Svobodné noviny na internetu

Jméno Jaroslava BRODSKÉHO (1920-1981), jednoho z desetitisíců politických vězňů komunistického režimu bývalého Československa, se dostalo do širšího povědomí v období tzv. Pražského jara 1968, a to v souvislosti se zformováním celostátní organizace K 231. Tehdejší komunističtí propagandisté, jimž špatné svědomí kvůli jejich působení v padesátých letech [20. století] nahánělo strach z možné odvety bývalých politických vězňů, přisoudili neprávem Brodskému výrok, který se pak stal jednou ze záminek vojenské intervence ze srpna 1968. Brodský prý tehdy prohlásil: „Dobrý komunista je jen mrtvý komunista, a jestliže nějaký dobrý komunista přesto žije, pak je mu nutno utrhnout nohu a toho špatného s ní utlouct.“

Kdo byl generální tajemník organizace bývalých politických vězňů Jaroslav Brodský? Narodil se 22. 3. 1920 v Soběslavi, kde také vystudoval učitelskou akademii. V roce 1943 se oženil a až do února 1948 působil jako učitel a ředitel na škole v Brné u Ústí nad Labem. O ukončení jeho učitelské kariéry se postaraly tehdejší akční výbory NF. Brodský musel školu opustit a nakonec byl jako mnoho jiných „rozvratníků“ lidově demokratického režimu dne 10. 6. 1950 zatčen a odvezen do věznice v Ústí nad Labem a později do Litoměřic. Po více než roční vyšetřovací vazbě byl 2. 7. 1951 v Praze na Pankráci odsouzen na 15 let do vězení.

Po vynesení rozsudku byl Brodský převezen do věznice Bory u Plzně a v roce 1952 do koncentračního tábora (= uranového lágru) Vojna u Příbrami. Tady vykonával funkci „táboráka“. Stal se prvním politickým vězněm, kterému to bylo umožněno, a to se zjevným úmyslem komunistických věznitelů, zkompromitovat ho. Když se to nepodařilo, byl v r. 1954 transportován na Bytíz (= u Příbrami). S manželkou Vlastou se setkal ještě v době pobytu na Vojně a znovu pak až po osmi letech, když byl amnestován.

Z Bytízu se Brodský dvakrát stěhoval na proslulý tábor „L“ (Elko) ve Vykmanově u Jáchymova – s pověstnou věží smrti. Tam, uprostřed mračen radioaktivního černého prachu, pracovali „nepolepšitelní“ odpůrci komunistického režimu. Posledních pět let byl Brodský vězněn v Leopoldově na Slovensku. Měsíc předtím, než by dovršil deset let pobytu ve vězení, ho dne 11. 5. 1960 spolu s tisíci dalších politických vězňů propustili na amnestii, kterou vyhlásil tehdejší prezident republiky A. Novotný. Po návratu domů ho čekal úděl většiny bývalých politických vězňů: skončil jako stavební dělník u Pozemních staveb.

Již od roku 1952 se Brodský zaobíral myšlenkou, jež se stala realizovatelnou až po propuštění na svobodu: vytvořit organizaci bývalých politických vězňů, odsouzených podle zákona č. 231/1948 Sb., který si komunističtí vládci prosadili, aby mohli pronásledovat tzv. třídní nepřátele. Brodský chtěl v duchu Komenského spisu „Via lucis“ (Cesta světla) uskutečnit své „řešení gama“: najít cestu k odpuštění, nápravě a sbratření ve společnosti, kterou komunisté rozvrátili svým třídním bojem.

Čas pro uskutečnění tohoto projektu „usmíření“ dozrál na jaře 1968 – v období tzv. Pražského jara, kdy vycházely najevo zločiny padesátých let: po dvaceti letech mlčení byla znovu otevřena kauza smrti J. Masaryka, popravy Dr. M. Horákové a další. Brodský se tehdy začal politicky angažovat: jednak při zakládání organizace klubu bývalých politických vězňů K 231 (čítal asi 48 000 členů), jednak jako poslanec Národního shromáždění. Po útěku „semínkového“ generála J. Šejny se stal místo něho poslancem za Litoměřice. Rýsovala se před ním i kariéra sekčního šéfa na ministerstvu spravedlnosti.

