Svobodné noviny na internetu

Aktivity politiků „České pirátské strany“ (zkráceně „Pirátů“) sleduji od okamžiku jejich vstupu do vysoké politiky – od vyhlášení výsledků voleb z října 2017. Předtím „Piráti“ fungovali jako nové politické uskupení pouze na úrovní komunální, např. v Praze nebo v Mariánských Lázních, kde dokonce získali post starosty města. To však bylo víceméně všechno. Čili: žádná velká sláva. Na regionální úrovni se „uchytili“ teprve před pár měsíci – po krajských a senátních volbách z října 2020. „Piráti“, jak je zřejmé, začali své angažmá v politice oproti běžné praxi shora dolů. Tímto způsobem bývají prováděny některé „revoluce“ nebo vojenské převraty.

Od října 2017 mají „Piráti“ svůj poměrně početný klub v Poslanecké sněmovně. Zpočátku působil dost nevýrazně a i navenek nerozhodně a rozhádaně. Časem se to usadilo, ale stále to má ke standardní politické straně daleko. Co se týká Senátu, tam se po těchto volbách probojovala jediná jejich zástupkyně (A. Šípová) – vedle politického přeběhlíka L. Wagenknechta, který nejprve posluhoval na ministerstvu financí A. Babišovi, aby ho vzápětí podrazil a začal špinit a udávat do Bruselu, a pak se dal do služeb „Pirátů“.

[Podobnou cestou se vydal slepý “trafikant“ od lidovců v pozici náměstka na Ministerstvu financí ČR, O. Závodský, který se měl zabývat korupcí a hazardem. (Fyzická podoba tohoto muže se šéfem StB z počátku 50. let 20. století je až překvapivá na to, aby to mohla být náhoda. Že by to byl vnuk nebo jiný příbuzný tohoto komunistického zločince, popraveného v r. 1954?) Výsledkem jeho „aktivit“ byl vyhazov, na nějž pak tento exnáměstek zareagoval vydáním knihy o Babišovi. V ní zveřejnil sprostá slova, jež tehdejší ministr financí používal vůči podřízeným. Lidovci mu za to zatleskali a dokonce z té knihy předčítali v PS. Příliš tím ovšem ostatní poslance nezaujali.]

Pokud toto je onen „etalon mravnosti“, po němž „Piráti“ celou dobu svého angažmá v politice prahnou, tak to tedy „potěš koště“! Wagenknecht jistě není ten jediný a nejsprávnější „Pirát“. Z toho jej nepodezírám: je to především kariérista, jenž by se rád vyšvihl nahoru, ale neuvědomil si, že jím zvolené metody a nástroje nejsou to „pravé ořechové“.

Co se týká oné mladé senátorky za „Piráty“ A. Šípové: měl jsem možnost sledovat z televizního záznamu jedno její vystoupení v horní komoře Parlamentu. Počínala si dobře a nemohu k tomu nic namítnout. Bohužel – takoví ostatní zástupci „Pirátů“ nejsou. Vidíme to v Poslanecké sněmovně. Je to chaos, jen kňourání a naříkání, pár zmatených návrhů, které stejně nejsou schopni dovést k úspěšnému konci. Bohužel – jejich pobyt v PS žádným přínosem za celé ty tři roky nebyl a není. Během zbývajících osmi měsíců do voleb se to už asi nezmění. Zbývá se tedy s „Piráty“ ve vysoké politice rozloučit.

Mám-li to shrnout: „Piráti“ sice vzbudili velká očekávání, avšak výsledek jejich působení je více než skromný, v řadě případů dokonce problematický a sporný. Jediné, co se jim podařilo, je předvolební koaliční smlouva se STAN. Tu si po vyhlášení nálezu Ústavního soudu z 3. 2. 2021 mohou strčit za klobouk nebo někam jinam. K ničemu už to není, protože halasně vyhlašované spojenectví obou politických uskupení brzy skončí. Přesně tak, jak jsem to předpovídal od samého začátku.

