Svobodné noviny na internetu

Francouzská historička Muriel Blaive, jež působí v ÚSTR, trpí zřejmě utkvělou představou o tom, že ne všechno za minulého, komunistického, režimu bylo u nás špatné a že hodnocení celého období let 1948-1989 je nespravedlivě jednostranné a simplifikující.

V tomto tvrzení jí musím dát částečně za pravdu: v prvním dvacetiletí (1948-1968), kdy komunisté předvedli, čeho jsou schopni a jak dokáží zneužívat svou moc jak proti údajným „třídním nepřátelům“, tak i vůči ostatním občanům státu, bylo všechno horší než po sovětské okupaci ze srpna 1968. Tehdy již bylo každému zřejmé, kdo je kdo a na které straně „barikády“ stojí. Kdo zůstal i po stranických prověrkách z let 1969/70 nadále držitelem legitimace KSČ, byl docela obyčejný, bezcharakterní kolaborant a podporovatel vlastizrádců z vedení KSČ v čele s G. Husákem.

Výše zmíněná historička přišla v těchto dnech se zajímavou myšlenkou: s návrhem na rehabilitaci bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského (1901-1952). Nejspíš to všechno nějak souvisí s blížícím se 70. výročím soudního procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským. Údajná justiční vražda R. Slánského a jeho společníků byl jiný typ „justičního omylu“, než byl ten, jenž se týkal div. gen. H. Píky nebo JUDr. M. Horákové.

Proč nelze srovnávat tyto soudní procesy a v nich uložené tresty, musí být zřejmé každému, kdo má o této problematice hlubší znalosti, než je pouhé novinářské omílání několika faktů. Bohužel – také v tomto případě existují i „historici“, kteří kloužou po povrchu a vybírají si jen ta historická fakta, která se jim hodí do krámu.

Ano, byl to právě R. Slánský a spolu s ním popravený šéf pověstného 5. oddělení generálního štábu MNO plk. B. Reicin, kdo jako první začali roztáčet mlýn „třídní justice“ po Únoru 1948. A stalo se smutnou hrou osudu, že soukolí onoho mlýna je nakonec semlelo taky. Přesto je třeba popravdě konstatovat, že R. Slánský byl postaven před soud a následně poslán na šibenici plným právem – jako osoba vědomě páchající zločiny a kryjící jiné pachatele protiprávních skutků z doby tzv. Protektorátu.

Slánský nejenže osobně asistoval při „nastartování“ této zběsilé mašinérie „selektivní“ spravedlnosti pro vybrané skupiny obyvatelstva. Onu rozběhnutou mašinu „třídní justice“ se ještě dlouho po Slánského smrti nedařilo zabrzdit, natož zastavit: z politických důvodů se popravovalo až do roku 1960, kdy velká část vězněných „třídních nepřátel“ byla podmíněně propuštěna na svobodu.

Generální tajemník ÚV KSČ R. Slánský byl vyslýchán, souzen a nakonec i odsouzen za skutky evidentně vykonstruované, k nimž se v důsledku fyzického a psychického teroru ze strany vyšetřovatelů StB (a sovětských bezpečnostních poradců) přiznal. Do obžaloby v jeho případě nebyly zahrnuty skutky mnohem horší: Slánský totiž vědomě kryl zrádce národa, kolaboranty s nacistickými okupanty, kteří se po válce schovali pod křídla KSČ v naději, že ta je ochrání, aby se jim nic nestalo.

Z moci úřední po Únoru 1948 R. Slánský bránil potrestání těchto osob, zatímco jiní vysoce postavení funkcionáři ze stranického vedení na onom trestu trvali, a dokonce u sebe shromažďoval (= měl je v šuplíku nebo v trezoru) příslušné kompromitující materiály. Bez jejich poskytnutí vyšetřujícím orgánům k tomuto potrestání nemohlo vůbec dojít. Teprve v okamžiku Slánského zatčení a uvěznění se věci daly do pohybu. Část těchto dokumentů byla pak skutečně použita jako důkazní materiál při soudním procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem. I tak se to týkalo pouze některých obžalovaných osob, např. B. Reicina nebo B. Gemindera.

