Svobodné noviny na internetu

Motto: „Duševní mrzáctví některých českých politiků a umělců táhne naši zemi spolehlivě ke dnu.“ (R. J.)

Česká i československá kultura zažila nejedno vzedmutí vlny servility, pokrytectví a falešného vlastenectví. K nejostudnějším chvílím patřilo „oplakávání“ zastupujícího říšského protektora – R. Heydricha († 4. 6. 1942). Bylo to poté, kdy se lékařům z Bulovky nepodařilo zachránit smrtelně zraněného „pražského řezníka“, kterého na onen svět poslala skupina statečných odbojářů z výsadku „Anthropoid“. Tryzna za zemřelého se tehdy konala jak v Národním divadle, tak i na Václavském náměstí. Z Hlavního nádraží pak Heydrichova rakev putovala vlakem do Berlína, kde se konalo pietní rozloučení další – tentokrát i za přítomnosti nacistických špiček včetně A. Hitlera.

Druhým ostudným shromážděním bylo to, které se uskutečnilo dne 28. 1. 1977 v Národním divadle, na němž došlo k podpisu tzv. Anticharty. Někteří naši zbabělí umělci až do konce svého života lhali veřejnosti, že prý podepisovali nikoli odsouzení textu Charty 77, nýbrž jen jakousi prezenční listinu. Jak naivní výmluva! Proč by se soudruzi organizátoři této manifestační akce obtěžovali kvůli tomu nechat natisknout jmenovité seznamy těchto osob? Hloupější výmluvu si lze doopravdy jen stěží představit. Svědčí to hlavně o prohnilosti našich tehdejších zástupců kultury.

Obě zmíněné události se odehrály nikoli náhodou v prostorách „zlaté kapličky nad Vltavou“ – Národního divadla (ND) v Praze. Přesto není třeba pochybovat o tom, že obě akce byly vynuceny tehdy vládnoucím režimem: nacistickou a komunistickou diktaturou. Toto obludné morální selhání našich umělců se od těch dob pokoušejí všelijací „advokáti“ omlouvat atmosférou doby. Je to chabá výmluva. Vždyť v každé době žili lidé stateční a vedle nich zbabělci. Jiné to nebylo ani tenkrát. Vina dotyčných osob proto není o nic menší ani po desítkách let.

A pak tu byly „události“ naprosto spontánní, v podstatě neorganizované, k nimž nikdo nikoho nenutil ani ho nepřemlouval, aby se tak hanebným způsobem zachoval. Sem patří například „orgie“ servility a pokryteckého vnucování se našich umělců v souvislosti se 70. narozeninami sovětského diktátora J. V. Stalina (1879-1953).

Prolistujeme-li si většinu novin a časopisů z té doby, dostaneme poměrně barvitý obrázek o míře zaprodanosti a ideologického pomatení naší „umělecké fronty“ – krátce po Únoru 1948. Nejen zmíněné narozeniny J. V. Stalina, nýbrž i jeho smrt (1953) se staly vhodnou příležitostí, jak si přihřát svou politickou polívčičku a prokázat ideovou „zralost“ ve službách diktátorského režimu. Na povrch tak vyhřezlo to nejhorší, co v některých „umělcích“ dlouhá léta dřímalo a k čemu se odhodlávali jen pod vlivem notné dávky alkoholu. Protože střízlivý člověk by takové bláboly nemohl napsat. Ještě dnes se z toho slušným lidem zvedá žaludek.

A opět: Někteří z těchto rádoby umělců dodnes vydávají tyto pokleslé plody své tvorby za „hříchy mládí“ či za „mladickou nerozvážnost“. Stále totiž u nás chybí odvaha přiznat si pravdu a pojmenovat věci pravým jménem. Živoucím důkazem jsou dosud tvořící autoři: stalinský básník Pavel Kohout, který ještě i dnes píše (naposledy sepsal text otevřeného dopisu M. Zemanovi. Autor oslavných básní o Stalinovi a Gottwaldovi kárá našeho pana prezidenta. Jak úsměvné!), jakož i spisovatelka Eva Kantůrková (dříve Šternová), která se nezapomenutelně zapsala do dějin naší žurnalistiky v r. 1951 účastí na štvavé kampani proti tzv. vrahům z Babic.