Je-li to všechno, pak je to zoufale málo. Co je nám platná do největších detailů zpracovaná smlouva, když celkový výsledek jejich působení v politice představuje pouhý chaos, nerealistické návrhy na řešení současné situace a porušování vládních opatření proti koronaviru (= pobyt jejich poslanců v restauraci v PS)? Takové fiasko jsem nečekal ani já. Na krátkou dobu jsem totiž uvěřil tomu, že by „Piráti“ mohli vnést do naší politiky něco nového a prospěšného. Nic z toho se však nestalo – kromě nekonečných řečí a natřásání se před televizními kamerami.

„Piráti“ se již chystali na to, že po volbách budou sestavovat příští vládu, ale zatím nic hmatatelného nepředvedli. Jak chtějí řídit tento, pandemií „covidu-19“ těžce postižený stát? Že by doopravdy hodlali prosadit ty své šílené nápady, na které jsem čistě náhodou narazil na internetu? To by museli zavést vojenskou diktaturu a násilím to vnutit obyvatelstvu. Jinak by se jim to sotva mohlo podařit.

Obávám se, že I. Bartoš má již díky konzumaci marihuany tak poškozený mozek, že se ocitl zcela mimo realitu. Nic z toho, o čem „Piráti“ fantazírují, se jim za současného stavu v naší zemi nemůže podařit. To by museli nechat původní obyvatele někam přemístit nebo je po vzoru Hitlera či Velkého Maa nebo Stalina fyzicky zlikvidovat. Cenné rady, jak to provést, by jim mohl poskytnout např. Pol Pot, kdyby ještě žil. Ti všichni s tím měli své zkušenosti. Jak to celé s těmito diktátory dopadlo, dobře víme. Tudy cesta doopravdy nevede. Náš lid stále ještě není dostatečně ideologicky „zmasírovaný“. Strýček Soros platí málo a jeho české loutky nejsou dostatečně aktivní. Inu, za málo peněz ‒ málo muziky.

Proto „Piráti“ nemají šanci se svými fantasmagorickými nápady v naší politice uspět. Je třeba jim to sdělit včas, v předstihu, aby se k tomuto cíli zbytečně neupínali a aby si raději našli nějakou jinou „hračku“ na hraní. Politika je příliš nebezpečný terén, „zaminovaný“ prostor, v němž by mohli narazit, potkat nějaké krvelačné zvíře, které si na nich pochutná, nebo neopatrně šlápnout na dobře ukrytou minu. Ani v jednom případě to pro ně nemůže skončit dobře.

Ale protože nevěřím tomu, že naši politici usilují o to, co veřejně vyhlašují (jejich řeči jsou jen vějičkou na voliče, které nikdy nepromění v činy), podezírám také I. Bartoše, že to nemyslí vážně a že jen vypouští pokusné balonky, jimiž chce zaujmout veřejnost. Zatím mu na to lidi „skáčou“, ale jistě to nebude trvat dlouho.

V politice totiž platí také to, co i jinde v životě: Když chcete zjistit, co v kom je, stačí, když ho pustíte k práci. Obyčejně se velice rychle ukáže, zda na to má, nebo nemá. U „Pirátů“ jsem si stoprocentně jistý tím, že na to nemají a že všechny ty jejich politické tanečky mají jedinou motivaci: dosáhnout legalizace marihuany. Až se jim to podaří, zmizí z politiky a už o nich neuslyšíme. (Nedávné hlasování Sněmovny ukázalo, že většina stran vládní koalice spolu s lidovci a okamurovci jim v tom chtějí zabránit.)

A teď pár slov k těm některým chaotickým návrhům, které jsem si přečetl na internetu. Celkově je to snůška nesmyslů, jež jsou navíc neproveditelné – bez kordonu policistů či po zuby ozbrojených vojáků, kteří vykonávají rozkazy nějaké vojenské junty. „Dredatý“ I. Bartoš – jako šéf této junty – je natolik fantastická představa, že si ji ani nepřipouštím. Ale v zemi Josefa Švejka, Járy Cimrmana a absurdního dramatika Václava Havla je doopravdy možné úplně všechno.

