Svobodné noviny na internetu

(Pokračování)

Motto: „Komunisté? Co slovo, to lež. Co čin, to zločin.“ (F. Fajtl, letec RAF)

„Horáková 70“

Zatímco Česká televize (ČT), ale i některé tištěné a internetové deníky zcela ignorovaly ostatní výročí z dějin protikomunistického odboje (Akce „K“ – kláštery, poprava S. Broje), pozornost všech novinářů se na konci června 2020 soustředila na 70. výročí justiční vraždy M. Horákové. Doprovázely to i „vizuální“ akce typu velkoplošného plakátu s nápisem: „Zavražděna komunisty“.

Faktem zůstává, že v naší zemi nebyl koncem června 2020 snad nikdo, kdo by nevěděl o M. Horákové. Škoda jen, že podobná propagační kampaň se pár měsíců předtím nedělala kvůli výročí tragické smrti číhošťského faráře J. Toufara (†25. 2. 1950) či lidoveckého poslance S. Broje (†23. 5. 1950). Vytrhávat jednotlivá fakta nebo jen jisté osoby z dějinného kontextu je naprosto scestné. Zkrátka: v červnu 2020 bylo u nás „přehorákováno“. Také díky přestárlým svazákům a svazačkám z ČT, odchovancům soudruha J. Varholíka, jenž po srpnu 1968 zakládal Leninský svaz mladých, předchůdce SSM.

Asi nikoho nepřekvapí, že k nejaktivnějším „svazačkám“, které jistě iniciativně uzavřely socialistický závazek k 70. výročí popravy M. Horákové, patřily moderátorky pořadu „Události, komentáře“ na ČT24: Světlana Witowská (ta měla dobrou průpravu již z předchozí kampaně „Válková-Urválek“) a Daniela Písařovicová (té někdo poradil, že by se tím mohla „zviditelnit“). Jejich kolega J. Železný se zase „vyznamenal“ tím, že chtěl z televizního studia vyhazovat každého, kdo by jen slůvkem zpochybňoval to, co se okolo „kultu M. Horákové“ v ČT odehrávalo.

Osobnosti popravené národně socialistické političky JUDr. M. Horákové bylo věnováno v ČT mnoho místa, a to jak ve zpravodajských pořadech (přehled zpráv, „Události“, „Události, komentáře“), tak i v samostatných pořadech. Krátce před tímto výročím ČT zařadila komponovaný pořad, do něhož večer dne 25. 6. 2020 byli pozváni tři historici a prostřednictvím telemostu rovněž dcera popravené M. Horákové – 79letá Jana Kánská, která žije v USA. Osobně považuji právě rozhovor s J. Kánskou za nejcennější část připomínky osobnosti M. Horákové. Byl to rovněž zajímavý kontrast – oproti té až nemístné hysterii, která se okolo 70. výročí popravy této političky u nás rozmohla.

●●●

Beseda tří historiků o M. Horákové na ČT24 (25. 6. 2020)

Jak již bylo řečeno, ČT uvedla dne 25. 6. 2020 celovečerní pořad se souhrnným názvem „Justiční vražda Milady Horákové“. Jeho hlavním nedostatkem byla skutečnost, že mu chyběl náš (= český), ale i celoevropský a celosvětový historicko-politický kontext. Kdo o tom nic nevěděl, žádné nové informace – kromě neustále omílaných frází – se nedozvěděl. Zkrátka: byla to snůška poloamatérského žvanění řady nekompetentních osob.

Do hlavního diskusního pořadu si moderátor T. Drahoňovský pozval tři historiky: P. Blažka z ÚSTR, P. Kouru z Pedagogické fakulty UK, jakož i J. Synka z ÚSTR. Zatímco P. Blažek a P. Koura bývali již v minulosti častými hosty v ČT (např. v pořadu „Historie.cs“), mladý historik J. Synek se tam ocitl zřejmě poprvé.

Co se týká historika P. Blažka (původně učitele dějepisu), k jehož „statečným“ činům v lednu 2020 patřilo odpálení mediální „bomby“ v kauze „Válková-Urválek“, musím opakovaně konstatovat, že by mu trocha skromnosti neuškodila, protože až tak veliká hvězda to není. V této televizní besedě byl nicméně ze tří pozvaných hostů nejlepší. Měl solidní přehled o dané problematice a dokázal pohotově reagovat jak na otázky moderátora, tak i na „přebrepty“ svých kolegů. V porovnání s ním působil J. Synek jako snaživý „svazák“ od soudruha J. Varholíka, který se přesto musí ještě hodně učit, než bude něco doopravdy umět.

Tento nejmladší účastník besedy o M. Horákové nám nechtěně a jen tak mimochodem, neplánovaně, předvedl dvě začátečnické chyby. Hned na začátku této besedy se totiž nechal nachytat přímo moderátorem T. Drahoňovským, který není odborníkem na tuto problematiku, ale má zřejmě kvalitnější vzdělání než dotyčný, rychlokvašený pracovník ÚSTR. Když se ho moderátor ptal na mezinárodně politický kontext soudních procesů v tzv. lidově demokratických zemích Evropy po roztržce mezi J. V. Stalinem (SSSR) a J. Brozem-Titem (Jugoslávie), nevěděl o tom nic. Byl dokonce nucen nahlas říci, že to neví.