[Organizátoři této provokace StB vůči sedlákům, kteří odmítali vstupovat do JZD, měli na svědomí smrt čtyř místních funkcionářů KSČ a lidové správy. V soudním procesu bylo odsouzeno k smrti 8 osob, mezi nimi tři římskokatoličtí kněží: P. Václav Drbola, P. František Pařil a P. Jan Bula. Tento vykonstruovaný soudní proces s tzv. nepřáteli lidu patří k nejostudnějším kapitolám z dějin naší poúnorové justice. Hned po něm je „antisemitský“ proces s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským v listopadu 1952. V něm bylo 11 osob židovského původu odsouzeno k trestu smrti provazem; další tři osoby, rovněž židovského původu, dostaly doživotí.]

Popisek: Některé ze signatářů tzv. Anticharty zachytili pohotoví fotografové přímo při „činu“. Na fotografii zleva: zpěvačka Y. Simonová (za ní stojí M. Chladil), vpravo od ní K. Gott a první zprava F. R. Čech (s připravenou propisovačkou v ruce). Má to ten M. Zeman pěkné „kámoše“, jen co je pravda! Právě tato fotografie totiž usvědčuje F. R. Čecha, pravidelného hosta „hradní“ televize Barrandov, jak z přítomnosti v Národním divadle 28. 1. 1977, tak i z toho, že Antichartu podepsal, třebaže dnes tvrdí, že to není pravda. Fotka je nejlepším důkazem o prolhanosti tohoto rádoby umělce, autora známých normalizačních odrhovaček typu „My máme parní stroj“ a dalších přitroublých slátanin.

─────

V těchto dnech se naše kulturní obec rozloučila se dvěma umělci z naší nejstarší generace: hercem L. Munzarem a režisérem V. Vorlíčkem. Je to smutné, ale tak už to na světě chodí. Odcházejí ti poslední, kteří vtiskli svou pečeť našemu dramatickému a filmovému umění. Kumštýři tělem i duší nás opouštějí jeden po druhém. Brzy tu zůstanou jen umělci druhé a třetí kategorie. Ti prvotřídní vymírají, ale jejich plnohodnotnou náhradu jsme si nedokázali vychovat.

Kdybychom loučení s těmito dvěma umělci sledovali bez bližších znalostí jejich osudů, mohli bychom nabýt mylného dojmu, že odešli velikáni nedostižných kvalit. Ne každý to tak ovšem vidí. Také v tomto případě platí, že není na světě ten, kdo by se zavděčil lidem všem. Oba zesnulí umělci patřili k mimořádně bohaté generaci, jejíž příslušníci se narodili ve 30. letech 20. století. Také těmto dvěma lze leccos vytknout, protože nikdo z nás není bez chyb. Ale i pochválit, když je za co…

To, co se nám po Listopadu 1989 nepovedlo, je skutečnost, že si stále něco nalháváme, zamlčujeme nepohodlná fakta a neříkáme celou pravdu. Její kousíček, nikoli nepodstatný, si stále necháváme pro sebe, protože se jaksi nehodí do onoho vybájeného obrazu o skvělých umělcích a ještě lepších lidech. A to všechno navzdory tomu, že se říká: „O mrtvých jenom dobře.“ K tomu dodávám: A vždy podle pravdy, byť by byla jakákoliv.

Když koncem ledna 2019 zemřel herec Luděk Munzar († 26. 1. 2019), předháněly se naše sdělovací prostředky v oslavných ódách na tohoto umělce. Ne že by si tyto pocty nezasloužil. Najednou si na něho vzpomněli všichni, kterým vůbec nevadilo, že on ani jeho manželka, J. Hlaváčová, po celé polistopadové období nebyli součástí uměleckého souboru ND, ačkoli patřili k tomu nejlepšímu, co naše dramatické umění mělo.