Ale protože zápas mezi tzv. konzervativci a reformátory uvnitř vedení KSČ dopadl tak, jak zákonitě skončit musel, totiž vpádem vojsk Varšavské smlouvy dne 21. 8. 1968, bylo rozhodnuto o osudu jak K 231, tak i jejího generálního tajemníka J. Brodského. Tomu se podařilo koncem srpna 1968 s pomocí kamaráda z vězení přejít hranice do Rakouska, odkud posléze odešel do Velké Británie. Tady založil Naardenskou společnost. Z výtěžku její činnosti chtěl financovat K 231 v zahraničí. Poté, kdy opustil Anglii, usadil se Brodský v kanadském Torontu, kde pracoval jako knihovník na univerzitě. Mezitím ho v jeho vlasti začátkem roku 1971 odsoudili v nepřítomnosti k dlouholetému vězení.

Své zážitky z komunistických věznic a koncentráků i svědectví o roce 1968 Brodský zachytil v autobiografické knize „Řešení gama“, která vyšla v roce 1970. Za peníze, jež toto vydání vyneslo, autor založil českou rozhlasovou stanici Gamma, která vysílala necelý rok. Manželka Vlasta, jež zůstala v Československu, se přes nátlak StB se svým mužem odmítla rozvést, a když v daleké cizině dne 3. 8. 1981 zemřel, uložila urnu s jeho popelem v zahradě rodinného domku v Brné u Ústí nad „Labem.

Popisek: Uranový lágr Vojna u Příbrami (na obrázku vlevo) sloužil původně (1947-49) jako pracovní tábor pro německé válečné zajatce, kteří zde těžili uranovou rudu. Po Únoru 1948, kdy došlo v ČSR ke změně režimu, se toto místo postupně začalo měnit v tábor nucených prací (TNP): v něm byli bez soudního rozsudku internováni tzv. třídní nepřátelé. V r. 1953 poblíž Vojny vyrostl ještě další tábor – v katastru obce Bytíz, který byl určen rovněž pro politické vězně komunistického režimu. Po amnestii z r. 1960 byla část vězňů z Vojny propuštěna a zbytek přesunut do Bytízu. Areál Vojny pak v letech 1961-2000 využívala armáda. Teprve deset let po změně režimu, v r. 1999, rozhodla vláda M. Zemana (bylo to v gesci ministra kultury P. Dostála) o rekonstrukci tohoto areálu a jeho přebudování na „Muzeum III. odboje“. V r. 2001 se Vojna stala kulturní památkou. Areál byl v r. 2005 zpřístupněn veřejnosti. Prvním ředitelem Muzea III. odboje se stal bývalý politický vězeň, který byl na Vojně a na Bytízu vězněn – František Zahrádka (1930-2017). Uranovými lágry Vojna a Bytíz prošly tyto známé osobnosti: bývalí vojáci gen. T. Sedláček, gen. R. Pernický či plk. S. Reichl, dále spisovatelé J. Stránský, Z. Rotrekl a K. Pecka, jakož i JUDr. A. Sum, sekretář ministra zahraničí J. Masaryka. – Komunistický koncentrační tábor Vykmanov II. u Ostrova u Karlových Var (obrázek vpravo), označovaný jako tábor „L“, se známou „Rudou věží smrti“, fungoval v letech 1951-1960 coby pracovní tábor, v němž se prováděla úprava uranové rudy, jež se pak odvážela po železnici do SSSR. Političtí vězni komunistického režimu zde pracovali bez ochranných pomůcek po celou dobu svého pobytu. Řada z nich později zemřela na následky radioaktivního ozáření. (Některé z těchto bývalých vězňů jsem osobně znal a vyslechl si od nich osobní svědectví o zdejších poměrech.) Konfederace politických vězňů (KPV) tento areál získala v r. 2008: známá „věž smrti“ je od té doby národní kulturní památkou.

