Mimořádná schůze PS k tzv. církevním restitucím
Motto: „Klikatá je cesta podvodníka, kdo je však čistý, jedná upřímně.“
(Šalomounovo přísloví)
Až se začne říkat: „Seš chytrej jako Benešík!“
Nepatřím k seniorům, kteří řeší svou nespavost sledováním televizních záznamů z jednání našeho parlamentu – Poslanecké sněmovny (PS) či Senátu. Tentokrát jsem však udělal čestnou výjimku a dokonce jsem si udělal čas na to, abych mohl nerušeně sledovat celý průběh mimořádné schůze PS k tzv. církevním restitucím. Zajímalo mě především to, zda mají pravdu kritikové, kteří tvrdí, že naši nereformovaní komunisté, polostalinisté z KSČM, mají premiéra A. Babiše na tak krátkém vodítku, že udělá všechno, co mu jeho „loutkovodič“ Vojta „Falmer“ přikáže. Zjistil jsem, že je to mnohem horší a že postavení Hamáčkovy ČSSD je natolik nedůstojné, že slovo „onuce“ je vlastně pochvala.
Necelý půlrok po odhlasování důvěry Babišovu kabinetu jasně potvrdil, že „oficiální“ vládní koalice (ANO 2011 + ČSSD) neexistuje, ale místo ní se má čile k světu koalice „neoficiální“: ANO 2011 + KSČM. Naše nejstarší politická strana se ocitla v kuriózním postavení: návrhy sociálně demokratických ministrů vládou „neprocházejí“ a jsou zamítány, nebo je k nim vyslovováno neutrální stanovisko, kdežto návrhy KSČM hladce procházejí a jsou schvalovány. Tato skutečnost je tím nejspolehlivějším potvrzením všech dosavadních „pomluv“ o tom, že Babišova vláda je vlastně vládou komunistů: těch bývalých i současných. Pravdu tedy nemá předseda ODS P. Fiala, když říká, že Babišova vláda je „polokomunistická“. Byla by to vlastně lichotka a nepatřičný eufemismus: je to vláda čistě komunistická.
Toto konstatování jsem musel uvést ještě předtím, než začnu psát o průběhu mimořádné schůze. Právě s vědomím těchto faktů lépe pochopíme, co se vlastně ve Sněmovně dne 13. 12. 2018 odehrálo. Poslanecká sněmovna již dlouho nebyla tak prořídlá jako tentokrát: nalevo, uprostřed i napravo. Komunisté se u řečnického pultíku pravidelně střídali s lidovci, kteří údajně nemají s restitučním zákonem Nečasovy vlády nic společného. S tím možná doopravdy ne, ale s restitucemi jako takovými jistě ano: počínaje účinkováním lidoveckého „guru“ – J. Luxe, známého „hada na tři“, v české politice po r. 1989.
Jak se dalo očekávat, řečí bylo mnoho, ale o skutečných restitucích jsme se toho příliš nedozvěděli. Jediné dva fundované projevy, které zde zazněly, přednesli: předseda sněmovní kontrolní komise pro GIBS Jiří Mašek (ANO 2011) a ministr kultury A. Staněk (ČSSD). Musím se přiznat, že vyjádření obou řečníků mě zaujala, protože byla jasná, plná faktů a dobře vyargumentovaná. Všechno ostatní, co jsme od řečnického pultíku slyšeli, byly obvyklé parlamentní „plky“, ve kterých jsou poslanci dobře zběhlí. To je totiž to jediné, co jim jde dobře. Na uživení se v normálním životě by to ovšem nestačilo. Mnozí parlamentní „lehkoživkové“ by toho nebyli schopni.
Jednání provázela nejen malá připravenost poslanců, ale zejména nezájem o projednávané téma. Jestliže někdo svolává mimořádnou schůzi, měl by si zajistit dostatečnou účast poslanců, nebo ji nařídit jako povinnou. Naprosto nepřijatelné je, když na takovém jednání chybějí předsedové některých politických stran či předsedové poslaneckých klubů. Přítomni nebyli jak J. Pospíšil (TOP 09), tak i P. Bělobrádek (KDU-ČSL) nebo J. Bartošek (KDU-ČSL), stejně jako P. Gazdík (STAN) a samozřejmě A. Babiš (ANO 2011). Posledně jmenovaný politik se zásadně nezúčastňuje kontroverzních jednání, kde se o něčem důležitém hlasuje či rozhoduje. Je nepochopitelné, že Babišovým „loutkám“ z jeho „vůdcovské“ strany (= Svědkové Babišovi) toto jednání nevadí. Když je někdo v postavení rukojmího, může „jen držet hubu a krok“.
