Svobodné noviny na internetu

Čtenáři, kteří pozorně sledují to, co se u nás děje, jistě nemohli nezaregistrovat, jak nápadně se události posledních měsíců podobají tomu, co se v poválečném Československu (ČSR) odehrávalo krátce před tzv. Únorem 1948 – před komunistickým převratem. Jeho prostřednictvím se KSČ stala na dobu 42 let neomezeným vládcem v zemi.

Podobností s tehdejšími událostmi je příliš mnoho, než abychom si mohli dovolit nad nimi mávnout rukou. Neobstojí ani námitka, že historické okolnosti a mezinárodně politické uspořádání sil v Evropě a ve světě je dnes jiné. Ano, ale pouze zdánlivě…

V obou případech, tehdy i nyní, sehráli zcela zásadní roli komunisté: po válce členové strany, jež přesvědčivě zvítězila v parlamentních volbách v r. 1946, dnes komunisté současní (KSČM), nezreformovaní, i ti „překábatění“, bývalí, kteří mezitím vlezli do všech možných tzv. demokratických stran, aby je vnitřně rozvraceli, nebo si účelově založili strany nové, např. Babišovo hnutí/stranu ANO 2011. Je to stále stejná písnička: komunisté se vzdor ubíhajícímu času nezměnili a pořád se chovají jako „hrobaři“ demokracie.

Po říjnových parlamentních volbách 2017 se do předních řad likvidátorů naší polistopadové svobody a demokracie (vedle KSČM a Okamurovy SPD) postavili členové nedemokratického uskupení v čele se slovenským imigrantem, jakoby vystřiženým z časů soudruha G. Husáka, který omylem zabloudil do Čech, aby si splnil svůj dětský sen: stát se „spasitelem“ politicky naivních a svobody si nevážících „Čehúnů“.

Tento předlistopadový člen KSČ a agent StB se stal zosobněním pohrobků husákovské normalizace a promoskevské kolaborace. Těch politických zoufalců, kteří ani po téměř třech desítkách let nepřišli na chuť demokracii a nesmířili se s koncem své totalitní moci. Jsou to političtí revanšisté, kteří si přejí návrat poměrů do doby před rokem 1989.

Zapomněli na jediné: zeptat se spoluobčanů, zda si to přejí také. Byl by to docela zajímavý námět na referendum, po němž zástupci „hlasovací koalice“ (ANO 2011, SPD, KSČM) tak hlasitě volají. Splňme jim jejich přání a takové referendum uskutečněme!

●●●

Jsme na cestě k novému Únoru 1948?

Vysvětlovat, proč se naši komunisté v tzv. únorové vládní krizi 1948 tak snadno dostali k neomezené moci, netřeba. Bylo by to dlouhé povídání, jímž bychom se odchýlili od původního námětu tohoto článku. Tehdy, v roce 1948, to byla totiž především postupně oklešťovaná demokracie (NF pod vedením KSČ, v níž absentovala politická pravice) v kombinaci se slabými a nedůslednými politiky nekomunistických stran, jakož i nemocný prezident E. Beneš, jenž podlehl soustředěnému tlaku komunistů, a připravenost sovětských vojsk intervenovat do vnitřních záležitostí ČSR, co v konečném důsledku rozhodlo o dalším vývoji našeho státu. Na dlouhých 42 let…

Jak se zdá, politici jsou stále nepoučitelní – tehdy i dnes. Podceňují své soupeře, nedokáží čelit novým hrozbám (dnes se politicky korektně říká: výzvám) a myslí si, že vzniklé problémy nějak vyřeší. Také my máme nemocného prezidenta, vůči němuž používají jistí politici své „páky“ (nebo estébácké složky?).

─────

Rok katastrofálního sucha i milionářské dávky

Rok 1947 se stal „mezníkem“, který negativně předznamenal náš další vývoj. Byl to rok vyhlášení Marshallova plánu i Trumanovy doktríny. Díky našim nestatečným politikům (včetně ministra zahraničí J. Masaryka) se ČSR ocitla na východní straně „železné opony“. Spadli jsme do zájmové sféry Sovětského svazu (SSSR) a stali se novodobou kolonií této imperialistické mocnosti – bez šance dostat se z tohoto „chomoutu“.