Jak už to u nás bývá zvykem, nedozvěděli jsme se nic o tom, proč tam již tři desítky let nejsou. Jako by to vůbec nebylo důležité. Přesto jsme si museli vyslechnout přehled o tom, co všechno L. Munzar jako herec (divadelní, filmový a televizní) během svého života vykonal, a nebylo zapomenuto ani jeho skvělé mistrovství v dabingu a recitaci. Přesto téměř nezaznělo, že on ani jeho žena nepodepsali tzv. Antichartu. Na rozdíl od těch, kteří v ND stále působí – a všude je jich plno.

Jistě nikoho nepřekvapím, když budu konstatovat, že L. Munzar byl originálním umělcem a člověkem všestranných zájmů (automobilismus, letectví), který se ve své práci projevoval jako perfekcionista a umělec ze „staré školy“, pro kterého bylo typické, že byl vždy výborně na svou roli připravený. A to na rozdíl od nejrůznějších „přeborníků“ v improvizaci.

[Improvizace může být vrcholem umění, nesmí se však stát náhradou za chybějící přípravu herce na svou práci. Herec, který není schopen svou roli pamětně zvládnout, na divadelní prkna nepatří. Kde jsou ty časy, kdy herci museli umět deklamovat?]

Z nepřehlédnutelné řady nejrůznějších rolí L. Munzara mám dodnes tohoto herce zafixovaného jako hlavního hrdinu Dietlova televizního seriálu (jednoho z nejlepších) „Synové a dcery Jakuba Skláře“. Vzpomínám si také na jeho účinkování ve Stroupežnického „Našich furiantech“ – při znovuotevření ND v listopadu 1983. Klasický Stroupežnický, nikoli jeho karikatura, kterou o pár let později inscenoval J. A. Pitínský. Kromě toho jsem si vždy Munzara vážil jako vynikajícího recitátora. Za vůbec nejlepší výkon dodnes pokládám jeho přednes Halasovy básně „Já se tam, vrátím…“

Ano, herec s nezaměnitelným hlasem, rovný chlap a slušný člověk L. Munzar bude české kultuře chybět. Ačkoli nepatřil k obhájcům komunistického režimu, byl veřejností vnímán jako jeden z těch, jejichž umělecká dráha oficiálně skončila s tímto režimem. To, že z ND v r. 1990 i se svou manželkou odešel, bylo především výrazem nesouhlasu se směřováním tohoto vrcholného stánku našeho dramatického umění. Dnes již ND není tou nejvýznamnější scénou, kterou od r. 1883 vždy bývalo. Munzarův instinkt se ukázal jako správný a pravdivý.

Do „zlaté kapličky“ se nicméně vrátil – symbolicky v rakvi – u příležitosti posledního rozloučen. Trochu smutná záležitost, která svědčí o tom, že něco nebylo a není v pořádku. Nejen v Národním divadle, ale i v celé naší společnosti.

Říká se, že mrtví se nemohou bránit. Je to pravda. Co by asi nebožtík L. Munzar řekl tomu, že se k jeho osobě najednou hlásí člověk dost problematické pověsti – prezident republiky M. Zeman? A to dokonce během své řeči na hradním plese. Prý dobročinném: vstupenka stála 10 000,- Kč. Další věc k zamyšlení.

Nevzpomínám si totiž, že by Munzarovo jméno někdy zaznělo v souvislosti s těmi osobami, které si Zeman pravidelně zval na své hradní „mejdany“ pro úzkou skupinu snobů a věrných patolízalů. Na rozdíl od všelijakých Trošků, Davidů, Krampolů, Vyskočilů, Hůlků a Sedláčků by to jistě s díky odmítl. Alespoň v to doufám, protože to byl skvělý herec a slušný člověk.

Přihřívat si politickou polívčičku na úkor mrtvého – to je doopravdy nový „level“, jaký jsme tady ještě neměli. Díky Zemanovi se ČR mění v zemi neomezených možností. Praha se brzy stane novým Hollywoodem – v režii Ovčáčků, Mynářů a Nejedlých. Samá vybraná společnost. Jen pro zvané.

