Svobodné noviny na internetu

Motto: „ČT je nejpravdivější, když je vypnutá.“  (Názor čtenáře z internetu)

Historických pořadů ubývá, kdežto propagandy přibývá…

Asi nejsem sám, kdo si všímá toho, že rok od roku se nabídka solidně připravených a zodpovědně zpracovaných pořadů o naší historii neustále zmenšuje. Kde jsou ty časy, kdy zájemci mohli na ČT2 sledovat sérii dokumentárních pořadů o obětech komunistického režimu? Ty postupem času z obrazovky zmizely a nové díly již natočeny nebyly.

Namísto toho nám ČT do omrzení vnucuje střihové pořady z dobových filmových týdeníků se soudruhem G. Husákem a dalšími normalizačními komunisty. „Tradice“, u jejíhož zrodu stál exkomunistický ředitel J. Janeček, pokračuje až do těchto dnů pod šéfováním dalšího exkomunisty – P. Dvořáka. Tento uvědomělý normalizační soudruh vstoupil do KSČ (po předchozí dvouleté kandidátské lhůtě) dva měsíce před pádem komunistického režimu, kdy už každý trochu inteligentní občan tohoto státu tušil, že komunistická moc končí, v září 1989.

Mám-li být objektivní, musím vzpomenout aspoň některých osob, jež se podílely na vzniku dokumentů o obětech komunistických represí: režisérky O. Sommerové či dramaturga J. Šterna atd. A nemohu zapomenout ani na jiného z televizních tvůrců, V. Branislava, a jeho skvěle zpracovaného dokumentárního cyklu „Takoví jsme byli my, dobří rodáci aneb Z letopisů Máselné Lhoty“. Škoda jen, že něco podobného již nepokračuje! Branislav byl jedním z prvních televizních „investigativců“ z doby před rokem 1968, než se J. Zelenkovi podařilo ČST totálně „znormalizovat“ – personálně i obsahově.

Za třicet let od Listopadu 1989 jsme ještě nestačili ani v hrubých obrysech „zmapovat“ historii komunistického režimu (1948-1989) a už jsme opět konfrontováni s obrovským tempem postupného zapomínání na naši nedávnou minulost. Je to prosté: zatímco v dobách zlých si lidé připomínají vzestupy i pády svého národa a jeho významných osobností, v dobách klidu a relativního blahobytu se zapomíná rychle na to dobré, ale i na to zlé. (Je v lidské přirozenosti „vytěsňovat“ negativní zážitky. Pamatujeme si spíše to dobré a máme tendenci idealizovat si i ty méně radostné chvíle svého života.) Bohužel – naše zapomínání na historické mezníky národních dějin (1938, 1948, 1968, 1989) pokračuje tempem přímo „atletickým“.

V této souvislosti uvedu dva postřehy. První se týká letošní připomínky 70. výročí popravy M. Horákové. Ukázalo se, že nejkvalitnější filmy o této političce byly natočeny hned v roce 1990, kdy jsme si připomínali 40 let od její popravy. Dokumenty z doby pozdější již za mnoho nestály. A letošní komponovaný pořad, odvysílaný dva dny před 70. výročím (25. 6. 2020), taky nic moc.

Postřeh druhý se týká letošního (28. 10. 2020) přímého vstupu do zpravodajského pořadu ČT24, jenž byl věnován státnímu svátku 28. října. V něm vystoupil expremiér české vlády P. Pithart. V rozhovoru s moderátorem T. Drahoňovským se pochlubil tím, že znovu vydal svou starší, samizdatovou knihu „Osmašedesátý“. Její první „porevoluční“ vydání z roku 1990 mám ve své knihovně, a proto mě zaujalo to, co o její reedici její autor řekl: Vydal tuto knihu beze změny, avšak k původnímu, třísetstránkovému textu připojil stejně obsáhlé dodatky a vysvětlivky. Proč?

Je to důležité a měl by si to každý uvědomit. Proto, aby tomu, o čem se v původní knize píše, dnešní čtenáři, hlavně ti z mladší generace, rozuměli. Musím uznat, že se jedná o zcela originální a zároveň velmi užitečný počin. Pro ty, kteří to ocení, a hlavně pro ty, kteří se zajímají o historii a chtějí toho o ní vědět co nejvíce. Věřím, že i v naší spokojené, ale zpohodlnělé zemi ještě nějací takoví jedinci žijí. Brzy totiž budeme muset podobnými komentáři a vysvětlivkami doplňovat jak dobové dokumenty, tak i publikace vzniklé v uplynulých desetiletích. Je to proto, že naši současníci se o historii svého národa příliš nezajímají a nevědí o ní téměř nic.

Nabízí se otázka: kdo za to může? Odpověď je prostá: V prvé řadě je to škola, protože způsob výuky dějepisu je zcela nevyhovující. Hned pak veřejnoprávní média, která na historické pořady, jež mají plnit roli vzdělávací i osvětovou, zvysoka kašlou. (Nabízelo by se jiné slovo, ale snažím se vyhýbat vulgarismům.)  A konečně: třetím viníkem je rodina, kde se komunikace rodinných příslušníků točí okolo úplně jiných věcí, než je historie. Když to sečteme dohromady, je výsledek naprosto tristní: nikdo nic neví.

Toto neveselé konstatování se potvrdilo znovu letos, během těch několika kampaní, v nichž se ČT ve stylu goebbelsovské propagandy pokusila „přiblížit“ divákům některé historické události. A výsledek? Naprostá katastrofa. Ale raději hezky po pořádku…

●●●

Kauza „Válková-Urválek“

Zatímco ve velkém, „osmičkovém“, roce 2018 ČT vzpomněla základních historických mezníků naší moderní historie (1918, 1938, 1948, 1968) a v tomtéž duchu pokračovala formou celovečerních komponovaných pořadů rovněž v roce 2019 (události z let 1939, 1969, 1989), od počátku roku 2020 byla tato kontinuita přerušena. Z neznámých důvodů a bez jediného slůvka vysvětlení.

Bohužel – stále více se na tomto nekoncepčním počínání televizních propagandistů začíná podepisovat nervozita z toho, že se stále – navzdory „udavačským“ aktivitám jistých politiků z tzv. opozice ve vztahu k EU – nedaří přinutit A. Babiše k rezignaci. Všechno to nakonec vyřešila pandemie „koronaviru“: Babiš by rád ze své funkce utekl, ale nemůže, protože by ho lidi lynčovali. Proto kličkuje, dál se zaplétá do svých nekonečných lží a čeká na to, až to nějaký „deus ex machina“ vyřeší za něj. Princ na bílém koni ani svatý Václav v čele blanických rytířů stále nepřijíždí, zatímco obětí pandemie den ode dne přibývá. Takovou situaci z našich novodobých dějin doopravdy neznáme.