Na straně druhé právě tento mladý muž se přišel do televizního studia pochlubit svými dvěma biografickými publikacemi o rodině M. Horákové. To je sice chvályhodné, ale nic to neřeší, není-li dotyčný historik plně v „obraze“. K tomu jako starší kolega, který publikuje od svých 18 let, musím konstatovat toto: Ani sebelepší a sebepodrobněji zpracovaná biografie (kohokoliv) bez znalosti širšího kontextu není ničím jiným než kupičkou popsaného nebo potištěného papíru. Sumou neužitečných informací, které mohou být zajímavé, ale k lepšímu poznání dané problematiky nemusí vést. Bez historicko-politického kontextu zůstávají individuální osudy jedinců pouhými, izolovanými životními příběhy, byť by byly sebezajímavější. Bohužel – není to historie národa, státu, ba ani politické strany.

Mladý historik J. Synek (ÚSTR) mně připomněl jinou uvědomělou soudružku, která v procesu s M. Horákovou figurovala: 29letou „dělnickou prokurátorku“ L. Brožovou, rozenou Biedermannovou, o níž někteří samozvaní „investigativci“ z řad našich nevzdělaných a pologramotných novinářů stačili mezitím „vyšťourat“, že za války bývala písařkou na Gestapu a pak, po válce, na ÚV KSČ. Díky tomu si ji dobře prověření soudruzi vybrali do justičního aparátu naší lidově demokratické republiky.

Budu upřímný: Mezi tehdejšími komunisty nebyla L. Brožová žádnou výjimkou – navzdory permanentnímu kádrování, které v aparátu ÚV KSČ od r. 1945 probíhalo, a to prostřednictvím osob, jež za války patřily k tzv. moskevskému vedení KSČ. Leč – bylo málo účinné, protože někteří vysoce postavení soudruzi do tohoto stranického soukolí vytrvale sypali písek. K nejpřičinlivějším z nich patřil právě generální tajemník R. Slánský, který kryl řadu vysoce postavených spolustraníků, bývalých agentů Gestapa a SD, třebaže dobře věděl o jejich problematické protektorátní minulosti. Spolu s některými z nich pak nakonec skončil na šibenici i on, a to po zásluze – jako jeden z největších škůdců národa.

Již zmíněná prokurátorka L. Brožová (později provdaná Polednová) patřila z pěti přítomných státních žalobců k těm služebně nejmladším a nejméně významným. Tím hlavním byl vojenský prokurátor slovenského původu plk. JUDr. Juraj Vieska; až po něm následoval známý stalinistický fanatik a „sekerník“ – JUDr. Josef Urválek.

●●●

M. Horáková nebyla odsouzena za vlastizradu!

V této souvislosti je třeba uvést na pravou míru i nesprávný výrok, jehož se v pořadu o M. Horákové dopustila moderátorka D. Písařovicová. Ta prohlásila, že M. Horáková byla odsouzena za „vlastizradu“. Není to pravda. Zdá se, že tato moderátorka ČT byla ještě pod vlivem televizní propagandy, jež byla vyvolána A. Babišem. D. Písařovicová si zřejmě vzpomněla na T. Zdechovského (KDU-ČSL), kterého A. Babiš nařkl z „vlastizrady“, a popletla si „vlastizradu“ s „velezradou“. Trestný čin „velezrady“ znal jak zákon č. 231/1948 Sb. (§ 1), tak i trestní zákon č. 86/1950 Sb. (§ 78). Z „velezrady“ byli v minulosti (= za První světové války) obviněni jak T. G. Masaryk, tak i K. Kramář, A. Rašín či V. J. Klofáč.

Ve zmíněné besedě historiků zazněly ovšem nejen některé výroky, za něž si autoři zaslouží pochvalu, ale i takové, které od profesionálního historika zaznít nikdy neměly. Pochvalu si zaslouží P. Blažek za to, že se zmínil o tom, že M. Horáková se osobně znala se Z. Mašínovou, manželkou protinacistického odbojáře gen. J. Mašína. Obě ženy se potkaly v Malé pevnosti u Terezína v době, kdy Horáková čekala na soudní přelíčení v Říši. Blažek upozornil rovněž na to, že v době popravy M. Horákové již vysílala rozhlasová stanice „Svobodná Evropa“ a že brzy po popravě této političky vznikl na Západě komiks s postavou M. Horákové, který o ní i o jejím osudu informoval širokou veřejnost.

V besedě byla naopak věnována jen malá pozornost kontaktům M. Horákové s ostatními politiky, zejména z národně socialistické strany, a to nejen s E. Benešem. Ani slovo nepadlo o blízké spolupracovnici M. Horákové, A. Kleinerové, či o ústředním tajemníkovi národních socialistů, F. Přeučilovi, otci herce J. Přeučila. A také o exministru zahraničního obchodu H. Ripkovi. Přitom během soudního přelíčení byla o výše jmenovaných politicích národně socialistické strany řeč velmi často. Právě na tomto „detailu“ je nejlépe vidět, že tvůrci mohutné propagandistické kampaně k 70. výročí popravy M. Horákové si nedali skoro žádnou práci s tím, aby se s danou problematikou alespoň zběžně seznámili. Vina padá na hlavy vedoucích pracovníků redakce zpravodajství (P. Mrzena, Z. Šámal, J. Vondráček), kteří to neměli dopustit.

●●●

Někteří historici rádi „vaří z vody“…

Na tuto besedu navazovala řada vystoupení dalších pozvaných osob – v rámci televizního zpravodajství. Bohužel – mnohá z vyjádření těchto „historiků“ byla na úrovni „jedna paní povídala“. To ovšem laický divák nepozná, protože si myslí, že pozvaný „odborník“ bude říkat pravdu. Přesto někteří z těchto hostů pouze „vařili z vody“. Nic o této problematice – kromě několika frází – nebyli schopni říci.

