Vzpomínka na Ludvíka Vaculíka. Zaslouží si to!

V dobách svých literárních začátků vydal tehdy uvědomělý komunistický novinář Ludvík VACULÍK (1926-2015) prózu s budovatelskou tematikou, kterou příznačně nazval: Rušný dům (1963). S velkým časovým odstupem v něm popsal své vlastní zkušenosti vychovatele v dělnickém internátu Sdružených bavlnářských závodů v Benešově nad Ploučnicí (1948-1850). Třebaže on sám pocházel z chudého kraje na pomezí Moravy a Slovenska (narodil se v Brumově, jehož dominantou je zřícenina hradu z poloviny 13. století), kde se místní rolníci lopotili na neúrodných políčkách v podhůří pohraničních hor, zamířil Vaculík po válce do těch regionů, u nichž tušil, že tam se budou psát dějiny.

I on kdysi začínal u Baťů ve Zlíně a ve Zruči nad Sázavou, podobně jako poslední generální tajemník ÚV KSČ M. Jakeš. Po krátké etapě, kdy pracoval v ČKD Praha, a po vojenské prezenční službě zakotvil Vaculík ještě před třicítkou v nakladatelství Rudého práva (1953-1957) a v týdeníku Beseda venkovské rodiny (1957-1958). Jeho další kroky pak zamířily do Československého rozhlasu (1959) a později, již v atmosféře postupného uvolňování politických poměrů, do Literárních novin (1965). Tam ho zastihly dramatické události Pražského jara 1968 a následné invaze vojsk Varšavské smlouvy z 21. 8. 1968. Po „přepřahání“ v čele KSČ se i z Vaculíka stal disident. Ještě předtím však stihl na konci června 1968 publikovat své snad nejslavnější „dílo“ – politický manifest Dva tisíce slov. (I já jsem se stal, coby čerstvý maturant, v létě 1968, ještě před vojenskou invazí, jedním ze signatářů této výzvy.)

Spisovatel L. Vaculík pocházel z velmi chudého kraje – podobně jako můj otec, který se narodil ve stejném roce jako on. Tímto zapomenutým koutem republiky bylo Valašskokloboucko. Ani v té chudobě si tehdy nebyli všichni rovni: rozdíly byly viditelné na první pohled. Například rodiče mého otce vlastnili chalupu s humnem, na němž se dala pěstovat zelenina a na zbytku pozemku tráva pro dobytek. K tomuto malému hospodářství patřilo i pár měřic pole, kde se dařilo bramborám a obilí. (Koně měli v té době jenom bohatí sedláci. Moji prarodiče zapřahali do pluhu krávy.) Ještě v dobách, kdy jsem jezdil k babičce na prázdniny (ovdověla, když mně byly tři roky), starala se o tři krávy, několik koz, dále o dva vepře, husy, kachny, slepice a králíky. Práce okolo toho bylo po celý rok víc než dost, ale na uživení to stačilo. Přesto ani můj otec, jako nejmladší ze čtyř sourozenců, nechtěl tu bídu dál snášet, a proto po válce „utekl“ do Zlína, kde založil rodinu.

Na rozdíl od něho pocházel L. Vaculík ze sociálně nejnuznější skupiny vesnických obyvatel – tzv. kozařů. To byli ti, kteří měli pouze kozy, jež zajišťovaly jejich obživu. Snad právě proto se z Vaculíka po válce stal komunista. Bída totiž vždy vede lidi k radikalizaci: k uvědomění si sociální nerovnosti a z toho plynoucí nespravedlnosti. Bez toho nemáme šanci Vaculíkovu literárnímu dílu porozumět. Navzdory všem problémům, v nichž se v posledních desetiletích ocitla celá pětina naší populace, a to v důsledku neschopných (a zároveň všehoschopných) vlád, žijeme si v porovnání s tou bídou, o níž píšu, víc než dobře. A někteří jedinci doslova „nad poměry“. To jsou oni „nenažranci“, kteří jako pověstná žába na prameni dusí všechno dobré a prospěšné v této společnosti. Oni nesou odpovědnost za ekonomickou stagnaci, ale i za všeobecný úpadek, do něhož jsme se všichni „propadli“ za vlády P. Fialy.

