Svobodné noviny na internetu

Prý „neuhnula“. Proto ji vyznamenal rozvědčík „Pávek“?

30. 11. 2023

Motto: „Lež je vždy o krok před pravdou.“ (G. Orwell)

Vyznamenání Z. M. jako součást „zhloupnutí“ společnosti?

V úterý dne 28. 11. 2023 tomu bude přesně měsíc od chvíle, kdy paní Zdena Mašínová (= Z. M.) obdržela z rukou prezidenta republiky Petra Pavla vysoké státní vyznamenání – Řád T. G. Masaryka I. třídy.

Čas plyne a ani po čtyřech týdnech jsme se nedozvěděli, za co vlastně bylo této ženě ono vyznamenání uděleno. Zda to bylo kvůli tomu, že je dcerou gen. Josefa Mašína st., kterého popravili němečtí nacisté dne 30. 6. 1942 v době heydrichiády, nebo kvůli tomu, že je dcerou komunisty vězněné Zdeny Mašínové st., kterou nechali vládnoucí představitelé poúnorového režimu zemřít ve vězení (†12. 6. 1956)? Ještě existuje třetí možnost, ale tu považuji za nejméně pravděpodobnou: Byla vyznamenána kvůli tomu, že je sestrou Ctirada a Josefa ml. Mašínových, kteří na podzim 1953 utekli přes území NDR do Západního Berlína?

Ale protože se prezident republiky P. Pavel ocitl ve vleku prapodivných osob, jež se ho snaží manipulovat směrem, který jim momentálně vyhovuje (lidově se tomu říká: ode zdi ke zdi), nevylučuji ani možnost, že „PePa 107“ přistoupil na tuto politickou hru: vyznamená sestru těchto „hrdinů“ a „vrahů“, kterým by sám (jako voják) nikdy toto vyznamenání udělit nemohl a ani nesměl, protože by to bylo v rozporu se všemi mezinárodně platnými pravidly, aby to vypadalo tak, že vyznamenáním jejich sestry de facto oceňuje i jejich „statečnost“ a „boj proti komunismu“. (I pro toto konání máme jedno trefné pojmenování: zachoval se jako „chytrá horákyně“.) A ona řekne nahlas před prezidentem republiky i před novináři, že „toto vyznamenání přijímá jménem všech politických vězňů komunistického režimu“. Že se tomu smějete – jako já? Plným právem! Již dlouho jsme v naší zemi nezažívali větší politické divadlo!

Ano, k této „komické scénce“ skutečně došlo. Onen výrok doopravdy zazněl, a to ve vysílání ČT a znovu v rozhovoru J. Gavendy se Z. Mašínovou pro server „Seznam Zprávy“ dne 25. 11. 2023. Problém nicméně spočívá v malém detailu: Nejen Z. Mašínová, ale ani její bratři nebyli odsouzeni kvůli „kauze“ útěku na Západ, ani kvůli tomu neskončili ve vězení. Namísto Mašínů byli popraveni tři členové jejich skupiny a před soudem skončilo celkem 18 osob: mnozí z nich dostali vysoké tresty vězení, třebaže nikam neutekli ani nikoho „nepodřízli“. Abych byl přesný a úplně korektní: starší z obou bratrů, Ctirad Mašín, byl odsouzen v r. 1952 za napomáhání při pokusu o útěk jiné osoby za hranice; po r. 1989 byl dokonce za tento čin rehabilitován. Jako všichni, kteří byli v letech 1948-89 odsouzení za tzv. protistátní činnost.

Co se týká výše uvedeného prohlášení Z. Mašínové o tom, že přijímá toto vyznamenání jménem všech politických vězňů, zpočátku jsem si myslel, že jsem se přeslechl, nebo že se té staré paní popletla slova. Vzhledem k tomu, že jsem se v 90. letech 20. století často stýkal s bývalými politickými vězni, právě od nich vím, že rodina Mašínů byla pro většinu z nich naprosto nepřijatelná, „toxická“. Nikdo z nich by nepřipustil, aby se kdokoli z této rodiny stal členem Konfederace politických vězňů. (Já sám jsem byl členem KPV od roku 1990, kdy jsem obdržel rozhodnutí o soudní rehabilitaci za tzv. protistátní činnost.)

Někdo se možná nad tímto poněkud podivným prohlášením Z. Mašínové pousměje, protože se jedná o velice zvláštní věc – „politickou kuriozitu“. Jak Z. M. přišla na to, že by kdokoli z bývalých politických vězňů stál o to, aby právě ona přijímala „v zastoupení“ té hrstky ještě žijících osob vyznamenání od „komunistického rozvědčíka“? Uvědomuje si ta paní absurditu svého konání? Od tohoto člověka by nikdo z nich nepřijal ani sklenici vody, natož cokoli jiného. Nevím, zda tyto výroky a jednání, nad nímž kroutí hlavou všichni rozumně uvažující občané, svědčí o obrovské míře pošetilosti této staré paní, nebo zda je to již projevem nějaké začínající duševní choroby. Poruchy osobnosti v každém případě. Je mi jí upřímně líto.

