Svobodné noviny na internetu

Motto: „Jsem smýšlení nejen sociálního, nýbrž přímo socialistického. Že nejsem marxistou, to také známo, ale socialismus a marxismus nejsou zcela totožné. Svůj živý cit k dělnictvu a svůj socialismus jsem nevyvážil z knih a teorií, nýbrž ze života.“ (T. G. Masaryk k voličům ve Val. Meziříčí v roce 1907)

O čem se nemluví a nepíše…

Kdo chodil do školy před rokem 1989, ten se toho o českých a československých dějinách z období let 1918-1938 mnoho nedozvěděl. Kromě několika základních dogmat o tom, že „ČSR by nevznikla, kdyby nebylo VŘSR“, nebo že T. G. Masaryk byl zloduch, jenž nechal střílet do pracujících, vlastně téměř nic.

Spíše to byl přehled dějin KSČ a jejich „vůdců“, zejména K. Gottwalda. O jménech „mužů 28. 10. 1918“ se cudně mlčelo a o postavení národnostních menšin jsme se toho taky moc nedozvídali. Mnoha dnešním přemýšlivějším žákům by nejspíš vrtalo hlavou, proč „menšina“ tří a půl milionu Němců měla horší postavení než „většina“ dvou milionu Slováků. To tehdy nikdo neřešil a všechno se svádělo na T. G. Masaryka a jeho podivnou koncepci tzv. čechoslovakismu.

Poté, kdy jsme přežili éru komunistické diktatury (1948-1989), mysleli jsme si, že teprve teď přijde ten pravý čas, kdy si nalijeme čistého vína a začneme si o našich dějinách říkat (a také psát) jen samou pravdu. Bohužel – v roce 100. výročí již 25 let neexistující masarykovské ČSR je tomu jinak. Nejenže si pravdu neříkáme, ale podobně jako před rokem 1989 už zase o „nežádoucích“ kapitolách našich moderních dějin mlčíme. Tváříme se, jako by nikdy nebyly…

Ta ztráta paměti se letos nejvíce projevila při vzpomínce na tragické události ze srpna 1968. Použiji výstižné přirovnání: tak jako v bývalém SSSR nenajdeme rodinu, jež by neztratila v tzv. Velké vlastenecké válce (1941-1945) alespoň jednoho svého člena, obdobně u nás nenajdeme rodinu, která by nebyla postižena důsledky sovětské okupace z roku 1968 a s ní spojených politických čistek a dalších forem perzekuce.

O to větší je můj podiv nad tím, že hlavně mladí lidé toho vědí o našich dějinách posledního století tak málo. Někteří z nich si pletou letopočty a jména historických osobností z období bývalého Československa, ale řada z nich neví vůbec nic. Žijí prý přítomností a připravují se na lepší budoucnost se slovenským oligarchou  A. Babišem, a proto minulost „neřeší“, protože je to nepotřebná veteš, která patří na skládku komunálního odpadu. (Tam skončí oni, až ta trapná epizoda s „dobyvatelem Česka“ Babišem skončí.)

Hledat příčiny tohoto neradostného stavu není snadné. Část viny za nedostatečné historické znalosti naší mládeže nese nevyhovující systém výuky dějepisu na základních a středních školách, zbytek pak leží na bedrech rodičů i samotných příslušníků naší nejmladší generace. A hlavně: v rodinách se o těchto etapách dějin, které rodiče a prarodiče našich školáků prožili na vlastní kůži, vlastně ani nemluví.

Neřekl bych, že je to ze skromnosti. Spíše to bude ze zbabělosti, z neochoty podívat se pravdě do očí a přiznat si, že se mnoho našich tatínků a maminek, ale i dědečků a babiček v době komunistického (předtím nacistického) režimu nechovalo jako lidé stateční či jako vlastenci, nýbrž jako kolaboranti s momentální politickou mocí. Bojovníků proti nacismu a komunismu, jakož i skutečných, nikoli jen předstíraných disidentů z časů tzv. normalizace, kdy se již nepopravovalo, ale stále ještě zavíralo do vězení, bylo jen pár tisícovek. A z nich se jen málo dožilo dnešní doby.

Po roce 1989 jsme se nejen nevyrovnali s dědictvím komunistického režimu, ale opět jsme začali přistupovat k našim nedávným dějinám selektivně. Podle toho, jak se nám to hodí, jak je to pro nás výhodné. Kdo nebyl hrdina před rokem 1989, není jím pochopitelně ani dnes. Ve své většině jsou Češi národem zbabělců, sobotkovských „Sralbotků“, kteří se pod tlakem událostí vždy prohnou na tu stranu, odkud tlak přichází.

Říkáme tomu nepřesně: politický pragmatismus. Ve skutečnosti je to tatáž nepatřičná a přehnaná loajalita vůči mocným – jako před Listopadem 1989. Je přece lidskou přirozeností vypadat v očích těch druhých lépe, než jací doopravdy jsme. Sami dobře víme, jakých špatností bychom byli ochotni a schopni se dopustit, kdyby si to okolnosti „vyžádaly“. Opět si lžeme do kapsy.

K vrcholům této manipulace s nedávnými českými a československými dějinami byly v poslední době trapné výroky předsedy KSČM V. Filipa, týkající se událostí ze srpna 1968. Snaha „hodit“ vojenskou invazi armád Varšavské smlouvy z 21. 8. 1968 pouze na Ukrajince byla nejen ahistorická, ale i lidsky ubohá. Od bývalého agenta StB „Falmera“ se ostatně ani nic jiného očekávat nedalo.