Proč se mi tyto souvislosti vybavily právě dnes, v den, kdy se v Poslanecké sněmovně (PS) projednávají platy politiků a kdy se mělo rozhodovat o odvolání předsedkyně dolní komory našeho Parlamentu ČR – Markéty Pekarové-Adamové? Ani ta Vaculíkova budovatelská próza s názvem „Rušný dům“ se v mé hlavě neobjevila náhodou. Vždyť i onen dům, palác ve Sněmovní ulici čp. 4, kde dnes sídlí Poslanecká sněmovna, je podobně „rušný“, třebaže je „utopen“ v jedné z vedlejších ulic poblíž Malostranského náměstí.

Tento barokní palác byl „rušný“ již v minulosti. Na konci 18. století zde působilo české divadlo. Po požáru a po přestavbě se objekt Thunovského paláce stal od r. 1861, tedy od počátku českého parlamentarismu, sídlem Českého zemského sněmu. V letech 1918-1938 zde zasedal Senát Národního shromáždění; prvorepubliková Poslanecká sněmovna měla své sídlo v budově Rudolfina na nábřeží Vltavy. Od roku 1993, kdy se ustavila samostatná Česká republika, zasedá v budově bývalého Českého sněmu Poslanecká sněmovna PČR.

Také dnes byla tato budova ve Sněmovní ulici na Malé Straně vpravdě „rušným“ domem. Vaculík by nepochybně, kdyby ještě žil, s ohledem na zauzlené problémy na naší politické scéně, pojmenoval tento dům daleko přiléhavěji a „peprněji“. Já k tomu jen připojím toto: Cosi je shnilého ve státě českém i v tomto „Českém sněmu“. Začíná to již hodně zapáchat…

─────

ČT se bojí pravdy tak, že neumožnila přímý přenos z PS?

Zpravodajský kanál ČT24, který byl zřízen mimo jiné i proto, aby pohotově informoval televizní diváky o aktuálním dění u nás a ve světě, již delší dobu nevysílá záznamy z jednání PS nebo Senátu PČR ani přímé přenosy ze zasedání PS, které mají mimořádnou důležitost pro život občanů.

Když se v PS „propíraly“ kauzy A. Babiše, byla u toho ČT pravidelně. Stejně tak vysílala přímé přenosy z protibabišovských demonstrací na Václavském náměstí nebo na Letné, jakož i z demonstrace „Milionu chvilek pro demokracii“ (lidově se jim říkalo: „michprdi“) proti bývalé ministryni spravedlnosti, nedávno zesnulé M. Benešové.  Po nástupu vlády P. Fialy se to náhle přestalo hodit. Hrozí totiž nebezpečí, že by se občané mohli dozvědět pravdu o naší neutěšené situaci, k níž jsme dospěli po třech letech vlády těchto neumětelů, břídilů a zemských škůdců.

A tak o dnešním jednání PS (5. 12. 2024) se dozvěděli něco víc pouze ti diváci, kteří mají možnost sledovat na internetu zpravodajský web „ČT24.cz“. Této možnosti občas využívám i já. Když jsem tedy zjistil, že z tohoto dnešního jednání bude ČT24 vysílat pouze několik účelově sestříhaných záběrů, nikoli přímý přenos, pustil jsem si na počítači ono internetové vysílání ze Sněmovny. To, co jsem stihl zhlédnout, mně i tak stačilo k tomu, abych si udělal barvitý obrázek o stavu naší vrcholné politiky. („Je to hnus, velebnosti,“ řekla by jedna z těch vesnických žen z Troškovy filmové trilogie „Slunce, seno…“.) Masaryk by zaplakal a možná by se k němu přidal i V. Havel a další disidenti, kteří si tak moc slibovali od politických změn, jež po r. 1989 nastaly. Změny by možná skutečně nastaly, ale to by se k moci nesměli dostat ti „prevíti“, kteří se tam dnes roztahují u koryt!

