Měli vyhlásit výjimečný stav hned po atentátu na R. Fica!
Motto: „… Bratrům Slovákům přejeme vroucně, aby i jim se dostalo rovnoprávnosti a důstojného postavení v mezích království uherského. (…) Přejme si, aby zachováno bylo i budoucně spojení naše se Slováky, zakládající se ve společném literárním a vědeckém jazyku. (…) Jakož pak Čech pokládá Slovana za bratra, Slováka za blížence svého, je nám Moravan takořka alter ego – sám druhý Čech. (…) Neznajíce dosah událostí budoucích, přejeme si, aby spojení naše založené na právu historickém a národním stávalo se vždy bližší a jako vniternější…“ (Program deníku Národní listy z 1. 1. 1861, sepsaný F. L. Riegrem)
Prolog
Slova, která jsem vybral jako motto tohoto článku, potvrzují, jak hodně a zásadně se změnily poměry od onoho roku 1861 (v Rusku tehdy car Alexandr II. zrušil nevolnictví, 80 let po císaři Josefu II.), kdy deník „Národní listy“ začal vycházet, a to po dlouhých letech politické nesvobody za Bachova absolutismu. Slováci po porážce revoluce 1848/49 procházeli etapou vzestupů a pádů, dočasného povolení opratí a jejich následného přitažení ze strany vládnoucích Maďarů. Rakousko-uherské vyrovnání (1867) v tomto směru znamenalo spíše zhoršení.
Skutečnou naději na uskutečnění emancipace slovenského národa pak představovala porážka podunajské monarchie vládnoucích Habsburků v První světové válce (1914-1918). Na povalení starého režimu, který nebyl schopen vyřešit složité soužití vládnoucích i utlačovaných národností v této říši, se podíleli jak čeští, tak i slovenští krajané v Americe. I díky nim se zrodila Československá republika (1918). Bohužel – ani ona nebyla schopna (či spíše ochotna) spravedlivě vyřešit soužití těchto dvou „většinových“ národů v mladé, demokratické republice.
Příslib slovenské autonomie, zakotvený v Pittsburské dohodě z 30. 5. 1918, se nikdy nepodařilo naplnit. Někteří čeští politici byli totiž toho názoru, že Slováci ještě nejsou dostatečně zralí, aby si mohli vládnout sami. Pokřivené národnostní vztahy přetrvaly i celé období komunistického režimu, včetně oné podivné „federalizace“, která jen prodloužila existenci „unitárního státu“. Nespokojenost Slováků s tímto společným státem byla proto oprávněná.
Když se pak tato republika, u jejíhož zrodu stáli T. G. Masaryk a M. R. Štefánik, na konci roku 1992 rozpadla, aniž politické reprezentace na obou stranách nabídly občanům možnost vyjádřit se k tomuto historickému „rozchodu“ formou referenda, dostali jsme se na obou stranách řeky Moravy do paradoxní situace: V samostatných státech se nakonec vztahy vylepšily a jsou i po 35 letech od tohoto rozchodu lepší než v dobách, kdy oba národy žily pohromadě.
Přesto „starší bratr“ z Čech stále pokukuje, zda ten „mladší“ na Slovensku dělá všechno tak, jak by měl. To nám zůstalo a dodnes to otravuje atmosféru v jinak dobrých sousedských, dříve bratrských, vztazích. Slovní přestřelky mezi P. Fialou a R. Ficem z posledního roku jsou jen „pěnou dní“. Brzy se na to zapomene, až tito politici skončí svůj mandát a budou nahrazeni někým jiným.
─────
900 let pod nadvládou Maďarů a jen 74 let „manželství“ s Čechy
O Slovensku píšu málokdy, a když už se tak stane, pokaždé se jedná o vážnou věc. Nejinak je tomu i tentokrát. Třebaže Slováky považuji za „mladší bratry“, kterým je třeba občas poradit a pomáhat, respektuji jejich právo na samostatné rozhodování o vlastním osudu. Neodpustím si přesto pár kritických slov i několik rad, ale jinak budu s respektem čekat, jak se sami zachovají. Jde především o jejich budoucnost. I tak mají právo na odlišný směr vývoje, než jaký jsme zvolili my. Bylo tomu tak vždy v oné tisícileté historii, kdy se oba naše národy potkávaly, žily spolu nebo vedle sebe. Zatímco Češi se po celou tuto dobu vyrovnávali se sousedstvím Germánů, činili totéž Slováci ve vztahu k Maďarům.
Když Robert Fico, předseda strany „Směr – SD“, zvítězil dne 30. 9. 2023 v parlamentních volbách na Slovensku, nejvíc při tom prskali probruselští „svazáci“ z opozičního, ultralevicového uskupení „Progresívne Slovensko“ (M. Šimečka). Nějakou dobu elitáři z PS trucovali a stěžovali si v Bruselu na to, jak je na ně Fico zlý, přičemž tajně doufali, že se jim časem podaří nahlodat jednotu povolební vládní koalice. Do toho přišly volby prezidenta republiky (6. 4. 2024), ve kterých přesvědčivě vyhrál P. Pellegrini (Hlas-SD), jenž porazil svého „progresivistického“ soupeře – bývalého diplomata I. Korčoka, s nímž si tak dobře rozumí český „diplomat“ Bc. J. Lipavský.
Pellegriniho protikandidát, I. Korčok, se po neúspěšných volbách netajil tím, dokonce i před televizními kamerami, že se s touto prohrou nehodlá smířit. Znělo to skoro jako výhrůžka. (Nikdo tehdy netušil, že za pár týdnů nato dojde k atentátu na R. Fica.) A netrvalo to dlouho a mezi Korčokem a Šimečkou došlo k neobyčejně rychlému sblížení. Korčok se stal blízkým Šimečkovým spolupracovníkem a spolustraníkem. Zlí jazykové o něm začali hovořit jako o „loutkovodiči“ M. Šimečky. (Zdá se, že na těch zákulisních řečech něco bude, jelikož na výpravě „šimečkovců“ do Kyjeva, kam původně pozval V. Zelenskyj premiéra R. Fica, se po Šimečkově boku objevil právě I. Korčok.) Ale to trochu předbíhám.