_________

Již před půl rokem jsem čtenářům SN nabídl připomínku událostí z roku 1933 na Ostravsku, a to v článku „Proletářské Ostravsko před 85 lety“ (SN č. 5/2018, vloženo 1. 5. 2018, ZDE). Tentokrát se za pomoci dobového tisku vrátíme do prvních let předmnichovské ČSR, kdy mladá republika bojovala jak o své uznání, tak i o přežití v nové, poválečné Evropě, jež se zformovala v důsledku Versailleské mírové smlouvy (1919) a dalších mezinárodních ujednání.

Evropa a spolu s ní i ČSR čelily v prvních letech po skončení 1. světové války (1914-1918) revoluční vlně, jež byla doprovázena hospodářskou krizí (1921-1923). Ta vrcholila (podobně jako Světová hospodářská krize z přelomu 20. a 30. let 20. století v roce 1933) právě v roce 1923.

Do atmosféry očekávané „světové revoluce“ zapadly tehdy i změny ve vývoji našich politických stran. Došlo k rozštěpení Čs. sociální demokracie: z její levicové frakce (marxistické levice) se vytvořila Komunistická strana Československa (1921). Zápas našeho proletariátu byl od té doby charakterizován dodnes nelogicky působící „dvojkolejností“: souběžnou existencí dvou levicových stran (KSČ, soc. dem.), jež spolu soupeřily o to, která z nich se prosadí jako úspěšnější obhájce zájmů neprivilegovaných vrstev obyvatelstva ČSR.

Dlužno dodat, že Čs. sociální demokracie v tomto soupeření žalostně selhávala a po vítězství K. Gottwalda a jeho promoskevské linie ve vedení KSČ hrála již jen „druhé housle“. Tento nepřirozený vztah skončil tím, že v r. 1948 došlo k uskutečnění tzv. slučovacího sjezdu mezi oběma stranami. S integrací levicových členů a voličů měla KSČ větší zkušenosti a ukázala se být úspěšnější.

Ztráta revolučnosti po dosažení státní samostatnosti, o niž se sociální demokraté nemalou měrou zasloužili, vedla po r. 1918 k tomu, že se tato strana stala součástí establishmentu a sklouzla až do odpudivých forem prorežimní, promasarykovské loajality a všudypřítomného oportunismu a politické pasivity. Tento svůj zápas s KSČ si sociálně demokratičtí vůdcové prohráli sami – vyklizením pozic ve prospěch komunistů a sbíráním drobtů ze stolu mocných.

Pokud někomu ze čtenářů tento nelichotivý stav nápadně připomíná to, co vidíme u dnešních politiků ČSSD a KSČM, není to přelud, ale tvrdá realita. Spolupráce předáků obou stran ve vládě s nejmocnějším oligarchou (dokonce ze sousedního Slovenska) je nejen plivnutím na celou dosavadní historii obou těchto stran, ale i důkazem o hluboké politické a morální krizi, jakou jsme tady od Listopadu 1989 neměli. Je to důsledek postupné degenerace společnosti, která příliš dlouho žije v podmínkách světového míru a sociálního smíru. Tento účinný nástroj politické pasivity časem povede k zániku obou stran.

●●●

Ideový „přerod“ sociálního demokrata J. Prokeše

Nejlepším potvrzením toho, jak se původní Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická postupně proměňovala, až se z ní za První republiky stala strana establishmentu, je osobnost (spíše jen osoba) politického předáka a následně dlouholetého starosty Moravské Ostravy – Jana Prokeše (1873-1935).

Tento politik sociální demokracie pocházel z Černotína u Hranic na Moravě. Vyučil se obuvníkem a poté, kdy odešel z Hranic do Mor. Ostravy (1894), zapojil se do odborového hnutí: stal se členem Svazu obuvníků. O pár let později se již vypracoval na redaktora hornického časopisu „Na zdar“ a sociálně demokratického listu (zpočátku týdeníku) „Duch času“, jenž vycházel v letech 1899-1938 v Mor. Ostravě.

Novinář J. Prokeš byl v té době mimořádně aktivní. Postupně se „dotáhl“ na staré hornické kádry typu P. Cingra, osobnost s nezpochybnitelnou autoritou mezi českými dělníky. Prokešův politický vzestup plynule pokračoval, zejména v období boje za všeobecné hlasovací právo, v němž Ostravsko zaujímalo velmi důležité místo v celém Předlitavsku – jako jeho nejprůmyslovější část.

Díky tomu J. Prokeš dne 11. 11. 1906 uspěl ve volbách do IV. kurie Moravského zemského sněmu (spolu s J. Hybešem a německým sociálním demokratem M. Elderschem) již v první volbě a získal celkem 10 771 hlasů. Na Valašsku zaznamenal úspěch také další sociální demokrat – J. Krapka-Náchodský z Prostějova; obsadil druhé místo za klerikálem J. Kadlčákem se ziskem 5202 hlasů. V okrese Mor. Ostrava tehdy získali sociální demokraté celkem 79,9 % hlasů.

V prvních všeobecných volbách do rakouské Říšské rady (14. 5. a 23. 5. 1907) J. Prokeš kandidoval ve III. volebním okrese Mor. Ostrava a získal 4660 hlasů. Úspěšnější než on byli nicméně další sociální demokraté: P. Cingr v VI. volebním okrese Polská Ostrava (10 381 hlasů), F. Tomášek ve volebním okrese Fryštát-venkov (6901 hlasů) a T. Reger v polském volebním okrese Fryštát-venkov (5715 hlasů). O problematice voleb z roku 1907 viz můj článek „Zasloužený úspěch sociální demokracie“ (SN č. 5/2017, vloženo 5. 5. 2017, ZDE).

