Sobotkův „výstřel“ z Aurory
Motto: Vždy s dělnickou třídou, často se sociální demokracií, zřídka s marxismem.“ (T. G. Masaryk)
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A zoufalí politici se dopouštějí zoufalých výroků a rozhodnutí. Nic jiného a výstižnějšího mě nenapadá poté, kdy jsem se z internetového zpravodajství dozvěděl o zatím posledním mediálním „hitu“ z dílny premiéra B. Sobotky.
Někdo se po vyslechnutí této zprávy chytí za hlavu, kdežto jiný našeho pana premiéra pošle rovnou někam. Osobně se kloním k variantě číslo dva. Sobotka totiž opět, již poněkolikáté, prokázal, že je to beznadějný případ a že mu už není pomoci.
O některých prohlášeních se říká, že jsou kontraproduktivní. To Sobotkovo ze 17. 2. 2017 patří k nim. Někdo by dokonce řekl, že je redundantní a o jeho hodnotě by prohlásil, že je nulitní. Nehrajme si však s cizími slovíčky, kterým beztak většina obyčejných občanů, kteří mají úplně jiné starosti než straničtí byrokrati z Lidového domu v pražské Hybernské ulici, nerozumí.
O to tady přece nejde. Jedná se především o naši budoucnost a (abych parafrázoval někdejší volební slogan hnutí ANO 2011) o to, „aby tady naše děti chtěly žít“. Mám totiž obavu, že po posledním Sobotkově prohlášení se všichni mladí seberou a odejdou jinam. Tam, kde mají rozumnější politiky, než je B. Sobotka.
Ke svému „světodějnému“ prohlášení se B. Sobotka zřejmě inspiroval faktem, že letos na podzim budou jak parlamentní volby, tak i 100. výročí bolševického převratu v Rusku, jemuž se za vlády KSČ říkalo VŘSR a který je nerozlučně spjat s osobou V. I. Lenina a se známým křižníkem Aurora. Ten dnes kotví v přístavu původního hlavního města carského Ruska – Sankt Petěrburgu (u nás jsme vždycky říkali: Petrohrad).
Auroru, resp. její repliku, mají „zaparkovanou“ na nádvoří Lidového domu i Sobotkovi sociální demokraté. Zůstala tam ještě z časů, kdy tady před rokem 1989 bývalo Muzeum V. I. Lenina. K němu Aurora vždycky patřila.
Proto se nemůžeme divit, že se B. Sobotka „pochlapil“ a rozhodl se u příležitosti blížícího se stranického sjezdu a památného výročí „Velkého října“ z Aurory vystřelit. Proč ne? Vždyť takové věci do politiky patří. Jen se podívejte k našim dřívějším komunistickým „přátelům“ z KLDR! Tam veliký Kim nechává odpalovat rovnou balistické střely.
Neohrožený sociálně demokratický předseda přistupuje k hlavni děla na Auroře, nabíjí a střílí. Posádka křižníku jásá a volá: „Sláva našemu velikému Kormidelníkovi! Sláva soudruhu Sobotkovi! Ať žije náš Slávek! Hurá!“ V tajné depeši posléze posádka hlásí ambasádě jisté nejmenované mocnosti: „Cesta do propadliště dějin byla slavnostně zahájena. Úkol byl splněn.“
Dříve se o Leninovi a o Auroře učily děti již v mateřské škole. To aby věděly, proč chodí se soudružkou učitelkou do lampionového průvodu. Dnes toto téma, jak jinak, naši „třídně neuvědomělí“ učitelé ve školách na všech stupních nejen neučí, ale dokonce se mu vyhýbají, podobně jako před rokem 1989 nechtěli učit o „bratrské pomoci“ SSSR a dalších států Varšavské smlouvy (= o sovětské okupaci ze srpna 1968). Ale konec legrace! Je to bohužel stále stejné, jen ty kulisy mění…
Sobotkova „revoluce“
Jde o vážné věci, i když to někdy v politice vypadá jako o Matějské pouti, která za pár dní začne. Také B. Sobotka, jenž se někdy chová jako malý chlapec, hrající si na válku, se rozhodl provést svou, „sobotkovskou“ revoluci. Jenomže obsluha děla na jeho Auroře mu neřekla, že se bude střílet jen slepými náboji. Prý proto, aby se pan předseda ČSSD nezranil. Náš Slávek (Bohuš) totiž střílet ostrými neumí. Dovede jen mluvit a mlátit prázdnou slámu. To mu prý šlo vždycky nejlíp – už od školních let.
