Svobodné noviny na internetu

V jednom šiku s vrahem M. Pichem-Tůmou

Opojeni mocí, jež jim spadla díky naivitě a nepřipravenosti politiků nekomunistických stran na komunistický převrat, jištěný zpoza hranic rozmístěnými okupačními vojsky SSSR v Maďarsku, začali se vítězové z února 1948 chovat jako utržení ze řetězu. Při přípravách na květnové volby 1948 vystupovali již zcela otevřeně, bez další přetvářky, po boku svých „tajných“ členů, rozmístěných v Čs. sociální demokracii, Československé straně lidové (ČSL) i Československé straně socialistické (ČSS). Čs. komunisté pokrytecky předstírali, že jednotná kandidátka Národní fronty (NF) smaže všechny rozdíly politické i stavovské, že všechny rozepře z minulosti budou zapomenuty, a to v zájmu jednotného postupu vpřed. Zpočátku se to tak opravdu mohlo jevit, ale pouze na krátkou dobu.

Proto je docela zajímavý dokument, který bezprostředně před volbami 1948 zveřejnil tehdejší Svaz bojovníků za svobodu. Předvolební prohlášení této protifašistické organizace má název: Budeme hlasovat pro blahobyt a štěstí národa. Prohlášení bylo otištěno v deníku „Národní osvobození“, který tento Svaz vydával, dne 26. 5. 1948. Majitelkou a vydavatelkou listu byla Čs. obec legionářská; šéfredaktorem a odpovědným zástupcem deníku A. Silbiger.

V dokumentu se uvádí: „Spoluobčané! (…) My, bojovníci za svobodu národa z první a druhé světové války, budeme 30. května hlasovat pro jednotu národa, pro republiku, pro Gottwaldovu vládu, pro blahobyt a štěstí národa a trvalý mír. Věříme, že nebude jediného poctivého Čecha nebo Slováka, který by porušil věrnost odkazu těch, kdož obětovali své životy za svobodu a samostatnost svého národa. Každý věrný vlastenec půjde 30. května k volbám a odevzdá jednotnou kandidátní listinu obrozené Národní fronty.“

Signatáři tohoto dokumentu byli (mimo jiné): E. F. Burian, Z. Alda. B. Březovský, I. Bart, F. Buriánek, gen. B. Boček (= náčelník Generálního štábu Čs. armády), A. Čepička (= ministr spravedlnosti), V. Dolejší, J. Dolanský (= ministr financí), J. Ďuriš (= ministr zemědělství), R. Foustka, M. Jariš, L. Jankovcová (= ministryně výživy, soc. dem.), L. Kopřiva (= předseda Svazu osvobozených politických vězňů, v letech 1950-52 ministr národní bezpečnosti, spoluzodpovědný za zločiny páchané tehdejší komunistickou policií a StB), O. Kryštofek, A. Neuman (= místopředseda ČSS), K. Nový, V. Novak, A. Petr (= ministr dopravy, předseda ČSL), J. Plojhar (= ministr zdravotnictví, místopředseda ČSL), M. Pich-Tůma (= bývalý partyzánský velitel, pak zaměstnanec StB, odsouzený za nezákonnosti páchané na politických vězních komunistického režimu), A. Vaněček, V. Vacek (= primátor Prahy v letech 1946-1954), J. Vodička, V. Sacher, J. Procházka atd.

Na vlně poválečného nadšení z osvobození ČSR se tehdy, krátce po válce, svezl kdekdo. Z koncentráku se vraceli zpátky do nového života jak představitelé nekomunistického odboje, tak i komunisté, kteří přežili. (Československým specifikem bylo, že přežili spíše komunističtí funkcionáři než řadoví členové KSČ. Mnozí z těchto předválečných funkcionářů KSČ plnili v koncentrácích funkci „kápa“. K těmto „vyvolencům“ patřil např. i pozdější prezident republiky A. Zápotocký nebo G. Fučíková. Spekulace o tom, že Zápotocký byl „zavázán“ nacistům, se potvrdily poté, kdy byly odtajněny materiály o nacistických agentech ve službách StB: v době, kdy byl již prezidentem, omilostnil A. Zápotocký některé vězněné gestapáky. Ze spolupráce s Gestapem byl podezírán také A. Novotný a V. Široký.)

Z koncentračního tábora Buchenwald, kde zahynulo mnoho římskokatolických kněží, se po skončení války bez úhony vrátil také lidovecký politik J. Plojhar, který po r. 1948 ochotně kolaboroval s komunisty. Zcela opačný byl případ předválečného primátora Prahy a předsedy Čs. strany národně socialistické, Dr. P. Zenkla, rovněž vězněného v Buchenwaldu. Ten po válce publikoval unikátní svědectví o tom, kterak se ho čeští komunisté z tohoto koncentráku, ve spolupráci s německými protinacistickými odbojáři, pokoušeli zbavit (coby potenciálního politického konkurenta) zařazením na seznam osob určených k fyzické likvidaci.  Naštěstí se jim to nepodařilo.

Co opomenout v této souvislosti nelze, je fakt, který ostatně vyplývá i z toho, jaká jména se objevují mezi signatáři výše uvedeného prohlášení. Pohromadě se tu ocitli jak skuteční odbojáři, tak i političtí konjunkturalisté, ale i lidé s podivnou protektorátní minulostí. A tak se mezi nimi objevil i pozdější komunistický vrah M. Pich-Tůma, jehož zločiny byly natolik průkazné, že ho samotní komunisté postavili před soud a poslali do vězení. Stejně podivnou postavou byl i L. Kopřiva, poválečný předseda Svazu osvobozených politických vězňů, který se v nejhorších letech stalinismu stal ministrem národní bezpečnosti. Právě on ze své funkce „zastřešoval“ páchání těch nejhorších zvěrstev StB. Doplňme ještě, že funkcionářkou Svazu osvobozených politických vězňů byla v prvních letech po válce také JUDr. M. Horáková, kterou nacisté původně odsoudili k trestu smrti, ale teprve komunisté ji popravili.