Výrazný pokles podpory voličů pro J. Prokeše, jehož volební zisk byl v r. 1907 poloviční v porovnání jak s výsledkem voleb do Moravského zemského sněmu z r. 1906, tak i s počtem hlasů pro P. Cingra, signalizoval již v té době „únavu“ veřejnosti z Prokeše, kterou doprovázela změna v jeho chování. Někdejší radikál, který byl ještě v r. 1905 schopen zaplnit ostravská náměstí nadšenými davy protestujících dělníků, se pozvolna stává umírněným politikem, jenž dosažením poslaneckého křesla ztrácí motivaci pro další prosazování dělnických požadavků.

V tomto směru stojí za pozornost Prokešovo vystoupení, k němuž došlo na jednom z lidových shromáždění po druhém kole parlamentních voleb 1907. Šlo o „tábor voličů znásilněných kapitálem“, jak to tehdy sociálně demokratičtí organizátoři nazvali, který byl svolán na 26. 5. 1907 do hostince „U lípy“ v Mor. Ostravě. Prokeš tehdy vystoupil před 6000 osobami a provedl zde kritiku průběhu voleb v Mor. Ostravě a ve Vítkovicích. Podle jeho vyjádření byli ve Vítkovicích „dělníci přivlečeni k volbám jako stádo“. Tvrdil také, že v Adlerově hostinci ve Vítkovicích a v Německém domě v Mor. Ostravě „teklo pivo proudem a párky se nosily v koších“. A co se týkalo předvolebních plakátů a letáků „buržoazních“ politických stran, ty se prý ve vztahu v sociální demokracii nezastavovaly před žádnou lží ani pomluvou. (Duch času, roč. IX, č. 43, 25. 5. 1907, str. 1)

Nutno dodat, že se jednalo vůbec o první všeobecné volby, týkající se mužů starších 24 let. (Nikoli žen, které získaly volební právo později.) Rozdíl mezi volbami z roku 1907 a těmi z podzimu 2017 nebo z ledna 2018 byl, jak se z uvedených slov zdá, nepatrný. Včetně dezinformační kampaně okolo kauzy „Lithium“, v níž politici ANO 2011, KSČM a SPD poškodili ČSSD, jakož i Stuchlíkových „sousedských večeří“. (Kam se „Pražák“ ze Zlína hrabe na hostinského Adlera z Vítkovic!)

Na zmíněném táboru lidu z 26. 5. 1907 vystupoval J. Prokeš ještě poměrně radikálně, alespoň co se verbálního projevu týče. Svědčí o tom toto jeho prohlášení: „Teprve až také nejposlednější nádeník a metař bude příslušníkem organisace (= sociální demokracie), bude kapitál odzbrojen a pak přijde také doba k dobytí posledních posic. (…) Když každý přítomný zůstane věrný rudé vlajce (= tento symbol si později přivlastnili komunisté) a bude pracovat s týmž nadšením pro dobrou věc, sociální demokracie bude ve svém vítězném postupu pokračovat.“ (Duch času, roč. IX, č. 43, 25. 5. 1907, str. 1)

Zdá se, že s tím dobytím pozic, tj. s vybojováním všeobecného hlasovacího práva pro pracující a se získáním poslaneckého mandátu pro jejich politické předáky (včetně Prokeše) do Říšské rady, to myslel novinář J. Prokeš vážně. Dosáhl svého a tím jeho „revoluce“ skončila. Patrně natrvalo. Potvrzuje to již změna jeho chování bezprostředně po skončení zmíněného tábora lidu, kde pronášel výše citovaná slova. Když se totiž na závěr tohoto lidového shromáždění skupina radikálně naladěných dělníků chystala zorganizovat další demonstraci, byl to právě Prokeš, kdo je od této akce odradil. Tehdy měl ještě značnou autoritu a ta stačila k uhašení tohoto revolučního plamínku v samém zárodku.

Tato epizoda ze života „revolucionáře“ J. Prokeše nejlépe dokládá, jak se tento politik postupně začal měnit v „brzdiče“ a „hasiče“ radikálních vystoupení ostravského dělnictva. Těch neprivilegovaných občanů, kteří neměli šanci získat dobře placené funkce ani místa v parlamentu. Díky tomu lze pochopit, jak hodně se „radikál“ z let 1905-1907 změnil po vyhlášení ČSR a poté, kdy se stal starostou Moravské Ostravy. (Tuto funkci J. Prokeš vykonával nepřetržitě až do své smrti, a to v letech 1918-1935.)

●●●

Z dělnického „vůdce“ arogantním mocipánem

Poválečná hospodářská krize z let 1921-1923 navázala na krátké období všeobecného vydechnutí po skončení 1. světové války. Začátkem roku 1923 dosáhl počet nezaměstnaných v ČSR, kde žilo podle sčítání obyvatelstva z 15. 2. 1921 celkem 13 003 446 obyvatel, půl milionu osob; z nich dostávala podporu jen polovina z tohoto počtu. Jako důsledek krize tehdy podnikatelé snížili mzdy svých zaměstnanců o 20-30 %.

Na neutěšenou situaci reagovali také pracující na Ostravsku. Od začátku roku 1923 probíhalo propouštění dělníků z práce. Již dne 1. 1. 1923 propustila Slévárna a strojírna fy Arnošt Machold v Mor. Ostravě všechno své dělnictvo. Rovněž Vozovka v Kopřivnici dala výpověď 180 dělníkům; původně v tomto závodě pracovalo 5000 osob, avšak jejich počet byl snížen na 1500. (Dělnický deník, 3. 1. 1923)

A jak se někdejší organizátor táborů lidu za dosažení všeobecného hlasovacího práva změnil poté, kdy se dne 29. 10. 1918 stal předsedou Okresního národního výboru pro moravsko-slezský okres a poslancem Revolučního národního shromáždění (1918-1920)? O tom podává zajímavé svědectví „Dělnický deník“, orgán Komunistické strany Československa pro XVIII. kraj, vycházející v letech 1922-1934 v Mor. Ostravě.

