Svobodné noviny na internetu

Motto: „Pokud to myslí Babiš s lepším Českem vážně, nejlíp udělá, když se vrátí na Slovensko.“ (Názor čtenáře z internetu)

Svůj komentář k aktuálnímu politickému dění musím začít zvoláním: „Gerlochu, Gerlochu, nedělej z nás blbce! Ty pohádky o době tzv. normalizace si nechej pro svá vnoučata! Nebo pro konzumenty Babišových koblih a pro kamarády toho hradního barona Prášila.“ Za tykání se čtenářům omlouvám. Jsem totiž o pět let starší než tento „pohádkář“ s komunistickou minulostí, z něhož by M. Zeman a jeho „kámoši“ rádi udělali nového soudce Ústavního soudu ČR.

Poté, kdy jsem se seznámil s některými myšlenkovými „perlami“ tohoto bývalého soudruha, ocitl jsem se v rozpacích, zda se těm nesmyslům mám smát, nebo spíš nad jejich tvůrcem zaplakat. Uvedu alespoň dvě z nich. V první tvrdí toto: „V KSČ jsem byl reformní komunista. Zeman porušuje ústavu, nezastávám se ho.“ (Aktuálně.cz, 20. 2. 2019, 18:05) A na jiném zpravodajském webu se A. Gerloch „odvázal“ ještě víc: „Snad nepřijdou s tím, že jsem ve školce obtěžoval spolužačku.“ (ParlamentníListy.cz, 21. 2. 2019, 4:44)

Když jsem v posledních dnech četl a v televizi poslouchal pořád do omrzení cosi o Gerlochovi, jako by to byl „zachránce“ našeho právního státu, vybavila se mi tato řada jmen: Gerloch, Gerlach, Stalinov štít. Starší občané si jistě vzpomenou, co tato asociace znamenala. Jako dítka školou povinná jsme se v hodinách zeměpisu učili o tom, že nejvyšší horou v Československu je Gerlachův štít (Gerlachovka), dříve nazývaný Stalinův štít. (Nejvyšší hora Vysokých Tater na Slovensku měří 2655 m.)

Bylo to ještě předtím, než sovětští soudruzi „zúčtovali“ s masovým vrahem Stalinem a všechna místa, která byla kdysi po něm pojmenována, znovu přejmenovali: buď na původní název, nebo jim dali jméno úplně nové (Caricyn-Stalingrad-Volgograd; třída Fochova-Stalinova-Vinohradská v Praze apod.). A k dovršení všeho vyhodili do vzduchu největší Stalinův pomník na světě, známý pod označením „Fronta na maso“, který se tyčil na Letné, přímo nad Čechovým mostem, aby byl dobře viditelný i ze Staroměstského náměstí.

To všechno se odehrávalo v dobách, kdy se kvalitní maso, pokud vůbec nějaké bylo, v řeznických krámech objevovalo velice zřídka a pro dobré známé se schovávalo pod pultem, aby to zvědaví zákazníci neviděli. Ti ostatní, kteří stáli před obchody v nekonečných frontách, měli šanci dostat akorát kousek bůčku, pár špekáčků nebo jeden druh salámu. To byl celý „blahobyt“ po socialisticku. (Do r. 1953, kdy proběhla měnová reforma, která ožebračila většinu obyvatelstva, platil přídělový systém – na lístky.) To, co ukazoval normalizační televizní seriál „Žena za pultem“, byla jen komunistická propaganda – pro oblbování naivních občanů. Zboží nebylo dost nikdy. Žádného.

─────

O prezidentu republiky M. Zemanovi je dostatečně známo, že byl „reformním komunistou“. Já bych to upřesnil: byl a zůstal celoživotním komunistou. Dnes ortodoxnějším, než jsou neostalinisté z KSČM. Ten přívlastek „reformní“ je v jeho případě nepatřičný. Oprávněný je pouze v tom smyslu, že Zeman byl členem KSČ v letech 1968-1970.

Tak se to uvádí ve volebním letáku „Životní příběh“, který připravila Kancelář M. Zemana pro první prezidentské volby v r. 2013. V tomto materiálu se uvádí: „V roce 1970 byl vyloučen z Komunistické strany Československa pro nesouhlas se sovětskou okupací a počínající normalizací.“ Nebudu se ptát, jak se tehdejší a dnešní postoje Zemana k Rusku (dříve SSSR) liší. Musí to být jasné každému, kdo všechny dnešní Zemanovy politické výstřelky sleduje.

