Odešel Jan Skácel
Dne 17. 11. 2018, symbolicky v Den boje za svobodu a demokracii, zemřel Mgr. Jan SKÁCEL, nestor naší pravicové (nacionalistické) politické scény. Jako každá autentická osobnost byl i on vnímán poněkud rozporuplně. V zemi, kde je skutečná politická pravice záležitostí spíše virtuální, jeho osoba nutně vyvolávala protichůdné reakce ostatních politiků i veřejnosti. Naše levicově naladěná společnost ho vnímala spíše jako pravicového extremistu a „odmítače“ EU. Někteří levičáci o něm hovořili a psali dokonce jako o „fašistovi“.
Pravda je, jak už to tak bývá, velice prostá. J. Skácel byl totiž především upřímným vlastencem, což se u nás nikdy moc nenosilo. Prvorepublikové vlastenectví nepřežilo nacistickou ani komunistickou totalitu. Zbylo z něho jen falešné, pokrytecké „vlastenčení“, před nímž kdysi varoval i novinář Karel Havlíček Borovský. Snaha o polistopadové obnovení svobody a demokracie bohužel uvázla v půli cesty. Výsledkem je současná nadvláda bezbřehých populistů, kteří mají plná ústa „národních“ zájmů, ale ve skutečnosti jim jde pouze o moc a o peníze. Národ a jeho zájmy jsou to poslední, co je zajímá.
A protože J. Skácel právě těmto politikům nastavoval nesmiřitelně pravdivé zrcadlo, dělali všechno pro to, aby neměl šanci na úspěch. Proto také zpráva o jeho úmrtí zůstala zcela na okraji zájmu našich médií. S výjimkou „Parlamentních listů“ a „Protiproudu“ o tom žádný oficiální list či zpravodajský server nepřinesl ani řádku.
----------------------
Jan Skácel se narodil dne 13. 9. 1934 v Pardubicích v podnikatelské rodině, která byla aktivně činná v Čs. národní demokracii, straně Dr. K. Kramáře, a posléze v Národním sjednocení. Janovi rodiče se v r. 1936 rozešli. Otec se odstěhoval do Prahy, kde si otevřel elektrotechnický velkoobchod. Matka se znovu provdala a po r. 1945 vstoupila do Čs. strany národně socialistické (ČSNS), a to na doporučení živnostenského tajemníka F. Přeučila, později (1950) souzeného v procesu s JUDr. M. Horákovou. Současně rozšířila rodinnou firmu – továrnu na zpracování slídy, která v době znárodnění zaměstnávala 155 pracovníků. V r. 1947 se stala členkou představenstva ČSNS; za tuto stranu zasedala i v Ústřední radě žen. V r. 1950 byla zatčena (spolu se svým manželem, Janovým otčímem) a odsouzena k 25 letům vězení; její druhý manžel dostal 11 let. Oba byli propuštěni z komunistického žaláře na základě amnestie prezidenta republiky A. Novotného z 9. 5. 1960.
Pro J. Skácela mělo jejich zatčení a uvěznění za následek, že ve svých 16 letech byl nucen ukončit studium na střední škole a nastoupil do zaměstnání. Pracoval nejprve jako účetní. Represe komunistického režimu se však nevyhnula ani jemu. V rámci akce „70 000 do výroby“ musel toto své místo opustit. Pracoval pak v Tesle Pardubice jako pomocný dělník, a to v podniku, kde za První republiky byl ředitelem jeho dědeček. Poté odešel na Ostravsko – jako brigádník na důl Čs. armády v Karviné. Jelikož horníci v OKD tehdy na protest proti měnové reformě z 1. 6. 1953 vstoupili do stávky, byl spolu s dalšími horníky zatčen a čtyři měsíce vězněn. (V této době vykonával funkci tajemníka KV KSČ v Ostravě pozdější předseda vlády z roku 1968 – O. Černík, který nese za tyto represe přímou politickou odpovědnost. Byl to stejný komunistický zločinec jako K. Gottwald.)