List informuje například o velké demonstraci nezaměstnaných, k níž došlo dne 3. 1. 1923 v Mor. Ostravě (10 000 osob). Během ní vyvolalo velký projev nevole zúčastněných sdělení, že policejní ředitelství zakázalo pořádat průvod ostravskými ulicemi. Účastníci demonstrace tento zákaz odmítli respektovat, prorazili kordon četníků a vydali se Hlavní ulicí kolem hotelu „Evropa“ k jámě „Karolina“, kde vyzvali osazenstvo dolu k zastavení práce. Průvod dál pokračoval (s policejním doprovodem) až do Vítkovic, kde k přítomným promluvili jejich předáci. Na vítkovickém náměstí se tehdy shromáždilo až 10 000 osob. Z Vítkovic se demonstranti vydali zpátky do centra Mor. Ostravy – na náměstí před budovu radnice. Odtud byla k poslanci a starostovi Mor. Ostravy J. Prokešovi vyslána deputace z řad nezaměstnaných. Ta požadovala, aby k nim tento sociálně demokratický politik promluvil a sdělil jim, co hodlá, jako předseda správní komise, udělat ve prospěch nezaměstnaných.

Komunistický list popisuje vzniklou situaci těmito slovy: »Poslanec Prokeš však zpupně nezaměstnaným odpověděl, „že k nim mluvit nepůjde a že tak učiní‚ tehdy, až to uzná za dobré!“ Tento výsledek jednání deputace s p. Prokešem přijala masa nezaměstnaných s bouřlivým odporem. Při tom z radnice a z blízkého okolí vyhrnulo se náhle proti dělnictvu četnictvo, které po dvakráte s nasazenými bodáky pokusilo se nezaměstnané rozehnati. Přes to, že jim při tom pomáhala policie s tasenými šavlemi, pokusy ty se nezdařily.«

Dělníci se nakonec na výzvu svých předáků pokojně rozešli do svých domovů za zpěvu revolučních písní. Za pozornost stojí i chování ostravských obchodníků. O tom týž list píše: »Ostravská buržoasie, zejména někteří obchodníci, zachovali se vůči nezaměstnaným nejvýš provokačně. Ačkoliv nebylo nejmenších příčin k nějakým obavám, zavírali ještě před příchodem průvodu krámy, provokujíce tak uvědomělé dělnictvo.« (Dělnický deník, 5. 1. 1923)

Hanebné chování J. Prokeše vůči demonstrantům z řad nezaměstnaných doprovodil sociálně demokratický list „Duch času“, jemuž kdysi Prokeš šéfoval, denunciační kampaní, v níž zesměšňoval a ostouzel boj nezaměstnaných „za práci a chleba“. Pozoruhodné je ostatně i konstatování komunistického listu ohledně způsobu, jakým „Duch času“ o událostech z 5. 1. 1923 informoval. „Dělnický deník“ uvádí: »Žádný měšťácký list, ani místní, ani kterýkoliv jiný v celé republice, nedovolil si o středečním projevu nezaměstnaných tak surově a nepoctivě psáti, jako právě Duch času.« (Dělnický deník, 6. 1. 1923)

Výše popsané události lépe než cokoli jiného dokládají, jak hluboký příkop byl již po vzniku KSČ vykopán mezi oběma levicovými stranami. Odklon sociálně demokratických funkcionářů, kteří v době před rokem 1918 sehráli pozitivní roli v boji za politická a sociální práva pracujících, od původní linie je zřejmý. Čs. sociální demokracie se svou oportunistickou politikou sama „odsunula“ na vedlejší kolej: na její místo se postupně dostávala KSČ.

Prokešovo neurvalé chování vůči ostravským nezaměstnaným mělo své pokračování o pár dní později. Když se totiž ostravští dělníci začátkem ledna 1923 dozvěděli, že do města přijeli zástupci ministerstva veřejných prací, aby se pokusili urychlit provádění nouzových prací, při nichž by bylo možno zaměstnat část nezaměstnaných, byla k nim vyslána deputace v čele se soudruhy Šťastným a Knoflíčkem. „Dělnický deník“ popisuje událost těmito slovy:

»Deputace odebrala se na okresní hejtmanství, avšak okresnímu hejtmanovi nebylo nic známo o příjezdu ministerského zástupce. Deputace odebrala se tedy na radnici, kdež byla poukázána k starostovi posl. Prokešovi. Sotva deputace vstoupila do audienčního salonu, zařval Prokeš na vzadu stojící dělníky: „Co tu chcete!“ Nato odvětil soudr. Šťastný: „To jsou členové deputace!“ Prokeš tuřím hlasem zvolal: „Masové deputace nepřijímám!“ Na výtku soudr. Šťastného a Knoflíčka, že buďto deputaci přijme celou, nebo nikoho, Prokeš vykřikl: „Se Šťastným vůbec nejednám, marš ven!“ Samo sebou se rozumí, že soudruzi ohradili se proti takovému neslýchanému jednání, poukázavše Prokešovi na to, že jednají se starostou ne jako soukromé osoby, ale co členové deputace hladových nezaměstnaných. Prokeš na ně po druhé drze zařval, a když se soudruzi znovu proti tomu ohradili, zavolal strážníky a nechal soudruha Šťastného zatknout! Později si však Prokeš vše rozmyslil, od svého zbabělého činu utekl a nechal soudruha Šťastného zase propustit. Tak jedná sociálně-demokratický starosta a poslanec! Vyšinulec!“ (Dělnický deník, 11. 1. 1923)

