Svobodné noviny na internetu

Motto: „Nazpäť cesta nemožná, napred sa ísť musí!“ (Ľ. Štúr)

Formulaci, která je v titulku tohoto článku o významném slovenském představiteli národního obrození, si pamatuje starší a střední generace Čechů ještě ze školních let. Tak jsme se to před mnoha desetiletími učili ve škole. V dobách, kdy školní učební osnovy zahrnovaly také informace o Slovensku, slovenštině a slovenských dějinách. Pro dnešní mladou generaci Čechů jsou to věci většinou neznámé, protože po rozdělení federace (1992) se o tom v našich školách přestalo učit. Ke škodě nás všech.

Pryč jsou ty doby, kdy bylo možno ve „veřejnoprávní“ ČT sledovat hlavní slovenskou zpravodajskou relaci. O našem nejbližším východním sousedovi, o spolubratrech Slovácích, se nedozvídáme skoro nic. Snad jedině tehdy, když po tom budeme pátrat jako detektivové, máme šanci občas něco zjistit. Jinak se naše vládnoucí „elita“ chová tak, že nám informace o Slovensku pečlivě „dávkuje“ a podává je selektivně – podle toho, jak se jí to momentálně hodí.

Nejlepším příkladem z poslední doby je návštěva slovenského premiéra R. Fica na 39. sjezdu ČSSD, kam si ho B. Sobotka pozval jen proto, aby mu pomohl obhájit předsednický post ve straně. Typicky česká vyčůranost bývalého Moraváka z malé vísky nedaleko Brna. Jak se říká: Poturčenec horší Turka.

Farář z Hlbokého u Senice

Jozef Miloslav HURBAN (1817-1888), slovenský evangelický kněz, národní buditel, spisovatel a politik, se narodil dne 19. 3. 1817 v Beckově u Trenčína na západním Slovensku. Pocházel z početné rodiny evangelického faráře. V letech 1830-40 studoval na evangelickém lyceu v Bratislavě (Prešpurku). Tam se seznámil s Ľ. Štúrem (1815-1856), který v něm probudil vlastenecké cítění.

V roce 1840 byl Hurban vysvěcen na kněze. Podobně jako mnozí známí absolventi bratislavského lycea chtěl také on pokračovat ve studiu v Německu, avšak z finančních důvodů se rozhodl raději zůstat na Slovensku a pracovat. Zpočátku byl kaplanem v Brezové pod Bradlom a od roku 1843 farářem v nedaleké obci Hlboké u Senice. Zde žil se svou rodinou a působil jako místní farář až do konce života.

Po smrti K. Kuzmányho (1806-1866) se J. M. Hurban stal superintendantem slovenské evangelické církve. Se svou manželkou A. Jurkovičovou měl devět dětí:  5 synů a 4 dcery. K nejznámějším potomkům patřil syn Svetozár Hurban Vajanský (1847-1916), slovenský spisovatel, publicista a politik. Byl šéfredaktorem „Národních novin“ a představitelem konzervativního křídla slovenské politiky.

Po dobu celého půlstoletí stál J. M. Hurban v čele slovenského literárního a veřejného života. Byl nekompromisním bojovníkem za národní práva Slováků, nesmiřitelným odpůrcem šovinismu vládnoucích maďarských kruhů a významným propagátorem myšlenky slovanské vzájemnosti. Tak jako Ľ. Štúr a další slovenští obrozenci svá první díla psal česky – tzv. bibličtinou.

Národovec a spisovatel J. M. Hurban

Po roce 1989 se Slováci, na rozdíl od Čechů, vrátili ke své minulosti. Neobrátili se k ní zády, jak se to stalo v českých zemích, nýbrž naopak: udělali si důkladnou „inventuru“ a po zásluze ocenili ty osobnosti, na něž se neprávem zapomínalo.

Odpovídající místo ve slovenské historii našel jak kníže (král) Svatopluk I. (†894), jehož jezdecká socha zdobí nádvoří Bratislavského hradu, tak i J. M. Hurban. Kolem jeho plastiky ve vestibulu budovy Národní rady Slovenské republiky procházejí jak poslanci, tak i návštěvníci tohoto zákonodárného sboru.

V době, kdy Hurban studoval na bratislavském lyceu, zapojil se v roce 1835 pod vlivem Ľ. Štúra do slovenského národního hnutí. Byl členem „Společnosti česko-slovenské“, v jejímž vedení stál právě Štúr. Poté, kdy byla v létě 1837 tato společnost zakázána, stal se Hurban čelným představitelem tajného spolku „Vzájemnost“.

