Svobodné noviny na internetu

Protože o významu 25. února pro naše dějiny jsem podrobněji psal před rokem, odkazuji čtenáře na článek zveřejněný pod titulkem: Memento: 25. únor 1948/1950/1956/1969/2022… (SN č. 2/2024, vloženo 26. 2. 2024 – viz odkaz na konci tohoto článku).

Jsou letopočty v dějinách, jimž se nelze vyhnout a které nelze nevzpomenout. Za minulého režimu to byl zejména 25. únor 1948, který komunističtí ideologové označili za jeden z nejvýznamnějších dnů našich novodobých dějin. Z pohledu této strany, KSČ, skutečně významný byl, protože znamenal její nástup k neomezené moci. Každoročně se pak konaly oslavy tohoto výročí, až se staly povinnou úlitbou „komunistickým bohům“. Cynismus a nesoudnost některých stranických funkcionářů šly tak daleko, že o svých stranických sekretariátech, jež patřily k nejvýstavnějším budovám ve městech, hovořili jako o „kostelech“. Ano, pro ně to „chrám“ skutečně byl. Vždyť s ním byla spojena celá jejich kariéra.

Za dobu od roku 1945 až do pádu komunistického režimu (1989) podle odhadů některých historiků prošlo KSČ zhruba okolo čtyř milionů členů. Někteří z nich tam vstupovali opakovaně poté, kdy byli „vyhozeni“. Když pak „prozřeli“ a pochopili, že bez požehnání stranického sekretariátu se další kariéra dělat nedá, požádali znovu o členství. Strana se chovala ke svým „pomýleným“ ovečkám vždy vcelku laskavě. Stále je považovala za „své“, byť momentálně bez stranické legitimace. Proto chování mnoha členů KSČ, hlavně však funkcionářů, bývá z dnešního pohledu nepochopitelné, často zmatené a rozhodně ne příkladné.

Možná není od věci připomenout, co někteří pozdější disidenti, poté, kdy je rodná strana vyvrhla ze svého lůna, psali ještě v dobách, kdy plně souzněli s tehdejší ideologií stalinismu. Řada těchto bývalých komunistů, z nichž se po Listopadu 1989 stávali ti nejzuřivější „bojovníci proti komunismu“, patří k tomu nejhoršímu a nejodpudivějšímu, co jsme u nás kdy měli. Jeden by nevěřil, co všechno jsou někteří lidé kvůli kariéře schopni říci nebo napsat. Posuďte sami!

─────

Jaroslav Putík: Únor a světová reakce

(Kulturní politika, roč. 4, 25. 2. 1949, č. 8, str. 1-3)

„Letos v únoru – právě tak jako loni, jsou rozbouřeny vlny světového mínění. Před rokem byl ether nabit slovy teror, komunisté, demokracie, svoboda a Zenkl, Drtina, Stránský a Beneš. Nyní se hovoří o Minszentym, či o bulharských pastorech Ziabkovi a Naumovi – ostatní atributy zůstaly stejné. Podle „Hlasu Ameriky“ umírají v Maďarsku a Bulharsku poslední zbytky svobodného myšlení jednání, jak se to stalo již před rokem v Československu. Fráze o potlačování svobody v lidově demokratických zemích jsou opakovány do omrzení, v naději, že tisíckrát opakovaná lež se stane pravdou.

Není však žádnou náhodou, že tato kampaň nabyla nejostřejších forem právě po únorových událostech u nás. Propagačním křikem se snažila světová reakce zahlušit pravdu, zastrašit zklamání a přehlušit hlas, který ji obžalovával. Po roce je pravda každému zřejmá. Československo bylo jednou z nejdůležitějších karet v politické hře imperialistů. Dokumenty dnes dokazují, že zahraniční reakce oceňovala možnosti svých spojenců v předúnorovém Československu podle svou možných vývojových hledisek. První možnost – dospěti ke zvratu v Československu a obnovení kapitalismu „mírnou cestou“ se zakládala na předpokladu, že reakce může nabýt vrch velkým a rozhodným vítězstvím ve volbách nad komunisty. Podle druhé eventuality mělo být zvratu dosaženo násilím, kdyby nebylo jiného východiska. Nakonec byla tato dvě hlediska spojena a československá reakce se připravovala na rozhodnutí dvěma způsoby. (…)

Na spád únorových událostí zůstali zírat nejen naši reakcionáři, ale ještě více jejich společníci v zahraničí. Tito lidé, nadto ještě špatně informováni pražskými spojenci o smýšlení československého lidu, nemohli pochopit, že československá reakce byla poražena bez jediné oběti na životě. Po smyšlených historkách o studentských masakrech, jejichž nepravdivost byla vbrzku dokázána, přišly historky jiné, neméně nesmyslné. Češi prý jsou národ, který nezvykl svobodě, a proto se neprotiví „otroctví“. (…)

