Svobodné noviny na internetu

(Dokončení)

Královští manželé a jejich děti

Manželství Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou bylo zpočátku klidné, nikoli šťastné. V desetiletí 1313-1323 porodila Eliška celkem sedm dětí. O jejich osudu rozhodoval výhradně král Jan. Součástí jeho sňatkové „diplomacie“ bylo zajistit svým potomkům vhodné nevěsty (ženichy) z evropských panovnických rodů.

První dcera, Markéta (*8. 7. 1313), přišla na svět, když bylo královně Elišce 21 let a králi Janovi pouhých 17 let. Ze všech dětí měla Eliška prvorozenou dceru nejraději. Markéta byla již jako 15letá provdána za Jindřicha XIV. Dolnobavorského (1328). Poté, kdy král Jan odebral Elišce všechny důchody, strávila tři roky ve vyhnanství v Bavorsku – díky dobrodiní dcery Markéty a jejího manžela. Markéta zemřela 11. 7. 1341.

Druhá dcera, Jitka (Guta-Bona), se narodila 21. 5. 1315. Král Jan byl sice z prvních dvou potomků zklamán, protože očekával narození syna, avšak od samého začátku nezapomínal na to, aby i tuto dceru dobře provdal. Po několika neúspěšných pokusech se Jitka nakonec stala manželkou francouzského korunního prince Jana z dynastie Valois (1332), pozdějšího krále Jana II. Dobrého. Jitka zemřela 11. 9. 1349.

Jediným potokem, jehož narození král Jan Lucemburský netrpělivě nejen čekal, ale i přijal s velkou radostí, byl prvorozený syn Václav (*14. 5. 1316), pozdější Karel IV. Tohoto syna měl panovník doopravdy rád, i když ani vztah mezi nimi nebyl bezkonfliktní. Již jako tříletého ho odebral král Jan matce, pak ho po tři roky „věznil“ na Lokti a na Křivoklátě a poté, když měl 7 let (1323), jej odvezl do Francie na vychování. Tady byl Václav zasnouben se stejně starou Blankou z Valois (1316-1348).

Jako čtvrté dítě se královským manželům narodil syn Přemysl Otakar (*22. 11. 1318). Protože si Eliška prosadila, aby byl pojmenován po přemyslovských předcích, nikoli po manželově otci Jindřichovi, projevoval král o syna malý zájem. Tento druhorozený syn již 20. 4. 1320 zemřel.

Třetí syn, Jan Jindřich (jako páté dítě), se královně Elišce narodil 12. 2. 1322 v Mělníku. Matka mu dala dvě jména: Jan (po otci) a Jindřich (po dědovi z otcovy strany). Splnila tím sice přání svého manžela, avšak bortící se soužití obou královských partnerů se už zachránit nepodařilo. Jan totiž měl v té době mimomanželský vztah s jinou ženou (neznámého jména), která mu týž rok porodila syna Mikuláše (1322-1358), pozdějšího patriarchu aquilejského.

Také tentokrát král Jan Lucemburský nelítostně prosazoval svou „sňatkovou politiku“: tříletého syna Jana Jindřicha nabídl jako manžela některé z dcer Jindřicha Korutanského. V r. 1330 byl osmiletý princ oženěn s o čtyři roky starší Jindřichovou dcerou Markétou Korutanskou, zvanou Maultasch (= Pyskatá, Hubatá, Tlamatá, Otlemená). V r. 1341 skončilo manželství rozvodem poté, kdy Markéta obvinila svého muže, korutanského vévodu Jana Jindřicha, z impotence. Zostuzený 19letý syn Jana Lucemburského musel z Korutan odejít a vrátil se domů. V r. 1349 se pak stal markrabětem moravským. Ještě třikrát se oženil a zplodil sedm dětí. Zemřel 12. 11. 1375.

Při posledním porodu, dne 27. 3. 1323 v bavorské Koubě (Chamu), kam Eliška odešla do „vyhnanství“ po uvěznění nevlastního bratra Jana Volka, se narodila dvojčata: dcery Anna a Eliška. Zatímco Eliška se měla stát jeptiškou (zemřela před rokem 1330), Anna se v r. 1335 provdala za rakouského vévodu Otu Habsburského (1301-1339). Zemřela 3. 9. 1338.

Domácí válka proti šlechtě

Král Jan Lucemburský bývá některými historiky označován za „krále cizince“ (J. Šusta), jinými za „krále diplomata“ (J. Spěváček). Obě charakteristiky mají své opodstatnění, neboť vycházejí ze všeobecně známé skutečnosti, že totiž velkou část svého života strávil v zahraničí a o Čechy, kterým formálně vládl a jejichž obyvatelům asi moc nerozuměl, projevoval zájem minimální.

