Svobodné noviny na internetu

(Dokončení)

Když padl Bachův absolutismus…

Šedesátá léta 19. století byla v českých zemích dobou politického uvolnění a velkého kulturního rozmachu. Po vynucené přestávce za Bachova absolutismu (1852-1859) se pozvolna začala rozvíjet činnost nejrůznějších spolků i rodících se politických stran.

Tato atmosféra se příznivě projevila také v otázce nahlížení na tzv. Rukopisy. Až do 70. let 19. století měli přívrženci pravosti RKZ „navrch“. Teprve narůstající protičeské tendence za vlády hraběte E. Taafeho (1879-1893) vedly k otevřenějšímu vystoupení kritiků RKZ. Stále totiž platilo, že čeští vlastenci o pravosti RKZ nepochybují, kdežto Němci, kteří prý Čechům jejich úspěchy záviděli, se kritikou RKZ snažili podkopat narůstající sebevědomí českého národa.

Výrazem této politické a kulturní emancipace byl akt položení základního kamene k budově Národního divadla (ND) v Praze (16. 5. 1868). Bylo proto zákonité, že právě tato budova se stala jakousi „výkladní skříní“ umělců, kteří se inspirovali tzv. Rukopisy. (Podrobněji se o nich zmiňujeme na jiném místě.)

Teprve na konci 70. let 19. století zpochybnili pravost RKZ dva Češi – Alois Vojtěch Šembera (1807-1882) a Antonín Vašek (1829-1880). Na stanovisko prof. A. V. Šembery, působícího na olomoucké univerzitě, reagoval v r. 1879 historik a moravský zemský archivář Vincenc Brandl (1834-1901).

Ten již v r. 1862 na sebe upozornil jiným velmi zajímavým spisem s názvem Poloha starého Velehradu, v němž umístil „hlavní město“ Velkomoravské říše na teritorium dnešního Starého Města u Uh. Hradiště. S odstupem více než půldruhého století můžeme konstatovat, že jeho odhad byl správný; pozdější archeologický výzkum to plně potvrdil. Brandlův spis o RKZ se nazývá: Obrana Libušina soudu (1879). V něm autor vyvrací na základě jazykovědných důkazů Šemberovo tvrzení, že RZ je novodobý padělek.

Kritik, jemuž nevěřili…

V témže roce (1879) nabídl prof. J. Gebauerovi pro časopis „Listy filologické“ svou studii o RKZ jiný moravsko-slezský badatel, středoškolský profesor klasické filologie Antonín Vašek, otec později slavného autora „Slezských písní“ – básníka Petra Bezruče (vl. jm. Vladimír Vašek).

Prof. J. Gebauer, který v 80. letech 19. století spolu s TGM a historikem J. Gollem tak razantně vystoupil proti pravosti RKZ, Vaškovo dílo zprvu odmítl zveřejnit, údajně kvůli velkému rozsahu práce. V té době totiž ještě Gebauer patřil spíše ke stoupencům pravosti tzv. Rukopisů. Změna jeho stanoviska, jež se jistě neodehrála přes noc, mohla souviset s tím, že se seznámil s argumenty, jimiž A. Vašek podepřel své tvrzení o podvrženosti RKZ.

Lze říci, že to byl právě A. Vašek, kdo se stal průkopníkem skutečně vědecké kritiky pravosti RKZ na základě jazykovědných důkazů. Vaškova studie byla nakonec publikována pod názvem: Filologický důkaz, že rukopis Králodvorský a Zelenohorský jsou podvržená díla Václava Hanky (1879). (Pozn. 1)

1886 – rok obratu?

V době, kdy Šembera i Vašek vystoupili se svým odmítavým stanoviskem k RKZ, neměli jakoukoli šanci na úspěch. Jak již bylo uvedeno, také J. Gebauer byl zpočátku velmi zdrženlivý a trvalo několik let, než se mu podařilo tzv. Rukopisy prozkoumat a ke kritickému stanovisku se propracovat. Ti, kteří odmítali pravost RKZ, byli vnímáni většinovou společností jako „nepřátelé národa“. Ke štěpení na stoupence národního programu (ruchovci) a kosmopolity (lumírovci) došlo v tomto období také mezi našimi spisovateli.

Ještě dříve, než profesor slovanské filologie Jan Gebauer (1838-1907) oslovil TGM a zveřejnil svůj článek o RKZ v časopise „Athenaeum“, publikoval příspěvek o tzv. Rukopisech v Lipsku – v Ersch-Gruberově encyklopedii. Na jeho stať tehdy ostře zareagoval v Národních listech prof. Martin Hattala, známý kodifikátor Štúrovy spisovné slovenštiny.

