Svobodné noviny na internetu

Motto: „Je to absolutní nesmysl a já ani nechci věřit, že to skutečně řekl ten pán. Pokud to myslel vážně, tak by se skutečně měl omluvit. Každý ví, že to byla invaze, že to byla okupace a že nás to poznačilo.“ (A. Babiš)

Jak známo, rozdíl mezi člověkem a zvířetem mimo jiné spočívá v tom, že zvíře jedná instinktivně a živelně. Naproti tomu člověk se řídí spíše rozumem než citem, dokáže své činy plánovat i přemýšlet o nich. Následky svých nerozvážných skutků dovede analyzovat, ale i napravit, dospěje-li k poznání, že se zmýlil, unáhlil nebo podlehl emocím tam, kde měl jednat racionálně.

Tím hlavním korektivem, který odlišuje člověka od zvířete, je svědomí. Mají je všichni lidé, ale u některých osob je natolik zakrnělé či nerozvinuté, že si tito jedinci vůbec nepřipouštějí, že by mohli okolo sebe šířit zlo nebo škodit jiným lidem. Ke skupinám obyvatel, kde se to projevuje zcela markantně, patří například členové a politici KSČM, strany, jež se stala nástupkyní předlistopadové KSČ.

Je poněkud paradoxní, že vloni, kdy jsme si připomínali 50. výročí tragických událostí ze srpna 1968 (= vojenská intervence armád Varšavské smlouvy dne 21. 8. 1968), prošlo toto jubileum bez většího zájmu našich čelných politiků, ale s ostudou, kterou utrpěli A. Babiš a R. Vondráček. Ti byli občany vypískáni během projevu u budovy Českého rozhlasu (21. 8. 2018) a v důsledku toho na další připomínání tohoto výročí rezignovali.

Až po roce se někteří naši politici „probudili“ a rozhodli se prosadit 21. srpen jako „památný den“ do našeho kalendáře. Tak jako za minulého režimu patřil 25. únor (1948) a 7. listopad (1917) ke stěžejním dnům v politickém kalendáři, po změně režimu (1989) si připomínáme jako pamětihodné úplně jiné letopočty z našich národních dějin. Vedle 17. 11. (1989) je to jistě i 21. 8. (1968).

Proto bylo logické, že hlasování o „památném dni“ 21. 8. vyvolalo v Poslanecké sněmovně politické pnutí. Za rozbor by jistě stálo hlasování jednotlivých politiků, hlavně těch „korouhviček“, které nikdy nevědí, na kterou stranu se přidat. (Někteří se raději k hlasování ani nepřihlásí, aby nemuseli nikomu nic vysvětlovat.) Pro tento svátek hlasovalo 130 poslanců ze 137 přítomných (přihlášených).

Co se týká komunistických poslanců, jediný J. Dolejš toto datum podpořil, kdežto ostatní se raději zdrželi hlasování, nebo se k němu vůbec nepřihlásili. Taky postoj. Aspoň víme, co jsou členové KSČM zač. Odjakživa to bývali vlastizrádci a kolaboranti – po vzoru soudruha G. Husáka a jeho politické kliky, jež odvozovala svou legitimitu od přítomnosti sovětských vojáků a tanků. Na tom se za celých 21 let od srpna 1968 nic nezměnilo.

Aby toho nebylo málo, jeden z nejvýraznějších představitelů neostalinistického křídla v KSČM, právník S. Grospič, si nedávno pustil „hubu na špacír“ a ve vysílání Českého rozhlasu (24. 10. 2019) tvrdil o srpnových událostech z roku 1968 toto: „Nešlo o okupaci, byl to vstup vojsk, který nebyl šťastný. (…) Oběti vesměs pocházely z dopravních nehod.“

K tomu jen připomeňme, že zahynulo celkem 137 našich občanů a dalších asi 500 bylo zraněno. Aby tato informace byla úplná, nutno dodat, že mezi těmi 137 oběťmi násilného vojenského vpádu bylo rovněž několik málo lidí, kteří zahynuli při již zmíněných dopravních nehodách. Naprostá většina těchto osob však byla chladnokrevně zastřelena, aniž měli možnost se bránit. Masakrování bezbranného, civilního obyvatelstva je i v podmínkách války zločinem proti lidskosti. Zločinem nepromlčitelným. Přitom se pozůstalým těchto obětí dodnes nikdo neomluvil ani je neodškodnil. To přece okupanti nikdy nedělají, že ano?!

