Svobodné noviny na internetu

Motto: „Čest třídy a svých hrdých snů, / čest Sovětského svazu, / který nás vedl… // K Stalinu / letěli orli našich snů / a nebáli se srázů.“ (Jindřich Hilčr, báseň „Rudé právo“, Nový život, roč. 2, 1950, č. 7-8, str. 510-511)

M. Macháček si neměl s J. Viklářem co vyčítat!

„A taky ho zradil kamarád ze studií a jeho svědek na svatbě, Josef Vinklář, v roce 1952 tátovi strašlivě zavařil. Navíc měl táta hrát v Národním divadle po 89 Krále Leara, potom ale ochrnul, tu roli dostal Vinklář. To byla, myslím, taková poslední kapka.“

Ano, to se dozvídáme z rozhovoru Boba Ashera s herečkou Kateřinou Macháčkovou (*1949), dcerou režiséra Miroslava Macháčka (1922-1991) pro internetový deník „PrahaIN.cz“ (15. 2. 2025, 9:35). Článek má tento výmluvný titulek: Tátu zradil Vinklář. Kateřina Macháčková se vrátila do 50. let. Taky se vám zdá, že Macháčkova dcera spletla všechno dohromady: padesátá léta s dobou po roce 1989? Nejspíš to bude tím, že má buď špatné znalosti o naší minulosti, nebo si už nic nepamatuje. Možná platí oboje.

Po mnoha článcích, v nichž po letech vzpomíná Vinklářova druhá manželka, Ivanka Devátá, na svého muže a kdy se ke slovu dostal i jeho mladší syn Adam, kterému věnovala jeden pořad i televize, víme jednu věc naprosto spolehlivě: Vinklář byl sice vynikající herec, ale jako člověk za moc nestál. Když napíšu, že doba, v níž začínal svou divadelní kariéru, přála právě těmto agresivním, „dravým“ typům budovatelů komunistických „světlých zítřků“, mnoho čtenářů se mnou nebude souhlasit. Přestože mám pravdu.

Bohužel – ani idealistický pohled herečky K. Macháčkové, která nezapře svou lásku k otci, i když s ním nežila v harmonické rodině, na tohoto herce a režiséra není objektivní. Macháček byl stejný jako Vinklář v oněch 50. letech 20. století. Zdá se, že tato herečka o oné době, kterou se ve svém rozhovoru tak ráda ohání, moc neví. Škoda, že se nesvěřila s tím, co jí rodiče prozradili o těchto letech „rudého teroru“. Byla to doba vpravdě kontroverzní a složitá, kdy jedni občané (s legitimací KSČ) ubližovali jiným spoluobčanům (bez této legitimace) ‒ a ani se jim za to nikdy neomluvili.

Vždyť i známý příběh krále Miroslava a „pyšné princezny“ ze stejnojmenné filmové pohádky (1952) je jen přikrášleným „obrázkem“, který byl natočen v této problematické době. Herci V. Ráž a J. Vinklář, jakož i básník P. Kohout – to jsou tři kohouti na jednom komunistickém hnojišti té doby. Rozdíl mezi nimi nebyl v podstatě žádný. Zatímco V. Ráž odloudil P. Kohoutovi (v té době vykonával funkci šéfredaktora satirického časopisu Dikobraz) jeho zákonitou manželku, s níž tento nadějný básník a novinář uzavřel dne 21. 12. 1950 sňatek, a to v den 71. výročí narozenin J. V. Stalina (*21. 12. 1879), stačil tento herec ještě účinkovat v jiném filmu – budovatelské „veselohře“ Dovolená s Andělem (1952).

Herec-amatér J. Vinklář (1930-2007), protože měl talent a uměl jej prodat, udělal v době na přelomu 40. a 50. let 20. století závratnou kariéru. Zatímco jiní upadli v nemilost a byli nemilosrdně vyhozeni na dlažbu, kariéristům bez vzdělání, ale se stranickou legitimací, pšenka kvetla jako nikdy předtím. Zkrátka: doba byla taková. Chybějící vzdělání bylo nahrazováno oddaností politice KSČ a pracovním nasazením pro budování tzv. socialismu.