Přetrvávající napětí mezi vítězi voleb a uraženými „progresivisty“ z PS nakonec vedlo půl roku po volbách ke krvavé tragédii v Handlové (15. 5. 2024), kde pomatený stoupenec PS J. Cintula vystřelil pět nábojů do břicha R. Fica. Slovenský premiér sice pokus o atentát přežil a poměrně rychle se zotavil, přesto měl namále. Když se ani po návratu do úřadu premiér R. Fico neumírnil a dál (plným právem) poukazoval na zrádnou a protislovenskou politiku M. Šimečky a jeho „spřeženců“, vydal kdosi ze zákulisí pokyn k organizování protivládních protestů na celém území Slovenska.
V době atentátu nebylo jasné, zda jsou události na Slovensku izolovaným dějem, nebo zda mají společnou linku s tím, co se v téže době odehrávalo okolo dnes již inaugurovaného prezidenta D. Trumpa, na něhož byl rovněž spáchán neúspěšný atentát. Ve svém tehdejším článku s názvem Atentát na R. Fica: Slovensko na pokraji občanské války (SN č. 5/2024, vloženo 16. 5. 2024, ZDE) jsem naznačil jako jednu z možných variant dalšího vývoje – vyhlášení výjimečného stavu. Na Slovensku se to krátce zvažovalo, ale pak byla zvolena vyčkávací taktika. Netuším proto, na co kdosi čekal. „Progresivisté“ se na chvíli zalekli, ale brzy začali vystrkovat růžky znovu. Třebaže ministr vnitra M. Šutaj Eštok měl důkazy o dalších pokusech o ozbrojené násilí, z neznámých důvodů se to tutlalo. Výsledek známe: nastartování nového kola nepřátelství mezi neústupným R. Ficem a opozicí, řízenou z Bruselu (a bůhví odkud ještě).
Vnitro mělo hned po atentátu tvrdě zasáhnout a využít šoku z tohoto odporného činu k nastolení pořádku. „Progresívne Slovensko“ mělo být postaveno mimo zákon a hlavní iniciátoři posláni do vězení. Namísto toho se okolo opozice našlapovalo po špičkách. V dalších měsících se „šimečkovcům“ a na ně navázaným protificovským presstitutům podařilo nahlodávat vztahy mezi koaličními partnery ve vládě. Tak jako u nás v časech „řízených úniků“ z vyšetřovacích spisů policie, rovněž na Slovensku byly zveřejňovány tajně pořízené záznamy z kamer v okruhu osob okolo Fica. Tito „investigativci“ se obzvláště zaměřovali na kontroverzní vztahy mezi Ficem a Pellegrinim. Fico si měl dávat větší pozor na jazyk, ale nejspíš netušil, že je odposloucháván. To bylo ještě v časech „Gorily“…
Přesto vztahy ve vládní koalici přežily i tyto nepřátelské pokusy o její rozbití. Avšak ani to nebyl ještě konec. K nejlepším „divadelním“ kouskům měl patřit „pokus o státní převrat“, do něhož byli zapojeni všichni odpůrci Fica – včetně některých váhajících členů vládní koalice. Fico zasáhl včas – doslova v hodině dvanácté: zveřejnil závěry vyšetřování Slovenské informační služby (obdoba naší BIS). Premiér země, v níž opozice okázale nerespektuje výsledky svobodných voleb a která šíří okolo něho historky o „proruském kolaborantovi“, se rozhodl pro neobvyklý, radikální krok.
Tím, že zveřejnil fakta o hrozícím nebezpečí, zachránil R. Fico zemi doslova před oním převratem. Je to osvědčený způsob, který již mnohokrát v dějinách „zafungoval“. Když prozradíte, co se má v příštích dnech a týdnech odehrát, docela jistě k tomu nedojde. „Spiklenci“ dostanou strach, protože nebudou vědět, co všechno tajná služba o jejich záměrech vypátrala. Daleko důležitější je však „efekt“, který má toto prozrazení na občany: ti přestávají opozici věřit nebo se stávají obezřetnými. S těmito občany již stávající opozice nemůže počítat pro příští volby.
Slovensko se v důsledku toho dostalo do patové situace. Převrat byl sice zmařen, avšak klid pro další vývoj se zajistit nepodařilo. Země se bude dál, mnoho měsíců, možná až do voleb, potácet od jedné vnitropolitické krize k té další. Navíc: odhalení vazeb mezi Šimečkovým PS a atentátníkem J. Cintulou, jakož i zapojení Ukrajiny, resp. Gruzínské legie, do tohoto státního převratu, dopředu diskvalifikuje tuto opozici jako možného vítěze příštích voleb. Po tom všem i nadále ční R. Fico jako maják mezi slovenskými politiky. Nikoli jako „kůl v plotě“ P. Fiala, nýbrž jako neohrožený hrdina, kterého se „progresivistickým“ loutkovodičům nepodařilo odstavit od moci.
Slovensko, které je v mnoha směrech „odvozeno“ z českého vzoru, je na tom podstatně hůř i co do politické reprezentace. Zatímco u nás vládne 3. a 4. garnitura, jsou na tom Slováci ještě o jeden „level“ hůř: tam je to 5. a 6. garnitura. Například i samotný Šimečka nejmladší je pouhým „bruselským papouškem“, kdežto jeho dědeček, Milan Šimečka (1930-1990), byť to byl v 50. letech 20. století „skalní stalinista“, patřil i mezi chartisty k těm chytřejším a přemýšlivějším.