Dne 21. 1. 1886 se uskutečnila schůzka Jana Gebauera s Janem Kvíčalou, profesorem klasické filologie na pražské univerzitě. Na Kvíčalovo doporučení přijal TGM článek J. Gebauera do již zmíněného časopisu, který Masaryk od r. 1884 vydával. Měl příznačný název: Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. Článek vyšel dne 13. 2. 1886. O měsíc později napadl RKZ z hlediska sociologického také T. G. Masaryk. Za dva roky nato vydal J. Gebauer ještě další stať s názvem: Poučení o padělaných rukopisech Královédvorském a Zelenohorském (1888).

V témže roce Gebauerovo úsilí podpořil i historik prof. Jaroslav Goll (1846-1929), významný vědec a zakladatel tzv. Gollovy školy, jejíž odchovanci se v 1. pol. 20. století pokusili o systematické zpracování českých dějin v knižní řadě „České dějiny“. Gollova studie s názvem Historický rozbor básně Rukopisu královédvorského Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava (1888) na základě dobových pramenů zpochybňovala pravost RK. Ke kritikům RKZ se připojil později i estetik prof. Otakar Hostinský (1847-1910).

Reakci, kterou zejména J. Gebauer a T. G. Masaryk vyvolali, nikdo neočekával. Její intenzita překračovala vše, co do té doby bylo v rámci „vědecké diskuse“ obvyklé. Velmi ostře se proti článkům v časopise „Athenaeum“ postavil šéfredaktor Národních listů – vůdce mladočechů Julius Grégr (1831-1896), který v sérii článků zpochybnil odbornou způsobilost TGM i J. Gebauera.

V této souvislosti připomeňme, že J. Gebauer patřil k předním znalcům staročeštiny i staroslověnštiny. J. Grégr, jenž si zakládal na tom, že byl kvůli svobodě slova v rakouském vězení (K. Sladkovský a J. Arbes byli ovšem vězněni také a delší dobu), šel mnohem dál: žádal, aby došlo k odstranění „škůdců z univerzity“.

Do protimasarykovského tábora od začátku sporu samozřejmě patřili i přední čeští konzervativní politici (staročeši), např. F. L. Rieger, A. P. Trojan či historik W. W. Tomek. Vydavatel významného literárního časopisu „Osvěta“ Václav Vlček (1839-1908) dokonce tištěným dopisem, určeným redakcím i soukromým osobám, vyzval k obraně tzv. Rukopisů.

Spisovatelka, která si nebrala servítky

Velmi ostře se vypořádala s J. Gebauerem spisovatelka Eliška Krásnohorská (1847-1926). V článku Slovo našim čtenářkám o Rukopisech královédvorském a zelenohorském (1886), který byl zveřejněn v „Ženských listech“, ovšem neušetřila ani TGM, tehdy málo známého profesora, jenž do Prahy přišel z Vídně, kde přednášel německy. To byl v české vlastenecké společnosti té doby prohřešek neodpustitelný. I tento fakt přispěl k tomu, že TGM byl zpočátku v Praze velmi neoblíbený.

Krásnohorská na adresu T. G. Masaryka napsala: „Co pak říci o ‚důkazech‘ páně Masarykových? Vysypal jich pomocí svých apoštolů asi z tuctu vědeckých oborů takovou haldu, a tak zábavných, tak osvícených i tak laciných, že nevíme, pro kterou přednost více se jim obdivovati. Například: není prý pravda, že RK pochybností stránkou paleografickou nevzbuzuje; prof. M. má námitku také tu, že pergamen RKého (= Rukopisu královédvorského) je nápadně tenký!“ Tento a další argumenty autorka označila za „supervědecké“.

Někteří odpůrci pravosti dokonce E. Krásnohorské připsali výrok o tom, že „takového lotra (= TGM) nezrodila česká matka, ale zlo sálající saň“. Uvedený citát pochází z básně A. Heyduka: Zákopníkům přenárodnění.

Průprava pro budoucího prezidenta ČSR?

V roce 1888, kdy vyšly souhrnné studie J. Gebauera i J. Golla, bylo víceméně dobojováno. Přesněji: bitva skončila, ale válka o pravost RKZ nikoli. Pár „výstřelů“ padlo ještě i v následujících desetiletích. Když T. G. Masaryk po letech, v rámci „Hovorů s TGM“, tuto dobu popisoval K. Čapkovi, na některé věci si raději „nevzpomínal“.

