Svobodné noviny na internetu

Poučme se z dějin!

O tom, že mladí lidé, zvláště studenti, sehráli v minulosti českého národa svou pozitivní roli, nikdo rozumný nepochybuje. Jen se to dnes některým politikům, kteří kdysi byli rovněž mladí a také se podobných akcí studentské revolty účastnili, nehodí do jejich plánů. Nebudu jmenovat, i když je ze souvislostí zřejmé, kterého „nonkonformního“ (spíše by se slušelo říci: neukázněného a ze základní stranické linie vybočujícího) politika ODS se to týká.

Faktem zůstává, že studenti se podíleli na všech rozhodujících akcích, jež doprovázely emancipační proces novodobého českého národa, ale i důležité okamžiky boje za politická a sociální práva, jakož i zápasu o charakter moderního československého a českého státu (1848, 1868, 1893, 1918, 1938-39, 1968, 1989).

Uvedené letopočty naznačují, že se jednalo o tzv. osmičkové roky, ale není tomu tak doslova. Musíme k tomu připočíst také tzv. Omladinu či aktivitu studentstva, jež předcházela událostem ze 17. 11. 1939. Nelze zapomenout ani na podíl mladých lidí na protinacistickém odboji komunistickém i nekomunistickém, stejně jako na aktivitách v demonstracích k 1. výročí sovětské okupace (1969) nebo účast mládeže a studentů na protirežimních akcích z období tzv. normalizace (1969-1989).

Vždy, když se mladí lidé u nás začali politicky angažovat, bylo zřejmé, že společenský vývoj dospěl do stadia, kdy bylo nutno veřejně vystoupit a dát najevo svůj politický postoj. Tak je tomu i dnes, v těchto dnech, kdy mocenské duo Zeman-Babiš útočí na samotné základy liberální demokracie u nás. Na pilíře demokratické moci, o nichž jsme se posledních 28 let domnívali, že jsou neměnné, nezpochybnitelné a každému zřejmé. Zdá se, že to po volbách z října 2017 již neplatí. Alespoň pro některé osoby, jež se dostaly omylem do nejvyšších pater politiky.

O tom, že různí demagogové začnou zpochybňovat historické danosti, hovořil krátce po skončení 2. světové války již prezident E. Beneš. Tenkrát tím měl na mysli Němce, které si přál v zájmu obnovy poválečného československého státu vysídlit do sousedního Německa.

Ačkoliv se Beneš v mnoha směrech ukázal být špatným „prognostikem“, v tomto mu historie dala vzácně za pravdu. Revanšismus, remilitarizace i nedůsledná denacifikace v poválečném Německu potvrdily, že se nemýlil. Štěstím pro Evropu i svět bylo „spoutání“ Německa v rámci procesu evropské integrace, které nebylo narušeno ani neuváženým aktem znovusjednocení dvou německých států po pádu Berlínské zdi. Kdyby někdy v budoucnu došlo k oslabení role EU nebo NATO, mohlo by Německo znovu ohrozit mír ve světě.

Nemohu se v této souvislosti nezmínit ještě o jednom momentu. Jak vyplývá z tzv. osmičkových let, je více než nápadné, že moderní česká (československá) společnost má v sobě „zakódován“ dvacetiletý cyklus politických změn. Je lhostejné, zda jim budeme říkat „změna režimu“, „státní převrat“ či jen „modernizace“. Občas to splývá všechno dohromady. Ukazuje se, že každá nově nastupující generace si s sebou přináší nejen tuto „modernizaci“ (včetně stylu oblékání a účesu), ale i změnu v přístupu ke státu a k výkonu veřejné moci.

Hned na začátku polistopadového vývoje přišel se zajímavou myšlenkou básník a filozof Egon Bondy (1930-2007). Ten tvrdil, že každých deset let česká společnost prodělává „modernizaci“: jiná byla v letech tuhého stalinismu (50. léta), odlišná ve „zlatých letech šedesátých“, opět jiná v prvním desetiletí tzv. normalizace (70. léta) a zase poněkud odlišná v letech osmdesátých. A právě „osmdesátky“ mnozí současníci, třicátníci a čtyřicátníci, vnímají vcelku pozitivně a nostalgicky na ně vzpomínají, třebaže se jednalo o závěrečnou etapu totalitního, komunistického režimu.

