Chození Doroťáků
V návaznosti na expanzi islámu na evropském kontinentu při počátku XXI. století opět častěji slýcháme o křesťanských kořenech Evropy. Dokonce i prognostické úvahy, jak vlastně za několik dekád skončíme. Je to nejspíše hodně slabá útěcha, když si můžeme připomenout, že je právě masopustní období a můžeme si zaskotačit. Jenže: kdo dneska staré zvyky ještě dodržuje? Že by alespoň věřící křesťané?
Nahlédněme do kalendáře. Únor bílý, pole sílí. Kdeže „loňské“ sněhy jsou, alespoň z pohledu Českobudějovických!
● 2. února – Hromnice. Lidové označení svátku, kdy se v kostelech světily svíce (hromničky), které se zapalovaly u postele nemocného, ve stájích u dobytka, nebo při bouřkách či jiných povětrnostních událostech, aby ochránily obydlí. V křesťanské liturgii se jedná o svátek „Uvedení Páně do chrámu“. Připomíná se setkání starce Simeona s Pánem, později jako „Očišťování Panny Marie“. Dodejme jen, že světlo a oheň patřily od dávných dob k symbolům boje dobra a zla. V katolické liturgii jako světlo k osvícení národů, tedy samotného Krista.
● 3. února – Sv. Blažeje. Biskup z pontského města, který byl popraven v době pronásledování prvotních křesťanů roku 316. I dnes je v křesťanské liturgii dodržována tradice udělování Svatoblažejského požehnání, které má chránit před krčními nemocemi.
● 6. února – Sv. Dorota. Podle výkladu žila ve 4. století v Kappadocii (r. 290 - 305). Odmítla vzdát se své víry a byla odsouzena k smrti. Mučena ohněm a sťata. Podle původní legendy se zachovala „Hra o svaté Dorotě“ neboli „chození s Dorotou“.
Shodou okolností právě v tento den uspořádalo Národopisné sdružení při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích přednášku PhDr. Jana Šimánka, znalce Doudlebska, na téma „Chození Doroťáků na jihu Čech“. Program byl obohacen o vystoupení dětského folklórního souboru Doudlebánek, který tuto hru nastudoval podle původního zápisu z roku 1901. Hru poprvé uvedl před třemi roky v Milevsku.
Ve hře vystupuje dívka Dorota, král, služebník Theofil, kat a čert. Král usiluje o mladou dívku, chce si ji vzít za manželku, ta omítá, je uvězněna. Nezapře svoji víru a těší se na odchod do ráje, kde všechno kvete. Je znovu povolána ke králi, ale opět odmítá. Proto je odsouzena k smrti, což kat stětím hlavy vykoná. Tím sám král prohrál svůj život a čert si jej odvádí k věčnému zatracení. Hra byla sepsána ve středověku podle latinské předlohy Legenda aurea z roku 1260 (Životopisy svatých).
Literatura uvádí nejstarší provedení již před rokem 1686. Z toho pak vznikly lidové obchůzky, o kterých se zmiňuje i Čeněk Zíbrt (Milevsko). Rozšířené byly také v jiných krajích: na Náchodsku, ve Valašských Kloboukách a v Kyjově. Ve Strážnici ji uváděl soubor z Kozlovic. Ještě před 2. sv. válkou byla uváděna na Uherskohradišťsku a ve Vizovicích. Dodnes ji udržují Slováci žijící v Rumunsku. Odkaz na tuto lidovou tradici lze najít u B. Němcové (Babička), nebo u J. Š. Baara (Paní komisarka). Když byla zima dlouhá, venkovští se těšili, až přijdou Doroťáci. Na Kaplicku se tradice dlouho uchovala v obci Výheň, jak uvádí historik ThDr. Jan Zítek. K postupnému zániku došlo vzhledem k nízkému sociálnímu postavení herců. Dnes se udržuje jako folklór.
Na závěr uveďme tři patronky středověku: D, B, M, K. Že nevíte? Islám to má jednodušší: AA.
Poutník František (Hlas svědomí)
Přednáška v Jč. muzeu
Dorotka před panem králem
Soubor Doudlebánek
