Svobodné noviny na internetu

Známé české přísloví říká: „Kdo chce kam, pomozme mu tam!“ To přesně vystihuje situaci, v níž se momentálně nachází kdysi vládní strana ‒ ČSSD. Pokud někdo věří tomu, že by mohlo dojít k jakémusi „restartu“ strany a jejímu opětovnému návratu na politické výsluní, je mimo realitu. Nic z toho se nestane, protože vývoj spěje mílovými kroky kupředu. A tady platí ono známé konstatování básníka J. Nerudy: „Kdo chvíli stál, již stojí opodál.“ Až tak špatně to teď s naší nejstarší politickou stranou, která si za necelé dva měsíce připomene 140. výročí svého založení, vypadá. Řekl bych, že je to mnohem horší.

B. Sobotka byl pracovitý úředník, introvert, kdežto nově zvolený předseda ČSSD J. Hamáček je blahobytně vypadající „produkt“ stranického sekretariátu, „netáhlo“, které si lze stěží představit jako novou vzpruhu. A právě takovou tato strana momentálně potřebuje. Zatím však nikoho vhodného nemá. A J. Zimola? To je další „pouťový řečník“ (podobně jako Zeman). Mluvit sice umí a dokonce ty jeho řeči mají patu i hlavu, ale to je tak asi vše. Je politikem okresní či krajské „ligy“, nikoli té celostátní. V Budějovicích to mohlo stačit, ale v Praze ne. Tady si před ním nikdo na zadek nesedne.

Jestliže ČSSD vstoupí do vlády s trestně stíhaným A. Babišem, který je zároveň evidovaným agentem bývalé Státní bezpečnosti, bude to znamenat konec této strany. Již na podzim 2018 to pozná v komunálních a senátních volbách. ČSSD tak po 70 letech vykročí ve šlépějích komunistického kolaboranta Z. Fierlingera, jenž dovedl svou stranu do náruče zločinných komunistů.

Ti pak „neposlušnou“ část členské základny, jež odmítla včlenění do KSČ, pozavírali do vězení nebo jinak celoživotně šikanovali. K smíchu jsou Hamáčkovy řeči o tom, že dnešní komunisté nejsou stejní jako ti před rokem 1989. Opak je pravdou! „Komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly…“  Jistě ten slogan znáte.

Hamáček spolu se Zimolou hned po mimořádném sjezdu ČSSD (18. 2. 2018) začali pracovat na přípravě toho nového, „slučovacího sjezdu“. Tentokrát nevlezou do postele s komunisty, nýbrž s jejich odchovanci z politické divize Agrofertu, která používá krycí jméno „ANO 2011“. Tím tito dva kamarádi proruského prezidenta M. Zemana dokonají jeho pomstu: ČSSD definitivně zmizí v propadlišti dějin.

Oba „mouřenínové“, jak už to u podobných politických figurek bývá, poslouží jen jako užiteční idioti. Ve své neskromnosti se totiž domnívají, že posluhováním slovenskému oligarchovi „zachraňují“ jak ČSSD, tak i Českou republiku. Jak hluboce se mýlí! Vycházejí pouze vstříc mocenskému apetitu nesoudného miliardáře, který uvěřil tomu, že si může koupit kohokoliv a cokoliv.

V případě těchto dvou „socanských“ politiků s ohebnou páteří se jedná o jasný případ politické korupce. Členská základna tomuto neštěstí může ještě zabránit – vnitrostranickým referendem. Dá se předpokládat, že referendum Babišovy nestoudné představy o „demokratickém“ vládnutí odmítne a vrátí tohoto hazardéra s naší demokracií z nadoblačných výšin zpátky na zem – do politické reality (nikoli do reality show). Lépe by bylo, kdyby skončil raději ve vězení, aby dál nemohl naší demokracii škodit.

28 let od Listopadu 1989 jsme se dostali do mnohem větší žumpy, než jakou jsme tady měli před „sametovou revolucí“ 1989. Jak hluboko lze ještě klesnout? Politici ČSSD, mnohem slabší než byl tak často (a někdy i neprávem) kritizovaný B. Sobotka, nám dokazují, že možnosti jsou neomezené. Stačí plnit sebevražedné „úkoly“ M. Zemana.