●●●

„První dělnický prezident“, nebo „prezident Sjednotitel“?

Jak již bylo uvedeno v 1. části tohoto článku, další etapou cesty našich komunistů k absolutní moci po Únoru 1948 bylo odstavení Dr. E. Beneše a jeho nahrazení předsedou KSČ – K. Gottwaldem. Na adresu dvojnásobného prezidenta ČSR, který rovněž dvakrát v dějinách osudově selhal (1938, 1948), poznamenejme, že si za své odstranění mohl sám, a to jak zbytečným podbízením se J. V. Stalinovi a K. Gottwaldovi, tak i notnou dávkou politické naivity.

Upřímně: po Únoru 1948 českoslovenští komunisté E. Beneše již k ničemu nepotřebovali. (To jen on si naivně myslel, že to bude s Gottwaldem „koulet“ dál, jak byl do té doby zvyklý.) Co mohl, to Beneš prohrál a pouze překážel v další cestě komunistů k neomezené moci nad celou společností. A protože věděl, že „kolem dějin“ se mu otočit nepodaří, raději sám a dobrovolně vyklidil pole. Až po Únoru 1948 pochopil, že byl komunisty oklamán, ale dělat se s tím už nic nedalo. A tak „mouřenín“ Beneš předal komunistům v čele s K. Gottwaldem moc na stříbrném podnosu – a mohl jít. Konec „mouřenínů“ bývá podobný všude na světě.

Jako muž dobrého vychování si Beneš dával mimořádně záležet na tom, aby československá demokracie „umřela“ důstojně, podle protokolu, jak byl ze svého úřadu ministra zahraničí zvyklý. O to ostatní se už postarali sami komunisté. Nemohli se totiž dočkat chvíle, až budou moci o všem rozhodovat jenom oni – spolu s několika kolaboranty z ostatních stran Národní fronty.

Po Benešově abdikaci (2. 6. 1948) se v rekordně krátkém čase dvou týdnů podařilo vítězným komunistům zorganizovat volbu nového prezidenta republiky. Toho jejich – „dělnického“. Že jím bude K. Gottwald, na něhož toho v Moskvě soudruzi věděli dost a dost již v doby jeho pobytu za 2. světové války (včetně informace o zdravotním stavu, např. o onemocnění syfilidou), bylo jasné od samého začátku.

Gottwald byl jasná volba. Již den před tím, než k tomuto formálnímu aktu došlo, to všemu lidu Československa sdělil velký přítel SSSR – „rudý děd“ Z. Nejedlý. Jeho úvodník v ústředním deníku KSČ „Rudé právo“ měl titulek: Klement Gottwald – příští president Československa. (RP, 13. 6. 1948) A k tomuto komunistickému „zvěstovateli“ státního tajemství o tom, koho budou poslanci Národního shromáždění v pondělí 14. 6. 1948 volit, se připojili také další dobře „informovaní“ soudruzi.

V prvé řadě to byl Gottwaldův blízký spolupracovník ještě z dob, kdy oba působili v Ostravě – generální tajemník ÚV KSČ R. Slánský. Jeho článek má příznačný titulek: Klement Gottwald – strůjce nových dějin naší země. (RP, 13. 6. 1948) A k němu se přidal také náměstek předsedy vlády, zastupující slovenské komunisty – V. Široký. Jeho článek v „Rudém právu“ je nadepsán prostě: Kandidát Čechů a Slováků. (RP, 13. 6. 1948) Tento titulek odkazuje na to, že K. Gottwald na počátku 20. let 20. století působil i na Slovensku. (Zlí jazykové tvrdili, že tam utekl před svou milenkou M. Holubovou, kterou si nakonec, osm let od narození dcery Marty, na nátlak svých spolustraníků vzal za manželku.)

V témže čísle komunistického deníku „Rudé právo“ byly otištěny ještě dva příspěvky k nadcházející volbě prezidenta republiky. Autorem prvního z nich byl ministr zemědělství v Gottwaldově vládě – slovenský komunista J. Ďuriš. Článek má nic neříkající titulek: Nový list dějin. (RP, 13. 6. 1948) Zdá se, že právě takto chápali někteří komunisté Gottwaldovu volbu. Nový list to doopravdy byl – celý „červený“ od prolité krve Gottwaldových politických odpůrců. Za skutečně fundovanou a nejlépe přibližující lidský „příběh“ K. Gottwalda je možno považovat stať prezidentova „dvorního“ životopisce – F. Nečáska. Článek má název: Nejlepší syn československého lidu. S podtitulkem: „Od truhlářského ponku na stolec presidentský“. (RP, 13. 6. 1948)

Když se K. Gottwald stal prezidentem republiky, neměli ještě samotní čs. komunisté jasno v tom, jak bude nejvyšší funkce ve státě pojímána. Zda se bude pokračovat v zaběhlých kolejích, nebo zda začne doopravdy „nová kapitola dějin“ – s novou, ryze komunistickou terminologií. Nabízelo se, že po „prezidentu Osvoboditeli“ (= T. G. Masaryk) a „prezidentu Budovateli“ (= E. Beneš) by si K. Gottwald zasluhoval označení podobně symbolické: „prezident Sjednotitel“. Také naši básníci se tehdy předháněli v tom, jak Gottwalda v jeho nové mocenské pozici výstižně pojmenovat. Kohosi dokonce napadlo označení „prezident Hospodář“, ale to se příliš neujalo. Nakonec zvítězilo pojmenování stroze komunistické – „první dělnický prezident“. (Takto bývá označován i TGM, který se učil kovářem.)

