Čas dušičkový
Moudrá to příroda. Koncem října slunce pohaslo, padla hustá ranní mlha, teplota náhle značně poklesla, místy až pod nulu, na horských hřebenech se objevil sněhový poprašek. Po církevní slavnosti „Všech svatých“ (1. 11.), jinak ale všední sobotě, nastal čas dušičkový a s ním „Vzpomínka na všechny věrné zemřelé“. Civilně a kalendářně psáno: „Památka zesnulých“ (2. 11.), která je slavena, či jen uznávána ateisty i nevěřícími. V církevní liturgii jako připomínka, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých. Občansky jako vzpomínka na ty, kteří již nejsou mezi živými.
Na mnoha místech již v průběhu týdne probíhaly vzpomínkové bohoslužby v kostelech, kaplích, hřbitovech. Silnice a parkoviště plná aut. Hřbitovy plné plápolajících světýlek a čerstvě donesených kytiček… „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých“… Kéž bychom si to denně skromně připomínali po další dny všedního žití.
V jihočeské metropoli se stejně jako v loňském roce (tehdy to bylo poprvé) shromáždili vzpomínající na prostranství u klášterního kostela na Piaristickém náměstí. Rozhodně jich přišlo zase o trochu více, takže ti noví postrádali obsáhlejší výklad, který v loňském roce byl nejen zdůvodněním, ale především znovu navozením otázky nad životem, smrtí a úctou k zemřelým. Přesně s věžními hodinami, ukazujícími 18. hodinu, se rozezněly zvony na Černé věži, které doprovázely smuteční průvod z Piaristického na hlavní náměstí. V jeho čele pastýř vyluzující tesklivé tóny hrou na fujaru, světlonoš se svící, dále skauti, pohřební vůz s nebožtíkem a za ním truchlící nesoucí pecen chleba. Za nimi pak ostatní účastníci, děti s rozžatými lampiony, mnozí dospělí se svíčkami, které byly na místě k dostání (zdarma).
Kolem kašny Samsona uprostřed náměstí se shromáždilo několik stovek vzpomínajících. Znovu bylo připomenuto, že není potřebné dělat nic, než se zastavit a zavzpomínat. Na někoho, kdo nás již opustil. Nebo mu napsat písemný vzkaz, který byl vhozen do plápolajícího ohně… Říká se, že z prachu jsme vzešli a v prach se zase obrátíme. Možná je to pravda, přesto cítíme, že jsme něco víc, než jen tělo. A že život pokračuje. Jak kde? Vzpomínky otvírají rány. Slzy odplavují bolest…
V úvodu od kašny pohovořil k otázce života a smrti z pohledu věřících mladý kněz z Růženeckého kostela. Hlavní aktér, Víťa Maršík, měl v úmyslu přidat k té loňské další pohádku, ale jak sám přiznal, nějak se mu to nechtělo. Lidé zůstávají lhostejní. Je to smutné zjištění. Přesto připomněl to nejpodstatnější, a sice to, že život nelze žít jen z úrovně zemského horizontu, ale je nutné jej propojit vertikálou, právě k těm výšinám, o kterých nic nevíme… Jsou mrtví vůbec mrtví? A co smrt? A co JÁ???
Na závěr byl u ohně rozlomen pecen doneseného chleba a každá půlka pak dělena na další a další půlky, čtvrtky, kousíčky. Právě v tom mělo být naplněno biblické: „Ježíš vzal chléb, požehnal, lámal a dával svým učedníkům…“ Každý tak měl možnost donést kousíček i pro někoho doma. Třeba právě nemocného.
Dovoluji si na závěr přidat námět pohádky, která mohla zaznít. Od postaveného kočárku s malým děťátkem nedaleko kašny se vlečka života ubírá ke svatebnímu stolu, na kterém je prostřeno víno (hrozno) a dál přes pískoviště s mnoha světlými okamžiky (plápolající svíčičky na pískovišti, některé však ve větru postupně pohasínají) až k poslednímu zastavení, kdy se ‒ v ohni ‒ měníme zase v nicotný prach… Ale co duše? Je stále ještě součástí našeho těla, nebo patří Někomu jinému???
Poutník František
