Českoslovenští komunisté v „přelomovém“ roce 1948 (1. část)
„Osmičkový“ rok 2018
Ze čtyř hlavních výročí letošního, „osmičkového“, roku byla pozornost sdělovacích prostředků i veřejnosti věnována komunistickému převratu z února 1948, a to vůbec jako prvnímu z těchto významných jubileí. Přesněji: událostem únorové vládní krize (20.-25. 2. 1948). Méně už neobjasněné smrti J. Masaryka (10. 3. 1948), následně abdikaci prezidenta E. Beneše (2. 6. 1948), přes XI. všesokolský slet (19.-27. 6. 1948), slučovací sjezd komunistů a sociálních demokratů (27. 6. 1948) až po Benešovu smrt (3. 9. 1948) a jeho státní pohřeb (8. 9. 1948). Všechno ostatní zůstalo víceméně nepovšimnuto, jako by to nebylo důležité.
A právě tady se skrývá důležité zákulisí „zlomového“ roku 1948, který určil náš další vývoj na příštích čtyřicet let. Mnozí optimisté tehdy říkali, že komunisté se udrží maximálně „do švestek“. Jiní zase prohlašovali, jak to známe z filmu Pelíšky: „Dávám bolševikovi rok, maximálně dva.“ Ostatně – totéž skeptikové v době „sametové revoluce“ 1989 předpovídali Havlovu polistopadovému režimu. V obou případech platilo, že důležité geopolitické změny, k nimž často dochází v součinnosti zpravodajských služeb na obou stranách pomyslné „barikády“, se nedělají na rok či na dva, ale na desítky let, obvykle nejméně na půl století či ještě delší dobu.
A podobná bývá i charakteristika počáteční fáze „nových“ režimů. Stačí připomenout, že rovněž po 15. 3. 1939 trvalo mnoho měsíců, než se německá okupační moc „rozkoukala“ a než „rekognoskovala“ politický terén. K represím vůči odpůrcům nacistického režimu (komunistům i nekomunistům) nedocházelo bezprostředně po okupaci (podobně tomu bylo i po srpnu 1968, kdy se husákovský režim vzpamatovával z událostí „Pražského jara“ a následné vojenské invaze skoro celý rok), ale teprve po výrazných lidových protestech (28. 10. 1939). Až pak se rozběhla mašinérie zatýkání, věznění a poprav odpůrců okupačního režimu.
Něco podobného můžeme sledovat také v souvislosti s událostmi roku 1948. Komunisté sice „hladce“ zvítězili během únorové vládní krize, avšak s tímto vítězstvím si nevěděli příliš rady. Jako by je to samotné zaskočilo. Ne že by neměli dost „kádrů“, které po návratu z koncentráků čekaly na „odměnu“ v podobě významného uplatnění v novém režimu. Opatrné nakračování komunistických funkcionářů je očividné až do návštěvy A. Čepičky v SSSR na podzim 1948.
Teprve tehdy dostali čs. komunisté ty správné „noty“ od sovětských soudruhů, podle nichž museli od té doby hrát. Už žádná „specifická československá cesta k socialismu“, o níž mnoho měsíců před Únorem 1948 řečnil K. Gottwald (možná tomu i věřil, než ho Stalin vyvedl z omylu), nýbrž bezvýhradné kopírování stalinského modelu tzv. socialismu sovětského „střihu“ – se všemi negativy, o nichž se dobře vědělo již před válkou.
Zkrátka: od února až do září 1948 českoslovenští komunisté, z nichž část se přiučila pravidlům parlamentní demokracie a někteří pobývali za války v Londýně, ale i levicově naladěná inteligence (včetně „salonních“ komunistů v řadách našich spisovatelů), tápali a přešlapovali na místě, protože nechtěli sami a dobrovolně nastolit v Masarykově ČSR „socialismus“ podle představ J. V. Stalina. Byl to těžký boj s vlastním svědomím, zápas mezi zdravým rozumem a oddaností „věci socialismu“.
Stojí za to pozorně si prolistovat komunistický tisk z té doby, abychom pochopili, že to byli právě čelní čs. komunističtí funkcionáři, kdo se doslova ocitl v „minovém poli“, kde každý neuvážený, neopatrný krok mohl znamenat politickou smrt. Byl by to konec ideálů, kterým většina tehdejších činitelů i řadových členů této strany věřila a jejichž uskutečnění často zasvětila kus svého života.
A přiznejme si: tehdejší politika byla vysoce ideová a s naší dnešní vyprázdněností, bezideovostí a personální „bídou“ je nesrovnatelná. Politici v té době museli konat, nikoli předstírat práci ve prospěch svých voličů, jak to dělají dnešní politici, protože v opačném případě by je „ulice“ smetla a poslala rovnou do vězení nebo na šibenici.
Našim dnešním politikům (či spíše „politikářům“) jde výhradně o moc a o peníze. O hodně peněz, které dostávají za svou špatnou službu občanům. Jsou to jen „technologové moci“. Jejich nejvýraznější postavou je slovenský oligarcha A. Babiš, který se vetřel do české politiky a nechce z ní odejít. Opozice je slabá, nejednotná a neakceschopná. Dokud se „nepochlapí“, změna není v dohledu.