Přesto: Češi zažili mnohem horší období svých dějin. Přežili Lipany, Bílou horu i dvě světové války a dvě okupace ze strany mocných sousedů. Je proto oprávněný předpoklad, že přežijí i pandemii „covidu-19“. Chce to jen trpělivost a pokoru.

─────

Jak známo, zpravodajství ČT v posledních letech ovládla skupinka ambiciózních redaktorů a redaktorek, jinak bezskrupulózních kariéristů z generace „Husákových dětí“, kteří by rádi určovali náš další politický vývoj (nemají k tomu žádný mandát), ale zatím je k tomu „vládnutí“ nechce nikdo pustit. Asi tuší, jak by to dopadlo a jaké škody by to způsobilo. To jen domýšlivý „všeználek“ V. Moravec se domnívá, že všichni čekají na to, až on, jediný „osvícenec“ mezi ostatními televizními mudrlanty, dá všem pokyn, o čem se bude příští týden, po odvysílání jeho „Otázek VM“, po celé zemi mluvit. Je to nejen dosud nevídaná domýšlivost, ale i nebetyčná drzost tohoto televizního žvanila.

V jeho šlépějích ovšem kráčejí i další „špičkově“ placení redaktoři ČT. Někdo jim říká: „mluvící hlavy“. V každém případě jejich odměny neodpovídají podávaným pracovním výkonům. Většinou jen papouškují to, co jim kdosi z televizního „zákulisí“ napsal a nechal přečíst. Kam až to může zajít, o tom nás nejlépe přesvědčil a stále ještě přesvědčuje moderátor J. Železný. Jeho „scénka“ s gen. L. Svobodou jistě vstoupí do dějin naší žurnalistiky. Poté, kdy bude z ČT on i další manipulátoři s veřejným míněním nemilosrdně vyhozeni. Již včera bylo pozdě!

V pořadí první velká dezinformační kampaň byla v ČT odstartována na konci první lednové dekády roku 2020. Týkala se „smrtelného“ hříchu exministryně spravedlnosti Heleny Válkové (ANO 2011). Toho se měla tato nešťastnice (ještě jako mladá, začínající právnička) dopustit tím, že v roce 1979 zveřejnila článek v odborném časopise „Prokuratura“. Stať se týkala tzv. ochranného dohledu nad stíhanými nebo odsouzenými osobami, mezi nimiž byli později i disidenti z okruhu V. Havla. To by až tak velký prohřešek proti morálce nebyl. Daleko horší byl fakt, že spoluautorem dotyčného článku byl někdejší komunistický prokurátor, jenž udělal „kariéru“ díky soudním procesům s M. Horákovou a R. Slánským – JUDr. Josef Urválek (1910-1979).

Mediální kampaň proti H. Válkové začala v ranních hodinách dne 9. 1. 2020, kdy internetový server „Info.cz“ zveřejnil sdělení historika P. Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) na Twitteru, jež se týkalo předmětného spoluautorství Heleny Válkové a Josefa Urválka. (Podobných spoluautorství, ale i mnohem horších „prasáren“ bychom našli nepočítaně, kdybychom si s tím dali práci a chtěli někoho skandalizovat v duchu hesla: „Padni, komu padni!“) Blažkovy informace se chytila elektronická i tištěná média – včetně ČT. Ta z toho pohotově udělala „bombu“, která měla jediný cíl: mediálním lynčem bývalé Babišovy ministryně, jež kromě výkonu poslaneckého mandátu ještě stojí v čele Rady vlády pro lidská práva, otřást pozicí premiéra A. Babiše.

Aféra byla uměle „živena“ několik dní, než se ukázalo, že ne všechno bylo tak jednoznačné. Povést H. Válkové sice značně utrpěla, avšak dotyčná exministryně, protože je právnička, neváhala a začala se bránit zákonnými prostředky. Nakonec všechno utichlo, a to poté, kdy byla podána žaloba na ochranu osobnosti proti P. Blažkovi. Brzy také vyšlo najevo, že údajné zneužívání institutu ochranného dohledu (ve vztahu k tzv. disidentům) se týkalo až období 80. let 20. století a s H. Válkovou to přímo nesouviselo. Bohužel – právě v této záležitosti se nechal mediálně zneužít jeden z těchto disidentů – ředitel knihovny „Libri prohibiti“ J. Gruntorád. Celou věc posléze musela uvést na pravou míru tehdejší ombudsmanka a bývalá disidentka z okruhu V. Havla – A. Šabatová. Pokus „utopit“ H. Válkovou na „televizní lžičce vody“ nevyšel. Budu přesný: bylo to fiasko.

V ČT se nejvíce angažovala v protiválkovské kampani jak S. Witowská, tak i redaktorka tendenčního pořadu „168“ N. Fridrichová. Obě tyto kariéristky, probruselské aktivistky a přestárlé „svazačky“ z líhně soudruha J. Varholíka jistě brzy skončí v pekle: čerti už tam přikládají pod kotel, v němž je budou vařit.

K největším „prasárnám“, kterých se ČT dopustila, patřilo použití nedatovaných záběrů ze soudního procesu s M. Horákovou a s R. Slánským. Jednalo se o autentické záběry z dobových filmů, jež natáčel „Krátký film“ (režisér P. Freimann) – jako dokumentární zachycení průběhu obou soudních přelíčení. Etický problém spočívá v tom, že ČT naprosto manipulativním způsobem spojila záběry, jež pocházejí ze soudního procesu s R. Slánským, s případem M. Horákové.

Konkrétně šlo o to, že fanatická řeč J. Urválka z r. 1952, kdy byl hlavním prokurátorem v procesu s R. Slánským, se netýkala M. Horákové, nýbrž komunistických funkcionářů v čele s generálním tajemníkem R. Slánským. Prokurátor J. Urválek jim „spílal“ jako komunista jiným („vyvrženým“) komunistům. V době procesu s M. Horákovou (1950) neměl J. Urválek v tehdejší, poúnorové justici ještě tak vlivné postavení: byl pouze jedním ze skupiny pěti prokurátorů; hlavním žalobcem byl vojenský prokurátor slovenského původu – plk. JUDr. Juraj Vieska (1912-1965).

