Svobodné noviny na internetu

Motto: „Pravda ve vodě neutone a v ohni neshoří.“ (Maloruské přísloví)

Sledujme svět okolo sebe! Pak nás nic nepřekvapí!

Jedno české přísloví praví (pokusím se to volně přetlumočit): „Máš-li o něčem pochybnosti, mluv pravdu!“ K tomu já doplňuji: A počkej si, co se následně bude dít!
Obvyklou reakcí totiž bývá to, že „potrefené husy“ (a husáci) začnou kejhat. Tím onu „pravdu“ de facto nepřímo potvrdí.

Toto přísloví se mi vybavilo poté, kdy jsem se v uplynulých dnech na internetu dočetl toto: Z rozhodnutí naší „ministryně války“ J. Černochové (podobně odpudivé, válkychtivé a arogantní stvoření bychom hledali široko daleko v celém civilizovaném světě) bylo spáleno neupřesněné množství vytištěných kalendářů, které měly sloužit pro potřeby resortního ministerstva.

Zdá se, že jsme navzdory vládní výzvě k šetření stále ještě velmi bohatou zemí, která si tento „luxus“ může dovolit. Dotyčné kalendáře totiž měly na svých stránkách vytištěný znak pro „mír“. To je dnes v některých zemích „zakázané“ slovo. Je to takové „demokratické“ TABU: Všichni o tom vědí, ale raději mlčí a tváří se, že nic takového neexistuje. Proto je vcelku pochopitelné, že se to naší válkychtivé ministryni nelíbilo, a tak konala, jak je výše popsáno.

V tomto případě ovšem nejde pouze o jakési „šetření“: věc má ryze politický rozměr. Bývalá bankovní úřednice, jež má značné mezery ve všeobecném vzdělání (zřejmě chodila za školu a málo se učila), zejména z historie 20. a 21. století, nejspíš ani netuší, co ve své nadutosti, paličatosti a zpupnosti spáchala. Svým bezprecedentním rozhodnutím se totiž zařadila po bok kulturních „barbarů“, jako byli ideologové a politici NSDAP: Alfred Rosenberg (= ředitel listu „Völkischer Beobachter“ a autor knihy „Mýtus XX. století“), Adolf Hitler (= vůdce NSDAP, říšský kancléř v letech 1933-1945 a autor spisu „Můj boj“) a Joseph Goebbels (= říšský vedoucí propagandy NSDAP a od r. 1933 ministr lidové osvěty a propagandy).

Nabízí se otázka: Jakpak se paní ministryně cítí v této „vybrané“ společnosti? Jistě se dme pýchou nad svou „statečností“ a „genialitou“. I nad tím, jak to tomu „diktátoru“ V. Putinovi „vytmavila“. Právě na adresu podobných neosobností, jako je tato naše politička, jež byla zvolena nepochybně nějakou tlupou nezodpovědných hlupáků, napsal někdejší francouzský premiér, jenž mimo jiné předsedal v letech 1918-1919 pařížské mírové konferenci ve Versailles, George Clemenceau, toto: „Hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí.“ Pro paní ministryni by byl jistě vhodný i tento citát starořeckého filozofa Démokrita z Abdér: „Je lépe radit se před činy, než potom o nich přemítat.“ Tuto moudrou myšlenku pak doplňuje ještě jiný filozof – P. H. D. von Holbach: „Když má člověk strach, přestává uvažovat.“

Obávám se totiž, že dnes je to již případ mnohých „zdivočelých“ politiků koalice SPOLU: „Přepískli“ to a teď nevědí, kudy kam. Dělají „ramena“, ale přitom dělají jednu chybu za druhou. Ve svém zoufalství se zároveň pokoušejí najít díru, kterou v tom jejich „vládním domečku“ nechal tesař pro případ, že by bylo nutné vzít nohy na ramena. Připomínají mně laboratorní myši, jež se snaží najít východ z labyrintu. Naděje na úspěch je téměř nulová.

─────

Není těch hloupých a fanatických političek přespříliš?