A v čem ta Sobotkova „revoluce“ bude spočívat? No přece ve změnách, které musí projednat stranický sjezd v březnu letošního roku. Ke změnám dojít musí, jen staronový předseda má zůstat. To kvůli „kontinuitě“. Všechno ostatní se bude od základu měnit, aby strana vyhrála volby. Že je to pod Sobotkovým vedením pouhá utopie? Taky si myslím. Jak známo: „Starého psa“ novým kouskům nenaučíš, že ano?
Sobotkova vize změn je vskutku ambiciózní, jak se dnes s oblibou říká v politické hantýrce našich parlamentních harcovníků, kteří „zahřívají“ křesla v Poslanecké sněmovně dvacet a více let. Bude to něco jako Masarykova „revoluce hlav a srdcí“. Ideje Prezidenta-Osvoboditele, které v 50. letech 20. století označil stranický matador ČSSD F. Šamalík (předtím člen KSČ) za historicky překonaný „masarykismus“, musí být přece nahrazeny něčím modernějším, co bude lépe odpovídat duchu doby a ideálům generace tzv. Husákových dětí.
Zkrátka: Už žádný Masaryk, ani „tatíček“, ani synáček, o němž teď filmaři natočili jakýsi film, nýbrž revoluce Sobotkova: „revoluce plešatých hlav a retro-srdcí“. Tato srdce jsou nejnovějším „šlágrem“. Mají je všichni nejbližší spolupracovníci B. Sobotky. Jsou prý ukázkou skvělé práce nejlepších operatérů z pražského IKEMu. Nositelé „retro-srdcí“ jsou prototypem kyborgů budoucnosti. Prostě „top“ na desátou. Obyčejní smrtelníci se k těmto srdcím vůbec nedostanou. Jsou výhradně pro „vyvolené“. Teď už Sobotkovi lidé ty volby vyhrát musí! Kdo by se jim postavil?
Jak naložit s Bohumínským usnesením?
Předseda ČSSD se rozhodl se svým plánem dalekosáhlých změn v práci strany nejprve, jaksi v předstihu, seznámit novináře, aby tito slouhové jakéhokoliv režimu mohli jeho podnětné myšlenky šířit dál: „přežvýkat“ je prostému lidu i Sobotkovým spolustraníkům. Něco tak „geniálního“ přece nemůže zůstat bez patřičné mediální podpory!
Na nadcházejícím, březnovém volebním sjezdu ČSSD chce totiž pan premiér a předseda ČSSD v jedné osobě, navrhnout, aby bylo zrušeno tzv. Bohumínské usnesení z roku 1995, zakazující straně spolupráci na vládní úrovni (na krajské a komunální nikoli) s tzv. extremistickými stranami, mezi nimiž tehdy figurovala na předních příčkách právě KSČM. Bylo to v dobách, kdy funkci předsedy ÚV KSČM zastával představitel neostalinistického křídla M. Grebeníček. Dnes je tato strana vnímána již jako „systémová“, tzn. jako běžná součást polistopadového establishmentu.
Bohumínské usnesení bylo schváleno v časech, kdy byl předsedou ČSSD dnešní prezident republiky – M. Zeman. Dobře si na tu dobu vzpomínám: na její atmosféru i na Zemanovo vtipkování (tehdy měly jeho politické bonmoty ještě úroveň i údernost) na adresu komunistů. Navrhoval jim sloučení, to, aby se „vrátili z vandru“ do své mateřské strany. Ten, kdo něco ví o dějinách obou stran, jistě pochopí, o co tady šlo. Pro ty ostatní je to dnes dávná historie, která už pro naši přítomnost pozbyla na důležitosti.