Článek M. Blaive má tento název: „Československý a český stát se nikdy plně nevypořádal s justiční vraždou Rudolfa Slánského a jeho kolegů“ (Britské listy, 30. 9. 2022). Přiznám se, že dotyčnou historičku podezírám z toho, že se R. Slánského zastává kvůli jeho židovskému původu. Jak k tomu přijdou jiné osoby, které nic nespáchaly a nikomu neublížily?

R. Slánský (Salzmann) byl nejen Žid, ale především zločinec. Snad proto sám sebe považoval za „vyvoleného“, jemuž je dovoleno všechno. Trest ho stihl proto, že Moskva již nad ním odmítala držet ochrannou ruku. Ta ji například i nadále držela nad M. Švermovou, která se již v r. 1956 dočkala rehabilitace, kdežto její bratr, estébák K. Šváb, skončil spolu s R. Slánským dne 3. 12. 1952 na šibenici. 

Soudní přelíčení s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským bylo ukázkovým příkladem vykonstruovaného justičního procesu. Skutečné zločiny, spočívající v tom, že Slánský kryl trestnou činnost jiných osob s legitimací KSČ, nikdy souzeny ani potrestány nebyly. Tak vypadala „spravedlnost“ po komunisticku.

●●●

Ze strážce ideové čistoty hlavním obžalovaným…

V souvislosti s blížícím se 70. výročím soudního procesu s R. Slánským  (20.-27. 11. 1952) není proto od věci připomenout několik publikovaných textů R. Slánského z přelomu 40. a 50. let a z počátku 50. let 20. století, které svědčí o tom, že to byl právě on, R. Slánský, kdo stál za rozpoutáním štvanice proti „třídním nepřátelům“. Tyto akce nakonec zasáhly i vysoce postavené osoby ze samotného vedení KSČ – včetně samotného R. Slánského. (StB sbírala materiály i na předsedu KSČ a prezidenta republiky K. Gottwalda.  Tehdejší ministerstvo vnitra pod vedením V. Noska se chovalo jako „stát ve státě“.)

Nejen v případě generálního tajemníka ÚV KSČ R. Slánského byl rok 1948 významným historickým mezníkem, a to jak v dějinách KSČ, tak i v jeho politické kariéře. Komunisté sice podle očekávání přivítali politické vítězství, jež jim díky poválečnému nadšení občanů z osvobození ČSR Rudou armádou víceméně spadlo do klína bez velkého přičinění, na straně druhé bylo toto „vítězství čs. pracujícího lidu nad reakcí“ pojištěno přítomností sovětských okupačních jednotek, jež pobývaly v sousedním Maďarsku“ – poblíž slovenských hranic.  K převzetí moci komunisty v ČSR by došlo tak jako tak.

A vypadá to dokonce tak, jako by se dějin y opakovaly. Jestliže po spuštění „železné opony“ (po r. 1946) byla ČVSR poslední zemí z těch, které byly v r. 1945 osvobozeny vojsky Rudé armády, kde se komunisté „ústavní cestou“ dostali k moci, v roce 1989 byla ČSSR zase předposledním státem tzv. socialistického tábora, kde padl komunistický režim. Všude se jednalo o nenásilné „převraty“, přesněji: o předem dohodnuté předání moci do rukou představitelů opozičních struktur. Úplně poslední bylo Rumunsko s „polodiktátorem“ N. Ceauçeskem; on i jeho manželka byli vojenským tribunálem odsouzeni k smrti a popraveni.

Vyhodnotit „složitou cestu“ od „Únorového vítězství čs. pracujícího lidu nad reakcí“ (25. 2. 1948) až po faktické nastolení totalitního režimu není jednoduché. Ještě v březnu 1948 čelní představitelé KSČ oplakávali (někteří upřímně, jiní pokrytecky) smrt Jana Masaryka, „našeho Honzy“, „velkého syna velkého otce“(= TGM). Zlom přišel až o pár měsíců později. (Rovněž němečtí okupanti se několik měsíců po 15. 3. 1939 „rozkoukávali“.)

