Politik, jak má být
Je čtvrtek 7. listopadu 2019. Nedaleko 88. kilometru dálnice D1 se koná neobvyklé setkání těch, kteří si do těchto míst přišli připomenout památku legendárního představitele Pražského jara 1968 – Alexandra Dubčeka. Jeho služební auto zde havarovalo dne 1. 9. 1992. Po mnoha týdnech, strávených v kómatu, A. Dubček nakonec zemřel právě před 27 lety ‒ dne 7. 11. 1992. Kdo chce věřit na symboliku čísel, může. Datum 7. 11. 1917 znal kdysi každý komunista a nebylo mu třeba vysvětlovat, co se tehdy stalo a jak to ovlivnilo vývoj v naší zemi.
Na hodnocení tohoto komunistického politika, „muže roku 1968“, se dnes neshodnou historici ani řadoví občané, kteří jeho éru pamatují. Dubčekovo jméno znají i příslušníci naší nejmladší generace, i když ti o něm mají informace spíše zprostředkované, tedy politicky ovlivněné. V každém případě však platí to, na čem se shodují všichni – bez rozdílu věku a politické příslušnosti: Dubček byl „lidský“ politik, muž z masa a kostí, který měl své chyby a slabosti, uvědomoval si je a byl si vědom také toho, že limitují jeho roli v dějinách.
Přesto je stopa tohoto Slováka v naší společné historii mimořádně hluboká. Bez ohledu na to, že na začátku roku 2018, při otevření výstavy k 100. výročí vzniku Československa, prohlásil prezident M. Zeman, že Dubček se v roce 1968 „podělal strachy“. Ovar by se jistě „nepodělal“: jeho řídící důstojník by to nedovolil.
Měl jsem to štěstí, že jsem mohl sledovat přímý přenos z tohoto pietního shromáždění u Humpolce na ČT24. Řeč slovenského velvyslance P. Weisse byla přesně taková, jak má být. Také on ocenil úlohu „lidského“ politika A. Dubčeka i to, že je stále vnímám ve světě (spolu s V. Havlem) jako jedna z nejvýraznějších postav našich moderních dějin. Trochu to doplním: Dubček byl „spojovníkem“ mezi Čechy a Slováky, a to na rozdíl od V. Havla, jehož mnoho Slováků v čele státu odmítalo. Nic si nenalhávejme: tak to bylo!
Jsem přesvědčen o tom, že kdyby tehdejší zástupci Občanského fóra netrvali na tom, že V. Havel musí být prezidentem republiky, mohl zůstat společný stát zachován. Rozdělení ČSFR nebylo přáním obyvatel, nýbrž bylo svévolným rozhodnutím ambiciózních politiků, kteří upřednostnili své zbytnělé ego před zájmy 15 milionů Čechů a Slováků.
Rád bych upozornil ještě na jednu událost, o níž dnes většina novinářů, ale i politiků, v souvislosti s A. Dubčekem mlčí. Udělení čestného doktorátu A. Dubčekovi na univerzitě v Bologni (listopad 1988), jež patří vůbec k nejstarším vysokým školám tohoto typu v Evropě, předznamenalo historický proces, k němuž pak došlo v celém „východním bloku“ v roce následujícím. Dubčekovou promocí začal onen velký společensko-politický pohyb, na jehož konci byla kanonizace Anežky České. Obě tyto události se odehrály v rozmezí jednoho roku. Během italského pobytu se A. Dubček setkal také s papežem Janem Pavlem II.
Našim bratrům na Slovensku můžeme jen závidět. Mají jak reprezentativní hlavu státu v osobě prezidentky Z. Čaputové, tak i velvyslance P. Weisse, který vždy důstojně zastupuje svoji zemi u nás. Srovnávat ty dva s M. Zemanem či velvyslancem T. Tuhým, bývalým policejním prezidentem, kterého jisté politické kruhy „odklidily“ na Slovensko, aby jim nepřekážel při ovládnutí státu slovenským oligarchou A. Babišem, doopravdy nelze. Není co srovnávat. Troska na Hradě a neschopný policejní úředník, který zpackal, co se dalo: počínaje vyšetřováním masové vraždy v Uh. Brodě v r. 2015 až po podivnou reorganizaci v Policii ČR v r. 2017. Vskutku tragická bilance.
Když se tak dívám na to, co se za těch třicet polistopadových let stalo s Čechy a Slováky, nejsem si jist tím, zda stále ještě platí úsloví o starším, českém, bratrovi a o tom mladším ‒ ze Slovenska. Skoro to vypadá tak, jako by se ty role „prohodily“.
Český i slovenský „Kocourkov“ má přesto mnoho společného: v čele ČR stojí podnikatel se slovenským jménem a vládu SR vede slovenský politik s italským jménem. Chtělo by to ještě nového Antala Staška a Ivana Olbrachta. Pak by to bylo naprosto dokonalé. Středoevropskému politickému „cirkusu“ (= V4) by mohl šéfovat Nikola Šuhaj loupežník.
7. 11. 2019
‒ RJ ‒
P. S.
Hodnocení, obsažené v titulku tohoto článku, platí jak pro A. Dubčeka, tak i pro P. Weisse. Kéž by takových politiků bylo víc!
‒ RJ ‒