K uklidnění rozbouřených poměrů na Slovensku nepomohla ani cesta P. Pellegriniho do Bruselu na zasedání Rady EU. Přesto bylo jeho ujištění o tom, že Slovensko nehodlá měnit svou zahraniční politiku, jak byla Ficova cesta do Moskvy kvůli přerušeným dodávkám plynu interpretována opozicí, dobrým rozhodnutím. Demonstrantům se to sice moc nehodilo do jejich politických plánů, ale i tak to mělo smysl. Až těm nespokojencům, kterým Fico zajistil opětovné dodávky plynu, aby nemuseli doma mrznout, dojde, co se vlastně stalo, zchladí jejich hlavy nový americký prezident. V Čechách už někteří stejně uvědomělí stoupenci J. Bidena a K. Harrisové začali „převlékat kabáty“. Teď ještě čekáme, kdy si oblékne novou uniformu rozvědčík z Hradu. Jistě již má nějakou připravenou.
O tom, že se protificovské nálady nemění a jsou stále stejné (přiživované z ciziny, z peněz různých neziskovek), nejlépe svědčí tato fotografie, která byla pořízena před rokem, kdy se v Lichtenštejnském paláci na Kampě v Praze konalo setkání zástupců V4, na němž vygradovaly rozpory mezi P. Fialou a R. Ficem. Ty následně skončily pozastavením vládních konzultací mezi ČR a SR. Text onoho transparentu, který před tímto palácem vítal slovenského premiéra, se podobá textům na transparentech dnešních: z Bratislavy i dalších slovenských měst. Zní takto: „Fico, jdi domů, do Ruska!“ I nadále platí, že na události je třeba vždy nahlížet z mnoha úhlů a ve všech potřebných souvislostech.
─────
Malé ohlédnutí do minulosti
Výše uvedené „vyhlášení výjimečného stavu“ bylo v 19. století v rámci tzv. Předlitavska poměrně často používaným nástrojem na zkrocení lidových nepokojů. V rámci potlačení revoluce z let 1848/49 došlo k vyhlášení „stavu obležení“ v Praze po zatčení účastníků tzv. májového spiknutí dne 10. 5. 1849 (trval až do r. 1853). Další „výjimečný stav“ byl vyhlášen dne 12. 9. 1893 (trval do 11. 10. 1895).
Po vzniku Československé republiky došlo k přijetí mimořádných opatření v souvislosti s atentátem na ministra financí JUDr. Aloise Rašína. Tento ohavný čin spáchal dne 5. 1. 1923 anarchokomunista Josef Šoupal. Rašín na následky střelného zranění zemřel dne 18. 2. 1923. Mladá masarykovská republika na tento čin zareagovala tím, že dne 6. 3. 1923 Národní shromáždění přijalo „Zákon na ochranu republiky“. Ten měl být uplatněn hlavně proti revolučnímu dělnickému hnutí, ale i proti iredentistům v českém pohraničí (sudetští Němci) a na Slovensku (ľuďáci), a to v letech 1932-34.
V moderních dějinách Slovenska nedošly poměry nikdy tak daleko, aby se úřadující politici, zvolení z vůle občanů, stávali objektem atentátníků. Navíc se atentát na A. Rašína odehrál v době mimořádně bouřlivé, kdy ČSR prodělávala svou první hospodářskou krizi (1921-1923). I díky tomu, že mladá republika měla ve svém čele politiky, kteří obstáli ve zkoušce dějin a dokázali úspěšně reprezentovat demokratický stát, se podařilo všechny tyto obtíže překonat. Tehdejší ČSR řešila velké množství problémů, a to jak zahraničně-politických, tak i vnitropolitických. Bylo nutno se „za pochodu“ vyrovnávat s problémy v oblasti národnostní, ale i sociální.
Relativně klidná 20. léta 20. století umožnila, že již po deseti letech existence ČSR se dostavily viditelné, nepřehlédnutelné výsledky budování státu. Občané se těšili z jeho existence a byli ochotni pro něj leccos obětovat. Tato klidná etapa vývoje skončila se začátkem Velké hospodářské krize (1929-1933). Kvůli ní se zhoršil nejen život občanů, ale zabrzdilo to i ekonomický rozvoj celé země. Do toho přišel začátek fašismu v Evropě a nástup A. Hitlera v Německu (1933).
Tím klidné časy v Evropě skončily a naopak začaly přípravy na válku. Pro ČSR to znamenalo zvýšení zbrojní výroby a budování soustavy pohraničních pevností. Zdánlivý návrat k prosperitě byl ve skutečnosti jen posílením výroby pro válečné účely. Životní úroveň obyvatelstva dál stagnovala až do zahájení Druhé světové války (1939-1945).
─────
Jsme dva „bratrské“ národy, ale v mnohém se lišíme…
Ohlédnutí do minulosti v souvislosti s nejnovějšími událostmi na Slovensku považuji za důležité a užitečné. Ani v dějinách se nic neodehrává jen tak, jak to má ve svých „sebraných spisech“ politologických „nalajnováno“ od svých loutkovodičů náš brněnský „profesůrek“.
Poměry na Slovensku se po zániku společného státu (ČSR, ČSSR, ČSFR) v roce 1992 zásadně proměnily. Třebaže samostatný stát umožňoval rozvinutí sil a schopností všech občanů Slovenska, dědictví minulosti tento vývoj brzdilo a brzdí. Proto zejména éra mečiarismu dlouhodobě znemožňovala vybřednout z postkomunistického marasmu. Svou roli tady sehrával i fakt, že „husákovské“ Slovensko profitovalo ze soužití s Čechy ve falešné „federaci“, která byla jen maskováním pokračujícího centralismu z Prahy, kde shodou okolností seděl v nejvyšší funkci Slovák G. Husák. Ten na jedné straně Čechy „dusil“, jak mohl, na straně druhé Slovákům zajišťoval život ve zdánlivém dostatku – bez politické svobody.