Začala „studená válka“ (1946-1989) mezi Západem a Východem. Světlo na konci tunelu se objevilo až ve druhé polovině 80. let 20. století. Poté, kdy byl SSSR „uzbrojen“ americkým prezidentem R. Reaganem a donucen k dalekosáhlým geopolitickým ústupkům. Součástí těchto změn byla i naše „sametová revoluce“ 1989.

Předehrou k dobytí politické moci v ČSR ze strany KSČ byly vnitropolitické události roku 1947. Tento první rok Gottwaldovy „dvouletky“ byl poznamenán dlouhotrvajícím suchem, jež nepříznivě ovlivnilo produkci základních zemědělských plodin, zejména obilovin.

Komunisté, jakožto „pátá kolona“ Stalinova impéria, kuli železo, dokud bylo žhavé. V důsledku dvoutřetinové úrody obilí využila Gottwaldova vláda nabídky Moskvy a přijala dodávku obilí ze SSSR. Stalo se tak po návratu naší delegace z Moskvy, kde se čs. politici zavázali odstoupit od účasti ČSR na Marshallově plánu obnovy poválečné Evropy (9.-12. 7. 1947).

Popisek: Přílet čs. delegace do Moskvy v létě 1947. Zleva: J. Masaryk, K. Gottwald a sovětský ministr zahraničí V. Molotov)

─────

Tím bylo o dalším osudu naší země víceméně rozhodnuto. Komunisté se chystali postupně zlikvidovat poválečnou demokracii, přesněji: její zbytky. Systém politických stran, v němž chyběly strany pravicové, lze stěží označit za plnohodnotnou demokracii. Proto se pro něj užívá označení: řízená demokracie či polodemokracie. Byl to přímý důsledek vstupu nekomunistických levicových stran do komunisty vytvořené a jimi ovládané Národní fronty.

Součástí systematické demontáže poválečné svobody a demokracie v ČSR se stalo v září 1947 vykonstruované obvinění Demokratické strany na Slovensku z protistátní činnosti. Do čela tohoto tažení se postavil ambiciózní komunistický politik, všehoschopný kariérista ‒ předseda Sboru pověřenců G. Husák. Poté, kdy vykonal svou špinavou práci, jeho vlastní strana, KSČ, ho obvinila z tzv. slovenského buržoazního nacionalismu a poslala na 10 let do vězení.

Popisek: Dva komunističtí vlastizrádci: předseda Sboru pověřenců G. Husák a čs. premiér K. Gottwald během návštěvy Bratislavy. Úplně vpravo od Gottwalda stojí manželka Marta.)

─────

[Husák měl být původně souzen spolu se Slánského skupinou v r. 1952 – podobně jako V. Clementis. Vzhledem k tomu, že se odmítal přiznat, soudní přelíčení s jeho „úchylkářskou“ skupinou se konalo až v r. 1954. Bylo to již po Stalinově a Gottwaldově smrti. Díky tomu si on i jeho společníci zachránili život. ‒ Bezskrupulózní kariérista G. Husák vyjádřil v dopise ze 7. 7. 1944, který byl zaslán do Sovětského svazu (ještě před povstáním na Slovensku), svou představu o budoucím, poválečném uspořádání takto: „Náš člověk má dost malých států a malých politiků. Chceme být součástí SSSR. Kdyby dnes byla dána možnost hlasováním rozhodnout, kam chtějí Slováci státoprávně patřit, aspoň 70 % by hlasovalo za připojení k SSSR, snad 20 % za novou ČSR. Zapomíná se na Beneše a Londýn… ČSR se musí s Ruskem spojit. Dobře udělal Beneš, že má smlouvu s SSSR, je však třeba dbát, aby ji dodržel. A potom – zařídíme si to sami.“ – A na jiném místě: „Proč máme hledat spásu v Benešovi, když osvědčený recept je u Stalina.“ Stalin se nicméně ukázal být větším politickým realistou než Husák a zbloudilý nápad slovenských komunistů odmítl. To nicméně nezabránilo tomu, aby se poválečná ČSR nestala satelitem SSSR.]