Popisek: V nárožním domě v ulici Na Příkopě čp. 969 (v sousedství Prašné brány), kde je dnes centrála Komerční banky, sídlil v letech 1945-1960 ústřední sekretariát Komunistické strany Československa (KSČ). Po dobu dalších třiceti let (1960-1990) byl přemístěn z centra hlavního města do honosné a rozlehlé budovy bývalého prvorepublikového Ministerstva železnic ČSR ‒ na nábřeží řeky Vltavy (dnešní nábřeží L. Svobody čp. 1222/12). Teprve po pádu komunistického režimu se museli funkcionáři KSČM spokojit s méně okázalým sídlem. V r. 1990 dostali jako náhradu za své dřívější sídlo novorenesanční budovu v ulici Politických vězňů 1531/9. V ní bylo kdysi sídlo Společnosti Buštěhradské dráhy. Objekt na nábřeží L. Svobody od r. 1990 patří Ministerstvu dopravy ČR.
___________
Listujeme deníkem „Rudé právo“ z roku 1948
Tzv. vítězství čs. pracujícího lidu nad reakcí, jak sami komunisté nazývali Únor 1948, nebylo všemi členy této strany bezprostředně po této události chápáno jako definitivní „zúčtování“ s minulostí. Mnohé z toho, co příslušníci KSČ do sebe vstřebali z demokratických zvyklostí masarykovské republiky, totiž přežilo i politický převrat z 25. 2. 1948. „Vrůstání“ do nových poměrů, ušitých na míru podle střihu „velikého Stalina“, trvalo řadu měsíců. Rozhodně to nebyl ideový přerod ze dne na den, jak by si mohl povrchní čtenář učebnic dějepisu myslet.
Na jedné straně tu byli signatáři prohlášení „Kupředu, zpátky ni krok!“ (O tom viz článek „Kdo patřil mezi podporovatele únorového převratu z roku 1948?“, SN č. 3/2018, vloženo 10. 3. 2018, ZDE.) Na straně druhé se můžeme setkat s řadou jmen dlouholetých hlasatelů komunistických pořádků, kteří se jen pomalu a neochotně „transformovali“ do nových politických poměrů. Snad nejlépe to vidíme v případě vztahu komunistů k T. G. Masarykovi a k jeho synu Janovi, ministru zahraničí v Gottwaldově vládě.
Listujeme-li tehdejším deníkem „Rudé právo“, jistě nás překvapí, kdo byl autorem článku s názvem Nad Masarykovým odkazem (RP, 7. 3. 1948). Tímto mužem byl „skalní“ stalinista z 50. let 20. století, který opět dostal příležitost osvědčit svou „pravověrnost“ po nástupu G. Husáka v 70. letech 20. století – básník a prozaik Josef Rybák (1904-1992), působící v komunistickém tisku od r. 1933 do r. 1959, kdy se stal šéfredaktorem „Literárních novin“. Po sovětské okupaci spoluzakládal normalizační Svaz čs. spisovatelů, jehož byl v letech 1977-1982 předsedou.
Rybák v tomto článku píše: „Dnes je tomu devadesát osm let, co se narodil T. G. Masaryk. (…) T. G. Masaryk byl jednou z největších postav českých dějin, která hluboce zasáhla v tom nejlepším slova smyslu v samé jádro národního života, vzkypřila jeho půdu a přeorala ji silou svého ducha, svého charakteru a svou vůlí neustrnout, nezůstat stát, ale jít vpřed. On to byl, kdo formuloval moderní češství opravdu světově, velkoryse a nikdo jiný se nepřiblížil tak blízko k pochopení veliké společenské přestavby světa, i když měl svá hlediska na socialismus a na revoluci. – Proto i socialistická společnost bude v Masarykovi vidět velkého předchůdce, jenž pomáhal razit cesty i k jejímu vítězství, bude v něm vidět velkého člověka a přítele dělnictva, k jehož humanistickému programu se může hlásit, protože jej naplňuje měrou nejvyšší, a z jehož odvahy, rozhodnosti a vůle jít vpřed může čerpat příklad i poučení k dalšímu zápolení o lepší svět.“
K tomu lze jen dodat: budování tohoto „lepšího světa“ se komunistům nepodařilo. Bez věznění odpůrců, bez šibenic a bez konfiskace majetku nepohodlných osob to zkrátka neuměli. Jejich „humanismus“ se ukázal být nelidským. Až po jistém ideologickém vystřízlivění si v 60. letech 20. století začali hrát na „socialismus s lidskou tváří“ – prý inspirováni T. G. Masarykem. Jen komunistická lež a přetvářka, nic víc!
●●●
Komunistické „oplakávání“ Jana Masaryka
Až si přečtete následující věty, které napsali dva „kovaní“ komunisté, o jejichž pravověrnosti nemůže být žádných pochyb, nejspíš i vy budete překvapeni tím, že to napsali právě tito dva prominentní členové KSČ. Člověka při tom čtení dokonce napadne myšlenka, že možná i ve vedení této strany bylo dost těch, kteří koketovali s nápadem, že by syn „velkého otce“ mohl být docela dobrým „socialistickým“ prezidentem, který časem nahradí nemocného a politicky již nepotřebného Dr. E. Beneše.