─────

Jsou „Piráti“ komunisté dnešní doby?

I když to tak občas může vypadat, není tomu tak. Jde o podobnost jen zdánlivou, protože ideová východiska obou uskupení jsou jiná. Každé je totiž z „jiného těsta“…

O „Pirátech“ panuje přesvědčení, že jsou velmi aktivní a pracovití. To se týká i jejich „revolučních“ návrhů, kterak zlepšit náš život poté, kdy se tito nedočkaví hlasatelé nových pořádků dostanou k moci. Připomíná to myšlenkové zřídlo, jež náhle vytrysklo v budově ústředního sekretariátu KSČ (v budově dnešní centrály Komerční banky u Prašné brány).

Naši občané, kteří se netajili nadšením z toho, že nás osvobodila Rudá armáda v čele s velikým generalissimem J. V. Stalinem, se zároveň obávali toho, aby s nástupem komunistů k moci nezačali tito „agenti Moskvy“ uskutečňovat všechny ty „výdobytky socialismu“, s nimiž přišel V. I. Uljanov-Lenin a jeho pokračovatel J. V. Džugašvili-Stalin. Mezi lidmi z podhradí se tehdy šuškalo cosi o tom, že po nástupu komunistů k moci bude všechno znárodněno (správně: postátněno), že rolníci budou nahnáni do kolchozů a že se změny bolestivě dotknout i rodiny jako takové: ženy prý budou patřit všem a o výchovu dětí se budou starat státem zřízená kolektivní zařízení.

Nakonec z tohoto seznamu přišla řada pouze na první dva body onoho zamýšleného programu. A paradoxně ty dva poslední záměry došly svého naplnění jen zčásti. Kolektivistická výchova sice zavedena byla vznikem koedukonaných škol a zřízením „jeslí“ (pro nejmenší děti: kojence a batolata) a „mateřských škol“ (pro starší děti předškolního věku). Nejmenší odvahu ke změnám projevila KSČ právě v otázce rodinného života a postavení žen v manželském svazku.

Nakonec se z komunistů „vyklubali“ ještě větší konzervativci, než byli lidovci. Rigidnost KSČ v tomto směru byla až udivující. Až do pádu komunistického režimu dokázali spolustraníci „zatápět“ svým nemravným funkcionářům jenom kvůli jejich nevěře nebo proto, že se rozvedli se svou „zákonitou“ manželkou a další přednost milence. Jednota v těchto záležitostech nepanuje ani po r. 1989, např. v otázce registrovaného partnerství či „manželství“ pro gaye a lesby.

Polovičatost a zvláštní záliba v dvojsmyslných názvech (Češi v tom nemají konkurenci široko daleko) se projevila mimo jiné v tom, že tato pojmenování se zásadně lišila od toho, co se vžilo v našem okolí, např. v SSSR, který se po r. 1948 stal naším novým vzorem. Pojem „jesle“, k němuž se na návrh J. Maláčové náš systém předškolního vzdělávání opětovně vrací, evokuje ony jesličky, v nichž ležel malý Ježíšek po svém narození v Betlémě.

Dosud používané pojmenování „dětská skupina“ nebo „lesní školka“ působí příliš „úředně“, utilitaristicky. „Jesle“ se nám líbí víc, třebaže většina občanů o významu tohoto slova a jeho historickém základu vůbec nepřemýšlí. (Paradoxní je, že v době, kdy A. Zápotocký dětem zvěstoval v r. 1952, že Vánoce budou nově spojovány nikoli s Ježíškem a jesličkami, ale s Dědou Mrázem, kterého k nám „importovali“ komunisté, jsou u nás zaváděny právě ony „jesle“ – jako zařízení pro nejmenší děti.)

Podobně je tomu s označením „mateřská škola“. Toto pojmenování vymyslel „učitel národů“ J. A. Komenský. Němci používají pro totéž zařízení název „Kindergarten“ (= dětská zahrada), které evokuje představu dětí hrajících si v zahradě plné rozkvetlých stromů a keřů, kde je místo i pro dětská pískoviště. Rusové (v dobách SSSR) používali obdobné pojmenování: „dětský sad“, což je téměř doslovný překlad z němčiny.