Zpočátku neměl jasno v tom, jak se postavit k osobě K. Gottwalda, coby prezidenta republiky, ani jeden z předních komunistických propagandistů. Například G. Bareš v článku Vlajku na stožár! označil K. Gottwalda za „kormidelníka státu“. (Podobnost s „velikým“ Mao Ce-tungem bude nejspíš náhodná.) Bareš ve svém článku píše: „… Čest a sláva muži na kapitánském můstku! Nechť je pozdraven president Klement Gottwald – kormidelník státu! Pevnou a rozvážnou rukou dává směr – k socialismu. Všichni na palubu – všichni k svorné, družné budovatelské práci. Vlajku na stožár – a plnou parou vpřed!“ (RP, 15. 6. 1948)

Tím, že začíná nová éra v historii ČSR, si byl jist tehdy ještě málo známý novinář a pozdější politický pracovník, který patřil k účastníkům „západní“ armády – F. J. Kolár. Ve svém úvodníku již čtyři dny po Gottwaldově zvolení do čela státu charakterizoval tuto novou epochu takto: Československé hospodářství na cestě k socialismu. (RP, 18. 6. 1948) Snad právě kvůli této jasné „vizi“ jej pražští soudruzi poslali na Ostravsko, aby ukázal, jak to s tím socialismem myslí. Nikdo tenkrát netušil, že za pár měsíců skončí ve vězení – jako „nepřítel lidu“.

Popisek: V roce 1948 byli J. V. Stalin (1879-1953) i K. Gottwald (1896-1953) na vrcholu své moci. Že oba skončí v pekle zapomnění v rozmezí dvou týdnů, nikdo tehdy ještě netušil. Rok jejich úmrtí (1953) se stal dílčím historickým mezníkem, po němž se „rudý teror“ začal i u nás zmírňovat. Paradoxně právě v ČSR probíhal proces destalinizace nejpomaleji a s nejméně viditelnými výsledky. Politicky to „odnesli“ pouze dva známí stalinisté: Gottwaldův zeť gen. A. Čepička a ministr národní bezpečnosti K. Bacílek. Ve vězení skončili např. vyšetřovatelé StB M. Pich-Tůma a B. Doubek. Jejich nadřízený, bývalý velitel StB O. Závodský, byl dne 19. 3. 1954 popraven. Na šibenici skončili také K. Šváb a B. Reicin, kteří byli souzeni v procesu s R. Slánským a spolu s ním byli popraveni dne 3. 12. 1952.

─────

Kdo byli dva posledně jmenovaní autoři článků?  Gustav Bareš (1910-1979) patřil k těm nejortodoxnějším stalinistům ve vedení KSČ. Původně pracoval jako novinář, avšak za války pobýval v SSSR, odkud byl v r. 1945 „katapultován“ do stranického ústředí KSČ. Rovněž pro tohoto komunistického ideologa (lezl do zelí jinému „vyvolenci“ Moskvy, V. Kopeckému, který byl již před válkou agentem NKVD) začala strmá politická kariéra rokem 1948. Zvládl toho najednou docela dost: byl poslancem NS, zároveň šéfredaktorem časopisu „Tvorba“ (1947-1952) a také zástupcem generálního tajemníka ÚV KSČ – R. Slánského (1948-1951). Slánského politický pád znamenal i pro Bareše dočasný konec jeho slibně se vyvíjející politické dráhy: v r. 1952 musel skončit ve všech funkcích. (Dopadl naštěstí dobře, protože na rozdíl od jiných soudruhů neskončil ani ve vězení, ani na šibenici.) Ještě před zatčením Slánského stál v letech 1950-51 v čele ideologického tažení proti básníku J. Seifertovi; ten byl na několik let umělecky „umlčen“. Bareš psal až do r. 1953 do „Rudého práva“. Později ho soudruzi „odměnili“ místem v Ústavu dějin KSČ. Byl dokonce jmenován vysokoškolským profesorem. Již v r. 1950 patřil k propagátorům „kultu“ J. Fučíka ‒ jako „ikony“ pro svazáky a komunisty.

Druhý z autorů, František J. Kolár (1919-1984), měl poměrně komplikovaný politický a lidský osud. Za války byl příslušníkem naší armády na Západě, po válce pak působil jako novinář a politický pracovník. Na počátku 50. let 20. století ho rodná strana poslala na Ostravsko: stal se zástupcem vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Ostravě. V době vrcholících politických procesů, v r. 1952, byl zatčen a odsouzen na 15 let do vězení za údajnou velezradu, sabotáž a špionáž. (Za tuto „kombinaci“ paragrafů se v té době běžně dával „provaz“.) Poté, kdy se přišlo na to, že se jednalo o vykonstruované obvinění, byl v r. 1959 z vězení podmíněně propuštěn na svobodu a v r. 1963 rehabilitován. Těžký osud spolu s ním sdílela i jeho manželka – spisovatelka J. Kolárová. O manželově věznění napsala ojedinělou a na svou dobu odvážnou prózu „Jen o rodinných záležitostech“ (vydáno časopisecky 1964, knižně 1965). Podle této literární předlohy natočil těsně před pádem komunistického režimu (1989) film režisér J. Svoboda (v hlavní roli s M. Kňažkem). – Jako novinář se F. J. Kolár zapsal do povědomí širší veřejnosti v r. 1947 svým otevřeným dopisem F. Peroutkovi. V něm tohoto novináře obvinil z nedostatečné osobní statečnosti a morální pevnosti. Kritizoval zejména Peroutkův článek „Dynamický život“ (Přítomnost, 26. 4. 1939), věnovaný 50. narozeninám A. Hitlera. (Že by se M. Zeman inspiroval právě u F. J. Kolára k tomu, že obvinil Peroutku z autorství smyšleného článku „Hitler je gentleman“?)