„Vítejte zpátky z vandru!“
Zdá se, že Sobotkovo vedení ČSSD propadlo pokušení vrátit se ke kořenům stranické roztržky uvnitř tehdejší sociální demokracie z počátku 20. let 20. století, kdy se nespokojení „bouřliváci“, promoskevsky orientovaní internacionalisté v čele s B. Šmeralem (kdysi to byl předseda soc. dem.), rozhodli rodnou stranu opustit a vydat se do světa na vlastní pěst. Však si to od té doby obě strany neustále vyčítaly, než je Gottwald s Fierlingerem v roce 1948 zpacifikovali a zavřeli do společného stranického chlívku. A byl pokoj! Až teď, v polovině druhé dekády 21. století, nastal kýžený okamžik, jak na stranické křivdy z dávných dob zapomenout a začít znovu – zase společně.
Tentokrát se jako „spasitel“, který vše vyřeší ku prospěchu obou stran, nabídl B. Sobotka, t. č. předseda ČSSD (jistě už ne nadlouho). Přes sdělovací prostředky, nikoli osobním jednáním, jak bývá obvyklé, nabídl „politické manželství“ V. Filipovi, nedávno znovu zvolenému předsedovi KSČM. Kdyby se toho dožil veliký Kléma (= K. Gottwald), o němž někteří „zlolajníci“ tvrdí, že má ruce od krve, jistě by to nadšeně přivítal. A jak ho z historie známe, moudře pokyvuje hlavou a bafaje ze své oblíbené dýmky, pravil by svou typickou moravštinou: „Tož, Bohušu, vítej (či spíše po moravsku: vitaj) zpátky z vandru! Ale řeknu ti, že to trvalo! Mohls přijít dřívějc…“
Vraťme se zpátky do naší neradostné reality. Občas přemítám o tom, když sleduji nelogické kroky B. Sobotky, co by na jeho počínání řekli otcové-zakladatelé sociální demokracie nebo zasloužilí funkcionáři strany z druhé a třetí generace, např. J. Hybeš, J. Krapka-Náchodský, P. Cingr, J. Prokeš, F. Soukup nebo G. Habrman? A co teprve oběti komunistické perzekuce z doby po tzv. Vítězném únoru 1948: V. Dundr nebo B. Laušman?
Snad o těchto jménech náš pan premiér a předseda ČSSD někdy slyšel. Ale protože patří ke generaci tzv. Husákových dětí, která má velice mizerné vzdělání, nicméně s tímto handicapem si troufá řídit stát, což považuji za obzvlášť velkou troufalost, nejsem si tím jist. Ale co! Hlavně, že je Sobotka sám se sebou spokojený! K tomu mohu přidat pouze jedno poučné přísloví: „Veď osla do Paříže, komoň z něho nebude.“ Ať mu to jeho američtí poradci přetlumočí do češtiny, které bude rozumět!
Koalice ČSSD + KSČM
Nejsem sám, kdo po Sobotkově sebevědomém prohlášení pro sdělovací prostředky na chvíli zalapal po dechu. Teprve když jsem se zhluboka nadechl, abych provedl ve své hlavě jakousi sumarizaci toho, co vím z historie obou stran, dospěl jsem k závěru, že to prostě nejde dohromady a že to nemůže fungovat.
Teď, s odstupem dvou dní, jsem dokonce přesvědčen o tom, že tuto hloupost Sobotkovi poradil někdo, kdo ho chce zničit a kdo si přeje, aby ČSSD skončila ještě před volbami pod onou magickou, pětiprocentní hranicí, která je potřebná pro vstup do parlamentu.
Mohl bych přidat ještě další argumenty a hodnocení, např. že se Sobotka tímto způsobem pokouší zastavit pokračující propad voličské podpory pro svou stranu. Obávám se však, že svým neuváženým prohlášením odsoudil k totální politické porážce nejen sebe, ale i ČSSD. Zkrátka: Sobotka tím spáchal politickou sebevraždu v přímém televizním přenosu. Něco tak hloupého jsem už dlouho nečetl ani neslyšel.
