Svobodné noviny na internetu

Již bezprostředně po Únoru 1948 se vládnoucí KSČ připravovala na omezení a následnou likvidaci vlivu římskokatolické církve mezi obyvatelstvem „lidově-demokratického“ Československa. Cílem mělo být nejprve zpřetrhat vazby mezi Vatikánem a církevní hierarchií v ČSR. Až pak měla být diskreditována církev formou soudních procesů.  Tak začalo zatýkání představitelů církevních řádů, jakož i policejní sledování a věznění jednotlivých knězí.

Když pak došlo v kostele v Číhošti na Českomoravské vrchovině k „zázraku“, jenž spočíval v pohybu dřevěného křížku na oltáři, využili toho komunističtí ideologové jako záminky k uspořádání ukázkového soudního „monstrprocesu“. Jeho ústřední postavou měl být místní farář ‒ P. Josef Toufar. Z něho se měl stát „agent Vatikánu“, který zinscenováním onoho „zázraku“ chtěl rozvrátit lidově-demokratické zřízení v ČSR.

P. Josef Toufar (1902-1950) byl vysvěcen na kněze až v poměrně zralém věku 38 let. Nejprve působil jako kaplan v dnes již neexistující obci Zahrádky u Ledče nad Sázavou. Dne 15. 4. 1948 byl přeložen do Číhošti na Havlíčkobrodsku. K tzv. Číhošťskému zázraku mělo dojít o třetí adventní neděli – dne 11. 12. 1949. O samotném "zázračném“ pohybu křížku na oltáři se farář dozvěděl až dodatečně – od svých farníků, účastníků této mše svaté (asi 20 osob). Jev se znovu opakoval na Boží hod vánoční (25. 12. 1949).

Záhy se o tzv. Číhošťském zázraku začalo hovořit v celém okolí. A informace se po stranické i státobezpečnostní linii dostala až „nahoru“ – k nejvyšším představitelům KSČ a Ministerstva vnitra (StB). Farář J. Toufar byl brzy nato, dne 28. 1. 1950, zatčen. Rozkaz k jeho zatčení prý vydal samotný ministr vnitra V. Nosek. Toufarovo vyšetřování probíhalo až do osudného 25. 2. 1950, kdy na následky krutého mučení zemřel, ve věznici Valdice (Kartouzy) na Jičínsku. Dohled nad vyšetřováním byl svěřen veliteli StB O. Závodskému, jenž pověřil vyšetřováním svého podřízeného – ppor. L. Máchu.

Vedoucí představitelé KSČ (v čele s K. Gottwaldem) potřebovali v té době mít „Případ Toufar“ uzavřený co nejrychleji, aby mohli na nadcházejícím zasedání ÚV KSČ oznámit „pracujícímu lidu“ přípravu „monstrprocesu“ s představiteli římskokatolické církve, které v duchu své ideologie označovali za „agenty Vatikánu“. Tlak na to, aby vyšetřovatel L. Mácha dosáhl Toufarova plného doznání k protistátní činnosti, byl enormní. Proto bylo ve dnech 20.-22. 2. 1950 použito při výsleších hrubého fyzického násilí.

Ještě v noci z 23. na 24. 2. 1950 se StB pokusila za Toufarovy přítomnosti nafilmovat v Číhošti scénu, kterak tento farář údajně z kazatelny pomocí provázku pohybuje křížkem na oltáři, avšak nakonec z naplánovaného filmování nebylo nic. Při této „rekonstrukci“ musel faráře zastoupit prokurátor JUDr. K. Čížek. Toufar byl prý v tak zuboženém stavu (po předchozím týrání estébákem L. Máchou), že již nebyl schopen vylézt na kazatelnu. Podle pozdějšího svědectví vyšetřovatelů z roku 1968 Toufar krvácel z úst, což signalizovalo vnitřní zranění, jemuž nakonec podlehl.

V tomto zbědovaném stavu byl P. J. Toufar nakonec dne 25. 2. 1950 převezen z Valdic do Borůvkova sanatoria v Praze, kde navzdory okamžitě provedené operaci zemřel. Během následného vyšetřování v r. 1952 bylo v policejní zprávě o Toufarově smrti konstatováno, že „na ubití faráře Toufara má hlavní podíl podporučík Mácha“.