─────

Začněme si konečně říkat pravdu! I v případě Z. Mašínové…

Osudům rodiny Mašínovy se jako historik věnuji čtvrt století. Proto si uvědomuji, že u tak rozporuplné „kauzy“ nebude u nás nikdy panovat jednotný názor. Je tomu právě naopak. Naše společnost je nebezpečně rozdělena: skoro půl na půl. Jedni Mašíny adorují a považují je „bohy z Olympu“, kteří to komunistům pěkně „natřeli. Pro ty druhé jsou jen prachsprostými zloději a vrahy, za nimiž zůstalo šest mrtvých. (Daleko větším problémem jsou ty oběti na našem území, nikoli v NDR.)

Proto si nejsem jist tím, zda čtenáři a další občané přijmou moje kritická slova na adresu Z. M. s pochopením. Nejde přece o to, abychom si dál lhali do kapsy a dělali situaci okolo bratří Mašínů a jejich odbojové skupiny lepší, než jaká doopravdy byla a je. Příležitost k vyznamenání jejich sestry prezidentem republiky je naopak tím nejvhodnějším okamžikem, abychom to udělali.

Tak předně: K vyznamenání Z. M. nemělo nikdy dojít. Jedná se o fatální omyl, o trestuhodnou nedbalost těch, kteří připravovali pro prezidenta republiky příslušné podklady, ale především o obrovské morální selhání zúčastněných osob.

Stali jsme se svědky tragikomedie v podání jedné staré paní, jež uvěřila výjimečnosti, ba „vyvolenosti“, a to jak své osoby, tak i celé rodiny Mašínovy, jakož i komunistického rozvědčíka, kterému zřejmě kdosi nedokázal vysvětlit, že on není tou správnou osobou, jež by měla kohokoli vyznamenávat. A už vůbec ne osoby z tzv. protikomunistického odboje. Do této kategorie nezahrnuji signatáře Charty 77, protože velká část z nich patřila k bývalým komunistům, někteří i k agentům StB. Tam je vyznamenání z rukou komunistického rozvědčíka plně na místě. Svůj k svému!

Vyznamenání Z. M. považuji za „kiks“, který nepochybně vstoupí do dějin. Za protikomunistickou činnost dostala ocenění žena, která dlouhá léta žila se členem KSČ! Něco tak šíleného by nevymyslel ani absurdní dramatik V. Havel.

─────

Pro ty čtenáře, kteří nechápavě kroutí hlavou, zopakuji fakta, jež jsem zveřejnil již v červnu 2023 v jednom ze svých článků o Mašínech:

Matka Z. Mašínové ml., Ing. Zdeňka Mašínová st. (1907-1956), byla v letech 1948-1949 členkou KSČ. Stejně tak byl členem této strany po válce i strýc kpt. Ctibor Novák (1902-1955), který jako protinacistický odbojář dostal v letech 1945-1946 na starost internační tábory na Jesenicku pro sudetské Němce určené k odsunu. Po únorovém převratu Novák upadl v nemilost: v r. 1950 byl v hodnosti majora Čs. armády poslán do výslužby. V té době se o něj začala zajímat Státní bezpečnost (StB). Po útěku Mašínů byl zatčen, uvězněn, odsouzen k trestu smrti a 2. 5. 1955 popraven (spolu s V. Švédou a Z. Janatou). Samotná Zdena Mašínová ml. (*1933) se po smrti své matky sblížila s novinářem a komunistou Rudolfem Martinem (*1914). Ten v letech 1947-1949 působil v redakci stranického deníku „Rudé právo“ a poté (1951-1969) vyučoval na FAMU. Po stranických čistkách musel z vysoké školy odejít. V r. 1974 se oženil se Z. Mašínovou: spolu žili nejprve v Konstantinových Lázních (1974-1996) a pak v Olomouci. Martin se zabýval překlady z němčiny a francouzštiny.

[V této souvislosti babička Z. Mašínové ml., Emilie Nováková (1878-1977), vytýkala své vnučce např. to, že se dala dohromady s mužem, který „byl Žid a komunista“. Podobně nesmiřitelný postoj zaujala Z. Mašínová st. vůči družce, s níž po válce žil její bratr C. Novák. Jednalo se o bývalou říšskou Němku Johanu Melcherovou, s níž se pak Novák oženil; osvojil si i jejího syna Richarda Hanichena: dostal jméno Vladimír Novák. Jak vidno, ani v jednom z těchto případů nedošlo k ukončení dotyčného vztahu. Svědčí to mimo jiné o velmi komplikovaných rodinných vztazích u Mašínů.]

Co se týká babičky E. Novákové, tu lze bez nadsázky považovat za „krk“, který hýbal hlavami členů této rodiny. Jmenovaná pomáhala všude tam, kde bylo potřeba a obětavě pracovala pro celou rodinu až do pozdního věku. Své dceři, Z. Mašínové st., vytýkala např. to, že její výchova synů je příliš benevolentní. Totéž jí měli za zlé později i komunističtí prokurátoři a soudci v její vlastní kauze. Ta byla souzena odděleně od případu C. Novák a spol., a to až po popravě členů Mašínovy skupiny: C. Nováka, V. Švédy a Z. Janaty. Rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze dne 3. 6. 1955 byla Z. Mašínová st. odsouzena k 25 letům vězení za trestné činy velezrady a vyzvědačství. Zemřela dne 12. 6. 1956 ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci.