Vinklář sice neměl ani maturitu, přesto se úspěšně etabloval na divadelních prknech. V jeho případě stačilo, že se dostal do angažmá u Voskovce a Wericha (1946-48). V dalších divadlech měl již dveře otevřené: po Východočeském divadle v Pardubicích (1948-50) a Realistickém divadle Z. Nejedlého v Praze (1951-1983) dostal nabídku, která se neodmítá: od r. 1983 se stal členem činohry Národního divadla. V nejhorších letech „rudého teroru“ mu nevadilo ani to, že se ve filmu „Stříbrný vítr“(1954) koupal spolu s dalšími mladíky nahý v řece, třebaže věděl, že režisér tohoto filmu, Václav Krška, je homosexuál, což bylo u nás před rokem 1961 trestné. Co by však pro kariéru neudělal, že ano?

Posuzovat tehdejší složitou dobu, kdy vrcholily vykonstruované soudní procesy s tzv. „nepřáteli lidu“, optikou naší doby je složité. Dnes by tomu porozuměl jen málokdo. Přesto se většina z nás shodne v tom, že vedle ideově poplatných snímků (Pyšná princezna k nim ovšem patřila rovněž), jako byl např. „Pan Novák“, „Trampoty oficiála Tříšky“ nebo „Parta brusiče Karhana“ či „Nástup“ od V. Řezáče, působilo jako pohlazení na duši, když byly v té ideologicky a politicky nejhorší době, v první polovině 50. let 20. století, natočeny romantické filmy podle předlohy básníka F. Šrámka: „Měsíc nad řekou“ (1953) a „Stříbrný vítr“ (1954).  Stalo se tak nikoli proto, že by komunistický režim měl nějaký zvláštní smysl pro básnický jazyk, nýbrž z pohnutek ryze ideových: i F. Šrámek byl totiž komunista; navíc zemřel krátce předtím – v roce 1952.

Budeme-li pátrat po tom, co Vinklář v roce 1951 provedl M. Macháčkovi, když oba působili v Realistickém divadle na Smíchově, pak narazíme na tuto zajímavou informaci: V předmětném roce totiž uvědomělý herec J. Vinklář recitoval báseň Stanislava Neumanna, syna herce S. Neumanna (hrál ve filmové pohádce „Pyšná princezna“ onoho popleteného krále a otce princezny Krasomily), kterou tento „protekční“ hoch napsal k 55. narozeninám Klementa Gottwalda. Báseň měla název: „Píseň o straně“. Po tomto „entrée“ nebylo divu, že Vinklář měl všude dveře otevřené: nejen v divadle, ale i ve filmu a v televizi. Co se mezi oběma herci tohoto divadla, Vinklářem a Macháčkem, skutečně odehrálo, o tom se můžeme pouze dohadovat. Pokud se s tím nesvěřili svým blízkým, pak tyto skutečnosti již dávno upadly v zapomnění. Kdo by se dnes vracel do „temných“ padesátých let, kdy se dělo tolik špatného?

Herečka K. Macháčková by ve svém rozhovoru udělala nejlíp, kdyby vysvětlila, čím J. Vinklář jejímu otci „zavařil v r. 1952“. Byl to shodou okolností rok, kdy došlo k největšímu soudnímu procesu té doby – s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským. V tomto procesu padlo 11 hrdelních rozsudků: poprava odsouzených se konala dne 3. 12. 1952 ve věznici v Praze na Pankráci. V příslušném hesle na Wikipedii se můžeme dozvědět o tom, že M. Macháček působil od r. 1950 v Realistickém divadle. V témže roce prý byl obviněn z „nepřátelské činnosti“. (To mohlo být cokoliv, jak známe z Kunderovy prózy „Žert“.) Na základě toho M. Macháček musel z divadla odejít a nesměl ani přednášet na DAMU.