Tato fakta ovšem ČT zamlčela v úmyslu vyvolat u televizních diváků mylný dojem, že „tvrdá“ slova J. Urválka patří M. Horákové. Přečteme-li si však protokoly z průběhu procesu s M. Horákovou, nic takového tam nenajdeme. Tato nechutná manipulace s historickými fakty by neměla zůstat bez trestu! Takto si veřejnoprávní televize, placená z peněz koncesionářů, počínat nemůže a nesmí! Proto všichni pracovníci ČT, kteří se na této „špíně“ podíleli (včetně vedení ČT v čele s P. Dvořákem) by měli být na hodinu vyhozeni – bez „zlatých padáků“ a dalších benefitů.

V celé kampani „Válková-Urválek“ sehrál roli „mouřenína“ historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Poté, kdy byl „použit“, hodila ho ČT přes palubu. Když o pár týdnů později zveřejnil svůj další „tweet“ o spolupráci atleta E. Zátopka s komunistickou Státní bezpečností (StB), žádné z našich médií již na tuto další „bombu“ nereagovalo. Blažek byl o několik měsíců později (25. 6. 2020) pozván do ČT24, aby se zúčastnil besedy historiků k 70. výročí popravy M. Horákové. (Besedu moderoval T. Drahoňovský.) Od té doby již žádné vystoupení v ČT neměl. Bohužel – ani ve zmíněné besedě se moc nevyznamenal. (Lze se o ní dočíst v jedné z dalších kapitol této statě.)

Celá kauza „Válková-Urválek“ je poměrně podrobně popsána v mém článku Soukmenovkyně „Ur-Válková“? Ať se omluví a zmizí! (SN č. 1/2020, vloženo 19. 1. 2020, ZDE). Zdá se, že ohlas u diváků, který bohužel nebyl zrovna příznivý, vedl k tomu, že ČT v příštích měsících od opakování podobně agresivních, přehnaných, goebbelsovských kampaní upustila. Nicméně – manipulovalo se dál a jinak…

●●●

Mystifikace z dílny ČT?

Průběh soudního přelíčení obou procesů (s M. Horákovou i s R. Slánským), v nichž JUDr. J. Urválek zastupoval státní prokuraturu, byl vysílán v přímém přenosu prostřednictvím „rozhlasu po drátě“. To byla v této době technická novinka, která si kladla za cíl zpřístupnit rozhlasové vysílání širokým vrstvám obyvatelstva. (Netřeba připomínat, že vlastnictví rozhlasového přijímače v období před válkou nebylo samozřejmostí, protože chudší rodiny na to neměly peníze. Navíc za nacistické okupace bylo vlastnictví tohoto přijímače rizikem – kvůli vysílání zahraničního rozhlasu. Poslech těchto zakázaných stanic se trestal smrtí. Připomínám to kvůli mladé generaci, která to většinou neví, nebo ji to nezajímá.)

Co se týká zmíněných rozhlasových přenosů, není žádným tajemstvím, že jedním z reportérů byl rovněž mladý komunistický kariérista a fanatický „stalinista“ (pozdější „lidská tvář“ z roku 1968) – Jiří Ruml (1925-2004), otec polistopadového ministra vnitra Jana Rumla (*1953), jednoho ze „sarajevských atentátníků“. Zdá se, že „křiváctví“ mají v genech, ale jistě v tom nejsou sami. Podobných politických „převlékačů kabátů“ bylo mezi tzv. disidenty víc.

O tom, že se tyto procesy vysílaly v „rozhlase po drátě“, jsem se dozvěděl od svých rodičů i příbuzných ještě jako kluk – již někdy v první polovině 60. let 20. století. Tehdy se o tom hodně mluvilo, a to v souvislosti se začínajícími rehabilitacemi (1963). Lidé si vzpomínali na politické procesy z 50. let 20. století, které nadlouho ze své paměti vytěsnili. Bylo lépe nic nevědět. Později mně tuto skutečnost o rozhlasovém vysílání potvrzovali nezávisle na sobě další pamětníci. Jednalo se o osoby, které se navzájem neznaly, protože žily v různých končinách republiky. Proto nebyl a není důvod jejich svědectví nevěřit. Bohužel – většina těchto pamětníků již nežije. A studiem materiálů k těmto procesům jsem se dodatečně dozvěděl, a to jen tak mimochodem, že rozhlasem byl přenášen v červenci 1951 také narychlo uspořádaný proces s tzv. vrahy z Babic, v němž padlo celkem sedm rozsudků smrti.

Po celou tuto dobu používal komunistický režim stejných metod – kvůli informování co největšího množství obyvatelstva o tzv. protistátních skupinách. Účastí zástupců jednotlivých sociálních vrstev na soudních procesech se pak komunistický režim pokoušel zastrašovat ty, kteří by si troufli něco podobného zopakovat. Proto se ve „zrežírovaných“ procesech vydávaly vstupenky pro diváky, proto byly zasílány rezoluce „rozhořčených“ pracovních kolektivů a proto se používalo přímých rozhlasových přenosů ze soudní síně. Bylo to především veliké politické „divadlo“ pro balamucení nevědomého obyvatelstva, jež nemělo šanci dozvědět se celou, nepřikrášlenou a nezmanipulovanou pravdu.

Jak už to tak bývá, historická pravda je často mnohem jednodušší, než se nám dnes tvrdí. Čím méně přímých účastníků oněch dob žije, tím lépe se dnešním držitelům moci, kteří si pečlivě hlídají své židličky, aby jim je někdo nezasedl nebo neodnesl, manipuluje s fakty a překrucuje se historická pravda. Ze včerejších gaunerů se přes noc mohou stát hrdinové a z „kovaných“ komunistů protikomunističtí bojovníci. Pár jsem jich po roce 1989 potkal, a proto vím, že nic není nemožné. Chce to jen ztratit paměť a mít hroší kůži. Největší koncentrace těchto podivných existencí je mezi našimi politiky – napříč politickým spektrem. Jejich jmenný seznam by byl hodně dlouhý…

Pokud jde o pátrání po zvukových záznamech z dotyčných soudních procesů, zejména s M. Horákovou, psal jsem o tom již před časem v souvislosti s politickým vězněm komunistického režimu, bývalým poslancem FS B. Hubálkem, a to v článku Výroky poslance P. Žáčka, ÚSTR a KPV, 2. část (SN č. 10/2019, vloženo 16. 10. 2019, ZDE). Tento někdejší politik a „vyloučený“ člen KPV se ještě v 90. letech 20. století od pracovníků archivu Českého rozhlasu (ČRo) dozvěděl, že reportáže Jiřího Rumla z procesu s M. Horákovou se „ztratily“.