[Podrobnější informace o rodině Mašínově najdou čtenáři v článcích, na něž jsou uvedeny odkazy za tímto textem.]

─────

Chorobná domýšlivost, nebo stařecká demence?

V poslední době bylo publikováno několik článků o Z. Mašínové. Nic nového jsme se z nich však nedozvěděli. Velice torzovitý byl i životopis, který ke svému rozhovoru se Z. M. připojil J. Gavenda (Seznam Zprávy, 25. 11. 2023): byl doslova „vykuchaný“. I tak pracují dnešní novináři: nedokáží si obstarat informace z nezávislých zdrojů. Proto jsou nuceni věřit všemu, co jim „zpovídaná“ osoba „nakuká“.

Jen tak na okraj poznamenávám, že rovněž v rozhovoru televizního moderátora D. Takáče se Z. M. (ČT24, 29. 10. 2023) odpověděla nositelka vysokého státního vyznamenání pouze na to, na co odpovědět chtěla. Spoustu informací mu zamlčela nebo se z odpovědi obratně „vykroutila“. Pro toho, kdo zná její životopis, by to nemělo být překvapením. Navzdory tomu všemu tento zkušený televizní pracovník nenašel odvahu dopátrat se celé pravdy: Z. M. sice hovořila o manželovi, kterého prý měla ráda a jehož si vážila, avšak nepochlubila se tím, že to byl komunista, v době po Únoru 1948 dokonce „kovaný“. No a důvěřivý D. Takáč jí to všechno uvěřil: „zbaštil jí to i s navijákem".

Když jsem si následně pročetl poznámky, které jsem si z tohoto rozhovoru pořídil, vyšlo mi z toho jedno jediné hodnotné sdělení – vedle všeho ostatního, co jsem byl nucen vyhodnotit jako „balast“ ve stylu: jedna paní povídala. Nejpodstatnější informací byla tato: otec této vyznamenané ženy, gen. Josef Mašín st., patřící k odbojové skupině „Tři králové“, se těšil skutečnému respektu své dcery. O něm jsme se dozvěděli, že „bojoval proti Němcům“. Přesněji: proti německým nacistům, kteří 15. 3. 1939 okupovali zbytek území Čech a Moravy.

Gen. J. Mašín, který byl shodou okolností v té době velitelem Ruzyňských kasáren, odmítl bez odporu v den německé okupace kapitulovat. Rozhodl se naopak vyhodit do vzduchu sklad výbušnin v těchto kasárnách, aby se nedostal do rukou okupantů. Jeho plán byl prozrazen a „kapitulanti“ z Generálního štábu (prostřednictvím gen. V. Šáry) mu uskutečnění této akce svým rozkazem zakázali.

Tuto informaci ovšem Z. M. televiznímu moderátorovi neřekla: Doplňuji to až já, dodatečně, k oné její větě, v níž tvrdila, že její otec bojoval proti Němcům. To v dnešní propagandě nikde neuslyšíme. Je to přesně obráceně: Fialova vláda stojí v předklonu před Berlínem a Bruselem, kde se to potomky někdejších německých „nácků“ jen hemží. Když už jsme u toho „hemžení“: připomíná to naše „vyrovnání se s komunistickou minulostí“. Nejspíš i proto máme na Hradě bývalého „komunistického rozvědčíka“.

Zkrátka: Z. M. ve všech svých vystoupeních v médiích buď říkala pokaždé něco jiného, nebo lhala či uváděla pouhé polopravdy. Je to věru smutný obrázek osoby, která zatoužila po troše té světské slávy na konci života. A ještě na něco nemohu zapomenout a musím to připomenout, aby to neupadlo v zapomnění: V průběhu uvedeného rozhovoru s D. Takáčem mu Z. M. prozradila, že po zatčení jejího otce i matky se o ni i o oba bratry starala babička E. Nováková. Těmto dětem, které se náhle ocitly bez rodičů, hrozilo, že skončí v dětském domově nebo půjdou na „převýchovu“ do německých rodin. Zachránila je prý jejich babička E. Nováková. Ta údajně Němcům slíbila, že se o děti bude starat. A oni s tím souhlasili.

Tak jednoduché to ovšem po nástupu R. Heydricha a po jeho smrti v tzv. Protektorátu nebylo. Z. M. totiž opomněla D. Takáčovi sdělit jednu podstatnou informaci, kvůli níž Němci s oním babiččiným návrhem tak ochotně souhlasili: E. Nováková totiž byla z matčiny strany německého původu. Jako říšský Němec od začátku nacistické okupace vystupoval i strýc C. Novák: používal německé jméno Anton Nowak. Jak se ukazuje i v tomto případě, zdánlivé záhady mívají často racionální rozuzlení. Zase jednu „záhadu“ se nám podařilo bez zbytečného lhaní a vymýšlení poměrně rychle vysvětlit.

─────

Očividná lež: Z. M. prý byla vězněna. Ne, nebyla!

