Svobodné noviny na internetu

„Komunismus je svinstvo, bolševici jsou svině…“

23. 2. 2025

Zní to skoro jako generalizace, ale ve skutečnosti mám na mysli pouze jednoho jediného, hodně popleteného a opožděného „antikomunistu“ – europoslance Tomáše Zdechovského (KDU-ČSL). Je to unikátní případ arogantního, hloupého, nevzdělaného a pologramotného politika, rádoby intelektuála, jimiž se naše politická scéna jen hemží. Podařilo se mu sice nasbírat pět titulů z vysokých škol, ale u mne ‒ jako bývalého učitele češtiny – by neudělal ani maturitu z mateřského jazyka. Přitom se nestydí neustále cpát se i se svou nespisovnou češtinou do některých médií, jež jsou k tomu svolná a kam tohoto politika vystrašení redaktoři, kteří se bojí o svá dobrá bydla, nerozumně a nezodpovědně zvou. Zároveň nikomu nevadí, že tento nešťastník není schopen dát dohromady větu, aby v ní nebyla nějaká chyba.

Ano, až do těchto tragikomických konců dospěla naše politika po 35 letech od památného Listopadu 1989. Je dobré si to připomínat, abychom nezapomněli, odkud a kam kráčíme a jak hluboký pád právě prožíváme. Před sebou máme ještě pád mnohem hlubší…

Lidoveckého politika (toto slovo beru jako velkou nadsázku) T. Zdechovského kritizuji již dlouhá léta. Teprve v posledních měsících se poněkud umírnil ve svých prohlášeních a politických výkřicích v médiích a na sociálních sítích. Tak dlouho vykřikoval cosi o „kolaboraci“ nejrůznějších politiků s Ruskem a s Putinem, až jsem byl nucen mu připomenout více než čtyřicet let trvající kolaboraci lidovců, přesněji Československé strany lidové (ČSL), s komunistickým režimem před rokem 1989.

To s sebou neslo i spoluzodpovědnost za smrt M. Horákové, div. gen. H. Píky, jakož i všech obětí justičních vražd (celkem se jednalo o 248 osob), které komunistický režim poslal v letech 1948-1960 na šibenici. V souvislosti s přijetím nové ústavy byla ke dni 9. 5. 1960 vyhlášena amnestie pro velkou část bývalých politických vězňů komunistického režimu. Popravovalo se samozřejmě i nadále, ale to již byly absolutní tresty za obecnou kriminalitu, hlavně za vraždy (např. O. Hepnarová).

Útoky T. Zdechovského na politické soupeře bývají často až nepochopitelné. Velice ostře se vyjadřuje například vůči předsedkyni KSČM K. Konečné, ačkoliv se oba tito europoslanci dobře znají z Bruselu a tykají si. Nejde však jen o toto politické pokrytectví a „divadýlko“, ale o to, že někteří jedinci trpí nutkavou potřebou ještě poučovat jiné lidi o dějinách. Přitom oni sami o této historii vědí úplný PRD. To platí nejen o Zdechovském, ale o většině politiků, kteří se podobně jako on cpou do médií, kde pouze mlátí prázdnou slámu. Bohužel ‒ ti všichni pouze podceňují občany a voliče, z nichž mnozí je svým vzděláním a rozhledem převyšují o několik „levelů“.

Naše politická scéna je beznadějně „zahnojená“ záplavou zcela bezvýznamných existencí, všelijakých žvanilů a neosobností, které se natlačily do politiky, aby mohly parazitovat na státní kase, na penězích daňových poplatníků. Naštěstí jim to už brzy skončí. Odhaduji to tak, že pouze něco okolo dvaceti procent stávajících poslanců by se mohlo „prosmeknout“ znovu do Sněmovny. Zbytek je „odpad“, který skončí na skládce. Nikdo o tyto hlupáky a nadutce nestojí, a proto většina z nich po volbách zamíří na Úřady práce. Já bych je poslal do kamenolomu, aby konečně poznali, co je to skutečná práce.

Ale teď zpátky k nejnovějšímu výroku T. Zdechovského na sociálních sítích. V médiích by ty jeho bláboly stěží někdo publikoval: zajímavé to není dokonce ani pro bulvár. Dotyčný výrok zní: „Komunismus je svinstvo, bolševici jsou svině…“ (Lidovky.cz, 22. 2. 2025, 9:30)

Autorem této „moudrosti“ není plk. O. Foltýn, nýbrž právě T. Zdechovský. Od „kolaboranta“, jehož strana v letech 1948-1989 kryla všechna svinstva komunistického režimu svou účastí v „Národní frontě“, je to výrok doopravdy pikantní. Ví ten nešťastník vůbec něco o naší pohnuté minulosti 20. století? Nemyslím tím fráze, kterými se politici tak rádi ohánějí, nýbrž skutečná, historická fakta.

