Čeští studenti v Únoru 1948 – PhDr. Rostislav Janošík
Motto: "Revoluce se dělá, aby se zabezpečila diktatura."
(G. Orwell)
"Vítězství", nebo "slepá ulička" ve vývoji?
Nenechte se zmýlit známou a dříve tak často reprodukovanou fotografií Lidových milicí pochodujících po pražském Karlově mostě ve dnech Února 1948. Tento článek nebude oslavou "ozbrojené pěsti dělnické třídy" ani těch, kteří ovládnutím silových ministerstev, krátce po skončení druhé světové války, připravili půdu pro ono "vítězství čs. pracujícího lidu", jež se nakonec ukázalo být vítězstvím stranické oligarchie a jí posluhujících byrokratů z aparátu KSČ nad znovuujařmeným lidem.
Jen pro úplnost dodejme, že svou politováníhodnou roli při přehazování výhybky na slepou kolej dějinného vývoje sehráli také tři pozdější "muži roku 1968": J. Smrkovský, J. Pavel a F. Kriegel.
"Pravda" o Únoru 1948 v podání L. Bobíkové
O Únoru 1948 bylo v uplynulých desetiletích napsáno bezpočet článků, odborných studií i knih. O rekonstrukci událostí oněch několika dnů, které nadlouho pohřbily svobodu a demokracii v naší vlasti, se pokoušeli mnozí historikové a publicisté.
Při probírání se nejrůznějšími výstřižky z let minulých jsem narazil na jeden, starý přibližně deset let. Vyšel v kterémsi komunistickém listu, snad v Rudém právu nebo ve Večerní Praze, a jeho autorka Lenka Bobíková ho opatřila vcelku nevinným titulkem: Náhodný výstřel. V něm se mimo jiné uvádí:
"Prohra reakce dodnes nedá "pokoje západní historiografii, která v souvislosti s rušnými únorovými dny píše o desítkách poraněných a o "nebohých statečných studentech". (…) Studenti, rozhodnuti za každou cenu prorazit kordónem mužů v uniformě [Lidových milicí - pozn. RJ], se začali drát vpřed, cestou k Hradu. V tom okamžiku třeskl výstřel. Náhodná rána ze samopalu, střela se odrazila od země a lehce zranila do kotníku pravé nohy posluchače lesního inženýrství Josefa Řehounka. Byl to jediný raněný únorových dnů. (…) Jakmile začali dělníci seskakovat z aut, zadní řady studentů se daly na útěk. Stejně tak dopadla skupina reakčních studentů na Pohořelci. Tak skončila "krvavá studentská historie" - neslavně a bez udatných činů…"
Tímto dehonestujícím způsobem vykreslila obraz našich studentů několik let před "sametovou revolucí" L. Bobíková, dcera známého prominentního novináře husákovského normalizačního režimu, který ještě v roce 1989 dštil oheň a síru na Chartu 77 a zejména na dnešního prezidenta V. Havla.
A jaké názory zastává tato novinářka pro změnu dnes? Samozřejmě, jak se sluší, docela jiné. O tom se mohou pravidelně přesvědčovat na vlastní oči čtenáři sobotní přílohy (Rudého) Práva. Její nepostradatelné služby totiž oceňuje tento údajně nezávislý list i dnes. A dokonce to nevadí ani puncovanému "pravičákovi" P. Dostálovi. Vždyť peníze přece nesmrdí, alespoň v České republice ne! A pokud někomu ano, pak je to nebezpečný kverulant a s tím by se mělo exemplárně zatočit.
Svědkové událostí žijí a vypovídají
Ale vraťme se ke skutečné historii únorových dnů roku 1948 ve světle dobových dokumentů, nikoli jejich "interpretace" komunistickými pisálky, kteří včera psali o Lidových milicích a dnes pro změnu oslavují dřívější "reakcionáře".
