Memento: 25. únor 1948/1950/1956/1969/2022…
Kvůli Ukrajině naši politici zapomněli na svoji vlast?
Asi bych měl napsat: na české země, protože není jasné, zda naši politici za svou vlast nepovažují spíše Ukrajinu. V případě premiéra „ukrajinské vlády“, P. Fialy, je to zřejmé každému již od února 2022. U těch ostatních politiků to může být pouze přetvářka, aby mezi „milovníky“ Ukrajiny vydrželi. Pravda se ukáže až tehdy, kdy ten „cirkus“ skončí. Že se konec blíží, vidíme a cítíme den ode dne: strach našich mocipánů z toho, co s nimi bude, až válka na východ od našich hranic skončí, musí být veliký. Ostatně – dnes to velmi dobře řekl v pořadu „Partie T. Tománkové“ L. Zaorálek (25. 2. 2024): Může se stát, že USA hodí Ukrajinu přes palubu – podobně jako před nedávnem Afghánistán.
V souvislosti s politikou USA musím, ač nerad, konstatovat, že také naše země má velice neblahé zkušenosti s touto velmocí. Byl to totiž americký velvyslanec L. Steinhardt, který se již pár týdnů před Únorem 1948 netajil tím, že USA nebudou bránit čs. komunistům v převzetí moci. I kvůli této kapitulantské politice u nás zvítězili komunisté. USA na tom měly tehdy svůj nemalý podíl.
Podobné to bylo i s vojenskou invazí armád Varšavské smlouvy v ČSSR dne 21. 8. 1968. Již dva dny před vojenským vpádem (19. 8. 1968) byl informován americký prezident L. Johnson. Neudělal nic. Pro Američany byla přednější válka ve Vietnamu. Proto nechali Sovětům volnou ruku v akci proti československým „reformátorům“. Válku ve Vietnamu pak nakonec taky prohráli a museli vyklidit své pozice. Po pádu „železné opony“ bylo těch prohraných válek ještě několik: Afghánistán, Irák, Sýrie, Libye atd. Daleko větší význam dnes mají regionální mocnosti na Blízkém a Středním východě, jakož i státy BRICS. USA jsou na nejlepší cestě ke ztrátě velmocenského postavení ve světě.
─────
Nedávno jsem na stránkách SN upozornil na zajímavý jev: na symboliku historických dat z našich národních dějin. Bylo to sice v souvislosti s tragickými událostmi z 21. 12. 2023 na FF UK, ale má to obecnou platnost. Jedním z těchto „symbolických dat“ je i 25. únor. Datum, s nímž se pojí začátek více než čtyřicetiletého období komunistického režimu.
Ta další data, která jsou uvedena v titulku, s tím souvisí – až na to poslední. To naopak svědčí o tom, jako bychom se vraceli zpátky do dob komunismu, třebaže si většina z nás dosud myslela, že opakování toho, co jsme již jednou překonali, nám nehrozí. Fialova vláda nás vyvedla z omylu: narůstající totalitní tendence ukazují pravý opak. Je nejvyšší čas poslat tuto neostalinistickou vládu ke všem čertům a zvolit si vládu novou, skutečně demokratickou!
O zmíněných historických datech pojednává článek, na nějž uvádím tento odkaz:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2024/pozor-na----symboliku----historickych-dat-v-politice-.html
─────
A teď k jednotlivým datům. Tato část je určena hlavně mladým čtenářům, kteří neměli ve škole možnost dozvědět se víc. Česká televize, jak se stalo v posledních letech zvykem, raději neinformuje o ničem z toho. České dějiny jsou to poslední, co tuto prolhanou a propagandistickou televizi zajímá – kromě Ukrajiny.
●●●
● 25. únor 1948 – dobytí absolutní moci ze strany KSČ
Jak známo, je to datum vyvrcholení tzv. únorové vládní krize z roku 1948, díky níž se českoslovenští komunisté dostali k neomezené moci. Podmínkou toho bylo jednak vítězství v prvních poválečných parlamentních volbách (26. 5. 1946), kdy KSČ získala v českých zemích 40,17 % hlasů (na Slovensku zvítězila Demokratická strana se ziskem 62 % hlasů), jednak zahraniční podpora nového režimu ze strany Sovětského svazu. Tato podpora, bez níž by se tento režim nemohl udržet u moci, trvala až do konce roku 1989.