V odůvodnění předloženého návrhu na udělení „Řádu T. G. Masaryka“ se uvádí, že „Z. M. byla vězněna komunistickým režimem“. Zdá se, že si kdosi z předkladatelů onoho návrhu příslušné údaje o dotyčné osobě neověřil. Stačilo se obrátit na Konfederaci politických vězňů. V současnosti má tato „umírající“ organizace novou předsedkyni: 89letou Milenu Blatnou z Brna, která tuto funkci vykonává od 11. 12. 2019.

K této „překroucené“ informaci doplním následující: Ano, Z. M. ml. byla bezprostředně po útěku obou bratrů zatčena a nějakou dobu držena ve vyšetřovací vazbě. Již v tajné zprávě, kterou StB vypracovala pro politické byro ÚV KSČ, z 15. 3. 1954, se uvádí, že Z. M. ml. byla dne 28. 11. 1953 po čtyřdenní vyšetřovací vazbě (zatčena byla 25. 11. 1953 v Olomouci) propuštěna na svobodu. Později byla zatčena znovu; z vazby byla propuštěna až na jaře 1954.

Když se v průběhu dalšího vyšetřování prokázalo, že Z. M. ml. o útěku bratrů nic nevěděla, byla ještě nějakou dobu sledována StB. Od zatčení až do konce komunistického režimu na ni StB vedla osobní svazek s názvem „Zdena“; byl uzavřen těsně před Listopadem 1989. Z tohoto dokumentu je zřejmé, že na sestru uprchlých Mašínů bylo nasazeno několik agentů a agentek; StB použila i bytový odposlech a pravidelně kontrolovala listovní zásilky a telefonický styk mezi Z. M. ml. a jejími bratry i jejich rodinami.

Všechny tyto akce byly směřovány k tomu, aby bylo dosaženo setkání Z. M. ml. s bratrem Josefem Mašínem ml. Toho hodlala StB unést z ciziny zpátky do ČSR/ČSSR – podobně jako v případě sociálního demokrata B. Laušmana: následoval by soudní proces a exemplární potrestání. K tomu již ve změněné atmosféře po smrti J. V. Stalina a po odhalení kultu jeho osobnosti nedošlo.

Třebaže Z. M. ml. dnes tvrdí, že byla vězněna, zdá se, že si poněkud popletla pojmy: byla pouze pár týdnů ve vyšetřovací vazbě. Přesto nakonec nebyla zahrnuta ani do obžaloby, jež se týkala početné skupiny obviněných v případě protikomunistické odbojové skupiny bratří Mašínů. V kauze s označením „Ctibor Novák a spol.“ bylo obžalováno celkem 18 osob: mezi nimi nebyla ani Z. M. starší (kvůli hospitalizaci měla být souzena zvlášť později), ani její dcera Z. M. mladší.

Z. M. ml. (*1933) tedy nebyla ani odsouzena, ani následně vězněna. Kdyby k tomu StB měla důvod, jistě by tak učinila. Proto po roce 1989 Z. M. ml. nemohla být ani rehabilitována. Na rozdíl od ní starší bratr Ctirad soudně rehabilitován byl. Nikoli však kvůli onomu útěku na Západ, nýbrž kvůli údajnému napomáhání při útěku za hranice jiné osobě. C. Mašín byl totiž kvůli tomu v r. 1952 odsouzen a skončil v uranovém lágru na Jáchymovsku. Propuštěn byl na základě amnestie prezidenta republiky v září 1953. Měsíc nato se uskutečnil onen „legendární“ útěk na Západ: přes území NDR (= sovětská okupační zóna Německa) do Západního Berlína.

Z osob, jež byly souzeny v souvislosti s tímto útěkem, bylo několik po r. 1989 soudně rehabilitováno: Z. Mašínová st. v r. 1991; C. Novák, V. Švéda a Z. Janata v r. 1994. V témže roce (1994) byl zrušen i zbytkový trest pro C. Mašína z r. 1952. Z trojice „uprchlíků“ nebyl souzen nikdo (C. Mašín, J. Mašín ml., M. Paumer). V r. 1995 bylo trestní stíhání všech tří osob zastaveno z důvodu promlčení. Zpátky do vlasti se vrátil jediný z této trojice: M. Paumer.

─────

Pouze velké „plácnutí do vody“…?

V rámci mediální „masírky“, jež doprovázela atmosféru těsně před ceremoniálem udělování státních vyznamenání dne 28. 10. 2023, prohlásila Z. M. do televizní kamery tuto neuvěřitelnou větu: Prý hodlá převzít vyznamenání od prezidenta republiky P. Pavla v zastoupení ostatních politických vězňů. A rovněž svých bratrů.

Netuším, zda to nebyl další z nekonečné řady podobně nabubřelých výroků, jaké tady slyšíme již mnoho měsíců z úst Z. M. Přitom ani ona, ani její dva bratři nikdy nebyli odsouzeni československými soudy, natož uvězněni. Namísto trojice „uprchlíků“ (oba Mašínové a M. Paumer) byli popraveni tři úplně jiní členové jejich odbojové skupiny, které se podařilo zatknout a následně postavit před soud: C. Novák, V. Švéda a Z. Janata. Dohromady 18 osob se kvůli kauze „útěku na Západ“ ocitlo na lavici obžalovaných. Oběma Mašínům ani M. Paumerovi se nic nestalo. Dva z nich již nežijí (C. Mašín, M. Paumer), kdežto poslední z této trojice odmítá do své původní vlasti přijet. Nezúčastnil se ani otevření „Památníku tří odbojů“ v Lošanech na Kolínsku (26. 8. 2022), ani připomínky 70. výročí onoho „útěku na Západ“ (3. 10. – 1. 11. 1953).