Asi si řeknete se mnou: Co všechno se během těch třiceti polistopadových let „ztratilo“? Dozvíme se to někdy? Zdá se, že kamarádi V. Havla měli celou tu dobu dostatek příležitostí k tomu, aby se mohly „zametat“ maléry „kámošů“. A Jiří Ruml byl Havlovým „kámošem“ obzvláště přičinlivým: nejen v 50. letech 20. století, ale i později. A jeho synáček (coby ministr vnitra v 90. letech 20. století, v divokých letech podivné „transformace“ a „tunelování“) měl neomezené možnosti k onomu „zametání“. Teprve po zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů (a s ním spojeného Archivu bezpečnostních složek) se dostaly materiály StB pod kontrolu.

ČT se u příležitosti 70. výročí popravy M. Horákové otázku přímého přenosu formou „rozhlasu po drátě“ rozhodla „zamlžit“ a úmyslně mystifikovala televizní diváky. Zřejmě se spolehla na to, že již nežijí přímí svědkové té doby a že je možno neinformovaným konzumentům pořadů ČT nabulíkovat cokoliv. Proto si pozvala do svého vysílání jistého člověka (jeho jméno jsem si nezapamatoval), který tvrdil, že ze soudní síně byla vedena pouze speciální telefonní linka přímo do kanceláře K. Gottwalda, aby mohl proces sledovat.

V televizním studiu přítomní „historici“ k této prokazatelné lži zbaběle mlčeli: nejspíš o tom nic nevěděli. Pravdu věděl pouze ten, kdo dotyčného muže do ČT pozval. Asi proto, aby to nikomu nevrtalo hlavou. Češi si zvykli nad ničím nepřemýšlet a konzumovat Babišovy koblihy i lži ČT. Národ, který rezignoval na pravdu o svých dějinách, je na nejlepší cestě ke svému zániku. ČT tomu vydatně pomáhá. Kolik jim za to jejich „mecenáši“ platí? Kdoví?

Stenografické záznamy z jednotlivých jednacích dnů soudního přelíčení s M. Horákovou a spol. byly vždy následujícího dne publikovány v denním tisku – v celostátních i krajských denících. „Krátký film“ (režisér Přemysl Freimann) pořizoval z průběhu soudních procesů nezkrácený záznam. Tyto dokumentární filmy měly být následně využity k propagandistické kampani.

Záznamy z obou soudních procesů byly nejen natočeny, ale i zpracovány pro konečné použití ve filmové distribuci. Po zkušenostech z filmu, který se týkal číhošťského faráře J. Toufara, nakonec k použití pro propagandistické cíle nedošlo. Komunističtí bossové k tomu zřejmě nenašli odvahu. Film o M. Horákové by byl i na tehdejší poměry příliš silné „kafe“. Naše poúnorová společnost ještě nebyla dostatečně „zmasírovaná“ na to, aby to „strávila“.

Filmové pásy s natočeným záznamem soudního přelíčení s M. Horákovou nezmizely, ale přežily kdesi v archivu až do dneška. Česká televize (ČT) z nich v r. 2009 vytvořila několikadílný seriál, který dokumentuje den po dni celý proces s M. Horákovou, nazvaný „Proces H“. Historický dokument se vysílal jednou nebo dvakrát. Od té doby seriál režiséra M. Vadase leží opět kdesi v televizním archivu. Důvod je zřejmý: televizní, exkomunističtí ředitelé (J. Janeček, P. Dvořák) neměli zájem na tom, aby se tyto záběry dostaly k divákům.

Namísto toho ČT vysílala do omrzení stále stejné, několikasekundové sekvence s J. Urválkem. Zřejmě proto, aby tím děsila veřejnost jeho fanatickými projevy z počátku 50. let 20. století. Ani v souvislosti se 70. výročím popravy M. Horákové nebyl zmíněný seriál M. Vadase reprízován, i když tomu nic nebránilo. Diváci by to jistě přivítali, kdyby ovšem věděli, že něco takového existuje. Většina lidí to vůbec netuší. Zkrátka: když se nechce, je to horší, než když člověk nemůže.

Také soudní proces s R. Slánským byl natočen celý – jako dokumentární film. Dlouhá desetiletí to nikoho nezajímalo a nikdo po filmových záběrech nepátral. Teprve před rokem byly kotouče s tímto filmovým záznamem nalezeny náhodou v jakési opuštěné továrně v Panenských Břežanech. Asi to tam někdo, kdo potřeboval zlikvidovat cenný historický materiál, vyhodil. Poté, kdy to zase někdo jiný odcizil kdesi ve filmovém archivu. Proč? Aby zmizely důkazy…

Ale protože komunističtí vládci byli důkladní a nespoléhali na existenci jediného exempláře, pořizovala StB vždy několik kopií všech svých dokumentů. Stejně tak tomu bylo i se stenografickými záznamy z průběhu soudního přelíčení. Kromě originálu, který se povinně archivoval v soudním spisu, byl proces paralelně dokumentován i formou knižní publikace.

Brožuru o procesu s M. Horákovou vydalo v červnu 1950 tehdejší Ministerstvo spravedlnosti (v čele stál Gottwaldův zeť A. Čepička) v nakladatelství „Orbis“, a to v nákladu 140 000 výtisků. Brožura nesla název: „Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ a měla 279 stran. Daleko obsáhlejší byl knižně zveřejněný materiál z procesu s R. Slánským. Rovněž v tomto případě publikaci vydalo Ministerstvo spravedlnosti (v čele se Š. Raisem) v nakladatelství „Orbis“. Brožovaná publikace byla podstatně obsáhlejší: měla 551 stran. Byla vytištěna v lednu 1953 a nesla název: „Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“.