Divoká kampaň proti Československu a Sovětskému svazu nebyla jen výrazem zloby a zklamání. Touto kampaní připravovala reakce již také změnu taktiky. Československý případ ji přesvědčil, že nemůže podceňovat sílu lidu. Strach před tím, aby československý případ se neopakoval někde u nich doma, posloužil jako další pobídka k urychlenému uzavření mezinárodních smluv a paktů, jejichž smyslem bylo zformování vojenských bloků, namířených proti SSSR, zemím lidových demokracií a vlastním pokrokovým lidem. (…) Ovšem ani s lidem západních zemí nemohou tuto ošklivou hru provádět do nekonečna. Pravdu nelze přehlušit a právě pro tuto pravdu, kterou únor nad jiné jasně prozradil a potvrdil, se náš lid stal nejoddanějším členem tábora míru, pokroku a socialismu. Tento vítězný tábor již neopustí.“

(Kulturní politika, roč. 4, 25. 2. 1949, č. 8, str. 1-3)

[Pokud se vám zdá, že tento mladý soudruh byl na svou dobu až příliš uvědomělý a měl ve všem jasno, kdežto jeho vrstevníci pouze beznadějně bloudili a čekali, kdo jim ukáže tu správnou cestu vpřed, nabízím pár údajů ze životopisu tohoto pozdějšího disidenta. Mít ve všem jasno a být vždy na té správné straně barikády: to je, oč tady po válce běželo. Mnozí z těchto soudruhů se dobře vyznali a „nezakecali se“…

Z knihy „Slovník zakázaných autorů 1948-1980“ (SPN, Praha 1991, str. 359) se dozvídáme o tvůrci výše zveřejněných slov toto: „Jaroslav PUTÍK, *25. 7. 1923 Most, prozaik, publicista. Pochází z dělnické rodiny. Původním povoláním modelář. Od r. 1940 pracoval v ilegální organizaci Národního hnutí pracující mládeže. R. 1942 zatčen a vězněn v káznici Gollnow, Landesberg a v koncentračním táboře Dachau. Po válce se stal okresním tajemníkem Svazu české mládeže v Ústí nad Labem. V l. 1946-1949 studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd. Od r. 1948 redaktor Lidových novin, po vojenské prezenční službě zástupce šéfredaktora a vedoucí zahraničněpolitické rubriky LN (v l. 1953-1959). V letech 1959-1962 redaktor Tvorby a od r. 1963 Kulturní tvorby. V letech 1968-1970 vedoucí redaktor dvouměsíčníku Orientace (až do jejího zastavení). Navštívil Řecko, Egypt, Itálii, Alžír, s Českou filharmonie procestoval Nový Zéland, Austrálii, Japonsko, Čínu, Indii a SSSR. R. 1968 obdržel cenu nakladatelství Mladá fronta. Člen SČS a SČN.“ K tomu ještě doplním, že v letech 1970-1989 (po vyhození z KSČ) byl zakázaným autorem, publikoval v samizdatu a v zahraničí; překlady pod vypůjčenými jmény.]

─────

Narazil jsem při listování dobovým tiskem na „půvabný“ článek jiného „skalního“ stalinisty té doby a pozdějšího „polepšeného komunisty“ – básníka, prozaika a esejisty Lumíra Čivrného. Ten byl rovněž účastníkem protinacistického odboje, a tudíž již od r. 1945 dělal kariéru na té nejvyšší úrovni – viz níže připojený životopis). Dotáhl to až na zasloužilého umělce. I jeho kariéra byla náhle ukončena po Srpnu 1968. Ještě stihl to, že byl zvolen poslancem České národní rady (1968-69). Po stranických prověrkách ani on nemohl od r. 1970 publikovat z politických důvodů.

V měsíčníku pro soudobou literaturu a kritiku s názvem „Nový život“, který vydával Svaz čs. spisovatelů, publikoval tento uvědomělý muž článek, z něhož láska k SSSR a k soudruhu Stalinovi jenom kape…

Lumír Čivrný: Hrdost a láska národů

„… Zamysleme se nad tím, co to znamená, žíti v době Stalinově. (…) Pod Stalinovým praporem míru postupují kupředu nové a nové síly, včera ještě neprobuzené. Stalinův prapor míru ukazuje národům cestu nezávislosti a svobody. (…) Tomu, komu podá ruku Stalin, podává ji dvě stě milionů lidských velikánů; toho, koho chrání před nepřáteli Stalin, toho obklopuje zdivo a vodstvo, energie a moc gigantických staveb komunismu, toho obklopuje a střeží jako nezdolná hradba bdělost a láska sovětských lidí…“

(Nový život, roč. 1, 1952, č. 2, str. 257-269)