Rovněž normalizační atmosféra v českých zemích a na Slovensku se zásadně lišila. Češi se k sobě chovali často jako „prasata“ (jeden udával druhého), kdežto Slováci byli k sobě laskavější. Mírnější průběh tzv. normalizace měl za následek i to, že Slováci se s husákovským režimem identifikovali v mnohem větší míře než Češi. Také signatáři Charty 77 by se dali na Slovensku spočítat na prstech obou rukou (D. Tatarka, M. Kusý, H. Ponická aj.).
Vysvětlovat specifika vývoje za posledních osmdesát let, od konce Druhé světové války, by bylo velmi pracné. Omezím se proto na určité zjednodušení. Jak moc se změnily poměry a „kulisy“ politiky na Slovensku (předtím v Československu), o tom nejlépe svědčí toto srovnání:
Zatímco na přelomu 40. a 50. let 20. století považovali komunističtí politici z ČSR za velký úspěch, když jim SSSR poslal asi 500 bezpečnostních poradců, kteří na Ministerstvu vnitra „pomáhali“ připravovat a následně organizovat vyšetřování tzv. protistátní činnosti (Horáková a spol., „spiklenecké centrum“ v čele s R. Slánským), o 75 let později, v roce 2025, je situace diametrálně odlišná. Rozdíl byl v tom, že po r. 1948 si komunistický režim musel „spiklence“ vymýšlet a inscenovat s nimi spektakulární soudní procesy, kdežto dnes jsou tady spiklenci reální: sami sebe usvědčují ze své zrádcovské a vlastizrádné činnosti.
Jak totiž vyplynulo ze zjištění Slovenské informační služby (SIS), údajným protificovským „spiklencům“, napojeným na 
stranu „Progresívne Slovensko“ (v čele s Michalem Šimečkou), prý pomáhají organizátoři ukrajinského Majdanu z roku 2014, jakož i účastníci nedávných demonstrací v Gruzii, kteří byli poraženi ve volbách současným establishmentem. Ve fundovaném článku P. Šika se lze dočíst o tom, že ze spolupráce protiruských nacionalistů na Ukrajině a „pučistů“ z Gruzie se zrodila i „Gruzínská legie“, v jejímž čele stojí Mamuk Mamulašvili.
S těmito „revolucionáři se nikoli náhodou sblížili i politici ze Šimečkovy strany „Progresívne Slovensko“ (PS). Na přiložené fotografii se s M. Mamulašvilim nechal zvěčnit i otec předsedy PS – Martin M. Šimečka (viz kroužek u třetí postavy zleva; Mamulašvili je zakroužkován jako pátá stojící postava zleva). Chcete přesvědčivější důkaz o propojení těchto „spiklenců“? V 50. letech 20. století by za to skončili na šibenici. Dnešní „spiklenci“ se ničeho nebojí a nevybíravě útočí na premiéra, jenž se snaží dát zemi do pořádku po rozvratu, který mají na svědomí Matovič, Heger a Ódor.
Tento fakt by neměl nikoho překvapovat, jelikož ještě před parlamentními volbami 2023 se Martin M. Šimečka velice nevybíravě vyjadřoval na adresu slovenského národa. (On sám se sice narodil na Slovensku, avšak pro Českou televizi se zásadně vyjadřuje česky. Jeho otec i on sám byli po celou dobu svého protikomunistického „odboje“ napojeni na pražské ústředí Charty 77, nikoli na ostatní slovenské disidenty.)
V podobném duchu jako Šimečka ml. prezentovala své protislovenské a protilidové názory i antichartistka M. Vášáryová. (Nikoli náhodou připomíná naši „zlou babu“ M. Němcovou, jejíž protiruské výkřiky začal v těchto dnech zkoumat jistý Vyšetřovací výbor Ruské federace. Co se z toho „vyvrbí“, poznáme, až skončí válka na Ukrajině. Asi je to vážné, když tato „statečná bojovnice proti Rusku“ musela dostat ochranku.)
Vášáryová je stejně popletená starší paní. Na rozdíl od Němcové aspoň nejezdila za Putinem do Kremlu; i ona si dnes hraje na velkou kritičku všeho ruského. Je to směšná a nekonečně trapná osůbka. Fiala zřejmě ve své zmatenosti zapomněl vyznamenat rovněž Vášáryovou medailí K. Kramáře. Tato kdysi dobrá a úspěšná herečka se stala největší ostudou současné slovenské kultury. Vydatně jí v tom pomáhá další antichartista – M. Kňažko, známý Havlův „podržtaška“.
Levičácké a současně „náckovské“ výstřelky příslušníků rodiny Šimečků by nás neměly udivovat. Již Milan Šimečka starší (1930-1990) patřil v 50. letech 20. století ke „skalním“ stalinistům: v době „rudého teroru“ studoval na Masarykově univerzitě v Brně „ruskou“ literaturu. No – ruskou i sovětskou – samozřejmě. Poté, kdy šel hledat komunistické štěstí do Bratislavy, vyučoval na vysoké škole marxisticko-leninskou filozofii. To bylo umožněno jen velmi uvědomělým soudruhům.