Zdá se, že nejspíš ani naši disidenti, z nichž velká část již zemřela a na tu hrůzu se dívá jen shora (někteří i zdola), netušili, jaký „odpad“ se prostřednictvím demokratických voleb dostane časem do politiky. S tím, jak běžel čas, jsme přestali být opatrní a obezřetní. Jinak by nemohl být na Hrad zvolen komunistický rozvědčík „Pávek“! Představte si, že i pár popletů nebo hlupáků z Charty 77 ho volilo: prý si to „odpracoval“!

Zkrátka: ani mě by v roce 1989 nebo 1990 nenapadlo, že se dožiju tak trapných politických exhibicí, jaké dnes předvádějí všechny ty neosobnosti, jež obhajují setrvání neschopné, hloupé, nevzdělané a pologramotné předsedkyně „dvouprocentní“ pidistraničky TOP 09 – Markéty Pekarové-Adamové (MPA) v čele Sněmovny. A musím přiznat, že všichni kritikové této političky, kteří u sněmovního pultíku hovořili, byli nezvykle slušní a okolo této pyšné, elitářsky povýšené a panovačné osoby nakračovali po špičkách, jako by to byla nějaká bohyně.

Inu, hromada peněz, které poslanci za svou špatně odváděnou práci dostávají, zřejmě některým z nich zatemnila mozek a ovlivnila jejich schopnost vidět věci takové, jaké jsou. Na místě by neměly být žádné ohledy, ale naopak. Mnozí z těchto poslanců by si zasloužili „výplatu“ v podobě několika ran sukovicí.

V řečnických projevech se dnes hovořilo i o Švejkovi. Ten by to řešil tradičně česky: nakopal by jmenovanou političku, protože nepatřil k útlocitným maloměšťákům, do zadku! A já bych ji rovnou poslal do fabriky k pásové výrobě ve třísměnném provozu, aby poznala, jak těžce se určitým skupinám našich občanů vydělávají peníze na chleba. O tom všem tato namyšlená fiflena nemá ani páru, protože nikdy v životě pořádně nepracovala. (Prodávání mobilů za plnohodnotnou práci považovat doopravdy nelze.)

Z pečlivě připraveného a nazpaměť naučeného projevu MPA jsem si nezapamatoval vůbec nic, protože to byly jenom jalové kecy o ničem. Shrnout se to dá asi takto: všechno prý dělá správně a v souladu s předpisy. Daleko zajímavější bylo to, co zaznělo právě na adresu této političky. Nejvýznamnější projevy přednesla trojice opozičních poslanců s přednostním právem: Alena Schillerová (ANO 2011), Tomio Okamura (SPD) a Radim Fiala (SPD).

Projev předsedkyně klubu ANO 2011, A. Schillerové, byl velmi obsáhlý (měl 19 stran textu) a poměrně zevrubně zdokumentoval všechna důležitá pochybení MPA, co se týkalo porušování Jednacího řádu PS a dalších zákonných norem. Schillerová je právnička, která se navíc opírala o expertní stanoviska dalších právníků. Ve srovnání s tím je MPA pouhá politická figurka, dosazená na šachovnici moci těmi „loutkovodiči“, kteří ze zákulisí tahají za nitky. Spoléhá na to, že jí všechno projde, protože má to „správné“ politické krytí. Až tato vláda skončí, pozná, jak se věci doopravdy mají. Za svou zpupnost a aroganci jistě dostane odpovídající „odměnu“.

Projev předsedy SPD T. Okamury byl sice živější, dynamičtější a „lidovější“, avšak ani on MPA nijak nešetřil. Vůbec nejkvalitnější byla rekapitulace „hříchů“ MPA, jak ji přednesl předseda poslaneckého klubu SPD ‒ R. Fiala. Řečník se zaměřil na zahraničně politické aktivity MPA. Z Fialova projevu jednoznačně vyplynulo, že MPA svými výroky poškozuje dobré vztahy ČR s nejbližšími sousedy, zejména se Slovenskem a Maďarskem.

Rovněž já jsem o těchto nevhodných politických vyjádřeních MPA v minulosti psal v několika článcích. Vůči jednomu z problematických výroků se dokonce ohradila samotná prezidentka Maďarska, K. Nováková, a to během návštěvy u M. Zemana. Všechny dotyčné výroky byly pečlivě sledovány a nepochybně nebudou zapomenuty.