Konfrontaci s nekomunistickými stranami si zvolili jako svou strategii také čeští komunisté. Rovněž oni se rozhodli obvinit a na základě falešných, podvržených, důkazů vyřadit ze „soutěže“ politických stran před blížícími se volbami (1948) druhou nejsilnější stranu – Československou stranu národně socialistickou (ČSNS), která ve volbách v r. 1946 získala 23,66 % hlasů.

Součástí kampaně proti této straně se staly dvě aféry, jež vypukly na podzim 1947. Tou první byla tzv. Krčmaňská aféra. Tou druhou pak tzv. Mostecká aféra. Jejich vyšetřování se protáhlo až do prvních měsíců roku 1948. Soudní „dohra“ byla již plně v režii totalitní KSČ.

Obě zmíněné aféry hrozily přerůst v politický skandál nebývalých rozměrů, který by v celé nahotě a před zraky všeho obyvatelstva demaskoval KSČ jako stranu, jež tyto aféry úmyslně vykonstruovala a předem připravila s cílem poškodit politického soupeře – ČSNS. Proto vedení KSČ v čele s K. Gottwaldem vyvolalo v únoru 1948 vládní krizi, jež nakonec vedla k nastolení komunistické diktatury v ČSR. Demokracie u nás na dlouhých 42 let přestala existovat…

─────

„Dárkové“ balíčky pro tři nekomunistické ministry

Na počátku tzv. Krčmaňské aféry byla zásilka tří balíčků. Vypadaly jako „dárkové“ balíčky, obsahující parfémy. Ve skutečnosti se jednalo o dřevěné krabičky s náložemi tritolu. Tento „pekelný“ stroj byl schopen usmrtit více osob a zdemolovat místnost o výměře 120 m³. Všichni tři adresáti měli štěstí a jen řízením osudu unikli jisté smrti. Mimo jiné díky obezřetnému personálu spolehlivých a zodpovědných úředníků, kteří svou duchaplností hrozbu odvrátili.

Všechny tři balíčky byly odeslány z poštovního úřadu v Ostrovní ulici v Praze II dne 9. 9. 1947 v 15.00 hod. Jejich adresáty byli funkcionáři Čs. strany národně socialistické (ČSNS): místopředseda vlády Dr. Petr Zenkl, ministr spravedlnosti Dr. Prokop Drtina, jakož i nestraník – ministr zahraničí Jan Masaryk, blízký spolupracovník jiného národního socialisty – prezidenta Dr. E. Beneše.

Balíčky byly doručeny následujícího dne, 10. 9. 1947, do úřadů jmenovaných ministrů. Po otevření balíčku, určeného P. Zenklovi, se rozběhlo vyšetřování. Prováděla ho Státní bezpečnost (StB). Vyšetřovatelům se podařilo záhy zjistit, že údajným odesílatelem byla jistá K. Malá (K. Malý), bytem: Praha III, Nerudova 17. Jednalo se o fiktivní adresu, třebaže jméno ani uvedené bydliště úplně vymyšlené nebyly. Dotyčná osoba totiž na této adrese skutečně kdysi bydlela, ale zemřela již za války.

To, že jméno ani adresa nejsou vymyšlené, musel pachatel tohoto činu dobře vědět. Znamená to jediné: skutečný odesílatel, tedy pachatel atentátu, měl patrně kontakty na ministerstvo vnitra nebo minimálně na evidenci obyvatelstva. Zbývá jen dodat: uvedené ministerstvo bylo již od r. 1945 v rukou komunisty V. Noska.

Podařilo se dokonce vypátrat i výrobce dřevěných krabiček, které skrývaly onen „pekelný stroj“ (jednalo se o S. Pilaře z Prahy-Vršovic), stejně jako výrobce papíru, do něhož byly balíčky zabaleny, a tkanic, kterými byly převázány. Zkrátka: celkem slušná kriminalistická práce. Přesto tato pátrací akce, do níž bylo zapojeno na 400 příslušníků Sboru národní bezpečnosti (= policie), nakonec k dopadení pachatele nevedla. Pražská „stopa“ se ukázala být slepou uličkou.

