Svobodné noviny na internetu

Kulturní pracovníci v rozhodující chvíli

Kupředu, zpátky ni krok!

Prohlášení pod titulkem „Kupředu, zpátky ni krok!“ zveřejnil komunistický deník „Rudé právo“ dne 25. 2. 1948. Bylo otištěno na titulní stránce tohoto listu ještě dříve, než prezident republiky Dr. E. Beneš přijal demisi ministrů, kteří odstoupili dne 20. 2. 1948. Tito pracovníci československé kultury, působící v Praze, kde se o komunistickém převratu rozhodovalo především, „chytili vítr“ včas a později udělali díky svému členství v KSČ politickou kariéru, jež byla upřena těm ostatním, méně „uvědomělým“. Byli zkrátka včas na tom správném místě a na správné straně barikády. Někteří z nich dokázali „převléknout“ politický kabát několikrát za život: za války, po její skončení i po nástupu komunistů k moci. A řada z nich se dočkala i změny režimu v r. 1989. K „rekordmanům“ patřil filmový režisér O. Vávra, který přečkal několik režimů a dožil se stovky. Je užitečné si tato jména připomenout. Není totiž nad to, když víme, s kým máme tu čest. Proto: Čest vaší práci, soudruzi! Strana se ve vás doopravdy nezklamala!

─────

V závěru dokumentu se uvádí: „Voláme vás všechny, mistry i dělníky národní kultury, abyste v této historické chvíli nezůstali stranou živé národní obce, abyste se výrazně postavili po bok pracujícího národa. Vstupujte do akčních výborů Národní fronty, pomáhejte zneškodňovat síly temna a zpátečnictví, účastněte se činně při formování pokrokových sil národa, který zajistí naší krásné zemi šťastnou a dobrou budoucnost. Kupředu, zpátky ni krok!“