V tomto směru mě osobně zklamal i jinak zkušený historik J. Kalous (ÚSTR), o němž je známo, že se problematikou protikomunistického odboje zabývá: na dotazy moderátora si vypomáhal jen obvyklými frázemi nebo slovní vatou – bez skutečné znalosti této věci. Byla to věru smutná podívaná. K těmto „vařičům z vody“ se úspěšně přiřadil i publicista a spisovatel (nikoli historik) L. Navara. Další z mnoha „odborníků“, který se rád ukazuje v televizi.

Týž den, 25. 6. 2020, odvysílala ČT2 reprízu dokumentárního filmu „Případ Dr. Horáková“ z roku 1990. Je to dodnes nejlépe natočený dokument o této političce, doplněný o vzpomínky tehdy ještě žijících pamětníků – včetně nejbližších rodinných příslušníků: dcery Jany Kánské a sestry Věry Tůmové. Mám-li srovnat besedu na ČT24 z 25. 6. 2020 s uvedeným dokumentárním filmem režiséra J. Mudry z r. 1990, pak je onen třicet let starý dokument mnohonásobně hodnotnější než celý, půl druhé hodiny trvající pokus o „besedu historiků“.

Kdyby žil V. Kučera, nedávno zesnulý moderátor oblíbeného pořadu „Historie.cs.“, dopadlo by to nepochybně mnohem lépe. (Neumím si představit, jak by tuto besedu zvládl bývalý normalizační ekonomický redaktor P. Čech, který si po Kučerově smrti zatím neúspěšně hraje na jeho pokračovatele. Je to doopravdy trapná a politováníhodná postavička.) Redaktor T. Drahoňovský se sice snažil (byla to z jeho strany nefalšovaná improvizace bez předem domluvených otázek a odpovědí), nicméně besedovat o historických faktech je něco jiného než nezávazné klábosení s kamarádkou J. Šiklovou.

●●●

Proč nám ČT zamlčela jméno Františka Přeučila?

V improvizované besedě z 25. 6. 2020 na ČT24 nebylo vůbec zmíněno jméno F. Přeučila, ačkoli ve filmovém dokumentu z r. 1990 mu byla věnována značná pozornost. (Šest let po natočení tohoto filmu F. Přeučil spáchal sebevraždu – za dodnes nevyjasněných okolností. Zemřel 19. 3. 1996 ve věku 89 let. Zda to nějak souviselo s uvedením jména jeho syna, herce J. Přeučila, v seznamech spolupracovníků StB, není jasné. Jméno J. Přeučila mezi agenty komunistické StB bylo zveřejněno v Necenzurovaných novinách č. 3/1994, str. 34: StB mu přidělila registrační číslo 744386; měl krycí jméno „Klaun“.)

O tom, jaký chaos vládne v ČT (ve stylu „levá ruka neví, co dělá ta pravá“), nejlépe svědčí to, že moderátor T. Drahoňovský zřejmě vůbec nevěděl o tom, že krátce předtím, v pořadu „168“ na ČT1, herec J. Přeučil vzpomínal na svého otce i na to, jak jeho rodina prožívala soudní přelíčení. Prý vůbec nevěděli, zda otec dostane „provaz“, nebo „jen“ doživotí. Pravdou je, že původně byl pro F. Přeučila navrhován trest smrti. Proto nelze vyloučit, že si ho StB zavázala ke spolupráci, byť o tom chybí jakékoli doklady. Jak uvádím na jiném místě, obdobně si StB zavázala v r. 1949 (rok před procesem s M. Horákovou) některé členy odbojové skupiny „Praha-Žatec“. Např. B. Hubálek st. podepsat spolupráci s StB odmítl, a proto byl následně odsouzen k trestu smrti a popraven. Naproti tomu vysokoškolský student V. Struska (pozdější předseda pražské odbočky Konfederace politických vězňů) vyvázl jen s doživotním trestem vězení.

Závazek spolupráce s StB u J. Přeučila mohl být součástí dohody, uzavřené mezi jeho otcem a vyšetřovateli StB. Tomu nahrává i fakt, že J. Přeučil mohl v době, kdy otec seděl ve vězení, vystudovat herectví a pak byl bez problémů obsazován do různých filmových rolí, zatímco jiní herci před kameru vůbec nesměli. Nechci křivdit ani F. Přeučilovi, ani jeho synovi. Myšlení pracovníků StB se ovšem ubíralo úplně jinými cestičkami než u běžných smrtelníků. Zkrátka: je tam příliš mnoho náhod a nejasností. Požár s následnou smrtí F. Přeučila s tím mohl souviset. Zřejmě má stále někdo zájem na tom, abychom se celou pravdu nedozvěděli.

●●●

Další hosté ČT, kteří toho o M. Horákové a její kauze moc nevěděli

Jedním z účastníků zmíněného pořadu k 70. výročí popravy M. Horákové byl i novinář a bývalý zpravodaj v USA – D. Anýž, působící dnes na serveru „Aktuálně.cz“. Dotyčný zahraničně politický komentátor právě ve dnech tohoto výročí vydal o M. Horákové knihu s názvem „Jdu s hlavou vztyčenou“. Jedná se knižní rozhovor s J. Kánskou, jenž vznikal v době Anýžova amerického působení. A právě tento novinář spáchal kuriózní „lapsus“, jaký si lze jen obtížně představit. Když měl po vydání své knihy odpovídat na dotazy čtenářů serveru „Aktuálně.cz“, nebyl schopen si „vzpomenout“ ani na datum popravy M. Horákové (†27. 6. 1950)!