─────

Kniha „Řešení gama“ vyšla v Československu až po změně politického režimu v roce 1990. Jedná se o prózu pozoruhodnou jak pro barvitost vypravování, tak i kvůli zajímavým svědectvím o období let 1948-1968.

Jednou z „osobností“, jež provázely Brodského život po celou tuto dobu, byl bývalý šéf štábu Lidových milicí z roku 1948 a pozdější ministr vnitra z roku 1968 – generál Josef Pavel. Tento bývalý „španělák“ velel ozbrojeným oddílům milicionářů, kteří v únoru 1948 rozehnali průvod studentů k prezidentu E. Benešovi. Pavel pak udělal kariéru u StB, ale záhy se dostal do nemilosti a skončil ve vězení, podobně jako jeho blízký spolupracovník J. Smrkovský. Jako bývalý prominentní politický vězeň byl proto v dubnu 1968 instalován do funkce ministra vnitra ve vládě O. Černíka. Z titulu svého úřadu jednal tehdy také o ustavení K 231 s J. Brodským a dalšími zástupci politických vězňů komunistického režimu.

Ve své knize o něm Brodský píše (str. 17): „Tajemníkem krajského výboru komunistické strany [v roce 1948 – pozn. RJ] se stal Josef Pavel. Bydlil nedaleko školy [v níž učil Brodský – pozn. RJ] a neměl jsem ho rád. Koneckonců bylo to vzájemné. Kdysi odešel jako mladý dobrovolník do Španělska pomáhat rudé republice. Byl prý to odvážný blázen. Když prohrál, přijel do Anglie a bojoval v československých jednotkách proti Německu. – Byl to zřejmě bojovník notorický, protože zde zase bojoval za vítězství dělnické třídy, která o to, podle mého soudu, příliš nestála.“ Týž J. Pavel v roce 1968 odhadoval počet tehdejších spolupracovníků StB na 750 000 osob (str. 151).

V Leopoldově seděl Brodský v jedné cele s G. Husákem, nástupcem A. Dubčeka ve vedení KSČ. Na str. 80 o tom uvádí: „…Byl jsem v té době na cele číslo dvacet sedm se vzdělaným marxistou doktorem Gustávem Husákem. Byl náruživým šachistou i politikem. Hráli jsme spolu jednu nebo dvě partie denně a pak jsme debatovali o socialismu a dvacátém sjezdu [KSSS – pozn. RJ]. V šachu neměl úspěch, byl úporný hráč, ale chyběla mu představivost, kterou měl při hře například kasař Fiala. Ani v politice nebyl úspěšný, protože seděl a ti druzí vládli. Nikdo ho na cele neměl rád; nebyl kamarádský, byl to vlk samotář.“

Zajímavé vzpomínky se v Brodského knize týkají spolupráce komunistických funkcionářů s nacisty za 2. světové války. První příhoda se stala po příjezdu do Leopoldova (str. 72-73): „Vypravuješ o svých jižních Čechách a tu Němec Adam, který umí málo českých slov a pochází odněkud z Hannoveru, se tě německy zeptá: ‚Ty jsi ze Soběslavi, Jardo?‘ Ty řekneš – jawohl – a pozastavíš se, jak to, že on, od břehů moře severu, ví něco o maličkém městečku, mezi lesy – podíváš se na něho, bleskne ti hlavou myšlenka, jdeš k němu a zeptáš se potichu: ‚Adame, nebyl jsi velitelem Sicherheitsdienstu v Táboře?‘ A on ti přikývne, zeptá se tě, co dělal po válce Kohout a další. Ty řekneš, že jsou to tvrdí komunisté. On se směje, protože mu věrně sloužili ve válce jako informátoři.“

