkovského, který se již v r. 1879 ze zdravotních důvodů vzdal všech svých mandátů a odjel na léčení do zahraničních lázní, přesto přišla pro jeho přátele a příznivce dne 4. 3. 1880 jako blesk z čistého nebe. Právem byla pociťována jako nenahraditelná ztráta pro celý český národ.

K tomu nejlepšímu, co bylo v této souvislosti napsáno a zveřejněno, patří fejeton-nekrolog J. Nerudy z 6. 3. 1880, který si zaslouží, aby byl přetištěn skoro celý. Je v něm totiž vyjádřeno beze zbytku všechno, co cítila Nerudova generace k těm, kteří po r. 1848 stanuli v předních řadách bojovníků za emancipaci českého národa.

Text Nerudova fejetonu začíná slovy: „Co mám psát o Sladkovském?! Mohu napsat, jak se mně ruka chvěje? Jak oko tlačí a pálí? Jak chvílemi náhle se hrdlo stáhne, když ustrašené, poplašené srdce do výše skočí, jako by se utrhnouti chtělo? Mohu zde napsat dvacetiletou lásku k němu?

Či snad slovem okreslit význam jeho, Sladkovského, jenž byl mým ideálem? (…)

Divný muž! Musíval as míti nevýslovně teskný pocit osamotněnosti a opuštěnosti! Ne snad že by nenašel hlav, které mu rozuměly, srdcí, která by stejně byla vířila a horovala, ale proto, že právě nejvznešenější myšlenky jeho padaly jako do ornice ztrouchlé, že současí jeho bylo jako hluchá skála a pro nejobsažnější slova jeho nemívalo ani ozvěny. Velký, že o něm lze teď již jen mluvit slovy biblickými, byl považován od mnohých předc za ducha pouze výstředního. Jeho ideálům se smáli. Jeho poctivosti ani nerozuměli. (…) On chránil právo individualnosti každé, on vymyslil nadšenou theorii „zastoupení menšin“, a on domníval se, že tak jako on, musí mysleti každý – vždyť jeho pojem o cti neklíčil snad jen v srdci, nýbrž byl mu požadavkem zdravého rozumu, lidského práva, svaté volnosti. Sladkovský proto s opravdovým udivením díval se na nespravedlnosti, páchané na národě, proto zkoušel vždy znovu a znovu zas přesvědčit naše protivníky a domníval se, že jistě je přesvědčí, jakmile jen jim to konečně řekne zcela srozumitelně a jasně. (…) Železný ten muž byl průhledný jako křišťál, neklamný jako dítě. Nebylo teprve třeba ptát se ho, jak o některé věci smýšlí. Pouhý pohled jeho, lehké stisknutí ruky bylo bezpečným stvrzením. Ale kdybychom byli bývali od Sladkovského i vzdáleni přes konce světa, věděli jsme předce vždy zcela určitě, jak o které věci Sladkovský smýšlí.

Sladkovský zemřel, aniž by v životě svém byl zažil jakékoli „vyznamenání“, jinými ovšem hledaného, u něho naprosto nemístného, zemřel co „pouhý“ český žurnalista a bez krejcaru peněz. (…) A co se týče peněz – Sladkovský nesnesl žádnou tyranii, tedy také ne tyranii peněz. Jemu bylo jedinou životní potřebou: pracovat pro národ. Jiných potřeb přisámbůh neměl. ‚Jakou starost o budoucnost?!‘ říkával. ‚Můj švakr mně dá vždycky nocleh a za šesták chleba mám denně dost.‘ – Tak mluvil muž, jehož schopnosti sahaly na nejvyšší důstojenství lidská. --- (…)

Byla zlá léta u nás v Čechách, ta nedávno minulá! Přímé slovo nemělo místa. Poctivost brána v posměch. Nejčistší povaha šlapána v bláto. Mravnost zdála se vymizelá. Přiznám se, že jsem si někdy zoufal ‒ jak jen možno národu obstát v tom úmrtném, děsném boji, bez opory mravní?

Ale pohlédl jsem na Sladkovského. Ne – ten národ, který plodí tak vznešené, tak mravně čisté syny, ten nemůže zahynout! –

Líbám Tvou ruku, svatý muži, a umývám ji slzami nadšené úcty a vděčnosti neskonalé!“ (Národní listy, 7. 3. 1880)

Spisovatel a novinář J. Neruda se nemýlil. Ze světa nezmizel ani český národ, ani památka K. Sladkovského. Jméno tohoto muže je zapsáno zlatým písmem v letopisech českého národa a je zachováno v názvech ulic a náměstí našich měst a obcí.

4. 8. 1998

PhDr. Rostislav Janošík

(Převzato z tištěných SN č. 5/1998, str. 3)

─────

Poznámka redakce SN ‒ 22 let od napsání tohoto článku:

Copak by vzkázal našim dnešním politikům, „pidimužíkům duchem i srdcem“, náš velký, „moderní“ muž 19. století – K. Sladkovský? Pokusím se odpovědět místo něho. Naši poslanci by si měli vystavit na chodbě PS také bystu K. Sladkovského – hned vedle té Riegrovy, u níž se tak rádi „vykecávají“ do kamery ČT. Ale protože jsou to v naprosté většině domýšlivé „nuly“ a političtí exhibicionisté, téměř nikdo z nich neví nic ani o F. L. Riegrovi (= vůdce staročechů), ani o K. Sladkovském (= vůdce mladočechů). Abych doplnil jejich mezery ve vzdělání, prozradím jim, že to byl právě K. Sladkovský, kdo pronášel hlavní projev během slavnostního položení základního kamene ke stavbě Národního divadla v Praze. A také to, že patřil mezi propagátory myšlenky všeobecného hlasovacího práva, jehož se muži z tzv. Předlitavska dočkali teprve díky „osvícenému“ předsedovi rakousko-uherské vlády P. Gautschovi v roce 1906. Zde patří hlavní zásluha českým sociálním demokratům, jejichž politici se tehdy nebáli chodit mezi prostý, pracující lid a hájit skutečná politická a sociální práva neprivilegovaných obyvatel Rakouska-Uherska, tedy i českých zemí. Tito politici dělali to, co dnešní ČSSD nedělá a na co již dávno socani v boji o zachování svých koryt zapomněli. Naši politici, kteří za léta vysedávání v dobře placených funkcích ztloustli a už si nepamatují, proč byli svými voliči „katapultováni“ do svých křesel, potřebují historickou sebereflexi – jako prase drbání. A pak – hybaj do práce (rukama)! Proto by si měli poslanci obstarat bystu K. Sladkovského. Pokud žádnou neseženou, stačilo by, kdyby jim nějaký šikovný sochař pořídil sádrový odlitek oné bysty, jež je umístěna na budově Sladkovského gymnázia na Žižkově. F. L. Rieger a K. Sladkovský představují v české politice totéž jako v pražském fotbale kluby Sparty a Slavie. Tož proto!

À propos: Dovedete si představit, že by některý z Babišových novinářských poskoků napsal podobná oslavná slova o jejich „spasiteli ze Slovenska“ ‒ jako J. Neruda o K. Sladkovském? Je to zhola nemožné. Na to česká slovní zásoba nemá dostatek vhodných slov.

1.3.2020

‒ RJ ‒