Svobodné noviny na internetu

Český, nebo slovenský spisovatel?

Jednou z osob, kterým se dostalo vysokého státního vyznamenání od končícího prezidenta republiky M. Zemana, je dnes již nežijící československý (v pravém slova smyslu) spisovatel – Ladislav MŇAČKO (1919-1994). A protože se narodil na východní Moravě, ve Valašských Kloboukách, jen pár kilometrů od slovenských hranic, lze ho právem považovat tak trochu i za českého spisovatele. (V oficiálních příručkách a slovnících českých spisovatelů jeho jméno však nenajdeme.)

L. Mňačko se politickým vývojem i náměty pro literární tvorbu nápadně podobá jinému rodákovi z tohoto chudého, pohraničního regionu Valašskokloboucka – Ludvíku Vaculíkovi (1926-2015). Pro oba je typické přimknutí se ke komunistické straně, s níž sdíleli „dobré i zlé“ – včetně chyb z období „stalinismu“. Poblouznění komunistickou ideologií netrvalo u těch dvou sice dlouho, nicméně tragicky zasáhlo politické názory L. Mňačka (podobně i L. Vaculíka): střízlivění z této nepříjemné kocoviny pak vyplňuje celá šedesátá léta, v nichž se zrodila nejlepší literární díla tohoto i dalších, stejně „postižených“ autorů.

Když se vysloví jméno L. Mňačka, vybaví se většině z nás, kteří jsme jeho literární novinky četli krátce poté, kdy se objevily na knižních pultech: „Smrt si říká Engelchen“, „Opožděné reportáže“ nebo „Jak chutná moc“. Ano, to je trojice Mňačkových próz, jež patřily k nejlepším. Proto se téměř okamžitě objevily v českém překladu. „Engelchen“ se dokonce dočkal i filmové podoby: režisér J. Kádár v roce 1963 obsadil do hlavní role tehdy mladého a málo známého herce J. Kačera. Stejnojmenný román vypravuje dramatický příběh obyvatel pasekářské osady „Ploština“ na Valašskokloboucku, kterou v samém závěru války, dne 19. 4. 1945, vypálili němečtí okupanti kvůli spolupráci s partyzány.

Protože naše nemladší generace možná o L. Mňačkovi nikdy neslyšela, jelikož se v našich školách po rozdělení Československa o slovenské historii, literatuře a kultuře skoro neučí, nebude od věci uvést, co o tomto spisovateli uvádí jedna z posledních „československých“ encyklopedií, jež byla vydána ještě před zánikem ČSFR – Československý biografický slovník (Encyklopedický institut ČSAV, Academia, Praha 1992) na str. 464):

„MŇAČKO Ladislav * 29. 1. 1919 Valašské Klobouky (okr. Zlín), sl. prozaik a publicista. 1939 se vyučil drogistou; za války vězněn v koncentračním táboře. 1954-68 pracoval jako redaktor četných novin a časopisů. K hl. žánrům jeho tvorby patřila zpočátku reportáž s aktuální spol. tematikou (Vody Oravy). Jeho umění reportáže a krátkých črt se projevilo zejm. v knihách Kde končia prašné cesty (1962) a Oneskorené reportáže (1963), v nichž jde o jednoznačnou kritiku polit. praxe 50. let V románu Smrť sa volá Engelchen (1959) ztvárnil novým způsobem téma protifašist. odboje.  Moderní kompoziční a výrazové prostředky použil v novelistice 60. let (Nočný rozhovor, 1966) a v prózách, které napsal po 1968 v emigraci v Rakousku. Jsou v nich prvky filoz. existencialismu a poetika neorealismu. Důležité místo v jeho tvorbě zaujímá román Jako chutí moc (1968) jako konkrétní symbol polit. mechanismu kom. režimu. V období emigrace zaznamenal um. vzestup v rozhlasových a televizních hrách. Od 1990 žije opět v Československu, kde vycházejí reedice jeho děl (Jako chutí moc, 2. vyd. 1990), připravuje se román Súdruh Münchhausen.“ (K tomu dodatek: Mňačko zemřel dne 24. 2. 1994 v Bratislavě.)

Jako středoškolský student jsem s neobyčejným zájmem přečetl výše zmíněná Mňačkova díla. Mezi jeho prózami tehdy byla i poměrně útlá, leč na svou dobu „moderní“ novela v českém překladu: Dlouhá bílá přerušovaná čára (1965). Doplňme, že Mňačko několikrát navštívil Izrael, kam poprvé emigroval se svou první manželkou v roce 1967. V roce 1961 se v Jeruzalémě zúčastnil jako novinář soudního procesu s nacistickým válečným zločincem a hlavním realizátorem myšlenky židovského holocaustu – A. Eichmanem. Z průběhu tohoto přelíčení čerpá i jeho reportáž Já, Adolf Eichman (1961).

─────

Nejprve „stalinista“, pak kritik komunistických „světlých zítřků“…

Mňačko byl vpravdě mužem komplikovaného ideového vývoje: od dětských vzpomínek na život za První republiky ve slovenském Martině, přes zkušenosti z protinacistického odboje v řadách partyzánů až po nekritické poválečné nadšení z vítězství tzv. socialismu po r. 1948. S tím vším souvisela i jeho tvorba ovlivněná ideologií „stalinismu“ a nepřátelství ke všemu, co tady bylo před válkou.

