Státní svátek – František Růžička
Zatímco v době minulého politického režimu byl pojem státního svátku výrazně zprofanován a později pasován na demonstraci vítězného proletariátu s případným záznamem do kádrového profilu při neúčasti či dokonce bojkotování, v době polistopadové se stal a nadále se projevuje jako téměř zcela bezvýznamná událost. Alespoň mezi dělným lidem. Bez vyvěšování státních vlajek, bez masových oslav, především jen s radostí ze dne pracovního volna či klidu. Zase můžeme na chalupy, do přírody, na zahrádky. Nerad bych ale paušalizoval. Na mnohých místech tomu je třeba i jinak. S hrdostí a vyznáváním vlastenectví.
Budeme-li uvažovat o projevu vlastenectví, pak vycházejme z doby První republiky, kdy byl 28. říjen klíčovým svátkem, spojeným s osobnostmi, které se podílely na vyhlášení nezávislého Československa. Připomínat si další okolnosti považuji za nadbytečné, lze se o nich dočíst v mnohých historických záznamech, dokumentech a vydaných obsáhlých dílech. Byl to totiž splněný dávný sen o vlastním národním státě. Nedílnou součástí byl pochopitelně i obraz prezidenta-osvoboditele, tatíčka T. G. Masaryka.
V toku dějin pak oslavy v roce 1937 byly poznamenány pietním rozměrem úmrtí pana prezidenta a následně v roce 1938 stínem Mnichovské dohody. V poválečném roce 1945 v tento den vzešly dekrety prezidenta Beneše o znárodnění bank a klíčových průmyslových podniků. A tato okolnost pak vešla do myslí postupně všeho lidu česko-slovenského a byl slaven „Den znárodnění“. V polovině sedmdesátých let se tento svátek snad ani nepřipomínal. Stal se jen fádním „významným dnem“. V roce 1988 komunističtí pohlaváři uspořádali velkou informační kampaň, která jasně vymezovala pojetí těchto oslav. Je zaznamenáno, že byly zadrženy téměř dvě stovky aktivistů jako opatření proti neklidu a demonstracím. Vzrůstající neklid ve společnosti potom gradoval v listopadu roku 1989.
Letošní oslava tohoto významného dne (Den vzniku samostatnosti ČSR ‒ 1918) již předem díky pohotovosti i devótnosti sdělovacích prostředků avizovala až předem netušený průběh. Fraška? Komedie? Tragédie? Protestní demonstrace? Bezpečnostní opatření? Copak z toho vyjde dobrého či méně dobrého? Vůbec si už netroufám napsat špatného!
Nahlédneme-li na stránky novin vskutku lidových (LN), určitě jsme nabyli dojmu, že se začala kampaň o zakoupení jízdenky na tramvaj pro cestu na Pražský hrad… Drahoš, Zeman, Horáček, Kubera, Pospíšil, Okamura, Pithart, Škromach, Dlouhý, Halík, Švejnar… Tvůrčí činnost našich novinářů je prostě nebetyčná… Sládek už chybí. A chudák Drábová, ta by nebyla jistě nejlepším typem prezidentky, ale ideálním typem pro souboj s Milošem. Žel nemá na to prašulky (Chlívek LN). A bez peněz a partajní podpory žádné volby vyhrát nelze. Ověřeno! Mohu doložit osobní dokumentací z roku 1990 (účelově stvořený volební zákon V. Havla a J. Rumla pro matematický výpočet podpory partajnictví).
Nu což. Vždyť jde stejně jen o popsaný novinový papír. Poté přichází oznámení: „Zemanova odveta, nedá medaili.“ To už se ale hraje poker mezi Hradem, ministrem kultury a sdělovacími prostředky bez přestávek. Citujeme i Švejka: „Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku…“ Příběh kufříku. Msta. Špinavosti… Na venkově jedna drbna říká o druhé, že si nevidí do huby. Nabývám dojmu, že naši mnozí novináři si nevidí na klávesnici svého PC. Proč by také? Vždyť jsou za to dobře honorováni.
Nakonec to nejlepší. „Zkažený svátek“. Sál našich králů byl plný, jídla a pití plné stoly. Nikdo nelitoval. Pachuť sporů byla zažehnána zlatem či stužkou na hrudi. Co na tom, že část politiků (také dobře placených) místo na Hrad zamířila na Staromák. Tam už bouřil Klement, oslavovalo se Nagano, stínaly se hlavy českých pánů… Kdo ví, co tam ještě v budoucnu zažijeme. Dejme tomu, že se tam představil i budoucí hradní pán… „Kéž by se do společnosti vrátila tolerance a snášenlivost.“ Moudrá slova. Jenže: k čemu? Stále se nemohu zbavit dojmu, že to všechno souvisí s tím prvním volebním zákonem a je to nepsaný, leč do krve vžitý odkaz našeho prvního polistopadového pana prezidenta.
Jó, jó. Vyndat hlavy z bublin. To bude to pravé, ořechové… Za císaře pána (a jeho pozůstalou rodinu). „Zeman je totiž zbabělec a prohry, kterou považuje za urážku vlastní velikosti, se děsí.“ Tak to je citace přímo z „Chlívku“ (LN).
František Růžička (Hlas svědomí)