V případě MPA je zarážející, že tato třetí nejvýše postavená osoba v naší hierarchii moci útočí na řádně zvolené politiky ze Slovenska (Fico, Pellegrini atd.), třebaže ona sama má za manžela Slováka. To jsme v našich novodobých dějinách ještě neměli. Na něco takového si dávala dobrý pozor i „Sorosova holka“ – bývalá prezidentka SR Z. Čaputová. A to je co říci!

─────

Politici z Fialovy koalice pěli na MPA jen samou chválu…

Obhajovat neobhajitelné chování kohokoliv bývá vždycky problém: nejen v politice, ale i v každodenním životě. Vyslechl jsem si pozorně všechny ty hloupé a jako „přes kopírák“ zhotovené projevy zástupců jednotlivých stran Fialovy koalice. Hned ten první od premiéra P. Fialy byl, jak se dalo očekávat, standardní: nudný Fiala hovořil o této skandální osobě, kterou si sám vybral do koalice SPOLU. Padlo mnoho slov o ničem a na závěr nechyběla, jak jinak, ani tradiční pochvala.

Něco podobného známe již z dějin KSČ, a to z doby těsně před Listopadem 1989. Naposledy se totiž podobné chvalozpěvy objevily v souvislosti s obhajobou tajemníka ÚV KSČ M. Štěpána. Pár dní nato se v pražských ulicích provolávaly tyto slogany: „Na Štěpána bez Štěpána“ nebo „Miloše (= Jakeše) do koše!“  Kdy uslyšíme něco podobného na adresu těch dnešních „velikánů“ z Fialovy koalice? Jistě brzy, protože doba již nazrála. Dějiny se totiž rády opakují: jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. MPA se jistě bude dobře vyjímat v hlavní roli této frašky. Ani V. K. Klicpera by nenapsal nic lepšího.

Vůbec nejubožejší projev, přetékající servilností a přehnanou chválou, od sněmovního pultíku přednesl známý prosťáček a ťulpas z pidistraničky TOP 09 – J. Jakob. Hloupějšího politika ze současné koalice bychom hledali kraj světa. Reprezentují-li tuto stranu takoví „kašpaři“, pak není divu, že je TOP 09 na dvou procentech preferencí. A pokud se tážete, čím si MPA udržuje oblíbenost u šéfa koalice SPOLU, P. Fialy, jsou to bezesporu ty fialové šaty, v jejichž předvádění tato politička nemá konkurenci. Jedny si vzala na ceremoniál udělování státních vyznamenání (28. 10. 2024) a další, již méně křiklavé (= tmavě fialové s broží), na ono zasedání PS (5. 12. 2024), na němž se hlasovalo o jejím případném odvolání z funkce předsedkyně dolní komory Parlamentu ČR.

Projev lidoveckého předsedy poslaneckého klubu, A. Dufka, byla nekonečná nuda a opakování toho, co jsme již slyšeli od P. Fialy a dalších politiků. Všechno to byly povinné projevy o věci, jež byla dávno dopředu rozhodnuta: MPA přece nemůže být odvolána, protože to by znamenalo Fialův „konec světa“.

Za vůbec nejhorší a nejtrapnější považuji rétorické cvičení J. Michálka, úlisného předsedy poslaneckého klubu „Pirátů“, kteří byli vyhozeni z vlády. V PS zůstávají čtyři jejich poslanci, a to nejspíš proto, aby dál „kopali“ za Fialu. To, co předvádějí, je kombinace debility a devótismu, neboli masochismus bez zábran. Michálek, jak se dalo čekat, všechny pochválil a na nikoho nezapomněl. Všichni prý pracují dobře – včetně tolik kritizovaného K. Havlíčka, kterého chtějí „modří ptáci“ sesadit z funkce místopředsedy Sněmovny za ANO 2011.