Představitelé tehdejšího režimu šli v propagandistickém využití obou soudních procesů tak daleko, jak jen to bylo možné. Podobně jako kdysi A. Hitler spojil v r. 1936 olympiádu v Berlíně s prvním vysíláním televize, o totéž usilovali i českoslovenští komunisté. Pokusy s televizním vysíláním se u nás prováděly již od roku 1947, avšak zahájení pravidelného vysílání se neustále oddalovalo. Vedoucí představitelé KSČ měli totiž v úmyslu začít televizní vysílání v listopadu 1952, a to přímo ze soudní síně, kde probíhal proces s R. Slánským. (No řekněte: to by byla „pecka“!) Nakonec se tak nestalo. Bůhví proč? Pravidelné vysílání Československé televize (ČST) bylo „spuštěno“ až o půl roku později – dne 1. 5. 1953 u příležitosti Svátku práce.

●●●

70. výročí tragické smrti P. J. Toufara

Případ násilné smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara (1902-1950) ČT málem „zapomněla“ připomenout. Stále ještě rezonovala „kauza Válková-Urválek“: jednostranná propaganda zcela vytlačila historická fakta. Naše „veřejnoprávní“ ČT jen velice neochotně informovala již v prosinci 2019 o tzv. Číhošťském zázraku. Nebýt souběžné aktivity církevních představitelů, o níž referovala některá internetová média, málem by se na J. Toufara a jeho kulaté výročí zapomnělo.

V souvislosti s „Číhošťským zázrakem“ (11. 12. 1949) i se smrtí J. Toufara se pokusil o zviditelnění publicista a spisovatel M. Doležal: kromě všeobecně známých informací s ničím novým nepřišel. Na případu J. Toufara se pokoušel „přiživit“ i publicistický pořad „Reportéři ČT“. Informace jim opět dodal M. Doležal, a to ve stylu: „jedna paní povídala“. Od té doby se po tomto „historikovi“ slehla zem. [M. Doležal ani P. Kosatík nejsou profesionální historikové. Spíše patří k „lidovým vypravěčům“ se zálibou v historických námětech.]

Česká televize (ČT) připomněla výročí násilné smrti faráře J. Toufara jen velmi zběžně, zkratkovitě, bez sdělení širších historických souvislostí. Ukázala dokonce jednu stránku výslechového protokolu, patrně toho, který obsahuje farářovo „přiznání“. A následovalo do omrzení opakované tvrzení o tom, že vyšetřovatel StB L. Mácha faráře J. Toufara doslova umlátil k smrti. (Bylo to mnohem složitější a mělo to nějaký vývoj.) Bohužel ‒ jinak žádné nové důkazy se neobjevily. Stejně málo přesvědčivé byly informace jakýchsi svědků (po 70 letech) o převozu umírajícího J. Toufara do tzv. Borůvkova sanatoria v Legerově ulici v Praze. Trochu málo na „všemocnou“ a vždy „dobře informovanou“ ČT!

Nakonec to všechno přesně v den Toufarova úmrtí, 25. 2. 2020, „zachraňovala“ ve své reportáži mnou často kritizovaná redaktorka P. Tuháčková, která si k rozhovoru poblíž novogotického kostela sv. Ludmily na náměstí Míru v Praze 2 pozvala historika Doc. J. Šebka, našeho předního odborníka na církevní dějiny. Ten sice celou problematiku okolo tzv. Číhošťského zázraku i smrti faráře J. Toufara vysvětlil, avšak pouze v rozsahu několika minut, které měl k dispozici. Více se na poslední chvíli udělat nedalo. Kdopak za to asi může?

ČT měla k tomuto výročí připravit samostatný díl pořadu „Historie.cs“. To však neudělala. Moderátor P. Čech by to nejspíš odborně nezvládl, jelikož se jedná o bývalého normalizačního redaktora ekonomické redakce „zelenkovské“ ČST. Moderování se mohl ujmout někdo jiný: výřečných redaktorů má dnešní ČT tolik, že by je mohla přehazovat vidlemi z jedné hromady na druhou.

Zkrátka: u tak významného jubilea ČT selhala. Nikoli poprvé. Kromě několika frází, jež se ve výroční den (25. 2. 2020) opakovaly v rámci televizního zpravodajství jako na kolovrátku, nenabídla ČT divákům žádné ověřené, serióznější informace. Dokonce i ta P. Tuháčková si počínala profesionálněji než zkušení redaktoři, kteří se dmou pýchou, jak jsou dobří. Nejsou. Jsou to jenom „univerzální žvanilové“.

Doplňující informace, kterých se divákům ČT dne 25. 2. 2020 nedostalo, mohou čtenáři SN získat z mých dvou článků, na něž uvádím odkaz. Kdo se chce něco dozvědět, tomu nezbývá nic jiného než pracně hledat, aby nemusel poslouchat bláboly, které vysílá ČT. Zatím byly publikovány dvě části obsáhlejší stati o J. Toufarovi. Třetí část by měla být zveřejněna do konce kalendářního roku.

[Odkaz na články o J. Toufarovi: P. Josef Toufar, oběť komunistické zvůle, 1. část (SN č. 2/2020, vloženo 25. 2. 2020, ZDE); Josef Toufar, oběť komunistické zvůle, 2. část (SN č. 4/2020, vloženo 19. 4. 2020, ZDE).]

●●●

„Když do Prahy rudá vojska vjela…“

… a na Letné zaduněla děla.“ Slova této oslavné písně na sovětské osvoboditele se mi vybavila při sledování záběrů z příjezdu vojsk Rudé armády (RA) v naší „veřejnoprávní“ ČT. Stalo se tak dne 9. 5. 2020, den po oficiálních oslavách konce Druhé světové války (1939-45). Proč ne dřív, ale až s „křížkem po funuse“, na to bychom se mohli zeptat ředitele ČT P. Dvořáka. Za předpokladu, že by existoval pořad typu „Volejte řediteli“, který svého času slavil úspěchy na TV NOVA za časů Vladimíra Železného, otce dnes tak často kritizovaného, prostořekého syna Jakuba Železného. ČT ovšem podobný typ pořadu nemá. Kdysi mívala ČST (za minulého režimu) „Listárnu“, v níž se na dotazy diváků odpovídalo.

Dnešní vedení ČT mlčí a s veřejností nekomunikuje. Chová se ryze vrchnostensky: ČT (vedení i jednotliví redaktoři) je nekritizovatelná, stížnosti prý nikdo neřeší a jsou házeny rovnou do koše. Na druhé straně nicméně tatáž ČT tvrdě vyžaduje placení koncesionářských poplatků, a to i od občanů, kteří trpí nouzí a obracejí každou korunu. Nadstandardně placené redaktory a další personál ČT to však nezajímá (= jsou to zřejmě asociálové), protože by se poklesem počtu koncesionářů, kteří by byli zákonem vyňati z povinnosti platit měsíční poplatek 135 Kč, snížila jejich už tak vysoká životní úroveň. (Je to státem nařízená celoplošná daň i vůči těm občanům, kteří se na ČT vůbec nedívají. Totéž se týká povinného poplatku pro Český rozhlas.)