V důsledku souběhu těchto dvou momentů, a to dvacetiletého cyklu střídání režimů a glorifikace období tzv. normalizace ze strany dnes vládnoucích politiků, jsme se postupně dostali do současného, neutěšeného vnitropolitického stavu. Již okolo roku 2010/11 bylo totiž zřejmé, že polistopadový režim se vyčerpal a měl by být nahrazen něčím novým. K tomu však nedošlo, protože politické „elity“ na toto střídání nebyly připraveny a ani nebyly ochotné k této změně přistoupit. Krize se proto dále prohlubovala a nakonec se projevila nástupem tzv. politických projektů typu „Věci veřejné“ a „ANO 2011“. K tomu se přidružila otevřená politická krize, vyvolaná pádem Nečasovy vlády v r. 2013.

Výsledkem voleb z roku 2013 a 2017 pak byl příchod takových politiků, jejichž strany neměly odpovídající, standardní politický program, byly bezideové, a proto se staly jen snadným „výtahem k moci“ pro úzkou skupinu osob. Politika v tradičním slova smyslu (jako kobliště pro soupeřící politické koncepce) přestává existovat a mění se v pouhou „přetahovanou“ o podíl na moci ve stylu: silnější vyhrává.

Součástí probíhajícího rozpadu tradičního modelu demokratického vládnutí se stalo zpochybňování principů parlamentní demokracie, relativizace hodnot, překrucování minulosti nebo zamlčování nežádoucích etap tohoto vývoje.

Hlavním motivem vývoje po volbách z října 2017 se pak stal pokus vítěze voleb (ANO 2011) o privatizaci státu pro úzký okruh vyvolených. Babišova snaha o ovládnutí státu je nejen nelegitimní, protože k tomu ho voliči nezmocnili, ale znamená plíživý nástup fašismu, jaký jsme v moderních dějinách nepoznali.

Podobný přechod režimu od „vyprázdněného“ dědictví komunismu k autoritářskému modelu vládnutí můžeme sledovat v ještě dramatičtější podobě v postsovětském Rusku. Někdejší komunista a „kágébák“ V. Putin, opětovně potvrzený ve své prezidentské funkci, si dnes počíná jako novodobý car či fašistický diktátor. Nejenže dává likvidovat své odpůrce, ale posílá do vězení i své „nevoliče“, aby nemohli v den voleb protestovat.

Tímto způsobem vždy začíná nástup fašistických diktatur všude na světě. Rusko prožívá dějinný paradox: původně největší bojovník proti fašismu a nacismu se dnes stává fašistickou diktaturou v krystalické podobě. K přechodu od jedné diktatury k druhé stačilo necelých třicet let.

Ani u nás se bývalý komunista a agent StB A. Babiš nehlásí ke své kontroverzní, předlistopadové minulosti, podobně jako se V. Putin nehlásí k VŘSR ani k Leninovi. Jeho vzorem je spíše Stalin se vším zlem, jež symbolizuje. Putinovské Rusko se znovu, po sto letech, dostává do mezinárodní izolace (jako po bolševickém převratu z r. 1917) a jeho ekonomická stagnace se dál prohlubuje.

Chtělo by to změnu ve vedení státu, ale k té chybí odvaha. Není totiž nikdo, kdo by Putina nahradil. Případná změna by mohla znamenat novou globální válku, na niž není nikdo ve světě připraven. Multipolární svět bude ještě dalších deset čekat na to, co se „vyklube“ z Číny. Tento nový mocenský hráč se již připravuje na své ekonomické prvenství ve světě. Překvapit ovšem může i v oblasti vojenské…

●●●

Vítězná KSČ účtuje s poraženou buržoazií a dalšími „reakčními“ živly

Vraťme se od poučení z dějin zpátky do roku 1948. Dvojí průvod studentů pražských vysokých škol k prezidentu republiky E. Benešovi nezůstal pro jeho účastníky bez následků. Komunisté neodpustili nikomu z těch, kdož se pokusili zabránit jejich násilnému uchvácení moci ve státě. Poúnorové čistky měly jediný cíl: zastrašit všechny demokraticky smýšlející a konající občany.