Přesto již v r. 1952, kdy po celé republice vrcholila hysterie, spojená s procesem s tzv. protistátním spikleneckým centrem, Macháček dostal nabídku angažmá v Českých Budějovicích. Podobně se v době vrcholících čistek ve stranickém aparátu podařilo ještě před hlavním přelíčením s generálním tajemníkem KSČ potichu přemístit z Prahy do Plzně, na sekretariát KV KSČ, později velmi známému politikovi – Čestmíru Císařovi. Ten se dokonce dvakrát ucházel o post prezidenta republiky (1968, 1989). Zřejmě onen „prohřešek“, kvůli němuž musel M. Macháček ze smíchovského divadla odejít, nebyl až tak velkým „malérem“. V opačném případě by si v divadelní branži již ani neškrtl. Naši komedianti rádi přehánějí své „zásluhy“. Ani v tomto případě tomu nebude zřejmě jinak.

Ostatně – v Českých Budějovicích působil M. Macháček nejen jako herec, nýbrž dokonce jako režisér; ještě před odchodem do Prahy byl hlavním režisérem činohry. To nemohl dělat jen tak někdo – i s legitimací KSČ. Po odchodu do Prahy působil Macháček v Městských divadlech pražských (1956-59) a od r. 1959 byl režisérem v Národním divadle. Čili: na absolventa pražské konzervatoře to byla kariéra snů. Kampak se nám vytratilo ono politické pronásledování?

─────

Miroslav Macháček a rok 1952

A protože jsme se z rozhovoru s K. Macháčkovou nedozvěděli nic o tom, co vlastně J. Vinklář provedl v r. 1952 jejímu otci, M. Macháčkovi, zkusil jsem zalistovat v dobovém tisku, zda se něco o tom nedozvím. Podařilo se mi vypátrat, že právě v průběhu roku 1952, kdy i zkušeným soudruhům hrozilo, že by mohli skončit kvůli Slánskému ve vězení, se jistý Miroslav Macháček objevuje jako „referent pro informace, osvětu a tělesnou výchovu Ústředního národního výboru“ (= obdoba dnešního magistrátu hlavního města Prahy). Zdá se tedy, že se komusi zželelo „vyhozeného“ herce a že mu bylo nabídnuto místo na úřadě, kde svého času působila i Dr. M. Horáková.

V padesátých letech to totiž bývala běžná praxe. Když měl někdo „škraloup“, stačilo, že se na nějakou dobu stáhl do ústraní, případně šel pracovat do fabriky – mezi dělnickou třídu. Pak ho klidně vzali i na vysokou školu ‒ jako „polepšeného soudruha“.  Zdá se, že totéž se přihodilo M. Macháčkovi: necelý rok „vegetoval“ na pražském magistrátu – a pak rovnou obdržel onu nabídku do Českých Budějovic. Kariéra tohoto herce a režiséra tím byla zachráněna.

Součástí činnosti „referenta“ M. Macháčka bylo i přispívání do časopisu pražské lidové správy – „Nová Praha“. Macháček se tam stal dokonce členem redakčního kruhu. A protože to byl zřejmě i nadále velmi uvědomělý soudruh, publikoval v tomto listu dva zajímavé příspěvky. První nese tento titulek: Obrana vlasti – věcí celého národa. Autor v tomto článku píše následující: „Hrdinný boj korejského lidu proti americkým agresorům ukazuje, že obrana vlasti není jen záležitostí armády. (…) Náš lid si osvojil tuto zkušenost, a proto radostně uvítal zákon o branné výchově, který byl přijat 2. listopadu 1951 Národním shromážděním…“ (Nová Praha, roč. 55, 19. 3. 1952, č. 6, str. 92)

