Svobodné noviny na internetu

Je málo jedinců, kterým se poštěstí dožít se stovky. A ještě méně těch známých osobností, jež se tohoto jubilea dožívají v plné svěžesti, jakou by jim mohli závidět dnešní třicátníci a čtyřicátníci. Jedním z těchto šťastlivců je slavný cestovatel a spisovatel, rodák z Plzně, žijící již více než šedesát let ve Zlíně – Ing. Miroslav ZIKMUND. Narodil se právě před sto lety ‒ 14. února 1919.

Nejen nedávno zesnulý etnograf a folklorista PhDr. Karel Pavlištík (†7. 12. 2018), ale i cestovatel Ing. Miroslav Zikmund patří k těm mimořádně vzácným lidem, které jsem měl možnost osobně poznat již před mnoha desítkami let – v 60. a 70. letech 20. století. Ze Zlína totiž pocházím a po celý život se do tohoto města vracím. Oba jmenovaní patřili ke statečným, neokázalým disidentům (na rozdíl od mnoha pohotových a přičinlivých konjunkturalistů), kteří po r. 1989 pomáhali obnovit svobodu a demokracii v kraji, jenž byl morálně těžce poznamenán čtyřicetiletou diktaturou komunistů.

A bohužel – ani jeden ze jmenovaných neměl to štěstí, aby se mu dostalo odpovídajícího společenského (a politického) postavení, jaké si zasluhoval. Namísto těchto autentických osobností se do vedení města Zlína a Zlínského kraje dostaly po roce 1989 nejrůznější neosobnosti. To platí zejména o dvou jedincích, kteří doputovali (lépe: „přivandrovali“) do Zlína ze sousedního okresu Vsetín: MUDr. M. Adámkovi (STAN) a Ing. J. Čunkovi (KDU-ČSL). Je to velká ostuda, kterou občané Zlína dovolili. Pochvalu si za to rozhodně nezaslouží.

[Doplňující informace: Vsetín býval v dobách komunistického režimu ještě větší „baštou“ ortodoxních bolševiků než samotný Gottwaldov (Zlín).]

Sluší se ještě připomenout, že K. Pavlištík i M. Zikmund se stali „motorem“ událostí roku 1968 (hlavně po vojenské invazi), ale i „sametové revoluce“ 1989 a krátkého období do svobodných voleb v červnu 1990. M. Zikmund byl tehdy kandidátem na poslance Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR a K. Pavlištík kandidátem na poslance do České národní rady – oba za Občanské fórum (OF). Bohužel – nedostali tak vysoký počet hlasů, aby se volenými zástupci lidu v těchto zákonodárných sborech stali.

Namísto nich byli do vrcholné politiky „prostrkáni“ nejrůznější kariéristé, kteří zlínskému regionu slibovaný rozkvět nepřinesli. Tento tristní stav trvá dodnes. Za posledních třicet let se z někdejšího sídla Baťova obuvnického impéria stalo upadající regionální centrum s nedostatkem pracovních příležitostí, přetíženou tranzitní dopravou a neustále se zhoršujícím životním prostředím. Smutná bilance posttotalitního období, od něhož si řadoví občané tolik slibovali. Také pro Zlín dnes platí, že se začíná vylidňovat, podobně jako další někdejší centra průmyslové výroby u nás (např. Ostravsko).

─────

Po změně režimu se M. Zikmund pokusil navázat na cestovatelskou kariéru H+Z, která byla násilně přerušena sovětskou okupací z roku 1968 (tentokrát již bez nemocného J. Hanzelky). V 90. letech 20. století podnikl dvě výpravy do Austrálie. O jeho cestách se tehdy moc nemluvilo a věděl o nich jen málokdo.

Právě v době mezi druhou australskou cestou a plánovanou výpravou na Sibiř jsem s M. Zikmundem dělal rozhovor pro tištěné „Svobodné noviny“. Uskutečnil se během jedné z mých návštěv u rodičů ve Zlíně – dne 12. 8. 1996. Dva dny nato, 14. 8. 1996, M. Zikmund odlétal do Irkutska, aby se skupinou spolupracovníků navázal na legendární cestu po SSSR (je popsána v knize „Zvláštní zpráva č. 4“ a byla vydána v  r. 1990), kterou dvojice H+Z podnikla v 60. letech 20. století.

─────

Z uvedeného rozhovoru, starého 23 let, nabízím čtenářům SN tři otázky a odpovědi na ně:

● Poznal jsem Vás v prvních letech tzv. normalizace, kdy jste žil v ústraní ve Zlíně – jako emigrant ve vlastní zemi. Přesto jste zůstal slušným člověkem, kterého nezlomila ani nepřízeň osudu. Jaká byla Vaše „normalizační“ léta?