Zatímco první průvod studentů na Hrad ze dne 24. 2. 1948, v jehož čele stál mladý národně socialistický poslanec J. Lesák, se dostal bez úhony až k prezidentu E. Benešovi a zpět, druhý demonstrační průvod na podporu prezidenta z 25. 2. 1948 již tak pokojný průběh neměl. Studenti byli zastaveni na Hradčanském náměstí, kde jim přehradily cestu oddíly příslušníků SNB a Lidových milicí (velel jim „trojlístek“ pozdějších Mužů roku 1968: J. Pavel, J. Smrkovský a F. Kriegel).

Studenti byli vyzváni k tomu, aby se rozešli. Ti, kteří tohoto rozkazu neuposlechli, byli biti pažbami pušek. K prezidentu Benešovi se nikdo z nich nedostal. I tak už bylo pozdě, protože nemocný prezident podlehl nátlaku komunistů a demisi ministrů mezitím přijal. Spoléhání se demokratických politiků na slabého a osamělého prezidenta se ukázalo být největší politickou chybou od roku 1945.

Komunističtí propagandisté se po celých čtyřicet let zaklínali tím, že v Únoru 1948 nepadl jediný výstřel a že netekla krev. Jejich „revoluce“ prý nebyla násilná. Toto tvrzení není pravdivé. Výstřel skutečně padl a krev tekla. Tím postřeleným studentem byl posluchač lesního inženýrství J. Řehounek. I on byl později ze školy vyhozen. (O průběhu studentských akcí viz článek „Čeští studenti v Únoru 1948“, SN č. 2/2017, vloženo 27. 2. 2017, ZDE.)

Již po demonstraci studentů z 25. 2. 1948 bylo zadrženo celkem 94 osob. Z nich 76 bylo potrestáno pro rušení veřejného klidu a pořádku, pět bylo po napomenutí propuštěno a jen jeden student odevzdán policejním orgánům k dalšímu šetření. Trest za politickou aktivitu studentů byl „odložen“ o pár týdnů a byl alibisticky ponechán na rozhodnutí tzv. prověrkových komisí. Ty dostaly za úkol provést tuto „špinavou práci“ za nejvyšší stranické šéfy.

V první vlně poúnorových čistek, jež zasáhly celou společnost, bylo v roce 1948 „vyakčněno“, tj. vyhozeno z politických důvodů, na 40 000 nekomunistů z národních výborů (= orgány státní správy v letech 1945-1990), 28 000 osob ze státních a veřejných služeb. Z armády musela odejít třetina lidí, tj. 5000 důstojníků, 2500 osob z řad příslušníků SNB (= komunistické policie); v závodech byla zbavena funkcí polovina generálních a podnikových ředitelů. (Dnes bychom tuto čistku nazvali personálním masakrem.)

Na to pak v roce 1951 navázala akce „77 500 osob do výroby“. Na uvolněná místa po takto vyhozených úřednících přicházely dělnické „kádry“: na 250-300 000 osob nastoupilo do administrativy, armády i bezpečnostních složek. Jejich jedinou kvalifikací byla legitimace KSČ a věrnost straně. Podle toho to také s komunistickým režimem dopadlo: šlo to nejdříve od deseti k pěti a následně od pěti k nule. Z první desítky nejvyspělejších států světa se ČSR za necelých 42 let trvání komunistického režimu propadla až na čtyřicáté místo: každou dekádu o deset příček níž. To byl ten slibovaný komunistický „ráj na zemi“ a „pokrok“ v duchu ideologie marxismu-leninismu.

●●●

Čistky na vysokých školách po Únoru 1948

Politicky motivovanými čistkami byly bezprostředně po „Vítězném únoru“ 1948 těžce postiženy české (i slovenské) vysoké školy. Činnost tzv. prověrkových komisí na celostátní úrovni řídil komunistický poslanec a předseda Ústředního akčního výboru vysokých škol v Praze – Jiří Pelikán, pozdější ředitel Československé televize. Odhaduje se, že z vysokých škol bylo tehdy vyhozeno asi 7000 studentů a 580 profesorů. Předseda Pražského akademického klubu 48 J. Moravec tento počet upřesnil: v letech 1948-49 bylo z politických důvodů z českých vysokých škol vyloučeno 10 562 studentů.

Mezi vyloučenými se ocitli samozřejmě také hlavní organizátoři studentských průvodů na Hrad z února 1948: Felix Uhl (místopředseda Klubu lidoveckých akademiků) a Emil Ransdorf (předseda Svazu vysokoškolských studentů). Národně socialistický poslanec Josef Lesák byl také z vysoké školy vyloučen a již v květnu 1948 zatčen a uvězněn. Poté, kdy si odpykal uložený trest, byl poslán do dolů na Kladensko, kde strávil jako horník celkem 29 let.