Druhý článek M. Macháčka je věnován neméně ideologicky důležitému tématu té doby. Má tento titulek: Měsíc československo-sovětského přátelství. Autor v něm uvádí toto: „… Význam letošního Měsíce přátelství je podtržen tím, že bude probíhat po historickém zasedání XIX. sjezdu VKS(b) a na prahu Kongresu národů na obranu míru, který bude v prosinci ve Vídni. Měsíc přátelství je také pořádán v období vyvrcholení boje za splnění čtvrtého roku našeho pětiletého plánu. Letošní Měsíc přátelství má tedy mimořádný význam z hlediska mezinárodního i celostátního, poněvadž je příležitostí dokázat celému světu, jak náš pracující lid miluje SSSR…“ (Nová Praha, roč. 55, 1. 11. 1952, č. 21-22, str. 343)

Nejzajímavější je třetí příspěvek M. Macháčka. Byl publikován v době, kdy v divadlech začíná nová sezóna po prázdninách – v září 1952. V té době již herec a režisér M. Macháček musel vědět, že nastupuje do divadla v Českých Budějovicích. Název této básně vysvětluje vše: Poděkování Dr. Václavu Vackovi. Je to poděkování pražskému primátorovi Dr. Václavu Vackovi (1877-1960).

Třebaže je báseň formulována velmi obecně a nadčasově, autor ve skutečnosti děkuje za to, že mohl v tomto časopise a na tomto úřadě krátkou dobu působit. Potvrdilo se tím to, že ani ve zlých dobách nemuseli být na sebe všichni lidé zlí. Vacek jako jediný z pražských primátorů po r. 1945 sám po osmi letech (1954) v čele hlavního města rezignoval na svou funkci a odešel na zasloužený odpočinek. Třebaže byl komunistou a měl za sebou i léta nacistické perzekuce, nepřestal být člověkem, jedním v těch tisícovek obyčejných Pražanů.

To ostatně potvrzuje i text Macháčkovy básně. V té době se psaly oslavné básně hlavně o K. Gottwaldovi nebo J. V. Stalinovi. Podobně upřímné poděkování adresoval v téže době začínající komunistický novinář Jaroslav Kojzar svému učiteli – prof. Zdeňku Nejedlému. V porovnání s tím je ovšem Macháčkova báseň nikoli dílkem politickým, nýbrž spíše upřímným vyjádřením úcty k člověku, který si to zasloužil, i když nepatřil k žádným komunistickým papalášům.  Snad jedinou ideologickou „úlitbou komunistickým bohům“ té doby je tento verš: „…svatému jménu Stalin“.

Pro mladší čtenáře, kteří nezažili poměry před rokem 1989, připomenu, že po V. Vackovi byla pojmenována před rokem 1990 stanice metra „Roztyly“. Jeho jméno neslo rovněž dnešní Mariánské náměstí v centru Prahy 1 (u budovy Nové radnice); v letech 1953-1990 se dnešní stadion „Eden“ ve Vršovicích nazýval: „Stadion Dr. Václava Vacka“.

Předválečný člen KSČ, Dr. V. Vacek, byl představitelem nikoli „bolševického“ směru, který v KSČ reprezentoval K. Gottwald a jeho „karlínští hoši“, nýbrž umírněného křídla, v jeho čele stál zakladatel strany – B. Šmeral. A protože i on, podobně jako P. Zenkl, patřil k protinacistickým odbojářům, bylo logické, že to byl právě on, kdo v květnu 1945 vítal v Praze jako osvoboditele maršála I. S. Koněva. Krátce po skončení války se V. Vacek stal na pár měsíců „revolučním“ primátorem (do srpna 1945). Pak toto místo dočasně uvolnil Dr. P. Zenklovi, jenž se mezitím vrátil z německého koncentračního tábora Buchenwaldu. Znovu V. Vacek vykonával funkci primátora Prahy po volbách v r. 1946, a to až do vystřídání Adolfem Svobodou (1954-1966).

17. 2. 2025

‒ RJ ‒

─────

O atmosféře roku 1952 viz tento článek:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2018/1952-----rok-komunistickych-zrudnosti-i-absurdit.html

─────

Příloha - Poděkování Dr. V. Vackovi