Jak bylo tehdy u obrozenců obvyklé, hlásil se i Hurban zpočátku ke koncepci jednotného česko-slovenského národa, jejímž autorem byl jiný Slovák – J. Kollár (1793-1852). Tuto koncepci Hurban již v roce 1837 překonal a vystoupil s tezí o svébytnosti slovenského národa.

Zapojil se i do procesu vytvoření nového slovenského spisovného jazyka. Na jeho faře v Hlbokém se v červenci 1843 uskutečnila historická porada Ľ. Štúra, J. M. Hurbana a M. M. Hodži, týkající se kodifikace nové spisovné slovenštiny, vycházející ze středoslovenského nářečí.

Ještě předtím, než v srpnu 1844 přijala štúrovskou slovenštinu valná hromada kulturně politického spolku „Tatrín“ v Liptovském Mikuláši, uvedl Hurban středoslovenštinu ve druhém svazku almanachu Nitra (1844). První almanach s tímto názvem vyšel v roce 1842 česky.

Vedle výkonu kněžského povolání působil J. M. Hurban také jako spisovatel. Psal básně (zpočátku česky), cestopisné črty, novely (Od Silvestra do Troch kráľov, 1847) a romány s náměty jak i historie, tak i ze současnosti (Olejkár, Korytnické poháriky aj.), jakož i útvary jiných žánrů. Od roku 1846 vydával časopis Slovenské pohľady na vedy, umenie a literatúru. Neúnavně se věnoval osvětové práci mezi svými farníky: zakládal čtenářské kroužky, nedělní školy, ochotnické divadlo apod.

Revolucionář z roku 1848

Úsilí o konstituování spisovné slovenštiny a počátky emancipačního procesu slovenského národa úzce souvisí s politickými změnami v Habsburské monarchii na přelomu 30. a 40. let 19. století. Jak známo, uherská šlechta po několik století bojovala proti vídeňskému centralismu a katolicismu vládnoucí panovnické dynastie. Tento stav trval téměř do revoluce 1848/49.

Teprve několik let před ní došlo k částečnému uvolnění protimaďarské politiky ze strany Vídně. V roce 1840 byl z vězení propuštěn revolucionář a pozdější maďarský národní hrdina L. Kossuth (1802-1894) a spolu s ním několik maďarských opozičních politiků. Povolení otěží centrální moci ve vztahu k Maďarům se bezprostředně projevilo v tom, že tento sebevědomý národ začal „vystrkovat růžky“.

První, kdo to měl „odnést“ v uherské části Habsburské monarchie, byly nemaďarské národy, žijící v rámci Uher: Slováci, Rusíni a Jihoslované. O jejich osudu se mimo jiné jednalo i v rámci revoluce 1848/49. Po její porážce pak zesílil maďarizační útisk, který měl postupně udusit všechny nemaďarské aktivity.

Když v březnu 1848 padl ve Vídni nenáviděný absolutistický režim kancléře C. Metternicha, byl J. M. Hurban mezi těmi, kdo v básni Bije zvon slobody přivítal začátek politických změn. Tehdy ještě nikdo netušil, jak tento nadějný vývoj dopadne a že to bude v neprospěch Čechů i Slováků. Odvěký antagonismus česko-německý a slovensko-maďarský odolal i zkoušce, jíž byl v revoluci 1848/49 vystaven.

V době, kdy se revoluční události doslova valily jako povodeň, organizoval 31letý J. M. Hurban lidová shromáždění, na nichž prosazoval radikální národnostní a sociální požadavky. V květnu 1848 se zúčastnil jednání slovenských vlastenců v Liptovském Mikuláši, na němž byl přijat památný dokument Žiadosti slovenského národa.

Krátce nato byl na Hurbana vydán zatykač. Revoluce byla v plném proudu a její porážka na pražských barikádách přišla v západní části monarchie teprve v polovině června 1848. Proto Hurban využil vzniklé situace a odjel ze Slovenska do Prahy, kde se měl tehdy konat Slovanský sjezd.