Od samého začátku sněmovního rokování byla největší sháňka po ministru dopravy D. Ťokovi, který nejspíš uvázl někde na sněhem zasypané dálnici D1. Silničáři totiž opět nezklamali – jako každý rok o tomto čase: zase nebyli připraveni na to, že v našich zeměpisných šířkách v měsíci prosinci padá sníh. Budeme muset oprášit starý známý vtip z dob totality: Největším „nepřítelem“ u nás bývá: jaro, léta, podzim a zima. Na tato roční období je možno svést úplně všechny naše nezdary při budování „vyspělého kapitalismu bez lidské tváře“ ‒ toho Babišova.
─────
Příznačný byl začátek mimořádného jednání PS. Díky spravedlivému rozhořčení z mnohakilometrových kolon na D1 jsme mohli po řadě týdnů opět na vlastní oči spatřit poslance O. Benešíka (KDU-ČSL), známého krasořečníka, který tak rád vypráví o Evropské unii (EU). Tento politik „černoprdelníků“ se totiž po skandálu s podvodnými oslavami neexistujícího 700. výročí obce Strání, odkud pochází a kde dříve starostoval, patrně uchýlil do hluboké „ilegality“.
Zprvu nebylo jasné, zda jeho nepřítomnost neznamená, že již rezignoval na svou poslaneckou funkci, nebo dokonce emigroval do nějaké země, odkud nebude moci být vydán k trestnímu stíhání, které se nad ním vznáší. Nakonec se O. Benešík přece jen „pochlapil“ a do Sněmovny přišel pozdravit své kolegy. Zřejmě mu někdo poradil, že dokud nepůjde do „tepláků“ A. Babiš, ani jemu nic nehrozí. Prozatím. Než tato Sněmovna skončí a neproběhnou mimořádné volby…
Předehrou k návratu poslance O. Benešíka na půdu Poslanecké sněmovny byla jeho účast v pořadu „Události, komentáře“ dne 12. 12. 2018 ve 22.00 hod. Oproti běžným zvyklostem vedl moderátor M. Řezníček s O. Benešíkem jakýsi „oddělený“ rozhovor u velkoplošné obrazovky. Až po něm pokračovala obvyklá beseda s pozvanými hosty: u moderátorského stolu seděl tentokrát J. Železný a jeho hosty byli J. Pospíšil (ze Štrasburku, TOP 09) a bývalý europoslanec L. Rouček (ČSSD).
Proč byl zvolen tento neobvyklý „formát“ besedy o Brexitu, to se bohužel diváci ČT24 nedozvěděli. Nabízí se proto jediné rozumné vysvětlení: jeden z těchto pánů nechtěl sedět u téhož stolu s tím druhým. Určitá rozladěnost (ne-li rozčilenost) byla totiž patrná u obou z nich. Být na místě L. Roučka, kterého jsem si vždy vážil jako slušného politika, nefalšovaného sociálního demokrata evropského pojetí a zásadového odpůrce jakékoli spolupráce s Babišem, ani já bych si k jednomu stolu s O. Benešíkem nesedl. Mám k tomu mnoho dobrých důvodů.
Tento lidovecký poslanec, jako již mnohokrát, mudroval opět o EU a o Brexitu. Jako obehraná gramofonová deska. Ty donekonečna omílané fráze všichni dobře známe. Bohužel, od člověka s tak prachmizerným vzděláním (hned po Hamáčkovi a Dolínkovi, kteří ani nemají vysokou školu) jsme nic jiného očekávat nemohli. Doufám, že nikoho z lidovců nenapadne, že by mohli Benešíka, tohoto „experta na EU“, poslat do Bruselu nebo do Štrasburku. Bylo by to ještě větší fiasko než to s dosavadními europoslanci za KDU-ČSL (Svoboda, Zdechovský, Šojdrová).