Co se týká této politické krize: Začala na mimořádném zasedání vlády K. Gottwalda dne 20. 2. 1948: 12 nekomunistických ministrů podalo kvůli sporu o obsazení několika míst policejních úředníků demisi. Komunisté této situace využili k tomu, aby se dostali k absolutní moci. Začali organizovat nátlakové akce (v továrnách se moci ujaly „Lidové milice“): 21. 2. 1948 se konalo z iniciativy KSČ masové shromáždění pracujících na Staroměstském náměstí v Praze a další pak 25. 2. 1948 na Václavském náměstí. Součástí tohoto nátlaku se stal i Sjezd závodních rad (22. 2. 1948) a generální stávka (24. 2. 1948). ‒ Národně demokratičtí studenti uspořádali celkem dva průvody na Pražský hrad za prezidentem E. Benešem: první 23. 2. 1948 a druhý 25. 2. 1948. Druhý průvod byl zastaven Lidovými milicemi a rozehnán. K prezidentovi se dostali pouze zvolení delegáti, kteří byli přijati až poté, kdy byl E. Beneš již rozhodnut o tom, že nátlaku KSČ vyhoví. Účastníci těchto studentských akcí byli následně perzekvováni a na 10 tisíc studentů bylo ze škol vyhozeno. ‒ Vládní krize skončila dne 25. 2. 1948 tím, že E. Beneš přistoupil na podmínky KSČ: uvolněná místa ministrů byla doplněna prokomunistickými kolaboranty z řad nekomunistických stran, zejména ČSL a ČSS. Někteří z těchto odstoupivších ministrů následně emigrovali na Západ. Komunisté tak získali absolutní moc. ‒ Nejbrutálnější fáze jejich vlády („rudý teror“) vyplňuje období let 1948-1956, kdy desítky a stovky politických oponentů skončily ve vězení, někteří na šibenici. Komunistický režim trval až do konce roku 1989, kdy došlo k tzv. sametové revoluci.
Samotní představitelé tohoto režimu vnímali od té doby 25. únor 1948 jako jeden z nejvýznamnějších mezníků našich novodobých dějin. Od tohoto data odvozoval „stát dělníků, rolníků (a pracující inteligence)“ svou legitimitu. Oslavy „Vítězného února“ se staly součástí oficiální ideologie a příslušných stranických „rituálů“. U příležitosti 20. výročí (1968) navštívil ČSSR nejvyšší sovětský představitel L. I. Brežněv. Totéž se opakovalo o pět let později (1973), kdy Brežněvova návštěva měla podpořit nové stranické vedení po vojenské invazi z r. 1968. Brežněv se osobně zúčastnil i XIV. sjezdu KSČ v r. 1971. Všechny tyto „podpůrné“ akce měly demonstrovat mimořádný zájem SSSR o vývoj v Československu. Někteří sovětští činitelé to brali „osobně“ tak, že jim záleží na zemi, kterou v r. 1945 pomáhali osvobozovat (Brežněv, Grečko aj.)
Představa o tom, že bezprostředně po 25. 2. 1948 měli komunisté moc na věčné časy a nikdy jinak, je lichá. Ještě celý rok, nejméně do podzimu 1948, můžeme sledovat uvnitř KSČ poměrně složitý „přerod“: smíření se s tím, že slibovaná „československá cesta k socialismu“ bude nahrazena jinou koncepcí, a to „tvrdým státním socialismem sovětského typu“ (s rozhodující rolí státu ve vlastnictví výrobních prostředků, plánovanou ekonomikou a kolektivizací na vesnici).
V první etapě tohoto vývoje (1948-1953) se vládnoucí komunisté zaměřovali spíše na přebudování ekonomiky kvůli posílení těžkého průmyslu (pro válečné účely) a na represi vůči politické opozici a nespokojeným občanům. K částečnému uvolnění represí došlo po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda (1953). Proces plné „destalinizace“ nenastal ani pak: odvoláni byli pouze dva vrcholní představitelé režimu (K. Bacílek, A. Čepička) a pár vyšetřovatelů StB bylo postaveno před soud (K. Mácha, K. Vaš, B. Doubek).