Zkrátka: podivné politické veletoče, které Zeman od té doby předvedl, vrhají na jeho minulost poněkud jiné světlo. Asi by bylo nutné si prostudovat protokoly z prověrek členů KSČ (pokud je mezitím někdo nezničil), které probíhaly v letech 1969-70, abychom se dozvěděli celou pravdu o tom, jak to tenkrát s tím „hrdinou“ a odpůrcem sovětské okupace M. Zemanem doopravdy bylo. Ale budiž.

Zeman byl tehdy vyhozen z rodné strany ‒ podobně jako tisíce jiných komunistů. Dokonce jsem ochoten mu věřit i to, že v té době byl oddán myšlenkám „reformních komunistů“ okolo A. Dubčeka. O tomtéž „hrdinovi“ Pražského jara 1968 v roce 2018, tedy o padesát let později, Zeman prohlásil, že se „podělal strachy ze Sovětů“. Opět to doplním: Nebyl sám, kdo se „podělal“, zatímco Zeman seděl kdesi v koutě nebo byl zalezlý ve sklepě. V dějinách totiž vždycky byli: hrdinové a „hrdinové“.

Ten, kdo si pamatuje dobu bezprostředně po vojenské invazi z 21. 8. 1968 a nástup tzv. normalizace pod vedením slovenského kolaboranta a vlastizrádce G. Husáka, tomu jistě není třeba vysvětlovat, kdo to byli „reformní komunisté“. V průběhu roku 1969 dobrovolně odešlo z řad KSČ („položilo knížku“) asi 150 000 členů, z toho 50 % dělníků. V následných stranických čistkách, označovaných jako „pohovory“, které byly spojeny s výměnou stranických legitimací, bylo do prosince 1970 vyloučeno z KSČ 61 147 členů a „vyškrtnuto“ 259 670 členů. Původní „plán“ čistek počítal s úbytkem členské základny o 500-800 000 členů.

A ještě trochu statistických údajů: V roce 1966 měla KSČ celkem 1 698 002 členů. Po stranických čistkách z let 1969/70 bylo do KSČ nově přijato 17 000 členů (1971), v letech 1971-75 dalších 267 362 členů-kandidátů. V roce 1977 dosáhl počet členů KSČ celkem 1 451 202. Při prověrkách v r. 1970 byly nové legitimace KSČ vydány pouze pro 1 100 000 členů. Úbytek členské základny v porovnání s rokem 1966 činil 598 002 členů, tj. téměř 600 000 osob.

Tato fakta neuvádím náhodou a ani proto, že jsem milovníkem statistik. Mezi těmito 267 362 nově přijatými členy-kandidáty KSČ z let 1971-75 byl i tehdejší student pražské Právnické fakulty UK – A. Gerloch.

Do KSČ prý vstoupil v r. 1973, ve věku 18 let. Dva roky byl kandidátem, řádným členem KSČ se stal v r. 1975. Gerlochův vstup do znormalizované KSČ, „očištěné“ od tzv. protisocialistických živlů (včetně těch „reformních komunistů“, mezi něž se tento ústavní právník omylem počítá), jež nesouhlasily se sovětskou okupací a raději se nechaly ze strany vyhodit, se odehrál v té nejhorší etapě nastupující „normalizace“. Doby, která byla paradoxně označována za  „konsolidaci“ a „normalizaci“, avšak normální rozhodně nebyla.

Pamatuji si tato léta velmi dobře, protože v té době jsem dokončoval studium na Filozofické fakultě UK. A dobře si vzpomínám i na všechny ty normalizační komunisty a agenty StB, kteří po Husákově nástupu do čela KSČ (17. 4. 1969) přišli na fakultu, aby na ní „udělali pořádek“. Mě samotného se tito „kovaní“ soudruzi pokusili dvakrát ze školy vyhodit – naštěstí bez úspěchu. Nějakým zázrakem jsem to přežil, a tak mi aspoň na cestu do života dali špatný kádrový posudek. To se tenkrát u politicky nepohodlných absolventů dělávalo, aby poznali, zač je toho loket a kdo je tady pánem.

Jistě nejsem sám, kdo si pamatuje období let 1973-75 jako vůbec nejhorší etapu nastupující „normalizace“. No a právě v této době, kdy jsem já odcházel z fakulty na tehdejším náměstí Krasnoarmějců (dnes J. Palacha) s nálepkou „nepřítele socialismu“, se novým studentem Právnické fakulty UK na nám. Curieových, jen o pár desítek metrů dál, stal „ostravský synek“ A. Gerloch, který na této škole vydržel až do dnešních dnů. No řekněte: komu se něco takového podaří?