Když jsem tak poslouchal ty fráze o EU, říkal jsem si, že by bylo užitečnější, kdyby pan poslanec povyprávěl televizním divákům o své spoluúčasti na oněch podvodných oslavách ve Strání. (Podrobnosti k této kauze najdou čtenáři v článku „700 let obce Strání“. Odkaz na něj je uveden v poznámce za tímto článkem.) Bylo by to zajímavější než ty pořád dokola opakované pohádky o EU, které už beztak každý zná jako staré boty.
Poslanec O. Benešík přesto nezklamal: ani 12. 12. 2018, ani 13. 12. 2018. Jedno se mu totiž upřít nedá. Za ta léta vysedávání v lavicích Poslanecké sněmovny se naučil docela dobře „mlátit prázdnou slámu“ a mluvit dlouhé minuty o ničem. To patří k dobré „výbavě“ našich politiků: nikoli činy, ale jalové žvanění. A když k tomu během jednání o církevních restitucích přidal pár svých „faktických“ poznámek, napadlo mě, že možná brzy budeme moci říkat: nikoli „Seš chytrej jako rádio“, ale „Seš chytrej jako Benešík“. Dobrý – ne?
Lidovci se bili za církevní restituce jako lvi. Jen ten hlavní „lev“, jejich předseda, tam chyběl. Možná coby bývalý veterinář, pracující dříve na jatkách, si netroufal vyjadřovat se k tak delikátním záležitostem. A tak se u mikrofonu střídala osvědčená trojice lidoveckých mudrlantů: Benešík, Jurečka a Výborný. Historik J. Mihola z téhož klubu, který je z lidoveckých poslanců nejkompetentnější, co se této problematiky týče, tam bohužel nebyl. Jako bývalého učitele mne proto O. Benešík mile překvapil tím, že konstatoval zajímavý fakt: v první desítce nejúspěšnějších českých středních škol se prý umístily tři nebo čtyři školy církevní. To je jistě zajímavé zjištění, ale chtělo by to doplnit o další fakta.
Ten, kdo o našem školství něco doopravdy ví, musel by totiž dodat, že církve jsou pouhými zřizovateli takových škol, avšak o obsahu výuky a o personálním složení těchto škol rozhodují výhradně státní školské orgány. Dokonce i to náboženství se tam učí jen jako nepovinný předmět. Takže: jakápak církevní škola? Když chce někdo před televizními kamerami („Mámo, dívej se, budu v televizi!“) ohromovat nepoučenou veřejnost, měl by říkat celou pravdu. K mému velkému překvapení na tato Benešíkova slova nikdo nezareagoval. Asi tam nebyli žádní učitelé. Komunistická exposlankyně M. Semelová by k tomu jistě řekla své, kdyby měla tu příležitost…
●●●
Grebeníček junior, Grebeníček senior a věznice v Uh. Hradišti
Daleko zajímavější než lidovecké tlachání na téma církevních restitucí se ukázalo být vystoupení bývalého předsedy KSČM M. Grebeníčka. Ne že bych ho nějak zvlášť miloval, ale respektuji ho jako odborníka, který vystudoval podobný obor jako já: on v Brně, já v Praze.
Kdo si tohoto dnešního poslance za KSČM pamatuje ještě z dob jeho největší slávy, málem by ho podle stylu, jakým přednášel svůj projev, nepoznal. Mluvil mírně a uvážlivě. Ve zjevné narážce na lidoveckou „obhajobu“ restitucí mě zaujala jeho slova o papeži Františkovi i výrok, který seděl na již zmíněného O. Benešíka jako „p*del na hrnec“. Poslanec Grebeníček totiž prohlásil: „Je mnohem lepší slušný bezvěrec, než ten či onen katolický pokrytec.“ Naprostý souhlas.
K tomu pouze doplním něco, o čem ani poslanec Grebeníček nemůže vědět, protože jsem o tom zatím nic nepublikoval: Lidovečtí „pánbíčkáři“ ze Strání v čele s O. Benešíkem dokonce obelhali místního pana faráře a přiměli ho k tomu, aby na oněch podvodných oslavách 700. výročí obce odsloužil mši svatou pod širým nebem. Chcete lepší důkaz o onom „katolickém pokrytectví“? Zdá se, že někteří poslanci KSČM četli můj článek o této události.
