Svobodné noviny na internetu

Motto: „Vadí mi, když u nás Slováci nemluví česky.“ (Jana Postlerová, hlasová poradkyně)

Nečekaně rychlé vyřešení povolebního dilematu

Kdybych psal tento komentář bezprostředně po slovenských parlamentních volbách, tedy krátce po oné sobotě 30. září 2023, byl by jeho text úplně jiný, než je tento. Zdržení nebylo úmyslné: pouze jsem to dřív nestihl. Zatímco hned po volbách vládla na Slovensku podivná nálada, že zase se nic nevyřešilo a že naši slovenští bratři i nadále budou muset snášet chaos a politickou nekompetentnost těch, kteří tomu „šéfují“, necelé dva týdny po volbách je všechno jinak.

Před volbami a pár dní po nich vystupovali mimořádně aktivně rovněž někteří čeští politici a spolu s nimi i různé neziskové organizace. Ti „fandili“ slovenským neomarxistům ze strany „Progresívne Slovensko“ (PS) natolik nepokrytě, že by si toho musel všimnout i slepý a hluchý občan. Stejně tak předseda třetí strany „na pásce“, odpadlického „Hlasu-SD“, Peter Pellegrini (podle jména „Slovák jako poleno“), ještě před týdnem dělal ramena, jak si může vybírat mezi dvěma „nevěstami“: Ficovým „Smerem“ a Šimečkovými „progresivisty“. O pár dní později, doslova přes noc, je všechno zapomenuto.  Dalo by se to označit za „revoluci za pochodu“.

K uskutečnění této náhlé změny stačil teroristický útok palestinského „Hamásu“ na Stát Izrael (7. 10. 2023), aby se zdánlivě zablokovaná situace posunula tím jediným možným, správným směrem. Domýšlivý „mluvka“ P. Pellegrini velice pohotově vycouval z původního nadbíhání Šimečkově straně PS. Od té doby je všechno „progresivistické“, jež bylo spjato s podporou migrace osob islámského náboženství, včerejšími podporovateli rázem odmítáno.

K uskutečnění této náhlé změny názoru stačilo odvysílat v televizi, ale hlavně formou videí na sociálních sítích, ony drastické scény ze zabíjení izraelských občanů (včetně uřezaných hlav), aby se mnoha do té doby zaslepeným lidem konečně otevřely oči. Rázem se všechno „progresivistické“ ocitlo na „indexu“: Včerejší obdivovatelé a podporovatelé Palestinců (včetně J. Lipavského) náhle nešetří odsudky kvůli „barbarství“ členů „Hamásu“, nýbrž naopak volají po přísných trestech, po „kolektivní vině“, po zastavení veškeré pomoci obyvatelům Gazy.

Tisícovka obětí na straně židovského státu se stala dostatečnou lekcí za politickou nevyspělost a naivitu řady evropských politiků – včetně našich, ale i těch slovenských. Zatímco čeští „progresivisté“ (Piráti, TOP 09, STAN) si kvůli Ukrajině nadělali spoustu nepřátel i u poměrně tolerantních spoluobčanů, na Slovensku vzal vývoj náhlý obrat. Prezidentka Z. Čaputová, známá podporovatelka všeho „dobra“, které přichází od J. Bidena a G. Sorose, hned po vyhlášení výsledků voleb překvapila svým prohlášením o zastavení vojenské pomoci Ukrajině. Odůvodnila to údajným odmítavým postojem R. Fica. Po událostech ze 7. 10. 2023 se pokusila své stanovisko poněkud zmírnit: prý to neplatí doslova a navíc k tomu nemá pravomoc. Zkrátka: Čaputové se zhroutil její „progresivistický“ svět: proto se bude muset smířit s realitou.

Co je však nejpodstatnějším důsledkem teroristického útoku „Hamásu“ na Izrael? Je to skutečnost, že M. Šimečka a jeho „Progresívne Slovensko“ se ocitli „mimo hru“. Přestal být o ně zájem. Ano, cokoli „progresivistické“ teď bude na dlouhou dobu pro každého Slováka podezřelé: stane se z toho „tabu“. Proto i výsledky voleb náhle přestaly být dilematem. Vládní koalici nyní budou tvořit tři politické subjekty: Ficův „Směr-SD“, Pellegriniho „Hlas-SD“ a Dankova „Slovenská národná strana“ (SNS). Ve středu 11. 10. 2023 všichni tři předsedové těchto politických uskupení podepsali memorandum o příští koaliční spolupráci. (Dne 16. 10. 2023 byla podepsána koaliční smlouva.)

Tak tedy: Slovensko se dočkalo. I díky tragickým událostem na Blízkém východě se zrodila nečekaně rychle dohoda o povolební spolupráci. S „kartou“ v podobě strany „Progresívneho Slovenska“ se teď delší dobu hrát nebude. Stala se bezcennou. Kdo by se toho nadál, že ano, dámy a pánové z Bratislavské kavárny? Herečka a diplomatka M. Vašáryová zašla z těch „kavárníků“ ve své zapšklosti a nenávisti nejdál: označila voliče R. Fica za „spodinu“. Vašáryová, která přednáší na Vysoké škole CEVRO Institut, podle jiných zdrojů hovořila o voličích „Smeru-SD“ jako o „fašistech, neofašistech a neonacistech“ (AC24.cz, 1. 10. 2023). Od slovenské političky, která se kamarádí s „nácky“ z Fialovy koalice, je to hodnocení více než pikantní. Mám podezření, že ta paní vůbec neví, co jí použité pojmy ve skutečnosti znamenají.