Nemám teď na mysli jistou „hloupou blondýnu“ z Bruselu, která si v souvislosti s výročím osvobození koncentračního tábora Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau) poblíž Krakova v jižním Polsku vojsky Rudé armády (27. 1. 1945) udělala „světovou“ ostudu a naštvala tím všechny Poláky. Jak k tomu došlo? Posuďte sami:

Zmíněná politička totiž u příležitosti tohoto jubilea chtěla vypadat jako velká humanistka a bojovnice proti antisemitismu. Vzala to ovšem za špatný konec, jak u hloupých a nevzdělaných lidí bývá zvykem. Když totiž ve videu na sociálních sítích předčítala jména židovských obětí holocaustu, jež zahynuly právě v tomto koncentračním táboře, dopustila se jisté „nepřesnosti“. Od příslušnice národa bývalých nacistů (většina dnešních Němců jsou jejich potomci), kteří měli holocaust na svědomí, se přitom ani zdaleka nemusí jednat o náhodu nebo neznalost historie. Naopak může jít o urážku obětí této svévole a o obyčejný projev zlomyslnosti.

Předsedkyně nikým nevolené, a tudíž nelegitimní, Evropské komise, která je německé národnosti, použila formulaci, jež hrubým způsobem překroutila historická fakta, a to v tom smyslu, jako by samotní Poláci budovali a provozovali koncentrační tábory. Ty ve skutečnosti budovali němečtí nacisté na jimi okupovaném území Polska. (To bylo po podpisu Paktu o neútočení mezi Německem a SSSR, známém jako Pakt Ribbentrop-Molotov, rozděleno mezi Německo a SSSR.) Nutno ještě podotknout, že současné hranice Polska pocházejí až z doby po skončení Druhé světové války. Původní hranice byly posunuty daleko na západ – do německého vnitrozemí; západní hranice od té doby leží na Lužické Nise.

Nejznámější německé koncentráky zachycuje tato mapka:

Předsedkyně EK Ursula von der Leyenová na onom videu uvedla toto: „tábor Osvětim, Polsko“. Pro Němce se jedná po nevýznamný „lapsus“, kdežto pro Poláky je to nepředstavitelná potupa a podlost ze strany toho, kdo to celé zavinil. Poláci se zuby nehty brání nařčení, že by měli něco společného s pronásledováním Židů. V žádném případě však nestavěli koncentrační tábory, v nichž byli Židé likvidováni. Uvedený citát je proto prachsprostou provokací.

Vztahy mezi „postnacistickým“ Německem a současným Polskem (po pádu Berlínské zdi) nebyly a stále nejsou nejlepší. Ještě před nástupem nové vlády v čele s D. Tuskem, kterého část Poláků označuje za německého kolaboranta (navíc podezřelého z toho, že se zapletl do konspirace okolo pádu letadla s polskými politiky u Smolenska v r. 2010: krátce před touto havárií se měl údajně setkat s V. Putinem v Rusku), politici vládní strany „Právo a spravedlnost“ (PiS) vystoupili s kategorickým požadavkem, aby Německo uhradilo Polsku válečné reparace za škody, jež jim za války způsobili němečtí nacisté. Nejhlasitěji tento požadavek zazníval od předsedy strany „PiS“ – J. Kaczyńského, jehož bratr Lech (= polský prezident) v letadle, které havarovalo u Smolenska, zahynul.

─────

MPA svým vystupováním ničí již tak špatnou pověst TOP 09

To, co se nyní odehrálo na „obraně“, není v naší politice, zejména po nástupu arogantní a všehoschopné tlupy politiků v čele s P. Fialou, žádná novinka. Před časem totiž jiná, neméně agresivní, nenávistná a od přírody zlá žena z bezvýznamné pidistraničky TOP 09 (má 2-3 % preferencí) navrhovala na sociálních sítích tento postup v rámci politické kampaně proti A. Babišovi, tehdejšímu předsedovi vlády (2018-2021):  Ať prý občané začnou topit knihami tohoto politika! Svůj nápad doprovodila i fotografií, na níž jsou tyto knihy vystaveny v jednom knihkupectví.

Co jiného to je, než docela obyčejný fašismus, uplatněný v rámci předvolební kampaně v „zaprděných“ českých poměrech?

O Češích je známo (podobně jako v případě J. Švejka), že mají rádi klid. A tak se výzva tehdejší předsedkyně TOP 09, M. Pekarové-Adamové (MPA), dnešní předsedkyně Poslanecké sněmovny (PS), jaksi minula účinkem. Žádoucí odezvu to nenašlo ani u členů této progresivistické, probruselské pidistraničky. Poté, kdy se TOP 09 nechala na zádech ODS vynést do PS, narostla političce této strany „křídla“.