Třebaže se o hlavních aktérech studentských čistek z let 1948/49 raději nemluví (dříve z cudnosti, protože mezi nimi byli i někteří tzv. disidenti, dnes kvůli zapomínání na dějiny vlastního národa), je užitečné si jejich jména připomenout. Nemusíme je pracně vyhledávat v archivech, protože svědectví o nich zachoval dobový tisk.

Časopis „Studentský předvoj“, jehož první číslo vyšlo tři týdny po Vítězném únoru 1948, zaznamenal jména těch jedinců, kteří v r. 1948 tvořili Ústřední akční výbor vysokých škol v Praze. K jeho členům patřili: Jiří Pelikán (předseda), Vlad. Filip (místopředseda), Marcel Zachoval (sekretář), Oleg Homola, Jan Štern (= manžel spisovatelky E. Kantůrkové), Radovan Richta, Jindřich Santar, Jiří Vrba, Alois Rohlena, (?) Tomsa, Jan Auerkan, Vlad. Koloc, Ludvík Hubr, Jindř. Glück, Milena Bláhová, František Hořavka, Pavel Borský, prof. Dr. Tureček, prof. Dr. Dolanský, prof. Dr. Foustka, prof. Dr. Kolman, prof. Dr. Valouch. (Studentský předvoj, roč. I, č. 1, 13. 3. 1948, str. 8)

V ústřední komisi pro „vyhazování“ studentů a učitelů z vysokých škol figurovalo těchto pět vysokoškolských učitelů: Josef TUREČEK (1900-1979), profesor právních dějin, od r. 1945 prof. Právnické fakulty UK Praha, v letech 1948-51 děkan této fakulty; Julius DOLANSKÝ (1903-1975), literární historik, od r. 1945 prof. jugoslávských jazyků a literatur na Filozofické fakultě UK Praha; Radim FOUSTKA (1907-1960), právník, profesor teorie státu a práva na Právnické fakultě UK Praha; Arnošt KOLMAN (1892-1979), matematik a filozof, od r. 1945 vedoucí oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ, pak prof. na Filozofické fakultě UK Praha, po r. 1948 pobýval v SSSR (tam i dočasně vězněn); Miloslav VALOUCH (1903-1976), fyzik, od r. 1952 prof. experimentální fyziky na Matematicko-fyzikální fakultě UK Praha.

●●●

Jiří Pelikán a Jan Štern nám sdělují, jak zatočili s „reakcionáři“

O výsledcích první etapy čistek na vysokých školách podal informaci již v polovině března 1948 samotný předseda tohoto novodobého inkvizičního orgánu, J. Pelikán, a to v článku nazvaném Trestající spravedlnost. [Samozvané akční výbory se v Únoru 1948 povýšily na soudní tribunál, který v rozporu s platnými zákony začal ze škol vyhazovat politicky nepohodlné studenty a učitele.]

J. Pelikán píše: „Ze studia na vysokých školách bylo vyloučeno několik desítek zrádců, cizích agentů, kolaborantů, uniklých očistě, a hlav, odpovědných za štvanice proti lidové demokracii. (…) Ti, kteří byli spravedlivě postiženi, by si rádi hráli na mučedníky. Šíří kolem sebe pomluvy, že naše dílo je nelidské. (…) Konečně, vylučujeme Gavendy a Šešiny, abychom nemuseli v budoucnu vylučovat další a další studenty, kteří by se stali obětí jejich nesmyslného záští proti spravedlivému uspořádání naší společnosti…“ (Studentský předvoj, roč. I, 13. 3. 1948, str. 2)

Tato slova napsal J. Pelikán (1923-1999), osoba, jež byla německými okupanty propuštěna z koncentračního tábora, zatímco jiní Češi tam dále umírali. Podezření, že Pelikán po propuštění na svobodu působil jako agent Gestapa, nebylo nikdy vyvráceno a trvá dodnes. Otazníky se logicky vznášejí i nad Pelikánovým působením v exilu poté, kdy v souvislosti se sovětskou okupací odešel na Západ. Dodnes se okolo jeho osoby našlapuje po špičkách. Asi proto, že po r. 1989 tento „svatý“ všech disidentů působil jako poradce V. Havla, jehož slabost pro komunisty a estébáky byla pověstná.