Když už jsme u toho nadbíhání „pražským kavárníkům“, není od věci připomenout jednu věc, která se přímo týkala P. Fialy. Den po ohlášení návštěvy P. Fialy, T. Morawieckého, J. Kaczyńského a J. Janši v Kyjevě kritizovala M. Vašáryová v našem tisku složení této delegace. Jen si neuvědomila, že P. Fiala se do této delegace „vnutil“ jako poslední, aby na sebe upozornil. Naše média tehdy dělala, že se tato kritika týká jiného P. Fialy, než je ten, který vykonává funkci českého premiéra. Po půl druhém roce je všechno zdánlivě zapomenuto, ale internet si „pamatuje“ všechno. Vašáryová tehdy na Facebooku napsala: „Slovinský premiér Janša, který silně EU kritizuje, dva Poláci, kteří chtějí Polsko vyvést z EU a několik let v zemi rozkládají demokratické instituce, a nový český premiér?“ (Novinky.cz, 16. 3. 2023, 9:43)

Po teroristickém útoku „Hamásu“ se v Bratislavě a okolí rozhostilo podezřelé ticho. Zmlkli i další protificovští aktivisté poté, kdy někteří občané připomněli dnešním „demokratům“ M. Vašáryové a M. Kňažkovi jejich podpis „Anticharty“. Ano, občas je dobré i tyto skutky našich politických „komediantů“, českých i slovenských, připomenout: aby se zase vrátili nohama na zem a přestali si hrát na nedotknutelné božstvo. Je to jen bezcharakterní komediantská „šmíra“. Nic víc.

─────

Kdo další kromě M. Vašáryové podepsal „Antichartu“?

Ústřední deník ÚV KSČ „Rudé právo“ zveřejnil prohlášení s názvem „Za tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“ dne 29. 1. 1977. Počínaje tímto dnem začal otiskovat i jména jednotlivých signatářů tohoto dokumentu, včetně M. Vašáryové. Je třeba připomenout, že tato známá slovenská herečka, manželka M. Lasici, hrála v řadě filmů českých režisérů. Ani ona nebyla jedinou dramatickou umělkyní, jež v zájmu kariéry neváhala připojit svůj podpis pod dokument, odsuzující prohlášení „Charty 77“, které si většina občanů nikdy nemohla přečíst, protože oficiálně nebyl zveřejněn. Zato text onoho „prohlášení“ byl publikován v celém rozsahu: stejné pozornosti se dostalo i jménům signatářů, kteří se stali dobrovolnými rukojmími komunistického režimu.

Jak snadné bylo odsoudit „ztroskotance a samozvance“, o tom nejlépe svědčí ty stovky zbabělců, kteří „Antichartu“ podepsali. Jen někteří z nich po Listopadu 1989 tvrdili, že v té době byli někde jinde a nic podepsat nemohli. V době podpisu a publikování jmen „antichartistů“ však mlčeli: buď se báli, nebo docela obyčejně lhali a lžou i dnes. U celoživotních komediantů to není nic nového. Touto cestou se po změně režimu rozhodla jít i M. Vašáryová. Ta se nestyděla přijmout z rukou prezidenta V. Havla post velvyslankyně v Rakousku. Od té doby často a ráda udílí „lekce z morálky“ jak Čechům, tak i Slovákům! To je doopravdy ta pravá! Měla by se stydět!

Bez jakéhokoli komentáře připomenu alespoň některá jména slovenských signatářů „Anticharty“. Podobně jako v českých zemích rovněž na Slovensku to tehdy podepsal kdekdo, hlavně herci: Mikuláš Huba, Viera Strnisková, Ladislav Chudík, Ivan Rajniak, Karol Machata, Elo Romančík, Gustav Valach, František Zvarík, Július Pántik, František Dibarbora, Ján Kákoš, Leopold Haverl, Ivan Mistrík, Vlado Durdík ml., Michal Dočolomanský, Anton Mrvečka, Martin Huba, Juraj Kukura, Dušan Jamrich, Osvald Záhradník, Emília Vašáryová-Horská, Oldo Hlaváček, Milan Lasica, Július Satinský, Eduard Bindas, Vlado Müller, Magda Paveleková, Ivan Krivosudský. Zora Kolínská, Ľubo Roman, Andrej Hryc, Jozef Króner, Karol Zachar, Ctibor Filčík, Štefan Kvietik, Vlado Durdík st., Božidara Turzonovová, Magda Vašáryová a Milan Kňažko.

Ze zpěváků připojili svůj podpis: Dušan Grúň a Helena Blehárová; z hudebních skladatelů a koncertních umělců: Vieroslav Matušík, Ľudovít Štassel, Ondrej Lenárd, Peter Dvorský, Ali Brezovský, Eugen Suchoň, Alexander Moyzes, Dezider Kardoš; ze spisovatelů: Andrej Plávka, Margita Figuli, Ján Poničan a Vladimír Mináč; z tvůrčích pracovníků kultury a umění (včetně ČST): Ľudovít Filan, Ján Beer, Tibor Podhorec, Boris Filan, Peter Duhan, Ada Straková, Leopold Moravčík, Izabela Pažitková, Peter Maťašovský, Karol Polák, Dušan Gabáni, Rudolf Gallo a Igor Teleky. (Někteří ze signatářů „Anticharty“ patřili k agentům StB.)

─────

Výsledky slovenských parlamentních voleb (30. 9. 2023)

Jednodenní volby do „Národnej rady Slovenskej republiky“ (NR SR) skončily tímto výsledkem: Smer-SD – 22,94 %, Progresívne Slovensko (PS) – 17,96 %, Hlas-SD – 14,70 =, OĽaNO – 8,89 %, KDH – 6,82 %, Svoboda a Solidarita (SaS) – 6,32 % a Slovenská národná strana (SNS) – 5,62 %.