Původní Komenského „škola mateřská“ představovala v systému celoživotního vzdělávání člověka, jak o tom náš pedagogický reformátor uvažoval, onu nejranější fázi: od narození dítěte až po jeho nástup do elementární (obecné) školy. Tady se o veškerou výchovu starala matka, díky níž se dítě naučilo mluvit a postupně si osvojilo základní dovednosti a návyky potřebné pro další život.

─────

Tento malý historický exkurs jsem si dovolil zařadit proto, abych upozornil na nápadnou shodu mezi „revolučními“ návrhy někdejších členů KSČ z doby po r. 1945 s dnešními „Piráty“. A abych nesrovnával věci nesrovnatelné a nesourodé, musím to celé doplnit ještě o jednu podstatnou informaci: Návrhy komunistů byly tehdy motivovány ideologicky a jejich výsledkem mělo být nastolení spravedlivějšího uspořádání společnosti pro široké vrstvy obyvatelstva.

Kvalita života se měla zásadně změnit k lepšímu v porovnání s negativními stránkami tzv. masarykovské Československé republiky (s hospodářskými krizemi a s nimi spojenou nezaměstnaností a bídou). Vysvětlovat to dnes mladým lidem, kteří si zvykli na pohodlný život v relativním blahobytu, je velice obtížné. Ne všem lidem u nás se žilo v letech 1918-1945 dobře.

Komunisté (po r. 1945 ve spolupráci s ostatními stranami „Národní fronty“) usilovali o zajištění těchto práv a změn v životě společnosti: práva na práci (změnilo se v povinnost pracovat), odstranění nezaměstnanosti (změnilo se to v „umělou“ zaměstnanost, ba „přezaměstnanost“), odstranění nerovnosti mezi třídami a vrstvami tehdejší společnosti (změnilo se to ve zneužívání postavení členů KSČ, kteří se stali občany „první kategorie“).

Opodstatněnost některých komunistických návrhů byla nicméně zřejmá. Jejich uskutečňování (např. násilná kolektivizace venkova, represe vůči tzv. třídním nepřátelům) se však odehrávalo necitlivě, formou administrativního vynucování centrálně vydávaných direktiv, ale i za cenu násilí a nespravedlivého postihu jinak smýšlejících osob.

Komunisté ovšem potlačovali opoziční názory i ve vlastních řadách a „odbojníky“ trestali tím, že se zbavovali těch členů, kteří odmítali bezmyšlenkovitě jen na všechno přikyvovat. Přesto vnitřní rezistence a „rebelování“ nespokojených straníků neměly dostatečnou sílu na to, aby mohly tento byrokratický moloch porazit nebo přimět jej k dílčím změnám. Proti názorovému monolitu, jenž byl účelově posilován strachem z možných represí, nebylo v podstatě obrany.

Z hlediska historického vycházela ideologie KSČ z tradic sociáldemokratismu. Formálně sice převažovala Kominternou prosazovaná zásada „proletářského internacionalismu“ (na rozdíl od tzv. demokratických stran, jež se hlásily k národnímu programu a tradičnímu vlastenectví), avšak po r. 1989 došlo i v tomto směru k výraznému oslabení tohoto principu. Ten zůstal omezen výhradně na přetrvávající sympatie vůči všemu, co nějak souvisí s dnešním Ruskem a bývalým SSSR.

Dochází naopak k posílení do té doby potlačovaného „vlastenectví“. Po celou dobu komunistického režimu se u členů KSČ projevoval jakýsi skrytý zápas mezi oním „internacionalismem“ a „vlastenectvím“. (Vznikaly až komické pokusy sloučit obě tyto zásady v novou ideovou jednotu: „Vlastencem je ten, kdo miluje Sovětský svaz, Rudou armádu a soudruha Stalina.“) Při ohledu na naši současnou politickou scénu pak chtě nechtě docházíme k dříve obtížně představitelnému zjištění, že stranami nejvíce „vlasteneckými“ jsou: KSČM a SPD (T. Okamury). Rozum některých lidí to sice „nebere“, ale tak tomu doopravdy je. Nic s tím nenaděláme.