Když někdo dělá ukvapená rozhodnutí, aniž by se s někým rozumným poradil, dopadá to přesně tak. Sobotka si totiž, jak se říká, „naběhl na vidle“. Od komunistů čekal potlesk a poplácávání po ramenou, ale místo toho sklidil „ledovou sprchu“ a posměch všech ostatních. Na jeho prohlášení zareagoval jak V. Filip, který v podstatě jeho „iniciativu“ odmítl kvůli nedůvěryhodnosti ČSSD, tak i prezident M. Zeman. Ten řekl, že podmínkou pro vstup komunistů do jím jmenované vlády musí být zrušení tzv. Bohumínského usnesení na sjezdu ČSSD. A bylo vymalováno.
Po Zemanově poznámce bylo všechno rázem jinak. Sobotka, jak se u něho stalo zvykem, „otočil“ jako na obrtlíku a nechal se slyšet, že tuto otázku na březnovém sjezdu nebude otevírat. Asi věděl proč. Čeho se bojí? Toho, že neuspěje? Nejspíš ano, protože ani u svých spolustraníků z různých regionů republiky, lidí s odlišnými osudy i „historickou“ pamětí, šanci mít nemůže. Jen si něco ve své hlavě vysnil a jeho „domeček z karet“ se při prvním závanu větru sesypal. 
Divím se tomu, že člověk, který se dvacet let živí politikou, neví, jaká je situace v jednotlivých stranách, Ví vůbec něco o tom, co se po neúspěšných krajských volbách odehrává v KSČM? Jsem toho názoru, že to ani netuší a jen tak něco před novináři „plácl“, aby se neřeklo a aby řeč nestála. Inu, jak říká lidová moudrost: „Řeč se mluví, voda teče“. Že ano? Sobotka se svým prohlášením ocitl jaksi „mimo mísu“. I tady bychom mohli spolu s prvňáčky pokračovat: „Ema má mísu, máma mele maso.“ A co dělá Slávek Sobotka? Mluví blbosti.
Kdybych měl popravdě zhodnotit to, jak zareagoval na Sobotkovu nabídku koaliční spolupráce na vládní úrovni předseda KSČM V. Filip, řekl bych, že předseda ČSSD od něho „dostal mokrým hadrem přes držku“. Slušněji se to doopravdy vyjádřit nedá. Balit to do pozlacené fólie opravdu nemá smysl. Ale vzhledem k Sobotkovu „trumpovskému“ slovníku, který nedávno obohatil o výraz „ojebat“, je to ode mne ještě docela slušné vyjádření.
Rád bych upozornil ještě na jeden důvod, který mohl stát za Filipovým odmítnutím Sobotkovy, jistě dobře míněné nabídky. To, že nepadla na úrodnou půdu, může mít vcelku prozaickou příčinu: obě strany, ČSSD i KSČM, mají podobnou, ne-li totožnou voličskou základnu. Vyjádřeno politologickou terminologií: soupeří o týž levicový elektorát.
Politici a jejich „zpětná vazba“
Dnešní politici mají oproti svým předchůdcům jednu velkou výhodu, kterou oni neměli. Je to téměř každodenní, dokonce kontinuální, „zpětná vazba“ prostřednictvím internetu a především sociálních sítí, jejichž „otroky“ se mnozí lidé stávají. Tyto technické vymoženosti smazávají dokonce rozdíly mezigenerační: na internetu se nepozná, kdo je mladý a kdo starý. Stačí, že dovede komunikovat.
Příkladem takového politika, patřícího ke starší, dříve odepisované generaci, je nedávno zvolený prezident USA ‒ D. Trump. Za svůj politický úspěch totiž vděčí právě tomu, že se umí pohybovat na sociálních sítích a komunikovat se svými potencionálními voliči. To dnes neumí každý a ani u nás na tom nejsme nejlépe. Nejde však jen o aktivní politiky.
Z minulosti mohu uvést jako velmi zdatného „komunikátora“ na sociálních sítích bývalého papeže Benedikta XVI., jinak J. Ratzingera. Ten „tweetoval“ již v dobách, kdy některým našim dnešním politikům teklo mléko po bradě. Stejně tak „pokroková“ britská královna Alžběta II. začala používat elektronickou poštu již před čtyřmi desítkami let. Uvádím to jen pro zajímavost, abychom si uvědomili, jak nás technika a technologický pokrok posouvají mílovými kroky kupředu.