Nebudu spekulovat o Gerlochově rodině, ale nepochybuji o tom, že v ní museli být zastoupeni členové KSČ. Jinak by se A. Gerloch stěží na tuto výběrovou školu dostal. Dokonce ještě v roce 1968, kdy došlo k podstatnému uvolnění politických poměrů u nás, se přednostně na tyto školy přijímali členové KSČ a děti z komunistických rodin. Ti měli vždycky přednost – před těmi ostatními. Ke změně nedošlo ani po nástupu A. Dubčeka. Po jeho pádu se zase všechno vrátilo do původních kolejí. Namísto vyhozených učitelů přicházeli v r. 1969 lidé úplně odjinud. Často bez potřebné kvalifikace.

A co se týká Ostravy a Ostravska, měl jsem paradoxně tu možnost vyzkoušet si život a práci právě tady ‒ hned po skončení vysoké školy. Naštěstí to bylo již v době částečného uvolnění okolo XV. sjezdu KSČ (1976). Po zveřejnění Charty 77 se politické poměry opět začaly zhoršovat. Ostravsko vždy patřilo k těm nejpevnějším „baštám“ KSČ. To trvalo až do pádu komunistického režimu. A levicové zůstalo dodnes. Proto zde má takový úspěch levicová, populistická strana pro sociální „vyděděnce“ – Babišovo „ANO 2011“.

Uvedu jen dvě jména „nejkovanějších“ soudruhů z Ostravska: Drahomír Kolder (signatář tzv. zvacího dopisu z r. 1968) a RSDr. Miroslav Mamula, který již v 50. letech 20. století patřil k osvědčeným stranickým kádrům na Ministerstvu vnitra v Praze ‒ v době politických procesů.

─────

Ale teď zpátky k „reformnímu komunistovi“ A. Gerlochovi. Pokud tento soudruh vůbec tuší, co spojení oněch dvou slov znamenalo, pak jen docela nestydatě balamutí naši veřejnost. Hlavně ty mladší občany, kteří tu dobu nezažili. V období let 1975-1990, kdy byl A. Gerloch členem KSČ, byli totiž „reformní komunisté“ vesměs „u lopaty“ nebo v nějaké jiné dělnické profesi. A ti nejzásadovější, kteří se nechtěli před soudruhem Husákem a jeho pohůnky sklonit, u té lopaty zůstali nepřetržitě až do Listopadu 1989. Skupina těch úplně „nejzásadovějších“, kterým k nápravě jejich ideologického „pomýlení“ nestačil ani pobyt u lopaty, skončili většinou ve vězení.

Inu, taková byla „idylická“ doba, v níž prý A. Gerloch patřil mezi „reformní komunisty“. Až se tomu nechce věřit. Když jsem se o tom dočetl, srdečně jsem musel smát. Jako by nestačily ty „pohádky ovčí babičky“, které nám denně vypráví A. Babiš!

Jak je zřejmé, student a pozdější vysokoškolský pedagog A. Gerloch, jemuž komunisté dokonce umožnili studijní pobyt ve Švýcarsku (jaká náhoda, že i Babiš pobýval v této kapitalistické zemi!), do této kategorie „reformních komunistů“ rozhodně nepatřil. Možná tvořil jinou „zájmovou“ skupinu osob zvláštního určení (spolu s Babišem a podobnými „disidenty“), kteří mohli ve Švýcarsku studovat, zatímco děti vyhozených komunistů se kvůli rodičům nedostaly ani na střední školu. Přiznám se, že i já bych v té době chtěl být takovým „reformním komunistou“, k nimž patřil A. Gerloch a stejně starý zahraniční student z rodiny nomenklaturního komunisty ‒ A. Babiš.

„Pohádkář“ A. Gerloch, který by se rád stal ústavním soudcem, se v jednom rozhovoru svěřil novinářům s tím, že byl po návratu z onoho studijního pobytu ve Švýcarsku pozván soudruhy z StB do Bartolomějské ulice, známé „kachlíkárny“, aby se ho mohli dotázat na to, co je zajímalo. V Gerlochově případu se prý jednalo nikoli o výslech „nepřátelské osoby“, nýbrž o „vytěžení pramene“ (= informátora) ohledně studentů z Čínské lidové republiky. Čili: obyčejné „práskačství“, které měli členové KSČ takříkajíc v „popisu práce“.

Jak známo, Státní bezpečnost (StB) se zajímala nejen o rodinu dnešního amerického prezidenta D. Trumpa, který měl za manželku emigrantku z bývalého Československa (informace získávalo prostřednictvím Trumpova tchána ze Zlína), ale zajímalo ji také chování čínských studentů. Dnes bychom nad tím pouze nechápavě kroutili hlavou.