●●●

Nejen všesokolský slet, ale i „slučovací“ sjezd a roztržka s Jugoslávií

Proud událostí „revolučního“ roku 1948 se valil nezadržitelně jako lavina. Nedlouho po volbě K. Gottwalda prezidentem republiky se konala tradiční manifestace československých Sokolů – XI. všesokolský slet (19.-27. 6. 1948). Zdálo se, že navzdory únorovému převratu 1948 alespoň na tomto úseku běží všechno stále ještě v zaběhlých kolejích. Sokolské hnutí, založené v r. 1862 J. Fügnerem a M. Tyršem, patřilo k oporám demokratického režimu, a to po celou dobu od r. 1918. Bylo sice těžce zdecimováno nacistickou perzekucí, ale po r. 1945 se jej podařilo obnovit a nastartovat k novým aktivitám.

Leč – začalo opět vadit. Předtím nacistům, pak i komunistům, protože sdružovalo svobodomyslné lidi, hlavně ty mladé, kteří mají ještě nějaké ideály, než jim je život vezme. Podobně neradostné časy čekaly po r. 1948 rovněž oblíbené skautské hnutí: také to vadilo nacistům i komunistům. O tom ostatně svědčí životní příběh skauta „Jestřába“‒ spisovatele J. Foglara (1907-1999). Poté, kdy veřejnost vypískala K. Gottwalda i jeho manželku Martu na zahájení XI. všesokolského sletu, byl konflikt Sokolů s novou totalitní mocí neodvratný.

Hned v příštích letech, zejména od počátku 50. let 20. století, začala vlna represí vůči funkcionářům Sokola i skautských organizací. Komunistické věznice a uranové lágry se začaly plnit zvláště mladými lidmi, kteří se nechtěli nechat připravit komunisty o svobodu a demokracii. Jak popisuje na svém vlastním případu bývalý vězeň komunistického režimu F. Zahrádka (1930-2017), jeden z mladých skautských odbojářů, vyžívali se vyšetřovatelé StB, jen o málo starší, než byli jejich vyšetřovanci, v násilnických metodách a v ponižování vyslýchaných osob. To už nebylo gestapácké násilí z doby 2. světové války. Těchto odporných praktik se dopouštěli naši lidé z bezpečnostních složek státu vůči občanům ČSR.

Když V. Nový otiskl den po zahájení všesokolského sletu svůj článek, nazvaný Sokolský slet – svátek národa (RP, 20. 6. 1948), nebylo zdaleka jasné, co všechno se v této souvislosti odehraje. Možná už tehdy se v hlavách komunistických ideologů začala rodit myšlenka na „transformaci“ všesokolských sletů v komunistické spartakiády.

[První spartakiáda, uspořádaná komunistickou Federaci dělnických tělocvičných jednot (FDTJ), se konala ve dnech 19. a 26. 6. 1921 v Praze na Maninách. Prahou tehdy prošel stotisícový průvod; ve dvou spartakiádních dnech vystoupilo 15 000 dětí, 10 000 dorostenců a 14 000 mužů a žen. Komunistická I. celostátní spartakiáda (23. 6. – 5. 7. 1955) byla pojata vskutku megalomansky: vystoupilo zde 522 000 cvičenců.]

Týž den, kdy v Praze skončilo na dlouhých 40 let organizování všesokolských sletů, 27. 6. 1948, zažilo naše hlavní město ještě jinou důležitou událost celostátního významu. Do pražské Lucerny byl svolán tzv. slučovací sjezd KSČ a Čs. sociální demokracie. Během této jednodenní „manifestační“ akce došlo k formálnímu spojení obou levicových stran. Do ÚV KSČ bylo kooptováno 14 členů a 7 náhradníků z řad dosavadního vedení sociální demokracie v čele se Z. Fierlingerem (1891-1976).

Akt formálního sjednocení dvou levicových stran (dnes už „levicová“ není ani ČSSD, ani KSČM), které se za První republiky rozcházely jak ideově, tak i formami práce se svým členstvem a voličstvem, přivítal již den před tímto sjezdem jeden z budoucích funkcionářů nejvyššího vedení KSČ – pozdější tajemník ÚV KSČ J. Hendrych (1913-1979), jedna z hlavních opor A. Novotného, a to v článku s titulkem Pod praporem marxismu a leninismu (RP, 26. 6. 1948). Zmínka o marxismu a leninismu (bez spojovníku) je potvrzením toho, že J. Hendrych patřil k nové generaci snaživých stranických funkcionářů, kteří už něco věděli o ideologické „výbavě“, která byla předepsána moskevskými soudruhy pro podřízené strany v satelitech SSSR.

Další soudruzi, kteří přivítali v den slučovacího sjezdu tuto událost, patřili spíše k funkcionářům starého typu. Bývalý předseda sociálních demokratů a první poválečný předseda vlády Z. Fierlinger se omezil na pouhý příslib: Dokončíme velké dílo! (RP, 27. 6. 1948) Autorkou dalšího článku byla M. Švermová, vdova po komunistickém hrdinovi protinacistického odboje J. Švermovi, která se krátce po osvobození spolu se svým bratrem K. Švábem, G. Barešem a předválečným agentem NKVD B. Köhlerem stala členkou skupiny stranických „inkvizitorů", kteří měli za úkol zkoumat minulost některých vysoce postavených členů KSČ. Později se také ona zařadila mezi souputníky „bandy Slánského“. Dne 27. 6. 1948 přispěla do „Rudého práva“ článkem s názvem Dokážeme divy, budeme-li mít před očima socialistický cíl! (RP, 27. 6. 1948) O sloučení KSČ a sociální demokracie psal také pražský primátor Dr. V. Vacek: Od rozkolu k jednotě. (RP, 27. 6. 1948)

K problematice „slučovacího“ sjezdu se o dva dny později rozepsal znovu Z. Fierlinger v článku: Vstupujeme do strany, která se osvědčila v rozhodujícím zápase. (RP, 29. 6. 1948) Někdejší vyslanec v Moskvě Z. Fierlinger to vystihl docela přesně: oportunistická Čs. sociální demokracie neudržela krok s ambicióznější a politicky dravější KSČ. To je bohužel holý fakt, o němž nemá smysl diskutovat. Vývoj obou stran to prokázal. (Dnešní oportunismus stranického vedení ČSSD a KSČM je naprostou anomálií a znamená popření celé historie obou těchto stran. Je to dějinná hanba.)