[Pokud pozorně sledujete to, co se v PS odehrává, tak v souvislosti s pohrůžkou Havlíčkova odvolání z funkce souvisí i toto: Druhý místopředseda PS za ANO 2011, 150kilový A. Juchelka, „koaličníkům“ tolik nevadí (nebo nevadí vůbec), jelikož prý dobře vychází i s MPA. S ní si mimo jiné právě v den hlasování o jejím odvolání z funkce špital dokonce před televizními kamerami ČT, které to on-line vysílaly na zpravodajském webu „ČT24.cz“. Viděl jsem to na vlastní oči, takže výmluvy jsou zbytečné. A co se týká A. Schillerové, ani její rádoby kritické řeči na adresu MPA nelze přeceňovat. Tato politička se totiž při všech možných příležitostech ráda předvádí ve fialových šatech nebo ve stejně barevném „hubertusu“. Babiš si evidentně neumí udělat ve svém poslaneckém klubu pořádek, hlavně s těmi ženskými, které by se Fialovi chtěly zavděčit (nebo snad zalíbit?). Mezitím totiž plánovaná koalice s ODS přestala být aktuální: Zčásti je neprůchodná, avšak hlavně proto, že změnu si vynucuje nová politická „konstelace“: na jedné straně je to nadbíhání ze strany STAN (je to velmi nebezpečná hra, protože politici tohoto uskupení jsou „přeběhlíci“ z jiných stran a představují stejné nebezpečí, jako bývalí členové ODS a ČSSD v řadách ANO 2011; většina skandálů této strany je totiž spojena právě s těmito „politickými turisty“); na straně druhé se jako potenciální partneři hlásí nová uskupení: „Motoristé“ a „Stačilo!“. Babiš si dokonce může vybrat, zda bude dělat politiku „pravicovou“ (s „Motoristy“), nebo „levicovou“ (s koalicí „Stačilo!“ předsedkyně KSČM K. Konečné.)]

Zkrátka: „Piráti“ nám znovu předvedli, proč v té PS stále zůstávají, i když mají jen čtyři poslance. A jejich místopředsedkyně O. Richterová přece taky na sobě měla fialové šaty ‒ ještě před vykopnutím I. Bartoše z vlády. (Dne 9. 12. 2024 s ní ČT24 vedla rozhovor v přímém přenosu: tato politička měla okolo krku světle fialovou šálu. To už je vrchol „vlezdobruselismu“.) Stále totiž platí: „Svůj k svému“ nebo „Vrána vráně oči nevyklove“. Víme to přece všichni velmi dobře: U koryt je dobře, tak proč bychom (= my „Piráti“) si nezachrochtali, že ano? (Zdravím pirátského „páprdu“ O. Profanta, který tvrdil, že politici ODS mají blízko k fašismu. Nejspíš o tom musel něco vědět, když dostal „trafiku“ coby náměstek na jednom z ministerstev Fialovy vlády.)

Hodnotit bláboly plagiátora z plzeňských práv, M. Bendy, nehodlám. Byla by ztráta času a škoda náplně do propisovačky. Naproti tomu pochvalný projev předsedy poslaneckého klubu „dozimetrického“ uskupení STAN (není to hnutí, ale strana politických zkrachovalců, všelijakých „turistů“ a „přeběhlíků“ z dalších stran), pologramotného poplety J. Cogana (kde k tomuto nečeskému příjmení přišel?), byl ještě větší nudou než ten Dufkův. Zajímavé na tom bylo pouze to, že V. Rakušan sice seděl pár metrů od řečnického pultíku, ale nevyužil možnosti pochválit svou kolegyni, rovněž absolventku prestižního studia na „Aspen Institutu“ – MPA. Zdá se, že není absolvent jako absolvent. „Američan“ J. Farský by nám o tom mohl vyprávět, ale i on raději mlčí, protože měl štěstí a získal mnohem lépe placenou „trafiku“ v EP, než do té doby měl.

─────

Podivná „plichta“ v PS, nebo „nová tradice“ parlamentarismu?