Od samého začátku své vlády byl Jan plně zaujat evropským děním, zejména bojem o císařskou korunu po smrti svého otce – Jindřicha VII. Lucemburského (†1313). Když v tomto boji neuspěl (jako sotva dvacetiletý stěží mohl konkurovat starším a zkušenějším kandidátům), vrátil se v r. 1314 do Čech. Ne však nadlouho.

Nepřítomnosti panovníka, za něhož vládl „cizinec“ Petr z Aspeltu, posílila sebevědomí domácí šlechty, která se začala hlásit o svůj podíl na moci – namísto králových rádců.y. Soupeření o vliv na domácí události mezi králem a domácí šlechtou brzy přerostlo v permanentní občanskou válku, přerušovanou jen královou nepřítomností v Čechách.

Situace v mnohém připomínala stav, jaký tady byl krátce po tragické smrti krále Přemysla Otakara II. (†1278). Do čela skupiny místní šlechty se po roce 1310 dostal mocný Jindřich z Lipé, který podobně jako kdysi Záviš z Falkenštejna (†1290) opřel své postavení o nemanželské soužití s dvojnásobnou královskou vdovou – Alžbětou Rejčkou. Z hlediska křesťanské morálky bylo soužití Záviše s královnou-vdovou Kunhutou nemravné a hanobilo památku Přemysla Otakara II. (Záviš s Kunhutou měli později nemanželské dítě.) Totéž můžeme říci o vztahu Alžběty Rejčky s Jindřichem z Lipé, který byl ženatý a měl sedm dětí.

Pro Elišku Přemyslovnu znamenala tato situace boj proti dvěma nenáviděným soupeřům. Její zášť vůči Jindřichovi z Lipé šla tak daleko, že se jí podařilo přesvědčit krále, aby dal tohoto šlechtice zatknout a uvěznit na hradě Týřově (1315-1316). Pán z Lipé mohl být rád, že neskončil jako Vítkovec Záviš. Jenže: všeho do času. Jindřich z Lipé měl totiž v Čechách tak velký vliv, že ho král Jan nakonec musel z vězení propustit, uzavřít s ním smír a vrátit mu úřady, jichž byl předtím zbaven.

První vážná roztržka mezi králem a šlechtou vznikla v roce 1315, kdy Jan Lucemburský požadoval svolání zemské hotovosti, aby bylo možno zastavit vpád uherského magnáta Matúše Csáka Trenčanského (†1321) na Moravu. Šlechta to tehdy odmítla a pohrozila vypovězením poslušnosti panovníkovi, pokud nepropustí své zahraniční rádce – Petra z Aspeltu a Bertholda z Hennebergu. Jan nakonec oba rádce „obětoval“, aby zajistil bezpečnost východní hranice svého království. Díky vojenské hotovosti se pak podařilo přimět M. Csáka k uzavření příměří. Mladý a stále ještě málo zkušený král Jan se tím vydal domácí šlechtě zcela na milost a nemilost.

Nové kolo domácí války mezi Janem Lucemburským a českou šlechtou se rozhořelo v roce 1318, kdy byl král Jan obležen v Brně. Konflikt se podařilo zažehnat díky zásahu Ludvíka IV. Bavora (1314-1346), který vedl až k uzavření zemského míru v Domažlicích v dubnu 1318 a k vyhlášení amnestie pro viníky vzpoury proti panovníkovi.

Král Jan svou válku se šlechtou fakticky prohrál. Jeho častá nepřítomnost v Čechách byla proto spíše útěkem před neradostnou realitou v zemi, kterou jeho manželka Eliška považovala za nezcizitelné dědictví po předcích. Vládu v zemi ponechával král v rukou skupiny šlechticů, zejména Jindřicha z Lipé, který později přesídlil s Alžbětou Rejčkou do Brna, jakož i Petra z Rožmberka a Oldřicha Pluha z Rabštejna.

Přepadení na hradě Loket

Mocný Jindřich z Lipé na svou potupu a uvěznění nezapomněl a připravoval pomstu. Využil toho, že v r. 1317, kdy byl král Jan znovu v cizině a Eliška Přemyslovna za něj dočasně spravovala zemi, začala královna proti Jindřichovi najímat žoldnéře. Když se král vrátil do Čech, pán z Lipé mu namluvil, že ho chce Eliška (s pomocí Viléma Zajíce z Valdeka) připravit o trůn ‒ ve prospěch prvorozeného syna Václava. Touto intrikou se Jindřichovi z Lipé podařilo nejen oslabit panovnickou moc ve prospěch šlechty, nýbrž i vážně poškodit vztahy mezi královskými manžely.