Na téma poúnorových čistek se rozepsal i další člen ústřední prověrkové komise – Jan Štern, jeden z komunistických koncentráčníků židovského původu (někteří z nich zůstali zatvrzelými bolševickými fanatiky i poté, kdy byla díky procesu s R. Slánským odhalena antisemitská podstata komunistické ideologie), kteří se po válce dali plně do služeb KSČ.

V článku Svoboda vědy a očista na vysokých školách se Štern rozepsal o tom, jak a proč vítězní komunisté vyhazovali z vysokých škol politicky nepohodlné studenty. Pobyt v koncentráku, zdá se, přispěl k tomu, že tento mladý a uvědomělý komunista „přibral“ do svého slovníku také výrazy, jež nápadně připomínají nacistickou kryptomluvu (= „konečné řešení“ či „zvláštní zacházení“ – jako eufemismy pro fyzickou likvidaci).

Komunistický „sekerník“ J. Štern ve svém článku konstatuje: „…Dbali jsme pečlivě na to, aby nebyli postiženi lidé jen pro odchylný vědecký názor. Vzdalovali jsme (jak půvabný eufemismus!) z kateder nepřátele lidové demokracie a nepotrestané kolaboranty; tím zajisté neutrpěla vědecká úroveň našich škol. Právě naopak. Tito lidé byli, zvláště ve společenských vědách, zastánci pavědeckých, fašisujících theorií, theorií, zplozených odumírající třídou měšťáckou, která se z pochopitelných důvodů odříká vědy a rozumu. Není zajisté ztrátou pro vědu, jestliže nebude vyučovat rasista Machotka nebo zastánce „plemenné šlechty“ Stejskal. Rovněž není ztrátou, když budou právníci ochuzeni o „právnické“ theorie pana Vošty, který dokazoval, že partyzáni si počínali protiprávně, kdežto nacisté jednali podle práva…“ (Tamtéž, str. 4) [Neslyšeli jsme podobnou argumentaci nedávno z úst komunistické „mlátičky“ Z. Ondráčka? Zkrátka: totalitáři vždy dbali na to, aby jednali podle „zákona“ – samozřejmě toho jejich.]

●●●

Kdo byl kdo mezi svazáky na počátku období „rudého teroru“?

Kromě informací o čistkách na vysokých školách v letech 1948/49 není bez zajímavosti ani to, kdo v tomto období patřil do vedení mládežnické organizace (ČSM) a kdo v ní tehdy zastupoval vysokoškoláky na pražské i celorepublikové úrovni. Tuto informaci nám opět podává týdeník mladé inteligence – „Předvoj“ (dříve „Studentský předvoj“).

Ze čtvrtého ročníku tohoto časopisu (1950/51) se například dozvídáme, že k funkcionářům ČSM patřili: Radko Pytlík, otec herce a hudebníka V. Dyka (kulturně-propagační tajemník OV ČSM Praha), dále Dragutin Pelikán, otec dnešního ministra spravedlnosti v Babišově vládě R. Pelikána (vedoucí tajemník OV ČSM Praha) a Oldřich Schwartz (vedoucí vysokoškolského oddělení ÚV ČSM).

Naši svazáčtí funkcionáři nemohli chybět ani na mezinárodních shromážděních svých vrstevníků. O složení čs. delegace na Kongres Mezinárodního svazu studentstva (MSS) v roce 1950 nás opět informuje časopis „Předvoj“ (roč. III, 1949/50, 24. 6. 1950, č. 33, str. 1): vedoucím delegace byl Jiří Pelikán (poslanec NS, předseda ÚSČsS a předseda VR ÚV ČSM, nositel únorového řádu); členy delegace byli: Gennadij Codr (posluchač FF UK, předseda OV ČSM Praha), Jaroslav Kladiva (vědecký pracovník na VŠPHV, vyznamenaný Čs. válečným křížem 1939 a „Za zásluhy“ I. stupně), Matej Lúčan (posluchač Pedagogické fakulty Bratislava, člen SVR ČSM, vyznamenaný jako úderník Trati mládeže), Oldřich Schwartz (posluchač práv Praha, vedoucí tajemník vysokoškolského oddělení sekretariátu ÚV ČSM) a Jozef Zrak (předseda OV ČSM Košice).