Nu což! Jedná se o velkou ostudu od tohoto „světáka“, který nějakou dobu pobýval za „Velkou louží“, a teď nám, ostatním, dává lekce z demokracie. Je to na téže úrovni, jako by dotyčný „borec“ neznal datum svého narození! Neřekl bych, že to bylo způsobeno momentálním výpadkem paměti. Spíše to vypadá na fundamentální neznalost dané problematiky. U autora biografického díla o známé nekomunistické političce, která se dnes stala vzorem pro mnohé rychlokvašené „demokraty“, včerejší svazáky“ z generace „Husákových dětí“, je to docela smutná „vizitka“.

Ve zpravodajských relacích ČT, jež předcházely připomínce 70. výročí popravy M. Horákové, vystoupili ještě další hosté, např. právníci Jan Kuklík z PF UK Praha či exministr spravedlnosti Robert Pelikán. Obzvláště trapné byly řeči tohoto „vyhozeného“ ministra Sobotkovy vlády, který se prokazatelně dopustil opakovaného porušení zákona, např. v souvislosti s vydáním obviněného ruského hackera J. Nikulina do USA. Uvedený politik je synem bývalého „skalního“ stalinisty a normalizačního „sekerníka“ z Právnické fakulty UK v Praze – Dragutina Pelikána. Namísto hloupého žvanění by se tento komunistický synek (v lidové mluvě se tomuto typu lidí říká: „bolševická podsvinčata“) měl raději za svého otce stydět a sedět až do konce života někde v koutě.

●●●

Vážná slova, ale i historické „perličky“

V besedě, odvysílané dne 25. 6. 2020, zaznělo z televizní obrazovky i pár „perliček“, které bychom od profesionálních historiků nečekali. Z úst P. Koury jsme mohli slyšet naprosto směšné a trapné vysvětlení těchto známých slov M. Horákové: „Padám, padám“. Byla zaznamenána jako výrok této političky pod šibenicí – těsně před popravou. Jsou to tedy její poslední slova. Historik P. Koura na dotaz moderátora prohlásil, že souhlasí se scenáristou P. Kosatíkem (podílel se na televizním seriálu „České století“), jenž tato slova vložil ve filmové scéně s popravou M. Horákové do úst katova pomocníka, jenž odvádí M. Horákovou k šibenici. (Dotyčná slova měla v tomto seriálu znamenat něco v tomto smyslu: „Padej, ať už to máme za sebou!“)

Toto vysvětlení je samozřejmě k smíchu a nemá nic společného s historickou pravdou. Navíc není ani hodno profesionála v oboru historie. Doporučil bych P. Kourovi, aby vrátil vysokoškolský diplom, protože na něj nemá nárok. Je to diletant a neměl by na vysoké škole plést hlavy mladým lidem. Uvedený výrok, který je na úrovni bulváru, byl skutečně zaznamenán, ale v úplně jiné podobě, a sice v dobovém protokolu o průběhu popravy M. Horákové. Ostatně ‒ tento text je použit také na pomníčku, který si Poslanecká sněmovna PČR nechala zhotovit asi před pěti lety na Malé Straně – poblíž svého sídla. Letos u příležitosti onoho 70. výročí právě k tomuto pomníčku kladl kytici květů předseda Senátu PČR M. Vystrčil. 

K tomu musím ještě poznamenat, že komunisté byli v dokumentaci svých zločinů a nezákonností tak důkladní, že všechny výroky popravovaných odpůrců svého režimu nechávali zaznamenat. Možná z obavy, že by za to mohli být jednou voláni k zodpovědnosti. V tom našem světě slabých a zbabělých politiků se k tomu zatím nikdo nechystá. Asi to zůstane na našich vnoučatech.

Moje zásadní výtka ke všem odvysílaným informacím o M. Horákové se týká tohoto zjištění: Od žádného hosta ani od kohokoli z redaktorů ČT jsme se nedozvěděli o tom, že právě na počest popravy M. Horákové byl den této popravy, tj. 27. červen (1950), prohlášen za „Den památky obětí komunistického režimu“. Tak je to dnes uvedeno ve všech kalendářích. Že by ani o tom redaktoři ČT nikdy nic neslyšeli? Zdá se, že ne. Ale proč se ještě vůbec něčemu divím? Něco takového je přece pod rozlišovací schopností těchto televizních „nadlidí“, že ano?

●●●

„Dělnická prokurátorka“ L. Brožová obžalobu na M. Horákovou nepsala!

Součástí mediální kampaně ČT k 70. výročí popravy M. Horákové byla na televizní obrazovce odvysílána základní, heslovitě zpracovaná písemná sdělení. Jedním z nich bylo konstatování, že „obžalobu v tomto procesu učinila prokurátorka L. Brožová“. Bohužel – toto tvrzení není pravdivé!

Obžalobu v procesu s M. Horákovou a spol. vypracoval dne 22. 5. 1950 prokurátor Dr. Bohumír Ziegler. U soudního přelíčení bylo přítomno celkem pět prokurátorů. Z nich nejdůležitější byl vojenský prokurátor plk. JUDr. Juraj Vieska. Služebně méně významný byl JUDr. Josef Urválek, jehož následná profesní kariéra souvisela právě s procesem s JUDr. Horákovou a o dva roky později i se „spikleneckým centrem v čele s R. Slánským“.