Teprve po Čepičkově návštěvě SSSR na podzim 1948 byl nastolen „tvrdý kurs“: nastal nefalšovaný „třídní boj“ proti těm, kteří se nesmířili s převzetím moci komunisty ani s metodami jejich vládnutí. Tímto předělem se nestala volba K. Gottwalda prezidentem republiky (14. 6. 1948), nýbrž až smrt jeho předchůdce, Dr. E. Beneše (†3. 9. 1948) a jeho pohřeb (8. 9. 1948), který se změnil v manifestaci nesouhlasu s novým režimem. Předznamenáním tohoto vývoje byly již protirežimní protesty během XI. všesokolského sletu (19.-27. 6. 1948).

Začtěme se proto do textů, jež R. Slánský v politicky složitém roce 1948 napsal. Tento uvědomělý hlasatel „nových pořádků“ se jistě necítil příliš „komfortně“: jednou nohou stále ještě stál v režimu předchozí, předmnichovské republiky, kdežto tou druhou nesměle a opatrně našlapoval v „terénu“ nové doby, pro niž Únor 1948 vytvořil politické podmínky. Jisté váhání mnoha tehdejších vrcholných politiků KSČ dává tušit, že i oni tak trochu zpohodlněli v podmínkách zaběhnutého systému První republiky.

Ani komunisté v prvních týdnech po Únoru 1948 netušili, jak konfliktní doba je čeká. Včetně nepopulárních rozhodnutí, ale i vážných politických chyb ‒ včetně ztrát na životech na obou stranách. Každý z nich musel denně jít se svou kůží na trh. Kdo neobstál, skončil v lepším případě buď v propadlišti dějin, v tom horším ve vězení či na šibenici.

●●●

Atmosféra po nástupu Fialovy vlády nebezpečně připomíná rok 1952, kdy byl popraven R. Slánský

A nyní dva texty R. Slánského z roku 1948. První z nich byl zveřejněn bezprostředně po smrti J. Masaryka (†10. 3. 1948). Týž den Národní shromáždění schválilo vládní prohlášení „rekonstruované“ vlády K. Gottwalda, a to již bez J. Masaryka i bez M. Horákové, která se na protest proti jeho (násilné) smrti vzdala svého poslaneckého mandátu.

─────

Rudolf Slánský, místopředseda Ústředního akčního výboru NF:

Lid nikdy nezapomene J. Masaryka

„… Chtěl bych zvláště říci, že pro nás, komunisty, bylo předmětem mimořádné radosti, že syn presidenta Osvoboditele zaujal tak důležité místo ve vládě Klementa Gottwalda a že jsme si s ním tak dobře rozuměli. Vážili jsme si Jana Masaryka pro jeho vzácné lidské, osobní vlastnosti a oceňovali jsme vysoko spolupráci s ním, poněvadž máme za to, že naše lidově demokratická republika v nových historických podmínkách naplňuje skutečný odkaz T. G. Masaryka. (…) Právě proto, že Jan Masaryk zůstal republice a národu v nejtěžších dobách věren, zahraniční reakce jej učinila terčem zběsilých útoků a pomluv. Viděli jsme již na příkladu Karla Čapka a St. K. Neumanna, jak naše i zahraniční reakční smečka dokáže štvát mužné a čestné lidi k smrti. Podařilo se jí to, žel, i v případě Jasna Masaryka, který se musel dožít toho, jak jeho bývalí přátelé na západě nad ním vyslovují klatbu jen proto, že odmítl napomáhat přípravě nového Mnichova. (…) Tiskneme mu v duchu naposled jeho ruku a říkáme: Věrnost za věrnost. Jan Masaryk šel s lidem a lid nikdy nezapomene velkého syna velkého otce.“ (Rudé právo, V. vydání, 12. 3. 1948, č. 61, str. 1)