Jak jsem již uvedl, oba Šimečkové se cítili vždy být součástí české komunity. Levičácké ledví nezapře ani nejmladší z rodu Šimečků – Michal (*1984). Na rozdíl od dědečka a otce je to jen nevýrazný „bruselský papoušek“, který svou vlastní hlavou ještě nic nevymyslel. Jistě i ty demonstrace organizuje někdo jiný – ze zákulisí. Podobně jako za Fialu svolávali na Václavák a Staromák demonstrace neziskovkami dobře placení hoši z „Milionu chvilek pro demokracii“. Trump jim teď zařídil, že žádné peníze dostávat nebudou.
[Bližší údaje o klanu Šimečků jsou v článku s názvem Na Slovensku zvítězil zdravý rozum. I my se dočkáme! (SN č. 10/2023, vloženo 21. 10. 2023, ZDE).]
Aby bylo jasno. Nemám nic proti Šimečkovi nejstaršímu. Ta doba byla tehdy taková. I Havel si hrál na uvědomělého svazáka a ultralevicový J. Werich si ho vzal do svého divadla. Werich měl v té době velkou konkurenci – E. F. Buriana (1904-1959), v jehož divadle D 34 začínala v 50. letech 20. století dlouhá řada později velmi známých herců a hereček. Burian byl autentičtější levičák: celou válku strávil v koncentráku. Na rozdíl od „salónního komunisty“ J. Wericha (1905-1980), který spolu s J. Voskovcem (1905-1981), jenž byl židovského původu, utekl do USA. I mezi komunisty byly velké rozdíly ideové a hlavně charakterové. Werich z toho nevychází moc dobře…
Co se týká M. Šimečky (*1930), musím se ho zastat. Zvláště oceňuji jeho pohotové literární postřehy z období tzv. normalizace. Měl to, čím nedisponuje ani jeho syn Martin M. Šimečka (*1957), ani jeho vnuk Michal (*1984). Byla to schopnost držet prst na tepu doby. Nedávno jsem se znovu začetl do jeho poslední knihy „Konec nehybnosti“, která vyšla v r. 1990 a jež zachycuje atmosféru roku 1988, kdy byla „sametová revoluce“ již na spadnutí. Tato poslední kniha navazuje na Šimečkovy předchozí práce ze 70. a 80. let 20. století: „Obnovení pořádku“ (1978), „Náš soudruh Winston Smith“ (1984) a „Kruhová obrana“ (1985).
Když si to po těch letech znovu čtu, naléhavě si uvědomuji bídu dnešní doby. Nikdo z našich současných politiků by nebyl schopen něco takového, tak aktuálního, napsat. Žijeme v zemi bez osobností a bez myšlenek, které nás mohou inspirovat k cestě vpřed. A protože nic z toho nemáme, jsme nuceni stát na místě (jako auto před porouchaným semaforem) a čekat na Godota. Naše komediantská šmíra na něho čeká ráda…
─────
Od partyzána V. Žingora až po „Gruzínskou legii“ M. Mamulašviliho
Při onom ohlížení se do minulosti připomenu ještě jednu důležitou věc. Politické soudní procesy na Slovensku po Únoru 1948 měly sloužit jednak k odstranění tzv. slovenských buržoazních nacionalistů (Husák, Clementis, Novomeský aj.), jednak bývalých partyzánů z období Druhé světové války (V. Žingor, popraven 18. 12. 1950).
Podobně na sousední Moravě, kde v závěrečných měsících války operovala První čs. partyzánská brigáda Jana Žižky (Ušiak, Murzin), bylo nutno tyto partyzány, kteří uměli zacházet se zbraněmi, čímž ohrožovali vládnoucí komunisty, pozavírat nebo ještě lépe: popravit. Proto se komunistický režim na Moravě tvrdě vypořádal právě s těmito partyzány, kteří byli spojeni na zmíněnou 1. čs. partyzánskou brigádou J. Žižky, a to již v roce 1950 v rámci soudních procesů proti členům odbojové organizace „Světlana“ a „Hory Hostýnské“. Při zatýkání těchto odbojářů se „vyznamenali“ dva bývalí agenti Gestapa, kteří se po válce dali do služeb StB (a pravděpodobně i NKVD) – J. Vávra-Stařík a F. Foukal.
Totalitní režimy, jak známo, se nejvíce bojí lidí samostatně myslících, neřku-li jedinců statečných a čestných. I za Druhé světové války odvážní lidé bojovali za vlast (v zahraničních armádách nebo v domácím odboji), kdežto zbabělci a oportunisté pouze loajálně neodporovali nacistickým okupantům nebo jen pasivně čekali na to, až válka skončí.
Z nedávno zveřejněných zjištění Slovenské informační služby (SIS), o nichž se pro média vyjádřil premiér R. Fico, vyplývá, že protificovská opozice se zapojila do příprav státního převratu. Podle Ficova tvrzení těmto „spiklencům“ (je to jiný typ „spiklenectví“, než tady byl na začátku 50. let 20. století uvnitř KSČ: tehdy se jednalo o „hledání vnitřního nepřítele“ ve vládnoucí straně) údajně pomáhají organizátoři ukrajinského Majdanu z roku 2014, jakož i aktivní účastníci pouličních nepokojů z Gruzie, kteří byli poraženi, a proto nabídli své služby zase někomu jinému. V tomto případě to byli „progresivisté“ v čele s bolševickým synkem Michalem Šimečkou, jehož loutkovodičem se mezitím stal neúspěšný prezidentský kandidát ‒ I. Korčok.
V novinářsko-politické hantýrce se současné vlně demonstrací proti legitimně zvolené Ficově vládní a parlamentní garnituře říká: „další barevná revoluce“ – po těch neúspěšných v Rumunsku (= zrušení výsledku prvního kola prezidentských voleb) a v Gruzii (= dosavadní prozápadně orientovaná prezidentka země musela uvolnit své místo nově zvolené hlavě státu). A protože máme u nás stále ještě hodně neobjektivních, ba jednostranně zaujatých, novinářů, někteří z nich již zlomyslně naznačují, že ta slovenská (= Ficova) „revoluce“ prý bude „nahnědlá“. I tady jsme svědky úmyslného matení pojmů: skuteční obdivovatelé nacismu a fašismu falešně „nálepkují“ své politické odpůrce jako: „nácky“.