Mediálně známá „dělnická prokurátorka“ L. Brožová, absolventka jednoletého právnického kurzu pro dělnické kádry, byla ze všech pěti státních žalobců nejméně důležitá. V době procesu neměla ještě titul „JUDr.“, ale již v dubnu 1950 se zúčastnila procesu s představiteli církevních řádů, např. s opaty A. Machalkou, B. V. Tajovským či J. A. Opaskem. Pak se objevila v procesu s M. Horákovou, v němž se proslavila jak svými fanatickými vystoupeními, tak i tím, že se ve své „třídní uvědomělosti“ zúčastnila popravy čtyř osob v čele s M. Horákovou (†27. 6. 1950). Sledovat pomalé umírání těchto „třídních nepřátel“ vyžadovalo, aby byl dotyčný jedinec mimořádně otrlý. Brožová byla hyena, srovnatelná s fanatickými a sadistickými nacistkami z německých koncentračních táborů. I na komunistické poměry to byla bezohledná lidská zrůda.

●●●

Diskutabilní tvrzení: „zavražděna komunisty“. Bylo to mnohem složitější…

K největším „přebreptům“, které jsme mohli ve dnech televizní propagandy okolo 70. výročí popravy M. Horákové slyšet, patřilo vyjádření moderátorky ČT D. Písařovicové. Ta prohlásila, že M. Horáková byla „zavražděna komunisty“.

Jisté je pouze to, že tato redaktorka ČT byla v té době pod silným vlivem propagandy, jež se mimo jiné projevila vyvěšováním obřího transparentu s fotografií popravené političky a s nápisem „Zavražděna komunisty“. Dotyčný plakát se v týdnu před 70. výročím objevil na řadě významných budov v našem hlavním městě, např. na dlouhém bytovém domě zvaném „Molochov“ na Letné, či na fasádě Národního muzea v Praze (směrem k Václavskému náměstí).

Jak známo, s vyvěšením tohoto transparentu nesouhlasil děkan Filozofické fakulty UK v Praze, Slovák (nějaký Čech by se nenašel?) M. Pullmann. Tato skutečnost pak „odstartovala“ mohutnou kampaň „spřízněných“ sdělovacích prostředků proti tomuto historikovi. Ta plnila naše média po celou dobu od konce června až do podzimních voleb 2020. S nástupem druhé vlny „koronaviru“ celé toto tažení proti M. Pullmannovi náhle utichlo. Možná teď někdo čeká, že i tato kampaň chytí „druhý dech“, ale stále se nic neděje. Inu, také v tomto případě se jedná o dobře známá jména „věčných petentů“.

Výše zmíněné hodnocení moderátorky D. Písařovicové je nutno kategoricky odmítnout. Psal jsem o tom již bezprostředně po onom 70. výročí, ale raději to znovu zopakuji: JUDr. M. Horáková nebyla zavražděna komunisty. Nelze totiž přistoupit na princip kolektivní viny. Vinni jsou vždy jen konkrétní jedinci a ty bychom museli v tomto případě nejdříve identifikovat. Horáková, ale i mnoho dalších odpůrců komunistického uchvácení moci z Února 1948 se stali obětí zrůdného, nelidského justičního systému, jenž byl po Únoru 1948 uzpůsoben ideologii „třídního boje“.

Jedinec, jenž se dostal do soukolí mašinérie „třídní justice“, po týdnech a měsících strávených ve vyšetřovací vazbě, která byla spojena s psychickým i fyzickým mučením ze strany vyšetřovatelů StB, skončil před soudem a následně buď na šibenici (jako M. Horáková), nebo na dlouhá léta ve vězení. V letech 1948-89 bylo u nás popraveno z politických důvodů 248 osob, a to včetně jediné ženy-matky JUDr. M. Horákové.

Nezastírám ovšem, že jsou známy i některé ojedinělé případy, kdy konkrétní osoby (komunisté ve službách StB), ty obzvláště horlivé, vlastníma rukama zavraždily několik zatčených a brutálně vyslýchaných „nepřátel socialismu“. Bylo to v době bezprostředně po únorovém převratu 1948 (např. M. Pich-Tůma). A nutno doplnit, že komunisté z nejvyšších pater politiky se těchto zločinců a bezohledných vrahů sami zbavili: nejprve se od nich distancovali a některé z nich dokonce poslali na pár let do vězení (M. Pich-Tůma, B. Doubek), nebo je nechali opakovaně vyšetřovat orgány prokuratury.

To se stalo např. i estébákům ze známé věznice v Uherském Hradišti, kteří mučili politické vězně elektrickým proudem. K nim patřil jak velitel této věznice L. Hlavačka, tak i jeden z nejvýše postavených vyšetřovatelů StB, Hlavačkův zástupce v této věznici, A. Grebeníček, otec pozdějšího předsedy KSČM M. Grebeníčka. Na některé z těchto horlivých vykonavatelů „třídní spravedlnosti“ si naše justice „došlápla“ až po r. 1989 (L. Mácha, zodpovědný za smrt číhošťského faráře J. Toufara; L. Brožová-Polednová, souzená za podíl na justiční vraždě M. Horákové; K. Vaš, prokurátor zodpovědný za smrt div. gen. H. Píky atd.).

Buďme přesní a korektní! Také komunisté po celé období, kdy vykonávali svou neomezenou moc v této zemi (1948-89) dobře věděli, že StB porušovala tehdy platné zákony, a uvědomovali si, že to KSČ v očích veřejností politicky škodí. Pokrytectví komunistického režimu se projevovalo mimo jiné v tom, že vyšetřovatelé StB ve Valdicích si nechali svými nadřízenými v Praze „povolit“ užití fyzického násilí vůči faráři J. Toufarovi, ačkoliv byl ve skutečnosti týrán po dobu celého jednoho měsíce, který strávil ve vyšetřovací vazbě. V posledním týdnu tohoto vyšetřování byl doslova utlučen k smrti sadistickými zrůdami z „bicího komanda“, jemuž velel ppor. L. Mácha.

