Svobodné noviny na internetu

Tu zprávu ČTK přinesly jako vůbec první „České noviny“, vydávané touto institucí. Píše se v ní toto:

„Zemřel dnes (v pátek) v odpoledních hodinách po krátké těžké nemoci,“ uvedla jeho dcera Alexandra Urbanová. O posledním rozloučení s Liehmem rodina teprve rozhodne.

Kariéru žurnalisty a kritika zahájil Liehm po druhé světové válce, kdy spolupracoval s Emilem Františkem Burianem na časopisu Kulturní politika. Po jeho uzavření pracoval v tiskovém odboru československého ministerstva zahraničí, v nakladatelství Naše vojsko a v zahraniční redakci ČTK. V 60. letech [20. století] vedl Liehm zahraniční a filmovou rubriku Literárních novin. Překládal zejména francouzskou literaturu.

Na podzim 1968 Liehm vyjel do Paříže jako zástupce Československého státního filmu a vzhledem k posrpnovému vývoji ve vlasti už za hranicemi zůstal. Přednášel na univerzitách v Evropě i USA a zároveň přispíval do zahraničních novin a rádií. V roce 1984 založil Liehm v Paříži mezinárodní kulturní revue Lettre internationale a vydával periodické almanachy Čtení na léto a 150 000 slov. Ty se dařilo dostávat i ke čtenářům v komunistickém Československu.“ (…)

[K informaci z poslední věty jen malou poznámku: Dařilo se to nejspíš proto, že A. J. Liehm byl agentem StB, který to dostal za úkol od svého řídícího důstojníka. Nedělejme z tohoto estébáckého práskače „hrdinu" protikomunistického odboje. Tím nikdy nebyl!]

─────

To, co vyprodukovali nevzdělaní a pologramotní novináři z ČTK, mě nijak nepřekvapuje. Jak jsem si ověřil, většinu těchto údajů převzali (bez uvedení zdroje) ze Slovníku českých spisovatelů od roku 1945, díl 1, A-L  (nakladatelství Brána, Praha 1995, str. 493-494). Je to jen další z mnoha paskvilů, jež vyšly z jejich dílny. Kdyby bylo na mně, celý ten spolek bych rozehnal a poslal na Úřad práce. Ať se jdou živit něčím užitečnějším, co zvládnou líp, než je psaní a prorežimní lhaní!

Zprávu o Liehmově úmrtí (ve věku 96 let) jsem si přečetl dne 4. 12. 2020 večer na internetu. Vzápětí tutéž informaci ohlásil i moderátor „Událostí“ na ČT24 M. Kubal a později i „zprávařka“ Z. Tvarůžková. Oba se striktně drželi již oficiálně zveřejněné zprávy ČTK: zmínili se pouze o tom, že Liehm po srpnu 1968 emigroval z okupovaného Československa.

Televizní redaktoři si to opět, jak se stalo zvykem, zjednodušili: Liehm totiž vycestoval z ČSSR oficiálně jako reprezentant „socialistického“ státu, který posléze zůstal v cizině. Takových, jako on, byly tehdy tisíce. Opravdu nemusel utíkat přes „zadrátované“ hranice, kde po uprchlících stříleli pohraničníci se psy. Nedělejme z toho větší „kovbojku“, než to doopravdy bylo! Připouštím, že pro někoho z mladých lidí, kteří o historii nevědí vůbec nic, i to může být zajímavá informace. Ale to je asi tak všechno.

Snažím se být objektivní – za každé situace. Proto uznávám, že publicista, filmový kritik a překladatel A. J. Liehm uměl psát dobře, i to, že zasáhl do průběhu událostí tzv. Pražského jara 1968. To popřít nelze a nečiním to ani já. Jde však o úplnost oněch sdělovaných informací. Právě kvůli mladým lidem, kteří rok 1968 nezažili, je důležité, abychom byli přesní a aby naše informace byly úplně a nezkreslené.

