Svobodné noviny na internetu

V životě každého člověka jsou bezesporu vzpomínky, na které nikdy nezapomene. Snad ani nemůže zapomenout. Opětovně si připomínám slova naší máti, když nám na sklonku svého života sdělovala, jak jí ten celý její prožitý život ubíhá před očima jako jeden dlouhý film… Žije-li člověk každodenním, plnohodnotným životem, který je naplněn nejrůznějšími událostmi, ani se moc nesnaží ohlížet se zpět. Jednou to ale přijde, a tak začne vysypávat šuplíky jeden po druhém, štosy nejrůznějších archiválií (i těch zcela zbytečných) přerovnávat a třídit. To, co putuje do sběrných surovin, je asi nejbolavější. To ostatní snad najde pozdějšího uplatnění v některém z archivů. Ku prospěchu neznámého badatele.

Snad se mi i v oku slzička zaleskla, když jsem včerejšího odpoledne vyndal ze sekretáře několik složek, mezi kterými byly modré desky. V nich jako první listy poděkování zarmoucené rodiny, fotografie milého člověka a smuteční oznámení o úmrtí zasloužilé mistryně sportu, nositelky státního vyznamenání, šestinásobné mistryně světa a 36násobné mistryně republiky ve slalomu a sjezdu na divoké vodě.

LÍDA POLESNÁ zemřela dne 9. 12. 1988 ve věku 54 let. Na přání zesnulé se smuteční obřad nekonal, pietní akt uložení urny do rodinné hrobky v Čimelicích se uskutečnil v kruhu nejbližších. Oznámení jsem dostal ze Státního statku Frymburk, kde bývala zaměstnána.

Další aršík, nadepsaný „poslední setkání“, byl neméně dojímavý, byť velice stručný. Čertovy proudy Lipno s datem 12. 9. 1987. Lídin úsměv a radostné pozdravení: „Ahoj, co tady děláš?“ Prostě náhoda, potuloval jsem se právě v této oblasti: Vyšák, Čertova stěna, exkurze v elektrárně a pochopitelně vodácké závody… Několik měsíců před jejím odchodem z tohoto světa. (Jen na vysvětlenou, znali jsme se z pracovního procesu u stejného pražského zaměstnavatele.)

Mohl bych teď dlouze popisovat další dílčí podklady. Čimelice, zahradní vilka zcela na konci obce, datum 13. srpna 1990, kvetoucí skalka, oáza klidu, až nesnesitelné parno… „Tudy přešla smrt. Ta ale chodí všude…“ Právě v dané době jsem se rozhodl věnovat Lídě knížečku, která by se jmenovala „Poslední medaile“. Také proto jsem požádal o rozhovor její sestru Jaroslavu Valovou. Při posezení u šálku dobré kávy jsme probrali nejen celý život Lídy, mnohé úspěchy sportovní, ale i trable životní, zejména s onemocněními v posledních letech. Překonávala bolest, nikdy nefňukala, věřila v další život. Vždy myslela na druhé, na svoje okolí. Prodělala onkologickou operaci, byla v částečném invalidním důchodu, později v plném. Poslední tři měsíce strávila v bolestech v nemocnici na Vinohradech.

Své dětství Lída prožila v Čimelicích a popsala je ve své knize „Hranaté medaile“. Odtud také můj neuskutečněný námět. My, písečtí sportovci, jsme ji znali především již jako Veberovou (rozená Štyndlová). Voda jí učarovala na Dobříši, kam se přestěhovala. První medaili přivezla z MS 1961 v Drážďanech. Po třetí medaili již byla nazvána „první dámou peřejí“. Poslední medailí se rozloučila r. 1975 ve Skopji ve svých 42 letech. Celkem přivezla 19 medaili, z toho 6 zlatých. Doma z 52 startů získala 48 medaili, z toho 36 titulů mistryně republiky.

Na stránkách jihočeského tisku vyčíslil novinář (i sportovec) Míla Ortman její hodnocení v anketě o nejlepšího jihočeského sportovce. V letech 1965- 1977 byla 4x první, 6x druhá, 2x pátá a 1x sedmá. Jistě velice krásný sportovní úspěch. Rozhovor s ní vyšel v březnu 1985 v Jihočeské pravdě.

Poslední objevenou relikvií je nejen obsáhlý článek další čs. reprezentantky Renáty Knýové, ale i korespondenční lístek ze srpna 1990, kdy byla v Českých Budějovicích na memoriálu Lídy Polesné, který vyhrála její odchovankyně Sadilová. Již rok předtím nechala Renáta zhotovit skleněný putovní pohár s podpisem Lídy pro mistryni Československa, který vyhrála rovněž její svěřenkyně Štěpánka Hilgertová-Prošková. V té době byla Renáta trenérkou VŠ Praha… Doplňuji, že byla československou slalomovou kanoistkou, která získala 3 zlaté z MS, 2 stříbrné a 1 bronzovou z týmu K-1. Čtyřicet let byla trenérkou, v roce 2010 byla uvedena do síně slávy ČSK. Zemřela v roce 2013.

● Budiž oběma vzpomínaným divoká voda nadále zlatě zpívající…

František Růžička, České Budějovice (Hlas svědomí)

Tak jsme ji znali na divoké vodě