●●●

Co dalšího nám ČT neřekla?

A ještě pár doplňujících poznámek o tom, co nezaznělo ve zmíněné besedě „historiků“ na ČT24 dne 25. 6. 2020. Předně jsem tam postrádal zmínku o tom, že za Druhé světové války byli vězněni také jiní představitelé politických stran: nejen členové KSČ, jak nám soudruzi před rokem 1989 vtloukali do hlavy, ale i Agrární strany, sociální demokracie nebo Čs. strany národně socialistické (ČSNS) ‒ strany E. Beneše, P. Zenkla i M. Horákové. A po Únoru 1948 v komunistickém žaláři někteří z těchto vězněných politiků také zemřeli: J. Stříbrný (†1955), R. Beran (†1954), V. Dundr (†1957), Z. Mašínová (†1956) atd.

Naopak je třeba pochválit některé z pozvaných hostů, kteří naprosto spontánně, ačkoli to nebylo původně v plánu, pohovořili o málo známých skutečnostech ze života M. Horákové. Od jistého hosta, jehož jméno jsem si nezapamatoval, jsme se mohli dozvědět o tom, že M. Horáková i s manželem pracovali pro Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ na programu nové, poválečné republiky. Mělo se jednat o stát výrazně levicový a sociálně spravedlivější, než byla Masarykova První ČSR (1918-38). Trpké zkušenosti obyvatelstva z období Velké hospodářské krize (1929-33) byly stále ještě živé. Nikdo z těch, kdo přežili válku, se nechtěl vracet do neutěšených poměrů První republiky, která rozhodně nebyla spravedlivá vůči všem svým občanům. O tom se – bohužel – dnes vůbec nemluví.

A další „utajovaná“ skutečnost. Skupina osob, jež byly obviněny ze „záškodnického spiknutí proti republice“ (= M. Horáková a spol.), byla doslova „uplácána“ uměle – v režii sovětských poradců, kteří se na vyšetřování od samého začátku podíleli. Nejen štábní strážmistr SNB J. Buchal, ale ani „trockistický“ novinář a historik Z. Kalandra neměli ve skutečnosti s touto skupinou bývalých politiků ČSNS nic společného. S Horákovou se osobně vůbec neznali. To pouze komunističtí funkcionáři (prostřednictvím StB) se těch dvou osob potřebovali zbavit. Proto to zařídili tak, aby byli „přifařeni“ k případu „Horáková a spol.“ a mohli skončit na šibenici.

ČT nám zatajila rovněž informace o právních normách, na základě nichž byli M. Horáková a spol. souzeni. Nedozvěděli jsme se to ani od pozvaného děkana Právnické fakulty UK J. Kuklíka, jenž nám vysvětlil, že Horákovou soudili ještě někteří prvorepublikoví soudci. (Také prokurátor J. Urválek měl za sebou delší soudcovskou kariéru z doby První republiky i Protektorátu; dokonce to byl bývalý člen sociální demokracie, který po r. 1945 vstoupil do KSČ – jako mnozí jiní kariéristé.)

Faktem zůstává, že skupina M. Horáková a spol. nebyla souzena podle trestního zákona z r. 1950, nýbrž podle samostatného tzv. Zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. ze dne 6. 10. 1948, jehož účinnost platila od 24. 10. 1948. Jak Horáková, tak i ostatní obvinění byli odsouzeni podle § 1 (velezrada) a § 5 (vyzvědačství) tohoto zákona. Co se týká nového trestního zákona č. 86/1950 Sb. který nahrazoval obdobný zákoník ještě z dob starého Rakouska, ten byl přijat Národním shromážděním dne 12. 7. 1950. Tedy až tři týdny po popravě M. Horákové.

[Jedním z hlavních autorů nového trestního zákoníku z r. 1950, který vznikl na „politickou objednávku“ nových držitelů moci, byl JUDr. Viktor Knapp (1913-1996). Ten po absolvování studia práv na PF UK v Praze pracoval od r. 1949 v Kanceláři prezidenta republiky (KPR) K. Gottwalda; v letech 1951-56 jako přednosta politického odboru; současně byl od r. 1951 profesorem na PF UK v Praze. V době, kdy v KPR Knapp své působení končil, nastoupila zde matka dnešního předsedy Ústavního soudu P. Rychetského. Toho dne 28. 10. 2020 ocenil prezident M. Zeman udělením vysokého státního vyznamenání – Řádu T. G. Masaryka.]

Vojenské osoby byly i po r. 1948 souzeny a trestány nikoli podle nově přijatých právních norem poúnorového režimu, nýbrž podle starého zákona z dob Rakouska – bývalého c. k. vojenského zákona č. 19 z r. 1855. Tato norma byla převzata do právního řádu ČSR. Podle tohoto zákona byl před r. 1989 stíhán i vyšetřovatel StB L. Mácha, zodpovědný za smrt číhošťského faráře J. Toufara.

●●●

Pozor na dezinformace J. Berwida-Buquoye!

Organizátoři pořadů k 70. výročí popravy M. Horákové se zcela nedostatečným způsobem vyrovnali se záplavou „fake news“, jež zpochybňovaly hrdinství M. Horákové a naopak o této političce tvrdily, že pracovala pro nacistické tajné služby, případně že Horáková nebyla vůbec popravena, ale tajně dopravena do USA.

