Svobodné noviny na internetu

Kdepak úředníka! Šlo naopak o vysokého, v Moskvě spolehlivě prověřeného funkcionáře Komunistické strany Československa (KSČ). Té strany, jež po Únoru 1948 převzala otěže vlády v této zemi a která si po více než 40 let trvání své neomezené moci počínala jako na dobytém území. Že by to nadstandardně placení redaktoři „vševědoucí“ České televize (ČT) nevěděli? Ani se mi to nechce věřit. Ale protože těch lží a manipulací bylo jenom v tomto roce ze strany ČT víc než dost, nemohu k pokračování této mediální „masáže“ mlčet.

Připouštím, že tentokrát se zřejmě jedná spíše o nevědomost těch stvoření, která ČT zaměstnává. Asi to budou nějací nevzdělaní „troubové“, zřejmě středoškoláci, či televizní „husičky“, o nichž jsem nedávno psal v jiné souvislosti. Každý šéf, kterému záleží na pověsti jeho podniku, by tato individua na hodinu vyhodil a přijal někoho, kdo něco umí: nejen se natřásat před televizními kamerami. Tipuji, že tento „lapsus“ má na svědomí někdo mladší. Tentokrát z toho nepodezírám ani zasloužilé pracovnice ČT („ohořelé větve“), ani přestárlé svazačky z líhně soudruha J. Varholíka. Spíš to vypadá na televizní „husičky typu I. Niepřejové či T. Šedivé.

Jako událost dne představil dne 24. 11. 2020 moderátor pořadu „Události, komentáře“ M. Kubal smrt bývalé televizní hlasatelky Kamily Moučkové (8. 4. 1928 ‒ 24. 11. 2020). Škoda jen, že se podobné publicity nedostává jiným, možná zasloužilejším osobnostem, než je zmíněná hlasatelka. Snad i v tom se dočkáme změny, až současné vedení této „veřejnoprávní“ televize skončí. Dezinformovat přece nelze navěky!

●●●

Neúplné informace o otci K. Moučkové

Abych doplnil to, co nám ČT zapomněla v souvislosti s K. Moučkovou sdělit, ocituji část článku Českoslovenští komunisté v „přelomovém“ roce 1948, 1. část (SN č. 11/2018, vloženo 27. 11. 2018), která je věnována právě osobě otce K. Moučkové – komunistickému novináři a stranickému funkcionáři  ‒ Vilému Novému (1904-1987):

»Komunistické „oplakávání“ Jana Masaryka

Až si přečtete následující věty, které napsali dva „kovaní“ komunisté, o jejichž pravověrnosti nemůže být žádných pochyb, nejspíš i vy budete překvapeni tím, že to napsali právě tito dva prominentní členové KSČ. Člověka při tom čtení dokonce napadne myšlenka, že možná i ve vedení této strany bylo dost těch, kteří koketovali s nápadem, že by syn „velkého otce“ mohl být docela dobrým „socialistickým“ prezidentem, který časem nahradí nemocného a politicky již nepotřebného Dr. E. Beneše.

Tělo mrtvého Jana Masaryka (pokud to ovšem nebyl jeho dvojník), nalezené ráno dne 10. 3. 1948 na nádvoří Černínského paláce, změnilo doslova přes noc všechny zjevné i „tajné“ komunistické plány. Všechno bylo rázem jinak. Výsledkem byla bezradnost a improvizace: z Moskvy přicházely pokyny vždy se značným zpožděním. A svou roli tu nepochybně sehrál i moment překvapení. Jestli se v této složité době, krátce po „Únoru 1948“, někomu Masarykova smrt nehodila do jeho plánů, pak to byli právě čs. komunisté. Toto konstatování ostatně potvrzují velice zdrženlivá slova, která bez dalšího komentáře zveřejňujeme.

Autorem prvního nekrologu, otištěného pod názvem Za Janem Masarykem (RP, 11. 3. 1948), je předválečný komunistický funkcionář KSČ a šéfredaktor deníku „Rudé právo“ z let 1949-1950 – Vilém Nový (1904-1987). Jeho článek se nese v duchu ústřední myšlenky, která tehdy nikoho nepopuzovala: Jan Masaryk zůstal až do své smrti věrný svému lidu a k sebevraždě ho dohnal „reakční“ Západ.