Proto pátrat po „vlastenectví“ u stran naší tzv. opozice by bylo ztrátou času. Naši poslanci si umístili bystu velkého vlastence 19. století, F. L. Riegra, dokonce na chodbu PS, kde se rádi nakrucují před televizními kamerami a vyprávějí nám pohádky o naší politice, avšak téměř nikdo z nich skutečným vlastencem není. Kdybyste se kohokoli z nich zeptali, co to je za osobnost, u jejíž bysty stojí, nebudou schopni jeho jméno vyslovit ani zdůvodnit, proč tam byl umístěn. A Rieger musí mlčet, protože je již 118 let po smrti.

Co se týká „mrtvé“ ČSSD, která by se ráda zachránila, ale její vedení neví, jak to udělat, tak tam je to ještě smutnější. Že nejsou vlastenecké nové subjekty, jež vznikly po r. 1989, můžeme snadno pochopit. „Sametová revoluce 1989“ byla výsledkem působení atmosféry kosmopolitismu, nadšeného evropanství („návrat do Evropy“) a začínající globalizace.

Dnes jsme však někde úplně jinde: díky hospodářské a úvěrové krizi z r. 2008 i dnešní krizi „koronavirové“. Naši sociální demokraté se naposledy chovali jako vlastenci v době tzv. Protektorátu, kdy mnoho členů této strany bylo uvězněno nacisty, ale i po r. 1948, kdy ve vězení skončili bývalí členové a funkcionáři této předúnorové strany, kteří se postavili proti sjednocení s KSČ (tzv. slučovací sjezd se konal dne 27. 6. 1948).

Pokud bychom tady někde chtěli hledat „Piráty“, nenajdeme je. Jsou velmi mladou stranou, která se navíc do tohoto tradičního politického schématu, jak se etabloval po r. 1989, nehodí. Působí již na první pohled jako cizorodý prvek. Jejich ideologie nevychází (na rozdíl od KSČ a KSČM) z národní minulosti, nýbrž je produktem nadnárodních politických a ekonomických struktur.

Ze všech politických uskupení je právě „Česká pirátská strana“ jako jediná nekompatibilní s ostatními stranami a hnutími. Proto jako paradox působí již dojednaná předvolební koalice se STAN. (Tato „regionální“ strana představuje hybrid, tvořený z odpadlíků stávajících stran, včetně těch zaniklých.) Rozpad tohoto účelového „spojenectví“ je jen otázkou krátkého času.

U vědomí všech výše popsaných skutečností by nás proto neměly překvapovat návrhy na náš „lepší“ život pod knutou jejich „příštího premiéra“ – vystudovaného knihovníka Ivana Bartoše. „Pirátům“ například vadí lidé starší 70 let, tedy osoby v postproduktivním věku, kterým tato země vděčí za to, že je tak bohatá a že dnešní reprezentace má z čeho rozhazovat peníze.

Třebaže někteří z těchto starších spoluobčanů by mohli ještě pracovat a vykonat mnoho užitečného pro tuto zemi, nikdo z kruhu těch mladších, kteří už se třesou na to, kdy budou moci konečně vládnout, o to zjevně nestojí. Pak by se totiž v plné nahotě vyjevilo, že tito mladí „revolucionáři“ kromě ničení toho, co tu vytvořily celé generace před nimi, sami nejsou schopni ničeho: kromě hloupého žvanění o tom, co by udělali, kdyby nebyli tak líní.

Také tato skutečnost mně připomněla atmosféru, kterou vnesli do společnosti po r. 1945 komunisté. Nejlépe to charakterizoval oblíbený slogan z doby po r. 1948, kdy KSČ začala budovat své „světlé zítřky“. Ten zněl: „Dědeček, babička ujídají chlebíčka.“ Jako by se nám vrátila již překonaná etapa vývoje. Lidé v postproduktivním věku se v 19. století nazývali „výminkáři“. Poté, kdy předali svůj statek mladým hospodářům, byli až do konce života odkázáni na jejich slušnost, ohleduplnost a milosrdenství. Když tito mladí nestáli za nic a byli navíc špatně vychováni, čekal je hlad, život v bídě a ponížení.