Výhodu internetu a sociálních sítí minulí politici neměli, a přesto mnozí z nich byli úspěšnější a oblíbenější než ti dnešní. Byli více „in“, než jsou všichni ti Sobotkové či Jurečkové, kteří denně sedí u počítačů či tabletů, tweetují nebo oslovují své příznivce na Facebooku. Někteří z nich jdou ve svém informování tak daleko, že doslova zahlcují sociální sítě informačním balastem. Abych to zjednodušil a více přiblížil: informují o každém svém kroku, důležitém i bezvýznamném, který udělali, např. o tom, kolikrát byli na WC a zda zvedli prkénko, či nikoli. Vím, že je to nadsázka, ale někteří politici se podobným způsobem chovají.
Být „in“ ještě neskýtá žádnou záruku trvalého úspěchu v politice. Dřívější politici neseděli u počítačů, nýbrž chodili mezi lidi a vedli to, čemu se někdy učeně říká „kontaktní kampaň“. Konali ji permanentně, nikoli jen pár měsíců před volbami, jak se to dělá u nás. Dnes se tak chová zanedbatelné procento politiků. Úspěch je sice zaručen, avšak stojí to hodně úsilí a hlavně času, někdy i peněz (pokud si to musí kandidát platit sám). Politici se raději spoléhají na své stranické sekretariáty a jimi financovanou kampaň prostřednictvím plakátů a billboardů. Oč pohodlnější je tweetovat, v bláhové naději, že to někoho zajímá.
Jedním z těchto politiků „nové generace“ je i B. Sobotka. Ač v politice strávil většinu svého aktivního života místo toho, aby někde užitečně pracoval pro společnost, nenaučil se kromě jalového řečnění o čemkoliv zhola nic. Za úspěchem jeho vlády stojí buď nadpřirozené síly (což takhle Marťani?), nebo ekonomické zákony. Jinak si to vysvětlit nelze.
Politik tak nedůrazný, který není schopen splnit ani to, co jeho strana slíbila ve volebním programu, přece žádné reálné výsledky mít nemůže. Sobotka si jen přivlastňuje to, co sám nevytvořil. Žvaněním se nepostaví ani dům, ani silnice, ani nemocnice, ani se jím nenaplní sýpky obilím. Všechno musí udělat konkrétní lidé, kteří dovedou a chtějí pracovat. Žvaněním se dá pouze vyplnit čas do dalších voleb, aby to rychleji „odsejpalo“. Přesně to dělá B. Sobotka – a lidi mu to stále ještě baští. Alespoň někteří.
Koho postavit do čela ČSSD?
Již deset let (čtenáři SN, kteří znají mé články z té doby, to mohou potvrdit) zastávám názor, který jsem od té doby nezměnil, že totiž ČSSD potřebuje místo nevýrazného, neslaného a nemastného B. Sobotky skutečnou osobnost, člověka-sjednotitele, jemuž nechybí „tah na branku“. Tím politikem je bývalý jihomoravský hejtman M. Hašek. Jsem přesvědčen o tom, že právě on by byl ve velice krátkém čase (jistě do voleb) schopen rozhýbat zlenivělé kapry ve stranickém „rybníce“ ČSSD a obnovit tolik potřebné pozitivní vztahy s prezidentem M. Zemanem.
Nedávno So
botkou „objevený“ náchodský starosta J. Birke může být úspěšným volebním manažerem, protože má zkušenosti s politickou na komunální i regionální úrovni. ČSSD však potřebuje viditelnou osobnost, nikoli „kancelářskou myš“, toho, kdo se nebojí voličů. Něco takového o B. Sobotkovi, při vší úctě k jeho pracovitosti, o níž nepochybuji, říci nelze. Sobotka je možná dobrý úředník, nikoli však politik. Je stejným „autistou“, jako byl svého času jeho dnešní šéfporadce V. Špidla. Pánbůh s námi a zlé pryč!