V důsledku toho začala rozdávat rady na všechny strany. Nabádala například ke svržení běloruského prezidenta A. Lukašenka nebo k odstranění maďarského premiéra V. Orbána ve volbách, až tyto excesy musela řešit prezidentka Maďarska během návštěvy u M. Zemana na Pražském hradě. Bohužel – v její „rodné“ straně se nenašel nikdo, kdo by ji usměrnil, případně se postaral o to, aby nebyla znovu zvolena do čela této strany. To se bohužel v loňském roce nepodařilo a tato nešťastnice dál řádí na naší politické scéně jako „neřízená střela“. Politici tohoto druhu obvykle končí „nárazem do zdi“: jednou musí každý takový dobrodruh skončit špatně.

V případě této političky TOP 09 ani zdaleka nejde jen o výše uvedený nápad s pálením knih nepohodlného konkurenta z politické scény – A. Babiše. Tato hloupá, namyšlená, nevzdělaná a pologramotná osoba si docela nedávno ve své neomalenosti a intelektuální omezenosti troufla dokonce „zfalšovat“ (za trapného mlčení spolustraníků, ale i zástupců vládních stran a na ně napojených probruselských médií) datum úmrtí čestného předsedy TOP 09 K. Schwarzenberga. Něco takového si nedovolili ani v temných 50. letech 20. století totalitně vládnoucí českoslovenští komunisté. Inu, s jídlem roste chuť.

[O obou těchto kauzách s MPA viz články: Hloupost je nakažlivější než svrab a neštovice (SN č. 9/2021, vloženo 3. 9. 2021, ZDE); Tak mladá a už tak „popletená“? (SN č. 11/2023, vloženo 18. 11. 2023, ZDE).]

Kdo pozorně sleduje naši politickou scénu, tomu nemohlo uniknout toto zjištění: Leccos totiž nasvědčuje tomu, že část realisticky smýšlejících politiků Fialovy koalice začíná „brzdit“, „ubírat plyn“ při pokračování nekonečné kampaně „AntiBabiš“ a připravovat se nikoli na „poslední bitvu“, nýbrž naopak na postupné „usmiřování“ s dosavadní opozicí, z níž by se brzy mohla stát příští vládní koalice. Tito politici ovšem zapomněli na jedno: k něčemu takovému je třeba dvou partnerů. Tady nestačí jen zbožné přání toho, jehož volební porážka se mílovými kroky přibližuje. Jediné, čemu v této podivné politické hře můžeme doopravdy věřit, je touha dnešních politiků koalice „přežít svou smrt“ a zachovat si aspoň nějaké korýtko či krmítko – místo těch dosavadních plných koryt a žlabů.

Proto se můžeme v následujících týdnech dočkat „namlouvání“ těchto politiků a jejich snahy o vstup do stran dnešní opozice (ANO 2011, SPD). Smířlivý tón někdejšího „inkvizitora“ ze zanikající KDU-ČSL, J. Bartoška, a to ve vztahu k poslanci SPD R. Kotenovi, jak jsme to mohli sledovat nedávno v pořadu „Události, komentáře“, leccos naznačuje. Chceme jít touto cestou? S lidmi, kteří ještě včera plivali jedovaté sliny na své politické soupeře? Něco takového je třeba z principu odmítnout. I v politice totiž musí platit alespoň minimální pravidla slušnosti a morálky.

Co se týká lidovců, těmto zoufalcům, kteří si nechali ujet poslední rychlík a teď dohánějí právě projíždějící osobák, mnoho variant dalšího působení na politické scéně nezbývá. Samostatně nemají šanci přežít. A v rámci koalice SPOLU brzy zaniknou. Zachránit je může jedině vstup do těch stran, které mají více než 5 procent preferencí, např. do ODS, ANO 2011 či SPD. Spojovat se s mimoparlamentními stranami, u nichž není jasné, zda se do PS vůbec dostanou, nedává jaksi smysl.

─────

Rozlučme se rázně s „nácky“ z Fialovy koalice!