─────

A nyní ke druhému ze zesnulých umělců – režiséru Václavu Vorlíčkovi  (†5.2.2019). Nebudu opakovat všeobecně známá fakta z jeho filmografie. Více než třicet celovečerních filmů představuje úctyhodné dílo. O tom nemůže být žádných pochyb. V souvislosti s Vorlíčkovou smrtí jsme zaznamenali opět mnoho pochvalných řečí, ale neslyšeli jsme celou pravdu. Pouze některá média přinesla informaci o tom, že tento režisér se v posledních měsících života léčil: trpěl rakovinou. Smutný konec příkladně pracovitého muže.

Ačkoliv jsem si pročetl všechno, co bylo na internetu o Vorlíčkovi zveřejněno, nikde jsem se nedočetl o jeho politických poklescích za komunistického režimu. Proč asi? A kdo na tom má zájem, abychom se celou pravdu nedozvěděli? Režisér Vorlíček patřil jak k signatářům tzv. Anticharty, tak i ke spolupracovníkům komunistické Státní bezpečnosti (StB). Vorlíčkovo jméno figuruje v Seznamu spolupracovníků StB, který zveřejnil P. Cibulka v r. 1992, v kategorii TS-agent pod č. 25555 a 555588, krycí jméno: Jan. (NN, č. 15/1992, str. 141)

Tvářit se, že tento málo lichotivý fakt neexistuje, by bylo dětsky naivní. Existuje a vrhá špatné světlo na tohoto umělce. Toť vše. Je to výpověď nikoli o kvalitě jeho díla, ale o nekvalitě jeho charakteru. Na pravdu stačí málo slov. Nemusíme o tom psát romány. Někdy se ta pravda vejde do jednoduché věty.

V. Vorlíček nebyl jediný člověk, který se zapletl s komunistickým režimem. Tak jako signatářů tzv. Anticharty byly stovky, totéž platí o spolupracovnících se zločinnou StB. K této volbě nikdo nikoho nenutil. Bylo mnoho těch, kteří odolali a nepodepsali. Pak ovšem nemohli natáčet filmy ani hudební hity – jako Vorlíček a jemu podobní „prodejní“ umělci a různí političtí prostituti.

Tito lidé ve skutečnosti představovali a dodnes představují jen „odpad“ naší kultury a celé společnosti. Morální selhání těchto jedinců nelze ničím ospravedlnit. O to víc bychom si měli vážit těch osobností, jež lákání (ale i nátlaku) ze strany KSČ a StB odolaly a přinesly za to svou oběť – v podobě šedivého, nezajímavého života obyčejných, ale čestných občanů, jimž nebylo dopřáno, aby přijímali různé pocty a ocenění ve světle reflektorů a kamer ‒ doma i v cizině. Vorlíček byl součástí této opovrženíhodné skupiny našich občanů.

A ještě malá poznámka: Opravdu si někdo stále ještě myslí, že by komunistický režim nechal nějakého V. Vorlíčka či L. Smoljaka (spolu s komunistou Z. Svěrákem), aby točili to, co jim komunistická vrchnost milostivě dovolila? Možné to bylo teprve poté, kdy si tyto osoby komunistický režim zavázal ke spolupráci s StB.

To asi málokoho překvapí. Zarážet by nás spíš měla ta samozřejmost, s níž k tomuto faktu přistupovali, a jejich drzost, se kterou svá, režimem povolená „veledíla“ prezentovali neinformované veřejnosti. Kupodivu to fungovalo, a nebýt Listopadu 1989, fungovalo by to dál: bez výslechů v „kachlíkárně“ i bez domovních prohlídek ze strany estébáků.

Omlouvám se čtenářům za to, že jsem jim pokazil jejich „vyretušovaný“ obrázek slavného českého režiséra. Jsem totiž stoupencem zásady: „O mrtvých nic než pravdu.“

7. 2. 2019

‒ RJ ‒