Když jsem poslouchal Grebeníčkův projev na téma církevních restitucí, vzpomněl jsem si na jinou příhodu s tímto politikem. Stalo se to v roce 1997. Předseda KSČM byl tehdy jedním z pozvaných hostů politické besedy „Co týden dal“, kterou pravidelně každou neděli uváděli O. Černý a Z. Bubílková. Když M. Grebeníček konečně dostal slovo, začal mávat nejnovějším vydáním měsíčníku „Svobodné noviny“, který jsem od konce roku 1995 vydával a v němž byl otištěn můj článek nazvaný „Svědectví o zločinech komunismu“. V něm se psalo o zvěrstvech, jež prováděli na přelomu 40. a 50. let 20. století vyšetřovatelé Státní bezpečnosti (StB) ve věznici v Uherském Hradišti.
Tato věznice, která je dnes v naprosto dezolátním stavu, čeká na slíbenou rekonstrukci a přebudování pro účely „Muzea totality“. Na počátku existence komunistického režimu patřila k nejobávanějším v celé ČSR. Estébáci zde mučili politické vězně elektrickým proudem. Gestapáci 
by museli blednout závistí, kdyby viděli, co se tam odehrávalo. Svědkové té hrůzy i po letech o těchto věcech hovořili jen se slzami v očích – dokonce i „tvrdí“ chlapi. Jedním z estébáků, podezřelých z páchání těchto zločinů proti lidskosti, byl i otec M. Grebeníčka – Alois Grebeníček (1922-2003).
Předseda KSČM se v r. 1997, celý brunátný, před televizními kamerami rozčiloval nad mým článkem o zločinech estébáků v uherskohradišťské věznici a tvrdil (jako dnes tvrdí Babiš o svých kauzách), že to není pravda a že jeho otec nic z toho, co je mu kladeno za vinu, nespáchal.
Nevím, zda tímto svým tehdejším plamenným vystoupením M. Grebeníček někoho z televizních diváků přesvědčil o „své“ pravdě. Pochybuji o tom. Mne tedy určitě ne, protože v té době jsem byl v poměrně intenzivním kontaktu s bývalými politickými vězni a od nich jsem se dozvídal věci, které jsou ještě i dnes nepublikovatelné. Nikdo by totiž neuvěřil, že něco takového bylo možné. Navzdory tomu, že to byla pravda. M. Grebeníček se tehdy choval jako dnes A. Babiš. Nicméně – časy se mění a lidé v nich…
Když jsem nedávno sledoval v ČT jednání o vyslovení důvěry Babišovu kabinetu (11. 7. 2018), v mnohahodinové diskusi mimo jiné vystoupila i poslankyně ODS M. Němcová. Ve svém projevu celkem přehledně vyčíslila všechny oběti komunistického režimu a nezapomněla ani na A. Grebeníčka a jeho působení ve věznici v Uh. Hradišti. V diskusi hovořil tehdy rovněž M. Grebeníček, avšak o svém otci neřekl ani slovo. Pouze se omezil na povšechná konstatování. Svého otce raději tentokrát nehájil, protože věděl, že není co obhajovat.
Připouštím, že v r. 1997 to možná o svém otci nevěděl, protože se mu s tím nesvěřil. V době, kdy se tato zvěrstva odehrávala, byl M. Grebeníček v chlapeckém věku a nemohl mít z toho rozum. A dokonce ani v estébáckých rodinách – podobně jako v těch gestapáckých – se o „pracovních“ záležitostech (= mučení a zabíjení vězňů) nehovořilo.
Uvedu ještě jeden argument ve prospěch M. Grebeníčka, kolegy-historika a mého vrstevníka: Jsou totiž věci, které si otec se synem nikdy neřeknou nebo nestihnou říci. Vím to sám podle sebe: ani já jsem si se svým tátou neřekl úplně všechno, třebaže žil déle než Grebeníček senior.
Nedávno jsem se znovu probíral materiály, které se týkají uherskohradišťské věznice. O ní jsem psal za posledních dvacet let již několikrát, naposledy v článku „Babišův populismus a cynismus nezná hranic“ (SN č. 3/2018, vloženo 19. 3. 2018, ZDE). Tam jsem uvedl i jména protikomunistických odbojářů, kteří byli v této věznici odsouzeni k smrti nebo popraveni v době, kdy tam A. Grebeníček působil. (Týkalo se to celkem 16 osob.)