Od koalice SPOLU jsme za dva roky jejího účinkování ve vrcholné politice již zažili ledacos. Nejen „ukrajinský“ premiér Uršulín Fialenko, ale i jeho „podržtaškové“ z dalších vládních stran neustále zkoušejí trpělivost našich občanů, kam až lze v mocenském apetitu a při naprosté absenci sebereflexe zajít. Domnívají se, že mohou všechno a že je nikdo nezastaví.

Ostatně – nejlépe nám to předvedl vesnický hlupák a rádoby „fialový“ papaláš s holínkami od hnoje, M. Jurečka, a to dne 21. 12. 2023, kdy si dovolil zorganizovat firemní vánoční večírek – dokonce po masové vraždě na FF UK. To je vrchol arogance a zpupnosti. Stát se něco podobného na západ od našich hranic, padla by nejen vláda, ale mělo by to za následek zemětřesení na celé politické scéně dotyčného státu. Jen u nás je ticho po pěšině. Když stojí v čele vlády taková „atrapa“ muže, jako je náš „brněnský profesůrek“, nemůže to dopadnout jinak. Čemu se divíme? Zkrátka: koho jsme si zvolili, toho tam máme!

Slepá víra v konečné vítězství „svatého“ Volodymyra Zelenského ve válce na Ukrajině dovedla některé naše málo chápavé politiky až ke spáchání ohavného činu, který musí odsoudit každý slušný občan této země. Naši vládní poslanci se dne 26. 9. 2023 uchýlili k jistému politickému triku: Chtěli tím „odpálkovat“ nepohodlný návrh na zařazení určitého bodu na pořad řádné schůze PS.

Poslanec SPD J. Foldyna totiž přednesl návrh, aby se PS postavila čelem k incidentu, k němuž došlo v kanadském parlamentu. Tam se totiž místní zákonodárci rozhodli vzdát hold jednomu ukrajinskému válečnému veteránovi, a to během návštěvy prezidenta V. Zelenského v Kanadě. Až po zmíněném holdování tomuto muži vyšlo najevo, že se jednalo o příslušníka nacistického protipartyzánského oddílu, jenž byl součástí jednotek SS.

Naši poslanci z koalice SPOLU usoudili (kdoví, kdo jim to poradil?), že nejlepším řešením, jak tento nepohodlný návrh sprovodit ze světa, bude, když odmítnou o něm hlasovat. Většina těchto politiků si přitom neuvědomila, že tím de facto vyjadřují souhlas s odsouzeníhodným chováním kanadských poslanců.

V samotné Kanadě měl tento incident za následek okamžitou rezignaci předsedy příslušné komory parlamentu, na kterou reagoval i premiér J. Trudeau omluvou. U nás se po zmíněném hlasování nestalo nic. Rovněž většina médií o tomto politováníhodném chování zákonodárců cudně pomlčela. Žádná sebereflexe. Podobně jako v případě Jurečkova vánočního večírku na MPSV.

Ukazuje se, že cosi shnilého je ve státě českém. Co to asi je? Mezi těmi, kteří zvedli ruku pro zamítnutí Foldynova návrhu, byl i premiér P. Fiala! To je na okamžitou demisi tohoto politika. Nechápu proto, na co tento neschopný a zbabělý „tichošlápek“ ještě čeká? Až zahřmí?

Na celém tomto podivném hlasování č. 16 ze dne 26. 9. 2023 je zarážející to, že ruku zvedli (a tím pádem se stali „obhájci“ onoho ukrajinského nacisty) rovněž poslanci s právnickým vzděláním. (Že by se v tomto případě jednalo o právní „bezvědomí“?) To je nejen vrchol nemravnosti, ale i nekompetentnosti a neprofesionality těchto „právníků“.

Jejich jména konkrétně uvádět nebudu. Lze si dohledat v příslušném přehledu o hlasování, na něž uvádím odkaz na konci následující kapitoly tohoto článku. Tito jedinci by měli okamžitě skončit v politice a nastoupit do vězení. Je to ten nejhorší „odpad“, jaký se od r. 1989 u nás dostal k moci.