Ano, dnes mají důchodci státem garantovanou a vyplácenou dávku, která jim zajistí přežití. Někteří jsou na tom lépe než mladé rodiny s dětmi. To je objektivní fakt. Dostávají však pouze to, na co si sami vydělali celoživotní prací. Na rozdíl od některých mladých, zejména těch, kteří se tlačí do politiky, protože tam se vydělávají penízky snadněji než kdekoli jinde. Z nich mnozí nikdy nikde nepracovali a kromě hloupého žvanění nic nedokázali.

Opravdu tady kdosi chce, abychom se vraceli až kamsi do 19. století, kdy sociální rozdíly mezi lidmi byly obrovské a kdy nebylo možné se spolehnout na mezigenerační solidaritu? Kdybychom to nechali pouze na jednotlivých rodinách, ať si to vyřeší samy, dopadlo by to nejspíš špatně. Řada rodin nefunguje a „koronavirus“ to ještě všechno zhoršil. Někde se rodinné vztahy (díky „ponorkové válce“) dostaly až na úplnou hranu. Bez součinnosti státu s tím nepohneme.

─────

Návrhy „Pirátů“ by nás mohly přijít hodně draho!

Níže uvedené návrhy byly publikovány v „Parlamentních listech“ ‒ jako reakce jednoho ze čtenářů, který podklady pro svůj příspěvek čerpal z úředních materiálů této strany: z databáze Poslanecké sněmovny.(31. 1. 2021, 10:58:27). Přiznám se, že to silně připomíná protižidovská opatření nacistického režimu v Německu z doby před začátkem holocaustu:

1.Starším lidem nad 70 let odebrat řidičské průkazy kvůli lepší bezpečnosti na silnicích.

Ano, někteří důchodci již nejsou tak zdraví a pozorní jako ti mladí, přesto se však snaží chovat na silnicích zodpovědně. Jak je prokázáno statisticky, nejvíce nehod způsobují právě mladí řidiči (18-23 let).

2. Starším lidem nad 70 let odebrat volební právo pro neschopnost „správné“ volby.

Je to jednoduché: Problém této „vysazenosti“ vůči starým lidem plyne asi z toho, že odmítají volit „zparchantělé“ strany, včetně „Pirátů“.

3. Starším lidem nad 70 let doporučit, aby nechali ve svém bytě bydlet mladé lidi a odešli do domova důchodců.

Po zkušenostech s masivním šířením pandemie „koronaviru“ právě v těchto pobytových a sociálních zařízeních pro důchodce se dá očekávat, že dosavadní tlak na umístění v těchto domovech se výrazně zmírní. Staří lidé budou raději žít až do úplného konce doma, ve svém, a tam budou i umírat, jak tomu bývalo dřív. Rozdíl bude pouze v tom, že kdysi to bývalo v kruhu nejbližších rodinných příslušníků. Dnes budou umírat v osamění a v nedostatku.

4. Staré lidi, kteří už nikoho nemají a jsou nemajetní, ukládat do společných hrobů. Stát tím prý ušetří.

Již dnes existuje problém se zvyšujícím se počtem kremací zemřelých osob, které jejich příbuzní nejsou ochotni zaplatit. Proto musí tyto náklady hradit příslušná obec. Pro řadu občanů je částka za pohřeb (10-20 000 Kč) příliš velkým zásahem do rodinného rozpočtu: prostě na to peníze nemají.