K témuž tématu se vyjádřili i někteří politici ze dvou po sobě jdoucích generací dělnického hnutí, např. někdejší sociální demokrat a syn spoluzakladatele naší nejstarší dělnické strany – A. Zápotocký:  Uskutečňujeme dlouholeté tužby dělnické třídy (RP, 29. 6. 1948) a o generaci mladší funkcionář KSČ – generální tajemník ÚV KSČ R. Slánský, jehož článek v titulku konstatuje: Jednota dělnické třídy je zárukou úspěšné cesty k socialismu. (RP, 29. 6. 1948)

Jen co se obě strany čs. proletariátu sjednotily, dolehl i na KSČ problém, týkající se celého mezinárodního komunistického a dělnického hnutí – konflikt s Jugoslávií v čele s bývalým partyzánem a protinacistickým bojovníkem J. Brozem-Titem. „Rudé právo“ již 29. 6. 1948 zveřejnilo dokument Resoluce Informačního byra o situaci v Komunistické straně Jugoslavie. Dne 28. 6. 1948 byla situace v KS Jugoslávie ostře kritizována (bez přítomnosti jugoslávských zástupců); později bylo vedení této strany obviněno z fašismu a nepřátelské činnosti proti ostatním dělnickým stranám. Pár měsíců nato byl již Tito označován za „krvavého psa“ a soudy u nás odsuzovaly do vězení nebo na šibenici odpůrce politiky Stalina a Gottwalda – jako „Titovy agenty“.

Na zveřejněnou protijugoslávskou rezoluci Informačního byra komunistických a dělnických stran navázal úvodník G. Bareše, jednoho z nejotrlejších stalinistů z poúnorového vedení KSČ, s titulkem Odpovědnost jugoslávských komunistů. (RP, 30. 6. 1948) Tou odpovědností měl soudruh Bareš na mysli rozkol v mezinárodním dělnickém hnutí. Titova Jugoslávie byla na několik let izolována od ostatních tzv. lidově demokratických zemí střední a východní Evropy. Konec roztržky přinesla až Stalinova smrt (1953) a návštěva N. S. Chruščova v Bělehradě (1955). [Obdobnou roztržku vyvolala v mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí vojenská invaze armád Varšavské smlouvy do ČSSR v r. 1968. Jak J. Broz-Tito, tak i N. Ceauşescu podpořili tehdy čs. reformní vývoj v čele s A. Dubčekem; Rumunsko se invaze nezúčastnilo.]

●●●

Antonín J. Liehm – kronikář komunistické „revoluce“

Prolistujeme-li si nejen „Rudé právo“, ale i další periodika, vydávaná u nás po r. 1945 (a zejména po Únoru 1948), zjistíme, že k nejagilnějším hlasatelům myšlenek stalinismu a politiky co nejtěsnějšího přimknutí se k SSSR a velikému „dubisku“ všech Slovanů, Gruzínci J. V. Stalinovi, patřili z velké části židovští navrátilci z nacistických koncentračních táborů, kterým se poštěstilo přežít holocaust, např. A. Lustig. Snad v důsledku prožitých hrůz se právě oni stali nejvěrnějšími služebníky a propagátory komunistického režimu. Vzdor tomu, že museli vědět o pronásledování Židů Stalinem v SSSR, ale zvláště po zinscenovaném soudním procesu s R. Slánským, v němž 14 hlavních obviněných bylo židovského původu (11 z nich bylo popraveno).

Bohužel – mnozí z nich ve své naivitě uvěřili komunistické propagandě. Bylo to tak lákavé, že neodolali. Například i známý spisovatel A. Lustig, který jako jeden z mála měl možnost o svých zkušenostech z koncentráku psát, se v závěru svého života přiznal k tomu, že v r. 1950 patřil k těm, kdo požadovali trest smrti pro JUDr. M. Horákovou. V důsledku marného boje s nevyléčitelnou chorobou i jeho nakonec svědomí dohnalo k tomu, že se ke svému tehdejšímu morálnímu selhání přiznal. Aspoň se mu lépe umíralo…

Poblouznění scestnými myšlenkami, které po válce hlásali komunisté, podlehli mnozí mladí lidé, a to nejen z proletářských rodin, kde to bylo přirozené, ale i z těch „lepších“, středostavovských. K nim patřil i syn advokáta – Antonín Jaroslav Liehm (*1924), který se ještě jako vysokoškolský student stal vedoucím redaktorem týdeníku „Kulturní politika“. Přispíval ovšem i do jiných periodik. A jak už to u mladých lidí bývá, všímal si velice pozorně všeho, co se okolo něho odehrávalo.

Co je pozoruhodné, a to i u lidí z jeho generace, byl fakt, že sledoval veškeré dění od únorové vládní krize až po XI. všesokolský slet. Stojí za to si připomenout, o čem 24letý A. J. Liehm na stránkách „Kulturní politiky“ tehdy psal. Pod titulkem Lid, ano lid (Kulturní politika, roč. 3, č. 23, 27. 2. 1948, s. 1,5) uvádí (pojal to přímo „vědecky“):