Podepsalo jej 153 osob: Karel Ančerl, dirigent; Zdeněk Ančík, redaktor; Vladěk Antušek, akademický malíř; Emil Axman, hudební skladatel; Gustav Bareš, redaktor; Felix Bartoš, režisér; Dr. Theodor Bartošek, advokát; Miroslav Barvík, hudební skladatel; prof. Ing. Adolf Benš, architekt; Ladislav Boháč, člen činohry ND; Pavel Bojar, spisovatel; Emil Bolek, člen činohry ND; Ing. Vlastimil Borek, spisovatel; Vladimír Borský, filmový režisér; Marie Burešová, členka činohry ND; Emil František Burian, režisér; Dr. Václav Čejchan, historik; Ing. Antonín Černý, architekt; Lumír Čivrný, spisovatel; Dr. Vladimír Denkstein, historik umění; Miloslav Disman, režisér; Václav Dobiáš, hudební skladatel; Jan Drda, spisovatel; Dr. Jaroslav Drtina, knihovník; Antonín Dvořák, režisér; Miloslav Fábera, spisovatel; Gusta Fučíková, redaktorka; Jiří Frejka, ředitel Městských divadel pražských; František Filipovský, člen činohry ND; prof. Alois Fišárek, akademický malíř; Jaroslav Frey, knihovník; Josef Gabriel, akademický malíř; Jarmila Glazarová, spisovatelka; František Götz, šéf činohry ND; František Gross, akademický malíř; Josef Gruss, člen činohry ND; Jiří Hájek, divadelní kritik; MUDr. Vladimír Haškovec, prof. Karlovy univerzity; Dr. Bohuslav Havránek, profesor Karlovy univerzity; Dr. Vlasta Hilská-Průšková, spisovatelka; Dr. Antonín Hobza, profesor Karlovy univerzity; Dr. Adolf Hoffmeister, spisovatel; Ing. A. A. Hoch, spisovatel; Vladimír Holan, básník; Míra Holzbachová, Antonín Holzinger, režisér; Ing. Karel Honzík, architekt; Jindřich Honzl, režisér ND; Jan Hostan, spisovatel; František Jirousek, akademický malíř; František Jungmann, předseda Ústřední kulturní komise ÚRO; Jaroslav Kabeš, spisovatel; František Kaláb, akademický malíř; Dr. Arnošt Kolman, profesor Karlovy univerzity; Petr Konečný, odb. přednosta Ministerstva informací; Dr. Jan Kopecký, dramaturg ND; Václav Kopecký, ministr informací; Jiří Kotalík, výtvarný kritik; Pravoslav Kotík, akademický malíř; Ladislav Koubek, poslanec ÚNS; Ing. Dr. Jiří Koťátko, sekční šéf; Ing. Miroslav Kouřil, architekt; Dr. Vincenc Kramář, ředitel Národní galerie; Otomar Krejča, člen Městských divadel pražských; Ing. Jiří Kroha, děkan techniky v Brně; Antonín Kurš, režisér; Václav Lacina, spisovatel; Bohuslav Laštovička, generální ředitel rozhlasu; Karel Lidický, akademický sochař; Dr. Jan Loriš, historik umění; Dr. Jiří Jahn, šéf činohry 4. května; Emanuel Jánský, ředitel; Bohumil Machník, člen činohry ND; Marie Majerová, spisovatelka, národní umělkyně; Dr. Jan Malík, spisovatel; Bohumil Mathesius, profesor Karlovy univerzity; Dr. Jan Mukařovský, profesor Karlovy univerzity; Josef Munclinger, ředitel opery ND; Miloš Nedbal, člen činohry ND; František Nechvátal, básník; Dr. Zdeněk Nejedlý, univerzitní profesor; Stanislav Neumann, člen ND; Vítězslav Nezval, básník; Jan Noha, básník; Dr. Miloslav Novotný, ředitel knihovny Národního muzea; Dr. Miloš Netoušek, profesor Karlovy univerzity; Karel Nový, spisovatel; Stanislav Lom, spisovatel; Mirko Očadlík, hudební kritik; Ivan Olbracht, spisovatel; Ota Ornest, dramaturg; Arnošt Paderlík, akademický malíř; Dr. Jan Pachta, historik; Karel Palouš, režisér; Dr. Vladimír Procházka, profesor Karlovy univerzity; Dr. Jaromír Pečírka, rektor Vysoké školy umělecko-průmyslové; Ladislav Pešek, člen činohry ND; Jan Pilař, básník; Jindřich Plachta, filmový herec; Aleš Podhorský, člen ND; Ing. Jaroslav Pokorný, architekt; Jaroslav Pokorný, spisovatel; Jiří Pravda, herec; Jaroslav Průcha, člen činohry ND; Dr. Jaroslav Průšek, profesor Karlovy univerzity; Evžen Penninger, člen náčelnictva ČOS; Božena Půlpánová, členka činohry ND; Marie Pujmanová, spisovatelka; Václav Rabas, akademický malíř, národní umělec; František Rachlík, spisovatel; Dr. Ladislav Rieger, Ing. Zdeněk Ressmann, architekt; Marie Rosůlková, členka Městských divadel pražských; Josef Rybák, redaktor; Václav Řezáč, spisovatel; Jan Seidl, hudební skladatel; Jindřich Severa, akademický sochař; Jiří Síla, redaktor; Lola Skrbková, profesorka konzervatoře; Jan Sládek, akademický malíř; prof. Pavel Smetana, architekt; Josef Stanislav, hudební skladatel; Karel Steklý, filmový režisér; Jarmila Svatá, spisovatelka; Antonín Sychra, hudební kritik; prof. Vladimír Sychrava, akademický malíř; Jožka Šaršeová, tanečnice; Jan Škoda, režisér; Ladislav Štoll, profesor VŠP; Vladimír Šmeral, člen Městských divadel pražských; MUDr. Bohumil Špaček, Jiřina Štěpničková, členka Městských divadel pražských; Jiří Taufer, spisovatel; akademický malíř; Vojtěch Tittelbach, Josef Toman, spisovatel; Miroslava Tomanová, spisovatelka; Dr. Miloslav Valouch, MUDr. Ludmila Vančurová, Václav Vaňátko, režisér; JUDr. Václav Vaněček, profesor Karlovy univerzity; Jan Vaněk, inženýr architekt; Bedřich Vaníček, akademický malíř; Otakar Vávra, filmový režisér; Géza Včelička, spisovatel; František Vnouček, člen D48; Eva Vrchlická, členka ND; Václav Vydra ml., člen Městských divadel pražských; Dr. K. M. Walló, spisovatel a filmový režisér; Dr. Vilém Závada, spisovatel; Jan Zázvorka, architekt; Otakar Zich, hudební kritik.