Ve své článku V. Nový uvádí: „Jan Masaryk v době nedávné vládní a politické krise dal nepokrytě najevo, že jde s československým lidem, jemuž zůstal věren. (…) Je očividné, že prodejný západní tisk a reakční rozhlasoví propagátoři snažili se uštvat Jana Masaryka za to, že se nepostavil do řad nepřátel národa à la Tigrid, Slávik, Ingr a spol. – ale že zůstal se svým národem, odhodlán mu věrně sloužit. – Tím vděčněji zachová náš lid památku Jana Masaryka, který sloužil věrně národu a republice – a který ve chvíli reakčního, protilidového spiknutí, věren odkazu svého velkého otce, zůstal s naším lidem.“

Kdyby to všechno nebyla velká komunistická lež, dalo by se tomu možná i věřit. Pravda je však velice prostá: J. Masaryk ve dnech Února 1948 politicky i lidsky selhal a zradil svého přítele E. Beneše, který se nakonec komunistům podvolil. Toť vše. Oslavovat J. Masaryka jako hrdinu není na místě. V kritických dnech únorového převratu 1948 se raději „hodil marod“. Kdyby se včas připojil k demisi 12 nekomunistických ministrů, mohl být výsledek vládní krize zcela opačný. Jan Masaryk nebyl a není jediným zbabělcem v tisíciletých českých dějinách. Dnes jich máme tolik, že bychom je mohli vidlemi přehazovat.

Za pozornost stojí, kdo výše uvedené věty o Masarykovi napsal. Byl to komunistický novinář Vilém Nový, otec televizní hlasatelky K. Moučkové. Nutno dodat, že navzdory tomu, že se s ním v jisté etapě svého života rozešla, mohla K. Moučková svou televizní kariéru dělat jedině díky jménu svého otce, které bylo pozvánkou do „klubu vyvolených“.

Nový patřil k těm fanatickým komunistům, „skalním“ stalinistům, které z jejich ideologické zaslepenosti nevyléčila ani léta, jež strávil ve vězení – komunistickém. Po válce Nový začal dělat kariéru v KSČ: byl tajemníkem KSČ v Ostravě (1945-46). V r. 1949 ho zatkli a v nejhorších letech stalinismu věznili (1950-54). Až do svého zatčení byl Nový šéfredaktorem ústředního komunistického deníku „Rudé právo“. Po propuštění z vězení a po rehabilitaci byl za „odměnu“ svými soudruhy dosazen do funkce rektora Vysoké školy politické ÚV KSČ, známé Vokovické Sorbonny, kde se udělovaly zajímavé komunistické tituly – RSDr.

K dokreslení charakteru tohoto bolševického „giganta“ patří informace o tom, že během svého věznění byl nasazen jako agent-provokatér na celu s J. Smrkovským, jenž sehrál svou podivnou roli „mouřenína“ v době Pražského povstání 1945 a pak znovu v Únoru 1948 a v době tzv. Pražského jara 1968. Je otázka, kdo z těch čtyř (Nový, Smrkovský, Pavel a Kriegel) byl větším komunistickým zločincem.

[„Trojlístek“ Smrkovský, Pavel, a Kriegel se objevuje pospolu dvakrát v našich dějinách po r. 1945: v Únoru 1948 figurovali všichni tři jako vedoucí představitelé komunistických Lidových milicí: gen. J. Pavel byl velitelem, J. Smrkovský jeho zástupcem a MUDr. F. Kriegel, bývalý interbrigadista a pravděpodobně agent NKVD, „politrukem“. Poté, kdy se Smrkovský i Pavel vrátili z vězení, kam je poslali jejich vlastní soudruzi za tzv. protistátní činnost, se všichni tři objevili v politice znovu: v r. 1968 se J. Smrkovský stal předsedou Národního shromáždění, J. Pavel ministrem vnitra a F. Kriegel předsedou ÚV Národní fronty. Po sovětské invazi skončili opět v propadlišti dějin. Čili: recyklovaní komunističtí „mouřenínové“.]