Do slovenského parlamentu se dostalo celkem sedm politických subjektů. Již v této chvíli víme, kdo bude tvořit příští koalici a kdo opozici. Také v případě těchto voleb je to již dlouhou dobu stále stejné. Ficovi sice vyrostl – s přispěním aktivistických politiků a novinářů (včetně těch českých, kteří se mohli přetrhnout, jako by šlo o život jim, nikoli M. Šimečkovi) ‒ nový konkurent. Stal se jím uměle vytvořený subjekt „Progresívne Slovensko“. Je to podobný „papírový čert“, který brzy shoří, jako u nás TOP 09. (Navenek se chlubí pestrými, duhovými barvami, avšak uvnitř je červený: čili další politický „meloun“.)

Poněvadž zformování povolební koalice bylo rychlejší, než se původně předpokládalo, reakce na očekávanou, leč pro Brusel málo přijatelnou vládu na Slovensku (poté, kdy své pozice vyklidila „progresivistická“ prezidentka Z. Čaputová) přišla s jistým zpožděním. Jako „trest“ za to, že se nepodařilo „prostrkat“ do čela vlády bruselské „želízko v ohni“, ono „Progresívne Slovensko“, bylo pozastaveno členství v sociálně-demokratické frakci Evropského parlamentu (PES): Ficovu „Smeru-SD“ a Pellegrinimu „Hlasu-SD“.

Předseda „Smeru-SD“, R. Fico, na to zareagoval klidně a věcně: Prostřednictvím videa vzkázal do Bruselu, že Zeměkoule se kvůli tomu nepřestane otáčet okolo Slunce a že život na Slovensku půjde dál – vzdor nelibosti bruselské vrchnosti. A co je nejdůležitější? Od nynějška se bude vítězná koalice řídit výhradně zájmy slovenských občanů.

─────

Volby skončily, avšak bratrské vztahy nikoli…

Třebaže před volbami vysílali čeští politici směrem ke Slovákům nejrůznější signály (P. Pavel dokonce hovořil o možném zhoršení vzájemných vztahů, pokud by zvítězil R. Fico), bezprostředně po skončení voleb se bouře ve sklenici vody utišila. Nelze se tomu divit. Vždyť po Ukrajincích patří Slováci k nejpočetnější národnostní menšině v českých zemích. Již kvůli těm statisícům slovenských spoluobčanů si nemůžeme dovolit dlouhodobě narušit tradiční vztahy, na něž byli až dosud politici vždy pyšní.

Prezident republiky P. Pavel znovu prokázal, že rychleji mluví, než myslí. Inu, když má někdo IQ pouhých 107, obvykle to tak dopadne. Narůstající nespokojenost s novou hlavou státu je den ode dne větší. Dá se již hovořit o rozmrzelosti těch, kteří P. Pavla v lednu  2023 neuváženě zvolili. Množí se hlasy, které tvrdí, že „na co sáhne, to po*ere“. Proto se nám může brzy stát, že po demisi neschopného premiéra P. Fialy bude následovat i pád P. Pavla. Ať si ho vezmou do NATO a vystaví si ho v nějaké vitríně: ve fešácké uniformě se tam bude hezky vyjímat.

A protože podobnost dějinného vývoje ČR a SR je veliká, nikoho nejspíš nepřekvapí, že tyto volby dopadly právě tak, jak zákonitě musely skončit. Čeká nás podobný vývoj nejpozději za dva roky, pokud ovšem do té doby Fialova vláda sama nepodá demisi, nebo k ní nebude okolnostmi donucena.

Ficovo vítězství na Slovensku bylo nevyhnutelné, zákonité, byť se jeho odpůrci snažili ze všech sil, aby dojednávání povolební spolupráce nebylo vůbec jednoduché. Po pěti letech zmatků a politické nestability se vítězem opět stala jediná politická jistota, jakou Slovensko má: sociální demokracie, představovaná dvěma politickými subjekty ‒ „Smerem“ a „Hlasem“.

Opoziční „Progresívne Slovensko“ je dokonce stranou extrémně levicovou, byť se vydává za politickou pravici. Tato mladá a málo zkušená politická strana (to platí i o jejím předsedovi M. Šimečkovi) hlásá všechny ty nesmysly, které vymýšlejí bruselští, neomarxističtí byrokrati. Ti, kteří právě teď „tlačí“ na „vyloučení“ slovenských sociálních demokratů z příslušné frakce Evropského parlamentu.

Úspěch Ficova „Smeru-SD“ byl zákonitý ještě z jednoho důvodu. Tato strana – na rozdíl od všech ostatních, jež vznikly až v průběhu posledních dvou dekád – je jediným politickým uskupením, které nese prapor „sametové revoluce 1989“ i 34 let od těchto dějinných událostí. Je třeba popravdě konstatovat, že postupná degenerace politického systému na Slovensku pokročila za více než 30 let od vzniku samostatného státu mílovými kroky vpřed. Nic není jako dřív.

Dnešní Křesťansko-demokratické hnutí (KDH) jsou již jen „pohrobci“ té kdysi významné Mikloškovy a Čarnogurského KDH z počátku 90. let 20. století. Stejně tak SNS představuje již jen nevýznamnou stranu, která před 34 lety vstoupila do povědomí veřejnosti jako velká podporovatelka „Matice slovenské“. Kdo si dnes vzpomene na tuto instituci, která se od poloviny 19. století zasazovala o konstituování moderního slovenského národa?