Funkce prezidenta ČSR ho naučila „chovat se noblesně“ a staré spory neoživovat. Podobně tomu bylo i v případě „hilsneriády“, kde žalobce zastupoval tehdy mladý a nadějný právník Karel Baxa (1863-1938). Týž muž v roce 1918 vítal TGM, již jako zvoleného prezidenta ČSR, na území nově vzniklého státu. V letech 1919-1937 zastával funkci pražského primátora a od r. 1920 byl předsedou Ústavního soudu.

V politice to tak chodí: Nikdy nevíte, kdy a v jaké pozici na toho druhého narazíte. Hlavní je: zachovat klid a rozvahu! To se Masarykovi, na rozdíl od našich polistopadových politiků, úspěšně dařilo.

Pokračování průzkumu RKZ po roce 1886

Zveřejnění závěrů J. Gebauera, T. G. Masaryka i J. Golla otázku pravosti či nepravosti RKZ ani zdaleka neuzavřelo. Gebauer se vyslovil pro to, aby RKZ byly podrobeny chemickému zkoumání. K němu skutečně došlo.

V tomto směru se nejdále dostali profesoři Antonín Bělohoubek (1845-1910) a Vojtěch Šafařík (1829-1902), syn obrozence P. J. Šafaříka. Oba nezávisle na sobě započali již v r. 1886 s důkladným chemickým a mikroskopickým průzkumem RKZ. Zkoumání RK ukázalo na pokročilost procesu stárnutí písma této památky. To fakticky znamenalo, že RK mohl pocházet z doby, do které se hlásí. K zamýšlenému zkoumání RZ již nedošlo.

V roce 1930 byly zveřejněny výsledky fotografického průzkumu obou rukopisů, které z pověření Akademie věd a umění provedl prof. Viktorin Vojtěch (1879-1948). Za použití rentgenu, infrafotografie a fluorescenční fotografie se Vojtěch vyslovil pro pravost obou rukopisů. Tyto důkazy nicméně nestačily k tomu, aby bylo odmítavé stanovisko „oficiální vědy“ vůči RKZ změněno. Své závěry autor shrnul v práci nazvané Pravda o Rukopisech (1936).

Problém, který od té doby až dodnes zaměstnává badatele zkoumající RKZ, je tzv. berlínská modř, novodobé barvivo,jež se vyskytuje jako vrchní vrstva jedné z iniciál RK. Přitom vysvětlení je prosté: je to nejspíše jediný „podíl“ V. Hanky na obou rukopisech: zřejmě se snažil o zvýraznění této iniciály, o její „vylepšení“. Berlínská modř se pak nadlouho stala argumentem proti pravosti RKZ.

Prof. F. Mareš, pozdní obhájce pravosti RKZ

Instalováním T. G. Masaryka do funkce prezidenta ČSR problém RKZ na dlouhá desetiletí „zamrzl“. Nebyl zájem na tom, aby se v bádání pokračovalo. Přesněji: TGM si to nepřál. Proto se choval tak blahosklonně i ke svým někdejším názorovým odpůrcům. Tato změna ještě po letech vyvolává podezření, že za tím vším muselo být něco víc.

Co bylo to „něco“, naznačoval již ve 20. a 30. letech 20. století ve svých pracích o RKZ prof. František Mareš (1857-1942), český lékař a fyziolog. Tento Masarykův vrstevník byl rovněž filozofem a svou erudicí si nezadal s „prezidentem Osvoboditelem“. Mareš vedle svého pedagogického působení na lékařské fakultě UK v Praze publikoval celou řadu odborných prací z oboru medicíny, psychologie i filozofie.

Co do odbornosti byl TGM v té době spíše komentátorem a popularizátorem aktuálních témat a politickým publicistou, než autorem suchopárných vědeckých pojednání. Dnes bychom ho postavili zhruba na roveň prof. T. Halíkovi, který je „odborníkem na všechno“ a jenž sice vydal spoustu knih, avšak ani jednu práci skutečně vědeckou.

Prof. F. Mareš byl nejen vysokoškolským pedagogem a vědcem, nýbrž i aktivním politikem, který se kriticky stavěl k TGM i k celému prvorepublikovému establishmentu. V letech 1918-1920 byl poslancem Národního shromáždění a později (1920-1925) i senátorem za Čs. národní demokracii, stranu K. Kramáře a A. Rašína. Z toho logicky vyplývalo, že jako vlastenec byl i stoupencem pravosti RKZ. Napsal o nich několik prací. (Pozn. 2)

Mareš přišel se zajímavou, leč obtížně dokazatelnou hypotézou, že totiž odpůrci RKZ spolupracovali s vládou ve Vídni, která si nepřála, aby byla potvrzena pravost těchto nejstarších památek českého slovesného umění. Důkazy o tom, že mezi odpůrci RKZ byli i agenti rakouské tajné služby, objevil v zahraničních archivech český exilový historik prof. Josef Kalvoda (1923-1999).