Třebaže zmínka o těchto dezinformacích, jež kolovaly na internetu, zazněla i v besedě historiků dne 25. 6. 2020, nebyla tato záležitost řádně a v potřebných souvislostech vysvětlena, uvedena na pravou míru ani vyvrácena. Nesměle se o to pokusil pouze historik P. Blažek, ale bez valného úspěchu. Je s podivem, že ani organizátorům této mohutné „horákovské“ akce to nevadilo. Vysvětlení se nabízí samo: těmto propagandistům vůbec nedochází, jak závažná tato tvrzení jsou a jak dokáží zpochybnit všechno, co M. Horáková pro náš polistopadový režim zosobňuje. U svazáků a svazaček z generace „Husákových dětí“ to není žádné překvapení. Tito propagandisté budou propagovat podle přání svých „loutkovodičů“ vždy toho, kdo je jim doporučen: včera Havla, dnes Horákovou, zítra kdokoliv jiného…

Co však zaznít během besedy „historiků“ dne 25. 6. 2020 mělo, je jméno autora zmíněných dezinformací. Jedná se o jistého emigranta Dr. Jana Berwida-Buquoye, který je členem KDU-ČSL. Funkcionáři této profklánuté, kolaborantské partaje by si měli udělat pořádek ve svých řadách a zbavit se nejen tohoto dezinformátora, ale i „přátel sudetských Němců“ – P. Bělobrádka a D. Hermana. Dokud budou mít lidovci mezi svými členy takový politický a lidský „odpad“, nelze tuto stranu považovat za demokratickou. Politici ostatních stran, kteří s tímto „hnojem“ hodlají vytvářet jakousi předvolební koalici, by se měli pořádně a zodpovědně zamyslet nad svou budoucností. S těmito lidovci žádnou mít nebudou.

●●●

Nedopusťme, aby se M. Horáková stala politickým „kýčem“!

A ještě pár slov obecně na téma „rudého teroru“ po Únoru 1948. JUDr. M. Horáková se stala symbolem zápasu za udržení svobody a demokracie v nepříznivých podmínkách po nástupu KSČ k moci. Bohužel – vzhledem k začínající „studené válce“ mezi Západem a Východem to byl boj předem ztracený a marný. Úvahy některých naivních „demokratických“ politiků o tom, že tady budou komunisté vládnout nejdéle „do švestek“, byly mylné. Namísto toho si čs. komunisté udrželi svou moc po dobu více než 40 let.

S ohledem na současnou politickou situaci, kdy se u vládního kormidla usadili jedinci, kteří toho se svobodou a demokracií mají pramálo společného, platí dvojnásob výzva, kterou adresuji nikoli nemyslícím Babišovým „koblihám“ a politickým prostitutům, kteří jsou ochotni jít s každým, kdo jim nabídne nějakou výhodu, ale všem slušným a čestným občanům: Nedopusťte, aby se M. Horáková stala politickým „kýčem“, jak se to podařilo exprezidentu V. Havlovi a jeho slepým „uctívačům“. (Mnohým z těchto prosťáčků stačí, že aspoň letiště v Ruzyni nese jeho jméno.)

Právě tomuto domýšlivému levicovému pseudointelektuálovi, zbabělci a politickému komediantovi, jenž se nechal oslnit mocí, jež mu náhle a nezaslouženě spadla sama do klína, můžeme poděkovat za to, že nenašel po r. 1989 odvahu k zákazu činnosti KSČ a k potrestání zločinů komunistického režimu z let 1948-89. Augiášův chlév nebyl proto díky havlistům a dalším politickým pokrytcům, kteří si falešně hrají na demokraty a stoupence neexistujícího právního státu, dodnes vyčištěn. Hromady hnoje se v něm vrší a není nikdo, kdo by tento odpad uklidil. A protože u nás nemáme žádného bájného Hérakla (Herkula), budeme se toho muset ujmout sami.

Je třeba si uvědomit, že neomezená moc KSČ po Únoru 1948 nespadla z nebe, ale byla výsledkem jednak změněných mezinárodně politických podmínek po skončení Druhé světové války (1939-45), jednak nově zformovaného postoje veřejnosti v důsledku válečných událostí, ale i zkušeností ze života za První republiky.

Dnes se o těchto záležitostech málo mluví, protože přímí účastníci té doby již nežijí a mladé lidi to neoslovuje. Je to prosté: Když se mají lidé dobře, ohlížení se do minulosti je to poslední, co je zajímá. Po r. 1945 se málokdo chtěl vracet k prvorepublikovým poměrům. To jen my jsme po r. 1989 udělali kardinální chybu, že jsme začali bezmyšlenkovitě kopírovat politický model z časů masarykovské ČSR. Proto nemohl a nemůže fungovat. Tehdy nad oním „fungováním“ bděl T. G. Masaryk. Dnes nebdí nikdo, protože srovnatelnou osobnost nemáme. (Ač to bude znít „kacířsky“, nebyl jí ani V. Havel.)

Musím zdůraznit ještě jeden moment: Na rozdíl od „demokratických“ stran byla v r. 1948 KSČ mnohem lépe připravena na převzetí moci i na následné vládnutí. Mimoparlamentní formy politického boje „šly“ čs. komunistům mnohem lépe než zástupcům ostatních stran – včetně sociální demokracie. Tehdy, v letech 1945-48, byla KSČ politickou „štikou“ v rybníce plném lenivých kaprů a dalších ryb. Dnes žádnou „štiku“ nemáme: už i ta KSČM je líná a papalášská, stejně jako ČSSD.