Zatímco nám, v českých zemích, momentálně vládnou (z Božího dopuštění a kvůli pomatenosti části českých voličů) ti, kteří v letech tzv. normalizace „tahali za sebou kačera“, Slováci na tom nejsou o mnoho líp. Ani jejich vývoj nemá se „sametovou revolucí 1989“ a jejím odkazem nic společného. Na rozdíl od Ficova „Smeru-SD“ a Pellegriniho „Hlasu-SD“ nemá žádný jiný politický subjekt přímou souvislost s událostmi před 34 lety.

Tyto strany byly vytvořeny zcela uměle a v jejich činnosti a prezentaci navenek převažuje obyčejný marketing a zbožná politická přání stranických šéfů. Hlavním cílem zůstává: dostat se ke korytům a vydržet u nich co nejdéle. (Přesně to v posledních dvou letech předvádí Fialova „Pětikoalice“, politický „slepenec“ zcela nesourodých stran a hnutí, jejichž zatím nesplněným přáním je: zastavit čas a co nejdéle vydržet u koryt.) Touha politických „vyžírek“ je v českých zemích i na Slovensku stejná: mít se dobře z peněz daňových poplatníků.

Co se týká oné politické hvězdy, která na chvíli zazářila na nebi nad Bratislavou, aby vzápětí pohasla, „Progresívneho Slovenska“, její domnělý, leč falešný úspěch (předpovídaný tzv. exit-poly) byl vyvolán podporou mladých lidí, kteří všude na světě věří iluzím a mýtům o „vyvolenosti“. Toto politické „náboženství“ nicméně nemívá dlouhého trvání, protože mladí lidé jsou málo odolní, nesnášejí tlak okolností a nepohodu a brzy se unaví a vyčerpají.

To v plné míře platí i pro voliče Šimečkovy strany PS. Zveřejněné „exit-poly“ této „progresivistické“ partaji nadržovaly tak moc, že se jejich tvůrci sami usvědčili ze lži a záměrné manipulace. Dosáhli nakonec pravého opaku: odradili si starší voliče. Ty, kteří něco vědí o životě a kteří pro svou zemi již něco vykonali – na rozdíl od jalových „keců“ mladých „progresivistů“. (Jsou to stejní „blábolové“, jako naši „Piráti“.) Řeči jsou k ničemu, protože společnost se posouvá kupředu jedině díky statečným činům konkrétních jedinců. Lenoši a žvanilové dějiny nepíší. Jako odstrašující příklad pro všechny by měl sloužit „mluvka“ P. Fiala z Brna.

─────

Zuzana Krónerová řekla pravdu, o níž se raději mlčí…

Česká televize (ČT) zašla ve svém aktivismu až tak daleko, že si zvolila jako své stanoviště prostranství přímo před budovou slovenského parlamentu. Jako by jí nestačil stálý zpravodaj ČT – Jan Šilhan. Dosluhující vedení ČT vyslalo do Bratislavy svého zasloužilého ukrajinského propagandistu, jenž má za manželku Slovenku – Michala Kubala. (Manželka tohoto drzého příslušníka generace „Husákových dětí“ působila několik let v ČT a dokonce tam moderovala svůj pořad slovensky, a to v rozporu se všemi pravidly a zvyklostmi. Nevím o jediném obdobném případu ve slovenské televizi: tam musí všichni hovořit slovensky!)

Nesledoval jsem všechny bláboly zmíněného propagandisty a manipulátora, protože to považuji za ztrátu času. (Na drzé a nevychované „spratky“ platí jediné: ignorovat je!) Zaznamenal jsem pouze jediný hodnotný rozhovor tohoto moderátora s herečkou Zuzanou Krónerovou, dcerou známého slovenského herce, kterého si my, starší televizní diváci, pamatujeme z oscarového filmu „Obchod na korze“ nebo z televizního seriálu „Slovácko sa nesúdí“.

Nejen J. Króner, ale i jeho dcera Zuzana často vystupovali v českých filmech nebo v televizních seriálech. Z těch ostatních to byli například tito slovenští herci a herečky: I. Mistrík, V. Müller, G. Valach, M. Dočolomanský, M. Labuda, J. Satinský, A. Hryc, V. Durdík ml., M. Kňažko, M. Huba, L. Chudík, J. Pántik, Š. Kvietik, J. Kukura, F. Dibarbora, E. Vašáryová, M. Vašáryová, V. Strnisková aj.

Často si u nás posteskneme, že jsme se ani za 34 let od Listopadu 1989 nevyrovnali s nelichotivým dědictvím komunismu. Slováci jsou na tom daleko hůř: Tíží je „dědictví“ tzv. (první) Slovenské republiky (1939-1945), pro kterou se vžilo označení: klerofašistický „Slovenský štát“. V nedávném rozhovoru v ČT před parlamentními volbami konstatovala Z. Krónerová toto: Slováci dodnes „nereflektovali“ ani svou zahanbující minulost z doby Druhé světové války – Tisovu klerofašistickou republiku (včetně její účasti na válce proti SSSR, jakož i vyhlášení války USA).

─────

Michal Šimečka – bruselský „demokrat“ z komunistické rodiny?

Jakkoli se propagandisté z českých mainstreamových médií snažili vylíčit předsedu jimi favorizované strany „Progresívne Slovensko“, Michala Šimečku, coby novou „hvězdu“ na slovenském politickém nebi, zapomněli nám sdělit celou pravdu o tomto politikovi. V jejich podání se osobní a „profesní“ život tohoto mladého muže smrskl na pouhé posluhování Bruselu. Pro dnešní mladou generaci je to nejspíš plně vyhovující „kvalifikace“. Pro ty starší občany a voliče, kteří jsou zvyklí vidět působení veřejně činných osob v širších souvislostech, je to však nedostačující.