Sluší se připomenout, to, o čem se u nás v těchto dnech nemluví: KSČ a další komunistické strany tzv. sovětského bloku pohlížely na maoistickou Čínu jako na revizionistickou zemi, „skanzen stalinismu“ (podobně na tom byla Albánie). Estébáci sledovali i různé maoistické, trockistické a další levicové skupinky studentských radikálů, kteří byli počátkem 70. let 20. století vyhozeni z vysokých škol a následně odsouzeni za protistátní činnost (např. P. Uhl, P. Šustrová, J. Bašta aj.).

Kdybych chtěl být hodně jedovatý, zeptal bych se M. Zemana, co říká na to, že jeho kandidát na ústavního soudce A. Gerloch před rokem 1989 „práskal“ estébákům na čínské studenty? Ani „strýček Si“ z Pekingu by z toho radost neměl. A takového člověka navrhuje Zeman na funkci ústavního soudce? Fuj a hanba! Aby ho nakonec čínští soudruzi neodvlekli do Pekingu a nestrčili do nějakého koncentráku! Až tak vážné to je, soudruzi! Mohlo by to skončit velkou diplomatickou roztržkou s nedozírnými následky. Proti tomu jsou „hrátky“ okolo firmy Huawei úplné nic.

V době zvýšeného mediálního zájmu o A. Gerlocha jsme se o tomto ústavním právníkovi dozvěděli ledacos. Například to, že se necítí být „mužem Hradu“ ani „advokátem Miloše Zemana“. Popravdě řečeno: Není důležité, čím se tento normalizační komunista cítí být. Je to zcela lhostejné. Důležitější jsou totiž fakta, která hovoří v jeho neprospěch.

Nedůvěra v Gerlocha ze strany některých senátorů je naprosto opodstatněná. Na navrhovanou funkci nemá nárok, protože jeho morální kvality to neumožňují. Máme u nás dost slušných a poctivých odborníků, kteří tuto funkci zastanou lépe než Gerloch. Na rozdíl od něho to jsou lidé s čistým štítem a nepokřivenou páteří.

Že je Gerloch v souvislosti se Zemanem kritizován, nijak nepřekvapuje. Především proto ne, že vztahy těchto dvou osob jsou přinejmenším „nadstandardní“. Gerloch je např. kritizován kvůli tomu, že jeho právnické „konzultace“ lze jen stěží považovat za běžné a přijatelné. Byly a jsou výhradně účelové a takové, aby vyhovovaly potřebám M. Zemana. Gerloch například pro prezidenta republiky vypracoval analýzu, podle níž výjezdy hlavy státu do jednotlivých krajů nejsou kampaní. (Přesně tou totiž byly, dokonce se jednalo o kampaň permanentní, k níž Zeman využíval finančních prostředků nejasného původu, pravděpodobně z Ruska nebo z Číny.)

Kandidátovi na ústavního soudce A. Gerlochovi je dále vytýkáno, že podpořil, a to v rozporu s ústavou, prezidenta republiky v jeho scestném nápadu, že nemusí jmenovat M. Pocheho ministrem zahraničí, protože se Zemanovi tento kandidát nezamlouvá. (Když je prezident tvrdohlavý mezek a premiér „sralbotka“, dopadá to přesně tak jako u nás: Poche se ministrem nestal. Ústavně neodpovědný prezident si prosadil svou, a to vinou slabých politiků, kteří se neřídí ústavou.) Dalším Gerlochovým „přešlapem“ bylo pak to, že podpořil jiný Zemanův (vlastizrádný) návrh, který se týkal ruského hackera Nikulina: prý byl nezákonně vydán do USA. (A jeho vydání do Ruska by bylo „zákonné“? Je to podivná logika!)

Dojemných „shod“ mezi Zemanem a Gerlochem je tolik, že jenom slepý člověk by to neviděl. Někteří senátoři však naštěstí slepí nejsou: 57 porušení ústavy ze strany M. Zemana je dostatečný důvod k jeho sesazení z funkce prezidenta republiky. Beztak je to troska, která dělá všude jen ostudu. Senátor V. Láska si zaslouží pochvalu za to, že měl odvahu a trpělivost všechny ty Zemanovy excesy zdokumentovat. Takovou „anomálii“ ve funkci prezidenta republiky jsme tady od r. 1918 ještě neměli. A doufejme, že již nikdy mít nebudeme!

