Svobodné noviny na internetu

(Pokračování)

Kolaboranti z ČSL – věrní stoupenci politiky KSČ

Tento článek navazuje na první část statě s názvem Kterak lidovci a socialisté kolaborovali s KSČ, 1. část (SN č. 5/2019, vloženo 16. 5. 2019, ZDE). Pokračujeme v listování deníkem ČSL „Lidová obroda“, který od 5. 3. 1948 vydával Krajský akční výbor Národní fronty v Brně. Šéfredaktorem tohoto deníku byl Rostislav Petera (1909-1980), agent StB s krycím jménem „Hrubý“ (č. 897), který se později stal šéfredaktorem celostátního deníku „Lidová demokracie“ a od r. 1973 předsedou Československé strany lidové (ČSL), předlistopadové předchůdkyně KDU-ČSL.

Naše nahlédnutí do zažloutlých stránek „Lidové obrody“ by mělo posloužit k tomu, aby si současní členové, ale i vedení KDU-ČSL, uvědomili, že jejich strana je přímou pokračovatelkou kolaborantské, poúnorové ČSL, jež byla součástí komunisty vedené „Národní fronty“. Tato strana tudíž nese spoluzodpovědnost jak za prováděnou hospodářskou politiku po Únoru 1948, tak i za politické a soudní represe, namířené proti čestným občanům, kteří se po uchopení moci ze strany totalitní KSČ odmítali sklonit před vládou násilí a ideologií zla.

Jak vyplynulo již z 1. části článku o kolaboraci ČSL a ČSS s KSČ, způsob psaní a snaha o systematické vymývání mozků v duchu vládnoucí ideologie marxismu-leninismu (a stalinismu) si v ničem nezadaly s šířením kolosálních lží ve většině prorežimního tisku, který se dal plně do služeb nového režimu. Proto nepřekvapuje, že jako první se dostali na „tapetu“ představitelé „poražených tříd“ a komunisty nenáviděné římskokatolické církve. Vytvořila se tak paradoxní situace: Lidovci, kteří před Únorem 1948 hájili zájmy nábožensky cítícího obyvatelstva a jejichž politici měli blízko k hodnostářům naší nejpočetnější církve, začali po r. 1948 společně s komunisty plivat na všechno, co by jen náznakem mohlo souviset s Vatikánem a vykonavateli jeho politiky u nás.

─────

Zástupci církve v čele protistátní činnosti?

Již krátce po smrti prezidenta E. Beneše (†3. 9. 1948), jehož státní pohřeb (8. 9. 1948) se stal mohutnou demonstrací obyčejných, demokraticky smýšlejících občanů proti nastupující komunistické totalitě, a po návštěvě A. Čepičky v SSSR, došlo k prvnímu zásadnímu přitvrzení politických poměrů. Tažení proti římskokatolické církvi bylo v politické rovině „odstartováno“ projevem tehdejšího ministra spravedlnosti Dr. Alexeje Čepičky na „Dni radosti a oddechu“ v Duchcově (12. 9. 1948). Gottwaldův zeť tehdy nenechal nikoho na pochybách o tom, s kým noví mocní tvrdě zúčtují: „Kdo se pokouší rozvracet lidově demokratický řád (rozuměj: režim nastolený po 25. 2. 1948), bude nemilosrdně rozdrcen.“ (Národní osvobození, roč. XIX, č. 215, 14. 9. 1948, str. 3)

Deník „Lidová obroda“ nelenil a pohotově přinášel nejnovější informace o všech tzv. nepřátelích „nových pořádků“. V článku Žaloba na dr. Papánka pro defraudaci se např. píše o tom, že tento náš předúnorový diplomat, který si jako čs. velvyslanec u OSN dovolil po Únoru 1948 kritizovat nástup komunistů k moci v ČSR, si údajně přivlastnil částku 115 747 dolarů, která prý patřila Čs. červenému kříži. (Lidová obroda, roč. 1, 23. 9. 1948, č. 168, str. 2) Toto obvinění bylo pomstou pražských komunistů za to, že J. Papánek (1896-1991) protestoval dne 25. 2. 1948 proti vměšování SSSR do vnitřních záležitostí ČSR, ale zejména proto, že navzdory svému odvolání z funkce velvyslance zůstal v USA. (Doma by ho čekalo vězení a možná i šibenice.)

Leč – nezůstalo jen u psaní o „neposlušném“ diplomatovi slovenského původu, který pocházel z evangelické rodiny z Brezové pod Bradlom. (Tady se nachází mohyla M. R. Štefánika od architekta D. Jurkoviče.) Již v září 1948 se začal odehrávat první ze série soudních procesů s představiteli římskokatolické církve. A kolaborantská „Lidová obroda“ u toho samozřejmě nemohla chybět, jak potvrzuje článek s titulkem Znojemská aféra před soudem.