Co však opomenout nelze, je určení bezprostředního podnětu, proč k tomuto pokusu o atentát došlo. Dva dny před odesláním předmětných balíčků, 7. 9. 1947, předseda Čs. strany nár. soc. P. Zenkl podal návrh, aby náhrada za škody, způsobené katastrofálním suchem, byla uhrazena ze státního rozpočtu, nikoli zavedením tzv. milionářské dávky, jak navrhovala KSČ. Komunistům se posléze podařilo dne 21. 10. 1947 přinutit vládu, aby původní rozhodnutí zrušila a milionářskou dávku pro 35 000 milionářů schválila.

Třebaže čs. komunisté svůj záměr nakonec uskutečnili, v době odeslání balíčků s výbušninou tomu tak nebylo. Úmysl pachatele (či pachatelů) byl zřejmý: usmrtit nebo alespoň vážně zranit čelné představitele strany, jež přišla s návrhem, který odporoval politickým záměrům komunistů. Sklony k násilí, přežívání anarchistického chování u některých členů KSČ, stejně jako státní terorismus, jakožto nástroj „třídního boje“, to je neodmyslitelně spojeno s celou historií KSČ – od jejího založení.

Popisek: Ministři za Čs. národně socialistickou stranu (zleva): P. Zenkl, P. Drtina aj. Masaryk.

─────

Stopa vede na Moravu – do Krčmaně

Vedení národních socialistů se ujalo objasňování případu s výbušnými balíčky se vší rozhodností. Pátralo se i po stranické „linii“. Nakonec se dostavily i výsledky. Ukázalo se totiž, že stopy skutečně vedou ke komunistům, a to ne jen tak ledajakým. Do celého případu byl zapleten tehdejší krajský tajemník KSČ v Olomouci – poslanec J. Sosnar.

Během domovní prohlídky v objektech, patřících této straně, byl nalezen pozoruhodný arzenál zbraní (89 pušek, těžký a lehký kulomet, střelivo, ruční granáty). Bylo zřejmé, že se komunisté připravují na ozbrojené převzetí moci ve státě. K němu skutečně o pár měsíců později, v únoru 1948, došlo.

Kromě komunistického poslance Sosnara, který se prý na výrobě „dárkových“ balíčků osobně podílel, uvízl v síti vyšetřování i zeť premiéra K. Gottwalda – ministr vnitřního obchodu (po r. 1948 ministr spravedlnosti, odpovědný za popravu M. Horákové a dalších politických vězňů komunistického režimu) – A. Čepička. On byl údajně osnovatelem celého Krčmaňského případu.

Na stopu, vedoucí na Olomoucko, se přišlo náhodou. Na základě informací o průběhu vyšetřování (byla vypsána odměna, jež by vedla k dopadení pachatele, a natočen film, uváděný před začátkem filmových představení) se na okresní sekretariát ČSNS v Olomouci u tajemníka F. Kolavy přihlásil rolník L. Loveček z Krčmaně, který býval starostou této obce a měl s některými místními občany nevyřízené osobní účty.

Loveček informoval F. Kolavu o tom, že krabičky, jak byly popisovány v Čs. rozhlase, vyrábí krčmaňský truhlář J. Kopka. Přinesl i seznam lidí, s nimiž se Kopka stýkal: byli to vesměs komunisté a rolníci postižení katastrofálním suchem. Tyto osoby prý rozzuřil návrh národně socialistických politiků, kteří ve vládě původně hlasovali proti milionářské dávce.

Okresní tajemník ČSNS F. Kolava nelenil a rozhodl se jednat. Využil k tomu přítomnosti poslankyně F. Zemínové v Přerově a tyto informace jí sdělil. Zemínová, jež se proslavila mimo jiné tím, že kritizovala K. Gottwalda již během jeho první parlamentní řeči v prosinci 1929, předala tuto naléhavou zprávu dál – tajemníku stranického ústředí Doc. V. Krajinovi, který byl poslancem za Olomoucko.

Krajina bezprostředně nato navštívil Krčmaň a okamžitě se rozjelo vyšetřování přímo na místě. Záležitostí se začal zabývat státní zástupce z Olomouce – JUDr. F. Doležal. V Praze měl vyšetřování tzv. Krčmaňského případu na starosti tajný rada Drtinova Ministerstva spravedlnosti – JUDr. Z. Marjanko. Výsledky se dostavily v krátké době: Kopka i Sosnar skončili ve vězení.