O této etapě našeho vývoje viz články:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2017/cesti-studenti-v-unoru-1948-----phdr.-rostislav-janosik.html
●●●
● 25. únor 1950 – násilná smrt číhošťského faráře J. Toufara
P. Josef Toufar se krátce po Únoru 1948 stal jednou z prvních obětí pronásledování ze strany KSČ. V čele tehdejšího „tažení proti církvi“ stál církevní tajemník a zeť prezidenta K. Gottwalda – JUDr. Alexej Čepička.
P. J. Toufar (1902-1950) byl dne 11. 12. 1949 účastníkem tzv. číhošťského zázraku (= na oltáři místního kostela se několikrát pohnul kříž). StB z toho chtěla vykonstruovat případ pro exemplární potrestání tohoto neposlušného kněze. Toufar byl dne 28. 1. 1950 zatčen a převezen do věznice ve Valdicích (Kartouzy) u Jičína. Tam byl téměř celý měsíc vyslýchán za použití metod krutého fyzického násilí. Během této doby se dvakrát pokusil o sebevraždu.
Vyšetřovatelé StB v čele v ppor. L. Máchou se sice pokoušeli z tohoto faráře násilím vynutit přiznání k tomu, že prostřednictvím důmyslného zařízení on sán s dotyčným křížem manipuloval, avšak z protokolů nevyplývá, že by se k tomu přiznal. Farář byl téměř k smrti utlučen. V důsledku tohoto násilí došlo k vnitřnímu krvácení a následné smrti. Tomu nedokázal zabránit ani urychlený převoz do Prahy (do tzv. Borůvkova sanatoria) v Legerově ulici. Navzdory provedené operaci pacient zemřel. P. J. Toufar byl po provedené pitvě dne 28. 2. 1950 ve vší tajnosti (pod cizím jménem) pohřben v hromadném hrobě politických vězňů v Ďáblicích.
Podrobnější informace najdou čtenáři v mých dvou článcích na toto téma:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2020/p.-josef-toufar--obet-komunisticke-zvule--1.-cast-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-4-2020/josef-toufar--obet-komunisticke-zvule--2.-cast-.html
●●●
● 25. únor 1956 – XX. sjezd KSSS, odhalení „kultu osobnosti“ J. V. Stalina
Necelé tři roky po smrti sovětského diktátora J. V. Stalina (†5. 3. 1953) se konal XX. sjezd KSSS. Dne 25. 2. 1956 na něm přednesl nejvyšší představitel vládnoucí komunistické strany, N. S. Chruščov, tajný projev. V něm hovořil o teroru stalinské diktatury, o vězních gulagu i o rehabilitacích nespravedlivě odsouzených a popravených občanů.
Tento projev se stal počátkem procesu „destalinizace“ jak v SSSR, tak i v dalších tzv. lidově demokratických zemích (včetně ČSR). U nás proběhla tato „destalinizace“ velmi vlažně a měla jen minimální výsledky. Situaci v mezinárodní politice zkomplikovaly nepokoje v Maďarsku a v Polsku, jakož i Suezská krize na Blízkém východě (1956).
●●●
● 25. únor 1969 – sebeupálení studenta Jana Zajíce
Student Střední průmyslové školy dopravní (železniční) v Šumperku Jan Zajíc (1950-1969) byl „pochodní číslo dvě“, která symbolicky převzala „štafetu“ po J. Palachovi. Tento student z Vítkova na Opavsku přijel ještě před Palachovým pohřbem do Prahy a připojil se ke skupince mladých lidí, kteří drželi hladovku na podporu Palachových požadavků. Pobývali ve stanu u kašny Národního muzea.
Zajíc si vybral den své oběti záměrně: zvolil si 25. únor 1948 – kvůli nástupu komunistů k moci. Z horní části Václavského náměstí se vydal k domu čp. 39. Uvnitř tohoto domu na sebe vylil několik litrů čisticího prostředku s obsahem benzínu a zapálil se. Stačil uběhnout několik metrů a zůstal ležet na schodišti. Byl okamžitě mrtev. Pohřeb tohoto mimopražského studenta se konal dne 2. 3. 1969 ve Vítkově u Opavy.