Slovanský sjezd v Praze

Na tištěné pozvánce k zahájení Slovanského sjezdu v Praze z 1. 5. 1848 jsou podepsáni kromě F. Palackého, F. L. Riegera, V. Hanky či K. J. Erbena také dva Slováci – „Ludevít Štúr“ a P. J. Šafařík. Sjezdu měla předcházet porada, svolaná na 31. 5. 1848 do budovy Měšťanské besedy čp. 141/2 v Praze.

Slovanský sjezd se konal ve dnech 2.-12. 6. 1848. Zúčastnila se ho tehdy intelektuální elita slovanských národů, žijících v rámci Habsburské monarchie. Celkem se zde sešlo 340 delegátů. Cílem sjezdu bylo reagovat na nově vzniklé poměry v monarchii a nalézt společný postup Slovanů při prosazování národních požadavků ve vztahu k vládnoucím rakouským Němcům a Maďarům.

Předsedou sjezdu byl zvolen český historik F. Palacký (1798-1876). Kvůli zdárnému průběhu sjezdového jednání byly vytvořeny tři pracovní sekce. Nejpočetnější, česko-slovenskou, vedl historik a slavista P. J. Šafařík (1795-1861). Dalšími dvěma byly sekce polsko-ukrajinská a jihoslovanská.

Na jednání v česko-slovenské sekci se dostal do konfliktu s Palackého koncepcí „austroslavismu“ Slovák Ľ. Štúr. Ten nakonec svá původní stanoviska modifikoval – v zájmu dosažení dohody. Slovenští účastníci sjezdu přijali dokument nazvaný Žiadosti Slovákov a Rusínov uhorských. Jeho text přednesl J. M. Hurban. Ve státoprávní a národnostní otázce se tyto Žiadosti téměř shodovaly se Žiadostmi slovenského národa, které byly přijaty v květnu 1848 v Liptovském Mikuláši.

Obsahovaly požadavek uznání Slováků za národ, zákaz národní nadřazenosti, dále federalizaci Uher, zřízení slovenského sněmu a vybudování všech stupňů slovenských škol. Měl být vytvořen „slovensko-rusínský výbor“, jakási vláda, jež by se zodpovídala slovenskému sněmu, nikoli uherské vládě. Tatáž práva byla požadována  pro uherské Rusíny. Dokument neobsahoval požadavky, týkající se sociálních otázek a demokratizace veřejného života.

Na závěr sjezdového jednání (12. 6. 1848) byl účastníky přijat dokument nazvaný Manifest evropským (evropejským) národům, v němž bylo odsouzeno potlačování jiných národů. Mimo jiné se zde uvádí: „… žádáme od uherského ministerium, aby bez odkladu přestalo se užívati prostředkův nelidských a násilných proti slovanským kmenům v Uhřích, jmenovitě Srbům, Chorvatům, Slovákům a Rusínům, i aby práva národní jim náležející co nejrychleji ouplně pojištěna byla…“

Slovanský sjezd byl předčasně ukončen v důsledku vypuknutí pražského povstání (12.-17. 6. 1848). Bojů na barikádách se tehdy zúčastnili příslušníci nejrůznějších vrstev tehdejší společnosti. Nechyběli mezi nimi ani zástupci revolučně naladěné mladé slovenské inteligence: Ľ. Štúr, J. M. Hurban a M. M. Hodža. Poté, kdy bylo povstání potlačeno vojskem, rozhodli se Štúr s Hurbanem Prahu opustit a vrátit se na Slovensko. V uherské části monarchie ještě revoluce pokračovala až do srpna 1849.

Revoluční „vize“ sjednocené Evropy?

Delegáti Slovanského sjezdu v Praze v závěrečném prohlášení z 12. 6. 1848 přišli ještě s jednou, na svou dobu průkopnickou, iniciativou. V posledním odstavci tohoto prohlášení je formulována výzva k jakémusi obdobnému celoevropskému rokování – „všeobecnému evropejskému sjezdu“, který se nám po historické zkušenosti z vývoje Evropy po roce 1945 může jevit jako předchůdce dnešní Evropské unie.