Vyšetřování se nicméně táhlo dlouhé měsíce. Během něho příslušníci vězeňské stráže zachytili moták truhláře Kopky, určený komunistickému poslanci Sosnarovi, v němž mu vyhrožoval, že jestli mu nepomohou na svobodu, všechno na Sosnara a Čepičku shodí. Tak došlo k usvědčení viníků, které čekal soud.

Soudní přelíčení s pachateli „krabičkového atentátu“, plánované na březen 1948, se nakonec neuskutečnilo. Zmařily jej události, jež vstoupily do dějin jako „vítězství čs. pracujícího lidu nad reakcí“ v únoru 1948.

─────

Odveta komunistických „vítězů“

Komunisté, kteří se už nemohli dočkat, až se dostanou k neomezené a nekontrolovatelné moci, začali účtovat s aktéry vyšetřování Krčmaňské aféry ještě dříve, než K. Gottwald pronesl na manifestaci na Václavském náměstí v Praze svou slavnou větu: „Právě se vracím z Hradu…“ Dr. Z. Marjanko, který z Drtinova pověření řídil vyšetřování celého případu, byl zatčen již 23. 2. 1948. Po dlouhých měsících výslechů a věznění spáchal údajně dne 11. 5. 1949 sebevraždu.

Tento respektovaný právník, jenž se zúčastnil Norimberského procesu s nacistickými válečnými zločinci a který se podílel na předání K. H. Franka naší spravedlnosti k potrestání, skončil po uchvácení politické moci komunisty tímto hanebným způsobem. Také osud tohoto příkladně statečného člověka dokazuje, že komunisté si skutečných hrdinů a vlastenců nikdy nevážili. Tehdy ani dnes. Pro ně bylo vždy důležitější to, co se odehrávalo v Moskvě.

Pomstě komunistických „vítězů“ neunikly ani další zainteresované osoby. Po Únoru 1948 postupně všechny skončily ve vězení. Odtud se naopak jako „hrdinové“ vrátili jak J. Sosnar, tak i truhlář J. Kopka. Sosnara soudruzi spolustraníci v r. 1949 funkce tajemníka OV KSČ v Olomouci zbavili a poslali ho do výroby: pracoval jako soustružník, později jako vedoucí internátu ČKD Sokolovo v Praze. V r. 1957 byl rehabilitován a mohl se vrátit zpátky k politické a redakční práci: stal se zástupcem šéfredaktora časopisu „Květy“.

Dobře „utajený“ spolupachatel „krabičkového atentátu“, strojvůdce ČSD J. Štěpánek, který byl starostou Krčmaně a jenž balíčky s výbušninou odeslal z Prahy na uvedené adresy, byl náležitě za svůj čin odměněn. Způsobem, jak to komunisté u svých věrných soukmenovců dělávali: stal se předsedou Okresního národního výboru (ONV) v Olomouci. [Podobně byly po r. 1945 oceněny „zásluhy“ anarchisty J. Šoupala, jenž v r. 1923 spáchal atentát na ministra financí A. Rašína.]

Nejhůř dopadl truhlář J. Kopka, který se prozradil zadrženým motákem a následně se k činu vyšetřovatelům doznal. Z vězení ho sice soudruzi propustili, ale vděku se od nich nedočkal. V roce 1958 byl totiž nalezen mrtev – s rozmláceným obličejem. Zdá se, že trestající „pěst dělnické třídy“ se mu odměnila tímto způsobem ‒ po „komunisticku“. Zkrátka: každému podle jeho zásluh…

Pomsty nových mocných nezůstali ušetřeni ani další lidé, kteří měli co do činění s vyšetřováním tzv. Krčmaňské aféry: ve vězení skončili jak L. Loveček z Krčmaně, tak i stranický tajemník F. Kolava, či státní zástupce z Olomouce Dr. F. Doležal. Vyšetřování případu bylo v r. 1957 zastaveno: zůstal neobjasněn a skuteční pachatelé nepotrestáni.