Doba se doopravdy posunula někam jinam. V roce 1948 a v prvních letech po Únoru 1948 přicházeli do ČSR sovětští bezpečnostní poradci, aby „pomáhali“ odhalovat tzv. třídní nepřátele, kteří údajně bránili komunistům v tom, aby mohli uskutečňovat své „světlé zítřky“ pro spoluobčany. Ti méně uvědomělí občané, kteří s těmito smělými ideologickými plány nesouhlasili, museli povinně mlčet, nebo končili ve vězení.
Po více než 75 letech se slovenská, ale i česká společnost ocitly úplně někde jinde. Slovenští „progresivisté“, podkopávající Ficův režim všemi dostupnými prostředky, jsou pro své vítězství ochotni spojit se s kýmkoliv, kdo bude připraven jim pomáhat při svržení nenáviděné vlády. Kdyby to šlo, spojili by se třeba i s ďáblem. V tomto případě s tzv. Gruzínskou legií. Podle zjištění SIS se demonstrací na Slovensku zúčastňují i Ukrajinci. Ti, kteří jsou ‒ jako uprchlíci před válkou ‒ štědře placeni z peněz slovenských daňových poplatníků. To už zavání politickou perverzí!
V této souvislosti odkazuji na velmi důkladný článek P. Šika (viz poslední položka v seznamu na konci tohoto článku), v němž se poukazuje na úzké vazby mezi Ukrajinou a oněmi bojůvkami z Gruzie. Připomenu nejen osobu velitele této legie, Mamuka Mamulašviliho, s nímž se otec Michala Šimečky (= Martin M. Šimečka) veřejně fotografuje, ale i bývalého gruzínského prezidenta – M. Saakašviliho, který po sesazení z funkce přesídlil na Ukrajinu. Jedná se o minulost starou více než deset let, která souvisí ještě s působením bývalého ukrajinského prezidenta P. Porošenka, jehož vztahy s V. Zelenským nejsou nejlepší.
─────
Demonstrace na Slovensku podporuje i česká komediantská šmíra
V době, kdy se teprve rozbíhala druhá vlna demonstrací proti R. Ficovi, došlo na Slovensku ke kybernetickému útoku na VZP. Jak později oznámil premiér Fico, stopy tohoto útoku údajně vedly na Ukrajinu. Shodou okolností se to stalo v době, kdy dne 17. 1. 2025 přijela na Ukrajinu delegace opozičních politiků v čele s M. Šimečkou. (U jednacího stolu v Kyjevě seděl vedle něho I. Korčok.) Bylo to přesně týden po onom kybernetickém útoku. Příliš mnoho náhod, než aby to mohly být náhody!
V politice Ukrajiny, kterou její představitelé před celým světem rádi prezentují jako napadenou zemi, jež se pouze brání agresorovi, se doopravdy odehrávají pozoruhodné, doslova neuvěřitelné věci. Nejvyšší představitel Ukrajiny V. Zelenskyj zastaví dodávky zemního plynu z Ruska na Slovensko a ještě se provokativně schází s politickou opozicí, která odmítá uznat výsledky voleb! To nevymyslíš!
Není totiž pochyb o tom, jak jednou budou historici hodnotit toto nemorální a nepochopitelné chování ze strany dnes již nelegitimního prezidenta Ukrajiny. Zdá se, že se tady kdosi zbláznil. Zelenskyj již dlouhou dobu bojuje o své vlastní přežití, nikoli o záchranu své země. Tu zavlekl do války, kterou nelze vyhrát. Dějiny nám nabízejí bezpočet příkladů toho, jak končí různí diktátoři a političtí dobrodruzi (např. J. V. Stalin v SSSR nebo u nás Albrecht z Valdštejna). Jejich konec bývá vždy krvavý.
Slovensko se již podruhé od r. 2018, kdy došlo k vraždě mladého novináře Jána Kuciaka (a jeho snoubenky), ocitlo na dějinné křižovatce. Třebaže slovenská společnost více tíhne ke křesťanství než ateističtí Češi, podle politického chování tomu nic nenasvědčuje. Mezi Slováky je stále dost nespokojenců, kteří uvěřili tomu, že jacísi noví „spasitelé“, napojení na Brusel, jim zajistí lepší život, než jaký momentálně prožívají. Nepomohly ani trpké zkušenosti z posledních let, z doby neschopných vlád (Matovič, Heger, Ódor) pod patronací „Sorosovy holky“ Z. Čaputové, ani vystřízlivění společnosti po soudním projednávání kauzy Kuciakovy vraždy.
Po velkém mediálním „humbuku“ byl v září 2023 R. Fico znovu zvolen, dokonce již počtvrté, do čela slovenské vlády. Tak se to občas stává. Frustrace z výsledků těchto voleb je jistě veliká. Proto není divu, že se rozjelo další kolo nenávisti a nepřátelství až za hrob. Nespokojenci z řad Šimečkova „Progresívneho Slovenska“ (PS) rozsévají po celém Slovensku neklid a dávají najevo své odhodlání: zbavit se této vlády.
„Progresivisté“ ovšem nenabízejí nic nového ‒ kromě toho, čím si Slovensko již před opětovným nástupem Fica k vládnímu kormidlu prošlo. Na nové kolo zmatků, improvizací a stagnace není již nikdo z rozumných Slováků zvědavý. Časem to dojde i oněm „zabedněným“ jedincům, kteří navzdory chladnému počasí chodí na mítinky PS. Šimečka a spol. nemají co nabídnout: proto rozdávají jen starou, zkyslou polévku, která sice zahřeje, ale nechutná. Bohužel ‒ není nikdo, kdo by to těm nešťastníkům vysvětlil a kdo by je přivedl k rozumu.