Ve zmíněné výzvě se praví: „Vystupujíce my co nejmladší, ač nikoli nejslabší, opět na politickém dějišti Evropy, činíme tudíž návrh k obeslání všeobecného evropejského sjezdu národů na vyjednávání všech mezinárodních otázek; přesvědčeni jsme zajisté, že národové svobodní snáze se usnesou nežli placení diplomati. Kéž by návrh tento našel povšimnutí, prvé nežli zpátečnická politika jednotlivých dvorů (= panovnických – pozn. aut.) zase přivede k tomu, aby národové podnícení záštím a nenávistí sami vespolek se hubili! Ve jménu svobody, rovnosti a bratrství všech národů!“

Nejen český král Jiří z Poděbrad (1458-1471), nýbrž i delegáti Slovanského sjezdu v Praze na dlouho dopředu předznamenali směr, jímž by se územně roztříštěná a válečnými konflikty zmítaná Evropa měla do budoucna ubírat. I to je důkaz, že všechno tady už v nějaké podobě v minulosti bylo. Stačí si na to jen vzpomenout!

Po porážce revoluce

Po opuštění Prahy se J. M. Hurban vydal do Chorvatska a Srbska, aby tady jednal o pomoci pro slovenské národní hnutí. V Čechách sice bylo dobojováno, ale v uherské části Habsburské monarchie revoluce v neztenčené podobě pokračovala dále.

Slovenští národovci se proto pokoušeli uvést do života některé z požadavků výše zmíněné Žiadosti. V září 1848 se Hurban stal předsedou Slovenské národní rady a postavil se do čela příprav ozbrojeného vystoupení dobrovolníků, kteří měli na Slovensku vyvolat povstání proti maďarské vládě.

Poté, kdy byla v srpnu 1849 revoluce v Uhrách potlačena za pomoci vojsk ruského cara Mikuláše I., byl i J. M. Hurban mezi těmi, kdo se ocitli pod policejním dohledem. Za této situace se jeho aktivity omezily výhradně na náboženskou činnost. Až po pádu Bachova absolutismu (1859) se znovu vrátil k práci ve prospěch národního hnutí na Slovensku.

Vedle toho byl činný i na poli literárním. Napsal svou nejrozsáhlejší prózu Gottšalk (1861) a sbírku básní Piesne na teraz (1861). V červnu 1861 se Hurban zúčastnil  shromáždění slovenských vlastenců v Turčianském Sv. Martině, na němž bylo přijato Memorandum národa slovenského. Tento dokument předal Hurban spolu s J. Franciscim představiteli uherského sněmu.

J. Francisci (1822-1905) byl rovněž absolventem bratislavského lycea. Na protest proti zákazu Štúrových přednášek odešel v r. 1844 z tohoto ústavu a ve studiu pokračoval v Levoči. Od r. 1861 byl šéfredaktorem Pešťbudínských vedomostí.

V srpnu 1863 se J. M. Hurban stal jedním ze zakládajících členů „Matice slovenské“. Důsledný protimaďarský postoj zaujímal i v pozdějších letech. Byl rozhodným odpůrcem rakousko-uherského vyrovnání (1867), jakož i maďarského národnostního zákona z listopadu 1868. Za publikační činnost strávil dvakrát několik měsíců ve vězení.

Ke konci života napsal dvě memoárové práce: Rozpomienky (o revolučním roce 1848/49) a životopisné dílo Ľ. Štúr. Obě tyto práce byly vydány posmrtně – teprve ve 20. století. J. M. Hurban zemřel dne 21. 2. 1888 v Hlbokém.

„Slavnost všech Slovanů“

Tímto výrazem označovali současníci J. M. Hurbana slavnostní položení základního kamene ke stavbě Národního divadla v Praze. Této události ze dne 16. 5. 1868 se zúčastnil také Hurban.

On sám se zasloužil o založení divadla v Nitře, ale nenechal si ujít ani příležitost, aby podpořil svou přítomností tehdy nejvýznamnější kulturně-politickou akci českých vlastenců. Už nikoli na pražských barikádách jako v revolučním roce 1848, přesto však v prvních řadách těch, kteří se nebáli i nadále, vzdor nelibosti vídeňské vlády, hájit myšlenku česko-slovenského bratrství a slovanské vzájemnosti.

Slavnosti položení základního kamene k Národnímu divadlu v Praze se tehdy zúčastnila řada významných osobností ze slovanských zemí. Slovenskou inteligenci zde zastupoval právě J. M. Hurban. Nechyběli ani čeští krajané z amerického města Clevelandu (Ohio). Z ruského hlavního města Petrohradu tehdy přicestoval i prof. V. I. Lamanskij a ze srbského Nového Sadu, kde kdysi působil jako ředitel gymnázia P. J. Šafařík, rovněž básník Dr. J. Subotić.