„… Lidová demokracie vstupuje do druhého stadia nejen hospodářsky, jak o tom píšeme jinde, ale i politicky. Nechceme se pouštět do prorokování budoucnosti. Události půjdou příliš rychle, než abychom jim v týdeníku mohli stačit. Jedno je však již dnes jisté. Snaha zvrátit dosavadní vývoj ve státě, obrátit cestu, po které se jeho lid vydal za socialismem, vytrhnout republiku ze svazku slovanských lidových demokracií a obrátit její zahraniční kurs, žalostně ztroskotala. Národní fronta se nestane politickou koalicí. To, co se děje ve všech krajích Čech, Moravy, Slovenska, tempo, jakým jsou zřizovány akční výbory Národní fronty za účasti poctivých demokratů a pokrokových lidí ze všech politických stran, ukazuje, že není v ničí moci zabránit tomu, aby Národní fronta přestala být tím útvarem, ve který se v posledních měsících vyvinula, a aby byla obnovena ve své původní koncepci, to jest jako Národní fronta pracujícího lidu města a venkova. Tato skutečnost vnese konečně klid a pořádek do našeho národního, politického a hospodářského života, klid, který již tak dlouho postrádáme. Zárukou tohoto vývoje není pak a nebude kuloárová dohoda poslanců, z nichž mnozí mají od lidu pouze svůj mandát, jejichž zájmy jsou však jiné, nýbrž pevnost a jednota pracujících. Ne nadarmo sněmovali zástupci závodních rad tuto neděli pod heslem: O jednotě nediskutujeme – hájíme ji.“

●●●

Dr. E. Beneš stále ještě zůstává „presidentem Budovatelem“…

Ministr zahraničí J. Masaryk i jeho přítel, prezident republiky Dr. E. Beneš – oba opuštěni svými západními spojenci. To je dobře patrný refrén všeho komunistického tisku z doby krátce po Únoru 1948. V tomto duchu pojal rovněž A. J. Liehm své loučení s E. Benešem poté, kdy abdikoval na svou funkci.

V článku Benešův odchod (Kulturní politika, roč. 3, č. 38, 11. 6. 1948, s. 3) autor píše: „… Dr. Beneš odešel ze svého velmi odpovědného místa. (…) Stěží nalezneme člověka, který by, po hrozných útrapách boje proti fašismu, mohl projít touto skutečností bez hlubokého otřesu. Také president Budovatel zaplatil nalomeným zdravím za svůj politický charakter, za své přesvědčení, za svoji věrnost svému lidu. – A právě tento lid jediný jej nezklamal a nezradil ani dnes, ani v dobách dřívějších, kdy také byl opuštěn všemi za hranicemi. Dr. Beneš to ví a řekl to také ve svém dopise Klementu Gottwaldovi. Český a slovenský lid nezapomene svému druhému presidentu nikdy, že v dobách nejtěžších vždy pevně stál na jeho straně, chránil jeho zájmy proti nepřátelům zvenčí i zevnitř. (…) A president Budovatel z oken lánského zámku uvidí, jako to uviděl Masaryk, že jeho víra v tento lid, který jej a jeho dílo nikdy nezradil, je oprávněná. – Věříme, že tato skutečnost vrátí dr. Edvardu Benešovi zdraví, nalomené vším, co mu připravil po skončení války západní svět. A k lánskému zámku bude náš lid vzhlížet s vděčností za vše, co pro něj jeho nový obyvatel vykonal.“

[Panegyrický text A. J. Liehma je poněkud nepatřičný. Jak se zdá, měl tento autor vzhledem ke svému mládí značně zjednodušený pohled na našeho druhého prezidenta ČSR. Benešovým hlavním problémem bylo nejen „nalomené zdraví“ (jiní ho měli nalomené ještě více), ale „nalomený“ charakter. Beneš nadbíhal Stalinovi tak dlouho a tak intenzivně, že připravil dalším generacím Čechoslováků podmínky pro čtyři desítky let života v komunistickém „koncentráku“ pod vládou KSČ a pod pečlivým dohledem Moskvy. To bylo to hlavní, co Beneš dobrovolně „vykonal“. Smutné konstatování.]

●●●

… ale všesokolský slet si již nezaslouží ani novinový titulek

Nebývá zvykem psát o nějaké aktuální události bez odpovídajícího a výstižného novinového titulku. Ten má přece za úkol upoutat pozornost čtenáře. Stane-li se tak dnes, v době, kdy je svět v neustálém pohybu a vše se mění ze dne na den, může to být docela obyčejné opomenutí, které uniklo pozornosti autora. U periodik v dobách dávno minulých, kdy se všechno pečlivě kontrolovalo (nejen po stránce pravopisu, což se dnes naopak zanedbává), aby z rotaček nevycházely „zmetky“, to náhoda nemohla být. Byl to totiž evidentní úmysl autora, který tím dával najevo svůj politický postoj.

V úvodníku (bez názvu) se měsíc po loučení s prezidentem E. Benešem rozepsal ještě nedostudovaný vysokoškolák A. J. Liehm o XI. všesokolském sletu. Politická facka, kterou v jeho průběhu dostal „první dělnický prezident“ K. Gottwald v podobě veřejného vypískání od „svého lidu“, jak se zdá, zasáhla i včerejšího obdivovatele „prezidenta Budovatele“ – A. J. Liehma. Podle stylu, jakým je jeho článek napsán, to vypadá tak, jako by tu facku dostal společně s Gottwaldem také samotný Liehm. Možná to tak tehdy doopravdy cítil. Čtyřiadvacetiletý komunistický mudrlant, kterému bylo již v „přelomovém“ roce 1948 dopředu jasné, nad čím lidé mnohem starší a moudřejší než on jen nevěřícně kroutili hlavou.