O „pochodni č. 2“ pojednává následující článek:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2018/jeste-jednou-25.-unor.html
●●●
● 25. únor 2022 – protiústavní vypnutí některých internetových webů
Tato smutná záležitost potvrzuje, že Fialova vláda je „neostalinistická“ a že kritika opozice, týkající se toho, že se jedná o „novou totalitu“, je plně oprávněná. Popletený „politolog“ P. Fiala si snad ani neuvědomil, do jakého maléru se tímto šíleným, protidemokratickým, rozhodnutím dostal. Stal se zcela nedůvěryhodným politikem, jenž svou roli v čele státu nezvládl. Proto mu nezbývá nic jiného, než aby urychleně rezignoval. Tento hrubý „přešlap“ nemá v našich polistopadových dějinách obdoby. Proto bude Fialova vláda zapsána v našich dějinách tím nejčernějším písmem. Je to plně srovnatelné s dobou nacistické okupace i s „dobou temna“.
Není snad nikdo, kdo by tento totalitní postup neodsoudil. Přesto se u nás najdou „právníci“, kteří jsou ochotni tuto nezákonnost obhajovat. Fiala si byl dobře vědom toho, že koná protiústavně. Proto „přehodil“ odpovědnost na soukromou firmu, jež ono „vypnutí webů“ provedla. Tím se ovšem nezbavil politické odpovědnosti. Toto otevřené porušování ústavy mu nebude nikdy zapomenuto. Časem se jistě dočkáme okamžiku, kdy P. Fiala i jeho vláda budou postaveni před soud. Skončí stejně neslavně jako naše protektorátní vláda z doby Druhé světové války. Hanba jim!
K tomuto tématu viz následující články:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-4-2022/nahlasit-dezinformace-pry-neni-praskacstvi-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2024/us-nezjistil-protiustavnost-v----zablokovani-webu-----.html
●●●
Kdepak se dnes schovával premiér P. Fiala?
Zatímco včera (24. 2. 2024) měli někteří naši politici „napilno“, aby si náležitě připomněli druhé výročí ruského vpádu na Ukrajinu (na Kinského náměstí na Smíchově byli přítomni: M. Vystrčil, M. Pekarová-Adamová, O. Richterová, P. Žáček, J. Růžička a T. Czernin), dnes si výročí 25. února 1948 nepřipomněl nikdo (aspoň ČT nás o tom neinformovala). Bývaly časy, kdy v Nerudově ulici na Malé Straně každoročně naši politici kladli kytice květin u pamětní desky studentů, jejichž průvod zde byl 25. 2. 1948 rozehnán Lidovými milicemi. Z politiků sem pravidelně chodívali např. P. Pithart nebo P. Sobotka. Dokonce občas i M. Němcová. Letos neměl nikdo čas.
Světlou výjimkou byla dnes jediná komunální pražská politička – starostka městské části Praha 1 T. Radoměřská (TOP 09). Ta se nechala natočit ČT u domu, kde se J. Zajíc upálil. Netušil jsem, že jsme na tom tak špatně. Za to jí patří poděkování a velká pochvala. Ostatní politici nejspíš neměli čas. Nebo se již přestali bát komunistického nebezpečí? Je to paradox, protože preference KSČM rostou a je důvodný předpoklad, že se komunisté znovu vrátí do Poslanecké sněmovny. To jsem zvědav, co pak budou ti naši mudrlanti z koalice povídat.
Pokud se ptáte, proč tam nikde, včera ani dnes, nebyl přítomen premiér P. Fiala, nemohu vám dát uspokojivou odpověď. Jednoduše to nevím. Zřejmě se zase někde schovával, jak se stalo jeho zvykem. K čemu je nám premiér, který si neváží své země ani jejích pohnutých dějin? Až zase někam pojede, měl by tam už zůstat. My se tady bez něho docela dobře obejdeme. Fiala tedy zase mlčí. Nejspíš proto se mu říká: „Mlčoch“.
25. 2. 2024
‒ RJ ‒
P. S.
Tradice uctění památky studentů z 25. 2. 1948 pokračuje…
Tuto informaci jsem se dozvěděl díky webu „čt24“ až po napsání tohoto článku. Rád konstatuji, že dnes si památku studentů, kteří byli Lidovými milicemi rozehnání dne 25. 2. 1948 v Nerudově ulici na Malé Straně a následně šikanováni komunistickým režimem, uctil Pražský akademický klub 48, předseda Senátu PČR M. Vystrčil, spolek Mene Tekel a rektor ČVUT V. Petráček. Je dobře, že se u nás historické tradice stále ještě udržují. Už to vypadalo tak, že na ně všichni zapomněli. Je to dobrá zpráva pro naši budoucnost.
25. 2. 2025
‒ RJ ‒