Údaje o dosavadním životě tohoto 39letého politika typicky probruselské partaje, jež má za cíl ještě těsnější „přimknutí se“ Slovenska k neomarxistickým soudruhům z EU, se jedná o informace více než skromné a nepostačující. Michal Šimečka, který je synem spisovatele a publicisty Martina M. Šimečky (*1957) a vnukem filozofa a literárního kritika českého původu Milana Šimečky (1930-1990), se narodil dne 10. 5. 1984 v Bratislavě.

Z příslušného hesla ve Wikipedii se o něm můžeme dozvědět, že absolvoval bakalářské studium na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Pak pokračoval v magisterském a doktorském studiu politických věd na univerzitě v Oxfordu. Vzhledem k tomu, že se jedná o dnes tak oblíbenou „politologii“, což je největší „pavěda“, která se – bůhvíproč – vyučuje na vysokých školách (= je to na úrovni někdejšího komunistického VUMLu), nelze o skutečně seriózním vzdělání vůbec hovořit.  O profesní dráze tohoto „slovenského politika, politologa a bývalého novináře“ (to o něm píše Wikipedie) Michala Šimečky se nedozvídáme vůbec nic. Z politické kariéry je uvedeno pouze to, že je předsedou strany „Progresívne Slovensko“ a že od r. 2022 zastává funkci místopředsedy Evropského parlamentu.

Málo – či spíše nic – jsme se v souvislosti s tímto mladým slovenským politikem dozvěděli o jeho otci a dědovi. Tatáž Wikipedie uvádí, že Martin Milan Šimečka (*3. 11. 1957 v Bratislavě) je slovenský spisovatel a publicista českého původu. Kdo sleduje jeho občasná vystoupení pro Českou televizi, ten ví, že zásadně hovoří česky, byť se narodil na Slovensku. Patřil a patří spíše k těm skromnějším novinářům a politickým komentátorům, kteří se vždy snažili hodnotit situaci střízlivě, bez zbytečných emocí, nikoli aktivisticky. Jeho úsilí o to, aby nepodléhal módním vlnám, vychází zřejmě z vlastních životních zkušeností.

Před rokem 1989 totiž patřil k onomu malému počtu slovenských disidentů – v moři „normalizačních kolaborantů“. Kvůli tomu, že jeho otec, Milan Šimečka, byl vyhozen z KSČ, bylo mu tehdejším režimem dovoleno pouze to, že se mohl vyučit ve Slovnaftu Bratislava. Před změnou režimu (1989) byl nucen pracovat výhradně v manuálních nebo dalších podobných profesích pro nekvalifikované zaměstnance: ošetřovatel, prodavač, plavčík, topič. Až do r. 1990 mohl své texty publikovat výhradně v samizdatu.

M. M. Šimečka se dočkal plného uplatnění teprve po r. 1989. Již v roce následujícím (1990) založil nakladatelství Archa a v r. 1996 se stal jeho šéfredaktorem. V letech 1997-1999 řídil politicko-kulturní týdeník Domimo-fórum. Následně vykonával funkci šéfredaktora deníku SME (1999-2006) a českého týdeníku Respekt (2006-2009); od r. 2009 stojí v čele tohoto periodika E. Tabery. V roce 2018 byl M. M. Šimečkovi udělen Řád Ľudovíta Štúra.

Ještě „komplikovanější“ životopis měl otec tohoto česko-slovenského intelektuála – Milan Šimečka (*6. 3. 1930 v Novém Bohumíně, † 23. 9. 1990 v Praze). Patřil k těm českým „svazákům-intelektuálům“, kteří byli plně zasaženi nástupem KSČ k moci po Únoru 1948. Třebaže byl českého původu, podstatnou část své politické i profesní kariéry spojil se Slovenskem.

M. Šimečka nejstarší patřil k těm jedincům, které plně zasáhl Únor 1948. Již v té době ‒ ještě jako student – se dal zcela do služeb „nového režimu“. Po maturitě v r. 1949 studoval na FF Masarykovy univerzity v Brně českou a ruskou literaturu; toto studium absolvoval v r. 1953. Ano, v onom „symbolickém“ roce, kdy zemřeli oba „velikáni komunistického režimu“ – J. V. Stalin (†5. 3. 1953) a K. Gottwald (†14. 3. 1953).

Bezprostředně po ukončení vysokoškolského studia nastoupil M. Šimečka jako učitel na Jedenáctiletou střední školu v Kroměříži, a to ve školním roce 1953/54. Hned nato se stal asistentem na katedře marxistické filozofie Univerzity Komenského v Bratislavě. (Muselo se jednat o mimořádně uvědomělého absolventa, jestliže mu bylo bez problémů umožněno, aby se věnoval politicky tak exponovanému oboru. Svou roli v tom nepochybně hrálo ono studium, ruštiny, nikoli jen ruské literatury, jak je neúplně uvedeno ve Wikipedii.) Odtud přešel v r. 1958 na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Rovněž zde vyučoval marxistickou filozofii; na této škole se i habilitoval.

Nutným předpokladem pro výkon této „ostře sledované“ profese bylo Šimečkovo členství v KSČ. Podobně jako v případě dalších držitelů legitimace KSČ musel M. Šimečka v letech 1969/1970 absolvovat stranické prověrky: při nich mu bylo členství v této straně prominentů ukončeno.

Autoři příslušného hesla ve Wikipedii buď z neznalosti, nebo naopak kvůli zbytečným ohledům na dotyčnou, již mrtvou, osobu charakterizují tuto etapu jeho života takto: „Léta 1970 byl (= M. Šimečka) pro své ideové postoje (= nesouhlas s tzv. internacionální pomocí ze strany SSSR v srpnu 1968) přinucen opustit univerzitní půdu a pracovat v manuálních profesích.“ Jinými slovy: komunisté M. Šimečku vyhodili ze strany, a proto se musel jít živit vlastníma rukama. U osob v tak prestižním postavení (= učitelé marxismu-leninismu představovali obzvláště vybranou skupinu komunistických „elitářů“) to byl osobní i politický pád až na dno.