─────

Kdo jsou obdivovatelé příslušníků SS mezi našimi poslanci?

aneb „Raději se mýlit se stanou než proti ní!“

Aby čtenáři SN a voliči koalice SPOLU věděli, kdo patří k oněm obdivovatelům příslušníků SS, tady jsou jejich jména podle jednotlivých poslaneckých klubů:

ODS: Ivan Adamec, Jana Bačíková, Petr Beitl, Marek Benda, Petr Bendl, Stanislav Blaha, Eva Decroix, Petr Fiala, Petr Fifka, Karel Haas, Jiří Havránek, Jakub Janda, Pavel Kašník, Karel Krejza, Martin Major, Rudolf Salvetr, Jan Skopeček, Bohuslav Svoboda, Libor Turek, Vít Vomáčka a Pavel Žáček. – PIRÁTI: Ivan Bartoš a Jakub Michálek. – KDU-ČSL: Pavel Bělobrádek, Jiří Carbol, Pavla Golasowská, Šimon Heller. Marie Jílková, Michael Kohajda, Nina Nováková, Tom Philipp, Karel Smetana a Antonín Tesařík. – STAN: Roman Bělor, Jan Berki, Josef Cogan, Martin Exner, Josef Flek, Petr Gazdík, Martin Hájek, Věra Kovářová, Jana Krutáková, Jan Kuchař, Petr Letocha, Jarmila Levko, Petr Liška, Ondřej Lochman, Tomáš Müller, Hana Naiclerová, Eliška Olšáková, Pavla Pivoňka-Vaňková, Lucie Potůčková, Petra Quittová, Vít Rakušan, Michael Rataj, Michaela Šebelová, Barbora Urbanová, Lukáš Vlček a Milada Voborská. – TOP 09: Matěj Ondřej Havel, Jan Jakob, Pavel Klíma, Ondřej Kolář, Michal Kučera, Miloš Nový, Markéta Pekarová-Adamová, Jiří Slavík, Pavel Svoboda, Vlastimil Válek, Michal Zuna a Marek Ženíšek. – NEZAŘAZENÍ: Ivo Vondrák.

Celkem se jedná o 72 poslanců a poslankyň. Od okamžiku tohoto hlasování se z nich staly „politické mrtvoly“ a vydíratelné osoby. Jejich hanebný čin nesmí být nikdy zapomenut. V budoucnu proto nelze vyloučit případný trestní postih. S tímto „cejchem“ se z dotyčných politiků staly trvale nevolitelné osoby.

Zajímavé je ovšem i chování ostatních poslanců a poslankyň během tohoto hlasování. Je dobré vědět, kdo z nich se při tomto hlasování zdržel, kdo se k němu vůbec nepřihlásil, jakož i to, kdo se raději z hlasování omluvil, aby si svou přítomností politicky „neublížil“. Rovněž seznam těchto osob je velice zajímavý. Při tomto hlasování chyběla většina členů vlády. Proč asi? Kompletní výsledky hlasování č. 16 ze dne 26. 9. 2023 najdou čtenáři v tomto odkazu:

https://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=81546

─────

„Výpomoc“ s korespondenční volbou od sudeťáků?

Kdo pozorně sleduje chování politiků dnešní vládní koalice, tomu jistě neuniklo „nadbíhání“ některých členů vlády, ale i poslanců a prezidenta republiky představitelům Sudetoněmeckého krajanského sdružení v čele s B. Posseltem. (Nejnověji se P. Pavel dopustil jinak bezprecedentního činu: setkání se zástupci Lichtenštejnského vévodství a lobbování za zájmy tohoto aristokratického vlastníka některých majetků, jež byly zabaveny na základě Benešových dekretů. Prezident republiky, který nerespektuje tuto součást našeho právního řádu, to je doopravdy unikát!)

O neslaném a nemastném premiérovi P. Fialovi je všeobecně známo, že se již na počátku 90. let 20. století, kdy jeho jméno v politice ještě nikdo neznal, „kamarádil“ s B. Posseltem i s lidmi z okruhu O. von Habsburga, potomka bývalého panovnického rodu, který vládl Habsburské monarchii až do konce První světové války. Mediálně daleko známější pak byly pravidelné návštěvy „kolaborantů“ z KDU-ČSL na sjezdech sudeťáků (P. Bělobrádek, D. Herman, Š. Heller). Docela nedávno, krátce po svém zvolení prezidentem republiky, podnikl „teatrální“ cestu na motorce za vůdcem sudeťáků B. Posseltem i samotný P. Pavel.