Hlavními řečníky na této slavnosti byli novinář K. Sladkovský, pozdější vůdce mladočechů, a historik F. Palacký. Po skončení aktu poklepání na základní kámen zazněly dvě národní písně: „Kde domov můj?“ a „Moravo, Moravo!“.

Ještě něco z historie česko-slovenských vztahů

Hurbanovo jubileum je vhodnou příležitostí, abychom si připomněli některá opomíjená fakta z naší společné, tisícileté minulosti. A také z oblasti česko-slovenské vzájemnosti. Tento výraz není něčím vyčpělým, antikvárním, nýbrž zůstává nedílnou součástí dějin Čechů, Moravanů a Slováků. Namísto dnes tak oblíbené česko-slovenské nostalgie a retrománie bych rád nabídl některá již pozapomenutá fakta ze společné historie.

Jak známo, v příštím roce nás čeká významné výročí: 100 let od vzniku Československa – společného státu Čechů a Slováků. A nejen to: také 1000. výročí (milénium) připojení Moravy k českému státu. K témuž datu (1018) se Slovensko stalo součástí uherského státu.

Za počátek společných dějin Čechů, Moravanů a Slováků je považován vznik prvního raně středověkého státu na našem území – Velké Moravy (později rozšířené na Velkomoravskou říši). Jádrem tohoto útvaru bylo území Moravy (Moravské knížectví) a jihozápadního Slovenska (Nitranské knížectví). Již tzv. Geograf bavorský v 9. století rozlišoval mezi dvěma kmenovými územími v této části střední Evropy: „Marharii“ (Morava) a „Merehani“ (Slovensko).

České kmeny, které byly již od r. 845 křesťanské, se podařilo sjednotit někdy v 70. letech 9. století přemyslovskému knížeti Bořivojovi (†889). Někteří historikové a archeologové spekulují o tom, že to byl pravděpodobně syn knížete Rostislava (846-870) a z pověření jeho nástupce, knížete (krále) Svatopluka I., vykonával „okupační“ správu nad územím Čech v letech 884-889. Po roce 895 (za knížete Spytihněva I.) se Čechy dostaly pod vliv Východofrancké říše – nejprve Bavorska a po nástupu dynastie Otonů – Saska.

Už jsem se zmiňoval o tom, že se Slováci po vyhlášení samostatné, druhé Slovenské republiky (první existovala v letech 1939-45 pod „ochranou“ Třetí říše; nesprávně, husákovsky, je označována jako Slovenský štát) vrátili k přehodnocení svých dějin. Někdy to však udělali způsobem, který byl dost nešťastný. Tvrdili například, že neexistovala žádná Velkomoravská říše, nýbrž Velkoslovenská říše. Nic takového ovšem nebylo a žádné historické prameny pro to nesvědčí. Jde jen o chybnou interpretaci dějin.

Dokonce i archeologické nálezy z Nitry, Bratislavského hradu či Děvína u Bratislavy potvrzují nanejvýš to, že Nitra (nikoli však Bratislava, kde se měla odehrát v r. 907 bitva mezi Maďary a Bavory) byla pouhým regionálním sídlem místního knížete, kdežto centrální sídlo říše bylo na Moravě (Mikulčice, Staré Město u Uh. Hradiště). Podobných regionálních sídel bylo víc, např. v Olomouci.

I později, v 11. století, kdy český stát bojoval s Polskem a Uhrami o znovuzískání původních oblastí někdejší Velkomoravské říše (Nitransko, Krakovsko, Vratislavsko), bylo území Slovenska již jen periferií, a to jak ve vztahu k českému státu, tak i ke státu uherskému (Horní Uhry).

●●●

Co se týká česko-slovenských vztahů a společného prosazování obrozenecké myšlenky slovanské vzájemnosti, jistě se alespoň těm dříve narozeným Čechům vybaví některá níže uvedená jména.

Především je třeba ocenit přínos dvou Slováků pro české národní obrození – J. Kollára (1793-1852) a P. J. Šafaříka/Šafárika (1795-1861). Oba používali ve svých pracích češtinu (případně němčinu). Znamenali více pro českou literaturu a vědu, méně už pro tu slovenskou. Dali se na studium teologie – v německé Jeně (Kollár si tam dokonce našel svou budoucí manželku).