V něm se uvádí, že před Státním soudem v Brně byl dne 23. 9. 1948 zahájen soudní proces proti společnosti převora P. Antonína Zemka z dominikánského kláštera ve Znojmě. Převor A. Zemek a jeho společníci jsou žalováni „ze zločinu přípravy úkladů o republiku“, a to kvůli převedení celkem 39 osob přes hranice „lidově demokratického“ Československa. Kromě převora A. Zemka jsou žalováni: farář J. Stork, obchodní jednatel Skřápek, Dr. F. Pořízek, rolník A. Pijáček; kromě toho vrchní inspektor M. Huska, automechanik F. Štěrba a typograf F. Červenka – pro zločin vojenské zrady. (Lidová obroda, roč. 1, 24. 9. 1948, č. 169, str. 1)

O tom, jak soudní přelíčení skončilo, informuje týž deník o dva dny později, a to již po vynesení rozsudku, v článku nazvaném Převor Zemek se svými společníky odsouzeni. Tříčlennému smíšenému senátu tehdy předsedal Dr. Horňanský, žalobu zastupoval Dr. Bílek. Po třídenním procesu byl v sobotu dne 25. 9. 1948 vynesen tento rozsudek – za organizování ilegálního přechodu čs. občanů přes hranice.  Soud vyměřil obžalovaným vysoké tresty vězení (těžkého žaláře), avšak neuložil žádný trest smrti ani doživotí: P. Antonín Zemek – 18 roků těžkého žaláře (t. ž.), František Skřápek – 18 roků t. ž., P. Jaroslav Stork – 14 roků t. ž., JUDr. František Pořízek – 15 roků t. ž., Antonín Pijáček – 14 roků t. ž., František Štěrba – 10 roků t. ž., Josef Herman, Rudolf Dítě a Matěj Husek – 5 roků t. ž., František Červenka – 5 roků t. ž. (Lidová obroda, roč. 1, 26. 9. 1948, č. 171, str. 2)

─────

Dne 14. 6. 1948 byl dosavadní předseda vlády K. Gottwald (KSČ) zvolen po odstoupivším E. Benešovi novým prezidentem republiky. Týž den sloužil pražský arcibiskup J. Beran slavnostní mši „Te Deum“ za novou hlavu státu. A protože někteří duchovní, ale i věřící, považovali toto arcibiskupovo gesto za nepatřičné, byl J. Beran nucen již po necelém týdnu (20. 6. 1948) nechat v kostelích předčítat poselství kněžím o tom, že tato mše neznamenala jakýsi automatický politický souhlas s novým režimem. Od tohoto okamžiku se nad J. Beranem začala stahovat černá mračna. Vše pak vyvrcholilo dne 19. 6. 1949, kdy byl arcibiskup po kázání ve svatovítské katedrále příslušníky StB zatčen a internován: zprvu přímo v Arcibiskupském paláci na Hradčanském náměstí, později na různých místech po celých Čechách.

Atmosféru postupného zhoršování situace nejlépe dokumentuje článek výše zmíněného lidoveckého deníku s názvem Arcibiskup dr. J. Beran vyloučen ze SBS. Jednalo se o usnesení předsednictva Svazu bojovníků za svobodu (SBS), které reagovalo na incident mezi J. Beranem a členem ÚV SBS J. Plojharem, známým prokomunistickým kolaborantem z řad římskokatolických kněží. Pražský arcibiskup měl prý obvinit J. Plojhara z toho, že v koncentračním táboře Dachau, kde byli oba tito duchovní za války vězněni, požíval Plojhar výhod ze strany německých kněží. (Lidová obroda, roč. 1, 24. 9. 1948, č. 169, str. 2)

K tomu poznamenávám, že J. Plojhar pocházel z Českých Budějovic a ještě za války se psal německy: Ployhar. Jednalo se o typického kolaboranta s jakýmkoli režimem: nejprve s německými nacisty a později s komunisty československými i sovětskými.

─────

ČSL se vydává novou cestou: „Rozvratníky trpět nebudeme!“

Neuplynul ani měsíc od smrti prezidenta E. Beneše (†3. 9. 1948) a od jeho státního pohřbu (8. 9. 1948) a události začaly náhle dostávat rychlý spád: od poválečné „polodemokracie“ až ke komunistické totalitě.

Dne 5. 10. 1948 čs. vláda (v čele s A. Zápotockým) schválila osnovu zákona, na jehož základě měly být zřizovány tábory nucených prací. O den později, 6. 10. 1948, čs. parlament (= Národní shromáždění) zahájil svou činnost, a to schválením tzv. Zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. Podle tohoto zákona byli posíláni odpůrci komunistického režimu na šibenici i odsuzováni k vysokým trestům vězení. (V r. 1950 byla podle zákona č. 231/1948 Sb. odsouzena k trestu smrti na šibenici i JUDr. M. Horáková.)