K výše uvedenému ještě dodejme, že v letech 1932-1952 působila u nás Čs. společnost rukopisná, sdružující obránce a příznivce RKZ. V jejím čele stály významné osobnosti, např. JUDr. Václav Perek, prof. Viktorin Vojtěch, Ing. Vilém Götzl, Dr. Jan Hlávka aj. V době vyvrcholení stalinistického teroru (1952) byl i tento spolek přinucen ukončit svou činnost. K obnovení práce této společnosti došlo až po změně režimu – dne 21. 3. 1993.

Komunistické „ticho po pěšině“

Nacistický a na něj navazující komunistický režim (s krátkým mezidobím let 1945-1948) se zachovaly v otázce RKZ kupodivu identicky: nic se měnit nebude, všechno zůstává při starém. Je s podivem, že komunistický režim – i díky Z. Nejedlému, jednomu ze žáků tzv. Gollovy školy, který přišel s myšlenkou, že komunisté jsou dědici „pokrokových“ tradic českých dějin – do těchto „tradic“ nezařadil také tzv. Rukopisy. Zkrátka: o RKZ i o dalších problematických kapitolách národní historie se pro jistotu přestalo mluvit a psát.

Tento stav vydržel víceméně až do 2. poloviny 60. let 20. století, kdy se po částečném uvolnění politických poměrů před tzv. Pražským jarem 1968 opět ozvali na dlouhou dobu umlčení obránci RKZ. Někteří se obrátili na tehdejší vrcholnou instituci vědeckého výzkumu u nás – Čs. akademii věd, aby byly tzv. Rukopisy prozkoumány za pomoci moderních metod. Jejich naděje ovšem záhy pohasly…

Dva komunističtí „hlídači“ nedotknutelných základů marxistického výkladu našich dějin, Dr. Mojmír Otruba (1923-2003) z Ústavu pro českou literaturu ČSAV a Dr. Josef Kočí (1922-1986) z Historického ústavu ČSAV, rozhodli o tom, že na půdě „socialistické“ Akademie věd se žádné takové zkoumání konat nemůže. Důvod byl podle těchto marxistických dogmatiků ten, že „otázka pravosti Rukopisů je jednoznačně vysvětlena a podle novodobých výsledků jazykovědného i sociologického zkoumání se skutečně jedná o falza“. Tečka. Tím jakýkoli pokus o další diskusi skončil.

Z uvedené formulace je zřejmé, že tito soudruzi měli na mysli výsledky bádání pozitivistických „buržoazních (pa)vědců“, jak se jinak v hantýrce komunistických ideologů skupině kolem Masaryka, Gebauera a Golla říkalo. V tomto případě to ovšem nevadilo. Zkrátka: věda je věda, ať to stojí cokoliv!

M. Ivanov a jeho parta exsoudruhů

V období těsně před nástupem tzv. reformních komunistů v čele s A. Dubčekem (1968) se do aktivit okolo RKZ zapojil spisovatel Miroslav Ivanov (1929-1999). V liberalizujících se poměrech to nikoho nepřekvapovalo. Již s příchodem Dubčekova vedení KSČ se otevíraly i velmi citlivé otázky okolo rehabilitace nespravedlivě odsouzených komunistů i nestraníků. V tisku se začalo otevřeně psát o dosud tabuizovaných jménech: o M. Horákové, H. Píkovi, J. Toufarovi a o mnoha dalších obětech komunistické zvůle. V úplně jiném světle se vyjevilo „angažmá“ M. Ivanova až po změně režimu na konci roku 1989. Leč, nepředbíhejme!

Ještě než se Ivanov ponořil do problematiky RKZ, měl tento autor literatury faktu za sebou „bádání“ o tématech vysloveně prorežimních a silně ideologických. Stačí připomenout film (a později i knihu) Lenin v Praze (1960), natočený podle Ivanovova scénáře, ale i třídílný seriál Atentát na Reinharda Heydricha (1965). V těchto „kolejích“ pokračoval tento autor ještě v 70. a 80. letech 20. století, kdy vydal knihy Nejen černé uniformy (3 vydání: 1963-1987) nebo A hořel snad i kámen (1975, o Lidicích a Ležácích), Akce Tetřev (1974) aj. Není nutno podotýkat, že takto angažovaná tvorba byla vyhrazena jen dobře prověřeným osobám. To platilo až do konce komunistického režimu.