Tělo mrtvého Jana Masaryka (pokud to ovšem nebyl jeho dvojník), nalezené ráno dne 10. 3. 1948 na nádvoří Černínského paláce, změnilo doslova přes noc všechny zjevné i „tajné“ komunistické plán. Všechno bylo rázem jinak. Výsledkem byla bezradnost a improvizace: z Moskvy přicházely pokyny vždy se značným zpožděním. A svou roli tu nepochybně sehrál i moment překvapení. Jestli se v této složité době, krátce po „Únoru 1948“, někomu Masarykova smrt nehodila do jeho plánů, pak to byli právě čs. komunisté. Toto konstatování ostatně potvrzují i velice zdrženlivá slova, která bez dalšího komentáře zveřejňujeme.
Autorem prvního nekrologu, otištěného pod názvem Za Janem Masarykem (RP, 11. 3. 1948), je předválečný komunistický funkcionář KSČ a šéfredaktor deníku „Rudé právo“z let 1949-50 – Vilém Nový (1904-1987). Jeho článek se nese v duchu ústřední myšlenky, která tehdy nikoho nepopuzovala: Jan Masaryk zůstal až do své smrti věrný svému lidu a k sebevraždě ho dohnal „reakční“ Západ.
Ve svém článku V. Nový uvádí: „Jan Masaryk v době nedávné vládní a politické krise dal nepokrytě najevo, že jde s československým lidem, jemuž zůstal věren. (…) Je očividné, že prodejný západní tisk a reakční rozhlasoví propagátoři snažili se uštvat Jana Masaryka za to, že se nepostavil do řad nepřátel národa à la Tigrid, Slávik, Ingr a spol. – ale že zůstal se svým národem, odhodlán mu věrně sloužit. – Tím vděčněji zachová náš lid památku Jana Masaryka, který sloužil věrně národu a republice – a který ve chvíli reakčního, protilidového spiknutí, věren odkazu svého velkého otce, zůstal s naším lidem.“
Kdyby to všechno nebyla velká komunistická lež, dalo by se tomu možná i věřit. Pravda je však velice prostá: J. Masaryk ve dnech Února 1948 politicky i lidsky selhal a zradil i svého přítele E. Beneše, který se nakonec komunistům podvolil. Toť vše. Oslavovat J. Masaryka jako hrdinu není na místě. V kritických dnech únorového převratu 1948 se raději „hodil marod“. Kdyby se včas připojil k demisi 12 nekomunistických ministrů, mohl být výsledek vládní krize zcela opačný. Jan Masaryk nebyl a není jediným zbabělcem v tisíciletých českých dějinách. Dnes jich máme tolik, že bychom je mohli vidlemi přehazovat.
Za pozornost stojí, kdo výše uvedené věty o J. Masarykovi napsal. Byl to komunistický novinář Vilém Nový, otec televizní hlasatelky K. Moučkové. Nutno dodat, že navzdory tomu, že se s ním v jisté etapě svého života rozešla, mohla K. Moučková svou televizní kariéru dělat jedině díky jménu svého otce, které bylo pozvánkou do „klubu vyvolených“.
Nový patřil k těm fanatickým komunistům, „skalním“ stalinistům, které z jejich ideologické zaslepenosti nevyléčila ani léta, jež strávili ve vězení – komunistickém. Po válce Nový začal dělat kariéru v KSČ: byl tajemníkem KSČ v Ostravě (1945-46). V r. 1949 ho zatkli a v nejhorších letech stalinismu věznili (1950-54). Až do svého zatčení byl Nový šéfredaktorem ústředního komunistického deníku „Rudé právo“. Po propuštění z vězení a po rehabilitaci byl za „odměnu“ svými soudruhy dosazen do funkce rektora Vysoké školy politické ÚV KSČ, známé Vokovické Sorbonny, kde se udělovaly zajímavé komunistické tituly – RSDr.
K dokreslení charakteru tohoto bolševického „giganta“ patří informace o tom, že během svého věznění byl nasazen jako agent-provokatér na celu s J. Smrkovským, jenž sehrál svou podivnou roli „mouřenína“ v době Pražského povstání 1945 a pak znovu v Únoru 1948 a v době tzv. Pražského jara 1968. Je otázka, kdo z těch čtyř (Nový, Smrkovský, Pavel a Kriegel) byl větším komunistickým zločincem.
[„Trojlístek“ Smrkovský, Pavel a Kriegel se objevují pospolu dvakrát v našich dějinách po r. 1945: v Únoru 1948 figurovali všichni tři jako vedoucí představitelé komunistických Lidových milicí: gen. J. Pavel byl velitelem, J. Smrkovský jeho zástupcem a MUDr. F. Kriegel, bývalý interbrigadista a pravděpodobně agent NKVD, „politrukem“. Poté, kdy se Smrkovský i Pavel vrátili z vězení, kam je poslali jejich vlastní soudruzi za tzv. protistátní činnost, se všichni tři objevili v politice znovu: v r. 1968 se J. Smrkovský stal předsedou Národního shromáždění, J. Pavel ministrem vnitra a F. Kriegel předsedou ÚV Národní fronty. Po sovětské invazi skončili opět v propadlišti dějin. Čili: recyklovaní komunističtí „mouřenínové“.]