●●●

Zemanovo „poselství“ k výročí Února 1948

Je to prosté: Někdejší předseda ČSSD, který po svém zvolení do čela této strany před 25 lety (mohl být zvolen i jinam a asi by to dopadlo stejně, protože existovala společenská „poptávka“ po silných stranických vůdcích) „vytáhl“ tuto stranu až na třicet procent, se na sklonku života rozhodl, že již straně škodit nebude a začne ji „zachraňovat“. Někteří naivkové z řad funkcionářů této strany uvěřili jeho úmyslům a pozvali ho na nejvyšší stranické rokování. Pak se všichni, Zemanovi stoupenci i jeho kritikové, nestačili divit.

Zemanův projev – to byla síla: nikoli podnětných myšlenek a činů hodných následování, nýbrž směsi nadávek, poučování a bůhví čeho ještě. Už jen chybělo, aby ty neposlušné „socany“, hlavně jejich předáky, kteří to všechno „podělali“ (to je teď oblíbené prezidentovo slovo), poslal na hanbu do kouta.  Kdo čekal nadhled, shovívavost či laskavé pokárání, po němž bude následovat „recept“, jak to udělat, aby se strana zase probudila k životu, musel být zklamán. Doslova zdrcen.

Ano, výsledný dojem z nepříliš dlouhé řeči (F. Castro míval projevy delší) našeho staronového prezidenta republiky byl až na pár výjimek ze strany nepoučitelných „zemanofilů“ vzácně jednotný: tohle od „otce-zakladatele“ slyšet nechtěli a jeho radami se řídit nehodlají. To je dobře, protože tím by si strana vykopala svůj politický hrob, k němuž už tak nemá daleko. Realizovat Zemanovy „rady“ by byla přímá cesta do propadliště dějin. A to dokonce v jubilejním roce 140. výročí založení této strany. Kdo to vymýšlel, musel být šílenec.

A cože to Zeman „přátelům“ z ČSSD poradil? Stručně by se to dalo charakterizovat takto: „Podřiďte se Babišovi a nic se vám nestane!“ ‒ „Nechtějte ministerská křesla, ale pouze náměstky!“ Co na tom, že ti nic ve vládě neprosadí, protože budou podřízeni ministrovi za ANO 2011. A ještě něco z oblasti morálky: „Přestaňte být stranou podrazáků!“ Ať si Zeman strčí takové rady za klobouk (nebo někam jinam)! Však mu to taky nahněvaní delegáti dali jasně najevo.

Nebudu opakovat to, co již napsali jiní: Jistě že se Zeman, který by se měl chovat jako nadstranický prezident, snížil do role lobbisty slovenského majitele Agrofertu. Toho, který momentálně předstírá, že chce vytvořit vládu. Je mi tak trochu líto některých jeho ministrů/ministryň, protože brzy řada z nich bude muset svá teplá místečka uvolnit někomu z „trafikantů“ z řad ČSSD. U nich si můžeme být téměř jisti tím, že to žádní odborníci nebudou.

Nejvíc je mi líto ministra kultury I. Šmída. Považuji ho za nejkompetentnějšího ministra první Babišovy vlády. Jen mi není jasné, proč na to Babišovi kývl, když musel vědět, že je to jenom na chvilku. Pošpinit své jméno účastí v něčem takovém, jako je vláda slovenského oligarchy s temnou předlistopadovou minulostí, toho snad neměl ve svém věku zapotřebí. Je to opravdu k vážnému zamyšlení. Ministrů Pelikána, Ťoka, Stropnického či Šlechtové žádná škoda nebude. Odskáčou to nejspíš i další: Hüner, Metnar, Milek či Schillerová aj.

Zkrátka: když se kácí les (i ten v Babišově holdingu), létají při tom třísky. Jinak to ani být nemůže…

●●●

„Nerůžový“ pohled přes Zimolovy růžové brýle

A ještě několik poznámek ke sjezdovému jednání – z pohledu nečlena ČSSD a řadového občana, který kdysi volil nejen tuto stranu, ale v r. 2013 i prezidenta M. Zemana (podruhé už ne). Výsledný dojem je rozpačitý. Jediné, co se při jednodenním jednání vůbec dalo stihnout, bylo zvolení předsedy a prvního místopředsedy. Všechno ostatní se odkládá napříště. Za rozumný krok lze považovat symbolické pokračování přerušeného sjezdového rokování v den 140. výročí založení strany (7. 4. 1878). Všechno ostatní je nepodstatné.

