Svobodné noviny na internetu

Pokud by chtěl někdo namítnout, že přeháním a že to tak zlé ještě není, jak se tvrdí v titulku tohoto článku, musím ho ujistit o tom, že opak je pravdou. Každý, kdo něco ví o nástupu totalitních režimů v minulosti (u nás i ve světě), musí po proběhlých podzimních parlamentních volbách 2017 i po nedávné volbě prezidenta republiky minimálně zbystřit pozornost a mít se na pozoru. V aktuální vnitropolitické konstelaci se totiž dá očekávat cokoliv – jenom ne nic pozitivního. Spíše naopak.

Kombinace politicky indiferentního populisty A. Babiše s proruským extremistou a politickým exhibicionistou M. Zemanem je pro naši zemi smrtící. Kdo to nechápe, nemá právo říkat, že je občanem demokratického státu, a měl by být zbaven volebního práva. Proč? Protože hrozí nebezpečí, že jeho hlas bude dříve či později zneužit k naplnění politických cílů dnešních českých nedemokratů, zatím ještě dobře maskovaných „fašistů“. „Hlasovací koalice“ z období po ustavení Poslanecké sněmovny PČR nám napovídá, o koho se jedná.

Toto konstatování, jež se mi nepíše snadno, ale musím ho vyslovit, aby tato nepříjemná pravda nemohla být zamlčována, je jasným poselstvím občanům této země. Poselstvím ze strany polistopadových politiků, kteří se ve své většině zpronevěřili ideám, z nichž vyrostla naše obnovená svoboda a demokracie po Listopadu 1989. Je to totální prohra, absolutní fiasko. Až tak daleko jsme se dostali od okamžiku, kdy byla po celé naší vlasti, na ulicích a náměstích našich měst a obcí, znovuvzkříšena svoboda, kterou komunisté před 70 lety zadupali do země.

●●●

Varování, které přišlo pozdě…

Zamýšlíme-li se nad tím, proč jsme dopadli jako přísloveční sedláci u Chlumce, je třeba nedávné volební výsledky podrobit kritickému zkoumání. Je dobře, že to statistikové a sociologové dělají, ale měli to dělat po celých 28 let, aby nás před nežádoucími vývojovými trendy ve společnosti varovali. Tento úkol dostatečně nezvládli, a proto dnes sklízíme ovoce jejich malé aktivity. Vinni jsme ovšem i my, ostatní, kteří jsme si falešně nalhávali, že je všechno v pořádku, i když bylo jasné, že tomu tak není.

Těch pár procent, jež rozhodla o znovuzvolení M. Zemana prezidentem republiky, totiž jasně ukázalo, že letitým, i když podceňovaným problémem, zůstávaly regiony, které byly po odsunu Němců v letech 1945-46 dosídleny novými osadníky – bez historických kořenů. Lidmi, kteří hledali novou existenci, lepší život, než jaký měli doposud, ale i jedinci s „dobrodružnými“ sklony a svérázným přístupem k životu.

Nikoli náhodou právě v severních Čechách, v Podkrušnohoří (Ústecký a Karlovarský kraj) či na severní Moravě (Šumpersko, Jesenicko, Bruntálsko) a na Ostravsku, kam po válce přicházely tisíce nových obyvatel, získala po r. 1948 tehdejší KSČ tak silnou politickou podporu. A ta, navzdory „revolučním“ změnám, o nichž jsme se domnívali, že jsou trvalé a nezvratné, přetrvala dodnes. Proto ten překvapivý výsledek v říjnových volbách 2017 ve prospěch populistického hnutí/strany ANO 2011 a více než padesátiprocentní volební úspěch extremistického prezidenta s vazbami na postsovětského diktátora V. Putina.

Signifikantní je například to, že ještě v období tzv. normalizace stály v Zábřehu na Moravě a v Šumperku sochy J. V. Stalina.  A nejen to. Z Bruntálska pochází agent-provokatér StB L. Zifčák, známý z událostí 17. 11. 1989. Tehdy v režii StB sehrál roli „ubitého“ studenta M. Šmída, jediné oběti policejního masakru na Národní třídě v Praze. Právě tato událost odstartovala „sametovou revoluci“ 1989. Pokud to někteří méně informovaní občané nevědí nebo „nechtějí“ vědět, měli by to vzít na vědomí. Je to další důležitý kamínek do mozaiky, která je důležitá pro pochopení toho, co se dnes u nás odehrává.