Jan Lucemburský uvěřil Jindřichovi z Lipé a rozhodl se konat. Událost, k níž došlo v únoru 1319, popsal kronikář Beneš Krabice z Weitmile (†1375) takto: „Hle, král Jan naplněn nesmírnou zuřivostí, neboť věřil nejapným slovům špatných lidí více, než prospívalo, ihned obrátil své kroky s několika lidmi na Loket, kde královna Eliška s dětmi sídlila, a předstíraje pokojné úmysly, vstoupil do hradu a poručil, aby mu byly otevřeny věže. Královna pobouřena neobvyklým činem velice žasla a divila se, proč se tak stalo. Co o tom více mluvit? Podle královy vůle mu byl odevzdán hrad, královna s ostatními dětmi byla odvezena do Mělníka, prvorozený Václav, jinak Karel, ve čtvrtém roce svého věku tamtéž na Lokti vsazen po dva měsíce do sklepa, takže viděl světlo toliko oknem.“  

Kronikář nesprávně tuto událost klade do roku 1320. Ve skutečnosti byl sotva tříletý syn Václav matce odebrán a vězněn na Křivoklátě; později (1323) ho jako sedmiletého Jan Lucemburský odvezl do Francie na vychování.

I když byl středověk krutý a pro naše současníky málo pochopitelný, zdá se, že vypravování „dvorního“ kronikáře Karla IV. poněkud přehánělo. Těžko si totiž představit tak malé dítě, navíc dědice koruny, ve studeném vězení středověkého hradu. Nepravděpodobné jsou i úvahy o tom, že by si malý princ, který od té doby matku více nespatřil, mohl v paměti uchovat vzpomínku na ni. Také v tomto případě se někdo pokusil „vylepšit“ dějiny ve prospěch Karla IV. – na úkor jeho otce.

Eliška Přemyslovna: poražená a ponížená

V červnu 1322 se král Jan Lucemburský opět po delší době vrátil do Čech. Tehdy došlo k poslednímu sblížení obou královských manželů, z něhož se následujícího roku narodily dvě dcery (dvojčata) – Anna a Eliška. Brzy nato však následoval nový konflikt, jehož důsledkem byl definitivní rozchod manželů a neradostný závěr života královny Eliška – o samotě a v ústraní.

Také tentokrát stál za roztržkou mezi králem Janem a Eliškou Přemyslovnou, jak jinak, mocný šlechtic Jindřich z Lipé. Obětí dvorských intrik se stal Jan Volek (†1351), nemanželský syn Václava II., nejvyšší kancléř českého království, probošt vyšehradský a pozdější biskup olomoucký. Ten byl totiž ještě v roce 1321 příznivcem Jindřicha z Lipé a Alžběty Rejčky. Když se vzápětí nato sblížil se svou nevlastní sestrou Eliškou, podařilo se Jindřichovi z Lipé opět vzbudit v králi Janovi podezření, že jeho manželka proti němu připravuje nové spiknutí ‒ ve spojení s Janem Volkem.

Tento vysoký královský úředník byl v červnu 1322 zatčen a uvržen do vězení, kde čekal na smrt. Naštěstí se mu podařilo uprchnout do Bavorska, kam ho následovala tehdy již těhotná královna Eliška. Za rok nato (1323) byl již Jan Volek zpátky ve svých úřadech.  Zjevná vykonstruovanost těchto obvinění je nabíledni, přesto splnila svůj účel: odstavit Elišku od spoluvlády v zemi.

Královna Eliška Přemyslovna mezitím v roce 1323 v Koubě porodila dvojčata.  Až do r. 1325 pobývala v Bavorsku – u své nejstarší dcery Markéty, provdané za Jindřicha Dolnobavorského. Zpátky do Čech se vrátila kvůli finanční tísni v lednu 1325 jako zlomená, nemocná žena, která již v této době trpěla dědičnou chorobou posledních Přemyslovců – tuberkulózou.

Manželství s Janem Lucemburským formálně trvalo dál, patrně proto, že právě Eliška zaručovala Janův nárok na českou i polskou korunu. Lucemburk toho využíval i nadále, třebaže vztah obou manželů vyhasl. Dynastické nároky totiž přesahovaly prosté lidské city a stály nad nimi. Ještě v roce 1327 figurovala Eliška jako česká královna během jednání, jež se týkala možnosti získat slezská knížectví. V té době již trpěla horečkami a její zdravotní stav se dále zhoršoval.