Daleko zajímavější než tyto zbytečné projevy loajality vůči evidentně neschopné a nekompetentní MPA, naší slavné ředitelce cestovní agentury zvané „Poslanecká sněmovna“, bylo to, o čem naši nepříliš pohotoví novináři z mainstreamových médií nepsali ani nehovořili. V PS se totiž odehrál podivný „revanš“ a následná „plichta“. Jen co neprošlo hlasování o MPA, okamžitě vyrukoval hlupáček z TOP 09 J. Jakob s tím, že mají sesbíraných 84 podpisů na odvolání K. Havlíčka. Když vy nám odvoláváte MPA, my vám zase Havlíčka. Pomsta z toho čouhá jako sláma z bot!

Poslanec z pidistraničky TOP 09, v jejímž čele stojí MPA, J. Jakob, to dokonce doprovodil prohlášením, že hlasování se uskuteční někdy v budoucnu, pokud poslanci ANO 2011 nebudou „sekat dobrotu“ a budou blokovat údajné schvalování zákonů. Na vině jsou však obě strany, koalice i opozice, které se „zasekly“ a odmítají spolupracovat. Nejrozumnějším řešením by byly předčasné volby, ale těch se všichni bojí. Ani Babiš totiž neví, jak by to dopadlo.

Zvláštností letošního roku v činnosti PS je něco, co tady do té doby ještě nebylo.  Stalo se totiž zvykem, že při zahájení každého zasedání PS je hlasování o programu sněmovní schůze. A naprosto pravidelně, někdy každý jednací den, se v rámci tohoto zasedání hlasuje o tom, že se o některých navržených bodech programu jednoduše hlasovat nebude. Také v případě odvolání MPA se totiž odhlasovalo, že se o této kauze hlasovat nebude.

Pokud tomuto „kostrbatému“ vyjádření nerozumíte, je tomu takto: Koalice si zvykla redukovat práci zákonodárného sboru tak, že všechny návrhy k projednání na plénu PS od opozice jsou hlasováním poslanců (mají převahu 108 hlasů, nyní jen 104 hlasů – po vyhození „Pirátů“ z vlády, a jeden hlas navíc od nezařazeného exhejtmana I. Vondráka) zamítány. Něco takového tady za celou dobu od ustavení Poslanecké sněmovny v r. 1993 ještě nebylo.

Ocitla-li se PS jenom krůček od naprostého „zablokování“, pak lví podíl na tom má právě ono pravidelné odmítání opozičních návrhů díky oné převaze 108/104 hlasů. Koalice si tedy může schválit, co chce. To už nemá s demokracií nic společného: je to diktatura. Přesněji: fašistická diktatura (vláda polovojenské junty), v jejímž čele stojí neslaný a nemastný brněnský „profesůrek“, který se chová jako hoch postižený autismem – P. Fiala.

I on soupeří s jihokorejským prezidentem o poslední příčku na seznamu nejméně populárních politiků celého světa. Poté, kdy onen „polodiktátor“, který se zřejmě zbláznil a vyhlásil stanné právo, v politice skončí, bude Fiala nejhorším politikem světa. Konečně se stane „světovým“, i když jinak, než si to kdysi vysnil! Musíme si proto dávat dobrý pozor na to, aby Fialu nenapadlo rovněž vyhlásit stanné právo. (To naštěstí sám nemůže, ale jemu politicky nakloněná většina v PS by mohla.) Inu, zoufalí lidé dělají zoufalé kroky. „Politická mrtvola“ jménem P. Fiala již čeká pouze na „funus“ – bez poct a pohřebních věnců.

A protože politika bývá soupeřením politických stran (a hnutí), myšlenek a koncepcí, vyhlásili „Motoristé sobě“ na svém sjezdu v Praze (7. 12. 2024) smělý cíl k blížícím se parlamentním volbám: Chtějí v nich porazit politického dinosaura, „ideově rozbředlou“ ODS, jež falešně nalhává sobě i voličům, že je stále stranou „pravicovou“, třebaže se dávno transformovala na partaj probruselskou, progresivistickou a neomarxistickou. Motoristé mají již nyní vítězství skoro v kapse, Důvod je prostý: Je to mladá generace, která je velmi nespokojená s politikou Fialovy vlády. Tento kabinet nedělá pro mladé vůbec nic. Není schopen vyřešit výstavbu chybějících bytů ani „rozhýbat“ ekonomiku. Taková vláda je k ničemu a musí být vyhnána ze Strakovky. Proto by měl Fiala již začít balit kufry a připravovat se na návrat do Brna. Jeho angažmá může skončit dřív, než si naplánoval.