[Lumír ČIVRNÝ, *3. 8. 1915 Červený Kostelec; básník, překladatel, prozaik, esejista, autor prací pro děti. Narodil se v dělnické rodině. Studoval na reformním gymnáziu v Trutnově (maturita 1934) a na filozofické fakultě KU (romanistika, germanistika, srovnávací literatury). V l. 1940-145 pracoval jako redaktor ve Svazu českých knihkupců a nakladatelů v Praze. Od počátku okupace se účastnil boje proti nacismu, v letech 1944-1945 byl členem ilegálního ÚV KSČ, v r. 1945 členem vrcholného orgánu odboje České národní rady. V l. 1945-1947 pracoval v kulturním a propagačním odboru ministerstva informací, v letech 1949-1952 náměstek ministra kultury a osvěty, r. 1952 náměstek ministra školství, věd a umění, r. 1953 náměstek předsedy Státního výboru pro věci umění, v l. 1953-1954 náměstek ministra kultury. V l. 1945-1946 poslanec Národního shromáždění, v l. 1946-1949 člen ÚV KSČ, v l. 1968-1969 poslanec České národní rady. Od r. 1955 se věnuje spisovatelské práci. V l. 1968-1970 redigoval časopis Universum. Po ukončení členství v KSČ nesměl publikovat. (Slovník zakázaných autorů 1948-1980, SPN, Praha 1991, str. 62)]

─────

A ještě jeden úspěšný autor z doby, kdy mladí lidé měli otevřené dveře úplně všude, je hudební skladatel Ludvík Podéšť (1921-1968). Je autorem hudby k filmu „Zítra se bude tančit všude“ (1952), na němž spolupracoval jako scenárista i známý básník Pavel Kohout (*1928). Stalinovo jméno bylo v té době nejfrekventovanějším. Nejinak tomu bylo i v případě tohoto talentovaného skladatele.

Dr. Ludvík Podéšť: Jen pro mír můžeme tvořit naše díla

„Jako vzácný dar k Novému roku dal soudruh Stalin celému mírumilovnému světu své jasné, zřetelné a jednoznačné prohlášení korespondentu „New York Times“. (…)

Pro umělce zazněla Stalinova slova zvlášť silně; máš chuť novou písní, kantátou či jinou skladbou oslavit toho velikého člověka, o němž bylo toho tolik napsáno! Kdo, řekněte, na celém světě byl tak opěvován básníky a skladateli jako Stalin? A tak si řekněme – jistě za všechny skladatele, neboť jenom pro mír mohou skládat své díla – že Stalinova slova uděláme smyslem své práce, že v jejich duchu přineseme našemu lidu nové skladby, bojující za mír, a že je naplníme hudbou, hodnou člověka velkého Stalinova mírového tábora.“

(Rovnost, roč. 69, 31. 12. 1952, č. 149, str. 4)

─────

Také hokejista Vlastimil Bubník (1931-2015) měl jasno: Kde je Stalin, tam je mír!

Vlastimil Bubník: Stalin je s námi

„… A proto až vyjdou májové průvody do brněnských ulic, vzpomeňme si všichni, že je s námi soudruh Stalin, a kde je Stalin, tam je mír!“

(Rovnost, roč. 69, 1. 5. 1952, č. 79, str. 6)

─────

A aby to bylo regionálně „vyvážené“, nemohu nevzpomenout ani na jednoho z nejslavnějších disidentů na Ostravsku – Jaromíra Šavrdu (v příspěvku je jako bydliště uvedeno město Třinec). Psal jsem o něm nedávno v jednom článku o pořadu „Historie.cs“. Tady je důkaz o tom, že na počátku 50. let 20. století i on patřil k typickým „skalním“ stalinistům té doby.

Jedná se o závěr jeho básně, v níž se pochlubil tím, že byl přijat za kandidáta na členství v KSČ.

Jaromír Šavrda: Patřím už do Tvých řad

„Dobyl jsem vítězství, ve kterém nejsem sám,

a o němž zpívá den březnově rozjásaný:

Stal jsem se v březnu roku jednapadesát

kandidátem členství rodné strany.“

(Mladá fronta, roč. VII, 17. 5. 1951, č. 115, str. 11)

─────

Tož tak. Hlavně, že víme, na čem jsme. Aspoň nebudeme tápat.

25. 2. 2025

‒ RJ ‒

─────

Odkaz na článek o výročí 25. února:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2024/memento--25.-unor-1948-1950-1956-1969-2022---.html

─────

Pár fotografií z doby únorové vládní krize 1948

Seznam vyobrazení:

1. Manifestace pracujících na Staroměstském náměstí v Praze dne 21. 2. 1948.

2. Lidové milice pochodují po Karlově mostě v únoru 1948.

3. Manifestace občanů v dolní části Václavského náměstí dne 25. 2. 1948 („Právě se vracím z Hradu…“).

4. Prezident republiky Dr. E. Beneš jmenuje na Pražském hradě novou, rekonstruovanou vládu obnovené Národní fronty v čele s K. Gottwaldem dne 25. 2. 1948.