Celá „groteska“ s výrokem S. Grospiče má ovšem „partajní“ dozvuky. Vedení KSČM se totiž dne 29. 10. 2019 usneslo, že je všechno v pořádku. Jen si prý příště musejí soudruzi dávat větší pozor na jazyk, aby k takovým výrokům nedocházelo. Od komunistů snad nikdo ani jiný závěr nečekal. Nebo ano?

Pro nás, občany, by tato trapná zkušenost měla být zásadním poučením: Je nejvyšší čas tuto stranu vlastizrádců a kolaborantů, kteří se ani po 51 letech nechtějí distancovat od zločinného vojenského vpádu bývalého Sovětského svazu a dalších států Varšavské smlouvy, postavit mimo zákon, rozpustit ji a zabavit její majetek – jako kompenzaci za škody, jež komunisté za více než 40 let své totalitní vlády v naší zemi způsobili.

Nejlepší by ovšem bylo, kdyby se vedoucí funkcionáři této strany museli ze své vlastizrádné politiky zodpovídat před soudem. Následně by pak putovali do vězení ‒ na doživotí. Tam už ostatně měli dávno být. Je nutno dodatečně napravit chybu, kterou před třiceti lety způsobil první polistopadový prezident a „ikona“ údajné Listopadové revoluce 1989 ‒ V. Havel. Na tuto nápravu není nikdy pozdě.

29. 10. 2019

‒ RJ ‒

─────

P. S.

Nezodpovědný výrok S. Grospiče vyvolal po celé naší vlasti pozoruhodné vzedmutí vlny občanského vzdoru a nesouhlasu. Výsledkem se stala spontánní akce, při níž občané zasílají S. Grospičovi seznamy obětí sovětské okupace. To jsme tady doopravdy ještě neměli. Desítky, možná stovky dobrovolných historiků-amatérů, kteří si dali práci s tím, aby pátrali po obětech vojenské agrese z roku 1968. Chtělo by to zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Jinak lhostejní a pohodlní Češi se odhodlali k činu. Konečně!  Ale trvalo to! Je to zároveň dobrá zpráva pro všechny občany k 30. výročí událostí z roku 1989: není nám lhostejné, co se u nás děje.

‒ RJ ‒

 ─────

P. P. S.

Autor inkriminovaného výroku o srpnové vojenské invazi a následné okupaci ze srpna 1968, S. Grospič, se dne 5. 11. 2019 za svá slova omluvil. V „zamrzlých“ poměrech neostalinistické KSČM, která bojuje o přežití, leč mnoho šancí nemá, je tento skutek jistě přelomový, i když tuto stranu to již od jejího blížícího se zániku nezachrání. Posluhování největšímu kapitalistovi v zemi (od sousedů), to je nejen v rozporu s původní komunistickou ideologií, ale zároveň i popřením celé, téměř stoleté historie komunistického hnutí v bývalém Československu (dnes ČR). Přesto je důležité, že slova omluvy od S. Grospiče, jenž zažil události z roku 1968 jako chlapec, zazněla. Měla by být vysílána našimi sdělovacími prostředky tak dlouho, aby je slyšeli úplně všichni obyvatelé této země. Vždyť opakování je matka moudrosti!

5. 11. 2019

‒ RJ ‒

Popisek: Můžeme, či nemusíme souhlasit se soudruhem S. Grospičem, že během srpnové vojenské intervence v roce 1968 u nás zahynuly desítky osob v důsledku dopravních nehod. Faktem zůstává, že 137 osob zemřelo v důsledku vpádu „spojeneckých“ vojsk Varšavské smlouvy, jež se rozhodla vnitropolitický vývoj v tehdejší ČSSR řešit vojenskou cestou. I podle u nás platných zákonů to byl nepřípustný akt násilí. – Jen se podívejte na ty dvacetileté mladíčky! Copak by některý z nich byl schopen chladnokrevně vraždit neozbrojené civilní obyvatelstvo? Také já věřím tomu, že to byla spíše nešťastná, nahodilá úmrtí, způsobená nikoli zdivočelou sovětskou soldateskou, nýbrž zmatenými, neinformovanými kluky, kteří ve strachu o vlastní život vystřelili, aniž si uvědomili tragické následky svého činu. Skutečnými viníky těchto úmrtí byli velitelé vojenské operace „Dunaj“, kteří těm mládenečkům zatajili pravdu o politických poměrech u nás a „krmili“ je propagandou o neexistující kontrarevoluci. Ti kluci, pohodově rozvalení na tanku, vskutku nevypadají jako zkušení zabijáci. Spíš to bude tak, že je někdo narychlo odvelel v rámci základní vojenské služby k plnění blíže nespecifikovaného vojenského úkolu, aniž by tušili, do čeho je soudruh L. I. Brežněv a další kremelští “jestřábi“ zatáhli.