Delegátům nadcházejícího sjezdu ČSSD proto vzkazuji: Vážení přátelé, poohlédněte se po nějakém lepším předsedovi, než je „obchodník s deštěm“ Slávek Sobotka! Strana, která má bezmála 140letou historii a patří k nejstarším nejen u nás, ale i v celé Evropě, si to zaslouží. Dosavadní předseda jí nedělá tu nejlepší reklamu. Spíše naopak. Je proto nejvyšší čas ho vyměnit. Dříve, než bude pozdě. Volební porážka ČSSD v parlamentních volbách možná pak nebude tak zdrcující…
Potřebujeme předčasné volby!
Situace na naší vnitropolitické scéně po Sobotkově prohlášení ze 17. 2. 2017 o možné povolební vládní spolupráci ČSSD-KSČM začíná být nepřehledná. Nikdo neví, co se stane v příštím okamžiku. Brzy se to může proměnit v chaos, která nás všechny pohltí – jako ta prázdnota ze sci-fi filmů pro děti i pro dospělé. Ukončí to až volby.
A tak si říkám: Nač čekat až do podzimu, když by volby mohly být už na jaře? Rozhádaná vláda se už stejně na ničem nedohodne, v parlamentu „zaparkované“ zákony opět spadnou pod stůl a nikdo je neodhlasuje a všichni budou jen toužebně čekat na okamžik, kdy ten „cirkus na kolečkách“ skončí.
Proto se obracím na poslance PS PČR, pány poslance i paní poslankyně, a to napříč politickým spektrem, aby se dohodli na zkrácení funkčního období a na vypsání předčasných voleb.
Dámy a pánové, bude to Vaše nejlepší služba občanům i voličům! A samozřejmě také naší vlasti, jejíž zájem nám všem, bez ohledu na politickou příslušnost, musí ležet na srdci. Děkuji Vám!
19. 2. 2017
PhDr. Rostislav Janošík
●●●
P. S.
Dal jsem si tu práci a pročetl desítky komentářů pod většinou článků, kde se píše o Sobotkově prohlášení ze 17. 2. 2017. Je toho mnohem víc, než uvádím níže, a není to vůbec hezké čtení. Premiér a předseda ČSSD v nich dostává nálepky, které si nejspíš do svého alba nenalepí, např. „rudý infiltrát“, „politická onuce“ či „bezcharakterní pukavec“. Známá přezdívka „Ozubená pleš“, která mezitím na internetu zlidověla, je proti tomu úplná lichotka.
A teď k obsáhlejším, alespoň jednovětým sdělením: „Bohouš pro mě vždycky byl bezpáteřní křivák.“ ● „Bohouš je kolaborant a klidně si zahraje na Fierlingera.“ ● „Ještě větší blbec, než jsme doufali.“ ● „Jseš mrtvej Homolka, Bohouši, běž do p… (Pelhřimova). Je tam to nové krematorium. Ať víš, do čeho jdeš.“ ● „Tomu Bohušovi nepomůže ani Chocholoušek.“ ● „Teď jsi to zazdil úplně.“ ● Další hřebík do rakve ČSSD.“ ● „Bohouš pořád nepochopil, že skončil.“ ● „Za chvíli přijdou na řadu i Marťani.“ ● „Dobrý tah. Pohřbí sebe i komunisty.“ ● „První větev pod ČSSD podřízl Mládek, další teď uřízl Sobotka.“ ● „To by si KSČM nasadila pěknou veš do kožichu.“ ● „Musí přijít změna ve vedení ČSSD, jinak je nevolitelná.“ ● „Jen tak dál a ČSSD bude atakovat 5% hranici.“ (K tomuto citátu můj dovětek: Bude se na ni dívat odspodu a nikdy ji nepřekročí. – pozn. RJ)
Po této „sprše“ bych se na Sobotkově místě zahrabal dvacet metrů pod zem a nevystrkoval bych nos do té doby, než se ta bouře přežene. Ani pak bych se necítil moc bezpečně a dával bych si pozor, aby odněkud nepřiletěla facka nebo kopanec rovnou mezi nohy.
R. J.