●●●

Když populisté a extremisté „pečou“ Babišovu vládu č. 2

Situace po druhém kole prezidentské volby připomíná Čapkovu pohádku o tom, kterak pejsek s kočičkou pekli dort. Ani situace se skládáním druhé Babišovy vlády se nikterak neliší od pokusu prvního, neúspěšného. Dá se proto předpokládat, že i výsledek té druhé vlády bude stejný – totální krach. Babiš totiž není politik a vládnout neumí. Šéfování Agrofertu je něco úplně jiného. Na řízení vlády je toho zapotřebí mnohem víc a na to bohužel Babiš nemá a nikdy mít nebude. Inu, komu není dáno, v apatyce nekoupí. Ani za miliardy korun…

Nemá smysl komentovat politické tanečky, které předvádí tandem Zeman-Babiš, a to jak ty okolo sestavováním vlády, tak i ty okolo údajného vyjednávání vládní podpory. Je to jen matení veřejnosti a se skutečnými, seriózními rozhovory mezi případnými koaličními partnery to nemá nic společného. Jedná se jen o mediální „mlhu“ a hru o čas, který se stává Babišovým úhlavním nepřítelem. Když Babiš vládu nesloží a nezíská pro ni důvěru, dříve či později skončí v propadlišti dějin. Zeman může pouze uměle prodlužovat politickou agonii, ale na tomto faktu nic nezmění.

Co však opomenout nelze, jsou reakce v zahraničí na znovuzvolení M. Zemana prezidentem republiky i na druhý pokus o sestavování vlády ze strany trestně stíhaného A. Babiše. Obě tyto událostí nás posouvají kamsi na Balkán, ale možná ještě mnohem dál. Je zřejmé, že namlouvání Babiše a Okamury již přineslo své trpké ovoce. Bude hůř, až se s Babišem nikdo ze západních politiků nebude bavit. Má k tomu úspěšně nakročeno.

O Zemanovi není třeba ztrácet slov. Ignorování politických mrtvol je všude na světě diplomatickou povinností. Ohlašovaná návštěva na Slovensku se zatím nekoná. Zato slovenský prezident A. Kiska slaví úspěchy s českou sportovní reprezentací na zimních olympijských hrách v jihokorejském Pchjongčchangu.

Že by se Slováci chystali po „zprivatizování“ Strakovy akademie také na ovládnutí Pražského hradu? Bylo by to jako v nevydařené pohádce: zlý král Miloš by byl uvězněn na zámku v Lánech a nový král Andrej by zůstal na Hradě českých králů. Jen aby se oba Andrejové (Babiš i Kiska) nakonec do sebe nepustili – jako dva kohouti na smetišti! Mohla by z toho vzniknout „slovenská“ válka v Čechách. Senzacechtiví novináři by si konečně přišli na své…

●●●

„Poučení“ z parlamentních a prezidentských voleb

Často dnes slýcháme či čteme o tom, že ČR vstupuje do nové etapy svého vývoje. Že skončila polistopadová éra, spjatá s liberální demokracií a prozápadní politickou orientací, a že se velkým obloukem vracíme tam, odkud jsme před 28 lety vyšli. K onomu „osvědčenému“ modelu, který mnozí z nás pamatují z vlastní zkušenosti z doby před rokem 1989: jakési další formy totality, neonormalizace či přímo fašistické diktatury.

Také atmosféra po říjnových volbách 2017, kdy se vítězové začali chovat, jako by získali celých 100 % voličských hlasů, nikoli necelých třicet (a se započtením „nevoličů“ jen osmnáct), začíná houstnout. Objevují se nejrůznější excesy, a to jak ze strany určitých politiků, tak i od „ústavně neodpovědného“ prezidenta republiky, který si své postavení ve společnosti vyložil po své a ve svůj prospěch – jako absolutistický vladař.

