Ranní sedmička ‒ František Růžička
Zdá se mi to jako až podivné, když v posledních dnech (v souvislosti s vlastním zdravotním stavem) jako bych psal jen samé nekrology. Nejspíše to bude dané archiváliemi, uloženými na dně šuplíků, které připravuji k předání pro okresní archiv. Nakliknete-li si na internetu heslo dané názvem této statě, dozvíte se mnoho informací o křesťanském spolku, který provozuje svoji činnost prostřednictvím mikrofonu po éterových vlnách.
Po dlouhá léta k nim patřil také Bohumil Černík. Rolník a lidový spisovatel, který se narodil roku 1924 v Střemošici u Luže ve východních Čechách. Těsně před válkou se jeho rodina přestěhovala do České Rybné u Proseče, kde žil až do posledního dne svého života. Do roku 1970, kdy mu byl majetek násilně zestátněn, se živil jako soukromý zemědělec. V roce 1950 byl odsouzen k 14 měsícům vězení, které strávil v koncentračních táborech i na Jáchymovsku. Odsouzeni byli i jeho rodiče. V roce 1962 byl znovu odsouzen na půl roku. Po roce 1989 nebyl rehabilitován ani odškodněn. Vedle napsaných a vydaných knih, v nichž mapoval nedávnou historii svého kraje, se zabýval bylinkářstvím a košíkářským. Mnohým tím dělal nejen radost, ale také je uzdravoval. Knihu „Rudé temno nad Vysočinou“ začal psát již v roce 1951, ale rukopis zakopal ve stodole. Teprve po roce 1989 jej vykopal, dokončil a vydal. Celkový náklad 8 tisíc výtisků! Svého času řekl, že na vymýšlení románů ale nemá čas. Proto jsou všechny jeho knihy aktuální, autentické, ze života.
Po návratu z prvního kriminálu měl zdravotní potíže, začal se léčit bylinkami. Ty pak začal rozdávat i svým známým. Když se oženil, začali je se ženou sušit na půdách. Koupený domek musel celý přestavět, protože byl v žalostném stavu, i střechou zatékalo. Byl přijat na obchodní akademii, ale jeho ruce byly nepostradatelné, takže ze studií sešlo. „V roce 1950 byl odsouzen i otec na půl roku a maminka na devět měsíců. K tomu sto tisíc pokuty a propadnutí zabavených věcí. Byli jsme trnem v oku místním komunistům. Maminka krátce po propuštění zemřela, otec se oběsil. Bál se dalšího kriminálu. Zůstal jsem úplně sám, musel jsem platit další a další pokuty…“ Popisovat „vzpomínky“ na komunistické lágry mi nepřipadá vhodné. Většina z nás dobře ví, jak to bylo hrozné. Představit si to ani neumíme.
***
Zcela určitě to není náhoda. Ve své knize nazvané „Píšeme rok 2000“ (vyšla téhož roku) autor napsal:
Tato knížka navazuje na předešlé knížky „Lidé, mějte se rádi“, „Slunce v duši“ a „Výstražná znamení“. Tu poslední jsme dokončili na svátek sv. Jana Křtitele a budeme pokračovat, co se zajímavého událo během roku. My staří, kteří jsme se narodili za minulé republiky, prožívali německou okupaci, byli svědky násilného uchopení moci v roce 1948 od komunistů, jsme nedoufali ve všech pronásledováních a souženích, že se dožijeme těchto dnů. Vděčíme Bohu za to, že nás ochraňoval při životě, dal nám zdraví a my dnes můžeme s radostí říct, že PÍŠEME ROK 2000.
Dál bych mohl pokračovat jeho vzpomínkami z této knížečky, co se děje kolem nás. To však není mým záměrem. V knížce „Všechno, co máš, mně dej a nebudeme se prát“ (násilná kolektivizace) mezi jinými představuje ve fotografii svoji Irenku, která ilustrovala jeho knížky. Ve svých 70 letech uvádí: „A už 70 let dožívám a všemu se jen usmívám. Ve stáří se můžeme dívat na svět vesele! Vždyť budeme po smrti jako v nebi andělé – a to je důvod k radosti! Tak na shledanou přátelé! Na věčnost se těší Irena Schwarzová. K tomu autor přidal vlastní fotografii a slova: Irenka se těší do nebe. Já se také těším, ale nespěchám tam, protože mám ještě mnoho práce, kterou bych chtěl udělat. Ale léta běží a Pán Bůh řekne jednoho dne dost.
Titulní stránka jeho knihy „Zóny klidu a dobré pohody“ je doplněna fotografií jeho chaloupky. Vyšla v roce 2002. Tedy několik let po té, kdy střecha jeho původní chalupy shořela a při této noční tragédii, plné kouře, se udusila jeho milá manželka Anička, rozená Kroulíková. Stalo se tak náhle v pátek 15. září 2000. Poslední rozloučení se konalo v kostele sv. Mikuláše v Proseči; bylo jí teprve 55 let. I přes tuto tragédii spolu se svými věrnými z Ranní sedmičky svou chaloupku znovu přivedl k novému životu. Psal, že každý měsíc je u něho sloužena mše svatá, a to pod obojí, účast bývá 20 lidí.
Poslední knížku, kterou jsem od Bohumila Černíka, „našeho Bohouška“, dostal, byla vydána v roce 2009 pod názvem „Dobrý boj jsem bojoval, třináct kriminálů vystřídal“. Domnívám se, že k tomu již není potřebný žádný dovětek k obsahu. Právě na titulní stránce jsou zobrazeny věznice Nové Sedlo, Hradec Králové, Praha-Pankrác a Praha-Ruzyně… Nelze uvádět další tituly, celkem jich vydal 38 a všechny mají příznačné názvy, související s jeho životem i životem nejen tam u nich, ale na celé Vysočině. Jedním z nich je také „Rudé temno na Vysočině“. První naše vzájemné dopisy jsou datovány rokem 1995. Smutnou zprávu o rozloučení s ním na hřbitově v Proseči 28. 12. 2011 jsem obdržel o několik týdnů později prostřednictvím Ranní sedmičky v roce 2012.
Budiž čest jeho památce, byl to vzácný člověk!
R. I. P.
František Růžička, České Budějovice (Hlas svědomí)
Chaloupka v České Rybné
Smrtící komunistické lágry