●●●

Pár poznámek k signatářům dokumentu

Jména některých herců Národního divadla v Praze a dalších pražských divadelních scén nejsou žádným překvapením. Většina z nich, podobně jako filmový režisér O. Vávra, se umělecky „angažovala“ (lépe by bylo použít výstižnější a pravdivější výraz: prostituovala se) za každého režimu: před válkou, během Protektorátu, po válce i po Únoru 1948. Někteří se dožili i režimu polistopadového a „angažovali se“ bez potřebné sebereflexe dál. Důležité pro ně vždy bylo, že se penízky sypaly…

K těmto známým hercům patřili např.: F. Filipovský (slouha všech režimů), M. Nedbal, S. Neumann, L. Pešek, J. Průcha, M. Rosůlková či V. Šmeral. Tak trochu stranou těchto „rekvizit“ stál filmový komik J. Plachta, jinak velký herec „malých“ rolí, který byl vpravdě lidový, jenže svůj nesporný talent doslova „utopil“: po válce vstoupil do KSČ a hrál v těch nejhorších propagandistických slátaninách (např. „Pan Novák“).

Překvapením nejsou ani jména spisovatelů, z nichž někteří v meziválečném období patřili k tzv. salonním komunistům a po Únoru 1948 se z nich zase pro změnu stali „skalní“ stalinisté: J. Drda (předseda Svazu čs. spisovatelů v letech 1949-1956), M. Fábera, V. Nezval, K. Nový, I. Olbracht, S. Lom, J. Pilař, M. Pujmanová, M. Majerová, J. Glazarová, P. Bojar, J. Noha, J. Rybák a V. Řezáč (poúnorový ředitel nakladatelství Čs. spisovatel). Pro všechny tyto umělce, obzvlášť herce, platilo, že bývali vždy věrnými služebníky každého režimu. Vidíme to i dnes. Je jich všude plno a pořád mají málo peněz.

Mezi signatáři bylo i několik univerzitních profesorů z Prahy, kteří po Únoru 1948 figurovali v tzv. prověrkových komisích, které na vysokých školách vylučovaly politicky „nespolehlivé“ studenty a učitele (V. Vaněček, A. Hobza aj.).

V seznamu signatářů narazíme i na jména aktivních komunistických politiků, známých již z meziválečného období, jako byli: G. Fučíková (vdova po novináři J. Fučíkovi, jenž se stal „ikonou“ pro ideologické ohlupování mladé generace ze strany komunistů – viz „Fučíkův odznak“ známý z „Černých baronů“ či „Tankového praporu“), dále šéfideolog KSČ V. Kopecký (předválečný agent NKVD, po válce ministr informací čili hlavní komunistický „cenzor“, který dohlížel nad vším, co mohlo být publikováno), „zápaďák“ B. Laštovička (jeden z doživotních komunistických „trafikantů“, naposledy ve funkci předsedy Národního shromáždění) nebo „rudý děd“ Z. Nejedlý (autor knih o T. G. Masarykovi a V. I. Leninovi, po válce ministr školství a hlavní viník jeho rozvratu, později i předseda ČSAV).

─────

Rád bych upozornil na jména tří signatářů: Jana Zázvorky, Jiřího Hájka a Jiřího Síly. Filmový architekt Jan Zázvorka (1914-1991), rovněž sloužící až do roztrhání těla všem režimům, byl bratrem herečky rolí malých a ještě menších ‒ S. Zázvorkové (1922-2005). Stejně jako F. Filipovský ani ona neodmítla nabídku zahrát si v odpudivém normalizačním seriálu „Třicet případů majora Zemana“.

Zajímavou postavou mezi signatáři dokumentu z 25. 2. 1948 byl literární a divadelní kritik Jiří Hájek (1919-1994). Nepleťme si ho s jiným J. Hájkem (1913-1993), jenž byl známým sociálně demokratickým a později komunistickým funkcionářem, který se po Únoru 1948 dal plně do služeb komunistického režimu. Původně patřil k tzv. fierlingerovcům, po slučovacím sjezdu působil v diplomatických službách, v 60. letech 20. století se stal ministrem školství a následně i ministrem zahraničí; v této funkci vystoupil na půdě OSN s kritikou sovětské okupace ze srpna 1968; pak byl vyloučen z KSČ a v r. 1977 podepsal Chartu 77. Dožil se změny režimu v r. 1989; ještě na začátku 90. let 20. století zakončil svou politickou kariéru jako poradce A. Dubčeka, tehdejšího předsedy FS ČSFR. Na jeden lidský život toho bylo víc než dost…