─────

Konečné účtování s adresáty „dárkových“ balíčků

Hněvu K. Gottwalda a jeho nejbližších spolupracovníků nezůstali ušetřeni ani adresáti oněch výbušných balíčků. Když už se je nepodařilo odstranit atentátem, bylo třeba se jich zbavit jiným způsobem, např. „sebevraždou“ či nuceným exilem.

Jako první přišel na řadu ministr spravedlnosti JUDr. Prokop Drtina (1900-1980), který si „dovolil“ z moci úřední celý případ vyšetřovat. Poté, kdy neunesl selhání demokratických stran v únorové vládní krizi 1948, pokusil se dne 26. 2. 1948 spáchat sebevraždu skokem z okna. Naštěstí přežil, avšak záhy nato byl zatčen a dlouhé měsíce držen ve vazbě. Teprve 14. 12. 1953 byl v utajeném soudním procesu odsouzen na 15 let do vězení. Spolu s dalšími tisícovkami politických vězňů byl v r. 1960 amnestován. Nenávist poúnorových vládců v jeho případě šla až za hrob: po nástupu G. Husáka, tohoto komunistického „mouřenína“, byl Drtina v r. 1971 znovu poslán do vězení – tentokrát na 6 let.

Nedlouho po Drtinovi se pokusil o „sebevraždu“ i ministr zahraničí Jan Masaryk (1886-1948). Kolem mrtvého těla muže, který byl nalezen 10. 3. 1948 mrtev na nádvoří Černínského paláce v Praze, zůstávají dodnes otazníky. Pravda o smrti syna prvního čs. prezidenta totiž leží v dosud nepřístupných archivech v Moskvě. Včetně jmen elitních agentů NKVD, kteří v únoru 1948 „zajišťovali“ zdárný průběh údajného vítězství pracujícího lidu v čele s K. Gottwaldem.

Popisek: Příklad komunistického pokrytectví: agent Moskvy K. Gottwald pronáší smuteční řeč na pohřbu J. Masaryka dne 13. 3. 1948. O tom, že tento náš ministr zahraničí byl zavražděn agenty NKVD (našimi nebo sovětskými) dnes pochybuje málokdo. Pohádkám o sebevraždě či nešťastné náhodě věří již jen malé děti a M. Zeman.)

─────

Nejlépe z trojice „adresátů“ dopadl předseda Čs. strany národně socialistické Dr. Petr Zenkl (1884-1975). Na rozdíl od jiných nekomunistických politiků se mu podařilo (nebo mu to někdo umožnil) emigrovat na Západ. V srpnu 1948 se dostal do Západního Německa, odtud do Velké Británie a nakonec do USA. Od r. 1949 byl předsedou exilové Rady svobodného Československa.

Budeme-li pozorně studovat dokumenty z procesu s JUDr. M. Horákovou, až příliš nápadně se v obžalobě zdůrazňují kontakty této nár. soc. poslankyně právě s P. Zenklem a H. Ripkou. Zatímco u Zenkla je kolem jeho odchodu na Západ mnoho otazníků, v případě H. Ripky (1895-1958) je vcelku jasno. Tento blízký spolupracovník E. Beneše údajně uprchl v dubnu 1948 do Francie (spolu s manželkou i dvěma syny); v letech 1949-55 žil v USA a od r. 1955 v Londýně.

Okolnosti svého „útěku“ na Západ popsal Ripka v knize „Le Coup de Prague“ (1949). Americkým tajným službám se nicméně podařilo zjistit, že jím popisovaná fakta neodpovídají skutečnosti. Když byl následně Ripka předvolán k výslechu před Senát amerického Kongresu (1954), přiznal se k tomu, že z ČSR odešel s vědomím K. Gottwalda. Jaké překvapení!

Pochybnosti okolo H. Ripky vznikly poté, kdy měl dne 21. 3. 1948 spolu s lidoveckými ministry J. Šrámkem a F. Hálou odletět francouzským letadlem ze zrušeného letiště u Rakovníka na Západ. Akce byla prozrazena (kým asi?) a oba lidovci zatčeni a uvězněni. Ripkovi se tehdy „jako zázrakem“ podařilo nepozorovaně uniknout a skrývat se. Až do okamžiku, kdy mohl dalším letadlem dne 26. 4. 1948 odletět do Francie. Náhradní letadlo pro něho prý měla dojednávat M. Horáková. (Aféra „Hubert Ripka“?, Necenzurované noviny č. 25/1992, str. 28-29)

Neméně tragický je případ jiného národně socialistického kolaboranta s komunisty – agenta-provokatéra StB V. Chalupy (krycí jméno: Král), jenž měl na svědomí desítky národních socialistů, kteří byli zatčeni jako členové uměle vykonstruovaných odbojových uskupení, která organizoval právě Chalupa.