Jiné svědectví se vztahuje k činnosti K 231 na severu Čech v létě 1968 (str. 144): „Druhého krajského tajemníka KSČ z Jihlavy potkáš na shromáždění v Ústí nad Labem. Odjíždí do Německa, kde má všechny příbuzné. Říká: ‚Ano, sloužil jsem jako důstojník v Hitlerově armádě a sloužil jsem věrně. Ti, kterým jsem sloužil potom, to věděli, ale nevadilo jim to. Teprve tehdy mě zavřeli, když jsem nechtěl sloužit nikomu!‘“

Fakta o spolupráci s německou zpravodajskou službou Sicherheitsdienst se Brodskému podařilo získat i v případě komunistického funkcionáře Aloise Indry, agenta KGB a designovaného předsedy dělnicko-rolnické vlády ze srpna 1968. Indra patřil k úhlavním nepřátelům K 231 a dělal všechno pro jeho likvidaci. Brodský o tomto prosovětském kolaborantovi napsal (str. 146-147):

„…Turisté ze stepí, dobře znalí lidové moudrosti, budovali turistické středisko pro fízly hned vedle Dubčekovy kanceláře. Vedením byl pověřen soudruh Alois Indra, organizační tajemník strany. Přestože bylo jaro a lásky čas, měli jsme se navzájem [s Indrou – pozn. RJ] velmi neradi. Napsal rozsáhlou literární práci o minulosti těch, kteří stáli v čele K 231, a rozeslal ji členům ústředního výboru strany a strýcům do Kremlu. (…) Já [Brodský – pozn. RJ] byl fašista, který kudy chodí, tudy prohlašuje, že dobrý komunista je jen mrtvý komunista, a jestliže nějaký dobrý komunista přesto žije, pak je mu nutno utrhnout nohu a toho špatného s ní utlouct. (…) Literární dílo jsem přečetl a uložil do soukromého fasciklu nadepsaného »Všivák Lojza« vedle výpovědí a dopisů jeho rodáků a bývalých přátel z Dubňan, kteří dokládali jeho spolupráci s německým Sicherheitsdienst za války a uváděli jména lidí, které udal tehdy, a dalších, které pro změnu udal v době, kdy už pracoval pro KGB. Přiložili i fotografii, jak drží hasičskou vlajku, na níž byl vyšitý hákový kříž, a jemu to velmi slušelo, protože tehdy ještě nebyl tučný a měl fotogenickou tvář.“

Brodského autobiografie „Řešení gama“ končí rokem 1968. Autor si dobře uvědomoval, že o osudech malých zemí se často rozhoduje někde úplně jinde. Nejlépe to dokládají tato slova, která nepotřebují komentáře (str. 162):

„…Když se psal rok 1938, zradila Francouzská republika a vydala nás německému fašismu. Za války jsme se rvali po jejím boku a spoléhali na Lincolnovy dědice. Ti nás dali s americkou velkorysostí sovětskému fašismu a s námi polovinu Evropy. Uzurpovali právo na vedení světa a dovolili, aby na celé polovině zeměkoule byla noc i ve dne, protože chtěli ukazovat prstem do tmy, když sami byli schopni vystavět jenom svět pološera. (…) Byli jsme si vědomi, že pražské jaro [1968 – pozn. RJ] je vzpourou proti bohu dvojjedinému. Že jsme narušili platnost vlčích vztahů, zesměšnili politická měřítka dobra i zla, pečlivě vštěpovaná oběma stranami svým poddaným, a že nám ani jedna strana nepomůže ve vzpouře proti hlupáctví, protože je to pro obě poněkud nebezpečný experiment.“

Od smrti autora těchto slov, J. Brodského, uplynulo 3. srpna tohoto roku dvacet pět let.

Čest jeho památce!

31. 7. 2006

PhDr. Rostislav Janošík

(Převzato z tištěných SN č. 3/2006, příloha, str. IV.)