K výše uvedenému prohlášení Z. M. je nutno konstatovat, že se jedná o velkou mystifikaci a zároveň o projev až neuvěřitelné troufalosti či pošetilosti. Ano, nikdo z nás nemládne. Pouze některým jedincům se u toho stárnutí podaří totálně zblbnout. Znám mnoho takových případů, dokonce i u některých původně „úctyhodných“ osobností. To se prostě stává a nic s tím nenaděláme. Nechci být proto na Z. M. zlý. Možná si ani neuvědomila, jaký nesmyslný výrok vypustila ze svých úst.

Vždyť většina politických vězňů komunistického režimu, s nimiž jsem měl od počátku 90. let 20. století až dodnes možnost o kauze bratří Mašínů hovořit, se od této odbojové skupiny (někdo je označuje za „loupežníky a vrahy“) distancuje a s jejich „hrdinstvím“ nechce mít nic společného. Na tom se za těch 34 let od Listopadu 1989 nic podstatného nezměnilo. Pouze těch bývalých politických vězňů početně ubylo. Dnes z nich žije jen nepatrný zlomek.

─────

Vítejte v „recyklovaném komunismu“!

Nikdy bych si nepomyslel, že budu psát tento článek. Počítačová klávesnice se tomu vzpírá, ale já přesto tuto nepohodlnou, hořkou pravdu o naší přítomnosti musím napsat. Nemohu jinak.

Ano, žijeme v zemi plné paradoxů, kde se z „bílé“ již dávno stala „černá“ a kde se „lež“ úspěšně vydává za „pravdu“. Proto přijmout vyznamenání z rukou komunistického rozvědčíka nepředstavuje poctu, nýbrž ostudu a ponížení. Je to plivnutí do tváře všem skutečným odpůrcům komunistického režimu, jemuž právě dnešní prezident republiky před rokem 1989 tak uvědoměle sloužil.

Rovněž u příležitosti 105. výročí vzniku Československé republiky nebylo možno přeslechnout nesměle pronesený citát T. G. Masaryka o tom, že „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“. U nás to byla idea práva národů na sebeurčení, která rezonovala jak v Evropě, tak i v Americe; tam měli Češi i Slováci svou početnou a politicky sebevědomou komunitu.

V případě „sametové revoluce“ 1989, která stála na počátku naší polistopadové ČSFR, se takovou nosnou ideou stal známý slogan: „Nejsme jako oni“. Navíc doplněný o neméně slavný Havlův výrok: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Po 34 letech od památného Listopadu 1989 jsme se dostali do bodu „zlomu“, kdy se původní výrok změnil v jeho pravý opak: „Lež a nenávist zvítězily nad pravdou a láskou.“ To je věru smutná vizitka naší přítomnosti.

První Havlovo heslo „Nejsme jako oni (= komunisté)“ se fakticky rovnalo „nepotrestání komunistických zločinů“. Proč? Protože „nejsme jako oni“. Co na tom není k pochopení? Proto se nelze divit tomu, že naši polistopadoví vládci, postkomunisté, z nichž mnozí mají ještě i dnes kdesi v šuplíku schovanou legitimaci KSČ (kdyby se v budoucnu k něčemu hodila), neudělali v „dekomunizaci“ společnosti raději nic: pouze chlemtali z plných koryt. Stejně bídné výsledky zaznamenáváme v celkové kultivaci naší politiky. Proto máme v horních patrech politiky, ale i v těch „nižších“, tolik politického a lidského „odpadu“. Pouze nikomu se nechce s tím Augiášovým chlévem nic udělat. Bylo by s tím moc práce. A taky by tam byl nesnesitelný smrad. To přece není nic pro naše navoněné a načesané elegány z Fialovy koalice!

Volbou gen. Petra Pavla na Hrad byla tato poraženecká, mnichovanská, politika našich polistopadových „elit“ dovršena. Namísto „ukradené revoluce“ našich studentů z konce roku 1989 se v této zemi prosadilo nové heslo: „Převlékání kabátů a uniforem je dovoleno, ba přímo doporučeno.“ Kým? No přece: našimi i zahraničními politology v čele s P. Fialou a D. Kroupou, jakož i „mediální úderkou“ z České televize (Kubal, Řezníček, Takáč, Václavek, Peroutková, Řezníčková aj.).