Co se týká V. Nového, který se již nedožil konce komunistické diktatury (zemřel v r. 1987), nutno doplnit, že již po r. 1945 patřil ke spolehlivým agentům NKVD. Nezlomilo ho ani vězení, čímž si vysloužil „ostruhy“ pro svou další kariéru. Krátce po srpnové invazi 1968 se „proslavil“ jako autor teorie o „studeném ohni“ ‒ v případu sebeupálení studenta J. Palacha. Opět v duchu starého známého schématu: za všechno mohou reakční živly ze Západu a na ně napojení domácí zrádci. Však to známe: je to pořád dokola – i dnes. Komunistická rétorika se nezměnila. Stále věrně slouží Moskvě – jako za časů báťušky Stalina.
●●●
Největší komunistická „plačka“ – Rudolf Slánský
Po novináři V. Novém se do oplakávání J. Masaryka dal i jeden z nejbližších spolupracovníků komunistického premiéra K. Gottwalda – generální tajemník KSČ a místopředseda Ústředního akčního výboru Národní fronty (NF) Rudolf Slánský-Salzmann (1901-1952). V článku s názvem Lid nikdy nezapomene J. Masaryka (RP, 12. 3. 1948) píše:
„… Chtěl bych zvláště říci, že pro nás, komunisty, bylo předmětem mimořádné hrdosti, že syn presidenta Osvoboditele zaujal tak důležité místo ve vládě Klementa Gottwalda a že jsme si s ním tak dobře rozuměli. Vážili jsme si Jana Masaryka pro jeho vzácné lidské osobní vlastnosti a oceňovali jsme vysoko spolupráci s ním, poněvadž máme za to, že naše lidově demokratická republika v nových historických podmínkách naplňuje skutečný odkaz T. G. Masaryka. (…) Právě proto, že Jan Masaryk zůstal republice a národu v nejtěžších dobách věren, zahraniční reakce jej učinila terčem zběsilých útoků a pomluv. Viděli jsme již na příkladu Karla Čapka (= za pár let nato komunisté vyřadili jeho knihy z veřejných knihoven) a St. K. Neumanna, jak naše i zahraniční reakční smečka dokáže štvát mužné a čestné lidi k smrti. Podařilo se jí to, žel, i v případě Jana Masaryka, který se musel dožít toho, jak jeho bývalí přátelé na západě nad ním vyslovují klatbu jen proto, že odmítl napomáhat přípravě nového Mnichova. (…) Tiskneme mu v duchu naposled jeho ruku a říkáme: Věrnost za věrnost. Jan Masaryk šel s lidem a lid nikdy nezapomene velkého syna velikého otce.“
[Komunistická „pohádka“ (jak moc je to dnes aktuální a připomíná to „spasitele Česka“ A. Babiše) o tom, kterak zahraniční „reakce“ dohnala J. Masaryka k sebevraždě, byla tehdy populární a komunistům pomohla úspěšně odvádět pozornost upřímně truchlících občanů od podezření, že za Masarykovou smrtí stála Moskva a její agenti (NKVD či GRU). O pár let později si již na „velkého syna velikého otce“ nikdo z komunistů ani nevzpomněl. Z „tatíčka Osvoboditele“ se stal nepřítel lidu, který prý nechal střílet do pracujících. (Tu historiku omílají komunisté dodnes.) A na jeho památku začali plivat i mnozí bývalí sociální demokraté, kteří mezitím „převlékli kabát“ a dali se do služeb KSČ. Řada z nich našla po r. 1993 útopčiště v Zemanově ČSSD, z níž se stal „sběrný tábor“ bývalých komunistů i nejrůznějších ultralevičáků, včetně trockistů a maoistů.]
●●●
„Nový vítr“ – přímo z Moskvy
Leč ve vedení KSČ nebyli jen staří „harcovníci“, kteří toho hodně pamatovali a jimž se podařilo přiučit se lecčemus ze zásad fungování prvorepublikové demokracie. Vedle salónních komunistů“, kteří se jezdili inspirovat k uměleckým světoběžníkům do Paříže (také Č. Císař studoval ve Francii a v r. 1939 získal titul bakaláře na univerzitě v Dijonu), tu byli i ortodoxní komunisté, kteří po válce přinášeli do „zaprděných“ Čech svěží vítr z širých ruských plání.
Jedním z těchto velice kontroverzních průkopníků „krystalického“ stalinismu byl Arnošt Kolman (1892-1979). Tento příslušník židovské národnosti se již ve velmi mladém věku dostal na bojiště 1. světové války a stal se přímým účastníkem revolučních událostí v Rusku. Komu z českých intelektuálů a kavárenských obdivovatelů ruské revoluce se to podařilo? Kolman pak pobýval v SSSR až do r. 1945, kdy byl vyslán (jako židovský internacionalista) do ČSR – přímo do aparátu KSČ: byl vedoucím oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ.