Zatímco v ČR se již některým politikům po zvolení D. Trumpa americkým prezidentem začaly postupně otevírat oči (řada z nich již mezitím stačila „převléknout kabát“), Slovensko je stále na nohou – již od voleb. Je to proto, že kdosi těm naivním lidičkám namluvil, že Fico svou cestou do Moskvy nebojoval za obnovení dodávek zemního plynu, což by každý slušný premiér měl udělat, nýbrž že tím uzavřel jakousi „smlouvu s ďáblem“ (= Putinem).
Pravda bývá většinou mnohem jednodušší, než jak nám ji „spiklenci“ a jejich loutkovodiči představují. Je v tom víc ideologie než skutečné politiky. Těmto lidem se dá jen těžko vysvětlit, že plyn poteče na Slovensko jinudy než doposud: nikoli přes Ukrajinu, ale přes Balkán. Do věci se neobratně zapletli i čeští politici. Aby se zavděčili v Bruselu, „nabídli“ Slovákům, že mohou k dopravě zemního plynu ze Západu použít „české trubky“. Jak velkorysé! Slováci na to odpověděli tím, že tuto „nabídku“ nechali „bez odpovědi“. Namísto vděku se „starší bratr“ z Čech dočkal mlčení a rozpaků. Po této trapné „epizodě“ se sotva vztahy mezi Čechy a Slováky zlepší. Naopak!
Pikantní na tom je, že tuto „nabídku“ prý připravil ještě před svým odchodem na post eurokomisaře – Slovák J. Síkela, který s oblibou plive na jiného krajana – A. Babiše. Okolo odborníka na „závětrné elektrárny“, J. Síkely, je v posledních týdnech podezřelé ticho. Byl to totiž on, kdo nás tak usilovně „odstřihával“ od ruských surovin, až jsme se ocitli „na suchu“. Jen pro pořádek připomenu, že po smrti V. Michalika, jenž se měl po volbách 2021 stát ministrem průmyslu a obchodu, přivedl do vlády J. Síkelu jeho kamarád – vesnický „podučitel“ ze Suché Lozi na Uherskobrodsku P. Gazdík („dozimetrický“ STAN).
I v tomto případě se ukazuje, že vývoj může být rychlejší, než si kdosi přál. Nakonec to dopadlo všechno jinak. Plyn sice na Slovensko opět teče, avšak Slováci z toho nejsou nijak nadšení. Možná by raději platili mnohonásobně vyšší částky poté, kdy by dostávali ten zaručeně ideologicky „správný“ plyn od Američanů nebo od jiných dodavatelů. Naštěstí je letošní zima zatím poměrně mírná a v zásobnících je plynu dost. A protože žádné drama se nakonec nekoná, musí loutkovodiči aspoň budit dojem, že za tím vším stojí nějaké mezinárodní spiknutí, které má za úkol vytrhnout Slovensko ze společenství „západních“ spojenců.
Chápal bych to, kdyby Slováci demonstrovali kvůli tomu, že musí mrznout v bytech a na pracovištích, kde se netopí, protože V. Zelenskyj, s nímž se PS „kamarádí“, jim zastavil dodávky plynu. Tak to ale není. Fico jim je znovu zajistil. Jeho cesta do Moskvy měla smysl a nebyla jen podlézáním mocnému sousedovi. Místo toho, aby mu poděkovali, svolávají Ficovi političtí oponenti demonstrace proti vládě. Nad touto „logikou“ nestačí jen kroutit hlavou. Je třeba se k tomu postavit čelem a začít si říkat celou, nepříjemnou pravdu. Té se slovenští opoziční politici bojí stejně jako jejich čeští kolegové z Fialovy vládní a parlamentní koalice.
Ostatně ‒ s tím podlézáním mají někteří Slováci, ale hlavně Češi, bohaté zkušenosti. Například dnešní senátorka Mirka 
„Kachlovka“ Němcová (ODS) je zvěčněna na fotografii s ruským prezidentem V. Putinem: hledí na něho jako na „svatý obrázek“ a usmívá se na něj. Hned vedle ní stojí jiný dnešní velký kritik všeho ruského – politický přeběhlík od lidovců M. Kalousek (TOP 09); je tam ovšem i tehdejší český prezident V. Klaus. (Fotografii lze datovat nejpozději do doby před pádem Nečasovy vlády, tedy před rok 2013.)
Slovenská mainstreamová média manipulují veřejným míněním stejně „statečně“ jako ta česká: lže se od rána do půlnoci a slovo dostávají pouze ti zaručeně „správní“ a „vyvolení“ hosté. A protože ani ti nejodvážnější signatáři Anticharty nenašli letos odvahu na tato náměstí přijít, museli si organizátoři tohoto „lidového hněvu“ pozvat na pódium pár českých kolegů, kteří byli ochotni riskovat, že přijdou o své podporovatele doma.
K prvním „odvážlivcům“ patřil herec Dejvického divadla Ivan (jak typicky ruské jméno!) Trojan, který vystoupil v Bratislavě dne 10. 1. 2025. [Protože Trojanovic hoši, Ondřej a Ivan, mají zřejmě špatnou paměť, připomenu jim to, o čem naše média „statečně“ mlčí spolu s nimi: Otec těchto „velikánů“ českého filmu, Ladislav Trojan, známý díky televiznímu seriálu „Tři chlapi v chalupě“, byl agentem StB. Jeho jméno (*1. 8. 1932) je uvedeno v Cibulkových seznamech spolupracovníků StB (č. 15/1992, str. 179) v kategorii „Agent“ pod registračním číslem 8435 a s krycím jménem: Artur.]