Ani to zdaleka nebylo všechno. Na zatím poslední sjezd sudeťáků v Regensburgu (= Řezně, kde 14 českých velmožů přijalo v r. 845 křest) se v loňském roce dostavil jako zástupce české vlády i ministr M. Bek. Toto „povýšení“ vztahů s regionálním spolkem „nostalgiků“, jejichž předkové volili stranu K. Henleina, nebylo jen tak. Od té doby se to jaksi vznáší ve vzduchu, ale pouze „zasvěcení“ vědí, co za tím vším vězí. Zdá se, že teprve v těchto dnech se díky debatám okolo „korespondenční volby“ podařilo poodhalit „firhaňky“, zakrývající ono podivné „kamarádství“ se sudeťáky na vládní úrovni.

Narůstající nervozita z toho, že by se záměr s „korespondenční volbou“ mohl kdesi „zadrhnout“, způsobila, že se neoficiálně objevily spekulace o tom, že údajné „umožnění našim krajanům z USA, aby mohli volit na dálku“, má docela jiné pozadí. Ve skutečnosti se totiž vůbec nejedná o nějaké naše pomyslné občany v USA, nýbrž o „bývalé občany prvorepublikového Československa“. O ty, kteří podporovali A. Hitlera (prostřednictvím strany K. Henleina) a přáli si uskutečnění svého požadavku: „Heim ins Reich“. Ti pak byli po porážce Německa ve Druhé světové válce v letech 1945-46 odsunuti do Německa a do Rakouska.

Tady doopravdy nejde jen o pár tisícovek Čechů v zahraničí, kterým se nechce cestovat do nejbližší volební místnosti (na ambasádu či konzulát), ale svěří raději svůj lístek s „tajnou“ volbou poštovnímu úřadu. (Kolika rukama to projde a kdo všechno se dozví, jak příslušný občan volil?) Dosud neznámý počet těchto voličů, pro něž volby nejsou „slavností demokracie“, ale čímsi velice obyčejným, ba podřadným, co jim nestojí za to, aby zvedli zadek a důstojně odvolili, doopravdy nemohou nijak zásadně ovlivnit výsledky voleb v jejich „staré“ vlasti.

Jiné by to ovšem bylo v případě „protlačení“ další, údajně již kdesi v šuplíku připravené, zákonné normy, která s tou korespondenční rovněž souvisí. Navazuje na ni a má být jejím pokračováním „do budoucna“. Kohosi „přemýšlivého“ (hlavně myslícího na budoucnost dnešních koaličních stran) napadlo, že by se z toho dalo sestrojit „perpetuum mobile“ pro recyklování politiků těchto stran i v dalších volbách.

Myšlenka je to pozoruhodná, protože nic tak šíleného a zároveň protiústavního jsme tady ještě neměli. Tento docela obyčejný „trik“ nemá totiž s právním státem nic společného. Jde o to, aby ČR umožnila libovolnému počtu jedinců (mohlo by se jednat o miliony osob) pouhým „písemným prohlášením“ přihlásit se k českému občanství – coby potomci bývalých československých občanů. Kdyby se jednalo o exulanty či emigranty z různých vln emigrace po r. 1939 až do konce komunistického režimu (1989), proti tomu by se nedalo nic namítat.

Prapodivný nápad, že by tito potomci „bývalých občanů Československa“ až do páté generace mohli uplatňovat své volební právo jen na základě čestného prohlášení, je naprostá fantasmagorie. Ve skutečném právním státě by něco takového vůbec nemohlo projít legislativním procesem. Jednalo by se nejen o jasně protiústavní akt (i s ohledem na trvající platnost Benešových dekretů), nýbrž o záležitost skandální a lidsky podlou.

Když si to všechno spojíme dohromady, vyjde nám z toho následující: Hlavními podporovateli této „šílenosti“ jsou dvě pidistraničky, jež balancují na hraně volitelnosti: TOP 09 a STAN. Je nepochybné, že k této „prasárně“ by se dozajista přidali i další „kolaboranti“ se sudeťáky: ODS a KDU-ČSL. Pouze „Piráti“ nemají odvahu se na tomto zvráceném návrhu podílet: zničili by si tím jakékoli vyhlídky na další existenci své strany.