Normalizační léta? Těch bylo dvacet, dokonce o nějaký ten měsíc víc: od osmašedesátého roku až do osmdesátého devátého. Víte, takhle: My jsme nakonec nepodlehli tomu, čemu několik lidí, a dokonce z okruhu našich známých, podlehlo, že padli na kolena a odprošovali. To jsme neudělali. A myslím, že nemáme čeho litovat. Ani Jirka Hanzelka, ani já.

● Když přišel Listopad 1989, bylo logické, že se Vaše jméno objevilo mezi představiteli tehdejšího Občanského fóra ve Zlíně. Proč jste po zkušenostech z předchozích let vstoupil znovu do politiky?

To je omyl. Já jsem do politiky vůbec nevstoupil. Na nějaký čas vstoupil do „politiky“ Jiří Hanzelka jakožto poradce české vlády, ale já jsem do politiky nevstoupil. Byl jsem u zrodu Občanského fóra. Ale skončilo to v době, kdy mě moji přátelé z OF přesvědčovali, abych kandidoval do parlamentu. Tehdy jsem řekl: „To je moje podaná ruka“, abych to řekl zdvořile. Protože se domnívám, že politiku mají dělat mladší lidé, nikoli starci, kteří už svoje vykonali, a dokonce na jiných „frontách“. Já jsem ještě kandidoval v roce 1990 s podmínkou, že budu až na posledním zvolitelném místě. Tak tím jsem splnil přání nebo dokonce prosby mladších kolegů z Občanského fóra a přiznám se: Byl jsem velice rád, že počet preferenčních hlasů, i když byl asi kolem 80 tisíc, nedosáhl té hranice, že bych se musel posadit do parlamentu.

● Jako cestovatel jste se naučil být kritickým pozorovatelem života kolem sebe. Co se Vám líbí a co naopak nelíbí na vývoji, který naše společnost nastoupila po Listopadu 1989?

Líbí se mně to, že jsme se prostě „vybabrali“ z toho marasmu, do kterého nás vtáhl Únor 1948, kdy jsme ztratili kontakt se světem, kdy jsme se stali takovým provinciálním záhumenkem, který byl odříznut od celosvětového vývoje. No, že samozřejmě se nedá všecko udělat z neděle na pondělek nebo z úterka na středu, to je logické. To nemůže ani sebevětší kouzelník švihnutím proutku. Že to naše včleňování do Evropy má potíže a trampoty, to je naprosto samozřejmé. Vidím v tom především, já bych řekl, až nezřízenou touhu některých jedinců, a bohužel jich je dost, po moci, po penězích, po rychlém zbohatnutí, po tom, aby na úkor jiných lidí, kteří pracují, se dostali k bezpracným ziskům. Tak to považuju za něco naprosto nemorálního a odsouzeníhodného. (Převzato z tištěných SN č. 9/1996, str. 7)

─────

Nad slovy cestovatele M. Zikmunda by se měli zamyslet především naši dnešní politici. Těch úplně „čistých“, jsou-li tam vůbec nějací, je jako šafránu. Troufám si odhadnout, že na jejich spočítání by mi stačily prsty jedné ruky. Ti ostatní jsou jen političtí rutinéři, nejrůznější kariéristé a „podržtašky“, jakož i všelijací nedocenění „géniové“.

S odstupem oněch 23 let od publikování tohoto rozhovoru se ukazuje, že naše vnitropolitická situace je nesrovnatelně horší, než byla tehdy, v „divokých letech devadesátých“, kdy se někteří novodobí „zlatokopové“ pokoušeli „vyrejžovat“ na českém Klondiku co nejvíc zlata a mít z toho maximální „vejvar“. Ano, také naše současná vláda i obě komory Parlamentu ČR jsou plné jedinců, o nichž M. Zikmund tenkrát hovořil. A jistě by to zopakoval, kdyby se ho na to někdo zeptal i dnes.

Je potěšitelné, že 100. narozeniny cestovatele a spisovatele M. Zikmunda se dočkaly tak velké publicity. Horší je však fakt, že toto významné jubileum je našimi novináři zmiňováno izolovaně ‒ jen jako takové. Vzpomínán a oslavován je spíše „jubilant“, méně už jeho pozoruhodný život a jím vykonané celoživotní dílo, jež si zaslouží všeobecnou úctu i obdiv.

Vždyť by stačilo, kdyby si lidé přečetli alespoň jeden cestopis od J. Hanzelky a M. Zikmunda! Jejich knihy patřily k tomu nejcennějšímu, co měli moji rodiče ve své knihovně. Již jako kluk jsem měl proto možnost se s nimi seznámit – spolu s Robinsonem Crusoe či verneovkami.

Bohužel – žijeme příliš rychle a povrchně, a proto je láska ke knihám a výchova ke čtenářství u našich dětí zanedbávána. Naše mladá generace dává spíše přednost internetu nebo televizi. Ochuzuje tím sama sebe.

Ještě jednou: Pane M. Zikmunde, pevné zdraví do dalších let!

14. 2. 2019

PhDr. Rostislav Janošík