Po propuštění z vězení se J. Skácel vrátil do Pardubic. Již rok nato (1954) se stal krajským přeborníkem v šachu. Po absolvování základní vojenské služby (1954-56) získal zaměstnání v Inženýrských a průmyslových stavbách jako skladník, později jako nákupčí. V r. 1961 byl však znovu zatčen za údajnou protistátní činnost a odsouzen na dva roky vězení za tzv. podvracení republiky. Po propuštění mohl opět pracovat výhradně jen v dělnických profesích, což komunisté důsledně dodržovali: byla to další z forem deptání a ponižování „třídních nepřátel“. Skácel pracoval jako skladník, zásobovač a vedoucí zásobování.
V době dočasného politického uvolnění (1968) mohl dokončit přerušené studium na střední škole a složit přijímací zkoušky na právnickou fakultu UK. Toto studium (při zaměstnání) absolvoval v době, kdy normalizační vedení KSČ znovu vystupňovalo tlak proti svým ideovým odpůrcům, v r. 1976. Až do konce trvání komunistického režimu pak působil jako podnikový právník v Pražské stavební obnově.
Teprve politické změny po Listopadu 1989 umožnily J. Skácelovi, aby se znovu naplno začal politicky angažovat. V době všeobecné euforie ze „sametové revoluce“1989 se v r. 1990 stal poslancem Národního výboru hl. města Prahy (dnešního magistrátu). Novým podnětem pro ještě větší účast ve veřejném životě se pro J. Skácela stal rok 1992, kdy u nás vyvrcholily snahy o udržení Československé republiky. (Nakonec zvítězila koncepce rozdělení společné republiky na dva samostatné státy – bez referenda.) Skácel se tehdy zasazoval o pokračování existence ČSFR, politici však rozhodli jinak.
Přirozené tíhnutí ke konzervativním a národoveckým hodnotám ho nakonec přivedly do řad obnovujících se stran s vlasteneckým zaměřením. Spoluzakládal Národně sociální stranu, později se stal členem Národně demokratické strany, z níž odešel v r. 1998. Následně (1999) vstoupil do Vlastenecké fronty (VF), kde zastával v letech 2000-2001 funkci jejího předsedy. Po odchodu z této strany založil v r. 2002 Národní sjednocení, kde byl předsedou (2002-2005). Další zastávkou při „putování“ po subjektech naší národovecké scény byl vstup do Českého hnutí za národní jednotu (tam byl místopředsedou) a členství v Národní straně (lídr pro volby do PS v r. 2006, místopředseda v r. 2008). V r. 2005 J. Skácel podepsal Manifest D.O.S.T.
Všichni, kdo J. Skácela znali, se shodovali v tom, že tento národní konzervativec byl osobností na dnešní poměry mimořádnou: člověkem moudrým, vzdělaným, se širokým rozhledem v historii i současnosti. Po celý svůj život se hlásil k odkazu K. Kramáře a dalších významných osobností naší prvorepublikové politické scény.
Navzdory vynakládanému úsilí, zůstávaly nicméně jeho snahy o hlubší zakotvení tradičních konzervativních hodnot v naší společnosti nenaplněny. Namísto upřímných vlastenců Skácelova typu se do nejvyšších pater politiky postupně dostávali lidé, kteří pod praporem populismu šíří falešné myšlenky o „národních“ zájmech, jež se skutečným vlastenectvím nemají nic společného. Politické výstřelky osob z okruhu M. Zemana, J. Foldyny či českého „vlastence“ z Japonska T. Okamury a slovenského „dobrodruha“ A. Babiše jsou toho nejvýmluvnějším potvrzením.
Současná česká politika představuje bezideový „guláš“, kterým se má nakrmit neuvědomělý lid. Z naší vnitropolitické scény zmizela klasická politická levice i pravice. Nahradili je bezzásadoví populisté, kteří slíbí každému cokoliv. Odtud vede cesta rovnou do pekla zapomnění. Přesto musíme věřit, že po tomto populistickém „výkyvu“ se opět časem vrátíme do normálních poměrů. Bude to však trvat ještě nějakou dobu.