Stejně tak ovšem platí, že pro mne je osoba A. J. Liehma ideově i lidsky nepřijatelná. Pamatuji si ho totiž velmi dobře právě z roku 1968, kdy jsem se ještě jako středoškolský student-maturant zúčastnil jednoho z mnohých politických setkání občanů s touto „lidskou tváří“. Již tehdy jsem ho neměl rád. Cosi mně na něm vadilo, ale nepřemýšlel jsem příliš o tom. V té záplavě nejrůznějších bývalých „skalních“ stalinistů a komunistů všelijakého zbarvení, to byl jen jeden z mnoha „polepšených“ bolševiků, díky nimž jsme se po Únoru 1948 dostali do s*aček, z nichž jsme se dodnes „nevybabrali“.

Nepapouškujme fráze postkomunistických poskoků z ČTK, ale uveďme i v případě A. J. Liehma věci na pravou míru! Nebojme se napsat celou pravdu! Ano, A. J. Liehm patřil bezprostředně po Únoru 1948 i v letech „rudé teroru“ (1948-56) k těm nejhorším stalinistům u nás. Začínal sice u E. F. Buriana (jakožto komunistického „všeuměla“, kterým se později zaštiťoval kdekdo, např. V. Menšík), avšak patřil na rozdíl od tohoto bývalého „koncentráčníka“ k oné hrstce stalinistických „sekerníků“, kteří svůj třídní boj brali tak vážně, že při tom lidé končili na šibenicích nebo na dlouhá léta ve vězení.

Ostatně – tehdy tak běžné sebevraždy našich naivních levicových intelektuálů (J. Frejka, K. Biebl) nebo jejich předčasná úmrtí (F. Halas) s tou dusnou atmosférou souvisely. Zamlčování pravdy o Liehmovi a dalších stalinistech z doby po roce 1948 (P. Kohout, E. Šternová-Kantůrková, J. Štern, M. Kundera, L. Vaculík) na tom sotva co může změnit. Pravda totiž vždy vyplave na povrch – jako olej na hladinu vody. Nikoho proto nemůže překvapit, že se již v polovině 50. let 20. století A. J. Liehm a jemu podobní kariéristé stali spolupracovníky komunistické Státní bezpečnosti (StB). Liehmův řídící důstojník mu tehdy přidělil krycí jméno „Tonda“.

─────

O tom, co byl A. J. Liehm zač a jaké bolševické slátaniny tehdy, po Únoru 1948, psal, se mohou čtenáři SN dočíst v článku Českoslovenští komunisté v „přelomovém“ roce 1948, 2. část (SN č. 12/2018, vloženo 10. 12. 2018, ZDE). Je to hnus o to větší, že ve dnech, kdy probíhal známý proces s R. Slánským a jeho společníky „židovského původu“, projevil se právě A. J. Liehm jako ten nejhorší antisemita.

Proto oslavovat toto podivné, komunistické individuum a zužovat jeho působení pouze na rok 1968 a na emigraci na Západě považuji za nemístné a urážející skutečné oběti tohoto nelidského, protilidového režimu. Kdybych byl cynik, napsal bych, že ho konečně čert odnesl do pekla, kam již dávno patřil. Jak známo, dobré lidi si Hospodin povolává k sobě předčasně. Akorát ty nejrůznější „prevíty“ nám tady zanechává až skoro do stovky. Potvrzením toho je jak A. J. Liehm, tak i K. Moučková a další nepostradatelné „osobnosti“, kterými se svého času obklopoval jistý kulisák z jednoho nejmenovaného pražského divadla.

To, čeho jsme byli svědky v ČT dne 4. 12. 2020 v souvislosti se smrtí A. J. Liehma, se totiž nápadně podobá tomu, jak se před dvěma týdny vykřičení televizní propagandisté z ČT24 pokoušeli vylíčit právě zesnulou K. Moučkovou div ne jako „hrdinku“ roku 1968. Také ona byla především zarytou členkou KSČ a její pozdní antikomunismus byl jen uraženou ješitností prominentní dcerušky bývalého šéfredaktora Rudého práva. O ní viz článek Prý dcera „komunistického úředníka“! (SN č. 11/2020, vloženo 26. 11. 2020, ZDE).

Novináři, zejména vy, pisálkové z ČTK, přestaňte záměrně a účelově lhát a mást veřejnost! Ta si to doopravdy nezaslouží. Začněte už konečně říkat o našich dějinách celou pravdu. Padni, komu padni!

4. 12. 2020

‒ RJ ‒