Tím ovšem Zeman není a nikdy nebude. Také jeho lze, při troše dobré vůle, postavit „do latě“. Soustavným překračováním ústavního rámce se brzy zařadí mezi ty „nežádoucí“ prezidenty, jimž nebude uspořádán státní pohřeb. Proč by měl být, když nedodržuje pravidla, která mu ukládá ústava, tento zákon nejvyšší právní síly? Ani Zeman totiž nestojí nad zákony, třebaže by si to jistě ve své neskromnosti přál. Má smůlu. A spolu s ním i jeho hradní „podržhůlkové“.

Zmíněnou atmosféru, jež naši společnost zahaluje jako zlověstná, pomnichovská mračna a která ji dusí až k zalknutí, bychom s trochou nadsázky mohli směle označit za „druhorepublikovou“. Moje hodnocení je však jiné: Prožíváme jakousi reprízu období let 1945-1948 ‒ tzv. třetí republiky. Pro ni byla typická „zmrzačená“ demokracie, jež skákala po jedné noze, když tu pravou jí „demokraté“, kteří přijali Košický vládní program a stvořili tzv. Národní frontu (tvořenou stranami výhradně levicovými), nechali amputovat.

Ano, situace po říjnových volbách 2017 a zejména po druhém kole prezidentské volby z ledna 2018 nápadně připomíná na jedné straně svými projevy „druhou, pomnichovskou republiku“; na straně druhé vývoj vnitropolitický a hlavně zahraničně politický se nápadně podobá československé „polodemokracii“ z let 1945-48. Jedná se hlavně o postupné oklešťování parlamentní demokracie, dobrovolný ústup od principů, které by měl každý demokrat hájit, a o vyklízení pole nedemokratům a samozvaným uzurpátorům moci (dnes oligarchům).

V tom však podobnost obou historických období končí. Daleko nápadnější než shody jsou naopak rozdíly. Zatímco pro období let 1945-48 byla příznačná aktivita obyvatelstva, nefalšované budovatelské úsilí a snaha napravit všechno špatné, co tu bylo před 2. světovou válkou (a že toho nebylo málo!), dnes jsou občané zcela pasivní. Jejich „neaktivita“ je ovšem jiného druhu než ta za komunismu, kdy je do pasivity zaháněl totalitní, nesvobodný režim. Dnešní pasivita občanů je zcela jiného druhu: pramení z lenosti, stavu sebeuspokojení a občanské neuvědomělosti.

Nutno konstatovat, že vždy v minulosti právě odtud vedla přímá cesta ke ztrátě svobody a k pádu do materiálního nedostatku a bídy. Příčiny naší nynější krize jsou důsledkem života v relativním blahobytu, zato však v rezignaci na hodnoty duchovní, na život v pravdě a pokoře. Je to prosté: Když se mají lidé moc dobře, snadno mohou o všechno přijít.

Nedivme se proto, že se v posledních měsících vyrojilo tolik kritiků, kteří nenechají suchou niť na ničem z uplynulých 28 let našeho polistopadového vývoje! Kolik nadávek a urážek jsme si museli vyslechnout v období mezi říjnem 2017 a lednem 2018?! Včetně prezidenta republiky, který v euforii z volebního úspěchu sliboval, jak se polepší a jak bude méně arogantní a více pokorný. Dnes již víme, že nic z toho zase nesplní. Opět to budou jen slova do větru – jako už mnohokrát…

Snad největší frekvenci jsme mohli zaznamenat u politických „nálepek“. Nejen Zeman, ale i Babiš a další jejich soukmenovci a ideoví spřízněnci to „nandali“ jak „sluníčkářům“, tak i „pravdoláskařům“, „havloidům“, „havlofašistům“, či jen obecně „pražské kavárně“. Co na tom, že „kavárníků“ je plno po celé republice!