Problematika RKZ byla v díle M. Ivanova jen nepatrnou epizodou. Věnoval jí pouze dvě knihy: Tajemství RKZ (1969) a Záhada Rukopisu královédvorského (1970). Po r. 1989 se k tématu RKZ vrátil v knize Utajené protokoly aneb Geniální podvod (1994).

Jak samotný název této posledně jmenované práce napovídá, Ivanovovi bylo i po údajném zkoumání RKZ v laboratořích Kriminalistického ústavu v letech 1967-1971 jasno: RZ je padělek, kdežto RK by mohl být autentický. Ivanov dospěl k závěru, že RK je palimpsest, což znamená, že původní text byl z pergamenu rukopisu odstraněn a zůstaly pouze iniciály, k nimž někdo vytvořil text nový. 

Ukázalo se, že tzv. tým M. Ivanova, složený z exkomunistických „odborníků“, po srpnu 1968 z vládnoucí strany „vyexpedovaných“, záměrně zmanipuloval interpretaci původních závěrů chemických zkoušek prof. A. Bělohoubka. On i V. Šafařík dospěli totiž k poznatku, že inkoustové písmo RK svědčí o velkém stáří, kdežto iniciály byly později upravovány.

Z toho Ivanov nesprávně (a zřejmě i úmyslně) usoudil, že památka jako celek je novodobého původu. Zkrátka: chemické zkoušky měly údajně potvrdit, že se jedná o padělek. Tyto závěry pak po listopadu 1989 „stvrdila“ i komise, vedená prof. I. Hlaváčkem, normalizačním odborníkem na paleografii a diplomatiku z pražské filozofické fakulty.

Ivanov publikoval v r. 1994 knihu Utajené protokoly, v níž fakticky vydával činnost svého „týmu“ za jakousi utajovanou práci, která prý byla nastupujícímu normalizačnímu vedení státu po sovětské okupaci spíše na obtíž. S odstupem času se však zdá, že tzv. Ivanovův tým „osmašedesátníků“ jen plnil předem stanovený úkol. Potvrzuje to jak nepřerušená „kariéra“ autora literatury faktu M. Ivanova, tak i jeho chování po změně režimu (1989).

Otazníky kolem M. Ivanova a jeho „týmu“

Třebaže M. Ivanov psal o nejrůznějších tématech (K. H. Mácha, požár Národního divadla, vražda sv. Václava, smrt Jana Žižky z Trocnova atd.), byl mezi prvními, kdo okamžitě zareagovali na změněnou atmosféru ve společnosti po roce 1989. Již v r. 1991 totiž vydal knihu Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové.

Ta je pozoruhodná tím, že se v ní autor přiznává k údajným konspiračním kontaktům s F. Zemínovou, národně socialistickou poslankyní, která byla souzena v procesu s M. Horákovou v r. 1950. Že by tato skutečnost zůstala utajena před tehdy všemocnou Státní bezpečností (StB), lze považovat za nepravděpodobné, ba přímo vyloučené.

Pochybnosti, jež jsem od té doby vůči osobě M. Ivanova začal pociťovat, se o rok později „vysvětlily“. V tzv. Cibulkových seznamech spolupracovníků tajné komunistické policie (StB), jež byly zveřejněny v r. 1992, totiž najdeme i jméno našeho „statečného“ odbojáře M. Ivanova. Je zde uveden jako důvěrník StB pod číslem 15085 a s krycím jménem „Adne“. (Pozn. 3) Tajuplné „angažmá“ M. Ivanova v tak citlivé oblasti, jakou představovaly RKZ pro komunistický režim, tím bylo vysvětleno. Jak prosté!  Ani se tomu nechce věřit!

To, že ideologicky „pevný“ M. Ivanov bezprostředně po „sametové revoluci“ 1989 tak rychle „přešaltoval“ do problematiky, jež byla do té doby tabuizována, nijak nepřekvapuje. Nejednalo se pouze o politické soudní procesy z 50. let 20. století, ale i o „bulvarizaci“ života známých osobností českých dějin (kniha Zahrada života paní Betty, později Boženy N. [= Němcové], 1992).