[Z výše uvedených slov R. Slánského je zřejmé, že bezprostředně po nalezení mrtvého těla J. Masaryka na nádvoří Černínského paláce v Praze (10. 3. 1948) se právě generální tajemník ÚV KSČ stal jedním z prvních hlasatelů „oficiální“ verze o sebevraždě tohoto politika. Vina za jeho smrt je Slánskému jasná od samého začátku: n a svědomí to mají falešní Masarykovi přátelé ze Západu, kteří ho svými útoky dohnali k sebevraždě – skokem z okna, které po činu někdo zavřel. Kdopak to asi byl?

Ze Slánského vyjádření stojí za pozornost ještě něco jiného: srovnání osudu J. Masaryka a K. Čapka. Oba byli ve své době velmi úspěšní, populární muži, což se v Čechách nikdy neodpouštělo. O pár roků později bylo všechno jinak. Komunisté již od r. 1951 začali „prezidenta Osvoboditele“ kritizovat a obviňovat ho např. z toho, že dal střílet do pracujících. Co se týká „pacifisty“ K. Čapka, jeho knihy byly v 50. letech 20. století povinně vyřazovány z veřejných knihoven, protože jejich autorem byl spisovatel „buržoazního“ původu. Do jaké míry to souviselo s tím, že Čapkova manželka, herečka O. Scheinpflugová, již v r. 1948 se netajila přesvědčením o tom, že J. Masaryk byl zavražděn, o tom se můžeme jen dohadovat.]

─────

Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ a poslanec NS:

Rozvratníci budou rozdrceni!

(Projev přednesený dne 12. 9. 1948 v Kladně u příležitosti převzetí záštity Spojenými ocelárnami [v Kladně] nad plukem T. G. Masaryka)

„… Naše reakce ve spojení s reakcí zahraniční chtěla v minulém týdnu zneužít pohřbu druhého presidenta naší republiky a pokusit se o to, co se jí nepodařilo v únoru [1948]. Bdělostí a pohotovostí komunistické strany a dělnické třídy jsme překazili záměr naší reakce. Ničemný pokus reakce musí být výstrahou pro všechen náš lid a pro naše dělníky. Jen naivní lidé si mohli myslet, že v únoru [1948] jsme se již úplně vypořádali s naší buržoasií, která se nikdy nesmíří se svou porážkou a nesloží ruce v klín, protože nemá co ztratit. Vůdcové reakce v zahraničí se paktují s našimi nejhoršími nepřáteli republiky včetně sudetských Němců a posílají k nám bandy teroristů, sabotérů a žhářů. V ilegálních letácích vyzývají k ozbrojenému boji, k obsazování nár. výborů, k vraždění, k neodvádění obilí, vyhrožují a hnusně pomlouvají nejvyšší představitele státu. Tito reakční zločinci si to však pořádně pletou, jestliže se domnívají, že mohou náš lid zastrašit. Kdo se pokouší rozvracet lidově demokratický řád, bude nemilosrdně rozdrcen. Nestrpíme, aby na příkaz zahraničních imperialistů kdokoliv rušil klid a budovatelskou práci našeho lidu. Vyhovíme přání našeho dělnictva, které ve stovkách resolucí zaslaných ústř. výboru naší strany žádá uplatnění nového zákona na ochranu lidově demokratické republiky. Mýlí se ti, kdož si myslí, že se u nás něco změní. Hodně věcí se bude měnit, ale jenom proto, abychom rychleji než dosud odstraňovali vše, co nám tu zbylo po kapitalismu, abychom upevňovali nový řád a kráčeli k socialismu.“ (Národní osvobození, roč. XIX, č. 215, 14. 9. 1948, str. 2; zvýrazněný text – redakce SN)