Při listování materiály o této věznici jsem narazil na některé dosud málo známé informace, týkající se jak A. Grebeníčka, tak i jeho bezprostředního nadřízeného – velitele věznice L. Hlavačky (1911-2005). Nedávno totiž, a to 5. 8. 2018, na zpravodajském webu „Forum 24“, zveřejnil poslanec ODS P. Žáček, který také vystupoval na mimořádné schůzi PS dne 13. 12. 2018, ale i na té ze dne 11. 7. 2018, zajímavý článek: „Děsivé svědectví o mučení politických vězňů komunisty. K týrání se přiznal i Grebeníčkův otec.“
S velkým zájmem jsem si přečetl jak tento Žáčkův článek, tak i připojené dokumenty (faksimile). V nich se A. Grebeníček skutečně přiznává k používání násilných metod při výslechu vězňů. Nicméně osobní účast při mučení elektrickým proudem popíral tehdy i později. Až během výslechu svědků v procesu s L. Hlavačkou, který proběhl v 90. letech 20. století, byla jeho účast několika bývalými vězni potvrzena. (Hlavačka ani Grebeníček se konce soudních procesů nedožili: oba zemřeli dříve, než mohl být vynesen rozsudek.)
Výše uvedená fakta bych ještě rád doplnil o další málo známé skutečnosti, které měly při projednávání případu církevních restitucí zaznít, nicméně nezazněly. Důvod je prostý: před mikrofonem vystupovali výhradně „jaloví“ řečníci z generace „Husákových dětí“, kteří o našich nejnovějších dějinách, ale i o těch starších, protože otázka církevního majetku je problém táhnoucí se celými tisíciletými dějinami českého státu, vědí úplný prd.
V protokolu, který s A. Grebeníčkem sepsali vyšetřovatelé tehdejší Krajské prokuratury z Brna v r. 1956, se uvádí, že již na konci 40. let 20. století měl tento vyšetřovatel StB z Uh. Hradiště vážné pochybnosti o skutečné vině zatčených a vyslýchaných osob. Úkol nadřízených nejspíše zněl: dostat z nich přiznání za každou cenu, tedy násilím. Grebeníček senior v této souvislosti vzpomíná na jeden z prvních případů, které tehdy, krátce po Únoru 1948, vyšetřoval. Týkal se vizovického faráře A. Huvara (1922-2009), jeho vrstevníka, který byl zatčen a vyslýchán v Uh. Hradišti a nakonec odsouzen již v roce 1948. Komunistům z tehdejšího krajského města Zlína (od r. 1949 Gottwaldova) vadilo, že se okolo tohoto faráře sdružovali mladí lidé – skauti. A tak byla „vykonstruována“ jedna z prvních protistátních skupin.
Farář A. Huvar a jeho společníci měli ve skutečnosti štěstí: byli souzeni na samém začátku komunistického tažení proti „třídním nepřátelům“. Dostali sice „za nic“ deset let vězení, ale ti později zatčení a odsouzení odbojáři ze skupiny „Světlana“ a „Hory Hostýnské“ již byli odsuzováni buď rovnou k trestu smrti, nebo na doživotí. Tato praxe ostatně platila i u „vojenských“ kauz té doby: zatímco gen. K. Janoušek dostal v r. 1948 „pouhých“ 18 let vězení, o rok později (1949) byl gen. H. Píka již odsouzen k trestu smrti, stejně jako pět účastníků pokusu o vojenský převrat ze skupiny „Praha-Žatec“ (M. Jebavý, B. Hubálek, V. Sok-Sieger, K. Sabela, J. Gonic).
─────
Abych byl úplně spravedlivý a novinářsky „korektní“, musím konstatovat, že až do dnešních dnů jsme se s temnou komunistickou minulostí nevyrovnali. Kromě několika víceméně symbolických rozsudků nad viníky těch nekřiklavějších kauz zneužívání justičního aparátu komunistického režimu k likvidaci politické opozice (L. Mácha, K. Vaš, L. Brožová aj.) ke skutečnému potrestání komunistických zločinů proti lidskosti nedošlo. Dodnes.