[Doplňující poznámka k pozdější politické kariéře výše uvedených soudruhů: M. Lúčan patřil k předním představitelům husákovské normalizace. Byl ministrem školství SSR (1969-70) a místopředsedou vlády ČSSR (1970-1989). – Slovenský ekonom J. Zrak byl dne 22. 8. 1968 na tzv. Vysočanském sjezdu (později anulovaném XIV. sjezdu KSČ) zvolen členem předsednictva ÚV KSČ. V té době patřil k umírněným reformátorům. Ve funkcích (poslanec SNR a NS, místopředseda vlády SSR) skončil v r. 1970. – Český historik J. Kladiva zastával v letech 1966-70 funkci děkana FF UK. Po prověrkách v r. 1970 ve funkci skončil a byl nahrazen sociologem K. Gallou.]

●●●

Také v Brně se kácel les a létaly při tom třísky…

Naše ohlédnutí za čistkami na vysokých školách by nebylo úplné, kdybychom si nevšimli poměrů na Masarykově univerzitě (založena v r. 1919) a dalších vysokých školách, jež sídlily v Brně. Také tady byli vylučováni ze studia a posíláni „k lopatě“ (to byl oblíbený trest komunistů vůči těm neposlušným) studenti a učitelé. Samozřejmě ti „méně uvědomělí“, kteří nesouhlasili s nástupem KSČ k moci v Únoru 1948.

Zajímavá jsou jména některých učitelů brněnských vysokých škol. Za sedm desítek let se na ně poněkud zapomnělo. V zájmu historické spravedlnosti – neprávem. Pod dokumentem, který vyjadřuje kladné stanovisko k těmto čistkám, je uvedena řada jmen vysokoškolských učitelů. Mnozí z nich po Únoru 1948 „převlékli kabát“ a věrně sloužili komunistickému režimu až do smrti.

Zmíněný dokument s názvem Provolání brněnských vysokoškolských učitelů otiskl tehdejší lidovecký deník „Lidová obroda“ (roč. I, 12. 12. 1948, č. 235, str. 2). Uvádí se v něm toto: „…V době, kdy náš národ buduje s vypětím všech sil socialistický stát, kdy dělníci, rolníci a pokroková inteligence splnili za velkých osobních obětí dvouletý plán a nadplán, tato část starých, buržoasních vysokoškoláků se dostala svým dosavadním postojem až tam, kde my, vysokoškolští učitelé, musíme prohlásit: Tito lidé nebudou moci jako inženýři zaujmout odpovědná místa v našem průmyslu a v našem zemědělství. Tito lidé nebudou moci jako pedagogové vychovávat naši mládež. Tito lidé nebudou moci jako právníci, lékaři a sociální pracovníci plnit úkoly, které od nich vyžaduje dnešní společnost. Žádáme proto, aby tato část vysokoškoláků byla přeřazena do výroby, aby tam nabyla nového vztahu k socialistické skutečnosti, aby tam pochopila zásadu, že všichni musíme odpovědně pracovati, aby náš lid žil lépe a šťastněji.“ [Nepřipomínají vám tyto otřepané komunistické fráze něco? Také Babiš totiž touží po tom, aby nám bylo líp.]

Podepsáni:

Odbor strojní a elektro: Pánek. Odbor stavební: Mencl. Architektura: Meduna, Kroha, Makovský, Kopřiva. Zemědělská: Baudyš, Tichý, Kosík. Veterina: Jelínek. Filosofická [fakulta]: Beer, Trávníček, Wollman, Horák, Šimek, Macůrek, Machek. Šebánek, Šrámek, Grun, Kurz, Václavík, Vilimský, Holinka, Kutal, Zatočil, Hejzlar, Kellner, Novák, Chmelař, Racek, Vachek, Štěpaník, Kocmanová, Jirásek. Pedagogická [fakulta]: Svěrák, Kalousek, Uhl, Urban, Koutský, Galla, Hrabák, Hájek. Přírodovědecká [fakulta]: Zahradníček, Krejčí, Seifert. Sociální: Čep. JAMU: Kundera, Černý, Kvapil, Kudláček, Kohout. Konservatoř: Kudělka, Šotola. Právnická [fakulta]: Čáda, Chyba, Pošvář. Lékařská [fakulta]: Podlaha, Frejka, Wágner.