[Pokud čtenářům SN toto jednání sociálně demokratického politika, který se po zádech pracujících vyšplhal ke „korytu“, připomíná zbabělé, zmatené a všechny politické ideály pošlapávající chování dnešních oportunistů z vedení ČSSD a KSČM, nebude to nejspíš náhoda. Tak totiž končí vždy a zákonitě všichni politici, kteří zradili program, s nímž je voliči vyzvedli na piedestal politické moci. Bohužel – čestně obstojí jen malé procento ze zvolených zástupců lidu. Tak tomu bylo tehdy a tak je tomu i dnes.]

●●●

Protesty proti tzv. Zákonu na ochranu republiky

Co se týká poslance a starosty Mor. Ostravy J. Prokeše, uvedu citaci ještě z jednoho článku komunistického listu „Dělnický deník“. Tentokrát se nejedná o pokračování boje nezaměstnaných dělníků, ale o tzv. Zákon na ochranu republiky, který navrhli politici vládnoucích stran po atentátu na ministra financí JUDr. A. Rašína. (K atentátu došlo dne 5. 1. 1923. Rašín na následky střelného zranění zemřel dne 18. 2. 1923. Pohřeb se konal dne 21. 2. 1923.)

Proti přijetí navrhovaného Zákona na ochranu republiky, jenž byl namířen především proti politickému radikalismu a který k atentátu vedl, vystupovali dělníci bez rozdílu politické příslušnosti. Všichni toto opatření chápali jako nástroj, který bude bránit prosazování jejich požadavků politických a sociálních. V prvních řadách odpůrců této zákonné normy stáli komunisté, vůči nimž byl zákon namířen především. Atentátník, J. Šoupal, byl totiž anarchokomunista. (Národní shromáždění ČSR tento zákon přijalo dne 6. 3. 1923.)

Na lidová shromáždění, na nichž se v první polovině února 1923 scházeli zástupci nezaměstnaných, navázaly od poloviny února 1923 veřejné protesty dělníků proti přijetí tzv. Zákona na ochranu republiky. Shromáždění nezaměstnaných se uskutečnila dne 6. 2. 1923 v Místku (300 osob), v Kopřivnici (700 osob), v Bohumíně (400 osob) a v Bílovci (1800 osob); v Bohumíně a v Bílovci se hovořilo česky i německy. (Dělnický deník, 11. 2. 1923)

Tábory lidu a další shromáždění dělníků proti tzv. Zákonu na ochranu republiky se konaly po celém regionu – od Vsetína, přes Novojičínsko až po Ostravu a obce na Karvinsku. Na čtvrtek 15. 2. 1923 bylo svoláno shromáždění do Lidového domu v Kopřivnici a do hotelu „Kotouč“ ve Štramberku. (Dělnický deník, 13. 2. 1923) V pátek 16. 2. 1923 se sešli pracující v Dělnickém domě ve Vítkovicích a v Rokytnici u Vsetína (100 osob). V sobotu se konala schůze odpůrců tohoto zákona v hostinci u Hajdů ve Vsetíně (700 osob) a v hostinci u Zaukra v Bohumíně. Nejvíce akcí se konalo v neděli 18. 2. 1923: velké shromáždění bylo zorganizováno v hostinci „U slunce“ v Mor. Ostravě (2000 osob) a na náměstí před Dělnickým domem v Orlové (5000 osob). Další shromáždění se týž den konala v Bílovci (500 osob) a v Odrách (600 osob), ale i v Místku, ve Frýdku a v Třinci. (Dělnický deník, 13. 2. 1923, 20. 2. 1923 a 21. 2. 1923)

Popisek: Tato dominanta dnešní Ostravy (s věží vypínající se do výšky 85 metrů) byla postavena v letech 1923-1930 v duchu konstruktivismu. Náměstí před touto budovou nese od roku 1989 jméno bývalého starosty Mor. Ostravy – Jana Prokeše (1873-1935). Před r. 1989 se nazývalo: nám. Říjnové revoluce. Prokešovo jméno sice v době komunistického režimu nadlouho zmizelo z povědomí veřejnosti, avšak vzhledem k tomu, co vyplývá z uvedených údajů tohoto článku, je na místě se ptát, zda by nebylo vhodnější pojmenovat toto místo po nějaké výraznější a skutečně kladné postavě z dějin Ostravy. Což takhle: nám. Petra Cingra? Primátor Ostravy T. Macura by o tom měl přemýšlet.

─────

Prokeš: „Abychom nežili jako v Africe…“

Třebaže na shromáždění dělnictva v Mor. Ostravě (18. 2. 1923) byl pozván také moravsko-ostravský starosta J. Prokeš, nechal si tuto příležitost ujít. Místo toho se tento politik zúčastnil veřejné schůze sociální demokracie v Hrušově, kterou navštívili jak sociálně demokratičtí, tak i komunističtí dělníci. Češi, Němci i Poláci. V národnostně smíšeném regionu Ostravska nebylo tehdy obtížné stavět jednotlivé skupiny obyvatelstva proti sobě. Této dobře vyzkoušené taktiky na schůzi v Hrušově využil i politicky zkušený Prokeš: pokusil se poštvat proti sobě sociální demokraty proti komunistům. Nicméně se ukázalo, že zkušenosti tohoto bývalého dělnického vůdce z prvních let 20. století byly neúčinné: dělníci táhli za jeden provaz.