Neobstojí námitka, že po Listopadu 1989 chyběla „politická vůle“. Ta chybí i dnes – téměř třicet let od „řízeného“ pádu komunistického režimu. Komunisté (a jejich potomci) dál sedí na soudech, státních zastupitelstvích či ministerstvech vnitra a spravedlnosti – jako pověstná „žába na prameni“. S tím se spravedlnost dělat nedá. Toť celé „tajemství“ našeho nevyrovnání se se zločinnou komunistickou minulostí.
Jak již bylo uvedeno, ani soudní řízení, která se podařilo zahájit s osobami, obviněnými ze zločinů komunismu, nebyla úspěšně dovedena do konce. Nikdy nepadl výrok soudu o vině ani v případě A. Grebeníčka či L. Hlavačky, autora známých „mučicích“ elektrických bot z věznice v Uh. Hradišti. Hlavačka nebyl potrestán ani za to, že díky němu byly hranice ČSR (ČSSR) obehnány drátěnými zátarasy, do nichž se pouštěl elektrický proud o velmi vysokém napětí. Jestliže Irák měl svého „chemického“ Aliho, my jsme zase měli „elektrického“ Hlavačku. Chtělo by zápis do Guinnessovy knihy světových kuriozit.
Ostatně zajímavé a velmi poučné jsou i životní osudy některých politických vězňů. Například inspektor čs. letectva ve Velké Británii za 2. světové války K. Janoušek (1893-1971) strávil ve vazbě a ve vězení 12 let a byl propuštěn teprve na základě amnestie prezidenta A. Novotného z r. 1960. V r. 1968 byl sice rehabilitován, ale za tři roky nato zemřel a obnovení svobody a demokracie se již nedožil. Teprve posmrtně, v r. 1991, byl povýšen na armádního generála. Bohužel ‒ stovky dalších popravených a vězněných protikomunistických odbojářů se nikdy žádného ocenění ani uznání své záslužné činnosti pro vlast nedočkaly. Zato „protifašistický odbojář“ (?) Z. Ondráček (KSČM) ano. Je to plivnutí na památku všech, kteří položili svůj život za lepší a spravedlivější zítřek v obnovené svobodě a demokracii po Listopadu 1989.
Také bývalý vizovický farář A. Huvar, o němž byla rovněž řeč, si svých deset let kriminálu odseděl ve 12 komunistických věznicích a lágrech. Dožil se i Listopadu 1989. Za své utrpení byl jmenován papežským prelátem. Stal se dokonce vysokoškolským pedagogem na Palackého univerzitě v Olomouci. Při vší smůle měl vlastně štěstí, že to přežil – na rozdíl od jiných obětí komunistického teroru.
─────
A ještě telegraficky k výsledkům oné mimořádné schůze PS o církevních restitucích: Návrh poslanců KSČM na zdanění církevních restitucí byl hlasováním poslanců KSČM, ANO 2011, ČSSD a SPD poslán do třetího čtení. Souhlas s tímto návrhem vyslovilo 82 poslanců, proti hlasovalo 38 z přítomných 126 poslanců. Teď už konečně víme, kdo tvoří onu „komunistickou“ hlasovací „mašinu“ v Poslanecké sněmovně.
Až se jednou bude „účtovat“ (je to jen otázka času), stačí sáhnout po seznamech z hlasování PS. Bude dobré si tyto a další důležité dokumenty vytisknout, než je někdo vymaže z databáze. Když se totiž „uklízí“ před pádem režimů, leccos se při tom „gruntování“ ztratí. Stačí se poučit z dějin: také nacisté v posledních týdnech před pádem Berlína „gruntovali“ a rovněž naši estébáci ještě po listopadu 1989 pálili své dokumenty. Mysleme na to, abychom se včas připravili na spravedlivé potrestání zrádců národa. Musíme to už konečně udělat, aby český národ měl šanci přežít.
14. 12. 2018
PhDr. Rostislav Janošík
─────
Poznámka:
Odkaz na článek „700 let obce Strání“ viz:
Seznam vyobrazení:
- Logo KDU-ČSL.
- Věznice v Uherském Hradišti, v níž byli na přelomu 40. a 50. let 20. století političtí vězni komunistického režimu mučeni elektrickým proudem.
- Alois Grebeníček (1922-2003), jeden z vyšetřovatelů věznice v Uh. Hradišti.