Co se týká V. Nového, který se již nedožil konce komunistické diktatury (zemřel v r. 1987), nutno doplnit, že již po r. 1945 patřil ke spolehlivým agentům NKVD. Nezlomilo ho ani vězení, čímž si vysloužil „ostruhy“ pro svou další kariéru. Krátce po srpnové invazi 1968 se „proslavil“ jako autor teorie o „studeném ohni“ – v případu sebeupálení studenta J. Palacha. Opět v duchu starého známého schématu: za všechno mohou reakční živly ze Západu a na ně napojení domácí zrádci. Však to známe: je to pořád dokola – i dnes. Komunistická rétorika se nezměnila. Stále věrně slouží Moskvě – jako za časů báťušky Stalina.«

Tolik citace z článku, jenž se před dvěma lety zabýval „zvláštnostmi“ našeho vývoje v roce 1948. Ani českoslovenští komunisté v této složité době neměli ještě úplně jasno, kudy se bude ubírat vývoj po „vítězství čs. pracujícího lidu nad reakcí“ z 25. 2. 1948. V. Nový, otec K. Moučkové, se nicméně dokázal zorientovat velice rychle. KSČ i Moskvě pak zůstal věrný až do své smrti.

Ani to jsme se ovšem od redaktorů ČT nedozvěděli. Nač kazit vyumělkovaný obrázek o životě mediálně známé a oslavované komunistické hlasatelky a pozdější „disidentky“ K. Moučkové?! Proto nám redaktoři ČT po dva dny (24. a 25. 11. 2020) svého „oplakávání“ této starší a slavnější kolegyně předložili jen neúplnou pravdu. Ve „veřejnoprávní“ ČT nic nového ani neobvyklého. Pracuje tímto způsobem dnes a denně.

●●●

„Prominentní komunistická dceruška“, pro kterou začaly dějiny až v roce 1968?

Tak vidí bývalou televizní hlasatelku a pozdější bojovnici proti sovětské okupaci někteří naši občané. Tuto kategorii jedinců znám z vlastní zkušenosti. Krátce po „sametové revoluci 1989“ bylo u nás takových jedinců všude plno, včetně Pražského hradu, kam si tyto komunistické kamarády natahal prezident-disident V. Havel, „svatý“ všech komunistů a estébáků.

Rovněž pro většinu z nich začaly dějiny až nástupem nezkušeného stranického byrokrata A. Dubčeka do čela KSČ (5. 1. 1968) a pokračovaly odporem proti příjezdu sovětských tanků, když i leckterému z nestraníků bylo jasné, že jinak to ani s tím jeho „socialismem s lidskou tváří“ dopadnout nemohlo. A pak přišlo to, co zákonitě muselo následovat: vyobcování z „klubu prominentů“, kterým bylo do té doby dovoleno vlastnit legitimaci KSČ.

V průběhu stranických prověrek (1969-70) bylo z KSČ vyloučeno 61 147 členů a „vyškrtnuto“ 259 670 členů. Členské legitimace byly vydány pouze pro 1 100 000 členů. Tak to bylo konstatováno na zasedání ÚV KSČ ve dnech 10.-11. 12. 1970. Na tomto zasedání, jež uzavíralo nelehkou etapu vnitrostranických čistek a „konsolidace“ stranických řad po vojenské invazi ze srpna 1968, byl přijat dokument, který všichni občané museli znát, i když jen málokdo jej četl. Jednalo se o známé „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“.

A k tomu ještě dodatek: autorem tohoto dokumentu byl jeden z posrpnových, promoskevsky orientovaných ideologů KSČ – J. Fojtík. Za průběh a výsledky stranických prověrek byl zodpovědný tehdejší předseda Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ – M. Jakeš. V „Poučení“ byla vojenská intervence ze srpna 1968 označena za „akt bratrské pomoci, který zachránil zemi před krveprolitím“. Tato teze platila až do pádu komunistického režimu v Listopadu 1989.