Pro názorový nesoulad s tehdejším vedením KSČ byl Kolman „vrácen“ do SSSR (září 1948), tam ho zatkli a tři a půl roku věznili v Lubjance, přičemž jeho rodina byla poslána do vyhnanství. Když se po propuštění znovu vrátil do ČSR (1959), byl rovnou dosazen do funkce ředitele Filozofického ústavu ČSAV. Tento československo-sovětský „pendler“ odjel v r. 1963 opět zpátky do Moskvy, kde pracoval ve vědeckých institucích (asi vedle „práce“ pro tajné služby).
Životopis tohoto komunistického „světoběžníka“ by vydal na několik lidských životů: pořád se okolo jeho osoby něco dělo. V r. 1976 mu úřady „povolily“ cestu za dcerou (manželka F. Janoucha, jaderného fyzika a později předsedy Nadace Charty 77) do Švédska, kde Kolman zůstal (a pravděpodobně pracoval pro sovětskou rozvědku) až do své smrti. Po Únoru 1948 se Kolman podílel na vyhazování studentů a vysokoškolských učitelů z českých vysokých škol.
Z krátkého působení A. Kolmana ve funkci šéfideologa KSČ jsou zajímavé dva články, které publikoval v deníku „Rudé právo“. Již měsíc před únorovým převratem 1948 otiskl v tomto listu úvodník s názvem Leninův odkaz se plní (RP, 21. 1. 1948). Předmětem jeho zájmu byl nejen Lenin, ale i K. Marx, k němuž se sovětští revizionisté pokrytecky hlásili a hlásí dodnes (nikoli Putin, který se distancuje jak od Lenina, tak i od VŘSR). To platilo krátce po Únoru 1948, než i u čs. komunistů zvítězila teze o tom, že přímým pokračovatelem V. I. Lenina je J. V. Stalin. Kolmanův úvodník o Marxovi měl působivý titulek: Nehynoucí genius (RP, 5. 5. 1948).
Českoslovenští komunisté z nejvyššího stranického vedení prožívali tehdy „schizofrenní“ časy: část z nich ještě uznávala „prezidenta Osvoboditele“, druhá část pak umetala cestičku k postu nejvyššímu K. Gottwaldovi. Do toho se „sovětský kádr“ A. Kolman moc nehodil. Co s ním? Šup zpátky do Moskvy! Ať si ho tam užijí!
●●●
Jednotná kandidátka NF v režii KSČ
Hlavní vnitropolitickou událostí, na niž se vítězové z února 1948 pečlivě připravovali, byly volby, naplánované na 30. 5. 1948. Pravdu mají nejspíš kritikové politiky KSČ, kteří tvrdí, že únorový převrat 1948 byl proveden proto, aby v těchto volbách KSČ neprohrála se svým dlouholetým rivalem – Čs. stranou národně socialistickou (předsedou byl Dr. P. Zenkl). Výsledky voleb dopadly podle očekávání: pro kandidátku Národní fronty (NF) hlasovalo 87,12 % voličů, bílých lístků bylo odevzdáno 9,32 % a neplatných hlasů 3,56 %. „Bílé lístky“ znamenaly protestní hlasy. Bylo jich však málo, aby mohly jakkoliv ovlivnit celý negativní vývoj, započatý únorovou vládní krizí 1948.
Na volby se připravovali jak profesionální propagandisté z řad KSČ, tak i jejich agenti, rozmístění v tzv. nekomunistických stranách NF, ale i v odborech. K předním propagandistům patřil i tehdejší předseda Ústředního akčního výboru vysokých škol v Praze J. Pelikán, člověk s nejasnou protektorátní minulostí (prý byl agentem Gestapa), který v 50. letech 20. století patřil k nejhorším „skalním“ stalinistům u nás. Tento poúnorový „sekyrník“, který měl na svědomí vyloučení tisíců studentů a učitelů z vysokých škol, krátce před květnovými volbami 1948 uveřejnil v „Rudém právu“ úvodník s názvem Velká příležitost (RP, 25. 5. 1948). V něm píše o tom, že volit půjde také 50 tisíc vysokoškoláků.
K tomu doplňme, že k těmto Pelikánovým „voličům“ patřili jen ti studenti, kteří úspěšně prošli sítem politických prověrek a ze školy nebyli vyhozeni. (O tragické úloze, kterou Pelikán a jemu podobní stalinisté sehráli v poúnorových čistkách na vysokých školách viz článek „Politické čistky na českých vysokých školách po Únoru 1948“, SN č. 3/2018, vloženo 23. 3. 2018, ZDE.)
___________
Nadšení pro komunistické pojetí voleb, tj. pro jednotnou kandidátku NF pod taktovkou neomylné státostrany ‒ KSČ, bylo u části naší společnosti téměř všeobecné. Mezi propagátory této myšlenky patřili i lidé, u nichž bychom to nepředpokládali. Někteří z nich totiž krátce poté skončili v emigraci – nejspíš v důsledku velké deziluze z nových politických poměrů, které tu zavládly bezprostředně po těchto volbách a zejména po nástupu K. Gottwalda do funkce prezidenta republiky. V článku Hlas kultury k volbám (RP, 27. 5. 1948) vyjádřili podporu jednotné kandidátce NF také tito umělci: Otomar Krejča, Rafael Kubelík a Jindřich Plachta.