Český politický „newspeak“ se za poslední měsíce obohatil o řadu nových slov, pro něž v běžné slovní zásobě nenajdeme adekvátní pojmenování. K těmto pozoruhodným novotvarům patří například: „zemanoidi“, „modrobolševici“, „lepšolidi“, „zemanoblbové“ či „zemanovská úderka“. Další důkaz o tom, že čeština nezahyne a že zatím úspěšně odolává náporu angličtiny coby univerzálního jazyka 21. století. Asi to tak ještě nějakou dobu zůstane.

Útoky proti novinářům a veřejnoprávním médiím (verbální i fyzické) jsou zatím spolehlivým a nejviditelnějším projevem rodícího se „českého“ fašismu. Je to krajně znepokojivá tendence našeho současného vývoje. Proto by občané neměli pasivně něčemu takovému přihlížet, nýbrž se aktivně postavit na odpor. Jde totiž o další směřování našeho státu. Případný regres před rok 1989 by nás mohl stáhnout do bažiny, z níž by se další generace již nemusely dostat.

[Samostatnou kapitolou je zpochybňování romského holocaustu některými vrcholnými politiky, zejména z řad SPD. Jedná se o jasné porušení zákona – o tzv. osvětimskou a jáchymovskou lež. Je na orgánech činných v trestním řízení, aby neprodleně konaly svou povinnost. Není nutné, aby je k tomu někdo vyzýval. Stačí, když budou dělat zodpovědně svou práci, i když se to některým politikům nebude líbit.]

Svobodu a nezávislost lze snadno ztratit, ale o to obtížnější by bylo získat je zpět. Situace u nás je o to horší, že se do předních řad těchto „českých“ protofašistů staví prezident republiky M. Zeman spolu se svými momentálními politickými „spojenci“ (ANO 2011, SPD, KSČM, někteří „zoufalci“ z řad ČSSD).

Neodpustím si ještě jednu poznámku k prezidentským volbám. Zatímco od M. Zemana jsem nezaregistroval jedinou myšlenku, týkající se budoucnosti českého národa, o jehož blaho údajně tak bojuje proti neexistujícím migrantům, u jeho protikandidáta, J. Drahoše, tomu bylo naopak. Právě on totiž byl jediným ze všech devíti kandidátů na funkci prezidenta republiky, kdo použil výrok, na nějž jsme byli kdysi zvyklí. Dnes už jej zná málokdo.

Drahoš prohlásil, že bychom se namísto hádání o tom, kdo je nejvhodnějším kandidátem, měli více starat o to, abychom předali tuto zemi svým potomkům v lepším stavu, než je dnes. Svatá pravda. Tak se vždy, jak bývalo dobrým zvykem, chovali zodpovědní státníci (nikoli „stádníci“ Zemanova typu) a obyčejní hospodáři na rodinném gruntu. Tato prostá pravda se za posledních 28 let neznámo kam vytratila. Jako by přestala existovat. Měli bychom se vážně zamyslet nad tím, proč se tak stalo, a udělat všechno pro nápravu tohoto nedobrého stavu.

●●●

„České“ národní zájmy v Babišistánu

Často se chlubíme tím, že prožíváme ekonomicky velice úspěšné časy a že naše současnost patří k nejlepším údobím existence moderního českého státu. V příkrém rozporu s tímto hodnocením je fakt, že z hlediska čistě politického (a politologického) nelze náš současný vývoj označit jinak než jako „karikaturu“ demokracie.

Pět let od smrti prvního polistopadového prezidenta republiky V. Havla (1936-2011), kterého někteří občané stále chtějí vnímat jako nedostižnou ikonu, třebaže ani on nebyl bez chyb, jsme se „propadli“ do té nejhorší politické žumpy, jakou jsme tady za dlouhá desetiletí měli. Dokonce ani v letech tzv. reálného socialismu (výjimkou jsou pouze 50. léta 20. století) jsme na tom nebyli tak zle. Tehdy jsme měli aspoň naději na lepší budoucnost. Dnes ji nemáme. Jedině že by nám sama spadla do klína…

Dnešní politickou mizérii jsme si zavinili sami. Řadou chyb, kterých jsme se po r. 1989 dopustili a jejichž nápravu jsme neprovedli. Proto se propadáme do komunistického a postkomunistického marasmu čím dál hlouběji. Vršením chyb ekonomických i politických jsme se dopracovali až k rozpadu polistopadového způsobu vládnutí – prostřednictvím „soutěže“ politických stran.