─────

Smrt známé televizní hlasatelky K. Moučkové jsem (podobně jako jiní spoluobčané) zaznamenal díky televiznímu zpravodajství ve večerních hodinách dne 24. 11. 2020. Ačkoli u tak starých osob, k nimž K. Moučková patřila (92 let), bývá obvyklé, že redakce mají v šuplíku připravený „nekrolog“, tentokrát to vypadalo tak, jako by neměli vůbec nic. Co, to ČT stačila v této souvislosti odvysílat, byla jen snůška neúplných informací a pár filmových záběrů. ČT nám ukázala několik sestříhaných a narychlo „poslepovaných“ záběrů s touto hlasatelkou. Spíše to však byly záběry z doby polistopadové: těch archivních z doby okolo roku 1968 a před ním bylo minimum.

Dozvěděli jsme se také o tom, že K. Moučková nejprve pracovala v Československém rozhlase (od r. 1952; v tomto roce probíhal proces s R. Slánským, který rozhlas vysílal přímým přenosem) a až pak (od r. 1956) v Československé televizi (ČST). Kdybych nevěděl o našich poválečných dějinách to, co vím, musel bych nabýt z toho televizního „nekrologu“ o K. Moučkové dojem, že před rokem 1968, kdy k nám zlý soudruh L. I. Brežněv poslal tanky, aby utopily v krvi pokus čs. komunistů o nastolení „socialismu s lidskou tváří“, byla v naší zemi úplná idylka, kterou zdejšímu obyvatelstvu pokazily až ty sovětské „železné maringotky“, o nichž v té době zpíval písničkář K. Kryl.

Leč – historická pravda je poněkud jiná a méně barevná, jak se nám ji „pohádkáři“ z ČT pokusili vylíčit. Bohužel – pouze ti dříve narození občané si dobře pamatují, že tak tomu samozřejmě nebylo. Že po Únoru 1948 čs. komunisté podle sovětského vzoru nastolili v naší zemi, označované jako „lidově demokratická republika“, krutou komunistickou diktaturu, která v období „rudého teroru“ (1948-56) nechala popravit okolo 250 politických vězňů, další tisíce pronásledovat (250 000 osob bylo odsouzeno za tzv. protistátní činnost a 1 250 000 osob prošlo vyšetřovnami StB), nebo je přinutit k odchodu do exilu. Tato diktatura se postupně zmírňovala, ale trvala až do r. 1989. Jakékoli pokusy o idealizaci tohoto stavu jsou jen falešnou hrou těch, kteří by rádi vylepšili ponurý obraz tohoto období našich dějin.

Teprve narůstající ekonomické problémy ve 2. polovině 50. let 20. století vedly k pokusům o reformy. Postupná liberalizace v 60. letech 20. století, doprovázená rozpadem dvou pětiletých plánů, vedla nakonec k tzv. Pražskému jaru 1968. Ideově krotký a politicky málo promyšlený pokus o tzv. demokratizaci a humanizaci strnulé stalinské diktaturu vedl ke ztroskotání myšlenky tzv. socialismu s lidskou tváří. Vpád vojsk Varšavské smlouvy přišel nakonec těmto experimentátorům docela vhod, protože by nebyli schopni svůj projekt realizovat. Následná vojenská okupace jen o 21 let oddálila pád komunistického režimu jak u nás, tak v celém sovětském bloku.

Nic z toho, co popisuji, jsme se ovšem z ČT nedozvěděli. Nezaznělo ani to, že K. Moučková nastoupila v r. 1952 do Čs. rozhlasu, kde bylo podobných „skalních“ stalinistů, jako ona, mnohem víc. Patřil k nim i pozdější disident Jiří Ruml, o němž jsem nedávno psal v souvislosti s jeho reportážemi z procesu s M. Horákovou. Je zřejmé, že K. Moučková nastoupila do tak prestižní instituce, jakou byl Čs. rozhlas, jedině díky tomu, že pocházela z rodiny vysoce postaveného a dobře prověřeného komunistického funkcionáře a šéfredaktora „Rudého práva“ – Viléma Nového.

Podobně tomu bylo i s jejím účinkováním v Čs. televizi (ČST). Také to byla záležitost osob politicky dobře prověřených, spolehlivých členů KSČ a v řadě případů i agentů StB či NKVD. Polehčující okolností v případě K. Moučkové byl fakt, že v rozmezí let 1949-1956 přivedla na svět své tři děti. Nejednalo se tedy o souvislé vykonávání profese v těch nejhorších letech stalinismu. To ji však neomlouvá a nezmenšuje její vinu za posluhování komunistickému režimu.