Člen činohry Městských divadel pražských Otomar Krejča (1921-2009) tehdy novinářům z „Rudého práva“ řekl toto: „Proč volím jednotnou kandidátku? U mne je to jednoduché. Byl jsem vždy pro socialismus a nevím, jak bych si poradil v dnešním světě bez myšlení, založeného na dialektickém materialismu. A jsem rád, že teď záleží jen na nás, abychom si vytvořili podmínky spravedlivého a plodného života. Vlastně jen dotvořili, protože základy hluboké a krásné jsou položeny.“ (RP, 27. 5. 1948) Jak vzletně to ten Krejča tehdy řekl. Po sovětské invazi ze srpna 1968 bylo i pro něho všechno jinak…
Co k tomu dodat? Lidí, kteří tehdy blábolili cosi o dialektickém materialismu, nebylo naštěstí tolik. Pro většinu komunistů to byly nesrozumitelné fráze. I to mimo jiné svědčí o tom, že O. Krejča patřil ke „skalním“ stalinistům, kteří pilně navštěvovali stranická školení, na nichž je podobní mudrlanti poučovali o „geniálním“ učení marxismu-leninismu. Byl to jeden z „perspektivních“ rádoby levicových intelektuálů a všeumělů, jakož i odchovanec komunistického bouřliváka E. F. Buriana (u něho začínal kdekdo ze známých herců, např. F. Filipovský, J. Vinklář, V. Menšík atd.), v modré svazácké košili, kterému je všechno jasné, protože „komunismus je mládí světa“ a na cestu vpřed budovatelům „lepších zítřků“ svítí samotný soudruh J. V. Stalin. Kdo by mohl zabloudit, že ano?
O. Krejča nebyl přirozeně jediným umělcem s poněkud složitým intelektuálním (a ideovým) vývojem: od stalinismu, přes reformní komunismus až po opětovný návrat do mantinelů demokracie. Zkrátka: ode zdi ke zdi, což je obvyklá „česká cesta“. Když po nástupu tzv. normalizace jeho stoupající hvězda začala pohasínat, skončil nakonec v emigraci. Podobně jako další z propagátorů jednotné kandidátky NF z roku 1948 – dirigent a hudební skladatel Rafael Kubelík (1914-1996).
Tento umělec po emigraci v roce 1948 pobýval nejprve v USA, pak ve Velké Británii, v Německu a nakonec ve Švýcarsku. Symbolicky se nakrátko vrátil do své původní vlasti. V roce 1990 totiž dirigoval první „porevoluční“ ročník hudebního festivalu „Pražské jaro“. Zdá se, že ani tentokrát, po další „revoluci“, příliš z poměrů nadšený nebyl a raději se vrátil do Švýcarska. Ostatně – Kubelík nebyl jediný, kdo pochopil, že Havlova „demokracie“ není to „pravé ořechové“.
Krátce před květnovými volbami 1948 pro deník „Rudé právo“ uvedl: „Milujme onu minulost našeho národa, kdy býval sjednocený – radujme se z přítomnosti sjednocení a věřme proto v šťastnou budoucnost.“ (RP, 27. 5. 1948) Toto vágní, napůl patetické vyhlášení zřejmě komunisté pochopili jako přitakání jednotné kandidátce NF pod vedením KSČ. Asi jim to Kubelík řekl „mimo záznam“, protože z tohoto košatého souvětí se to poznat nedá. Ale budiž. Protože Kubelík neprotestoval proti otištění pod titulkem, jenž vychvaluje jednotnou kandidátku, tak to asi opravdu tak myslel. Už se ho nemůžeme zeptat, jak to tehdy bylo…
Třetím z uvedeného „trojlístku“ podporovatelů voleb podle jednotné komunistické kandidátky byl herec Jindřich Plachta (1899-1951), vlastním jménem J. Šolle. Tento herec, proslavený komediálními rolemi v divadle i ve filmu, po válce vstoupil do KSČ. Na konci života doslova „utopil“ svůj talent jako přisluhovač komunistického režimu, který hrál v přihlouplých filmových agitkách („Dravci“, „Pan Novák“, Karhanova parta atd.). Bylo to v těch nejhorších letech stalinismu, během nichž ve filmu nesměli hrát jeho do té doby divácky úspěšnější kolegové ‒ V. Burian nebo O. Nový.
Mistr „vedlejších“ filmových rolí J. Plachta již ve dnech Února 1948 pochopil, kudy se budou ubírat dějiny ČSR pod vládou KSČ. A když v květnu 1948 horoval pro jednotnou kandidátku NF, jistě netušil, že si toho dlouho neužije. Ještě před těmito volbami uvedl toto: „Jednotnou kandidátku budeme volit, protože jsme jednotni v plánování budoucnosti. Volíce jednotnou kandidátku, volíme ty, kteří jdou s lidem. Ve volbách půjde o to, abychom potvrdili černým na bílém, že po staru se žít nedá.“ (RP, 27. 5. 1948) Prohlášení jako z volebního mítinku KSČ. Líp by to nevymyslel ani šéfideolog neomylné státostrany.