Pak už následovalo postupné sbližování s dalšími vyloučenými a vyškrtnutými komunisty. Na Slovensku byla ovšem situace zcela odlišná od té v českých zemích. Členů „Charty 77“ tady bylo minimum: tento dokument v letech 1977-1989 podepsalo všeho všudy 36 osob. K prvním signatářům patřili: spisovatel D. Tatarka a učitel marxismu-leninismu M. Kusý, později i spisovatelka H. Ponická.

Samotný M. Šimečka „Chartu 77“ nepodepsal proto, že nechtěl ohrozit studium svého syna; bylo mu prý vyhrožováno ředitelem školy, kde jeho syn studoval, že v případě podpisu bude ze studia vyloučen. Navzdory tomu se M. Šimečka zapojil do aktivit českých disidentů: od 8. 5. 1981 do 27. 5. 1982 byl držen ve vyšetřovací vazbě v souvislosti s akcí StB „Francouzský kamion“ (= pašování nepovolené literatury ze zahraničí pro potřeby disentu).

Po změně režimu v r. 1989 se M. Šimečka stal předsedou Rady konzultantů prezidenta V. Havla. (Pro pořádek dodejme, že mezi těmito „poradci“ převažovali bývalí členové KSČ, hlavně ti nejhorší „stalinisté“ z konce 40. a počátku 50. let 20. století.) V r. 1991 obdržel M. Šimečka in memoriam Řád T. G. Masaryka I. třídy.

Nechce se mi věřit, že by předseda strany „Progresívne Slovensko“, Michal Šimečka, o této kontroverzní minulosti svého dědečka nic nevěděl. Tím, že o tom raději cudně mlčí, chová se jako další pokrytci z řad slovenských i bruselských „demokratů“. Zdá se, že Slovákům nic z toho nevadí. (Podobně jim nevadí zahanbující minulost z doby „klerofašistické“ Slovenské republiky v čele s prezidentem Dr. J. Tisem.) Již kvůli tomu Slovensko žádná skutečně demokratická budoucnost nečeká.

─────

Rovněž Slováci mají svá historická výročí

Všiml si toho nejeden Čech, Moravan, ba i Slezan (z té naší části historického Slezska, o které jsme přišli za vlády Marie Terezie): Slováci již dávno nejsou „iba drotári“. Stali se plnoprávným, sebevědomým národem, jenž si nenechá do svých záležitostí mluvit od nikoho.

Je všeobecně známou skutečností, že k základním podmínkám pro zformování Slováků jako svébytné národní pospolitosti patřil novodobý spisovný jazyk. Nikoli jazyk jako takový, protože po určité období slovenských dějin sloužila jako spisovný jazyk, hlavně pro účely úřední, čeština. Ta hrála svoji roli ještě v době nástupu literární generace štúrovců: Ľ. Štúr i J. M. Hurban zpočátku psali svá díla česky. Tento jazyk používal i slavný česko-slovenský obrozenec Ján Kollár (1793-1852), autor známé „Slávy dcery“. (Nemohu nevzpomenout ani dnes již odmítnutého obrozeneckého předpokladu, že slovenština je pouhým dialektem českého jazyka.)

První pokus o kodifikaci spisovné slovenštiny byl spojen se jménem katolického kněze Antona Bernoláka (1762-1813), který v r. 1790 vydal gramatiku nového spisovného jazyka – „Grammatica Slavica“: základem pro spisovný jazyk se stalo západoslovenské nářečí (tzv. západoslovenština nebo bernoláčtina). Výše uvedenou mluvnici autor doplnil šestisvazkovým slovníkem „Slowár slovenskí česko-latinsko-nemecko-uherskí“, který vyšel tiskem v letech 1825-1827 a na němž spolupracoval i kněz Juraj Fándly (1750-1811).

Bernolákův pokus přesto neuspěl, třebaže část slovenských spisovatelů tzv. bernoláčtinu přijala za svůj jazyk. Pevný základ spisovné slovenštiny v následujících desetiletích položili až příslušníci o generaci mladších slovenských národovců – štúrovci. Ti dne 14. 2. 1843 přijali rozhodnutí o povýšení středoslovenského nářečí na nový spisovný jazyk Slováků. Ještě týž rok napsal Ľudovít Štúr (1815-1856) teoretický spis, v němž tuto myšlenku zdůvodnil: „Nárečja slovenskuo alebo potřeba písania v tomto nárečí“; tiskem byl vydán v r. 1846.

Konečné rozhodnutí padlo na poradě J. M. Hurbana, M. M. Hodži a Ľ. Štúra na Hurbanově faře v Hlbokém (poblíž Senice na Záhoří, dnes Trnavský kraj) ve dnech 11.-16. 7. 1843. Zavedení štúrovské slovenštiny projednali protagonisté této myšlenky s jinou důležitou osobností té doby – spisovatelem a katolickým knězem Jánem Hollým, kterého navštívili v Dobré Vodě (okr. Trnava); Hollý zde žil až do své smrti v r. 1849. Reakce odpůrců štúrovské slovenštiny na sebe nenechala dlouho čekat: Štúr byl dne 31. 12. 1843 zbaven místa zástupce profesora J. Palkoviče na prešpurském (= bratislavském) lyceu. Na protest proti tomuto rozhodnutí odešla počátkem března 1844 část zdejších studentů do Levoče.