O tom, jak to bylo doopravdy s oněmi "reakčními studenty", vydali po Listopadu 1989 svědectví někteří z přímých účastníků tehdejších událostí. Je mezi nimi také Ing. Josef LESÁK, jeden ze studentských vůdců ve dnech Února 1948 a polistopadový čelný představitel Liberální strany národně sociální.
Od "řízené demokracie" k nové totalitě
Vývoj událostí od léta 1947 ukazuje, že ani bývalému Československu nebude natrvalo dovoleno, aby šlo svou specifickou cestou. Po odmítnutí Marshallova plánu a zavedení tzv. milionářské dávky dochází k prudké akceleraci vývoje.
"Reakční" ministři Petr Zenkl, Prokop Drtina a Jan Masaryk dostávají poštou balíčky s výbušninou. Sympatie komunistické strany ve veřejnosti v českých zemích i na Slovensku jdou prudce dolů. Blížící se volby na jaře 1948 nemá KSČ šanci vyhrát. Zbývá již jen násilný zásah do vývoje událostí. Dne 19. 2. 1948 přijíždí do Prahy "podpořit" KSČ a "ohlídat plnění stanoveného scénáře" sovětský emisar - V. Zorin. O jeho úloze při řízení "únorového vítězství pracujícího lidu" není ani nejmenších pochyb.
Na dovršení všeho hovoří dne 21. 2. 1948 v parlamentní interpelaci o "krčmaňské aféře" s výbušnými balíčky ministr spravedlnosti Prokop Drtina. Komunistické spiknutí proti demokratickému zřízení je odhaleno. Řešení je jediné - ozbrojený puč, který by "reakci" umlčel.
Věci se dávají do pohybu. Jako jeden z prvních je dne 23. 2. 1948 zatčen sekční šéf ministerstva spravedlnosti Dr. Zdeněk Marjanko, vyšetřující právě "krčmaňskou aféru", do níž je zapleten i Gottwaldův zeť Dr. Alexej Čepička. Téhož dne jako Dr. Marjanko je zatčen lidovecký poslanec Ing. Rostislav Sochorec, čelný představitel Jednotného svazu českých zemědělců. Oba jsou v příštích týdnech umučeni při výslechu StB.
Za této dramatické situace začíná v ČSR vládní krize. Dvanáct ministrů nekomunistických stran podává demisi. Všeobecně se očekává pád Gottwaldovy vlády. Moskva je odhodlána zvrátit pro ni nepříznivý vývoj stůj co stůj, a to i za použití vojenských oddílů dislokovaných v Maďarsku. KSČ má situaci pod kontrolou a je připravena ji zvládnout vlastními silami.
Národně socialistická mládež nastupuje
Svou úlohu při obhajobě ohrožené demokracie sehrává v kritických dnech Února 1948 také národně socialistická mládež. Dne 20. 2. 1948 svolává poslanec Ústavodárného národního shromáždění (ÚNS) Josef Lesák zasedání výboru pražského kraje mladých národních socialistů. Jen v Praze sdružuje jejich organizace na 20 tisíc mladých lidí.
V telegramu, který je ze zasedání odeslán prezidentu Dr. E. Benešovi, se praví: "Pane prezidente, žádáme Vás, abyste nedovolil, aby Vám někdo diktoval, koho máte pověřit funkcí ministrů. Máme k Vám důvěru, že využijete svého práva jmenovat ministry v duchu a liteře platné ústavy. Očekáváme, že se zasadíte, aby byla zjednána náprava ve Státní bezpečnosti. Za krajskou jednotu mladých nár. soc. Josef Lesák."
Na den 23. 2. 1948 v 19.00 hod. je do Obecního domu v Praze svolána členská schůze Klubu akademiků nár. soc. (KANs). Vedení strany na ni deleguje generálního tajemníka strany prof. Dr. Vladimíra Krajinu a poslance za nár. soc. mládež Josefa Lesáka.