Z nominačních projevů kandidátů na předsedu ČSSD se mi líbil pouze ten od J. Zimoly a od R. Žatecké. Zatímco J. Zimola (učitel češtiny a dějepisu) upoutal pozornost již tím, že rozdával delegátům růžové brýle (přesněji: brýle s růžovou obroučkou a tmavými skly), R. Žatecká (starostka České Lípy) se pokusila oslovit přítomné sociální demokraty skutečně lidovým projevem, který potvrzoval, že je v každodenním styku s obyčejnými občany, nikoli jen se stranickými funkcionáři, jak je běžné jak v Lidovém domě, tak i ve Sněmovně.

V případě J. Zimoly si něčím takovým jist nejsem. Proč? Protože ČSSD (od krajské až po celorepublikovou úroveň) se za dlouhá léta pobytu ve vysoké politice nakazila „rakovinou“ papalášství a klientelismu. Ani po tomto sjezdu nic nenasvědčuje tomu, že všechny metastázy se „chirurgům“ podařilo beze zbytku ze stranického „těla“ odstranit. Některé tváře, jež ukázaly televizní kamery během přímého přenosu ze sjezdového rokování, potvrzují, že návrat „pacienta“ (= ČSSD) do plnohodnotného života ještě nějakou dobu potrvá. Zdá se však, že kmotři a lobbisté stále ještě v zákulisí čekají, jak to celé dopadne…

Kromě M. Zemana vystoupil na sjezdu také slovenský premiér, rovněž sociální demokrat (dříve člen KSČ) – R. Fico. Před rokem se týž předseda strany „Smer-SD“ na 39. sjezdu ČSSD objímal s B. Sobotkou. Letos již má jiné kamarády. Během návštěvy A. Babiše si dokonce porozuměl i s tímto „politickým podnikatelem“. Opět se nelze divit. Fico je totiž typickým populistou (na Západě se o tom píše, u nás nikoli) a naslouchat druhým lidem mu nedělá žádné problémy.

Před pár týdny, když Zeman zase „nadzvedl“ spoustu občanů svým arogantním projevem k 100. výročí založení ČSR (vulgární výrazy na adresu některých čs. politiků z minulosti společného státu), si Fico mohl ruce utleskat. Ani mu nevadilo, že se Zeman ve svém projevu „navážel“ do A. Dubčeka, který je pro Slováky stále ještě nedotknutelnou ikonou (podobně jako u Čechů V. Havel).

Napsal jsem to již dříve v jiném textu a na svém hodnocení nemusím nic měnit: Fico je na Slovensku vnímán jako „polomafián“ a „polodiktátor“. Že by tento předlistopadový komunista mohl být také demokratem, to si lze představit jen obtížně. Ale protože žijeme v Čechách, kde i nemožné se stává skutkem, vyloučit nelze doopravdy nic.

Jedním z poučení hradeckého 40. sjezdu ČSSD je skutečnost, že dosavadní úřadující předseda strany M. Chovanec, jenž se v den druhého kola prezidentské volby „probojoval“ do úzké skupinky vyvolených, kterým bylo umožněno oslavovat s M. Zemanem jeho znovuzvolení, se nezavděčil. Nejenže nebyl zvolen předsedou, ale dokonce se nestal ani prvním místopředsedou. Ukázalo se, že být na jednom pódiu se Zemanem, Okamurou, Nejedlým či Mynářem se rovná „polibku smrti“. Příště už to Chovanec jistě znovu neudělá. Bude však nějaké „příště“?