─────

JUDr. Milada Horáková (1901-1950) nebyla jedinou politickou „“kometou“, jež zazářila a pak náhle zhasla, a to v důsledku mocenské zvůle, jíž se na ní dopustili vládnoucí komunisté. I v tehdejších politických poměrech, v poúnorovém Československu, bylo dost statečných žen, jež neváhaly jít za svou pravdu do vězení. Rozdíl mezi nimi a M. Horákovou spočíval pouze v tom, že neměly takové politické zázemí a kontakty na nejvyšší úrovni. K těmto statečným ženám patřila např. Růžena Vacková (1901-1982). Také ona byla vězněna nacisty i komunisty, kteří ji odsoudili na 22 let do vězení; z nich si „odseděla“ šestnáct.

A když už jsme u těch žen-političek, sluší se připomenout, že M. Horáková nebyla v našich malých, českých poměrech jedinou politicky angažovanou ženou v našich moderních dějinách. Již na konci 19. století k nim patřila Božena Viková-Kunětická (1862-1934). Ta byla zvolena do Českého zemského sněmu za stranu mladočechů. Později se stala představitelkou Čs. národní demokracie, strany K. Kramáře a A. Rašína: za tuto stranu byla nejprve poslankyní (1918-1920) a od r. 1925 senátorkou.

Nelze se nezmínit ani o velkém politickém vzoru M. Horákové z její vlastní strany, o senátorce Františce Plamínkové (1875-1942), kterou nechali nacisté v době heydrichiády (30. 6. 1942) popravit na střelnici v Kobylisích. (Pár dní předtím, 19. 6. 1942, se zde konala také poprava protektorátního premiéra gen. A. Eliáše.) Ani tak není tato připomínka vyčerpávající, protože neohrožených, morálně pevných a statečných žen, těchto nefalšovaných hrdinek všedního dne, bylo v našem národě mnohem víc – napříč dějinami: B. Němcovou počínaje a A. Masarykovou, nejstarší dcerou TGM, konče.

─────

[O osobě političky M. Horákové, jakož i o dalších soudních procesech z té doby se mohou čtenáři SN dozvědět víc z těchto článků: Justiční vražda JUDr. Milady Horákové (SN č. 6/2020, vloženo 20. 6. 2020, ZDE); Další jubileum, které Česká televize „zazdila“ (SN č. 6/2020, vloženo 15. 6. 2020, ZDE); Nikoli Jan Bouchal, ale Buchal (SN č. 6/2020, vloženo 2. 6. 2020, ZDE); Kdo všechno si přál smrt M. Horáková? (SN č. 7/2020, vloženo 11. 7. 2020, ZDE).]

3.11. 2020

‒RJ ‒

●●●

P. S.

Na závěr: pochvala pro ČT za zdařilou reportáž

Aby mě nemohl nikdo obvinit z toho, že vidím na ČT jen všechno špatné a že nejsem objektivní, musím připojit i pár pochvalných slov. Dne 28. 11. 2020 odvysílala totiž ČT24 zhruba čtvrthodinovou reportáž své redaktorky s Doc. J. Šebkem, odborníkem na církevní dějiny po r. 1945. Jejich rozhovor se odehrál u pomníku obětem komunistického režimu, který vytvořil v Praze na Újezdě sochař O. Zoubek.

Dotyčný historik s touto redaktorkou hovořil o 70. výročí soudního procesu se Stanislavem Zelou. Historik J. Šebek připomněl, že S. Zela (1893-1969) byl až do svého zatčení v červenci 1950 generálním vikářem, jakož i pomocným biskupem olomouckým. Byl prvním vysokým církevním hodnostářem, kterého komunistický režim v prosinci 1950 odsoudil ve vykonstruovaném procesu na 25 let vězení. Šebek se zmínil také o tom, že v r. 1950 se odehrály ještě další soudní procesy, a to se želivským opatem V. B. Tajovským (dostal 20 let vězení), jakož i s břevnovským opatem J. A. Opaskem („opat-chuligán“), který byl odsouzen na doživotí.

Podle svědectví spoluvězňů byl biskup S. Zela již od počátku 50. let 20. století vězněn ve Valdicích (spolu s brněnským biskupem K. Skoupým, olomouckým arcibiskupem J. K. Matochou, prešovským biskupem P. Gojdičem a spišským biskupem J. Vojtaššákem; všichni jmenovaní zde byli celý jeden rok drženi v izolaci), později (1953-55) pobýval v Leopoldově. V téže době se ocitl v této slovenské věznici také opat kláštera v Želivi V. B. Tajovský, litoměřický biskup Š. Trochta a provinciál jezuitů F. Šilhan; ve zdejší věznici si odpykával svůj trest i gen. J. Syrový, předseda vlády tzv. Druhé republiky. Po propuštění v r. 1963 pobýval S. Zela po zbytek svého života v nařízené internaci. Zemřel dne 6. 12. 1969 v charitním domě v Radvanově u Mladé Vožice. (V 60. letech 20. století zde pobýval v internaci pražský arcibiskup J. Beran a po propuštění z vězení i biskup Š. Trochta.)

Uvedená reportáž s novou, neznámou redaktorkou je svědectvím o tom, že i v ČT jdou do sebe a snaží se „dohnat“ to, co v oblasti informování o protikomunistickém odboji u nás v letech 1948-89 dosud zanedbávali. Jen tak dál, soudruzi! Ať vám to ještě nějakou dobu vydrží! Spíš to vypadá na dárek k Mikuláši nebo k Vánocům. Ale i za ten musíme být rádi. Snad se také v ČT začalo blýskat na lepší časy. Kdoví?

29. 11. 2020

‒RJ‒

(Pokračování)