R. Slánský vystupoval v roce 1948 jako přední ideolog KSČ. Žargonem dnešních politických komentátorů by byl označen za toho, kdo má „našlápnuto“ k nejvyšší stranické funkci. Ještě než upadl do nemilosti, brojil proti „třídním nepřátelům“ doma i ve světě. Proto jako „třešničku“ na jeho politickém dortu uvedu poněkud kuriózní zprávu z dobového tisku, která byla zveřejněna dne 26. 10. 1948:

„Hlubinný důl Herkules (v Záluží u Litvínova) v Severočeském hnědouhelném revíru byl přejmenován na důl ‚Partyzán Slánský‘. Na této slavnosti promluvil hlavní aktér – předseda branného výboru NS a generální tajemník KSČ R. Slánský.“ (Lidová obroda, roč. 1, 26. 10. 1948, č. 196, str. 2) [V roce 1952, ještě před Slánského odsouzením a jeho popravou, byl tento důl přejmenován znovu: od té doby nesl název „Vítězného února“.]

●●●

R. Slánský – ideolog KSČ, od něhož se hodně očekávalo…

K zásadnímu ideologickému obratu v činnosti KSČ, ale i dalších komunistických a dělnických stran, došlo v červnu 1948. Tehdy, na zasedání v Bukurešti, byla dne 29. 6. 1948 přijata rezoluce Informačního byra komunistických stran o situaci v KS Jugoslávie. Přijetí tohoto dokumentu se stalo počátkem roztržky mezi Jugoslávií a ostatnímu tzv. socialistickými zeměmi. V prvé řadě se však jednalo o roztržku mezi hlavními představiteli KS: Titem a Stalinem.  Ve vedení KSČ se změna tohoto politického kurzu připravovala pozvolna v průběhu celého následujícího roku. Klíčovou roli zde opět hrál R. Slánský. [„Informbyro“ zastavilo svou činnost dne 17. 4. 1956, krátce po XX. sjezdu KSSS.]

Dne 20. 9. 1949 rozhodl Sekretariát ÚV KSČ o organizování vnitrostranické kampaně velkého rozsahu. Nemalý vliv na ni mělo i jednání již zmíněného Informačního byra v listopadu 1949. Na aktivu funkcionářů KSČ v Praze vystoupil dne 7. 12. 1949 se svým referátem R. Slánský. Seznámil v něm účastníky tohoto setkání se zkušenostmi z dosavadních soudních procesů s tzv. třídnímu nepřáteli v lidově demokratických zemích. Slánský tehdy prohlásil: „Ani naše strana (= KSČ) není a nebude ušetřena toho, aby nepřítel nenasazoval své lidi do jejích řad. (…) Musíme být víc bdělí, abychom mohli odhalovat nepřátele ve vlastních řadách, kteří jsou nejnebezpečnějšími nepřáteli…“ (Případ Slánský a spol., Věrni zůstaneme, č. 3, 2004, str. 8)

─────

Nejen to. Na téma „ostražitosti a bdělosti“ hovořil R. Slánský již půl roku předtím – na IX. sjezdu KSČ (25.-29. 5. 1949) takto: „… Nakonec ještě o ostražitosti a bdělosti. Třídní nepřítel nezahálí a nebude zahálet, je a bude stále více podněcován a dirigován zahraničními imperialisty, aby prováděl sabotáže, diverse, teroristické akty, špionáž, aby vedl podvratnou protistátní činnost, aby mařil naše budování socialismu. – Stále odhalujeme velký počet špion ů zahraničních rozvědek, různé skupiny diversantů, posílajících k nám s úkolem provádět teroristické akty, sabotáže a zakládání požárů na závodech. – Musíme stranu mobilisovat k ostražitosti proti třídnímu nepříteli a jeho rostoucí aktivitě, abychom mohli tuto škůdcovskou práci nepřátel v zárodku mařit. (…) A přitom nesmíme zapomínat, že legitimace strany není dostatečným průkazem spolehlivosti lidí.“ (Rudé právo, roč. 29, č. 124, 27. 5. 1949, str. 5)

●●●

… než i on se stal „třídním nepřítelem“

Až do zbavení funkce generálního tajemníka (6. 9. 1951) se R. Slánský cítil být pevný kramflecích, byť nejspíš v hloubi duše nebyl a nemohl být. Třebaže on sám se zařadil do předních řad kritiků J. B. Tita jeho stoupenců v dalších komunistických stranách, teprve zatýkání v jeho nejbližším okolí naznačovalo, že i pozice R. Slánského je ohrožena.