Před desítkami let bylo nemyslitelné, aby si občané, ale hlavně politici (jako demokraticky zvolení představitelé veřejné moci) nepřipomněli tak významný historický mezník, jako byl konec Druhé světové války. Sdělovací prostředky by měly od rána do večera zdůrazňovat, že žijeme již 75 let v míru a že tento mír nespadl z nebe, ale byl vykoupen miliony lidských životů v době válečných operací a nezměrným úsilím rozumných občanů z obou stran pomyslných zákopů tento mír udržet a zajistit tak snesitelné životní podmínky pro ty, kteří válečné útrapy přežili.

Ano, žijeme již 75 let v míru. A některým lidem u nás se žije dobře. Popravdě: prožíváme dnes období největšího blahobytu za dlouhá desetiletí. Asi jen desetina obyvatelstva nemá peníze na rozhazování, protože vinou státu a některých, dříve vládnoucích, stran upadli do dluhové pasti a skončili v exekuci. Stát to dopustil a není ochoten či schopen jim účinně pomoci. Přitom někteří bezskrupulózní jedinci (dříve se jim říkalo „keťasové“, „šmelináři“, „obchodníci s chudobou“) právě na těchto nešťastnících bohatnou a ještě víc prohlubují jejich bídu a beznaděj. Je to, jako bychom se vraceli hluboko do dob počátků kapitalismu, jak je známe z literárních děl Ch. Dickense nebo J. Arbesa.

V posledním desetiletí naší třicetileté cesty za svobodou, demokracií a právním státem (po r. 1989) jsme se dostali do podivné, úpadkové etapy našeho vývoje: v čele našeho státu stojí nikoli osobnosti, vyrostlé zdola, jež se dostaly „nahoru“ díky své píli, výsledkům práce a kvalitám charakterovým a intelektuálním, nýbrž jedinci nedůstojní, zbabělci a slaboši. Samé neosobnosti. V mnoha směrech je to ještě horší, než co pamatujeme z dob komunistického režimu. Tehdejší straničtí činovníci KSČ aspoň věřili své scestné ideologii. Ti dnešní mocipáni už žádným idejím nevěří: jsou to jen konzumenti moci a výhod, které jsou s ní spojeny.

─────

Po třech dekádách polistopadového vývoje jsme se dostali do fáze, kdy události Druhé světové války (1939-45) jsou pro většinu občanů tak časově vzdálené, že je to podobné, jako bychom hovořili o Třicetileté válce (1618-48). V podmínkách nového režimu vyrůstá již druhá generace: jedinci, kteří přišli na svět v průběhu 80. let 20. století a jejichž deformace ideologií minulého režimu nebyla tak velká (jako u „Husákových dětí“ narozených v 70. letech 20. století), a tzv. mileniálové, kteří se narodili okolo roku 2000.

Myšlenkový svět této druhé generace již naštěstí nemá s pozůstatky komunistické ideologie zhola nic společného. Naopak: velké nebezpečí pro náš současný vývoj představují jedinci, patřící k dříve narozené skupině tzv. Husákových dětí (období let 1970-1980): ti si odnesli do života tu nejhorší komunistickou morálku – z rodiny i ze školy. Denně se přesvědčuji o tom, že tato generace je natolik poznamenána tzv. normalizací, že je téměř nepoužitelná v podmínkách demokratického státu.

Náš současný, polistopadový režim, který v posledním desetiletí přežil sám sebe, je nejen zásadně poznamenán slepým napodobováním toho, co si my, starší, pamatujeme z let 1969-1989, ale i neschopností aplikovat principy pluralitní demokracie, svobodné tržní ekonomiky a fungujícího právního státu. To, co tady máme, není jakýsi „kapitalismus bez přívlastků“, nýbrž hybridní režim, v němž se spojily ty nejhorší věci z tzv. socialismu i tzv. kapitalismu. Tedy: nikoli „kapitalismus s lidskou tváří“, ale s tváří i morálkou „vlčí“.

Nedivme se proto mladým lidem, že se jim tady nelíbí a že odcházejí do zemí, kde se žije lépe a svobodněji! Víc než balík peněz potřebuje totiž člověk ke svému životu svobodu. To je hodnota, kterou nelze nahradit žádnými penězi.

Proto dnes často slyšíme nářky učitelů, ale i některých příslušníků starší generace nad tím, že dnešní mladí lidé nevědí o dějinách českého národa po roce 1945 (až do současnosti) téměř nic. Nahrává tomu jak nevyhovující systém vzdělávání v předmětu „Dějepis“ (od základní školy až po ty vysoké), tak i malá péče veřejnoprávních sdělovacích prostředků, zejména České televize, která by měla mít v tomto směru nezastupitelnou roli, o historická témata.

Pokud za tím dotyčný zvídavý jedinec nejde na „vlastní pěst“, nemá šanci dozvědět se skoro nic. Žalostně je na tom hlavně působení ČT za posledních dvou ředitelů – exkomunistů J. Janečka a P. Dvořáka. Za „komerčního“ ředitele P. Dvořáka je to úplná katastrofa. Neví-li proto mladý příznivec bádání o české historii, kde má potřebné informace získávat, nemá šanci se cokoliv dozvědět. A ČT mu v tom nijak nepomáhá.

Co je nám platný pořad „Učítelka“, když vedení ČT není schopno znovu „nastartovat“ pořad „Historie.cs.“, který dnešní šéfové dovolili „zmršit“ normalizačnímu ekonomickému redaktorovi – soudruhu Přemyslu Čechovi? Ten už měl být dávno z ČT vyhozen, přesto tam „dřepí“ dál. Rozumím tomu, že kdosi z jeho „kámošů“ si přeje, aby mohl dosloužit do důchodu. Snad nikoho z těch televizních „géniů“ nenapadne, že by mohl ještě přesluhovat a dál škodit televizním divákům?!