Přes tyto počáteční komplikace, související spíše s politikou než s jazykovědou, se nakonec štúrovská slovenština poměrně rychle prosadila. Již v r. 1844 vyšel druhý ročník almanachu „Nitra“, jehož editorem byl J. M. Hurban, v tomto novém spisovném jazyce. Od 1. 8. 1845 začaly v novém jazyce vycházet i „Slovenskie národnie noviny“ s přílohou „Orol tatránsky“. Již rok předtím iniciovali štúrovci vznik spolku „Tatrín“: byl ustaven ve dnech 26.-28. 8. 1844 v Liptovském Mikuláši; jeho předsedou se stal M. M. Hodža.

V době, kdy se česká společnost jen pozvolna probouzela z nuceného „umrtvení“ politického a kulturního života v letech Bachova absolutismu (1851-1859), sílil vůči Slovákům maďarizační tlak. Po vydání „Memoranda národa slovenského“, které bylo schváleno na shromáždění slovenských národovců v Turčianském Sv. Martině ve dnech 6.-7. 6. 1861, vyhověl císař František Josef I. požadavku Slováků a povolil jim ustavení „Matice slovenské“ (21. 8. 1862); vypracováním stanov této instituce byl pověřen J. Francisci.

První valné shromáždění „Matice slovenské“, které bylo spojeno s oslavami milénia příchodu slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje, se konalo dne 4. 8. 1863. Již měsíc nato, 10. 9. 1863, přijal císař František Josef I. ve Vídni delegaci „Matice slovenské“ v čele s biskupem Š. Moyzesem. Akce byla spojena s poděkováním za to, že císař povolil zřízení této instituce, a to v době narůstajících rozporů s maďarskými politickými kruhy.

[Zatímco základním konfliktem českých dějin bylo (slovy F. Palackého) neustálé střetávání se Čechů s Němci (Germány), v případě Slováků to bylo jejich podřízené postavení v rámci uherského (= maďarského) státu. Území Slovenska, jež bylo v 9. století součástí Velkomoravské říše, bylo okolo r. 1018, kdy byl uzavřen mír mezi polským knížetem Boleslavem Chrabrým a uherským králem Štěpánem I. Svatým, natrvalo připojeno k Uherskému království. Tento svazek trval celých 900 let.]

Jak Češi, tak i Slováci přežili všechny germanizační a maďarizační tlaky, a to na rozdíl od Polabských Slovanů a Lužických Srbů, které se během expanze „Drang nach Osten“ podařilo poněmčit. Na Slovensku měla velkou zásluhu na úspěšném odolávání soustavným snahám o maďarizaci právě „Matice slovenská“. Její 160. výročí založení si v uplynulých týdnech připomněli jak naši slovenští bratři, tak i propagandistická Česká televize. Asi musela, když zaměstnává spoustu Slováků, jelikož zřejmě nemá dost svých kvalifikovaných pracovníků. Velmi nízká, ba ubohá, úroveň vysílání této televize je toho nejlepším potvrzením. Kdepak „veřejnoprávní televize“! Mediální žumpa to je!

V mezidobí mezi zavedením štúrovské slovenštiny a založením „Matice slovenské“ se odehrálo mnoho důležitých událostí v českých zemích i na Slovensku. Cesta Slováků ke zformování moderního národa byla nesrovnatelně obtížnější než ono tak často zmiňované utrpení Čechů v rakousko-uherském „žaláři národů“.

─────

Rieger: „Bratrům Slovákům přejeme rovnoprávnost a důstojné postavení“

Jedním z prvních kroků, které po bezútěšných letech Bachova absolutismu podnikli čeští vlastenci v čele s F. Palackým a F. L. Riegrem bylo bezprostředně po pádu A. Bacha (22. 8. 1859) podání žádosti F. L. Riegra o povolení vydávat český politický deník. Tato žádost byla původně zamítnuta, avšak již dne 2. 10. 1860 vyšlo první číslo jiného politického periodika – časopisu „Čas“, jehož vydavatelem byl advokát JUDr. A. Krása (1828-1900). Rieger měl více štěstí při prosazování jiného svého projektu, kterým se zabýval již v 50. letech 19. století. V roce 1860 zahájilo nakladatelství I. L. Kobera vydávání „Riegrova slovníku naučného“. Do r. 1874 vyšlo tiskem celkem 11 svazků této první moderní české encyklopedie.

Riegrovi se nakonec podařilo uskutečnit i záměr s vydáváním českého politického deníku. Pod názvem „Národní listy“ jej od 1. 1. 1861 začal vydávat český podnikatel a politik JUDr. Julius Grégr (1831-1896), který se stal šéfredaktorem tohoto listu. Autorem politického programu tohoto deníku, v jehož redakci se ve 2. polovině 19. století sešel výkvět české žurnalistiky (J. Neruda, J. Arbes, V. Hálek, K. Sladkovský atd.), byl právě František Ladislav Rieger (1818-1903), zeť historika F. Palackého a vůdce staročeské strany. (Co by za to dali všichni ti dnešní provládní a probruselští pisálkové, sloužící nejrůznějším miliardářům, kteří zneužívají těchto bezcharakterních jedinců k posilování svého ekonomického postavení, jakož i politického a mediálního vlivu?)

Ve zmíněném programu byla věnována pozornost rovněž Slovákům, kteří v té době čelili velkému politickému a národnostnímu tlaku ze strany vládnoucích Maďarů. Riegrova slova z 1. 1. 1861 jsou dokladem nejen o tom, že si uvědomoval, jak obtížnou etapu vývoje mají Slováci teprve před sebou, ale zároveň byla i výrazem státnického nazírání na dějinné procesy, jež se v tehdejším Rakousku-Uhersku aktuálně odehrávaly. Připomeňme jednu důležitou věc: onen často zmiňovaný „žalář národů“ byl pro Slováky mnohem krutějším vězením než pro Čechy. Tak tomu skutečně bylo a nikdo na tom již nic nezmění.

