Summit smíření – František Růžička
Zcela bez výčitek pochybení si můžeme říci, že každá bohoslužba, mše svatá, je jakýmsi summitem. Výkladově tedy vrcholem, setkáním (hlav států či vlád na nejvyšší úrovni), v našem případě summitem smíření, neboť se setkáváme na té nejvyšší možné úrovni, se svým Otcem nebeským.
Zcela jistě to byla pouhá časová náhoda, kdy jsme si o první postní neděli připomínali evangelium sv. Lukáše o pokoušení Ježíše a náš duchovní správce prof. P. K. Skalický tuto nedělní bohoslužbu zahájil ranní informací z Vatikánu o setkání papeže Františka a moskevského patriarchy Kirilla. O setkání bezesporu významném, neboť mu předcházela značná publicita a bylo očekáváno nejen s mnoha obavami, ale především nadějemi.
Ze sdělovacích prostředků víme, že setkání bylo naplánováno do nejmenších podrobností. Do místnosti setkání vešel papež z jedné strany a patriarcha z druhé. Patnáct minut bylo vyhrazeno pro přímý televizní přenos, poté se oba již bez novinářů věnovali osobnímu rozhovoru, který trval tři hodiny. Připomeňme, že oba se již setkali v roce 2006 a 2007, kdy ještě nebyli v tomto vrcholném postavení. Tentokráte byli sledováni z titulu svých funkcí jako rovnocenní partneři a museli proto dodržet společenské i protokolární předpisy.
Z pohledu historického sledu, po pádu „železné opony“ setkání nic nebránilo a M. Gorgačov pozval papeže již v roce 1989, o deset let později i B. Jelcin. Reakce Moskevského patriarchátu byla ale nesouhlasná, takže papež nakonec do Ruska nejel, zatímco M. Gorbačov však Vatikán navštívil. Také současný vládce V. Putin papeže již navštívil. Když byl papež v roce 2001 na Ukrajině, byl obviněn z pokusu koupit si duše pravoslavných. Dnes se ale pravoslaví stalo součástí politického establishmentu, jak popisuje například novinářka Petra Procházková. Experti k tomu uvádějí, že katolíci představují obrovský duchovní a finanční potenciál, ruští pravoslavní zase umí komunikovat s muslimy a patriarcha Kirill má dobré vztahy s Kremlem, a tedy je i politicky významným hráčem. Dodejme jen, že k „prolomení“ vzájemných církevních vztahů již došlo za papeže Pavla VI., který v roce 1964 navštívil konstantinopolského patriarchu Athenagora. Dodejme ještě, že patriarcha Kirill není představitelem celé pravoslavné církve.
Lze tedy říci, že toto setkání bylo podstatným krokem na cestě ekumenismu, byť nám novináři podsouvají jejich titul jako „nejsvětější dvojice“. Pro vysvětlení však musíme pohlédnout o mnoho let zpátky. Den 16. červen 1054 je totiž významným datem v dějinách celého křesťanství. Papežský vyslanec kardinál Humbert tehdy položil na oltář chrámu Svaté Moudrosti v Konstantinopolu bulu, která exkomunikovala a proklínala konstantinopolského patriarchu Michala Kerulagia. Ten odpověděl tím, že svolal synodu východní církve a ta vydala protianathema. K tomu se připojili patriarchové Alexandrie, Antiochie a Jeruzaléma: do klatby padla celá římská církev a schizma bylo zpečetěno. Tím vyvrcholily odstředivé procesy mezi východním a západním křesťanstvím a vznikly dva znesvářené tábory, což trvá dodnes v podobě římského katolicismu a pravoslaví.
Za podrobnostmi bychom museli dále do historie, ale buďme dobré víry, že modlitby v postní době poslouží k dalšímu sblížení.
František Růžička (Hlas svědomí)