Politický „analytik“ a „prognostik“ A. J. Liehm o XI. všesokolském sletu napsal: „… Ti, které porazil únor (= Únor 1948) a kteří od té doby jenom kdesi ve skrytu upíjeli svého piva, použili sletu a jeho slavnostního ovzduší k politické quasi-demonstraci, k níž předtím nenabyli odvahy. Zatím co únor je nalezl pečlivě ukryté za záclonou, osvědčili někteří svou statečnost v červenci [1948] tím, že cítíce se bezpečni v houfu, povykujícím hesla, která neslouží Sokolům ke cti, uhodili člena SNB, o němž věděli, že proti nim nepoužije žádného z prostředků, obvyklých v západních demokraciích. Trojí poučení můžeme si odnést ze všech těchto extempore jedenáctého sletu a sokolského průvodu. – Nesvědčilo by o valném politickém chápání dnešní československé situace, kdybychom si zastírali jakýmkoliv způsobem existenci oposice. Slovo oposice není tu ovšem zcela na místě. Rozumí se pod ním obvykle organisované a za jakýmsi cílem jdoucí hnutí. Řekněme tedy raději bývalých kapitalistů, bojůvkářů, sabotérů, ale také stížnůstkářů, pivních filosofů, křiklounů a konečně slušných lidí bez politického zájmu a uvědomění. S těmi všemi je třeba počítat, nelze je přehlížet. (…) Právě ti prvně jmenovaní zůstanou jeho škůdci (= společenského řádu), o to méně nebezpečnými, ale zároveň o to zarytějšími, čím pevněji se bude zvedat stavba socialismu. Slet a především sletový průvod ukázal existenci oposičníků všech vyjmenovaných typů, připomněl nám ji, ale zároveň s konečnou platností potvrdil, že není důvodu jejich význam a sílu přeceňovat. Není sporu o tom, že sletového průvodu mělo být naší reakcí využito jako hned tak se nenaskýtající příležitosti při nejmenším k manifestaci nové konsolidace jejích řad. Spatřivše tuto manifestaci, od níž si únoroví desertéři tolik slibovali, byvše svědky politického a ideového chaosu, který byl jejím předznamenáním a který vyvolával úsměv, a odnášejíce si domů opravdu nezapomenutelný dojem z „hrdinství“ jejích účastníků, byli jsme utvrzeni ve svém přesvědčení, že pokrokové odhodlání a politická uvědomělost našeho lidu si snadno poradí s podobnými útoky na svou vlastní podstatu. Že prázdné povykování a bezprogramové nazdarování jsou jim cizí. Náš lid chce znát svá proč a svá proto. Nechodí do ulic pro nic za nic, ale když tam jednou jde… A tu je ten velký rozdíl mezi ním a mezi sokolským průvodem, jak jsme jej viděli…“ (Kulturní politika, roč. 3, č. 43, 16. 7. 1948, s. 1)

─────

Pokud jste ukázku z tohoto třetího Liehmova, zbytečně komplikovaného a málo srozumitelného textu (s přechodníky přítomnými i minulými, které dnešní novináři již běžně nepoužívají, protože představují historicky překonanou podobu knižního jazyka), „přelouskali“ až do konce, sluší se k tomu připojit pár vysvětlujících poznámek.

Předně: Co nám tím chtěl autor vlastně říci? Asi toto: Dělnická třída (= vládnoucí KSČ) se tvrdě vypořádá se všemi „výtržníky“, kteří na jedné straně pískají na „prvního dělnického prezidenta“ (= K. Gottwalda) a jeho „kredenciózní“ manželku Martu, na straně druhé provolávají slávu bývalému, buržoaznímu „prezidentu Budovateli“ (= E. Benešovi). Kdo to nepochopí, toho spravedlivá „pěst dělnické třídy“ (= StB a komunistická justice) pošle do vězení. Proč? Aby „dělnická třída“ (= KSČ) měla „klid na práci“ i na to „zvedání stavby socialismu“, o němž A. J. Liehm „básnil“. Už to chápete? To je dobře, že si rozumíme. Soudruh J. V. Stalin, náš „veliký kormidelník“ a „generalissimus Mír“, z vás bude mít radost.

To, co A. J. Liehm dne 16. 7. 1948 napsal (jistě to myslel dobře – jako správný soudruh), se v příštích měsících stalo skutkem. Komunistický parlament (= Národní shromáždění) již v první den zahájení své činnosti (6. 10. 1948) schválil tzv. Zákon na ochranu lidově demokratické republiky – č. 231/1948 Sb. Na základě této právní normy začal nově zřízený Státní soud posílat do vězení a na šibenice osoby, které nesouhlasily s tzv. vítězstvím čs. pracujícího lidu nad reakcí, tedy s politickým převratem z Února 1948. Již den předtím, 5. 10. 1948, schválila vláda A. Zápotockého osnovu zákona, jímž byly zřizovány tábory nucených prací po celém území republiky – určené pro „nepřátele lidu“.

●●●

O čem dalším komunistický propagandista A. J. Liehm psal…?

Liehm byl příkladem mladého komunistického prospěcháře a obratného žvanila, který měl sice plná ústa pracujícího lidu, ale sám se nikdy prací vlastních rukou neživil. Ani nemusel. Komunistický režim potřeboval právě tyto ke všemu ochotné propagandisty, kteří byli schopni hájit cokoliv, co všemocná státostrana, KSČ, zrovna potřebovala. Liehmovi to jeho žvanění a novinářské posluhování zločinnému režimu vystačilo na celý život. Ve vlasti i mimo ni – v emigraci.

Vzhledem k tomu, že byl dobře jazykově vybaven (uměl německy, francouzsky i anglicky), mu to vystačilo i na zbytek života, který trávil v tradiční baště všech levičáků – ve Francii; tam žil od r. 1969. Do vlasti se potichu, navzdory své stalinistické minulosti, vrátil v r. 2013. Svým způsobem se stal jakýmsi průkopníkem dnešních politických tlučhubů, kterých je u nás plno jak ve vládě, tak i v parlamentu.

Podíváme-li se na oficiální životopis A. J. Liehma, asi nikoho nepřekvapí, že polistopadoví sestavovatelé různých literárních příruček a slovníků (ale i hesla na Wikipedii) opomněli zdůraznit právě „stalinistické“ období Liehmovy novinářské a překladatelské tvorby. Leccos nicméně napoví názvy některých knih, které v 50. letech 20. století přeložil, např. „Internacionála zrádců“ (1950), „Tito zradil národ“ (1951), „Titova banda, nástroj americko-anglických podněcovatelů války“ (1952), V. P. Čkalov“ (1955) aj.