Namísto původně avizované protikomunistické manifestace na náměstí Republiky je nakonec rozhodnuto, že bude uspořádána demonstrace vysokoškoláků průvodem noční Prahou na Hrad - k prezidentu Dr. Edvardu Benešovi.
Josef Lesák vzpomíná
Dne 24. 2. 1948 po 20.00 hod. se před Obecním domem v Praze formují pod státními vlajkami pěti- a šestistupy odhodlaných studentů, v jejichž čele stojí nejmladší národně socialistický poslanec Josef Lesák. O směru cesty bylo rozhodnuto krátce předtím: jde se na Hrad.
J. Lesák na tuto demonstraci vzpomíná: "Vedu mládež setmělými ulicemi, po Příkopech, na Můstek, Národní třídou k Národnímu divadlu. K 
demonstrantům se přidávají další mladí lidé. Za bouřlivého skandování pochodují po vltavském nábřeží, po Karlově mostě, přes Malostranské náměstí a vzhůru Nerudovou ulicí se blíží k Pražskému hradu. Když prvé řady vstupují na Hradčanské náměstí a chlapci a děvčata se podívají přes zídku na Malou Stranu dolů do Prahy, vidí, že se u Národního divadla valí z Národní třídy nové a nové zástupy skandující mládeže. Ve svém volání projevují věrnost masarykovské demokracii, svobodě a prezidentovi.
Ve chvíli vstupu mládeže na Hradčanské náměstí vyhrne se z areálu Hradu silný oddíl pohotovostního pluku SNB a rozvinuje se, se samopaly v rukou, po celé šíři náměstí od vstupní brány na první hradní nádvoří ke schodům vedoucím ke švýcarské ambasádě na náměstí proti Hradu a Arcibiskupskému paláci. Stále docházejí zástupy mládeže a zaplňují celou část Hradčanského náměstí nad Malou Stranou. Další se zastavují v ulicích města.
V té chvíli vystupuje před oddíl jeho velitel a huláká na mládež: "Nařizuji vám, abyste se okamžitě rozešli! Vaše demonstrace nebyla povolena! Jsem zmocněn použít všech prostředků k jejímu rozehnání!"
Nyní vystupuji ze zástupu studentů já. Stejně hlasitě panu veliteli odpovídám v tomto smyslu: "Slíbil jsem, že k prezidentu republiky uvedu delegaci mládeže. Jsem poslancem Ústavodárného národního shromáždění a mám právo navštívit svého prezidenta, kdy a s kým to uznám za vhodné. Rozhodně k tomu nepotřebuji souhlas nějakého esenbáka."
A tak vybírám pětičlennou delegaci, v níž jsme tři vysokoškoláci, jeden mladý dělník z ČKD a jedna mladá dívka, úřednice. Volám na zástup chlapců a děvčat, aby vyčkali našeho návratu, že je budu informovat o výsledku rozmluvy s prezidentem. Zezdola z Prahy stále ještě volání mládeže prořezává jakoby strnulý, a přece se tetelící vzduch noční Prahy.
Vedu svou delegaci ztichlým Hradem. Na třetím nádvoří se v traktu prezidentské kanceláře hlásím službě. Jsme vpuštěni a nahoře nad schody nás očekává kancléř prezidenta Dr. Jaromír Smutný. Zdravíme se spolu a kancléř nás uvádí do předpokoje prezidentovy kanceláře. Zde si odkládáme pláště a připravujeme se k přijetí. Kancléř Smutný mne žádá, abychom pana prezidenta nezdrželi příliš dlouho. "Je nemocen a má ještě asi dvě hodiny práci."
Pak nám líčí, jak pan prezident reagoval na naše volání, které pronikalo až k němu do pracovny. Poručil otevřít okno, postavil se k němu a zaposlouchal se. Když rozeznal slova: "Pojďte s námi! Jdeme na Hrad. Ať žije republika Beneše a Masaryka! Byli jsme a budem, za Benešem půjdem!", usmál se a řekl: "To je v pořádku. Ti jdou s námi. To jsou naši." A pokračoval ve své práci."
