Na pozadí turbulentního vývoje událostí po říjnových parlamentních volbách 2017 a po lednových prezidentských volbách 2018 jaksi „zapadlo“ jedno výročí, spjaté rovněž s 25. únorem. V roce 70. výročí komunistického převratu (1948) se na to jaksi „zapomnělo“. Neprávem. Vždyť „nekulaté“ jubileum (25. 2. 1969) mučednické smrti mladého studenta z Vítkova na severní Moravě s komunistickým režimem také souvisí.

Jeho smrt se stala součástí vlny protestů „živých pochodní“ z roku 1969 proti brutální okupaci tehdejšího Československa ze strany imperialistické mocnosti ‒ Sovětského svazu. Tento totalitní stát byl veden po dlouhá léta gerontokraty, přestárlými odchovanci stranických sekretariátů všemocné KSSS. Všichni tito sovětští vůdcové se až do rozpadu SSSR (1991) opírali jak o miliony sovětských vojáků v aktivní službě, tak i o zpravodajské služby KGB a GRU.

─────

Čin Jana Palacha († 19. 1. 1969) i dalších „živých pochodní“ je obtížně pochopitelný, budeme-li ho nazírat optikou dneška, kdy nám kromě hloupých, nerozvážných a nezodpovědných domácích politiků nic osudového nehrozí. Samozřejmě – kromě chybných rozhodnutí, jež nás mohou v budoucnu stát hospodářskou stagnaci nebo pád do dlouhodobé recese. Zatím nás neohrožuje žádná vojenská síla – ani ze Západu, ani z Východu. Obojí jsme totiž v dějinách 20. století zažili a neměli bychom zapomínat na to, že podíl na tomto tragickém vývoji měli vždy také čeští (resp. českoslovenští) politici.

Nejen Češi, ale i Němci a Rusové vždy ve svých dějinách dopláceli na chybná, neuvážená rozhodnutí svých politických „elit“, dá-li se toto slovo použít pro některé kreatury, jež vygeneroval historický vývoj v těchto zemích. Jednou z nich byl i nejvyšší představitel SSSR – L. I. Brežněv. Ten posvětil akci sovětských vojenských „jestřábů“, jež dostala krycí název „Operace Dunaj“ (20./21. 8. 1968).

Vpád pěti armád Varšavské smlouvy (včetně vojsk postnacistického, východního Německa) na dlouhá dvě desetiletí uvrhl národy ČSSR do hluboké politické a společenské krize, doprovázené ekonomickou stagnací, jež trvala až do konce komunistického režimu.

Morální žumpu, do níž jsme po 21. 8. 1968 (a zejména po 17. 4. 1969, kdy se moci ujal slovenský kolaborant a vlastizrádce G. Husák) spadli, se nám nepodařilo odstranit do dnešních dnů. Když se pro vyrovnání s komunistickou minulostí nic nedělá, nemůže to dopadnout jinak. Proto se 28 let po údajném pádu komunistického režimu (17. 11. 1989) derou komunisté (s pomocí hnutí/strany ANO 2011) zpátky k podílu na politické moci. Můžeme si za to sami.

Příčin, proč k tomu po říjnových volbách 2017 došlo, je mnoho a zdaleka ne za všechno mohou voliči, které postupně zklamaly všechny polistopadové politické strany, dnes opovržlivě nazývané A. Babišem jako strany tradiční, „zkorumpované“. Říká-li to „politický podnikatel“, zcela závislý na domácích a evropských dotacích a v předchozích desetiletích prokazatelně korumpující představitele oněch tradičních politických stran (ODS, ČSSD), pak je to pro zasmání. Nelze to vůbec brát vážně.

Po zkušenostech s vývojem na naší vnitropolitické scéně se nelze divit tomu, že se postupně dostaly do popředí strany a hnutí „protestní“. Můžeme si o tom myslet své, ale divit se tomu nemůžeme. Je to jako v lásce. Když se člověk zklame, hledá útěchu někde jinde. Následky takového počínání v politice vidíme všude kolem sebe: rozvrat demokracie, nezodpovědné chování vítěze voleb i prezidenta republiky, „experimentování“ s ústavou a institucemi demokratického státu, fantasmagorie vydávané za politický program.

Všechno to, co okolo sebe vidíme, děje se především vinou politických „elit“ (nebo jelit?), jež po roce 2010 začaly selhávat, až se dostavil dnešní „kolaps“ demokracie. Opravdu není důvod naše politiky za toto jejich špatné chování a rozhodování o „věcech veřejných“ chválit. Měli by za to jít správně do vězení – na hodně dlouho.

Není proto divu, že na připomínání si mezníků naší nedávné minulosti není čas. Politici si musejí především hlídat své židle, aby jim je někdo neosadil nebo neukradl. Vždyť v Čechách, jak známo, se ukradne všechno, co není přivázáno k řetězu. Platí to i v politice, protože politici již dávno nehájí zájmy občanů, svých voličů, nýbrž jen ty své soukromé, případně skupinové (svých kamarádů). Podle toho také vypadá správa země. Brzy na tom budeme podobně, jako když po smrti Přemysla Otakara II. († 26. 8. 1278) vpadli do Čech Braniboři a „usalašili“ se tady na dlouhých pět let.