Tato důmyslná „past“ na příslušníky Čs. strany národně socialistické, strany E. Beneše a M. Horákové, jen potvrzuje, jak obludnou „hru“ rozehráli komunisté v čele s K. Gottwaldem se stranou, z níž měli doopravdy a zcela oprávněně strach. Proto ty zinscenované soudní procesy a brutalita estébáckých výslechů. Byl to strach z možné politické porážky.

●●●

Poučení z dějin

A jaké je „poučení“ z tzv. Krčmaňské aféry, od níž nás dělí rovných 70 let? Vypadá to, jako by se dějiny opakovaly. Tenkrát, v roce 1947, ministr vnitřního obchodu a zeť K. Gottwalda, A. Čepička z Kroměříže, vymyslel, jak to udělat s těmi balíčky pro nenáviděné nekomunistické ministry.

Dnes, v roce 2017, jiný občan z Kroměříže („Hanáckých Athén“), R. Vondráček, nedávno zvolený předseda Poslanecké sněmovny (PS) za hnutí/stranu ANO 2011, zase přišel na to, jak to „zařídit“, aby PS nevydala jeho spolustraníky Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání kvůli dotačnímu podvodu s farmou „Čapí hnízdo“.

Od Krčmaňské aféry (1947) vedla přímá vývojová linka k únorové vládní krizi 1948 a nástupu KSČ k neomezené moci. Od aféry s „Čapím hnízdem“ a od vítězství ANO 2011 v parlamentních volbách 2017 vede zase přímá cesta k neokomunistické vládě A. Babiše.

Stane se tento slovenský imigrant, předlistopadový člen KSČ a agent StB novým K. Gottwaldem a bude začátek jeho vlády novým Únorem 1948 – sedmdesát let poté? Na to, jak to dopadne, si budeme muset ještě pár týdnů počkat. Pak bude jasno.

Dá se oprávněně očekávat, že dnešní „mocenský pakt“ mezi designovaným premiérem A. Babišem a prezidentem republiky M. Zemanem nebude mít dlouhého trvání. Bez ohledu na to, zda bude Zeman znovu zvolen do své funkce, či nikoli. Lze předpokládat, že chorobně ctižádostivý M. Zeman, který uznává jenom sám sebe, brzy hodí A. Babiše přes palubu. Je přece pod jeho úroveň, aby se zahazoval s někým takovým! Politický solitér Zeman nikdy nebyl a není ani dnes týmovým hráčem. Hraje vždy jen sám za sebe. Celý život se řídí heslem všech komunistů: „Účel světí prostředky!“

I kdyby Zeman Babiše premiérem jmenoval, ten bez jeho trvalé podpory „přežije“ nanejvýš pár měsíců. Jeho nekritickým obhájcům a uctívačům brzy dojde, že mu vládnutí moc nejde. Babiš totiž umí pouze rozkazovat, nikoli demokraticky vládnout, natož vystupovat jako „moderátor“ samostatně jednajících ministrů.

Stále se nezbavil iluze, že stát lze řídit jako firmu Agrofert. Až to pochopí a místo sebe navrhne někoho jiného na funkci premiéra, bude se moci opět plně věnovat svému podnikání. Nejlépe by udělal, kdyby se vrátil na Slovensko a také svým krajanům předvedl, jak se to má dělat, aby i jim bylo líp.

Tady, v „Česku“, ho kromě hrstky anonistů nikdo zdržovat nebude ani nebude ronit krokodýlí slzy nad jeho odchodem. Většina našich občanů si oddechne a někteří jedinci se možná i zastydí za to, že někomu takovému nalítli a tak dlouho mu věřili. Pro Čechy se Babišovo působení stane varovnou zkušeností, jak se politika dělat nemá.

5. 12. 2017

PhDr. Rostislav Janošík