5. Stát by měl přijmout migranty, postarat se o ně a dát jim byty.

Samozřejmě poté, kdy tyto byty budou odňaty těm starým občanům, kteří skončí nuceně v domovech důchodců.  Nebudu se zabývat otázkou, jaký by byl přínos těchto migrantů pro tento národ a pro tuto zemi. Zkušenosti z evropských států, které jim otevřely v r. 2015 dveře dokořán, jsou více než tristní. Němci si tím „zadělali“ na problémy, které budou řešit nejméně deset let, než se to „vstřebá“. A to mají zkušenosti s generací „gastarbeiterů“ z Turecka: dnešní migranti se chovají úplně jinak a nemají zájem o asimilaci většinovou společností.

6. Aby naše zdravotnictví nebylo tak zatíženo, poskytovat starým lidem nad 70 let jen základní zdravotní péči.

Tento stav existuje fakticky již dnes. Každý, kdo má zkušenosti s touto péčí v nemocnicích, to dobře ví od svých rodičů či dalších příbuzných. Pro staré lidi se dělá minimum, protože prý jen zbytečně zabírají místa v nemocnicích. Nadstandardní péče se poskytuje pouze skupinám „vyvolených“.

7. „Piráti“ chtějí, aby si občané (bez věkového omezení) brali hypotéky na byty pro migranty.

Znamenalo by to uvržení lidí, včetně těch v produktivním věku, do ekonomického „otroctví“. Hypotéka, jak známo, je závazek pro velkou část života. Je to riziko, které může člověka přivést až k pádu do bídy, insolvence a exekuce. To není v zájmu nikoho, kdo to myslí s touto zemí dobře.

─────

Přiznám se, že při čtení těchto „návrhů“ (ještě mi tam chybí „eutanazie“ pro ty staré a bude to kompletní) se mi vybavilo „dobrodiní“ nacistických pohlavárů, kteří taky hodlali pozvednout život Němců na vyšší úroveň a zajistit pro své soukmenovce dostatečně velký „Lebensraum“. Úplně mi z toho naskočila husí kůže. Také já totiž patřím do oné věkové kategorie, která „Pirátům“ tolik vadí.

Ať se proto nikdo nediví, že si nepřeji, aby tito „cucáci“ a nýmandi, kteří ještě v životě nic nedokázali, mohli rozhodovat o zbytku tohoto národa!

─────

Závěr:

„Piráti“ představují nebezpečnou levičáckou chásku, která není kompatibilní se stávajícími politickými stranami a hnutími, jak se postupně etablovaly po roce 1989 v naší politice. (Údajná předvolební koalice se STAN je jen pokus o „propašování“ této pidistraničky regionálního typu do PS. Toto účelové spojenectví nemůže politicky fungovat ani přežít do doby po volbách.)

Kdyby se jim (= koalici „Pirátů“ a STAN) podařilo natrvalo „usadit“ v nejvyšších patrech politiky, neřku-li dostat se do vlády či jí dokonce šéfovat, bylo by to největší neštěstí v našich novodobých dějinách. Nesrovnatelně větší, než bylo uchvácení státu komunisty po Únoru 1948. Dejme si proto pozor na to, abychom nenalítli líbivým řečičkám těchto „revolucionářů“!

Za normálních okolností, poté, kdy se lidem otevřou oči a pochopí, do čeho nás „Piráti“ chtějí zatáhnout, by tato strana měla z PS vypadnout. Bude to spravedlivá odměna za její pokrytecké působení. Jedno české přísloví říká: „Podvod a klam zradí se sám.“

7. 2. 2021

‒ RJ ‒

P. S.

Dnešní (7. 2. 2021) vystoupení I. Bartoše v diskusním pořadu „Otázky V. M.“ bylo jen dalším mlácením prázdné slámy tohoto domýšlivého a nesoudného „knihovníka“. Neumím si představit, který podnikatel by tohoto žvanila a politického komedianta zaměstnal. „Piráti“ se po více než třech letech pobytu v PS spolehlivě zařadili mezi ostatní, „tradiční“ strany: jen samé řeči, ale žádné skutky. S tím sotva ty podzimní volby vyhrají. Měli by slétnout z nebeských výšin zpátky na zem a začít konečně něco dělat. Již včera bylo pozdě.

7. 2. 2021

‒ RJ ‒