____________
Nejen J. Plachta, ale i O. Krejča patřili v době únorového převratu 1948 k fanatickým komunistům, stoupencům násilného převzetí moci komunisty. Oba se stali signatáři prohlášení „Kupředu, zpátky ni krok!“, jež bylo publikováno v „Rudém právu“ dne 25. 2. 1948, v den, kdy byl únorový politický převrat v naší zemi dovršen.
Z Městských divadel pražských, kde tehdy O. Krejča působil, tento dokument podepsali jak ředitel tohoto divadla J. Frejka, tak i herci V. Šmeral a V. Vydra ml. (manžel D. Medřické) a herečky J. Štěpničková a M. Rosůlková. (Štěpničková byla v letech 1951-1960 vězněna kvůli pokusu o překročení „zadrátovaných“ státních hranic. Utíkala i se svým malým synem – J. Samcem. Někteří herečtí kolegové a kolegyně z Vinohradského divadla pro ni žádali trest smrti.)
K signatářům prohlášení „Kupředu, zpátky ni krok“ patřil jak režisér E. F. Burian, tak i řada uměleckých šéfů a herců Národního divadla v Praze: L. Boháč, E. Bolek, M. Burešová, F. Filipovský, F. Götz (šéf činohry), J. Gruss, J. Honzl (režisér), J. Kopecký (dramaturg), B. Machník, J. Munclinger (ředitel opery), M. Nedbal, S. Neumann, L. Pešek, J. Průcha, B. Půlpánová a E. Vrchlická.
●●●
Podporovatel jednotné kandidátky i trestu smrti pro M. Horákovou…,
Kromě již zmíněného trojlístku podporovatelů jednotné kandidátky NF nesmíme zapomenout ani na jednoho z nadějných atletů té doby, který se stal vítězem olympijských her v Londýně (1948) a v Helsinkách (1952) – poručíka Emila Zátopka (1922-2000). Rovněž on se vyslovil pro jednotnou kandidátku, a to v článku Kandidátka NF zajistí lepší budoucnost. Tento článek byl otištěn v „Rudém právu“ dne 25. 5. 1948, a to dokonce na titulní straně 121. čísla tohoto deníku.
V této době byl E. Zátopek jak úspěšným sportovcem, tak i „kovaným“ komunistou. Již dva dny po vynesení rozsudku nad skupinou protikomunistických odbojářů v čele s JUDr. M. Horákovou († 27. 6. 1950) se zařadil k nesmiřitelným stalinistickým obhájcům trestu smrti pro tuto národně socialistickou političku, matku nezletilé dcery. Zátopek tehdy v článku Rozsudek vynesl všechen československý lid napsal:
„… Diversanti se odsoudili sami svými činy – rozvratnictvím a přípravou války proti vlastnímu národu. Rozsudek je výstrahou pro všechny, kteří by u nás v Československé republice hledali působiště pro své hanebné cíle. Všichni naši pracující budují společně svůj lepší život a každý, kdo by chtěl narušit naši společnou práci, skončí tam, kde skončila banda špionů a diversantů…“ (RP, 10. 6. 1948)
Na rok 1950 politicky uvědomělý atlet E. Zátopek (mezitím byl v krátkém čase povýšen na majora) zavzpomínal v jiném svém článku, který byl otištěn pod titulkem O sportovním mládí světa v časopise „Čs. voják“ (3. 4. 1953, č. 7, str. 24): „…Když jsem měl na 1. máje v roce 1950 možnost shlédnout velkolepou přehlídku a prvomájovou manifestaci na Rudém náměstí [v Moskvě], rozbušilo se mi srdce. To ve chvíli, když jako první v manifestačním průvodu si to hrdě vyšlapovali mladí pionýři, s nevídaným nadšením se shlukli kolem hlavní tribuny a předávali květiny soudruhu Stalinovi. Cítil jsem celým svým srdcem, z čeho pramení ta veliká láska všech občanů k jejich socialistickému zřízení a k soudruhu Stalinovi.“
Toto servilní „vyznání lásky“ k sovětskému diktátoru a masovému vrahovi Stalinovi vyplodil E. Zátopek namísto běžného nekrologu či oslavné básničky, jakých bylo v tomto čísle časopisu „Čs. voják“ otištěno plno. Důvod byl nasnadě: v březnu 1953 totiž zemřel jak J. V. Stalin († 5. 3. 1953), tak i K. Gottwald († 14. 3. 1953). Báseň ke Stalinově úmrtí otiskl v témže čísle tohoto časopisu pod názvem Slovo k bratrům v těžkých dnech mladý komunistický básník, fanatický stalinista – četař P. Kohout. A v dalším čísle „Čs. vojáka“ (17. 4. 1953, č. 8, str. 7) připojil ještě jednu báseň: Buďme stateční a silní, v níž lká nad smrtí K. Gottwalda i J. V. Stalina. (Zkrátka: vzal to z jedné vody načisto.)
