Kdo hlasuje ‒ František Růžička
Pod tímto názvem otisklo krátký článek Metro (dříve největší deník v ČR) s vyjádřením „jak to vidím já“- redaktor Pavel Urban. Pro vysvětlení jen krátce. „V poslanecké diskusi k penzijnímu spoření rozhodují ti, kterých se to již týkat nebude… Když politiky šestnáctiletá dívka napadne, že neřeší klimatickou krizi, sedmdesátníci v čelech států se jí vysmívají.“
Audietur et altera pars – Nechť je slyšena i druhá strana (sedmdesátiletého důchodce, kterých jsou zástupy a mají zcela shodný názor i položené otázky). Vysmívání se oponující straně (nemyšleno politické) jistě není znakem rytířské ušlechtilosti či dobrých mravů verbálně projevovaných, byť se to již jako mor, či „Me too“ nebo „genderová vyváženost“ rozšířilo snad po celé planetě Zemi. Nebo „nejspíše“, jak by pro sdělovací prostředky uvedl (s oblibou) pan předseda politické strany TOP 09.
Ale k podstatě věci. Rád bych věděl, kolik ta šestnáctiletá děvočka (nepochybně velice vzdělaná a chytrá) stačila při brigádách nasbírat košíků brambor, natrhat věrtelů chmele, vysázet lesních nebo parkových stromků, vyčistit lesních studánek a potůčků, upravit sportovních ploch. To vše jsme MY (sedmdesátníci) museli při svém dospívání vykonat. Pomaloučku, polehoučku, každý rok při školních brigádách, nebo aktivitách dětských, mládežnických, zájmových či sportovních sdružení. (Odpusťte si kritiku ČSM, vždyť mnoho dnešních novinářů po jeho rozpadu vystudovalo za přispění členství ve fakultním výboru SSM!!!).
A pokud toto dnešní mládí rovněž vehementně volá, že není dostatek bytů, pak se neptám, kolik že si jich postavili, ale přímo uvádím zcela pádný důkaz. Pro získání družstevního bytu jsme museli „onehdy“ odpracovat 3-3,5 tisíce brigádnických hodin, abychom ten domeček o 75 bytech postavili. Že to byla makačka, o tom nepochybujte. Po pracovní době, ovšem, museli jsme řádně chodit do zaměstnání. Následně jsme museli zvládnout i veškeré opravy včetně pořizování vnitřního vybavení, patřícího k bytové jednotce. Zatímco „prominenti“ dostali byt státní a opravy jim hradil bytový podnik… A to platilo heslo: „Kdo nepracuje, ať nejí“… Jo, jo, to by dneska lazarety nestačily na přijímání zcela vyhladovělých…
František Růžička (Hlas svědomí), České Budějovice