To, co nám v souvislosti s K. Moučkovou ČT neřekla, byla skutečnost, že v politicky se uvolňujících poměrech 60. let 20. století pracovalo v ČST více zajímavých osob (zdráhám se použít výraz „osobností“). Já sám si z té doby pamatuji např. televizního hlasatele Richarda Honzoviče nebo redaktora a komentátora (hlavně zahraničních událostí) Vladimíra Toska. V porovnání s těmi dvěma představovala K. Moučková ten typ hlasatelky, jakou má severokorejská televize. Je to ta „štěkající“ žena, jež informuje o světodějných činech Kim Čong-una.

Mám-li do zhodnocení role K. Moučkové zapojit svou paměť, nevybavuji nic pozoruhodného ani výjimečného – kromě toho, že ohlásila příjezd sovětských tanků 21. 8. 1968 ‒, nač bych si z časů jejího působení v ČST vzpomněl. Kdyby tomu tak bylo, určitě bych na to nezapomněl. Dodnes mám naopak v živé paměti, jak pohotově a vcelku objektivně ČST podávala informace o průběhu „Karibské krize 1962“ či o atentátu na prezidenta USA J. F. Kennedyho v r. 1963.

Co se týká Pražského jara 1968, bylo toho tehdy v ČST víc, co stojí za připomenutí a na co dnešní moderátoři ČT zcela zapomněli. Jen tak mimochodem si vybavuji známé „Písničky pro Rudolfa III.“, hudební seriál, v němž vystupovali D. Vostřel, I. Janžurová, J. Hrzán, M. Kubišová a další umělci. A také pořad politických komentářů formou rozhovoru redaktora V. Škutiny s hercem J. Werichem: „Co tomu říkáte, pane Werichu?“ Přesto i tehdy měla všemocná StB všechno v ČST pod kontrolou. K jejím agentům patřil jak ředitel divadla „Rokoko“ D. Vostřel, tak i spisovatel a publicista V. Škutina (známý „prezidentův vězeň“) či nestor televizní zábavy a soutěží – Dr. J. Pixa.

A samozřejmě – nelze se nezmínit ani o dvou již jmenovaných postavách: televizním hlasateli R. Honzovičovi (1934-2005) s jeho nezapomenutelným „sametovým“ hlasem, jakož i o V. Toskovi (1919-1987), který po r. 1968 emigroval na Západ a konce komunistického režimu v původní vlasti se nedožil. A ještě jedno jméno, které nelze nepřipomenout: byl to tehdy začínající vnitropolitický redaktor ČST J. Kantůrek (1932-1998), který se stal třetím polistopadovým ústředním ředitelem ČST (1990-92).

●●●

ČT nám zamlčela jméno ředitele ČST J. Pelikána!

Nebudu z toho dělat bůhvíjakou událost. Pouze se nad tím pozastavuji, protože tomu nerozumím. Není totiž k tomu žádný důvod. Z toho, co nám ČT v souvislosti se smrtí K. Moučkové „zapomněla“ sdělit, je fakt, že dnes tak často zdůrazňovaná role jistých „disidentů“ v r. 1968 by byla neúplná, kdybychom z toho vynechali právě J. Pelikána (1923-1999).

Tento bývalý svazácký funkcionář, který měl po Únoru 1948 na svědomí vyhození více než 10 tisíc studentů vysokých škol z politických důvodů, vykonával v letech 1963-68 funkci ústředního ředitele Čs. televize, včetně dramatických událostí během srpnové invaze okupačních vojsk. V té době se již pokusně vysílalo z nového televizního areálu na Kavčích horách.