Jsem si vědom toho, že spekulace okolo „korespondenční volby“ a možnosti jejího zneužití ze strany zoufalců z Fialovy koalice tady reálně existují. Nejedná se o žádný výmysl, ale o potenciální politickou hrozbu pro naši demokracii. Pouze se o tom nemluví a nepíše v provládních médiích. Totéž se děje i v jiných případech, kdy se to této koalici nehodí „do krámu“. To se pak okázale mlčí, mlčí a mlčí. Ne nadarmo si premiér P. Fiala vysloužil tuto přezdívku: „Mlčoch“.

─────

PePa nám v předstihu sdělil, že končí…

Je zřejmé, že po neúspěchu s projektem koalice SPOLU budou tito politici hledat další způsoby, jak obelhat a podvést své voliče: Ty včerejší i ty potenciální, kteří by na jejich nové triky mohli „nalítnout“. Přesto se ukazuje, že nedůvěra občanů je mnohem větší, než se původně očekávalo. Jsme svědky zajímavého „politologického“ jevu: vláda po dvou letech svého tragikomického působení (ve stylu: ode zdi ke zdi) skončila na absolutním dně popularity. A protože neví, kudy kam, nabídl NERV, poradní orgán Fialovy vlády, v těchto dnech další ze série opatření, jak pomoci kolabující vládě.

Přesto již nyní je nad slunce jasnější, že k žádnému „restartu“ dojít nemůže. Baterky se sice podařilo dobít, ale motor selhal a na nový nejsou peníze, protože tato vláda má úplně jiné „priority“. Seznam více než třiceti nových opatření, jak je nabídl NERV, představuje pouhý marketingový tah. Má vyvolat mylný dojem, že vláda „nespí“, ale „pracuje“. Přitom všichni dobře víme, že opak je pravdou a že žádné další „balíčky“ nepomohou. Jediným řešením je demise této neschopné vlády a vyhlášení předčasných voleb.

Daleko překvapivější je však jiná skutečnost. Ještě před uplynutím prvního výročí od zvolení P. Pavla prezidentem republiky jsme se z jeho úst dozvěděli, že znovu kandidovat nebude. V případě P. Pavla jde o mnohem víc než u jeho slovenské kolegyně. Té se už její občané nabažili a znovu by jí sotva dali svůj hlas. Z. Čaputová je skoro o generaci mladší než český prezident. U Pavla jde o něco úplně jiného: jednoduše mu „došel dech“, a to již po roce v úřadu.

[Něco takového jsme tady měli naposledy v případě čtvrté volby T. G. Masaryka (1934), po níž tato hlava státu ohlásila, rok po tomto zvolení, svou abdikaci ze zdravotních důvodů. Masaryk byl ovšem velmi starý muž: do úřadu prezidenta republiky byl poprvé zvolen ve věku 68 let; zemřel pak v 87 letech.]

U vojáka z povolání P. Pavla se jedná o věru zvláštní a neočekávanou zprávu. I stařičký a vážně nemocný protektorátní prezident E. Hácha vydržel ve funkci až do osvobození, a to ve velice složité době, kdy šlo o samu podstatu bytí či nebytí českého národa. U P. Pavla se spíše jedná o předvádění se před celým světem: Podívejte se, jaký jsem fešák a jak mi to sluší na oficiální fotografii i na poštovních známkách!

Přesto si myslím, že je dobře, že nás, občany a hlavně své voliče, upozornil na to, že již znovu kandidovat nebude. Je to dobrá zpráva, která potvrzuje, že s P. Pavlem to není až tak zlé, když se takto rozhodl. Každý politik by měl vědět, kdy nastal čas k jeho odchodu. Možná se poučil z trapného příběhu „černoprdelnického“ ministra M. Jurečky, který tak dlouho mlčel a omlouval se všem za své politické selhání z 21. 12. 2023, až ve své funkci dozrál a přezrál až tak moc, že začal i svým spolustraníkům smrdět jako dobře uleželé olomoucké tvarůžky. Ne každý nos je způsobilý ten smrad dýchat. A občas se z toho někomu zvedne „kufr“.

Pavlovo oznámení o tom, že nebude usilovat o další zvolení hlavou státu, má jistě řadu důvodů a souvislostí. O tom, co všechno tady hrálo svoji roli, ví nejlépe on sám a jistě i jeho manželka a rodinní příslušníci. Netřeba se o tom zbytečně šířit. Že Pavlovi dochází dech a „práce ho již nebaví“, si povšimli i někteří snaživí provládní novináři. A od nich jsme to dozvěděli my všichni.