Tato „hra na demokracii“ definitivně skončila po skandálním „policejně-prokurátorském puči“ z června 2013, v jehož důsledku padla vláda P. Nečase. Pak už to s naší „demokracií“ šlo jen z kopce. Následovaly výhradně „nestandardní“ politické kroky: „prezidentská“ vláda J. Rusnoka, „loutková“ vláda B. Sobotky, jejímž skutečným premiérem byl slovenský oligarcha A. Babiš, až po zatím největší volební úspěch tzv. nesystémových („protestních“) politických uskupení v říjnových parlamentních volbách 2017.

O předvolebních kampaních, v nichž sehrály nezpochybnitelnou roli proruské internetové servery, šířící „fake news“, ani nemluvě. Hybridní válka postsovětského, autoritářského Ruska proti svobodnému a demokratickému zbytku světa běží již několik let na plné obrátky.

Začalo to krátce po zvolení V. Havla prezidentem ČSSR (29. 12. 1989). Tento předlistopadový disident tehdy, v opojení nabytou „revoluční“ mocí, neudělal to, co udělat měl a po čem občané hlasitě volali: odmítl zakázat a rozpustit nositelku totalitní moci, KSČ, a naopak umožnil bývalým (řadovým i nomenklaturním) komunistům a příslušníkům StB, aby se mohli podílet na realizaci polistopadových politických a ekonomických změn. Tím vložil do základů naší „budovy obnovené svobody a demokracie“ časovanou bombu, která na přelomu let 2017/2018 vybuchla.

V těchto dnech sklízíme „ovoce“ této Havlovy politické naivity a nezkušenosti. (Zdráhám se uvěřit, že by v tom mohl být zlý úmysl, protože pak by se naše situace jevila jako zcela tragická a beznadějná.) Nikdo nám s odklízením následků této politické „exploze“ nepomůže. Musíme to udělat sami. Ukazuje se, že na to nestačí ani běžné, demokratické prostředky, jako jsou volby. Bude potřeba, aby každý, kdo může, přiložil ruku k dílu. Svobodu a demokracii bez aktivního přístupu občanů zachránit nelze. S rukama v klíně se to ještě nikomu nepodařilo.

A ještě „perlička“ na závěr: Je úsměvné, když v tom našem zahnívajícím politickém rybníku nejvíce bojují za „české“ národní zájmy tito jedinci: Japonec T. Okamura, Slovák A. Babiš a proruský prezident M. Zeman. Takový politický „kabaret“ jsme tady ještě neměli.

●●●

ČSSD na historickém rozcestí

Za týden, 18. 2. 2018, se bude v Hradci Králové konat mimořádný sjezd ČSSD. Vrcholné rokování nejstarší politické strany, jež za další dva měsíce oslaví 140. výročí svého založení (7. 4. 1878). Její zakladatelé i další významné osobnosti socialistického hnutí v českých zemích se budou na to dívat „shora“ a nic těm dnešním politickým „neumětelům“ z Lidového domu neodpustí.

Zodpovědnost „kormidelníků“ ČSSD je obrovská, protože na nich závisí nejen to, zda strana přežije, ale i budoucnost současné Babišovy vlády. Jednak první vlády v demisi, jednak té druhé, která ještě ani nezačala vznikat. Čeká se totiž právě na tento sjezd a jeho závěry ‒ programové i personální. Výsledek je nejistý a na záchranu této strany to taky moc nevypadá. Vyloučeno není nic. Ani to, že to nakonec může dopadnout dobře.

Budu upřímný: z trojice nejvýraznějších a nejznámějších kandidátů (Chovanec, Hamáček, Zimola) má největší šanci exministr vnitra a úřadující předseda ČSSD – M. Chovanec. Také on se však „umazal“ spoluprací s neschopným Sobotkovým „politbyrem“, jež stranu přivedlo až k volebnímu debaklu z října 2017. K nejhoršímu výsledku v její novodobé, polistopadové historii – od roku 1992.