Nejnovější „výkřik“ T. Zdechovského má nejspíš zakrýt ono zoufalství, které dnes a denně předvádí P. Fiala a jeho tragická vláda. Již jsem to uvedl v jiném svém článku z poslední doby, ale rád to zopakuji: Od časů Braniborů v Čechách (1278-1283) nám nevládla taková sebranka, jako je „fialový hnus“. Tato vláda v čele s P. Fialou se zapíše do dějin jako ta největší zkáza a zmar, které naši zemi kdy postihly. Je to novodobý mor, jenž sužuje již tři roky tuto zemi – bez šance na jakékoli zlepšení a rozumné řešení.

Obávám se, že ani volby nepřinesou potřebnou nápravu, protože tento „fialový mor“ (ČT nám to denně předvádí „fialovým oblečením“ svých presstitutů) se rozlezl po celé zemi a dál bude otravovat atmosféru příštích mnoho týdnů a měsíců: Prahou počínaje a poslední vesnicí v pohraničí konče. Naše těžce zkoušená země trpí nejen deficitem demokracie, ale hlavně personální bídou a ideovou prázdnotou.

Naléhavě potřebujeme novou generaci politiků, ale kde ji vzít? Máme jen podobné zoufalce, jako je Fiala nebo Zdechovský, či politické korouhvičky, jež čekají na „nové“ politické větry. Společnost nelze postavit na tom, že ideálem budou jedinci, kteří několikrát za život převléknou politický kabát, jak nám to zatím úspěšně předvádí komunistický rozvědčík z Hradu. Politika musí vycházet z jiných principů, zejména z morální integrity silných, příkladných, následováníhodných osobností. Ty nám chybí přímo osudově.

To, čím nás denně „krmí“ televize (ta na Kavčích horách i ty komerční), jsou jen hloupá prohlášení osob, které toho příliš neznají, ale mají neodbytnou potřebu o tom neustále klábosit a zahlcovat veřejný prostor svými nekompetentními bláboly. Jedním z nejvýkonnějších „tlučhubů“ tohoto typu je právě T. Zdechovský: v médiích i na sociálních sítích je ho plno. Svými vyjádřeními však spíše škodí a provokuje, než aby přinášel nový pohled nebo nějaké řešení aktuálního problému. Aby prokázal, že stále ještě žije, neustále blábolí na libovolná témata, aniž o tom cokoli do hloubky ví.

Podobných „jalových žvanilů“, jako je T. Zdechovský, ale i J. Bartošek, D. Nerudová, P. Nacher nebo A. Juchelka, je naše politická scéna plná. Pro někoho to může být zajímavé, aby se měl čemu zasmát, ale politika státu se na tom založit nedá. Ta musí vycházet z jasných, nezpochybnitelných principů: z výsledků dlouhodobé práce a z ochoty ostatních států nás brát vážně. Premiéru Fialovi se podařilo všechno toto zbourat svou nekoncepční, hloupou a umanutou politikou, která nás dostala do mezinárodní izolace. Z ní se budeme vyhrabávat dlouhá léta poté, kdy tento „profesůrek“ i jeho „bakalář“ ze Zamini skončí v propadlišti dějin. (Fialu a jeho „lokajský“ kabinet čeká osud protektorátní vlády z doby Druhé světové války.)

K dědictví komunistického režimu patřilo mimo jiné i to, že si občané odvykli být aktivními činiteli v dějinném procesu. Zatímco v poslední třetině 19. století a po celou dobu První republiky (1918-1938) byly u nás plné ulice (a náměstí) lidí, kteří se brali za svá práva, komunistický režim naučil občany pasivitě a nezájmu o věci veřejné. To nám bohužel zůstalo dodnes – s krátkou výjimkou několika týdnů okolo „21. srpna 1968“ a „sametové revoluce 1989“.

Již 25 let zažíváme postupné „zahnívání“ polistopadového režimu. Ten je fakticky více než deset let „mrtvý“, avšak formálně stále ještě existuje a navenek se projevuje pokračujícími volbami. Předstírá, že je stále demokratický, i když deficit této demokracie je rok od roku větší a větší. Navíc: volby nepřinášejí potřebné změny, ale jen „konzervují“ všechno špatné, co se v politice od r. 1989 objevilo. Postrádáme potřebné očistné mechanismy, abychom se zbavili politicky nežádoucích jevů. Potřebujeme nastartovat ekonomiku, ale Fialova vláda ji úspěšně dusí a umrtvuje, protože neví, co má dělat. Jisté je jedno: jalovým řečněním se tato země dopředu neposune ani o milimetr.