Když už jsme u toho sepisování Gerlochových „hříchů“ proti pravidlům demokracie, je třeba připomenout, že legitimaci člena KSČ odevzdal nikoli hned po „sametové revoluci“ 1989, nýbrž až po mnoha měsících – v průběhu roku 1990. Jako správný bolševik si počkal na to, jak to s tou změnou režimu dopadne. Naštěstí pro něho to dopadlo dobře a dál mohl vegetovat (i bez „rudé knížky“) na právnické fakultě. Kdyby tady v r. 1989 byla skutečná revoluce, skončil by Gerloch a jemu podobní „převlékači kabátů“ u lopaty – podobně jako ti „reformní komunisté“, k nimž se tak nestoudným způsobem přirovnával.

Jediné, za co mohu soudruha Gerlocha pochválit, je jeho postoj ke kauze dvou nejmenovaných vysokoškolských profesorů: J. Fajta a I. Ošťádala. Co se týká morálních „profilů“ obou těchto osob, má prezident M. Zeman naprostou pravdu v tom, že si jmenování nezaslouží. Gerloch pak má pravdu zase v tom, že Zeman nedisponuje takovými pravomocemi, aby tomuto jmenování mohl zabránit. Může to celé pouze komplikovat a proces jmenování prodlužovat ad infinitum. Jinak si může trhnout nohou, což mu tito morálně problematičtí „profesoři“ dávají očividně najevo.

Argumentem proti Zemanovi zase je to, že u jiných osob mu příslušnost k agentům StB nevadí (Kavan, Srp, Babiš, Filip), stejně jako chybějící bezpečnostní prověrka u jeho kancléře či absence vysokoškolského diplomu u hradního tiskového mluvčího. Říká se tomu: měřit dvojím metrem nebo také účelová politická schizofrenie. Tou Zeman trpí již mnoho let.

─────

A teď budu docela „nekorektní“ a ryze osobní. Je totiž s podivem, že taková osoba, jako je exkomunista A. Gerloch, mohla celou polistopadovou éru nerušeně působit na prestižní vysoké školy (PF UK Praha), odkud měla být „vymetena“ již na začátku roku 1990. Něco takového je pro mne, jako bývalého „nepřítele socialismu“, naprosto nepochopitelné. Proto jsem toho názoru, že to měli být především samotní studenti této fakulty, kdo měl již na počátku 90. let 20. století Gerlocha a jemu podobné slouhy normalizačního režimu vyprovodit svinským krokem před vstupní dveře této fakulty.

Je naprosto nepřijatelné, aby se za akademické svobody schovávali normalizační komunisté a bývalí spolupracovníci StB. Platí to samozřejmě i pro současného rektora UK prof. T. Zimu, který je rovněž bývalým komunistou z doby před rokem 1989.

Že se tak nestalo, považuji za jednu ze zásadních, tragických chyb polistopadového režimu, který se nedokázal nebo vinou zkompromitovaných politiků včetně V. Havla nechtěl vypořádat s dědictvím komunistického režimu. Kdyby se tak stalo, nemuseli jsme dnes řešit tu nekonečnou komedii okolo slovenského imigranta A. Babiše, který se vydal do Čech, aby si je zprivatizoval ‒ za bezmocného přihlížení některých přitroublých českých politiků.

Proto nikoho nepřekvapilo ani Gerlochovo angažmá při řešení nedávné plagiátorské aféry historika M. Kováře, jednoho z posttotalitních kariéristů, kteří na pražské „fildě“ (= FF UK) zaujali v 90. letech 20. století a na počátku 21. století místo po bývalých normalizačních komunistech a agentech StB, kteří tam dřepěli od počátku 70. let 20. století až do doby docela nedávné. Dnes jsou to vesměs přestárlí muži, kteří by tam pouze zabírali místo.

Ano, naše vysoké školy, pokud mají přežít a obstát v konkurenci domácí i zahraniční, potřebují mladé, odborně zdatné, morálně pevné a politicky nezkompromitované pedagogy. Gerloch ani Zima k nim nepatří, stejně jako „plagiátor“ M. Kovář.

Ze všech výše uvedených důvodů je zřejmé, že prof. A. Gerloch nesplňuje základní morální kritéria, aby se mohl stát novým soudcem Ústavního soudu ČR. Vzhledem k tomu, že vloni dovršil důchodový věk (63 let), popřejme A. Gerlochovi mnoho zdraví a pohody, kterých si bude užívat, až se odebere na zasloužený odpočinek. Jistě rád přenechá tuto důležitou funkci někomu z mladších kolegů, kteří si zachovali rovnou páteř a nezapletli se s komunistickým režimem jako on. Čím dříve to Gerloch udělá, tím lépe pro něho i nás pro všechny.  A samozřejmě také pro českou demokracii.

28. 2. 2019

PhDr. Rostislav Janošík