─────

Tolik k polistopadovému historickému kontextu, kterým se nikdo nezabývá. Spíš se dnes jistí „interpreti“ vývoje po r. 1948 zabývají tím, jak vykreslit období tzv. reálného socialismu jako dobu „ráje na zemi“. Vrátím se ještě několika poznámkami k letošní připomínce 75. výročí osvobození – v podání ČT. Něco tak hrůzostrašného jsem dosud neviděl, a to za celých 61 let, co naši televizi sleduji. (Moji rodiče si koupili první televizní přijímač teprve v roce 1959.)

ČT jako již mnohokrát také letos v souvislosti s tímto výročím předvedla až neuvěřitelný amatérismus: naprostou nepřipravenost, improvizaci s osvědčenými figurkami havlistického „panoptika“ a až nepochopitelnou aroganci těch, kteří všechno vědí líp než ti ostatní. V této „mediální masáži“ obzvláště vynikal známý televizní „manekýn“ a „univerzální tlučhuba“ T. Drahoňovský. Ten si dokonce pozval do „venkovního studia ČT“ na Vítkově svou nestárnoucí kamarádku – 85letou socioložku J. Šiklovou.

Tato soudružka, někdejší „skalní stalinistka“, která vstoupila do KSČ v r. 1954, kdy byli u nás stále ještě popravováni tzv. nepřátelé socialismu, byla letos vyznamenána pamětní medailí Senátu PČR. Konečně se dočkala. Zahlédl jsem kdesi na internetu i fotografii, kterak stejnou soudružku „disidentku“ vyznamenává plzeňský primátor M. Baxa. Že by to bylo za zásluhy při americkém osvobozování Plzně, nebo naopak za podporu některých stalinistů (z Plzně pocházel i novinář Jiří Ruml, o němž píšu na jiném místě v souvislosti s procesem s M. Horákovou), kteří v r. 1953 odstraňovali sochu T. G. Masaryka? Kdoví? Možná to neví ani M. Baxa, protože se narodil až v r. 1975.

[Někdejší komunistická kariéristka, o níž pamětníci z 50. let 20. století hovořili jako o „rudé feně“, se podobně jako mnozí jiní její vrstevníci a straničtí souputníci po sovětské okupaci ze srpna 1968 stala „disidentkou“. Po roce 1989 se vrátila na pražskou filozofickou fakultu, odkud ji soukmenovci na počátku tzv. normalizace vyhodili. Nerušeně tam potom „vegetovala“ – spolu s bývalými komunisty i agenty StB. (Mnozí se zde vyskytovali ještě okolo roku 2000. Jejich seznam lze najít v článku, na který uvádím odkaz v Pozn. 1 za tímto článkem.) Tento neradostný stav bohužel nevadil ani dalšímu z vyhozených kolegů, prof. E. Kohákovi, jenž se zpátky do Prahy vrátil z exilu v USA. Inu, není nad to správné „zadostiučinění“ pod jedním deštníkem s bývalými normalizátory! Češi to dobře znají: smrádek, ale teploučko.]

Snad pod vlivem aféry okolo ruského „agenta s ricinem“, který chtěl údajně zavraždit tři pražské komunální politiky (O. Kolář, Z. Hřib, P. Novotný), se ČT letos rozhodla pro svérázné pojetí oslavy „osvobození Prahy v květnu 1945“: Pražané se prý osvobodili sami tím, že bojovali na barikádách proti Němcům, kteří ustupovali na západ ‒ do amerického zajetí, a to s vydatnou pomocí tzv. vlasovců: ti se rozhodli rovněž těmto spojencům vzdát. Rudá armáda podle televizních „myslitelů“ prý vjela do již osvobozené Prahy – den po uzavření příměří, tedy 9. 5. 1945.

Tuto verzi nám ČT vtloukala do hlavy až do 9. 5. 2020. Pak se cosi stalo (netuším, o co mohlo jít) a najednou se objevily na televizní obrazovce i záběry sovětských tanků, které v ranních hodinách dne 9. 5. 1945 přijely do okrajových částí Prahy; již v poledne téhož dne byly v centru hlavního města.

Ukázalo se, že skuteční historici, kteří se touto problematikou zabývají, dostali slovo až „pět minut po dvanácté“, kdy protiruská propaganda skončila, tedy 9. 5. 2020. Byl to např. V. Smetana z ÚSTR, kterého ČT oslovila telefonicky 9. 5. 2020. K věci se opožděně vyjádřil, a to nikoli v ČT, ale na serveru „Info.cz“, také vojenský historik plk. E. Stehlík. Ten prohlásil, že vlasovci Prahu neosvobodili. Ale to přece všichni dávno víme, jen se to někomu nehodilo do jeho propagandy. Navíc by to kazilo dojem z nadšení, jež doprovázelo odhalení pamětní desky vlasovcům v Řeporyjích (díky starostovi P. Novotnému).

Třebaže u nás máme skvěle fungující a personálně dobře vybavený Vojenský historický ústav s řadou kvalitních historiků, kteří problematiku Druhé světové války a protinacistického odboje zkoumají desítky let, příležitost promluvit k tomuto výročí v ČT dostali pouze dva: J. Rajlich a T. Jakl. Osloven byl také zkušený historický badatel J. Marek, jenž se věnuje problematice Pražského povstání 1945.

Když konečně komusi v ČT došlo, že to s tou protiruskou propagandou přehnali, pokusili se televizní šéfové trapnou situaci „zachránit“ dne 9. 5. 2020, den po konci války, „nabídkou“ několika mladých, zcela neznámých „historiků“ (je to podobné jako s plejádou rychlokvašených „politologů“, kteří vždycky z televizních obrazovek promlouvají v době voleb), kteří tam cosi blekotali. Moc toho sice nevěděli, ale aspoň se pokusili vyplnit tu nekonečnou nudu, která se na diváky z ČT několik dní valila.

A tak po několika dnech propagandy o „hrdinech“, kteří se museli skrývat v „ilegalitě“ před zlým ruským „agentem s ricinem“, se objevilo na obrazovkách ČT pár opožděných televizních šotů, jež zachycovaly příjezd vojáků RA do Prahy. Ale aby to nebyla zase taková „idylka“, našli se „zlolajníci“, kteří vzápětí připomněli bombardování Mladé Boleslavi a dalších obcí na konci války – na rozkaz maršála I. S. Koněva. Měla to být připomínka toho, jaký to byl válečný zločinec, nikoli osvoboditel Prahy. Ani slůvko o předchozím, často opakovaném bombardování českých a moravských továren (hlavně zbrojovek, ale i jiných velkých fabrik) letadly spojenců (např. bombardování Prahy v únoru 1945).