Na generaci „Husákových dětí“, která po roce 1989 obsadila všechna patra naší politiky (od komunálu až po centrální úřady, vládu i parlament), je třeba klást mnohem větší nároky než doposud. Nebudou-li totiž politici z této generace schopni připravit podmínky pro zhoršující se poměry v oblasti populační politiky, školství a v poskytování zdravotní péče, pak odsoudíme příští generace k trvalému poklesu životní úrovně a ke zhoršení kvality jejich života. Bez aktivního přístupu k těmto i dalším, dosud netušeným problémům, jež přinese budoucnost, budeme ztraceni. Naše země, která patřila k průkopníkům industrializace již před více než 150 lety, si zaslouží, aby měla lepší osud. Nenechme se stahovat nezodpovědnými politiky do bažiny, v níž se utopí všechno, co má nějakou „váhu“.

I to je jeden z důvodů, proč potřebujeme naléhavě novou vládu, která začne pracovat na tom, abychom se ve svém vývoji nezastavili, ale naopak dohnali peloton ostatních států EU, který nám mezitím ujel. Dějiny tvoří jedině aktivní národy. Ty pasivní budou jen pouhými diváky dnešních i budoucích snah o progresivní cestu vpřed.

Proto výroky T. Zdechovského nebo vzájemné napadání se politiků z různých stran místo toho, aby vedli regulérní politickou soutěž, nás nezachrání. Tyto a další politické přestřelky slouží nikoli našim občanům, nýbrž výhradně těmto sobeckým politikům. S tím je třeba skoncovat. Kdo se nebude chtít podílet na naší cestě vpřed, toho vypoklonkujme z „elitního klubu“ politiků. Nejlepším prostředkem bývají volby. Současní politici, kteří svými zadky zahřívají poslanecké a senátorské lavice, jsou jen „pobírači“ státního příspěvku ve formě platu za „nicnedělání“. Potřebujeme politiky, kteří budou pracovat pro občany, nikoli se vykecávat v televizi a obtěžovat veřejnost hrubými, urážlivými výroky, které mají za cíl rozeštvávat společnost a živit ohníčky občanského neklidu.

„Blaho národa nechť je nejvyšším zákonem.“ To nám vzkazuje i po dvou tisíciletích starořímský řečník, filozof a státník M. T. Cicero. A jiný jeho současník, Publilius Syrus, nám zanechal tuto sentenci: „Národ může být zdravý tam, kde jsou zdravé zákony lidu.“ Co mi to jen připomíná? Už vím. Něco podobného o pár set let později napsal i náš „učitel národů“ J. A. Komenský: „Ze špatných mravů vznikají dobré zákony.“ A dovolím si připojit ještě jeden citát moudrého římského polyhistora Gaia Suetonia Tranquilla: „Ve svobodném státě musí být svoboda řeči a svoboda myšlení.“ Již dlouho jsem nečetl tak aktuální myšlenku na vyřešení všech problémů, jimiž trpí naše společnost.

K tomu dodávám ještě následující. Nezapomínejme, že zásadou dobrých hospodářů bývalo od nepaměti toto: předat grunt (zemi) v lepším stavu, než v jakém jej (ji) dotyčný hospodář sám nalezl (převzal). To platilo a stále platí po staletí.

Řiďme se tím! Odmítněme narcistní natřásání se některých politiků v médiích a požadujme po nich onu „drobnou práci politickou“, po níž volal již před desítkami let T. G. Masaryk. Ten kdysi psal i o „revoluci hlav a srdcí“. K té máme stále ještě hodně daleko. Chybí nám totiž to základní: jednota národa, svornost a chuť přinášet oběti pro svou vlast. (Nikoli pro vlast někoho jiného, jak se snaží našim spoluobčanům namluvit pomatenci z Fialovy vlády.) S nekvalitními politiky bychom toho nikdy nedosáhli. V demokratickém zřízení musí každý jedinec začít sám u sebe. Bez aktivního přístupu k okolnímu světu se nepohneme ani o milimetr vpřed. Je třeba vyměnit tradiční české „zápecnictví“ za aktivní postoj ke světu. Jak říká P. Fiala: místo slov musí přijít činy.

To platí samozřejmě v prvé řadě o něm. Premiér nesmí být lenoch, ale naopak: „ranní ptáče, které dál doskáče“. Realita je však zcela opačná: Ve Strakovce se začíná pracovat zřejmě až ve středu, protože v pondělí ještě někteří vládní lenoši odpočívají doma. S tímto přístupem se budeme jen dál propadat ke dnu. Co se týká těch činů, tam musí Fiala začít: vysvětlit svým ministrům, že pracovní týden začíná v pondělí a končí v pátek. Čtyřdenní ani třídenní pracovní týden si zatím dovolit nemůžeme. Obávám se nicméně, že tuto revoluční změnu se Fialovi již nepodaří prosadit. Jeho čas se krátí a brzy půjde z kola ven. Jenom to nás zachrání.

22. 2. 2025

‒ RJ ‒