Z výše jmenovaných vysokoškolských učitelů brněnských škol, kteří jsou uvedeni pouze příjmením, se podařilo ztotožnit těchto dvacet signatářů zmíněného dokumentu. Nejpočetněji jsou zastoupeni učitelé z Filozofické fakulty MU v Brně. V dokumentu je řeč o „pokrokové inteligenci“. Tady jsou celá jména a další údaje o těchto představitelích. O těch, kteří v roce 1948 poslali „k lopatě“ třídně neuvědomělé (podle jejich hodnocení) studenty, odmítající nadvládu KSČ nad tehdejší společností:

● František ČÁDA (1895-1975), profesor právních dějin, od r. 1945 děkan Právnické fakulty (PF) MU Brno ● Gabriel HEJZLAR (1894-1972), klasický archeolog, od r. 1945 prof. Filozofické fakulty (FF) MU Brno ● Rudolf HOLINKA (1899-1953), od r. 1945 prof. historie na FF MU Brno ● Josef HRABÁK (1912-1987), literární historik, od r. 1948 prof. Pedagogické fakulty MU Brno ● Vilém CHMELAŘ (1892-1988), psycholog, od r. 1949 prof. FF MU Brno ● Josef JIRÁSEK (1884-1972), rusista, od r. 1945 prof. ruské a sovětské literatury na FF MU Brno ● František KALOUSEK (1901-1988), archeolog, od r. 1948 prof. Pedagogické fakulty MU Brno ● Adolf KELLNER (1904-1953), jazykovědec-dialektolog, od r. 1945 prof. FF MU Brno ● Karel KOUTSKÝ (1897-1964), matematik, od r. 1950 prof. Přírodovědecké fakulty MU Brno ● Josef KROHA (1893-1974), architekt, prof., od r. 1948 rektor VUT Brno ● Josef KURZ (1901-1972), jazykovědec, od r. 1945 prof. FF MU Brno ● Albert KUTAL (1904-1976), historik umění, od r. 1948 prof. FF MU Brno ● Josef MACŮREK (1901-1992), historik, od r. 1935 prof. FF MU Brno ● Mirko NOVÁK (1901-1981), profesor estetiky a dějin filozofie, od r. 1949 prof. FF MU Brno ● Jindřich ŠEBÁNEK (1900-1977), profesor pomocných věd historických, od r. 1937 prof. FF MU Brno ● Emanuel ŠIMEK (1883-1963), archeolog a historik, od r. 1931 prof. FF MU Brno ● František TRÁVNÍČEK (1888-1969), jazykovědec, prof., v letech 1948-51 rektor MU Brno ● Antonín VÁCLAVÍK (1891-1959), etnograf, od r. 1945 prof. FF MU Brno ● Josef VACHEK (1909-1996), jazykovědec-anglista, od r. 1946 na FF MU Brno ● Frank WOLLMAN (1888-1969), profesor srovnávacích literatur, od r. 1928 na FF MU Brno. [Je s podivem, že se dodnes tímto jejich morálním selháním nikdo nezabýval. Svědčí to o tom, jaké pokrytectví stále existuje v naší vědecké obci. Vědu nelze dělat bez morálky!]

Mezi přední poúnorové „revolucionáře“ (čili „skalní“ stalinisty) je nutno zařadit také některé tehdejší studenty. Patřil k nim i známý brněnský ultralevičák Jaroslav ŠABATA (1927-2012). (Z faksimile dokumentů z archivu FF MU Brno, které před čtvrtstoletím zveřejnily „Necenzurované noviny“, je účast J. Šabaty na poúnorových čistkách zřejmá.) V letech 1946-52 studoval na FF MU Brno historii, filozofii a psychologii, pak (1953-64) působil jako vysokoškolský učitel, později (1964-69) byl vedoucím katedry psychologie na FF MU Brno. V r. 1970 byl z fakulty vyhozen a dvakrát jako disident normalizačním režimem vězněn (1971-76, 1979-81).

─────

Události z roku 1948 jsou poučné pro nás i po sedmdesáti letech. Jde o to, abychom se poučit chtěli a abychom před některými fakty nezavírali oči. Důvod je nasnadě: pohodlnost a zbabělost vždy vedou ke ztrátě svobody a demokracie. Je to spolehlivá cesta do pekel.

20. 3. 2018

PhDr. Rostislav Janošík