Zkrátka: „Co jsme si, to jsme si!“ (Víte co? Už se v tom raději nešťourejte, abyste neobjevili něco, co je pro současnou Fialovu propagandu o „úspěších“ této vlády nežádoucí!) „Ať žije demokracie! Ať žije soudružka Leyenová a soudruh Biden! Kupředu levá, zpátky ni krok!“

Prezident republiky P. Pavel (alias „Pávek“) se stal smutným a zahanbujícím symbolem politického oportunismu a rezignace na nesplněný úkol „revoluce“ z roku 1989. S komunistickou minulostí (1948-1989) jsme se nevyrovnali a nadále s tím nic neděláme. Přesto jsme – jako občané a voliči – neváhali a bezmála 34 let po změně režimu (1989) jsme legitimizovali členy předlistopadové KSČ pro jejich pokračování ve vrcholné politice. Této absurditě se jedni smějí, kdežto jiní propadají záchvatům vzteku nebo beznaděje.

„Recyklovaný komunismus“ nám bude zcela evidentně (už si nemusíme na nic hrát a můžeme si to přiznat otevřeně, bez eufemismů či bruselského „newspeaku“) tarasit cestu směrem ke svobodě a demokracii. Nebo se raději vydáme nazpátek: s nostalgickými vzpomínkami na soudruhy G. Husáka, L. Štrougala, V. Biľaka, A. Indru, L. Adamce nebo M. Jakeše? Srovnám-li výroky P. Fialy z poslední doby, je to, jako bychom se ocitli zpátky na rokování našich normalizačních soudruhů na Červeném Hrádku. Jen místo „bojlerů“ se tam hovoří cosi o „balíčku“?

─────

Kdo „poradil“ P. Pavlovi „šílenost“ s vyznamenáním Z. Mašínové?

Naše provládní média se mohla v uplynulých týdnech přetrhnout, aby nás, občany, přesvědčila o tom, jak je důležité a pro naši společnost potřebné, když přijmeme jako holý fakt rozhodnutí prezidenta republiky P. Pavla o tom, že udělí státní vyznamenání Z. Mašínové za to, že prý „neuhnula“.

To je taková zapeklitá fráze, u níž není ve skutečnosti jasné, před čím vlastně „neuhnula“: zda před „pronásledováním“ ze strany vládnoucí KSČ (= proto si vzala za manžela komunistu), před překážkami, jež bránily uznání „hrdinství“ jejích bratrů, a to tím, že utekli na Západ (= podobných „útěkářů“ byly stovky, ale za nikým nezůstalo tolik mrtvých), nebo jen před masovým nepochopením a odmítáním ze strany většinové společnosti přijmout skupinu bratří Mašínů jako rovnocenné účastníky protikomunistického odboje?

Dnes přece všichni dobře víme, že rozdělení společnosti v „kauze Mašínů“ je tak zásadní, že prohlásit je za „hrdiny“ by se rovnalo občanské i politické „sebevraždě“. Dokonce i prezident republiky si je toho vědom, a proto se rozhodl pro použití úskočné „taktiky“: vyznamenal jejich sestru Z. Mašínovou ml., aby to vypadalo tak, že jejím prostřednictvím vlastně vyznamenává i tyto „hrdiny“. Že se jedná o průhledný podvod, netřeba vysvětlovat.

Těm občanům (a máme jich u nás dost), kteří se nenechají oblbnout filmem „Bratři“ ani nostalgickými vzpomínkami jejich sestry (všichni relevantní svědkové těchto událostí jsou již po smrti), nemusím nic vysvětlovat. Současná mediální „masáž“ byla a je zaměřena na nejpočetnější skupinu obyvatel. Na ty, kteří patří ke generaci tzv. Husákových dětí, a na osoby narozené až po r. 1989. Obě tyto skupiny mají buď mlhavé, nebo zcela nulové „vzpomínky“ na dobu komunistického režimu. Tam, kde nikdo nic neví, tam lze velice úspěšně a efektivně lhát, až se budou hory zelenat.

Tyto skutečnosti konstatuji proto, že bez nich nelze pochopit, co se to vlastně dne 28. 10. 2023 stalo. Ano, vyznamenání Z. M. ml., nikoli jejích bratrů nebo dalších členů jejich skupiny, považuji za nešťastné „plácnutí do vody“. Dávalo by smysl pouze tehdy, kdyby je dostali všichni příslušníci této rodiny či členové dotyčné odbojové organizace. Z. M. ml. s tím vším má společného pouze to, že byla dcerou gen. J. Mašína st. a Z. Mašínové st., jakož i sestrou obou bratrů-„útěkářů“: Ctirada a Josefa ml. Oni dva (spolu s M. Paumerem) nebyli přece jedinými mladými lidmi, kterým se dál nechtělo žít v tom „zadrátovaném koncentráku“, jemuž se oficiálně říkalo: Československá republika.

Jestliže k vyznamenání celé Mašínovy rodiny nedošlo (v r. 2022 udělil vyznamenání gen. J. Mašínovi st. tehdejší prezident republiky M. Zeman; matka Z. M. st. i strýc C. Novák byli rovněž vězněni německými nacisty), pak ocenění Řádem T. G. Masaryka pouze pro Z. M. ml. nejen nedává žádný smysl, ale působí doslova jako „výkřik do tmy“. Sama Z. M. ml. – kromě několikatýdenního pobytu ve vyšetřovací vazbě – nebyla za protikomunistickou činnost ani odsouzena, ani vězněna, natož rehabilitována.