Přijetí u prezidenta E. Beneše
J. Lesák pokračuje ve svém poutavém vypravování: "Zhruba ve 22.00 hod. jsme uvedeni do prezidentovy pracovny. Vnímáme řady knih, velký psací stůl a na něm bustu TGM. Prezident nám přichází vstříc. Dr. Smutný představuje mne a já pak všechny členy delegace. Se všemi se přivítal a o několik kroků ustoupil. Je drobný, subtilní, v těchto dnech plných těžkých starostí snad ještě útlejší s nezdravou barvou v obličeji.
Ukláním se a oslovuji pana prezidenta. V úvodu ho ujišťuji, že přicházíme v zastoupení veškeré československé demokratické mládeže. Tlumočím mu výraz úcty a lásky a vyslovuji díky za veškerou obrovskou práci pro republiku a její lid. Děkuji za velké osvoboditelské dílo, jehož se po boku prezidenta T. G. Masaryka zúčastnil v letech l. světové války. Vyslovuji upřímné uznání jeho práci ve funkci šéfa čs. diplomacie. V ní jako první čs. ministr zahraničí uvedl do světového povědomí ČSR jako stát vybudovaný na základech evropské křesťanské kultury s vyspělou humanitní demokracií.
Ve svém projevu doslova říkám: "Pane prezidente, těmto mladým lidem se zdaleka nejedná o stranickopolitický zápas o moc. Opravdu nám nejde o vítězství jedné a porážku druhé strany. V této chvíli nám - a nejen nám - jde pouze o jediné: o svobodu a demokracii. Nemáme chuti, a to říkám, pane prezidente, otevřeně, znovu poznávat kriminály zevnitř, znovu ostnaté dráty soudních a policejních zařízení. Pojmy 17. listopad [1939 - pozn. RJ], dělostřelecká kasárna v Ruzyni, Oranienburg jsou stále ještě příliš živé, než aby nás nenutily k vážnému zamyšlení. Máme opravdu niterný zájem na tom, aby naše vlast zůstala naší vlastí i pro budoucí věky, a jsme ochotni udělat všechno pro to, abychom Vám i ostatním ústavním činitelům v těchto kritických chvílích pomohli. - Prosím Vás, abyste i nadále pracoval tak, aby Češi a Slováci žili ve svobodném, nezávislém, samostatném státě a aby byla zachována parlamentní demokracie. Vláda ve svém složení musí odpovídat svobodné vůli čs. lidu. Kdykoliv se budete domnívat, že by naše mládež mohla jakkoliv přispět k zachování demokracie, stačí jediný pokyn a stojí věrně za Vámi."
Cítím zrychlený dech chlapců vedle mne a vidím slzy v očích členky naší delegace. Pan prezident přistupuje a tiskne mi ruku. Pak opět ustoupí a odpovídá:
"I vedoucí představitel státu potřebuje někdy povzbuzení. A to jste mi dnes přinesli. Děkuji vám za vaši návštěvu. Máme leckdy potíže. Musíme však vydržet. Musíme se snažit dát své věci do pořádku."
Potom líčí prezident obtížnost probíhajících jednání. Stanoviska představitelů jednotlivých politických stran se diametrálně liší. Z některých vyvěrá antagonismus nejtvrdšího ražení. Líčí, jak je obtížné nalézt společnou řeč se všemi. Prezident pokračuje:
"To je moje jediná snaha. Dojít ke spolupráci činitelů všech politických stran. Mou snahou bude zachování Národní fronty a parlamentní demokracie. O to půjde. O nic jiného." Potom dodává větu, která vyvolá proud nových slz na tvářích členky naší delegace a nám ostatním zní jako rajská hudba: "Mám situaci pevně v rukou. V Československu bude zachována demokracie v intencích Masarykových a mých. Se všemi stranami se dohodneme. Sdělte to svým kolegům."