Po procesu s L. Rajkem, T. Kostovem a W. Gomułkou došlo i na československé komunisty. Sovětští bezpečnostní poradci V. Bojarskij a A. Besčasnov již krátce po procesu s Rajkem vypracovali scénář „protistátního spiknutí“ ve vedení KSČ. Proto bylo jen otázkou času, kdo bude označen za hlavu tohoto spikleneckého centra. Nakonec bylo rozhodnuto, že nejvhodnější osobou bude právě R. Slánský.

K prvnímu zatýkání členů tohoto „centra“ došlo již v prosinci 1949 (E. Löbl, V. Nový, V. Hajdů, A. London aj.). Dne 13. 3. 1950 byl funkce ministra zahraničí zbaven V. Clementis. Mezi prvními stranickými funkcionáři byl dne 6. 10. 1950 zatčen brněnský krajský tajemník KSČ O. Šling, koncem ledna 1951 se ve vazbě ocitli také V. Clementis a M. Švermová. Případem O. Šlinga a spol. se ve dnech 21.-24. 2. 1951 zabývalo dokonce plenární zasedání ÚV KSČ. Referát na toto ožehavé téma zde přednesl jeden z hlavních ideologů a „strážců ideové čistoty“ KSČ, který požíval velké důvěry v Moskvě – V. Kopecký. Souběžně s tím probíhalo zatýkání tzv. slovenských buržoazních nacionalistů (G. Husák, V. Clemenis, L. Novomeský aj.)

Na tato témata se v průběhu roku 1951 i nadále zaměřoval i R. Slánský, jako by si ani nepřipouštěl, že by i jemu mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Jeden ze Slánského článků na toto téma byl tehdy publikován v časopise „Za trvalý mír, za lidovou demokracii“ (= týdeník Informačního byra komunistických a dělnických stran) dne 22. 12. 1950. Začátkem roku 1951 byl tento článek přetištěn v časopise „Nový mysl“. Nesl tento titulek: Bělehradští špioni bez masky.

Slánský v něm uvádí toto: „Resoluce Informačního byra odhalila už v červnu 1948 Tita a jeho kliku jako agenty imperialismu. (…) Dnes je celému světu jasné, že Tito zpívá, jak mu ve Washingtonu pískají. (…) Tak se Tito odhalil nejen jako záškodník, ale jako válečný zločinec, kterému má být přisouzena přední úloha ve vyprovokování války.“ (Nová mysl, roč. V, 1951, č. 1, str. 6-9)

V témže časopise, a to o pár čísel dál, píše R. Slánský již otevřeně o zrádcích a spiklencích okolo O. Šlinga a spol. V článku s názvem Komunistická strana Československa v boji za socialismus tehdejší generální tajemník uvádí s odkazem na nedávno skončené zasedání ÚV KSČ toto: „Zasedání ÚV KSČ, jež se konala v únoru tohoto roku, soustředilo zvláštní pozornost celé strany na nutnost zesílení revoluční bdělosti. (…) Ve své zprávě na zasedání se předseda Komunistické strany Československa soudruh Klement Gottwald zastavil zvláště u podkopné činnosti zrádců a spiklenců typu Šlinga, Švermové, Clementise a spol.“ (Nový mysl, roč. V, 1951, č. 3, str. 189-190)