Dokonce i já jsem na tom líp než ona: od r. 1990 mám rozhodnutí polistopadového režimu o soudní rehabilitaci za tzv. protistátní činnost. Přesto by mě nikdy nenapadlo, že bych kvůli tomu měl dostat nějaké vyznamenání. Byly u nás přece tisíce obětí komunistického režimu, které přinesly mnohem větší oběti než já. Na rozdíl od Z. M. ml. si to uvědomuji, kdežto tato P. Pavlem vyznamenaná žena nikoliv. O to víc je tento její „ublížený“ příběh smutnější.

Možná by stálo za to, kdyby se Z. M. ml. seznámila s celkovou bilancí obětí komunistického režimu. Zdá se, že o tom nic neví. Pak by tato „oběť“ komunistického režimu, která prý „neuhnula“, pochopila, že to, co ona považuje za neodpustitelnou křivdu, spáchanou na její osobě komunisty, se tehdy dělo zcela běžně a nikdo se nad tím nepozastavoval. Patřilo to k této době „rudého teroru“.

[Například bývalý poslanec Bohuslav Hubálek (1933-2017), který patřil ve 2. pol. 90. let 20. století ke spolupracovníkům tištěných SN, byl v r. 1949 zatčen a byla na něj uvalena koluzní vazba poté, kdy StB pozatýkala členy vojenské odbojové skupiny „Praha-Žatec“. V té době měl jmenovaný pouhých 16 let. (Z. M. ml. se ocitla ve vyšetřovací vazbě jako dvacetiletá.) Tehdy to byla běžná praxe, nad kterou se mocenské orgány nijak nepozastavovaly a kvůli níž se nikomu ani neomlouvaly. Mašinérie „třídního boje“ běžela na plné obrátky. Jak známo, za dobu trvání komunistického režimu bylo v ČSR/ČSSR politicky pronásledováno celkem 2 400 000 občanů. Z dvanácti milionového státu to byla pětina veškerého obyvatelstva. Jednou z osob pronásledovaných komunistickým režimem byla i Z. M. ml.]

Nerad to konstatuji, ale v zájmu historické pravdy musím: Ten, kdo připravoval P. Pavlovi podklady pro návrh na vyznamenání pro Z. M. ml., buď prezidentu republiky zatajil některá fakta a řekl mu pouze část pravdy, nebo tu hrály roli výhradně obyčejné lidské emoce. Sympatie pro žernu, která byla po celý svůj dosavadní život přesvědčena o tom, že pouze jí bylo ublíženo, jsou pochopitelné, ale těžko obhajitelné. Jisté je pouze to, že se cosi v této ženě „zašprajcovalo“ a ona začala přesvědčovat sebe i okolí o tom, že „neuhnula“. A této „povídačce“ uvěřil P. Pavel, jakož i plk. E. Stehlík.

Ve skutečnosti je to lhostejné. Hodlá-li prezident republiky někoho vyznamenat, nejspíš to udělá, a to bez ohledu na to, zda v té době již měl pohromadě všechna potřebná fakta, či nikoliv. Jak tomu bylo v tomto případě, to vědí jen dvě osoby: Petr Pavel a Zdena Mašínová ml. A pokud se ukáže, že P. Pavel toto vyznamenání dotyčné osobě udělil přesto, že mu byla kontroverzní fakta z jejího životopisu známa, o to větší je to ostuda obou těchto jedinců. Politik by ovšem z takového pochybení měl vyvodit odpovědnost. U prezidenta republiky nelze ani jinak. S tím totiž stojí a padá jeho důvěryhodnost. Neumím si představit, že by s něčím takovým P. Pavel chtěl pokračovat ve svém mandátu až do jeho vypršení. To je nemyslitelné!

Nechci to celé ani domýšlet, přesto nevylučuji ani tu eventualitu, že své „zásluhy“ zveličila samotná Z. M. ml. Za ještě horší situaci ovšem považuji to, že dotyčná nešťastnice je možná dodnes přesvědčena o tom, že jakési „zásluhy“ má. Bohužel – nemá. Stala se pouze obětí nelítostného, brutálního režimu – podobně jako tisíce jiných občanů tohoto státu.

Přesto pochybuji o tom, že by kohokoli z nich napadlo, aby kvůli tomu požadoval udělení nějakého státního vyznamenání. Opravdu budeme vyznamenávat všech těch 2 400 000 osob, které tento režim pronásledoval? To by byl vrchol absurdity! Máme to, co se přihodilo v případě Z. M. ml., považovat jen za obyčejnou neznalost poměrů v předlistopadovém Československu, nebo je to obyčejná lidská drzost? Zkuste hádat!

─────

Opravdu jen příběh „popletené“ staré paní?