Pan prezident s námi pak setrval v srdečném neformálním rozhovoru a znovu nám poděkoval, že jsme za ním přišli na Hrad.
Předtucha kancléře Smutného
"Vycházíme z prezidentovy pracovny a vstupujeme do jejího předpokoje," popisuje setkání s prezidentem J. Lesák a pokračuje: "Tu ke mně přistupuje kancléř Smutný se slovy: "Pane poslanče, doporučuji Vám, abyste netrval na zapsání vašeho přijetí do hradního protokolu. Musel bych tam uvést vaše plná jména, účel vaší audience a stručně i charakterizovat vaše oslovení prezidenta i jeho odpověď. Vy jste chráněn poslaneckou imunitou, ale pro vaše přátele by to mohlo mít v budoucnu nepříjemné důsledky."
Zadíval jsem se na předsedu KANs Mirka Fice (nyní profesora asijských studií na univerzitě Brock v St. Catharines v Ontariu v Kanadě), na vysokoškoláka Vratislava Štafla, na bratra Votápka a sestru Foukalovou a přikývl jsem. Souhlasil jsem, ale je mi v té chvíli, jako by mne polil ledovou vodou.
Tisíckrát za uplynulých 46 let [psáno v roce 1995 - pozn. RJ] jsem si v duchu opakoval poslední slova prezidentova a po nich poslední slova kancléřova. Tisíckrát jsem se ptal, v čem vězel tak zásadní rozpor? Z jedněch vyzařovala víra a naděje, z druhých rezignace. Později jsem hledal vysvětlení i v tom, že se k svému vrchnímu veliteli nedostal generál Heliodor Pika, zatčený na cestě na Hrad a později oběť justiční hnusné vraždy. Snad s odstupem let odpoví historie.
Vyšli jsme do únorové noci. Na náměstí Republiky jsem z balkónu ústředního sekretariátu informoval chlapce a děvčata o prezidentových slovech. Měl jsem ovšem posluchače i v otevřených oknech protějších kasáren SNB.
Když jsem byl po nedlouhé době zatčen a převezen z policejní vazby na Čtyřce a ze samovazby na Karlově náměstí do vězení StB v suterénu Pankrácké věznice, přijímal mne smutně proslulý estébák Pešek. S ironickým úsměvem mne vítal se slovy: "Až budete, dočkáte-li se toho, ještě někdy slavit své narozeniny, tak je slavte dvakrát do roka. Jednou v den, kdy jste se opravdu narodil, a podruhé 23. února. Když jsem Vás poslouchal z kasáren na náměstí Republiky, běžel jsem pro pušku. Než jsem na ni namontoval tlumič a vrátil se nahoru, Vy už jste z balkónu odešel. Byl bych Vás sestřelil jako zajíce…"
Ano, taková byla pravda o "reakčních studentech" v Únoru 1948," uzavírá své vypravování o dramatických okamžicích vlastního života Josef Lesák, jeden z těch, kteří to prožili, přežili následující desetiletí komunistického teroru a dočkali se obnovení demokracie u nás po Listopadu 1989.
Ještě jedna studentská demonstrace
Když se nazítří, v úterý 24. 2. 1948, na vysokých školách rozkřiklo, že den předtím byl vydán zatykač na předsedu Svazu vysokoškolského studentstva Emila Ransdorfa, kterému se po varování podařilo uniknout do ilegality a později za hranice, sešlo se vedení Klubu akademiků nár. soc. a rozhodlo svolat na středu 25. 2. 1948 sraz vysokoškoláků na Karlovo náměstí k budově Českého vysokého učení technického.