Závěr je prostý: M. Ivanov (a nejen on) byl zřejmě dávno před r. 1989 „připravován“ na změnu režimu, aby mohl v nových podmínkách i nadále plnit úlohu „kontrolora“ toho, co se smí nebo nesmí zveřejnit. Zdá se, že komunistická manipulace pokračuje i v novém režimu…

Plně v souladu s tím jsou údaje uvedené v knize Utajené protokoly (1994). V jejím závěru, na str. 192, M. Ivanov mimo jiné píše: „28. listopadu [19]89 jsme založili Klub spisovatelů-nestraníků a já se stal jeho místopředsedou, František Kožík čestným předsedou…“  Rovněž jméno tohoto autora historických próz najdeme v seznamech spolupracovníků StB. Jaká náhoda! Jsou tam oba dva! (Pozn. 4)

Záhada RKZ zůstává nerozluštěna

Nesmělé pokusy o „jiný“ pohled na RKZ nechyběly ani za komunistického režimu. Bylo to plně v kompetenci literárních historiků, kteří se zabývali problematikou starší české literatury.

Jedním z těchto „hledačů“ jiného řešení byl literární historik a slavista Karel Krejčí (1904-1979), který v r. 1974 zveřejnil článek s názvem Některé nedořešené otázky kolem Rukopisů. V něm vyslovil hypotézu, že tzv. Rukopisy nepocházejí z období českého národního obrození, nýbrž z doby barokní. Vina za zfalšování RKZ tím sice byla z V. Hanky sňata, avšak jeho „náhradníka“ se dodnes nepodařilo nalézt.

Bádá se ovšem i nadále také na oficiálních vědeckých pracovištích. Jako příklad lze uvést studii historika umění PhDr. Lubomíra Sršně s názvem Příspěvky k poznání osobnosti Václava Hanky, jež byla zveřejněna v r. 2009 ve Sborníku Národního muzea v Praze.

Tam se mimo jiné uvádí: „… Vycházím z premisy, že navzdory velkému množství podezření a indicií neexistuje proti Hankovi žádný důkaz, který by ho z autorství RK jednoznačně usvědčoval. Otázka, kdo složil, popř. shromáždil a sepsal básně RK a dal jim podobu, kterou známe z torzálního rukopisu nalezeného ve Dvoře Králové, zůstává přes veškeré dosavadní badatelské úsilí dodnes bez uspokojivé odpovědi. (…) I v případě, že jde o podvrhy, bude mít případné zjištění autora či autorů těchto literárních skvostů pro dějiny našeho písemnictví převratný význam.“

A na jiném místě týž autor píše: „Neúplná a zavádějící interpretace výskytu berlínské modři, nekorektně zveřejňovaná bez vysvětlujícího komentáře, se v široké obci laických zájemců jakožto snadno pochopitelný argument lehce ujala a dodnes je běžně uváděna jako zřejmý důkaz mladšího původu RK, čili jeho podvrženosti!“

Dr. L. Sršeň dále uvádí: „V doplňkové kapitole o problematice tzv. berlínské modři v RK jsme došli k hypotéze, že RK měl v době nálezu jiné iniciály, než má nyní. Byly patrně mnohem prostší a nebyly zlacené. Hanka přizdobil písmena barvou, pozlatil jejich políčka a připojil neumělé rozviliny až před koncem ledna 1822, kdy věnoval RK Muzeu. (…) Závěry … nás dovedly k přesvědčení, že teze o Václavu Hankovi jako o tvůrci RK je velmi nepravděpodobná a nadále neudržitelná. Po skutečném autorovi RK bude tedy třeba i nadále pátrat.“

Co k tomu dodat? Příští rok uplyne 200 let od nálezu RK. Dnes nevíme o moc víc, než věděli současníci V. Hanky. Byly popsány stohy papíru obránci i odpůrci pravosti RKZ, ale ve věci datování i autorství jsme na samém začátku. Od „moderní“ vědy bychom očekávali mnohem víc. Bohužel.

Po roce 1989: obránci RKZ už nemusí mlčet

Česká společnost rukopisná obnovila svou činnost v nových politických poměrech dne 21. 3. 1993. Nic už nebránilo tomu, aby obhájci pravosti RKZ mohli vydávat své, povětšinou samizdatové práce, jež vznikaly v době komunistické nesvobody. Počátek 90. let 20. století byl vskutku dobou velkých očekávání a nadějí, z nichž se později staly jen další nenaplněné iluze. Ani polistopadová společnost nebyla totiž ochotna a schopna nové skutečnosti přijmout a postupně je vstřebat. Na tuto žádoucí proměnu čekáme marně dodnes.

Navzdory tomu, že Listopad 1989 nám přinesl skutečnou svobodu, s níž si většina občanů neví rady, v poznání problematiky RKZ jsme se téměř neposunuli vpřed ani o milimetr. Nic na tom nezměnila možnost svobodného vydávání tiskovin a knih. To hlavní, co ve svobodné a demokratické společnosti ovlivňuje mínění širokých lidových vrstev, totiž svobodný rozhlas a svobodná televize, zůstávají obhájcům RKZ nedostupné.