Dalším „hrdinou naší doby“ je známý protekční herec a divadelní šéf Bolek Polívka, který se v Brně a na Moravě proslavil především svými dluhy a štědře vyplácenými dotacemi z kapes daňových poplatníků. Ten promluvil k občanům Bratislavy (60 tisíc osob) dne 24. 1. 2025. Nejnověji obyvatele slovenského hlavního města pozdravil dne 7. 2. 2025 hudebník Vladimír Merta. Spolu s ním přítomné demonstranty oslovil „na dálku“ kněz Tomáš Halík.
(Znám mnoho lidí, kteří si při vyslovení jména tohoto posledně uvedeného „giganta“ polistopadového režimu znechuceně odplivnou. Tento politický komediant par excellence obdržel nejnověji od českých „havlistů“ Cenu Karla Čapka. Je to podobné znesvěcení památky našich významných osobnosti – jako v případě udělování medailí K. Kramáře „kámošům“ a „kámoškám“ P. Fialy – včetně M. Němcové.)
Pokud tedy někdo očekával další jména slavných Čechů naší přítomnosti, ten musí být nutně zklamán. Pověst našich „umělců“ po podpisu Anticharty je natolik špatná, že nikdo z nich nenašel odvahu, aby na Slovensko jel. Důvod je prostý: V Čechách žije tolik Slováků, že nikdo z nich nechtěl riskovat, že by dostal přes hubu. U nás si totiž většina koaličních politiků udělala doživotní ostudu již tím, že odmítla v Poslanecké sněmovně odsoudit atentát na R. Fica. Ani na Slovensku si to nikdo netroufl udělat ‒ včetně „šimečkovců“. Čeští politici jsou „oprsklejší“ a arogantnější než jejich slovenští kolegové. Nejhorší na celé věci je to, že většina z těchto signatářů Anticharty volila v lednu 2023 na Hrad komunistického rozvědčíka P. Pavla. To je ostuda, která je bude provázet až do konce jejich života. Hanba jim!
Že se kromě věhlasného opilce B. Polívky nenašel další známý „spasitel“ Slovenska, je vlastně dobrá zpráva. Po desítkách let prostituování našich „komediantů“ s politikou se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Najednou jaksi nejsou lidi. Nejsou a nebudou: teď ani v budoucnu. Taková smůla!
9. 2. 2025
‒ RJ ‒
─────
Seznam vyobrazení:
1. Plakát „Fico, jdi domů, do Ruska!“
2. Mamuk Mamulašvili, šéf Gruzínské legie.
3. Šimečka mladší (= Martin M.) a M. Mamulašvili.
4. Kalousek, Němcová, Klaus a Putin na společné fotografii v Moskvě (před r. 2013).
5. B. Polívka: „Slovensko je naše!“ (koláž).
─────
Odkazy na články o Slovensku:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-10-2023/na-slovensku-zvitezil-zdravy-rozum.-i-my-se-dockame-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2024/atentat-na-r.-fica--slovensko-na-pokraji-obcanske-valky.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-11-2022/sbohem--ceskoslovensko-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2023/slovaci-jiz-neslavi-svatek-slovanskych-verozvestu-.htm
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2020/slovaci-nam-ustedrili----lekci-z-demokracie----.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2021/quo-vadis--slovakia-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2024/kdo-z-poslancu-odmitl-odsoudit-atentat-na-r.-fica-.html
─────
P. S.
PePa 107 slavil na Hradě soukromé jubileum!
V záplavě veledůležitých události ve světě i u nás uniklo pozornosti většině mainstreamových médií jedno výročí. Kromě 80. jubilea, jež uplynulo dne 14. 2. 2025 od bombardování (prý k němu došlo omylem) Prahy americkými letadly, při němž zahynulo 701 obyvatel hlavního města, jsme si včera, 13. 2. 2025, připomněli ještě jedno „památné“ jubileum: 40. výročí přijetí P. Pavla do řad členů Komunistické strany Československa (KSČ).
Je třeba to vědět, aby nás jistí obhájci všech možných „převlékačů politických kabátů a uniforem“ nemohli obelhávat. Pouze v jejich světě, kde vládnou všelijak pokřivené hodnoty (hlavně ty „evropské“), je normální, když člověk během svého života několikrát „převlékne kabát“. (V případě PePy je to uniforma.) O hradní „politručce“ E. Pavlové se v níže připojeném článku nic nepraví. S ní to bude nejspíš podobné. Přihláška za člena KSČ, jejíž faksimile je v onom článku publikováno, představuje spolehlivé svědectví o tom, kterak se vyvíjejí „charaktery“ některých jedinců, kteří se nestydí vnucovat svým spoluobčanům coby kandidáti do vysokých funkcí, např. prezidenta republiky.
Takovou hanbu jsme tady ještě neměli. Ostatně – od dob Braniborů v Čechách (1278-1283) nám tady rovněž nevládla taková sebranka, jakou představuje současný „fialový hnus“, který se dostal do politiky po parlamentních volbách na podzim 2021. Středověcí kronikáři označili výše uvedenou etapu našeho vývoje, kdy byly dokonce doloženy případy kanibalismu v důsledku hladomoru, jako „zlá léta po smrti krále Přemysla Otakara II.“. Jak jednou letopisci naší přítomnosti a budoucí historici pojmenují éru neototalitního „panování“ P. Fialy, na to si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Jisté je jedno: nebude to nic hezkého.
O výše uvedeném jubileu „hlavy státu“ se čtenáři více dozvědí z přiloženého článku:
14. 2. 2025
‒ RJ ‒