V úvahu musíme ovšem vzít i kontroverzní stránky Chovancovy politické kariéry, jakož i jeho odborné a osobnostní „předpoklady“ pro výkon této náročné funkce. Jednoznačnou předností je jeho vládní angažmá, kterým prokázal, že na to má.

Společným znakem všech tří jmenovaných kandidátů (šance ostatních lze považovat spíše za hypotetické) je podivná a rozumem těžko vysvětlitelná víra, že ČSSD bude „spasena“ tím, že se o její záchranu postará její dlouholetý „ničitel“ – prezident M. Zeman. Hloupější názor jsem již dlouho neslyšel.

Bylo by to jen pokračování sobotkovského politického „masochismu“, kdy ze Sobotky dělali rukou společnou a nerozdílnou „blbečka“ a otloukánka jak předseda ANO 2011 A. Babiš, tak i prezident republiky M. Zeman. Vše tehdy vyvrcholilo známou a mediálně populární kabaretní scénkou z Pražského hradu, ke které došlo 4. 5. 2017 a v níž svou roli sehrála „kouzelnická“ hůlka M. Zemana. Netřeba se vracet k těmto trapnostem, které nám dobré jméno ve světě nedělají. Naopak je nutno, abychom se poučili z chyb a neopakovali je. Ani v novém politickém aranžmá.

Prezident republiky M. Zeman, jehož si polovina voličů v tomto úřadu nepřeje mít znovu, protože ho nepovažuje za důstojného pokračovatele T. G. Masaryka a V. Havla, nemůže v této zemi „zařídit“ už vůbec nic. Jeho „expirační“ doba uplynula. Škoda jen, že mu to jeho Ovčáčkové, Mynářové a Nejedlí zapomněli sdělit. Mohl by mu to aspoň taktně naznačit jeho „dvorní“ moderátor z TV Barrandov – J. Soukup, nově zrozený televizní „bavič“ a „všeuměl“ typu E. F. Buriana. (Ten jím na rozdíl od Soukupa skutečně byl.) Od manželky Ivany, která se během prezidentského klání tvářila jako „hromádka neštěstí“, to žádat nemůžeme.

Je škoda, že M. Chovanec projevil tak málo politického realismu. Spojovat ČSSD a její budoucnost s prezidentem M. Zemanem se rovná politické sebevraždě – v přímém televizním přenosu. Nic horšího by se stát nemohlo. Měl by to být právě sjezd ČSSD, kdo se bude zřetelně a nepřehlédnutelným způsobem distancovat od M. Zemana. Nic jiného ani udělat nemůže, a to vzhledem ke všem negativním zkušenostem se Zemanem za posledních 15 let.

Důvody, proč se M. Zeman, navzdory svému špatnému zdravotnímu stavu, odhodlal navštívit mimořádný sjezd ČSSD, jsou ryze pragmatické. Ostatně: Zeman je pragmatik tělem i duší. V minulosti, ale i dnes měl se skutečnou, autentickou, sociální demokracií (jím v 90. letech 20. století stvořená ČSSD takovou stranou nebyla) pramálo společného. Veškeré Zemanovo počínání v politice bylo vždy účelové a vypočítané na efekt. Jiné to nebude ani tentokrát.

Tváří v tvář blížícímu se konci života se M. Zeman rozhodl, že by bylo dobré vylepšit si pošramocený „kádrový profil“ a se stranou, kterou kdysi dostal „nahoru“ a jíž posléze jen škodil (dokonce si vytvořil svou „vzdorostranu“), se usmířit. Kdo těmto líbivým řečičkám věří, dobře mu tak. Strana, která chce politicky přežít, by se na takové vějičky neměla nechat nachytat. Zemanovi věřit nelze ani nos mezi očima. Podobně jsou na tom i jeho političtí souputníci, s nimiž si dnes (zítra tomu může být jinak) tak dobře rozumí; jsou to výhradně populisté a extremisté: A. Babiš, T. Okamura, V. Filip.