Nefalšovaný „pravičák“ J. Skácel nás opustil v době, která je pro český národ těžkou historickou zkouškou. I jeho smrt jako by předznamenala konec „starých časů“, těch polistopadových, a nesmělé tápání ve tmě nové epochy, která již klepe na dveře. Jaká bude, o tom si musíme rozhodnout my sami – jako aktivní občané.
Jan Skácel zemřel dne 17. 11. 2018 ve věku 84 let. Poslední rozloučení se zesnulým se konalo v pátek 23. 11. 2018 v obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích.
Čest jeho památce!
26. 11. 2018
PhDr. Rostislav Janošík
-----------------------
Vzpomínka na Honzu Skácela
Poprvé jsem se s ním setkal před patnácti lety – v roce 2003. Již v prvních měsících toho roku jsme v tištěných „Svobodných novinách“ uveřejnili celostránkový rozhovor s J. Skácelem. Ten s ním vedl J. Kopal, dlouholetý spolupracovník naší redakce. Od tohoto roku vycházela v SN příloha „Národní obzory“, v níž byly publikovány mnohé Skácelovy texty i materiály VF, ČHNJ či NSJ. V r. 2004 jsme v redakci SN připravili pro J. Skácela tiskoviny k jeho volební kampani do Senátu ČR, kam tehdy kandidoval za ČHNJ.
SN vydaly k 1. 3. 2003 také mimořádnou, čtyřstránkovou přílohu formátu A3 nazvanou „Evropský výběr“, v níž byl otištěn jak Manifest „Občané proti EU“, tak i další materiály, které varovaly před unáhleným vstupem ČR do EU. Žádné z tehdejších mainstreamových médií nemělo odvahu něco takového zveřejnit. Již před 15 lety SN publikovaly myšlenky, které si dnes přivlastňují nejrůznější populisté – bez jakékoliv zásluhy. Nemělo by proto uniknout pozornosti čtenářů, že jedním z prvních a nejhlasitějších kritiků našeho vstupu do EU byl právě Honza Skácel.
Jak čas dovoloval, protože v té době jsme měli všichni svá zaměstnání, jsme se tu a tam občas scházeli – u piva a na kus řeči. Vždyť politika se už od 19. století u nás tradičně „dělala“ po hospodách. Ne v kavárnách či ve snobských vinárnách a nočních barech ‒ jako dnes. Besedovali jsme spolu o lecčems a byla to navzdory tomu, že jsme to všechno dělali „na koleně“, léta užitečné spolupráce. Vlastenecká příloha „Národní obzory“, která byla mezi našimi tištěnými periodiky naprosto unikátní, vycházela nepřetržitě od r. 2003 až do r. 2010, kdy tištěná verze SN skončila a byla (od r. 2011) nahrazena verzí internetovou.
Vzpomínám si, jak jsem si Honzu pokaždé, když jsme se zase viděli, dobíral tím, že jsem na něm vyzvídal, kdy už konečně začne psát ty svoje „Paměti“, které nám pořád sliboval. Čekali jsme na ně všichni, kteří jsme si ho vážili pro jeho moudrost a životní zkušenosti. Přesto se z jeho namnoze roztroušených textů, jež byly zveřejněny v různých novinách a časopisech, podařilo dát dohromady aspoň něco. Zásluhou „Národní myšlenky“ byl v r. 2009, k Honzovým 75. narozeninám, vydán sborník s názvem Jan Skácel za národ.
Až ty slíbené „Paměti“ Honza Skácel v nebi napíše a pošle mi je (nejlépe v elektronické podobě), abych ten jeho elaborát mohl řádně zredigovat, pro mé vydavatelství bude ctí toto celoživotní dílo publikovat. Škoda, že se tak nemohlo stát ještě za jeho života.
Honzo, měli jsme Tě rádi! Vzpomínka na Tebe zůstane navždy v našich srdcích. Nezapomeneme!
Odpočívej v pokoji!
26. 11. 2018
‒ RJ ‒