Šafařík pocházel z rodiny evangelického faráře. V Jeně studoval nejprve teologii, od níž se přiklonil k filologii, historii a filozofii. Po krátkém působení ve funkci ředitele pravoslavného gymnázia v Nové Sadu (Srbsko) se s pomocí svého spolužáka z bratislavského evangelického lycea F. Palackého dostal do Prahy a tady působil na univerzitě až do své smrti. Byl průkopníkem oboru zvaného slavistika a stal se jednou z neuznávanějších vědeckých autorit své doby.

Ke Slovensku měl velmi blízko také F. Palacký (1798-1876), největší český historik, který studoval na gymnáziu v Trenčíně a pak na lyceu v Bratislavě. Tady poznal Šafaříka, s nímž ho pojilo celoživotní přátelství. Společně napsali a vydali dvě knihy – v rozmezí dvou desetiletí. První je psána česky a nazývá se Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818); druhá je psána německy: Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache (Nejstarší památky českého jazyka, 1840).

Slovensko často navštěvovala také česká spisovatelka B. Němcová (1820-1862). Strávila zde několik letních sezón – během návštěv manžela J. Němce, který jako úředník finanční stráže působil v Uhrách. Z těchto návštěv spisovatelka vytěžila jak své známé Slovenské pohádky a pověsti (1857-58), tak i cestopisné a národopisné obrázky: Uherské město Ďarmoty (1858) a Obrazy ze života slovenského (1859).

Při svém posledním pobytu na Slovensku v r. 1855 se Němcová setkala s předními představiteli slovenské literatury a kultury. Byli mezi nimi: J. Kráľ, G. K. Zechenter, A. Sládkovič, S. Tomášik, J. Chalupka a S. Chalupka. Na závěr pobytu v lázních Sliač byla nakonec Němcová v říjnu 1855 deportována policií z Bratislavy do Prahy ‒  jakožto osoba politicky nespolehlivá. Podobně jako ona byli pod dohledem rakouské tajné policie také slovenští národovci a další představitelé slovenské inteligence.

A ještě jedna poznámka, dokreslující podobnosti, ale i odlišnosti mezi českým a slovenským národním obrozením. Na Slovensku bylo daleko větší zastoupení duchovních, zejména evangelíků, v kultuře, literatuře i v hnutí za práva slovenského národa.

Nejen J. M. Hurban, ale i spisovatel generace štúrovců S. Chalupka (1812-1883) studoval na bratislavském lyceu a posléze absolvoval studium teologie. Evangelickým farářem byl také A. Sládkovič , vl. Jm. Braxatoris (1820-1872). Katolickým knězem byl naopak A. Bernolák (1762-1813), s jehož jménem je spjat starší pokus o zavedení spisovné slovenštiny („bernolákovština“). Také M. M. Hodža (1811-1870) působil jako evangelický farář v Liptovském Mikuláši. „Svatou trojici“ štúrovské slovenštiny doplňuje ještě M. Hattala (1821-1903), jehož Krátka mluvnica slovenská (1852) kodifikovala nový pravopis štúrovské slovenštiny. Hattala vydal i Srovnávací mluvnici jazyka českého a slovenského (1857). Rovněž on vystudoval teologii a později také jazykovědu a krátkou dobu působil jako kněz. Stal se profesorem slavistiky na pražské univerzitě.

Naproti tomu v českém národním obrození a v literatuře 19. století najdeme kněží poskrovnu. Patří se např. piarista G. Dobner (1719-1790), exjezuita J. Dobrovský (1753-1829), vrstevníci J. Jungmanna ‒ A. Marek (1785-1877) či A. J. Puchmajer (1769-1820), nebo sběratel moravských lidových písní F. Sušil (1804-1868). Z oblasti dětské literatury to byli především katoličtí kněží F. Doucha (1810-1884), F. Pravda, vl. jm. T. Hlinka (1817-1904, či autor dodnes oblíbených „Broučků“ J. Karafiát (1846-1929). Známý je také spisovatel historických próz V. Beneš Třebízský (1849-1884), který působil jako farář v Klecanech u Prahy.

19. 3. 2017

PhDr. Rostislav Janošík

Seznam vyobrazení:

1. J. M. Hurban (1817-1888).
2. Druhý svazek almanachu Nitra (1844).
3. Slovanský sjezd v Praze (1848).
4. Mohyla J. M. Hurbana v Hlbokém.
5. Položení základního kamene ke stavbě Národního divadla v Praze (16. 5. 1868).
6. Mapa Velkomoravské říše.
7. Mapa Rakousko-Uherska (1867).