Co se týká J. Zimoly, jeho úspěch byl pro někoho možná překvapivý, pro jiného nikoliv. Umí se jasně vyjadřovat, nepoužívá jazyk „ptydepe“ odchovanců stranických sekretariátů, ví i něco o životě běžných občanů, nikoli jen funkcionářů, vypadá obstojně, co se týká vystupování, a „dá se na něho koukat“. Je to brunet s modrýma očima, což je kombinace, která přivádí část ženské populace k vytržení. [Vzpomeňme v této souvislosti na raná léta devadesátá, kdy slavil velké úspěchy díky svému „šarmu“ J. Dienstbier st., ale později i „noblesní“ aristokrat K. Schwarzenberg. Ani takové „detaily“ nelze v politice podceňovat. V jistém momentu mohou být rozhodující.]

Nejsem si jist tím, zda volba stranického dua Hamáček-Zimola přinese ČSSD očekávaný úspěch. Nemyslím teď na pocity méněcennosti, jež musí zažívat necharizmatický J. Hamáček ‒ vedle svého prvního místopředsedy. Již teď začínají novináři spekulovat o tom, že J. Zimola brzy J. Hamáčka ve vedení strany nahradí. Možná to nebude až na řádném sjezdu za dva roky, ale mnohem dříve. Záležet bude na tom, jak dopadnou na podzim 2018 komunální a senátní volby. Již nyní se dá odhadovat, že strana utrpí další porážku, která může vést k následnému odchodu z parlamentu. Problém současné ČSSD se dá shrnout do jediné věty: strana nemá výrazné osobnosti. Hamáček k nim rozhodně nepatří: je to spíš B. Sobotka č. 2.

Obávám se, že lepší to nebude ani poté, kdy se v příštích volbách do Poslanecké sněmovny dostanou noví, dosud neokoukaní „borci“. Co byste řekli takovému J. Kajínkovi nebo B. Ďuričkovi? Ve srovnání s nimi budou kandidáti do Senátu ČR (Drahoš, Fischer, Hilšer) vypadat jako nudní „panáci“ (něco jako svého času americký viceprezident Al Gore). Když už máme v parlamentních lavicích „komunistickou mlátičku“ Z. Ondráčka, proč by tam nemohli sedět také amnestovaní vrazi, že ano? Aspoň bude o zábavu postaráno a přímé televizní přenosy ze Sněmovny nebudou taková nuda jako doposud.

Popisek: Tato známá fotografie, zachycující masakr ze dne 17. 11. 1989 na Národní třídě v Praze, ukazuje, jak by to u nás zase mohlo dopadnout, kdyby se naplno dostali k moci dnešní „nedemokraté“, kteří mají v současné Poslanecké sněmovně nadpoloviční většinu. Svobodu a demokracii je nutno bránit, abychom se znovu nevrátili do časů, které jsme již jednou museli prožít.

─────

ČSSD se stále nachází na dějinné křižovatce. Ještě nemá vyhráno, protože volbou dvou vedoucích funkcionářů ohlašovaná „obnova“ (či „záchrana“?) teprve začíná. Jisté není ani to, jak skončí vyjednávání s Babišem ohledně účasti v jeho vládě. Když to „nedopadne“, bude buď poskládána „duhová koalice“ (ANO 2011 + demokratické strany bez SPD a KSČM), nebo nás na podzim 2018 čekají nové volby. Podle loupání v koleni bych spíš věřil tomu druhému řešení.

Nicméně – počkejme si! Za pár týdnů, až se poměry „usadí“ a až Babiš přijde/nepřijde k rozumu, budeme vědět víc. Bude se hrát nejen o osud této republiky, ale i o to, jak skončí dnešní „dobyvatel Česka“. Ten cirkus okolo Babiše, který tady trvá již neúnosně dlouho, musí přece někdy skončit.

Sedmdesáté výročí tzv. Vítězného února 1948 je k tomu tou nejvhodnější příležitostí. Bude to nejlepší „tečka“ za chaosem, který tady někteří nezodpovědní politici po říjnových parlamentních volbách 2017 rozpoutali. „Druhá“ polistopadová Česká republika se zatím nekoná. Pokračujeme v té „první“, jež byla zahájena politickými změnami dne 17. 11. 1989. Nebojme se to říci nahlas, aby to slyšeli i ti občané, jimž se to momentálně nehodí do krámu!

24. 2. 2018

PhDr. Rostislav Janošík