Jako novinář A. J. Liehm přispíval nejen do „kmenového“ týdeníku „Kulturní politika“, ale i do „Lidových novin“, „Literárních novin“ apod. Psal jak politické články, tak i zahraničně politické komentáře. Věnoval se rovněž filmové a divadelní kritice. Na počátku 50. let je styl jeho psaní prodchnut duchem toho nejodpudivějšího stalinismu, jaký z té doby známe. To mu nicméně později nebránilo v tom, aby si na konci 60. let 20. století hrál na stoupence „socialismu s lidskou tváří“ a po r. 1989 na „demokrata“ z družiny V. Havla. Zkrátka: příklad naprosto odporného politického „chameleonství“.

Z Liehmovy novinářské tvorby uveďme alespoň některé jeho příspěvky z let 1951-53 v „Lidových novinách“ a „Literárních novinách“: Francouzští socialisté – agenti burzoasie (Lidové noviny, 20. 5. 1951); Literatura podněcovatelů války (Lidové noviny, 6. 7. 1951); Filmové zpracování Jiráskova Temna (Lidové noviny, 16. 9. 1951). V roce 1952 publikoval recenzi filmu „Císařův pekař“ a „Pekařův císař“ v článku Optimistický smích Jana Wericha (Literární noviny, 23. 2. 1952.) V témže týdeníku otiskl článek o právě skončeném procesu s R. Slánským – Sami se odhalují (Literární noviny, 6. 12. 1952).

V následujícím roce, kdy u nás vrcholila éra „rudého teroru“, se A. J. Liehm věnoval zahraničně politické situaci v zemích Západu. Zdá se, že to byla ta nejlepší „průprava“ pro jeho budoucí působení v emigraci. Je s podivem, že osobě s tak nepřátelskými názory poskytla Francie nový domov. Měli ho vrátit zpátky – soudruhu Husákovi jako vánoční dárek. Články A. J. Liehma z tohoto roku mají příznačné titulky: Sionistická agentura imperialismu Literární noviny, 28. 2. 1953); Americký lid bojuje (Literární noviny, 22. 8. 1953); Rozpaky před 6. zářím (Literární noviny, 5. 9. 1953); Kyselé hrozny (Literární noviny, 19. 9. 1953); Neúspěchy Spojených států v OSN (Literární noviny, 25. 12. 1953). Zkrátka: samé novinářské „perly“.

●●●

Antonín J. Liehm – antisionista i agent StB

Své politické poklesky z časů nejtužšího stalinismu se A. J. Liehm pokoušel později zastřít tím, že se prezentoval především jako filmový kritik. Z titulu znalce filmové tvorby také pobýval v letech 1968-69 ve Francii, odkud se po nástupu G. Husáka do čela KSČ již do vlasti nevrátil.

Podáváme-li se pozorněji na Liehmův životopis, nutně nás zarazí fakt, že navzdory ideologickým výstřelkům z přelomu 40. a 50. let 20. století, kdy se do vězení chodilo za mnohem menší prohřešky, všechno jako zázrakem „přežil“ a žádné represe se ho nedotkly. V r. 1949 byl sice propuštěn z Ministerstva zahraničních věcí, kde působil jako vedoucí tiskového odboru (= na to musel být velice dobře prověřený ze strany KSČ i StB), ale po XX. sjezdu KSSS (1956) se tam znovu vrátil.

Odpověď na tuto „záhadu“ Liehmova životopisu dávají tzv. Cibulkovy seznamy spolupracovníků StB. Liehmovo jméno v nich figuruje rovněž: pod registračním číslem 1875 a krycím jménem „Tonda“. Nízké číslo naznačuje, že tato spolupráce byla navázána pravděpodobně již v 1. polovině 50. let, jistě před rokem 1956. (Necenzurované noviny č. 15/1992, s. 166)

Také A. J. Liehm se tedy zařadil do „agentury“, kterou tehdy budovala všemocná Státní bezpečnost (StB). Proto ta obliba tohoto slova, jak prozrazuje Liehmův článek s názvem: Sionistická agentura imperialismu. Tento celostránkový materiál má příznačné mezititulky: Sionismus – spojenec nejčernější reakce; Sionistické organisace – agentury americké špionáže; Joint; Od spojenců Hitlerovských ke spojencům Wall Streetu; Sionismus je rasismus. (Literární noviny, 28. 2. 1953)

V článku se mimo jiné uvádí: „Proces s protistátním spikleneckým centrem v ČSR (= proběhl ve dnech 20.-27. 11. 1952 a skončil vynesením 11 rozsudků smrti), odhalení záškodníků v Německé demokratické republice a odhalení skupiny lékařů-vrahů v Sovětském svazu vesměs ukázaly, že jednou z nejnebezpečnějších agentur, jichž imperialismus používá ve svém boji proti zemím tábora míru a demokracie, je mezinárodní sionistické hnutí a jeho různé, všelijak maskované organisace. Byla již u nás jasně ukázána reakční, tmářská podstata sionismu jako buržoasně nacionalistického hnutí židovských kapitalistů a president Klement Gottwald na konferenci komunistické strany zdůraznil, jakou úlohu má sionismus v celém spiknutí mezinárodní reakce proti míru, v jejich válečných úkladech proti zemím demokratického bloku a proti všemu pokrokovému hnutí. Existuje bezpočet dokladů o skutečné povaze a činnosti sionistických agentů, kteří odedávna patří mezi úhlavní nepřátele dělnického hnutí, které stojí v přední linii protipokrokové fronty mezinárodní reakce.“

_________

K výše napsanému dodejme, že A. J. Liehm se po svém návratu do ČR (2013) zařadil mezi ty morálně problematické jedince, jimž se dostalo (patrně za minulou práci pro KSČ a StB) ocenění od prezidenta republiky M. Zemana. V r. 2015 mu byla udělena medaile „Za zásluhy“. Inu, svůj k svému…

4. 12. 2018

PhDr. Rostislav Janošík