Již jsem to napsal v jiném článku o Z. Mašínové, ale pro jistotu to raději zopakuji: Mnohem větší zásluhy než Z. M. ml. na zachování morálního „zdraví“ naší společnosti měly všechny ty manželky (dnes již většinou nežijící) bývalých politických vězňů, které trpělivě čekaly na propuštění svých mužů z vězení, a to ve společensky nepřátelském prostředí vybičované atmosféry nesmiřitelného „třídního boje“, a jež s minimálními finančními prostředky zajišťovaly výchovu svých dětí, přičemž každý den překonávaly ústrky ze strany komunistického režimu

Oproti těm stovkám a tisícům osobních tragédií obětí komunistického režimu je životní příběh Z. M. ml. vcelku málo významný, ba tuctový. Nijak podstatně se nelišil od života ostatních „nepřátel socialismu“, kteří sice neskončili ve vězení, ale byli pod trvalou kontrolou StB, často až do konce komunistického režimu v r. 1989. Samotná Z. M. ml. žila po útěku svých bratrů a po smrti své matky pouze „křivdou“, kterou na ní spáchal komunistický režim. Přitom ona sama proti tomuto režimu před rokem 1989 nijak nepřátelsky nevystupovala. Kdyby ano, komunisté by ji s přihlédnutím k „rodinné historii“ zcela jistě zavřeli. Hlavní „vinou“ Z. M. ml. v očích představitelů komunistického režimu přece bylo to, že byla dcerou Z. M. st. a sestrou dvou bratrů, kteří utekli na Západ. Hrdinství jejího otce nikdo nikdy nezpochybňoval: ani komunisté ne!

Jak se ukazuje, individuální „zásluhy“ Z. M. ml. na povalení komunistického režimu byly nulové. Pokud je mi známo, velkou „bojovnicí proti komunismu“ se stala teprve po r. 1989. V tom se nijak neodlišovala od mnoha „komunistických bojovníků proti komunismu“ – včetně prezidenta republiky P. Pavla. Nejnověji Z. M. ml. pro média uvedla, že se rozhodla toto vyznamenání přijmout kvůli postoji P. Pavla v konfliktu na Ukrajině. To už doopravdy nemá s protikomunistickým odbojem zhola nic společného. Patrně proto si s P. Pavlem tak dobře rozumí. Co na tom, že si lidé kvůli tomuto podivnému chování klepou na čelo, že ano?

Bývalí členové Konfederace politických vězňů (= KPV), za něž by se Z. M. ml. tak ráda „schovala“, třebaže oni o tuto „bojovnici proti komunismu“ nikdy nestáli a nestojí ani dnes, by tuto starou paní sotva pochválili. Mašínová i její bratři jsou touto komunitou vnímáni jako cizorodý prvek. Proto nebyli nikdy přijati do řad této organizace a proto jsou i nadále posíláni za dveře – „na hanbu“.

To, co se odehrálo v posledních týdnech v režii prezidenta republiky P. Pavla a v hlavní roli se Z. Mašínovou ml., osobně považuji za neuvěřitelnou „frašku“ a nepochopitelné „komediantství“. Není totiž vůbec náhoda, že k tomu dochází až 34 let po změně režimu, kdy skutečných pamětníků den ode dne ubývá. Dnes už si nepamatuje skoro nikdo nic. [Nedávno jsem o tom psal v kritickém článku o P. Kohoutovi, který se naprosto trapně pokusil obelhat celou naši veřejnost. Při tom psaní jsem si říkal, zda toho ten 95letý muž má vůbec zapotřebí. Zřejmě měl. Smutné na tom je to, že se napadený K. Hvížďala od tohoto havlistického „pohádkáře“ nechal nachytat – jako malý kluk na hruškách.]

Moje zmínka o V. Havlovi není rovněž náhodná. Za jeho života by se podobná „komická scénka“ nikdy odehrát nemohla. Hlavně proto ne, že náš první polistopadový prezident republiky byl jen o tři roky mladší než Z. M. ml. a tu dobu si velmi dobře pamatoval. Ostatně – sama Z. M. ml. v době jeho prezidenství odmítala z Havlových rukou převzít vyznamenání pro svého otce. Tehdy jí vadily Havlovy styky s komunisty. Ty vždy vadily a stále vadí i mně.

Co se od té doby změnilo, že dnes Z. M. ml. nevadí přijmout od komunistického rozvědčíka vyznamenání: ne pro někoho z rodinných příslušníků, ale pro svoji osobu? Je to stále jen pošetilost stáří, nebo již naprostá ztráta soudnosti? Rovněž já jsem velmi zvědav, jak tento prapodivný příběh s vyznamenáním skončí. Jisté je jedno: této zemi ani jejím občanům to žádnou slávu nepřinese. Stále víc lidí si totiž začne klepat na čelo, cože se to v tom našem státě, v němž vládnou obskurní postavičky z „Fialova panoptika“, odehrává. Politické frašky bývají pokaždé předzvěstí blížícího se konce příslušného režimu. To dnes hrozí vládě P. Fialy.

Vyznamenání Z. Mašínové ml. je „malér“, jaký jsme tady v polistopadových dějinách ještě neměli. Prezident republiky P. Pavel by se měl za tento svůj omyl omluvit všem občanům a neprodleně abdikovat. Již včera bylo pozdě.

29. 11. 2023

‒ RJ ‒

─────

Seznam vyobrazení:

1. Mašínová a Pavel – karikatura.

2. Kpt. Ctibor Novák s manželkou Johanou, rozenou Melcherovou, a jejím synem Richardem Hanichenem alias Vladimírem Novákem.

─────

Odkaz na články o Z. Mašínové ml. a o rodině Mašínů:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-11-2023/zdena-masinova-se-doziva-devadesatky.html