Přístup do masmédií si po celou dobu 26 let nového režimu dokázali prosadit jen lidé, kterým nechyběly a nechybí patřičné známosti či politické „krytí“, všelijací hlasatelé „ráje na zemi“, „přežvýkávači“ nových politických dogmat nebo jen všehoschopní manipulátoři a konjunkturalisté, kteří dokáží profitovat z každého režimu.

Přes tyto objektivní překážky bylo za čtvrt století po „sametové revoluci“ 1989 vykonáno na poli obrany pravosti RKZ mnoho záslužné práce. Tu lze spojit jak s činností již zmíněné České společnosti rukopisné, tak i s prací jednotlivců. V prvé řadě se sluší uvést dvě jména: Julius Enders a Jiří Urban.

Klasický filolog PhDr. Julius Enders (1920-2005) se zařadil mezi ty obhájce pravosti RKZ, které v jejich přesvědčení nezlomilo ani komunistické vězení, kam byl v r. 1952 odsouzen na sedm let. Po svém návratu na svobodu napsal J. Enders desítky samizdatových studií o RKZ. Některé z nich se dočkaly po r. 1989 i knižní podoby. (Pozn. 5) Ze svého bydliště v Malé Morávce na Bruntálsku oslovil J. Enders v r. 1997 také čtenáře tehdejších tištěných „Svobodných novin“. Jeho článek dodnes neztratil nic ze své aktuálnosti. (Pozn. 6)

SN patřily k těm periodikům, jež se nebála publikovat informace, které byly a jsou nepohodlné novým mocenským strukturám po roce 1989. Ještě před přechodem tohoto čtvrtletníku do internetové podoby se nám podařilo otisknout interview s Ing. Jiřím Urbanem. (Pozn. 7) Ten v r. 1991 založil Nakladatelství Neklan, v němž dosud vyšlo 22 publikací s tematikou RKZ. (Pozn. 8)

Problematika RKZ i nadále vyvolává u některých lidí „kopřivku“. Bojí se totiž toho, že pravda je poněkud jiná, než jak je učili jejich komunističtí „vševědové“. Na tom se bohužel nic nezměnilo. Nezbývá než věřit, že k obratu v otázce poznání RKZ dříve či později dojde, a to navzdory tomu, že lidé dnes mají úplně jiné, z hlediska každodenního života „zásadnější“ starosti.

Chceme-li totiž jako národ, jenž obývá toto území půldruhého tisíciletí, přežít v obtížných podmínkách, které Evropu čekají, nezbude nám nic jiného, než abychom se vrátili k těm historickým kořenům, jež nám ještě zbývají. Až bude národní „strom“ z těchto kořenů vyvrácen, pak už bude na všechno pozdě.

Jedním z pilířů, na nichž stojí tisíciletá minulost českého národa, jsou i tzv. Rukopisy. Nenechme si je vzít těmi, kteří ve službě falešnému humanismu, multikulturalismu a politické korektnosti plivají na všechno české. Také na tyto „mouřeníny“ v cizích službách jednou dojde. Až jich nebude potřeba, skončí v propasti zapomnění. Jejich jména zůstanou navždy zapsána v letopisech národní hanby.

RKZ a české umění 19. století

Naše ohlédnutí za vývojem sporu o pravost RKZ by nebylo úplné, kdybychom si nepovšimli také toho, jak tzv. Rukopisy ovlivnily českou kulturu, zejména malířství a sochařství 19. století.

Z ilustrátorů knižních vydání RKZ je třeba v prvé řadě jmenovat Josefa Mánesa a Mikoláše Alše. Z malířů, kteří ztvárnili některé z postav či motivů z RKZ, uveďme např. Josefa Hellicha, Josefa Trenkwalda, Josefa Scheiwla, Petra Maixnera, Karla Svobodu, dále Františka Kryšpína, Karla Leibschera či Bartoloměje Hlavína.

Tzv. Rukopisy inspirovaly představitele našeho výtvarného umění především při budování Národního divadla v Praze, tohoto vrcholného stánku naší národní kultury. Proto právem hovoříme o „generaci Národního divadla“, k níž řadíme ty umělce, kteří se podíleli na malířské a sochařské výzdobě „zlaté kapličky“. Z malířů to byli zejména: Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Václav Brožík a Julius Mařák. K vrcholným dílům patří výzdoba slavnostního foyeru, který patří k nejkrásnějším prostorám Národního divadla.