Totéž téma R. Slánský dále rozvíjel i ve své m projevu na slavnostním zasedání ÚV KSČ dne 17. 5. 1951: „… Ještě dnes každého záškodníka a nepřítele lidu neomylně poznáme podle jeho nenávisti k Sovětskému svazu. Nepřátelský poměr k Sovětskému svazu odhalil Titovu bandu jako agenty amerických imperialistů, stejně jako zločinecké spiklence Šlinga, Švermovou, Clementise…“ (Nová mysl, roč. V, 1951, č. 5-6, str. 393)

Celý tento Slánského projev byl následně otištěn v časopise „Tvorba“ (= týdeník pro kulturu a politiku, vydávaný ÚV KSČ; šéfredaktorem, byl G. Bareš). Na adresu M. Švermové, která byla až do 21. 2. 1951 členkou Sekretariátu ÚV KSČ (spolu s G. Barešem, Š. Bašťovanským, J. Frankem, K. Gottwaldem, L. Kopřivou a R. Slánským) generální tajemník KSWČ uvádí: „Není náhodou, že při poslední prověrce strany se Švermová pokoušela znevážit prověřování znalostí marxismu-leninismu u členů a funkcionářů strany. (…) Buržoasní nacionalismus a protinárodní kosmopolitismus jsou dvě tváře téhož beznárodního buržoasního zrádce Zenkla a Lettricha, stejně jako Šlinga a Clementise.“ (Tvorba, roč. XX, 1951, str. 489-492)

 ─────

Ještě v létě 1951 vycházely v denním tisku oslavné články k 50. narozeninám R. Slánského (*31. 7. 1901). Jedním z autorů byl i pozdější tajemník ÚV KSČ J. Hendrych. Jeho článek s názvem K 50. narozeninám soudruha Rudolfa Slánského byl otištěn rovněž v týdeníku „Tvorba“ (roč. XX, 1951, str. 729-731), k jehož spolupracovníkům J. Hendrych patřil.

Odpovědným zástupcem tohoto týdeníku byl M. Galuška (1922-2007), který byl v letech 1968-1969 ministrem kultury a informací. Byl také generálním komisařem naší účasti na mezinárodních výstavách v Montrealu (1967) a v Ósace (1970). Ani tento uvědomělý soudruh, který byl v letech 1952-1958 vedoucím tiskového odboru ministerstva zahraničí a následně velvyslancem ve Velké Británii (1958-1961), si nenechal ujít příležitost, aby se mohl vyjádřit k případu O. Šlinga a dalších „spiklenců“.

V článku Před tváří lidu tehdejší redaktor „Tvorby“ M. Galuška napsal: „… Naproti tomu komunisté, kteří hájí zájmy nejširších lidových mas, kteří oddaně provádějí jejich vůli, nechtějí, nemohou a nesmějí před nimi nic skrývat, musí správnost své politiky neustále prověřovat v kritickém ohni veřejnosti, učit masy a učit se od mas. Komunisté nemají co tutlat, nemají se zač stydět, nemají se čeho obávat. Bylo již řečeno, že komunisté se nemusejí stydět ani za Švermovou, ani za Šlinga. Za ty, za jejich podlost a špinavost ať se stydí jejich páni, ti, kteří je vyslali jako své agenty, jako své exponenty do KSČ nebo je za takové získali…“ (Tvorba, roč. XX, 1951, str. 350)

Generální tajemník ÚV KSČ R. Slánský byl zatčen StB dne 23. 11. 1951. V soudním přelíčení spolu s 10 dalšími spoluobviněnými členy tzv. protistátního spikleneckého centra byl dne 27. 11. 1952 odsouzen k trestu smrti. Poprava oběšením byla vykonána dne 3. 12. 1952 v ranních hodinách na dvoře Pankrácké věznice v Praze. Osud tohoto komunistického politika by se měl stát i po 70 letech od jeho popravy varováním pro nás pro všechny, jak se politik chovat nemá a nesmí.

11. 10. 2022

PhDr. Rostislav Janošík, historik a šéfredaktor „SN na internetu“

Seznam vyobrazení:

1. J. Slánský a K. Gottwald v roce 1950.
2. Ministr zahraničí Jan Masaryk.