[Proto i samostatné kroky Slováků v posledních 30 letech jsou poznamenány mnoha „přešlapy“ a vážnými chybami. Politická a lidská nevyzrálost některých slovenských politiků se projevila i během současných povolebních vyjednávání o nové slovenské vládě. To, co předvádí například „prezidentka na odchodu“ Z. Čaputová, na získání Nobelovy ani Pulitzerovy ceny nevypadá. Jak se ukazuje, Slovensko se jen tak rychle z této dosavadní a stále nekončící ostudy nedostane.]

A co tehdy, v roce 1861, napsal F. L. Rieger o situaci v Horních Uhrách (= na Slovensku)? Jeho slova jsou velkým povzbuzením pro národně se uvědomující obyvatele převážně zemědělského Slovenska. Posuďte sami:

„… Bratrům Slovákům přejeme vroucně, aby i jim se dostalo rovnoprávnosti a důstojného postavení v mezích království uherského. (…) Přejme si, aby zachováno bylo i budoucně spojení naše se Slováky, zakládající se ve společném literárním a vědeckém jazyku. (…­) Jakož pak Čech pokládá Slovana za bratra, Slováka za blížence svého, je nám Moravan takořka alter ego – sám druhý Čech. Moravan rodem a krajinou, Čech národem! Jejich sláva je naše sláva, jejich utrpení naše neštěstí. Jakož jsme z velebného Velehradu přijali křesťanství pospolu: tak jsme od věků žili a bojovali pospolu, jakož na Bílé hoře klesla samostatnost naše pospolu. Neznajíce dosah událostí budoucích, přejeme si, aby spojení naše, založené na právu historickém a národním, stávalo se vždy bližší a jako vniternější…“

─────

Výlet do politického dávnověku

aneb Vzpomínka na skvělý projev R. Fica na sjezdu ČSSD v r. 2017

Svědectvím toho, jak hodně jsme se za posledních šest let vzdálili od dědictví „sametové revoluce 1989“, je změna ve vztahu dnešní Sociální demokracie (SOCDEM), vedené M. Šmardou, od té původní ČSSD, v jejímž čele tehdy stál B. Sobotka, je připojený článek z března 2017, kdy vládní ČSSD uspořádala svůj 39. sjezd v Brně. Předseda vlády a sociální demokracie na Slovensku, R. Fico, byl na tomto sjezdu oceněn velkým aplausem. Jeho projev patřil k tomu nejlepšímu, co zde zaznělo. Více se o tom dočtete v tomto článku (viz odkaz):

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2017/staronovy-predseda-cssd--do-svestek-----phdr.-rostislav-janosik.html

─────

Slováci si musí doma udělat pořádek sami!

Je po volbách, ale ještě není dobojováno. To, co nyní Slováci nejvíce potřebují, je klidná společenská atmosféra, aby mohli začít napravovat chyby, které stáhly tuto zemi skoro až na dno: ekonomicky, ale hlavně morálně a politicky.

Dnes již víme, že vláda různých chaotů a kariéristů k rozvoji a prosperitě nevede. Úspěchy v ekonomické oblasti, ale i v politice se nedostavují jaksi automaticky, nýbrž teprve tehdy, kdy občané uvěří tomu, že jejich práce a úsilí pro blaho vlasti má smysl. O to teď na Slovensku půjde. Snad se bratrům Slovákům podaří „vybabrat se“ ze všech zmatků a „slepých uliček“, do nichž tuto zemi zatáhli nezodpovědní a neschopní politici, jakož i nejrůznější služebníci cizích zájmů.

Zmínka o Velehradu, kterou se F. L. Rieger přihlásil ke společným duchovním a kulturním dějinám obou našich národů, by nám neměla uniknout. To je přesně to, co nás spojuje, a to navzdory tomu, že i část slovenské společnosti se v polistopadovém období odvrátila od křesťanství, byť si rovněž tito jedinci uvědomují naše společné kořeny.

Ano, s masivním vlivem ateismu se potýká i současné, kdysi religiózní Slovensko. I to je jedním z důsledků zhoubného působení všelijakých „-ismů“, které k nám šíří „apoštolové“ dneška z Bruselu. Nenechme se oklamat. Kdo používá hlavu k přemýšlení, ten si spolehlivou cestu vpřed vždycky najde. Jen malověrní jedinci snadno uvěří nejrůznějším nesmyslům. Kdo ztratil vnitřní „kompas“, tomu již nikdo a nic nepomůže.

19. 10. 2023

‒ RJ ‒

─────

Seznam vyobrazení:

1 Robert Fico, vítěz parlamentních voleb z 30. 9. 2023.

2. Tři Šimečkové (zleva): Milan Šimečka (1930-1990), Martin M. Šimečka (*1957) a Michal Šimečka (*1984).

3. Almanach Nitra, II. ročník (1844).

─────

Odkaz na články o Slovensku:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2023/slovaci-jiz-neslavi-svatek-slovanskych-verozvestu-.htm

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-12-2022/statni-vyznamenani-pro----stalinistu----ladislava-mnacka-.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-11-2022/sbohem--ceskoslovensko-.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-7-2021/krajan-a-pritel-j.-a.-komenskeho.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2021/quo-vadis--slovakia-.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2019/pred-sto-lety-tragicky-zahynul-gen.-dr.-m.-r.-stefanik.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2017/j.-m.-hurban--spolutvurce-spisovne-slovenstiny-----phdr.-rostislav-janosik.html