Ostatně – Pavlův novoroční projev byl navzdory neotřele zvolené kulise (na balkoně prezidentského paláce se siluetou svatovítské katedrály) víc než „odfláknutý“: kdosi mu to napsal, on si to ani pořádně předtím nepřečetl a navíc to celé četl (s pauzami) ze čtecího zařízení. I ten Husák byl větší „formát“: pouze ty hodiny na stole měl pořád stejné.

Poslední kapkou, která uspíšila Pavlovo rozhodnutí, byla zpětná vazba přímo od lidí z politiky. Podle mého názoru jí bylo odmítnutí plzeňského primátora (na rozdíl od podlézavého Piráta ve funkci krajského hejtmana) setkat se s ním během Pavlovy návštěvy Plzeňského kraje. Byla to dobře mířená „facka“, která jistě včas pomohla, aby se P. Pavlovi otevřely oči. Bohužel ‒ není až tak úspěšným prezidentem republiky, jak si on sám nalhává a jak mu to říkají všelijací patolízalové z Hradu i z podhradí.

Zkrátka: PePa úspěšným prezidentem nebyl, není a nebude. Zdaleka nedosahuje kvalit svých tří předchůdců, byť se prorežimní novináři neustále pokoušejí házet špínu na M. Zemana, jehož druhé funkční období již doopravdy žádná hitparáda nebyla. Co je však na celé věci nejhorší, je fakt, že Pavel zklamal mnoho svých voličů, kteří se ještě před rokem „prsili“, když se hlásili ke své volbě tohoto prezidenta republiky. Někteří mu fandili tak hloupě a okatě, že se tím před občany zcela znemožnili (Dejdar, Holubová, Čvančarová, Hřebejk, Svěrák aj.).

Navzdory vší kritice, kterou jsem na Pavlovu adresu nikdy nešetřil, rád konstatuji, že PePa je realisticky smýšlející politik a voják. Potvrdil to mimo jiné i svým nedávným prohlášením o tom, že si dovede představit, kterak Ukrajina svůj boj proti Rusku nevyhraje, jakož i to, že příští prezident USA D. Trump se dohodne s V. Putinem na novém „statu quo“ v Evropě a ve světě. Od ostatních našich politiků slyšíme jen přizvukování tomu, co přichází z Bruselu. Toto nedospělé „papouškování“ má ovšem daleko k realistické politice malé středoevropské země, která si moc vyskakovat nemůže.

Jsem rád, že P. Pavel zachoval klid a rozvahu, jak to ostatně hlásal ještě před svou volbou prezidentem republiky, a že se dokázal podívat na situaci v Evropě a ve světě bez růžových brýlí, které stále ještě používají ostatní čeští politici. Dnes (1. 2. 2024) sice evropští lídři v Bruselu prosadili pokračování finanční pomoci Ukrajině, avšak náš „ukrajinský“ premiér P. Fiala zůstal mezi posledními pěti „skalními“ podporovateli V. Zelenského. Víc se jich mezi 27 státy EU nenašlo.

To je trochu jiný „realismus“ než ten Pavlův. Proto nepochybuji o tom, že náš prezident republiky, „jakého nám závidí celý svět“, má již v šatníku připravený nový hubertus i novotou zářící vojenskou uniformu. Odteď bude čekat na ten správný čas, kdy si je oblékne. Jak známo, štěstí přeje připraveným. Ti ostatní budou zase jen závistivě koukat s otevřenou hubou…

1.2.2024

‒ RJ ‒

P. S.

Za největší paradox naší doby považuji fakt, že kroky Fialovy vlády nevadí ani neznepokojují kdysi „radikální“ kritiky úplně všeho – „Piráty“. Celé dva roky, co jsou ve vládě, prokazují, že jim nešlo o nic jiného než o dobře placená koryta a korýtka z peněz daňových poplatníků. Přesto jim to nevěřím. Dobře skrývané levicové „ledví“ je časem usvědčí ze lži. Je nejvyšší čas, aby se konečně probudili ze svého snu o dalších a dalších korytech a prebendách.

1.2.2024

‒ RJ ‒