Pokud si dobře pamatuji, ve starších odvysílaných pořadech s K. Moučkovou tato hlasatelka na J. Pelikána často a ráda vzpomínala. Až teď to někdo „vystřihl“ – asi s ohledem na Pelikánovu „temnou“ minulost. Za války byl údajně agentem Gestapa, pak „skalním stalinistou z doby po Únoru 1948 a na konci 60. let 20. století si zahrál roli „lidské tváře“. V r. 1969 emigroval do Itálie a později se dokonce stal poslancem Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu. Pelikánově manželce, jež emigrovala spolu s ním, J. Frantové (1933-2020), M. Zeman v r. 2015 udělil státní vyznamenání „Za zásluhy“; rovněž ona byla spolupracovnicí StB. To jen pro úplnost, aby bylo jasné, že všechno bylo pod bedlivou kontrolou – včetně našich emigrantů.

[O osobě J. Pelikána viz článek „Politické čistky na českých vysokých školách po Únoru 1948“ (SN č. 3/2018, vloženo 23. 3. 2018, ZDE).]

●●●

„Kamila Moučková odcházela smířená“

Zbývá se ptát: s kým? S bohem, nebo se sebou a s osudem? To totiž tvrdí moderátorka S. Witowská, která před časem dělala s touto televizní „legendou“ rozhovor, z něhož později vznikla kniha s názvem „Hlavou proti zdi“ (2019). Witowská nebyla ovšem jediná, kdo na tuto hlasatelku vzpomínal. Přes „Skype“ se s ČT spojil také V. Ježek, jeden z kamarádů K. Moučkové, který o ní vydal knihu „Říkali jí lvice“ (1996). Jen pro úplnost dodávám, že V. Ježek je bývalým ředitelem Českého rozhlasu, pozdějším ředitelem Národní knihovny ČR a dnes ředitelem Obecního domu v Praze. Čili: jeden z „Havlových mužů“, pro něhož se vždycky najde dobře placené místečko. Bez těchto nepostradatelných jedinců by naše svoboda a demokracie zahynuly.

ČT truchlila několik dní: od 24. 11. do 26. 11. 2020. Dnes (26. 11.2020) se dokonce na terase před budovou ČT na Kavčích horách, odkud vysílá tzv. venkovní studio ČT, objevilo improvizované pietní místo s fotografií zesnulé hlasatelky a se svíčkami, která tam přinášejí občané. K dovršení všeho se dne 25. 11. 2020 moderátorka „Studia 6“ J. Krásná oblékla celá do smutku. No – i úcta k zemřelému by měla mít určité mantinely. Nic by se nemělo přehánět. V ČT, jak se zdá, neznají meze žádné a v ničem.

●●●

A co na to naši spoluobčané?

Posuďte sami. Jejich reakce na zpravodajských serverech, kde nebyla zakázána diskuse čtenářů, jsou následující:

„Strašně nepříjemná osoba, co vsadila na špatnou kartu. Teď o ní mluví na ČT24 zrovna nějakej vodborník z Paměti národa. Taky dobrej čur@k.“ – „Chuj s ní i se všemi Veškrny!!!“ – „Tato soudružka a havloidní patolízalka je mezi svými – v pekle!“ – „Prominentní komunistická dceruška, jejím[ž] otcem byl Vilém Nový. Pokud by nebyla dcerou významného komunistického novináře, nestala by se televizní hlasatelkou. Stejně jako většina původních chartistů patřila mezi ty, kteří si chybně vybrali, ke které partě se přidat.“ – „[Její otec] Jmenoval se Vilém Nový. Jeho dcera je televizní moderátorka Kamila Moučková. Sama vzpomíná, že ještě jako dítě ji vzal na návštěvu za pozdějším komunistickým prezidentem Klementem Gottwaldem, který ji houpal na kolenou.“

─────

Bohužel ani jeden kladný a pochvalný názor. Již dlouho jsem nečetl tolik negativních slov na adresu jednoho člověka. Musím se nicméně K. Moučkové zastat: druhá polovina jejího života byla ve znamení toho, že chtěla odčinit to, co dělala v před rokem 1968, hlavně v 50. letech 20. století. Myslím si, že život ji potrestal dostatečně. A věřím i tomu, že odcházela z tohoto světa „usmířena“ s osudem. Ať tak či onak – svou rolí v ČST v srpnu 1968 se přece jen zapsala do dějin. To jí nemůže nikdo upřít. Ani ti, kteří ji nemají rádi.

26. 11. 2020

‒ RJ ‒