Činnost vyšetřovatele StB L. Máchy byla prošetřována již v letech 1951-52. O jedenáct let později, v r. 1963, byl Mácha potrestán stranickou důtkou a odchodem ze služeb Ministerstva vnitra. V době Pražského jara 1968 byla kauza P. J. Toufara znovu otevřena: Mácha byl vyšetřován ve vazbě, avšak vojenský soud jeho stíhání zastavil. Pak přišla „nehybná léta“ tzv. normalizace, během nichž se kauza Toufar znovu ocitla v „trezoru“.

Změnu přinesl až režim po roce 1989. Případ násilné smrti J. Toufara (a jeho vraha L. Máchy) byl znovu otevřen v r. 1991, a to Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Nakonec padl i rozsudek: Mácha byl dne 23. 11. 1998 odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu pěti let. Odvolací soud tento trest snížil na dva roky vězení.

Navzdory výše uvedeným faktům je užitečné konstatovat, že smrt P. J. Toufara (podobně jako v r. 1948 smrt ministra zahraničí J. Masaryka) přišla ve skutečnosti komunistům nevhod. Daleko „efektnější“ by pro ně byl před soud postavený „agent Vatikánu“, jenž chtěl tímto „zázrakem“ rozvrátit lidově-demokratický režim v ČSR. Přesto: Toufarova smrt „odstartovala“ mohutnou vlnu pronásledování představitelů církví (všech včetně pravoslavné) a obyčejných věřících, jakož i členů a funkcionářů Čs. strany lidové (předchůdkyně dnešní KDU-ČSL).

O případu P. J. Toufara viz článek „65 let od mučednické smrti P. Josefa Toufara“ (SN č. 2/2015, vloženo 25. 2. 2015, ZDE).

10. 12. 2019

PhDr. Rostislav Janošík

Vyobrazení:

1. P. J. Toufar, farář z Číhošti (1902-1950).
2. Filmová rekonstrukce „zázraku“: faráře J. Toufara při ní zastoupil K. Čížek.

P. S.

„Křesťanská“ KDU-ČSL má jiné starosti!

Pokud by někdo z našich nábožensky založených spoluobčanů očekával, že téma tzv. Číhošťského zázraku či osudů P. J. Toufara zvedne někdo z dnešních politiků KDU-ČSL, bude zklamán. V kontextu toho, co zoufalci z vedení této strany předvádějí v těchto dnech v nejvyšších patrech politiky (není to nic proti poctivým lidovcům na úrovni měst a obcí), to snad ani překvapit nemůže.

Lidovci totiž budou během necelého jednoho roku již podruhé volit svého předsedu, jelikož oba poslední totálně „vyhořeli“ a stranu systematicky táhnou ke dnu. Nejhlasitěji je v posledních dnech slyšet o „bruselském udavači“ T. Zdechovském, jenž by se rád stal novým předsedou KDU-ČSL. Jeho momentální starosti se netýkají P. J. Toufara ani tzv. Číhošťského zázraku, nýbrž jsou daleko prozaičtější. Zdechovský se totiž hodlá ucházet o přízeň homosexuálů a také by rád přilákal nespokojené voliče Babišova firemního spolku zvaného „ANO 2011“. Zájem má zejména o starší voliče a hlavně o důchodce.

Zdá se, že myšlenkový svět T. Zdechovského je nastaven přesně podle zásady: co důchodce, to nemyslící pitomec. Navzdory tomuto zjednodušenému pohledu na naši politickou realitu se domnívám, že s našimi seniory to až tak zlé není a nebude. Stěží si lze představit, že by právě oni toužili volit lidovecké kariéristy, jako je T. Zdechovský a parta jeho „kámošů“.

Nejen v tomto případě se znovu ukazuje, že ignorování minulosti ze strany politiků KDU-ČSL nebude žádná náhoda. Rovněž snaha „zazdít“ 70. výročí tzv. Číhošťského zázraku nade vši pochybnost potvrzuje, že křesťanství a láska k bližnímu je to poslední, co dnešní „korytáře“ z KDU-ČSL zajímá. Na prvním místě u nich vždy byla a je jejich kariéra a prachy.

‒ RJ ‒