Poslední roky života se královna Eliška věnovala již jen skutkům zbožnosti. Sbírala hlavně ostatky svatých, jež zdobily dvorskou kapli jejího otce. Podporovala stavbu Zbraslavského kláštera, který v r. 1292 založil Václav II. Snažila se i o prosazení kanonizace své pratety, Anežky České (za tímto účelem korespondovala s papežskou kurií).

Konec života poslední Přemyslovny byl vpravdě tragický. Nejenže byla poražena v zápase o udržení přemyslovské panovnické moci, ale nadto byla opuštěna manželem a odloučena od všech svých dětí. Neúspěchem skončilo jak její úsilí o svatořečení Anežky České, tak i snaha o vybudování kláštera dominikánek na pražském Újezdě.

Král Jan Lucemburský, jehož nechával zdravotní stav manželky v klidu, viděl Elišku naposledy v červnu 1329, během krátké návštěvy v Čechách. Na pohřeb své ženy nepřijel a do Čech se znovu vrátil až v roce 1331. O smrti Elišky Přemyslovny prý neřekl ani svému synovi, který se o ní dozvěděl až v říjnu 1333, kdy se vrátil z italského tažení do Čech. Jak je všeobecně známo, první cesta kralevice Karla (dříve Václava) údajně vedla k matčinu hrobu na Zbraslav.

Místo posledního odpočinku

Královna Eliška Přemyslovna zemřela ve svých 39 letech dne 28. 9. 1330 na Vyšehradě, v domě nevlastního bratra Jana Volka. Její tělo bylo po tři dny nošeno po pražských kostelích a čtvrtého dne, 1. 11. 1330, pochováno ve Zbraslavském klášteře.

Kronikář Petr Žitavský, celoživotní obdivovatel této královny, událost popsal ve Zbraslavské kronice těmito slovy: „ Téhož roku (= 1330) dne 28. září, tj. v den svatého Václava, vévody a mučedníka, o hodině kumpletu (= poslední večerní modlitba), na Vyšehradě v domě proboštově (= Jan Volek) odešla z tohoto života ke štěstí pro sebe, ale k žalosti pro jiné nejjasnější a slavná paní, paní Eliška, česká a polská královna a hraběnka lucemburská, velmi dlouho trápená horečkami a plicní chorobou, v třicátém devátém roce svého věku, kralování pak roku dvacátého, zaopatřena co nejzbožněji církevními svátostmi, když předtím vykonala důstojná pokání a ukázala papežské svolení s bulou, že má býti při skonání od svého zpovědníka rozhřešena z trestu a viny.“

K pohřbu poslední Přemyslovny uvádí kronikář toto: „Tedy svrchu jmenovaná a Bohu milá Eliška, česká a polská královna, jsouc dosud při jasném rozumu ustanovila rozumně svou závěť a její vykonání svěřila opatům cisterciáckého řádu. Za nepřítomnosti krále Jana, který byl tenkrát v Korutanech (správně: v Tyrolích u Jindřicha Korutanského), zemřela tato královna na Vyšehradě, byla tři dny nošena od pánů v Praze po kostelích a čtvrtého dne po své smrti pochována s náležitou uctivostí na Zbraslavi.“

Památný den a návrh na kanonizaci

O Elišce Přemyslovně se v poslední době hodně mluvilo a psalo v loňském roce, kdy jsme si připomínali 700. výročí narození českého krále a římskoněmeckého císaře Karla IV. Skupina poslanců tehdy navrhla k projednání podnět, aby seznam památných dnů v našem kalendáři byl rozšířen o datum sňatku Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny (1. 9. 1310). Návrh byl bohužel zamítnut.

Bez větší odezvy skončil i další podnět. Týká se rovněž Elišky Přemyslovny, o jejíchž zásluhách na kanonizaci Anežky České není pochyb. Autorem tohoto návrhu je poslanec za hnutí „Úsvit“ – A. K. Anderle Sylor. Ten tvrdí, že matka Karla IV. údajně vyléčila člověka a možná se zasloužila i o vybudování gotické katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Zatím se prý bude muset Eliška Přemyslovna postavit do symbolické fronty čekatelů. Za významnější adepty svatořečení jsou totiž považováni kardinál J. Beran a P. J. Toufar. (Pozn. 1)

Doufejme, že se i ona dočká…

29. 1. 2017

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. O této problematice viz článek: http://www.lidovky.cz/svatorecte-elisku-zada-poslanec-ma-dukaz-o-tom-ze-matka-karla-iv-vylecila-cloveka-gp2-/zpravy-domov.aspx?c=A161230_102627_ln_domov_ele

Seznam vyobrazení:

1. Hrad Loket na Sokolovsku.
2. Hrad Křivoklát na Rakovnicku.
3. Cisterciácký klášter ve Zbraslavi (barokní přestavba J. B. Santiniho).