─────

Popisek: Druhá fotografie, která je černobílá, představuje dobové svědectví o tom, jak vypadalo okolí budovy Československého rozhlasu v prvních hodinách intervence. Je to spoušť srovnatelná s nějakým bojištěm z Druhé světové války. Tady už nešlo o „dopravní nehody“, nýbrž o ryzí masakr civilního obyvatelstva „spřáteleného“ státu Varšavské smlouvy. Každý ať si to vyhodnotí sám.

─────

Oběti okupace Československa

Zastřelení byli: Josef Žemlička, Štefan Zdechovan, Stanislav Veselý, Jaroslav Veselý, Ignác Šablatúra, Josef Szvityel, Ilja Sušánková, Rudolf Starý, Bohumír Soukup, Stanislav Sivák, Ivan Schmiedt, Štefan Sabol, Marta Říhovská, Bedřich Řepa, Ján Petricha, Karel Parišek, Karel Němec, Ladislav Martoník, Eva Livečková, Peter Legner, Ján Lászslo, Ladislav Lang, Milan Lamper, Jindřich Kuliš, Jindřich Krahulec, Dana Košanová, Josef Kolesár, František Klůc, Zdeňka Klimešová, Jan Jenšovský, Antonín Jarušek, Marie Charousková, Bartolomej Horváth, Ján Holík, Vladimír Hnulík, Ján Hatala, Josef Hanus, Michal Hamrák, Rudolf Gavorník, Milan Fulier, Josef Fialka, Zdeněk Dragoun, Viliam Debnár, Olaf Čermák, Josef Bonk, Josef Boháč, Miroslav Beránek, Václav Baloun a Ján Bajtoš. 

Následkem exploze zahynuli: Marie Vodáková, Jaroslav Švec, Dagmar Škavová, Jaroslav Novák, Miroslav Málek, Jaroslav Macek, Ivan Laita a Miloš Hašek. 

Následkem požáru zemřeli: Jiří Klapka, Jan Baborovský a Pavel Albert.

Tankem přejeti: Alojz Zsigárdyy Boris Zinovjev, Zdeněk Winter, Viktoria Rybárová, František Novák, František Moštenický, Josef Levák, Antonín Lacina, Bedřiška Kadeřábková, Václav Frydrychovský, Petr Fridrich, Pavel Davídek, Miroslav Čížek, Štefan Ciberaj, Josef Bulík a Vincenc Březina.

Srážku s vojenským vozidlem nepřežili: Martin Vonka, Božena Veselá, Leopold Verwalter, Bohumil Vejpuský, Anna Ulická, Otto Trousil, Anna Trechová, Karol Tóth, Aloisie Tomšíková, Dominik Teplan, Ladislav Šúň, František Šimek, Luboš Stojec, Miroslav Stachura, Ján Sekel, Václav Sadilek, Josef Reichl, Helena Pulkrábková, Zdeněk Příhoda, Luděk Pokorný, Jaroslav Podrabský, Lubomír Pícl, Milan Paulík, Jaroslav Páník, Jaroslav Ondrejko, Mária Očovanová, Eduard Netušil, Filip Mušec, Mario Musich, Jiří Modr, Helena Miťkopvá, Milan Malečka, Jan Luzar, Růžena Lusková, Jaroslav Kubeš, Ladislav Krbec, Jaroslav Kraus, Michal Korenko, Bohumil Kobr, Ján Klačka, Ludvík Kamenec, Jan Kakos, Alois Kahoun, Jozef Kadura, Milan Kadlec, Rosalie Chocholínová, Naděžda Chlupová, Miroslav Chlup, Jaromír Chlup, Karel Chalupa, Emil Horčík, Pavol Hlaváč, Luděk Hájek, Jaroslav Hájek a Antonín Abraham.

Oběť infarktu, kdy se dotyčný nedostal kvůli zablokování silnice sovětskou vojenskou technikou včas do nemocnice, byl: Bohumil Bouček.