K nám do „revíru“ zatím pronikl jen jeden slovenský „vetřelec“, imigrant A. Babiš, a politici si s ním nevědí rady. Někteří z nich sice mají zbrojní průkaz, ale chovají se jako nesvéprávní. Neuvědomují si totiž, že když se jim do revíru dostane škodná, nemohou ji nechat libovolně řádit, ale musí tvrdě zasáhnout. Nemilosrdně. Jakéhokoliv predátora (tygra, lva, hada) je nutno zlikvidovat, nikoli s ním vyjednávat nebo se mu dokonce podřizovat. Zkušenosti s A. Hitlerem by měly být dostatečným poučením o tom, jak se demokratický politik musí za všech okolností zachovat.

─────

Vraťme se však od naší neradostné současnosti k tragickým událostem roku 1969 – k osobě středoškolského studenta Jana Zajíce (3. 7. 1950‒25. 2.1969) ze severomoravského města Vítkova. Jan navštěvoval Střední průmyslovou školu dopravní (železniční) v Šumperku. Když došlo k sebeupálení Jana Palacha, jeho smrt ho (podobně i další jeho vrstevníky) hluboce zasáhla. Jan se proto přidružil ke skupině mladých lidí, kteří tehdy drželi hladovku – až do dne Palachova pohřbu.

Hladovkáři tenkrát tábořili ve stanu u kašny pod Národním muzeem v horní části Václavského náměstí v Praze. Rovněž oni, stejně jako J. Palach, požadovali, aby byla okamžitě zrušena cenzura a aby bylo zakázáno rozšiřování „Zpráv“, tiskoviny, kterou od 21. 8. 1968 vydávali sovětští okupanti.

Když student J. Zajíc viděl, že Palachova oběť nedokázala zastavit letargii a lhostejnost vůči nastupující „normalizaci“, rozhodl se Palachův čin zopakovat. Stal se „pochodní číslo 2“. Ještě dříve, než se odhodlal ke svému meznímu činu, napsal řadu letáků s provoláním nazvaným Občané republiky Československé!

Pro svou mučednickou smrt si J. Zajíc zvolil příznačné datum: 25. únor 1969, den 21. výročí „Vítězného února“ 1948, kdy se u nás komunisté dostali k neomezené moci. V tento den, ve 13.45 hodin, sestoupil student z Vítkova do kotelny domu čp. 39 na Václavském náměstí, svlékl se do půl těla a z pětilitrových lahví na sebe vylil čisticí prostředek s vysokým obsahem benzínu; část hořlaviny dokonce vypil. Po zapálení uběhl student Jan asi deset metrů a zůstal ležet na schodišti. Jeho smrt nastala okamžitě.

Jan Zajíc si přál, aby se jeho pohřeb konal v Praze – stejně jako v případě J. Palacha. Komunistické úřady, podřizující se okupačnímu velení SSSR, to však nedovolily, a to z obavy, že by se pohřeb mohl změnit v protirežimní manifestaci. Nakonec se tedy poslední rozloučení s J. Zajícem uskutečnilo ve Vítkově dne 2. 3. 1969.

Sebeupálení studentů Jana Palacha a Jana Zajíce nebylo jediným protestem tohoto druhu v době nastupující „normalizace“. V období od 20. 1. 1969 do konce dubna 1969, kdy se do čela KSČ postavil G. Husák, zemřelo u nás podobným způsobem dalších 26 osob. Jednou z posledních „živých pochodní“ byl v říjnu 1969 pracovník muzea ve Vsetíně – RNDr. Bohumil Peroutka (viz můj článek „Valašský Palach, jehož jméno mělo být zapomenuto“, SN č. 8/2016, vloženo 1. 9. 2016, ZDE).

Po roce 1989 byl statečný čin J. Palacha i J. Zajíce oceněn udělením nejvyššího čs. státního vyznamenání – Řadu T. G. Masaryka in memoriam.

Čest památce obou těchto hrdinů!

4. 3. 2018

PhDr. Rostislav Janošík

Seznam vyobrazení:

1. Jan Zajíc.
2. Pamětní deska s bustou J. Zajíce.
3. Dopis J. Zajíce.
4. Pomník J. Palacha i J. Zajíce od O. Zoubka u budovy Národního muzea v Praze.

●●●

Příloha:

Dopis Jana Zajíce československému lidu

„Občané republiky Československé!

Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše svědomí jako Pochodeň č. 2.

Nedělám to proto, aby mě někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavným, anebo snad, že jsem se zbláznil.

K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory. Pamatujte: Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je jedno o kolik. Nemáme se čeho bát – jedině smrti. Ale „Smrt není zlá, strašné je jen umírání“. A to je pomalé umírání svobody.

Nenech si, hrdý a krásný český a slovenský lide, diktovat, s kým a navěky půjdeš. Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy: „STÁVKUJTE, BOJUJTE – KDO NEBOJUJE, NEZVÍTĚZÍ.“

Nemám na mysli jen ozbrojený boj!

Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému Československu!

Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili! Vytvářím šanci třetí! Nezahazujte ji!

Jen tak budu žít dál. Umřel jen ten, kdo žil pro sebe!

Ještě jednou se podepisuji.

Jan Zajíc“

●●●

Poslední báseň Jana Zajíce

Slyším vaši zbabělost!

Křičí v polích,

řve ve městech,

skuhrá na rozcestích,

jektá strachem ze smrti

a necítí,

že smrt upozorňuje a vábí.

Bije z věží kostelů

umíráček národu a zemi.

Ve jménu života vašeho

HOŘÍM.

Jan