Z "informací pro pana ministra", které vypracoval sekretariát ministra školství a osvěty a jež se podařilo J. Lesákovi po Listopadu 1989 získat, se o studentském shromáždění a následném průvodu na Hrad dozvídáme následující:
"… V budově techniky byla o 14. hodině zahájena studujícím Antonínem Navrátilem, nar. 1. 7. 1921, schůze, při níž jmenovaný prohlásil, že je jejím svolavatelem a že dostal příslib, že bude pětičlenná studentská delegace přijata v kanceláři prezidenta republiky, a v závěru navrhl, aby se studenti odebrali na Hrad průvodem (…) a v případě, že jim bude v postupu zabráněno, postupovati prolínáním. Kromě Navrátila promluvil v podobném smyslu ke shromážděným též předseda SPASEI Milan Šroubek, nar. 25. 1. 1925.
Asi o 16. hodině průvod vyšel z nádvoří techniky a postupoval Resslovou ulicí přes Jiráskův most na Újezd a Karmelitskou ulicí přes Malostranské náměstí do Nerudovy ulice. V Karmelitské ulici byla část průvodu oddělena [nedaleko kostela Pražského Jezulátka byl napříč ulicí postaven popelářský vůz "Kuka" - pozn. J. Lesáka] a oddělená část průvodu pokračovala přes Seminářskou zahradu na Strahov a odtud dále směrem k Hradu. První část průvodu byla zastavena oddílem SNB na horním konci Nerudovy ulice, kde studenti sestavili pětičlennou delegaci pod vedením Antonína Navrátila a za účasti Jelicha, Bézy, Peška a Šroubka, jíž byla povolena návštěva u kancléře Smutného. [Od něho se delegace dozvěděla, že je "dobojováno", že komunisté zvítězili a že složení nové vlády bylo podepsáno - pozn. J. Lesáka.]
Když se delegace odebrala do Hradu, byla tato část průvodu vyzvána několikrát k rozchodu, a ježto účastníci výzvy neuposlechli a počali pronášet posměšné poznámky, bylo přistoupeno po opětovné výzvě k jejich rozptýlení. Při tomto zákroku vyšla náhodně z automatu jednoho z příslušníků SNB rána do země, při čemž se střela odrazila a zasáhla do nártu pravé nohy [nikoli do nártu, ale do kotníku a zasažený byl až do smrti mrzákem - pozn. J. Lesáka] jednoho z účastníků studenta lesního inženýrství Josefa Řehounka, nar. 13. 7. 1925. Týž byl po prozatímním ošetření blízkým lékařem dopraven do nemocnice Milosrdných sester v Praze III.
Část průvodu, odtržená v Karmelitské ulici, byla zastavena na Pohořelci kordonem SNB. Demonstranti však kordon prorazili a po proniknutí dalšími dvěma kordony byli zastaveni a rozptýleni četou SNB na Hradčanské náměstí. Při demonstraci bylo zadrženo a předvedeno celkem 94 osob, z nichž 86 bylo potrestáno pro rušení veřejného klidu a pořádku, 5 po napomenutí propuštěno a 1 pro podezření z protistátní činnosti odevzdán k dalšímu šetření OStB v Praze."
Podobnost nikoli náhodná?
K tomuto policejně-estébáckému raportu J. Lesák upřesňuje: "Je nutno dodat, že ve chvíli, když k zátarasu SNB dorazilo několik tisíc chlapců a děvčat, přijel na Malostranské náměstí autobus plný dalších příslušníků SNB. Ti uzavřeli Nerudovu ulici dole a znemožnili prakticky studentům odchod. Připomínám v této chvíli průběh studentské demonstrace ze 17. listopadu 1989 na Národní třídě. V naprosto stejné režii narazili studenti u paláce Metra na oddíl SNB a u Národního divadla po zaplnění Národní třídy byla možnost úniku rovněž uzavřena. Na hlavy a těla studentů v obou případech dopadaly rány pažbami samopalů. Část studentů se v Nerudově ulici 25. 2. 1948 uchýlila do chrámu nad italskou ambasádou. Odtud byli vyvlečeni a spolu s ostatními zatčenými odvezeni."
Z komunistických inkvizitorů "reformátoři"?