V článku Pan poslanec Prokeš pro zákon na ochranu kapitalistické reakce o této schůzi informoval i komunistický list „Dělnický deník“. Napsal toto: »…Dělníci v Hrušově již jsou tak vyspělí, že neznají žádné hranice mezi sebou. Bída a hlad doléhají na všechny dělníky bez rozdílu a kapitál nehledí na žádné politické přesvědčení, ani se neptá, je-li to Němec nebo Polák, anebo Čech, jenom utiskuje všechny stejně. A pak nás ani pan poslanec Prokeš neznepřátelí a nerozeštve. Také se zmínil pan posl. o zákoně na ochranu republiky, že komunisté dělali protestní schůze a že odhlasovali resoluce proti zákonu, ale že na žádné schůzi nebyl zákon přečten. Na to my, dělníci hrušovští, prohlašujeme, že na schůzi v neděli [18. 2. 1923] v Moravské Ostravě ten zákon byl čten a vysvětlen, ale naopak na schůzi v Hrušově, kde p. posl. Prokeš mluvil, jak zákon je dobrý, a držel zákon v ruce, leč dělnictvu neřekl ani nejmenšího, co v tom zákoně stojí, jenom podotkl, že zákon se přijmout musí, neboť bychom prý žili jako v Africe; že by jeden druhého přepadal na ulici. Prozatím je ovšem všechno v pořádku a africké hospodářství kapitalistů, které rdousí dělnictvo nejen na ulicích, ale i v továrnách, není patrně panu posl. Prokešovi na závadu, neboť proti tomuto kapitalistickému afrikanismu si zákona ani nepřeje.« (Dělnický deník, 25. 2. 1923)

[Hostinec „U slunce“  v Mor. Ostravě, Cingrově ulici č. 26, patřil k významným místům, jež byla spjata s dějinami dělnického hnutí.  Konala se v něm jak lidová shromáždění, organizovaná sociální demokracií, v době boje za všeobecné hlasovací právo, tak i později. Dne 17. 4. 1921 se v tomto hostinci sešla župní konference ostravské marxistické levice, která přistoupila na 21 podmínek Komunistické internacionály; po ustavení KSČ v květnu 1921se stala součástí této strany.]

 ●●●

„Ostravsko bylo, je a bude vždy pevnou baštou sociálně demokratickou“

Autorem tohoto názoru není nikdo z dnešních politiků ČSSD. Ti už na Ostravsku svou „historickou roli“ dohráli a „projeli“ to na celé čáře. Hůř než komunisté, totalitně vládnoucí u nás v letech 1948-1989. Tradičně levicové Ostravsko, region těžké fyzické práce, se stalo po pádu „kmotrovských“ stran, ODS a ČSSD, obětí populistů bez pevného politického zakotvení z hnutí/strany ANO 2011, které založil člen předlistopadové KSČ a bývalý agent StB – Slovák A. Babiš.

Jeho „loutka“ T. Macura, bývalý bankovní úředník, který má k horníkům a hutníkům podobně daleko jako teoretický ekonom a „prognostik“, jenž vlastníma rukama nikdy nepracoval (pouze o tom žvanil svou nevymáchanou „hubou“), M. Zeman. To by se hornický předák a jeden z prvních poslanců za neprivilegované vrstvy obyvatel Ostravska, P. Cingr (1850-1920), divil, kam až to „jeho“ region dotáhl. Musí se obracet ve svém hrobě na Ústředním hřbitově ve Slezské Ostravě.

Výše uvedené „proroctví“ prý pronesl v roce 1923 v článku Ostravsko, otištěném ve 22. čísle „Práva lidu“, sociálně demokratický sekretář Svazu horníků v Mor. Ostravě – Vojtěch Brda. S jeho názorem vyjadřovali nesouhlas opět redaktoři „Dělnického deníku“, kteří k tomu napsali toto: »…Konstatujeme pouze v zájmu pravdy: Ostravsko, průmyslový kraj se 100 000 průmyslovými dělníky, býval jednou z nejmohutnějších a nejpevnějších posic sociální demokracie – dokud bývala po převratě (= 1918) jednotnou! Dnes se však již poměry tak podstatně zde změnily, že mocenské postavení sociální demokracie jest již jen uměle a nejhrubším násilím udržováno. (…) Z 45 000 horníků v revíru (= OKD) zaměstnaných jest dnes ještě asi 23 000 členy reformistického Svazu horníků. Z těch připadá na komunisty 10, na sociální demokraty 8 a na polskou sekci 5 tisíc členů. Nutno konstatovat, že sociální demokraté skoro na všech dolech zuby nehty se brání zřizování skupin komunistické sekce, ba v četných případech to i s použitím teroru znemožňují. – Vzdor tomu však jest dnes již většina českého hornictva přeskupena do komunistické sekce. Z té druhé poloviny horníků, propadnuvších již indiferentismu, mohli by sociální demokraté získati nanejvýše třetinu. (…) Proto konstatujeme: Ostravsko bývalo pevnou baštou sociálně-demokratickou, v době současné přestalo už jí býti, ale Ostravsko stane se v době velmi blízké pevnou baštou komunismu!« (Dělnický deník, 6. 2. 1923)