Co se týká literárního kritika J. Hájka, rovněž on měl docela pohnutý život v duchu werichovského „Jednou jsi dole, jednou nahoře“. Poté, kdy ho nacisté propustili z koncentráku (nebudu vysvětlovat, koho a proč gestapáci propouštěli na svobodu, zatímco jiné zabíjeli; totéž se týkalo i známého „disidenta“ J. Pelikána, dalšího „skalního“ stalinisty z doby po Únoru 1948), dal se plně do služeb KSČ; v letech 1945-48 byl redaktorem „Rudého práva“ a „Tvorby“, v letech 1949-51 pracoval ve vedení dramaturgie Čs. státního filmu. V době vrcholících politických soudních procesů (1951) byl vyhozen a nějakou dobu se údajně živil jako volný literát (!). Jaký div, v r. 1953 se náhle stal šéfredaktorem mládežnického deníku „Mladá fronta“.

Že se jedná o podivuhodnou kariéru v době, kdy jiní „literáti“ seděli ve vězení nebo jim přímo hrozila šibenice kvůli údajné špionáži a velezradě (J. Zahradníček, V. Renč, J. Kostohryz, Z. Kalista, J. Knap, F. Křelina, Z. Rotrekl, V. Prokůpek, B. Fučík aj.), netřeba zdůrazňovat. Zpátky na „výsluní“ se J. Hájek vrátil až po nástupu promoskevského kolaboranta G. Husáka do čela KSČ: v letech 1969-1976 byl šéfredaktorem normalizační „Tvorby“, jednoho z nejodpornějších prorežimních časopisů té doby. Jen tak na okraj: Synem J. Hájka je spisovatel a novinář, příslušník „zlaté komunistické mládeže“, rekrutující se z řad bolševických prominentů – P. Hájek (zakladatel „Reflexu“ a kontroverzního internetového periodika „Protiproud“). Nakolik platí slogan o tom, že jablko nepadlo daleko od stromu, to ponechávám na posouzení laskavého čtenáře.

Uvedený slogan lze beze zbytku aplikovat i na dalšího signatáře dokumentu „Kupředu, zpátky ni krok“. Byl jím Jiří Síla (1911-1960), komunistický novinář a scenárista. Po r. 1945 byl vyšetřován kvůli své činnosti za války (proč asi?), pak se z něho stal „skalní“ stalinista. Byl otcem pozdější spisovatelky a v 50. letech 20. století rovněž fanatické komunistické novinářky – Evy Kantůrkové. Ta vedle studia na Filozofické fakultě UK ještě stačila na práci redaktorky mládežnického deníku „Mladá fronta“. O tom, že ani tady „jablko nepadlo daleko od stromu“, svědčí její články z počátku 50. let.

Tehdy 21letá E. Šternová (jejím prvním manželem byl komunistický novinář a básník J. Štern, autor „Kunčického deníku“, v němž zachycuje budování Nové huti K. Gottwalda v Ostravě-Kunčicích; rovněž on působil v „Tvorbě“ a v deníku „Práce“) psala tak odporné komunistické bláboly (např. Babice nás nabádají k nesmiřitelnému boji s nepřítelem, MF 24. 7. 1951), že se z toho slušnému člověku i dnes zvedá žaludek. Pozdější texty E. Šternové-Kantůrkové nic na faktu, že se podílela na ostudné komunistické propagandě proti tzv. třídním nepřátelům, nemění. Do kampaně proti tzv. vrahům z Babic (1951; o tom si lze přečíst tři moje články v SN) se zapojil i její manžel – J. Štern (Prostřelená legitimace, MF 28. 7. 1951). Oba tehdy navštívili Babice a napsali o tom reportáž s názvem Převezmeme prapor padlých bojovníků (MF 1. 8. 1951). To, že se z obou těchto stalinistů po srpnu 1968 stali „disidenti“, odpovědnost těchto osob nijak nezmenšuje. Jejich podíl na komunistické propagandě toho nejhrubšího zrna je nezpochybnitelný a vina za toto morální selhání neodpustitelná. Tečka. Diskutovat není o čem.

─────

Diví-li se dnes někdo tomu, proč jsme na tom s naší svobodou a demokracií tak špatně, je to i díky našim „umělcům“ a „intelektuálům“, kteří vždy kráčeli v prvních řadách propagandistů momentálně vládnoucího režimu, zejména toho komunistického. Byl to zrůdný a nelidský systém, s nímž jsme se ani po 28 letech od Listopadu 1989 nevyrovnali. Je nejvyšší čas, abychom s tím něco udělali.

3. 3. 2018

‒ RJ ‒