Třídní msta a mašinérie mocenské zvůle si v následujících týdnech a měsících po Únoru 1948 vybraly svou krutou daň za vítězství nad "třídním nepřítelem": začalo vyhazování nepohodlných studentů a učitelů ze škol, věznění a popravy odpůrců komunistického režimu.
Jedním z postižených byl i studentský vůdce z roku 1948 Josef Lesák. Byl vyloučen ze školy a v květnu 1948 zatčen a uvězněn. Ani po odpykání trestu mu nebylo mocnými dovoleno žít v klidu. Nejen on spolu s manželkou a dětmi, ale i jeho rodiče byli vypovězeni z Prahy. Z vězně tábora nucených prací se stal horníkem, který plných 29 let strávil v podzemí kladenských dolů.
Po Listopadu 1989 se znovu vrátil do "politiky", do "své" strany. Vrátili se však i jiní, ti, kteří v Únoru 1948 stáli na opačné straně pomyslné barikády. Po "vítězném sametu 1989", podobně jako předtím po "vítězném Únoru 1948", znovu "zavětřili" příležitost, jak si přihřát svou politickou polívčičku.
Mnozí z nich nabídli své "služby" při obnově naší demokracie. Naštěstí jich nebylo třeba, a tak se na výsluní nehřáli dlouho. Někteří z nich, když pochopili, že se "dějiny" obejdou i bez nich, jako přísloveční čerti alespoň pořádně zasmrděli a pak zmizeli - v PEKLE historického zapomnění.
A co o nich soudí J. Lesák dnes? Toto: "Z rudých práčat buďtež jmenováni alespoň dva - zato ti nejpovedenější: pan Jiří Pelikán, který se po převratu v r. 1989 nestyděl vetřít a bohužel byl i přijat mezi poradce pana prezidenta, a pan Ladislav Lis, bývalý tajemník Svazu mládeže, jemuž bývalé polistopadové Občanské fórum, podobně jako jiným známým výtečníkům, kteří vesměs až do Pražského jara v r. 1968 patřili mezi nejotrlejší bojovníky za marxismus-leninismus v naší zemi, umožnilo získat poslanecké mandáty. Ale bohužel i to patří k svérázné československé a české demokracii polistopadových let."
Také životní příběh Josefa Lesáka potvrzuje, jak mnoho nám ještě zbývá vykonat pro vyrovnání se naší společnosti s komunistickou minulostí. Zavazuje nás k tomu odkaz T. G. Masaryka, E. Beneše, M. Horákové a tisíců dalších statečných demokratů, kteří položili své životy za zachování svobody a demokracie v naší vlasti.
(S použitím stati Ing. Josefa LESÁKA Studentský průvod na Hrad v únoru 1948. Přednášky Společnosti Edvarda Beneše č. 5, 1995.)
PhDr. Rostislav Janošík
2. 2. 1997
Seznam vyobrazení:
- Památník obětem komunismu, Masaryktown, Scarborough (Kanada).
- Oddíly Lidových milicí pochodují po Karlově mostě ve dnech Února 1948.
- Studentský vůdce Josef Lesák.
- K. Gottwald hovoří na manifestaci pracujících dne 21. 2. 1948 na Staroměstském náměstí v Praze.
(Převzato z tištěných SN č. 2/1997, str. 5.)
Poznámka autora:
Pan Ing. Josef Lesák (1920-2009) byl jedním z mála politiků, minulých i polistopadových, kterých jsem si vážil. Jsem rád, že jsem měl možnost poznat ho osobně. Tak vzácných osobností je dnes jako šafránu. Když vidím a slyším, co se u nás děje, uvědomuji si stále naléhavěji, že právě tito lidé nám chybí. Byli by doslova „živou vodou“ v zahnívajících vodách naší politiky. I tady platí: že politika je vážná věc, nikoli jen nějaká reality show. A politici by se podle toho měli chovat. Odpovědnost za osudy země a jejích občanů musí být vždy, za všech okolností, na prvním místě!
R. J.