[Konstatování po 95 letech: Ostravsko dnes není ani baštou sociálních demokratů, ba ani komunistů, kteří tady neomezeně vládli více než 40 let, nýbrž populistických postkomunistů. Ti ovšem nejsou schopni tomuto regionu nic nabídnout ani vyřešit jeho naléhavé problémy. „Transformace“ bývalé průmyslové oblasti do nových ekonomicko-společenských podmínek života po pádu komunistického režimu je pouhou iluzí. Hlasatelé „nových pořádků“ chtějí pouze držet moc, vládnout ve prospěch jednoho oligarchy a mít se dobře – bez jakýchkoli zásluh. To je ideál všech dnes vládnoucích „elit“ u nás – včetně neúspěšných funkcionářů ČSSD a KSČM. Přesně podle komunistického hesla: „Každý den dobrý. Jen když se penízky sypou…“]

●●●

Hlavní problém krize roku 1923: nezaměstnanost

Poválečná hospodářská krize v Československu vyvrcholila v roce 1923. Tomu odpovídaly i statistické údaje o počtu nezaměstnaných v poslední čtvrtině předchozího roku (1922). Nejvíce nezaměstnaných bylo ve větších městech na Ostravsku, Prostějovsku, Třebíčsku, Brněnsku či Šumpersku. Například závody ve Vítkovicích propustily během roku 1922 více než 11 000 zaměstnanců. Citelně byly krizí zasaženy i chemické závody v Ostravě, jakož i textilní průmysl na Místecku, Příborsku a Novojičínsku. Jediným podnikem, který tehdy nemusel propouštět, byla továrna na vodovody firmy Kunz v Hranicích na Moravě.

V prosinci 1922 se přihlásil na úřadech práce tento počet nezaměstnaných: v Brně 11 251 osob, v Mor. Ostravě 5297 osob, v Třebíči 2924 osob, ve Vsetíně 2731 osob, v Rýmařově 2618 osob, v Šumperku 2531 osob, v Olomouci 2305 osob, v Prostějově 1641 osob, v Holešově 1475 osob, v Hodoníně 1332 osob, ve Znojmě 914 osob a v Jihlavě 927 osob. (Dělnický deník, 21. 1. 1923)

Podle jiných, upřesněných  údajů se u zprostředkovatelny práce v Mor. Ostravě přihlásilo v době od 1. 1. 1922 do 31. 12. 1922 celkem 6590 nezaměstnaných mužů, 766 žen a 16 učňů. Až do 31. 12. 1922 pobíralo podporu v nezaměstnanosti celkem 1531 osob, z toho 12 žen. (Dělnický deník, 24. 1. 1923)

Nezaměstnanost ve větších městech na Moravě a ve Slezsku se na počátku roku 1923 udržovala na stejné úrovni jako v roce 1922. V lednu 1923 se přihlásilo na úřadu práce v Brně 8720 osob, v Mor. Ostravě 5234 osob, ve Vsetíně 3671 osob, v Třebíči 2767 osob, v Šumperku 2432 osob, v Olomouci 2314 osob, v Prostějově 1878 osob, v Rýmařově 1681 osob, v Holešově 1358 osob a v Hodoníně 1023 osob. (Dělnický deník, 28. 2. 1923)

A aby toho nebylo málo, Krajský soud v Mor. Ostravě dne 4. 4. 1923 odsoudil celkem 21 radikálních ostravských dělníků na dva až tři měsíce do vězení – pro výstrahu ostatním. Proti této mocenské zvůli protestovali tehdy nezaměstnaní na své schůzi v Mor. Ostravě dne 18. 4. 1923. Neváhali se obrátit přímo na vládu s touto výzvou: »Žádáme proto vládu, aby rozsudek byl zrušen, poněvadž tvrdíme, že je nespravedlivým, a také proto, že podobnými tresty náprava docílena nebude, naopak tím se nálada a nespokojenost lidu jen jitří. Dejte nám práci a chleba, nebudete mít nespokojených!« (Dělnický deník, 20. 4. 1923)

[V této době hájili zcela otevřeně zájmy těch nejchudších vrstev obyvatelstva na Ostravsku zejména komunisté. (Dobové dokumenty to potvrzují zcela nepochybně.) Vedle nich jen „vlažně“ a neochotně rovněž sociální demokraté a také bývalí „národní dělníci“, pozdější národní socialisté – strana J. Klofáče a Dr. E. Beneše. Dnes, po 95 letech od těchto událostí, vůbec nikdo. Na politické levici je pusto a prázdno. Funkcionáři dnešní ČSSD a KSČM jsou oportunisté toho nejhrubšího zrna. (Mnohem horší než J. Prokeš, který byl spíše „unaven“ z revoluce.) Ti se dali ho „holportu“ s nejbohatším kapitalistou v zemi – A. Babišem. S ním mnozí údajní sociální demokraté v minulosti dělali „kšefty“ (S. Gross, M. Zeman). Nejen otcové-zakladatelé dnešní ČSSD, ale i zakladatelé KSČ by neuvěřili tomu, k čemu se jejich pokračovatelé propůjčili. Není pochyb o tom, že je dějiny za toto hanebné chování odsoudí. Bude to však ještě někoho zajímat?]