Chápu všechny „nostalgiky“, kteří si Zemana pamatují z jeho „lepších“ let, kdy mu hlava ještě jakž takž myslela a nohy sloužily, že se nechtějí rozloučit s představou, že dnešní obživlá „mumie“ z Hradu je tatáž osoba, kterou si spojují se „Zemanovou érou“ z 90. let 20. století. Řekl bych, že dnes bydlí na Hradě nějaký Zemanův nepovedený dvojník. Zdá se, že maskéři odvedli zatraceně mizernou práci.

Je to prosté: lidé nemládnou a někteří se ani nemohou honosit darem moudrosti. Namísto toho je úbytek jejich mozkových buněk doprovázen nekontrolovatelnými záchvaty zloby, vzteku a bezmocnosti i výlevy sprostoty. Z úctyhodných starců se někdy mohou stát politováníhodné lidské trosky, které si hrají na „světové“ politiky. Inu, pošetilé stáří! Bývá to často trapný a nedůstojný závěr života. Ale i tady platí ono známé: za svůj konec si může každý sám.

●●●

Nové vedení ANO, do vlády s Babišem NE!

Co poradit delegátům nadcházejícího sjezdu ČSSD? Tato strana má jedinou šanci, jak může přežít. Musí se zbavit všech politiků, kteří neobstáli, všech kmotrů a lobbistů, kteří si na její úkor mastili kapsy, a nepodlehnout lákání M. Zemana a jeho „hlásných trub“ (či spíše: trubek).

ČSSD přežije jen tehdy, když si postaví do svého čela nové lidi, byť neznámé a s malými zkušenostmi, ale poctivé a čestné, kteří nejsou zatíženi minulostí a klientelistickými vazbami. Musí se také radikálně a nesmlouvavě „odstřihnout“ od M. Zemana.

Připouštím, že to nebude lehká ani bezbolestná „terapie“. Že by se včerejší „ničitel“ ČSSD M. Zeman mohl stát „zachráncem“ této strany, je jako ze světa utopie. Nic takového se nestane. Je to zhola nemožné.

Zeman už nic nevykoná ani ve prospěch tohoto státu, ani pro záchranu ČSSD. Jediné, v čem může ještě prospět bývalým spolustraníkům i občanům této země, je to, že se vrátí na Vysočinu a tam bude zpytovat svědomí. Až do konce života bude mít o čem přemýšlet, bude-li toho jeho mozek ještě schopen.

ČSSD se musí distancovat jak od pravicového extremisty M. Zemana, tak i od spolupráce s trestně stíhaným premiérem A. Babišem. Pokud to neudělá, skončí v propadlišti dějin a žádná „živá“ voda ji už nevzkřísí.

[Jediné, čím se mohou členové této strany utěšovat, je fakt, že v tom nejsou sami. KSČM dopadla ještě hůř. Její současné, oportunistické, vedení se svým členům snaží „nabulíkovat“, že namlouvání s oligarchou Babišem je vlastně jen „pokusem“ o návrat původních voličů, které jim ANO 2011 odloudilo, „zpátky z vandru“. Kdepak, vážení soudruzi! Sami dobře víte, že to není pravda!]

Až tuto prostou pravdu delegáti mimořádného sjezdu ČSSD pochopí, může se tato strana společnými silami nově zvolených funkcionářů i aktivních členů pokusit o záchranu. K tomu nebude potřebovat ani Zimolu, ani Hamáčka, ani Zemana.

To, co dnes ČSSD potřebuje, je návrat ke všemu dobrému a prospěšnému, co stálo u zrodu této strany před 140 lety: návrat ke kořenům. ČSSD se musí znovu stát stranou neprivilegovaných vrstev obyvatelstva.

V zemi, v níž je skoro desetina občanů v exekuci nebo na hranici bídy, je její role jasně určena. K tomu, aby ČSSD nově zhodnotila svou pozici ve společnosti, nebude potřebovat žádného pseudointelektuála M. Zemana ani jeho fanklub. Stačí na to vlastními silami.

Zbývá proto jen popřát: Mnoho zdaru při sjezdovém rokování! Rozum do hrsti, přátelé!

10. 2. 2018

PhDr. Rostislav Janošík