Po blamáži se „samoosvobozením“ Prahy za přispění vlasovců se nakonec pokusil pošramocenou pověst ČT pět minut po dvanácté zachraňovat také redaktor J. Železný. Ten se nechal spolu s televizním štábem odvézt až k památníku posledních bojů u Milína na Příbramsku, kde ještě 11. 5. 1945 jednotky RA likvidovaly oddíly nacistických fanatiků, kteří se hodlali probít do amerického zajetí v západních Čechách. Jejich akce tehdy skončila nezdarem.

Stejně opožděně, až po skončení hlavní připomínky konce války, se dne 10. 5. 2020 dostal do vysílání ČT poslanec ODS a bývalý ředitel ÚSTR P. Žáček – dva dny po onom 75. výročí. Rovněž on překvapeným televizním divákům vysvětloval, že ještě tři dny po oficiálním konci války, 11. 5. 1945, se u nás bojovalo, a to navzdory tomu, že Česká národní rada (ČNR) a generál F. Toussaint podepsali již dne 7. 5. 1945 příměří. Poslanec P. Žáček pohovořil i o dalším osudu vlasovců, kteří se sice chtěli vzdát Američanům, ale část z nich byla zatčena příslušníky sovětské zpravodajské služby „Směrš“ a někteří rovnou zastřeleni.

Pozitivně hodnotím vystoupení historika a ředitele nakladatelství „Academia“ J. Padevěta z místa památníku u Milína. Opět s křížkem po funuse se pokusil na této opožděné připomínce přiživit „vojenský“ redaktor ČT F. Rožánek. Tento arogantní náfuka, který se má stát novým zpravodajem ČT v Moskvě (jistě to bude spolehlivý soudruh, protože jiného by si tam sovětští soukmenovci nepustili), nesmí chybět nikde, kde by se mohl zavděčit současným „náčelníkům“ naší tzv. profesionální armády, vedené bývalými komunistickými lampasáky v čele s gen. A. Opatou.

ČT i přesto všechno pokračovala dál v dezinformování diváků. Mlčela kupříkladu o hanebné roli komunistického místopředsedy ČNR J. Smrkovského, který nesl hlavní odpovědnost za to, že byla odmítnuta nabídka amerických vojáků na osvobození Prahy. (Místo toho se několik dní čekalo na příjezd Rudé armády, přičemž nacističtí fanatici dál vraždili české vlastence. Zdá se, že Pattonovi vojáci svou osvobozovací misi viděli jinak než vrchní velitel spojeneckých vojsk D. D. Eisenhower.)

Jako historik považuji za největší selhání ČT to, že v souvislosti s připomínkou 75. výročí osvobození nebyl téměř vůbec využit bohatý televizní archiv, v němž se nachází dostatek filmového dokumentárního materiálu. Do tohoto archivu stačilo sáhnout a nabídnout divákům známé i méně známé dobové záběry. Nicméně – nebyl zájem, protože v té době ČT stále ještě „jela“ svou protiruskou propagandu. Podle ní „Rudá armáda přijela do již osvobozené Prahy“, byť to nebyla a není pravda. Přitom čeští vlastenci umírali rukou nacistických ozbrojenců ještě 11. 5. 1945.

Svou naprostou nekompetentnost prokázali pracovníci ČT rovněž tím, že nedokázali v souvislosti s 75. výročím konce války využít jak starších dílů pořadu „Historie.cs.“ (s moderátorem V. Kučerou), tak i celého dokumentárního cyklu „70 let od konce 2. světové války“, který byl natočen v r. 2015 a jehož moderátorem byl P. Čech.

Potvrzuje se, že v ČT „levá ruka neví, co dělá ta pravá“. Stačí, aby jeden moderátor zemřel (V. Kučera) a všechno je vzhůru nohama. Stranou ponechávám fakt, že řadu starších dokumentárních filmů zpracoval pro svůj pořad „Hledání ztraceného času“ filmový historik K. Čáslavský. (Také v tomto případě stačilo sáhnout do televizního archivu.) To by ovšem nesměli být současní zaměstnanci ČT tak líní a neschopní!

─────

Ostudná kampaň k 75. výročí osvobození skončila, leč dezinformace se z ČT sířily dál. Bohužel – u zodpovědných pracovníků „znormalizované“ ČT se nedostavilo nic z toho, co by se dalo označit alespoň za náznak sebereflexe. Hned po skončení propagandistické kampaně o konci války si ČT připomněla 50 let od spuštění tzv. druhého vysílacího programu tehdejší Československé televize (ČST). Došlo k tomu dne 9. 5. 1970, tedy již po nástupu nového, normalizačního ředitele J. Zelenky. Ten po svém jmenování do funkce zahájil do té doby největší politické čistky, jaké tato televize za celou dobu své existence nezažila.

Mladí lidé, pokud se na ČT vůbec dívají, to jednoduše vzali na vědomí. Nikdo se na nic neptal. A nikoho rovněž nenapadlo vzpomenout na osobu J. Zelenky, a to navzdory tomu, že ČT stále ještě opakuje známé televizní „Silvestry“ z doby tzv. normalizace. Jejich natáčení míval J. Zelenka pravidelně „pod kontrolou“ a nikdy v obecenstvu nechyběl. Kameramani totiž nikdy nezapomněli udělat alespoň jeden záběr na usmívajícího se nebo tleskajícího soudruha ředitele ČST.

I tato zdánlivě nedůležitá skutečnost je jen dalším důkazem o tom, jak hluboký pád dnešní ČT prožívá. Je to po léta praktikovaná relativizace naší nedávné minulosti. V tom „guláši“ se jeden normalizační ředitel J. Zelenka ztratí a nikdo si toho ani nevšimne.

[Problematice konce války a osvobození Československa jsou věnovány dva články publikované v SN: Vypálení valašských obcí nacisty na konci války (SN č. 4/2020, vloženo 19. 4. 2020, ZDE) a Osvobození Československa v květnu 1945 (SN č. 5/2020, vloženo 8. 5. 2020, ZDE).]

3. 11. 2020

‒ RJ ‒

─────

Poznámky:

1. Odkaz na článek o agentech StB na Filozofické fakultě UK v Praze:
   https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2020/plagiatorska-afera-historika-m.-kovare-nekonci-.html

(Pokračování)