Zapomenout nesmíme ani na díla sochařská. Sem řadíme například sochu Záboje od A. Wagnera ve výklenku fasády ND či sousoší zobrazující Libušin soud od téhož autora nad portálem na fasádě ND směrem k Vltavě. Původně pro Palackého most byla zhotovena čtyři sousoší Josefa Václava Myslbeka.

Z nich dvě jsou přímo inspirována textem RKZ: první z nich je Lumír a Píseň a druhým Záboj a Slavoj. (Sousoší Přemysl a Libuše, jakož i Ctirad a Šárka jsou ohlasem na Staré pověsti české). Dnes všechna tato sochařská díla stojí na Vyšehradě. Ještě před vybudováním ND vytvořil pro město Dvůr Králové nad Labem sochař Václav Levý postavu Lumíra a bratři Antonín a František Wagnerové sochu Záboje.

Postava kněžny Libuše byla v 60.‒80. letech 19. století literárně zpracována celkem dvakrát. Poprvé jako drama „Libušina věštba“ Josefem Jiřím Kolárem (premiéra 16. 5. 1868 v Novoměstském divadle). Toto slavnostní představení se konalo u příležitosti položení základního kamene ke stavbě ND. Týž den byla v Novoměstském divadle poprvé provedena také Smetanova opera „Dalibor“.

S Národním divadlem v Praze souviselo i druhé dílo – opera Bedřicha Smetany „Libuše“, k níž libreto napsal Josef Wenzig. Premiéra se uskutečnila dne 11. 6. 1881 v provizorně otevřeném Národním divadle, které o dva měsíce později vyhořelo. Páté, poslední, představení „Libuše“ ještě před požárem ND se konalo dne 23. 6. 1881. Představením této opery se otevíralo rekonstruované ND po požáru 18. 11. 1883. Smetanova „Libuše“ patří dodnes k nejslavnostnějším českým hudebně dramatickým dílům.

27. 2. 2016

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. Viz článek – R. Janošík: Slezský národní buditel Antonín Vašek (SN č. 4/2009, str. 5).
2. Práce F. Mareše o RKZ: Klamnost důkazů podvržení Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, Praha 1928 (vl. nákladem); Pravda o Rukopisech Zelenohorském a Královédvorském, jak se jeví z dokumentárních fotografií a z poznámek k nim připojených, Praha 1931 (vl. nákladem); Marnost bojů proti RKZ, Osvěta, Praha 1932; Nepravdivé legendy o RKZ, Čs. spol. rukopisná, Praha 1938.
3. Cibulkovy seznamy spolupracovníků StB: Rudé krávo (NN), roč. II/1992, č. 32, str. 61.
4. Tamtéž, NN, roč. II/1992, č. 32, str. 81 (důvěrník StB, č. 115, krycí jm. Medard; č. 2279. kr. jm. Medard); NN, roč. II/1992, č. 15, str. 163 (č. 5844, kr. jm. Medard – agent StB).
5. Seznam prací J. Enderse – viz: www.rukopisyrkz.cz/rkz/gagan/jag/rukopisy/osobnost/enders/
6. J. Enders: Co by měla veřejnost vědět o RKZ? (SN č. 9/1997, str. 7 – viz ZDE)
7. Interview s Ing. Jiřím Urbanem – SN č. 3/2010, str. 3 (viz rubrika SN v PDF ke stažení – ZDE)
8. V nakladatelství Neklan byly RKZ vydány dvakrát: Rukopisy královédvorský a zelenohorský, nakl. Neklan, Praha 1997. K vydání připravil Karel Nesměrák, ISBN 80-901987-2-4; Julius Enders: Rukopis Zelenohorský a Královédvorský, nakl. Neklan, Praha 1991, ISBN 80-900884-0-6.

Seznam vyobrazení:

1. Vincenc Brandl
2. Antonín Vašek
3. Jan Gebauer
4. Jaroslav Goll
5. Eliška Krásnohorská
6. Vojtěch Šafařík
7. Antonín Bělohoubek
8. Viktorin Vojtěch
9. František Mareš
10.  Záboj a Slavoj od J. V. Myslbeka
11.  Lumír a Píseň od J. V. Myslbeka
12.  Miroslav Ivanov
13.  Tajemství RKZ (obálka knihy)
14.  Záhada RK (obálka knihy)
15.  Tým M. Ivanova
16.  Justiční vražda M. Horákové (obálka knihy)
17.  Logo StB
18.  Utajené protokoly (obálka knihy)
19.  Lubomír Sršeň
20.  Julius Enders
21.  Jiří Urban
22.  Záboj od J. Mánesa
23.  Josef  Mánes
24.  Mikoláš Aleš
25.  Socha Záboje od A. Wagnera
26.  Libušin soud od A. Wagnera