●●●

Další statistiky z let hospodářské krize (1921-1923)

Komunistický list „Dělnický deník“ věnoval pozornost nejen počtu nezaměstnaných, ale i dalším statistickým údajům z té doby. V článku Ti, které „vlast“ není s to uživiti… se píše: »…V jediném tomto čtvrtletí (= roku 1922) vystěhovalo se z Československa celkem 14 634 osob (9135 mužů a 5499 žen). Z toho bylo 10 634 národnosti československé, 2178 německé, 807 maďarské, 513 ruské, 448 židovské, 49 polské a 5 některé jiné. (…) Ze Slovenska vystěhovalo se ve 3. čtvrtletí roku 1922 z celkového počtu vystěhovalců (14 634) 7713 osob, tedy plných 50 procent, z nichž bylo 6509 československé národnosti. 7154 osob odebralo se do Spojených států amerických. Z Podkarpatské Rusi vystěhovalo se ve zmíněném čtvrtletí [roku 1922] 848 osob. (…) Během pouhého tři čtvrtě roku tedy úhrnem 45 000 osob.« (Dělnický deník, 9. 5. 1923)

Z téhož listu se dozvídáme rovněž o tom, jaká byla statistika úrazů, k nimž došlo v Ostravsko-karvinském revíru (OKD): »V roce 1922 došlo v podnicích uhelného průmyslu v ostravsko-karvinském revíru celkem ke 2629 těžkým úrazům, z čehož 33 končily smrtí. Těžké úrazy v dolech: dělníků 25 mrtvo, 2150 těžce zraněno, celkem 2175, dozorců 16 těžce zraněno. Těžké úrazy na povrchu – dělníků 328, z nich 2 mrtví, 4 dozorci těžce zraněni, kromě toho utrpělo 39 žen těžká zranění. V koksovnách utrpělo těžká zranění 62 dělníků a 5 dělnic, z toho 6 dělníků zemřelo. V r. 1921 zemřelo 43, v r. 1922 – 33 lidí.« (Dělnický deník, 25. 5. 1923)

A ještě jedna statistika, kterou zaznamenal týž komunistický list. Týká se ztrát, jež si vyžádala hornická stávka v OKD ve dnech 12.-24. 3. 1923. List uvádí: »Ve dnech 12. až 24. března 1923 vstoupilo do stávky v ostravsko-karvinském revíru 37 360 mužských a 979 ženských, tedy celkem 38 339 zaměstnanců na dolech. Počet promeškaných směn činí 421 025, ztráty na mzdách obnáší 17 084 717 Kč, ztráta nevytěženého uhlí 4 170 792 metr. centů. Na koksovnách stávkovalo 1889 mužských a 164 ženských, tedy celkem 2050 zaměstnanců. Počet promeškaných směn činí 22 621, ztráty na mzdách 819 331 Kč, ztráta ve výrobě koksu obnáší 234 223 metr. centy. Kromě toho po dobu stávky zastavena také výroba briket v koksovně Karoliny, čímž vznikla ztráta ve výrobě briket ve výši 21 600 metr. centů.« (Dělnický deník, 31. 5. 1923)

●●●

Svátek práce dne 1. 5. 1923

Každoročním vyvrcholením politických aktivit dělnictva na Ostravsku, ale i jinde, bývaly oslavy Svátku práce, který se v českých zemích slavil od r. 1890. Dělníci české, polské i německé národnosti, sociální demokraté, ale i komunisté a příslušníci dalších politických stran se toho dne scházeli na táborech lidu a v prvomájových průvodech, a to na mnoha místech – od Valašska až po Třinecko: ve Vsetíně (průvod 2500 osob, tábor lidu 3000 osob); v Krhové u Val. Meziříčí (70 osob); ve Václavovicích (tábor lidu 1000 osob); ve Fryštátu (= Karviné, komunistický tábor lidu 2000 osob, schůze soc. dem. pouhých 20 osob); v Bohumíně (průvod KSČ 1000 osob); v Třinci (tábor lidu 1000 osob); v Butovicích (400 osob); v Hranicích na Moravě (počet neuveden); v Kopřivnici (velmi slabě navštívený tábor lidu soc. dem.); ve Frýdku (tábor lidu KSČ 2000 osob, soc. dem. pouze 800 osob); v Jablunkově (tábor lidu 800 osob) a v Rožnově pod Radhoštěm (800 osob, neúspěch soc. dem.). (Dělnický deník, 4. 5. 1923)

Prvomájové oslavy v roce 1923 potvrdily, jak se oportunistická politika sociálně demokratických vůdců, kteří se stali součástí establishmentu, začala negativně projevovat v celkové činnosti někdejší strany českého dělnictva. Sociální demokracie se ocitla na vedlejší kolej a na její místo se dostávala pomalu, ale nezadržitelně KSČ.

●●●

Generální hornická stávka 1923

Nejvýznamnější akcí roku 1923, která se týkala jak horníků v OKD, tak i všech zaměstnanců hornických provozů po celé ČSR, byla generální stávka horníků. Uskutečnila se ve dnech 20. 8. ‒ 6. 10. 1923. K jejímu vyhlášení došlo kvůli tomu, že zaměstnavatelé se rozhodli v důsledku trvající hospodářské krize zkrátit hornické mzdy v rozmezí od 7 do 13 procent. Do protestu se zapojilo dohromady 120 000 osob po celé republice. Stávka nakonec skončila „kompromisem“: hornické mzdy nebyly sníženy o 15 %, jak v průběhu dalšího vyjednávání navrhovali zaměstnavatelé, nýbrž pouze od 10 % (severní Čechy) do 13 % (Ostravsko).

Generální stávka z roku 1923 byla reformistickým tiskem hodnocena jako vítězství horníků. Ve skutečnosti se jednalo o jejich prohru. V důsledku narůstajícího konfliktu mezi sociálními demokraty a komunisty v činnosti odborových organizací hornictva došlo v listopadu 1923 k vyloučení komunistů ze „Svazu horníků“. Vyloučení odboráři se následně zformovali v hornickou sekci „Rudých odborů“.

10. 11. 2018

PhDr. Rostislav Janošík

Seznam vyobrazení:

1. Jan Prokeš, starosta Moravské Ostravy v letech 1918-1935.
2. Budova Nové radnice v Moravské Ostravě v době dokončení této stavby (1930).