Až se náš „tichošlápek“ bude vracet, měli by si šoféři vládních limuzín dát pozor na to, aby zase nenabourali auto J. Kajínka. Fiala je totiž tak natvrdlý, že mu ani „nedocvaklo“, o jak osudovou „symboliku“ se v tomto případě jedná. Samotný Bůh tomuto falešnému pánbíčkáři dává znamení, že končí. Půjde rovnou do pekla. Čerti už tam roztápějí kotel. Od těch vedlejších na něho budou mávat dva bývalí kolegové, rovněž politici: kulisák V. Havel a lesník K. Schwarzenberg.

─────

Babišovi poslanci přijali dobrovolně roli „fackovacího panáka“

Letošní rok přinesl v práci našich zákonodárců ještě jednu novinku. Ta se týká největší opoziční strany – Babišova uskupení ANO 2011. Tato strana/hnutí má dost poslanců na to, aby mohla vládní koalici pořádně „zavařit“. Stačilo by totiž, aby všichni opoziční poslanci (ANO 2011, SPD) přestali „chodit do práce“.

Tento princip „pasivní rezistence“ byl již v minulosti úspěšně vyzkoušen ve 2. polovině 19. století. Zvolili jej v tehdejší rakouské Říšské radě naši zástupci „staročechů“ (v čele s F. Palackým a F. L. Riegrem). Bohužel – zbabělci z našeho parlamentu k tomu nikdy nenašli odvahu. Místo toho se raději nechali vmanipulovat do pozice „fackovacího panáka“. Přitom je zřejmé, že síla koalice postupně slábne a brzy skončí. Již teď je na první pohled patrné, že ti političtí naivkové, kteří se těšili na to, že po volbách 2025 vytvoří Babišovo ANO 2011 koalici s ODS, se nikdy nedočkají. Také se divíte, jak k tomu mohlo dojít?

Pasivita Babišovy strany, ale i Babiše samotného, jako předsedy této strany, umožnila, aby mezitím zesílily jiné strany, do té doby marginální, stojící před branami PS. To platí zejména o dvou nových subjektech, které překvapivě uspěly v evropských volbách. Jsou to „Motoristé sobě“ a levicová koalice „Stačilo!“. Ukazuje se, že Babiš (dosud bez koaličního potenciálu) dává přednost vyzkoušenému „luxování“ voličů možných koaličních partnerů před otevřenou spoluprací s nimi. Proslýchá se, že má již vyhlédnutého příštího partnera pro koaliční vládu: má se jednat se o „dozimetrický“ STAN.

Zdá se, že Babiše nikdo nevaroval před možným nebezpečím, které na něho číhá. Kdyby si jeho poradci a marketéři dali práci s tím, aby zjistili, co je to za stranu a jakou minulost mají její členové, nikdy by na tuto myšlenku nepřistoupili. Z praktického hlediska je to ovšem pohodlnější: STAN (s předpokládaným ziskem 5-6 % hlasů ve volbách) nebude nikoho ohrožovat. Navíc Babiš nebude muset čelit kritice, že vládne sám – jako kdysi komunisté.

Do parlamentních voleb zbývá ještě 11 měsíců. Případná chybná rozhodnutí lze ještě korigovat. Za nejvhodnějšího partnera považuji „Motoristy“, a to kvůli podpoře této strany mladou generací. Mladí se začali odklánět od neschopných a užvaněných „papalášů“ od „Pirátů“ a dávají přednost „dýzlům“. Jejich dosavadní pochopení pro „Green Deal“ mezitím skončilo. Ozval se zdravý rozum, který nakonec zvítězí v celé společnosti. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak aspoň kvůli pudu sebezáchovy. V politice přežije pouze ten, kdo myslí na budoucnost a kdo nezapomíná na mladé lidi a rodiny s dětmi.

7. 12. 2024

‒ RJ ‒