Do tohoto „soudku“ patří řada „děl“, za něž by se musel v pozdějších letech stydět každý slušný člověk. V době, kdy to psal, však byl Mňačko zřejmě přesvědčen o „své“ pravdě. Jedná se především o ideologický, propagandistický spisek nazvaný Proces proti velezrádnym fabrikantom, velkostatkárom a zapredancom s podtitulem: „Žingor a spol. pred Štátnym súdom“ z roku 1950. Bývalý partyzán mjr. Viliam Žingor, velitel Druhé čs. partyzánské brigády M. R. Štefánika a poválečný generální tajemník Svazu slovenských partyzánů v Bratislavě, byl obviněn z protistátní činnosti a dne 18. 12. 1950 popraven spolu se dvěma dalšími partyzány.

Ideologický spisek o soudním procesu s mjr. V. Žingorem není jediným Mňačkovým „veledílem“ z období „rudého teroru“ na přelomu 40. a 50. let 20. století. Patří sem i divadelní hra Mosty na východ (1953) o stavbě viaduktu na Trati družby na Slovensku: ze Žiliny, přes Košice až do Čierné nad Tisou.

─────

L. Mňačko o Šlingovi, Švermové a Clementisovi

Jako aktivní novinář s těmi „správnými názory“ se L. Mňačko nemohl na počátku 50. let 20. století vyhnout ani jinému ožehavému tématu: soudnímu procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským z roku 1952. V článku s názvem Stromy zrady nerastú do neba tehdejší angažovaný novinář L. Mňačko v ústředním deníku KSS napsal toto:

„Áno, Šling, Švermová, Clementis, to sú vojnoví zločinci, najodpornejšieho typu! Ich ‚národné cítenie‘, ich ‚láska k ľudu‘ sa nelíši od tých ‚vlastencov‘ zenklovského, lettrichovského razenia, ktorí dnes ‚prišívajú gombíčky‘ na esesácke uniformy v západním Nemecku a rinčia zbraňami proti vlastním národom. (…) Špion. Agent imperializmu. To je vysvetlenie Clementisovej zrady. Nenávisť k Sovietskému sväzu, která ho priviedla na myšlienku hrať obojakú, rozbíjačskú hru…“ (Pravda, roč. XXXII, 17. 3. 1951, č. 65, str. 5)

[Co mi to jen připomíná? Už vím. Podobný slovník dnes používají propagandisté ze Šafrova internetového deníku „Forum24“, který den co den „kope“ za P. Fialu a jeho vládní panoptikum.]

─────

Politicky angažované texty L. Mňačka z let 1950-51:

● Február (báseň o Vítězném únoru 1948) – Pravda, roč. XXXII, 25. 2. 1951, č. 48, str. 8.

● Večný baník (báseň) – Nové slovo, roč. VII, 20. 1. 1950, č. 3, str. 37.

● Balada o šiesti z Modeny (báseň o zápasech dělníků na Západě) – Nové slovo, roč. VII, 27. 1. 1950, č. 4, str. 51.

● Wall Street blues (báseň o Morganovi) – Nové slovo, roč. VII, 10. 2. 1950, č. 6, str. 88.

● Považie (báseň o stavbě kaskády na řece Váhu) – Nové slovo, roč. VII, 24. 2. 1950, č. 8, str. 115.

● Nesentimentálna (báseň o emigrantovi) – Nové slovo, roč. VII, 7. 4. 1950, č. 14, str. 223.

● Albánskí komunisti (článek) – Nové slovo, roč. VII, 14. 4. 1950, č. 15, str. 235.

● Deviaty sjazd (báseň ke sjezdu KSS) – Nové slovo, roč. VII, 26. 5. 1950, č. 22, str. 329.

● A bude (báseň o míru, jež je kriticky namířena proti USA) – Nové slovo, roč. VII, 2. 6. 1950, č. 22, str. 348.

● Po dvoch rokoch v Palestíne (článek) – Nové slovo, roč. VII, 27. 7. 1950, č. 29, str. 468-469.

● Kongres mieru a slobody (úvodník o II. kongresu Mezinárodního svazu studentstva) – Nové slovo, roč. VII, 1. 9. 1950, č. 35, str. 551-552.

● Nad stránkami Pravdy chudoby (článek) – Nové slovo, roč. VII, 22. 9. 1950, č. 38, str. 599-600.

● Dve družstvá (článek o práci JZD) – Nové slovo, roč. VII, 12. 10. 1950, č. 40, str. 640.

● Spirituál (báseň o lynčování černochů v USA) – Nové slovo, roč. VIII, 15. 2. 1951, č. 7, str. 129.

● Široké súvislosti (článek o HUKO) – Nové slovo, roč. VIII, 2. 8. 1951, č. 31, str. 614-615.

[Vysvětlivky: NOVÉ SLOVO – týdeník pro politiku a kulturu. Vycházel již za SNP a pak od června 1945 do srpna 1952 v Bratislavě. K přispěvatelům tohoto periodika patřili: A. Kalinová (pozdější pracovnice rozhlasové stanice „Svobodná Evropa“), M. Lajčiak, M. Sabolčík, E. Kadnár, B. Chňoupek, J. Feješ, M. Rúfus, V. Mináč, A. Plávka, Ľ. Holotík (autor statě „Pravda o M. R. Štefánikovi“), J. Kostra, M. Bakoš aj. Beer. ● PRAVDA CHUDOBY – tiskový orgán KSČ na Slovensku. Vycházel v letech 1921-1935 a pak znovu v letech 1944-1990. ● HUKO – „Hutný kombinát Košice“, jehož budování začalo v r. 1951. Jeho pokračovatelem se od r. 1960 staly „Východoslovenské železárny Košice“.]

5. 12. 2022

‒ RJ ‒

─────

Popisek: Také těmto rádoby „politikům“ z Fialova podvodného „slepence“ zachutnala moc. Neměli by však u těch koryt tolik mlaskat a chrochtat. Zbytečně tím provokují „poddané“, kteří se už těší na to, jak je od těch koryt poženou svinským krokem.