●●●
… ale i spolupracovník komunistické StB
Aby byl životopis olympijského vítěze E. Zátopka úplný, je nutno doplnit, že kromě oddanosti rodné straně, KSČ, a Sovětskému svazu v čele s generalissimem J. V. Stalinem tento náš špičkový atlet neváhal prosazovat ideové cíle poúnorových vládců také jako spolupracovník tajné komunistické policie (StB). Jeho jméno v oficiálně vydaných seznamech nenajdeme, protože patří do skupiny spolupracovníků StB, jejichž materiály byly „vyjmuty“.
Ocitly se zřejmě mezi těmi zhruba 20 000 svazky, které byly buď zcela zničeny, nebo někým uschovány jinde než v Archivu bezpečnostních složek. Kdykoliv je může někdo vytáhnout na světlo a použít ke skandalizaci dotyčných osob. Zátopkovi to už stejně neublíží, protože je po smrti. A jeho žena, D. Zátopková, ho dodnes uctívá jako Pánaboha, i když na ni estébákům donášel. Inu, láska hory přenáší. Víc se k tomu říci nedá.
O Zátopkově spolupráci s StB existují nicméně hodnověrná svědectví od osob, jež pracovaly na Ministerstvu vnitra. Jedním z těchto lidí byl i J. Frolík, který po r. 1968 utekl na Západ a v r. 1975 o bývalých agentech StB vypovídal před Bezpečnostním výborem Kongresu USA. Za Západ prý vyvezl jména 22 000 agentů StB. Tuto skutečnost zaznamenal ve své knize „Indolence“ (1993) spisovatel J. Beneš, žijící od r. 1969 v USA. (Tento spisovatel byl v r. 1967 odsouzen na 5 let do vězení za tzv. rozvracení republiky. Hlavním obžalovaným v tomto procesu byl P. Tigrid, kterého odsoudili v nepřítomnosti na 14 let vězení.)
Spisovatel J. Beneš o Frolíkově svědectví píše: „Frolík v písemné versi svého svědectví v Bezpečnostním výboru uvádí tato jména: Přemysl Kočí, Jiří Kotalík, Karel Gott, Eduard Kohout, Jiří Němeček, Olga Schoberová, Eva Olmerová, Jiří Mucha – označen za hvězdu velikosti Jevgenije Jevtušenka v KGB, ve sportu zase panoval Emil Zátopek, který neváhal donášet i na svou ženu Danu, Eva Bosáková, profesor Dědič, Vova Zábrodský, Rudolf Baloun, Jindřich Kotal atd.“ (J. Beneš: Indolence, Praha 1993, str. 90)
●●●
Obdivovatelkou Stalina byla i krasobruslařka A. Vrzáňová
Dne 21. 12. 1949 oslavil sovětský „nadčlověk“ J. V. Džugašvili-Stalin své 70. narozeniny. U příležitosti tohoto jubilea se u nás odehrály do té doby nevídané a neslýchané orgie patolízalství našich novinářů, spisovatelů a dalších známých osob (záměrně nepoužívám výraz osobností, protože ty by se k tomu nesnížily), které byly schopny vyplodit desítky oslavných textů o tomto masovém vrahovi.
Mládežnický deník „Mladá fronta“ (MF) přinesl v předvečer Stalinova jubilea, dne 20. 12. 1949, zvláštní přílohu, v níž byly otištěny následující články a básně: Z. Hejzlar: Velikému Stalinovi sláva!; J. Štern: Pomáhá nám odstraňovat naše chyby; M. Lajčiak: Stalin, láska naše; L. Tarantová: Dýmku a hrdličky pro Stalina; J. Noha: Jméno soudruha; M. Pujmanová: Generalissimus Mír; J. Štern: Stalinův úsměv.
V uvedené příloze MF byl otištěn rovněž text od Aji (Aleny) Vrzáňové (1931-2015), mistryně světa v krasobruslení z let 1949 a 1950. Tato slavná česká krasobruslařka tehdy o Stalinovi napsala věty, jimiž by se sotva mohla pochlubit svým krajanům v exilu, kteří po r. 1948 utíkali ze své vlasti před útlakem totalitního režimu. Zdá se, že Vrzáňová brzy po otištění tohoto textu vystřízlivěla ze svého tehdejšího stalinského poblouznění. Inu, nezkušené a nevybouřené mládí!
Krasobruslařka A. Vrzáňová v článku s titulkem Chtěla bych jít tak neochvějně k svému cíli jako on (= J. V. Stalin) píše: „J. V. Stalin je mi především velkým vzorem. Chtěla bych být právě tak vytrvalá a jít neochvějně za svou prací a ke svému cíli, jako právě on. Pro nás, sportovce, udělal J. V. Stalin nejvíce tím, že s námi počítá jako s důležitou složkou státní a všemožně podporuje naše sportovní snažení. Jeho přičiněním dostává se výcviku ve všech sportovních odvětvích všem vrstvám pracujícího lidu. I tím pomáhá sjednotit mládež ke společné budovatelské práci.“ (MF, 20. 12. 1949)
27. 11. 2018
PhDr. Rostislav Janošík
(Pokračování)