V atmosféře této horečné aktivity nemohlo zůstat stranou ani prokomunistické vedení ČSL. Proto předsednictvo této strany vydalo dne 4. 10. 1948 zprávu a směrnici pro výstavbu a obrodu strany lidové. O tomto dokumentu nás informuje deník „Lidová obroda“ v článku s titulkem Nová cesta čs. strany lidové. V závěru zveřejněného dokumentu se uvádí: „… Strana žádá veškeré své stoupence, aby se postavili proti rozvratníkům, aby čelili všem pokusům cizí propagandy a varovali každého před následky tohoto rozvratnictví. Předsednictvo čs. strany lidové je přesvědčeno, že jedině tak, bude-li strana plniti všechny své povinnosti, bude posílena důvěra obrozené Národní fronty k ní jako platnému činiteli při budování lidově demokratické republiky a při výstavbě nového sociálního a hospodářského řádu, o nějž usilovala strana od svého počátku a o který usilovalo lidstvo již od dob Kristových.“ (Lidová obroda, roč. 1, 6. 10. 1948, č. 179, str. 2)

─────

Další protistátní organizace mezi kněžími?

Již deset dnů po zveřejnění výše uvedeného stranického prohlášení poúnorových představitelů „obrozené“ Československé strany lidové (ČSL) se deník „Lidová obroda“ obšírně rozepsal o dalším „centru“ katolické protistátní činnosti. Nutno poznamenat, že KSČ i její prodloužená ruka, StB, nezahálely: zatýkáni a vyšetřováni byli další a další „rozvratníci“.

V článku Převor kláštera hlavou protistátní organisace (s podtitulem „Rozvratníci z organisace »Husí stehno« před státním soudem) se dozvídáme o tom, že dne 15. 10. 1948 bylo v Brně zahájeno přelíčení s osmi členy ilegální protistátní organizace, v jejímž čele stál 50letý převor brněnského kláštera Milosrdných bratří Josef Hartl. Spolu s ním se kvůli obvinění z šíření letáků, přípravy ilegálních přechodů přes hranice, jakož i z přechovávání vysílačky a budování zpravodajské sítě ocitlo na lavici obžalovaných dalších sedm osob: 49letý úředník Jaroslav Hovorka z Prahy, 45letý úředník Bohumil Máša, 24letý kreslič Rudolf Osička, 40letý převor řádu Milosrdných bratří ve Valticích Josef Viktorin Vrbík, 38letý František Staněk, kaplan v Kunštátu, dále 45letý ředitel tiskárny Václav Kupa a 22letý úředník Jan Marek. (Lidová obroda, roč. 1, 16. 10. 1948, č. 188, str. 1-2)

Již následujícího dne byl zveřejněn rozsudek tohoto soudního přelíčení: Státní soud v Brně odsoudil převora J. Hartla k trestu vězení na dobu 15 let a ředitele tiskárny V. Kupu k 5 letům vězení. (Lidová obroda, roč. 1, 17. 10. 1948, č. 189, str. 2)

Rovněž další soudní proces se týkal římskokatolické církve. Výše zmíněný list nás o tom informuje v článku nazvaném Vizovičtí rozvratníci zatčeni. V článku se píše o tom, že další ilegální skupina, tentokrát z Gottwaldovského (dnešního Zlínského) kraje, měla v úmyslu zvrátit lidově demokratické zřízení. Proces s velkou skupinou těchto osob začal před Státním soudem v Uherském Hradišti. „Vůdcem“ celé skupiny byl 26letý vizovický farář (kooperátor) A. Huvar (1922-2009), který prý na své faře pořádal tajné schůzky svých stoupenců. Zatčeným osobám bylo kladeno za vinu, že psaly výhrůžné dopisy orgánům KSČ a StB a že k organizování své činnosti používaly i vysílačku. (Lidová obroda, roč. 1, 5. 11. 1948, č. 203, str. 2)

─────

Bývalý Baťův Zlín zůstává i nadále na špici vývoje?

V souvislosti s proměnami po Únoru 1948 se nelze nezmínit o jednom specifiku, které se týkalo poválečného Zlína (1. 1. 1949 přejmenován na Gottwaldov). Většina osob, které se dostaly pod patronací KSČ k moci v tomto městě i v celém zlínském regionu, byla nějak spjata s původním Baťovým obuvnickým koncernem ve Zlíně: před válkou nebo i v době Protektorátu.

Např. první poválečný ředitel znárodněné firmy „Baťa, n. p.“, JUDr. Ivan Holý, byl přijat již v r. 1939 do baťovského knihkupectví „Tisk“. Později se stal referentem prodejního oddělení firmy Baťa, až nakonec „zakotvil“ v exportní organizaci „Kotva“. Nejpozději od r. 1942 byl I. Holý spolupracovníkem Gestapa a SD. Navzdory své „temné“ protektorátní minulosti se mu hned po skončení války podařilo „vyšvihnout“ mezi tehdejší komunistické špičky, jež si již před příjezdem Rudé armády v přísné konspiraci rozdělily moc v poválečném Zlíně. Důvěru mezi komunisty pomohl  I. Holému získat jeho přítel Vilém Morýs, poválečný předseda Místního národního výboru (MNV) ve Zlíně. Ten tuto funkci převzal po zkompromitovaném a Sověty „protlačeném“ partyzánovi J. Vávrovi-Staříkovi, který byl rovněž agentem Gestapa. Uvedená fakta jsou důležitá kvůli tomu, abychom lépe pochopili následující zprávy z deníku „Lidová obroda“.

První z těchto zpráv uvádí pod poutavým titulkem následující: Zlín bude mít první televisi v Evropě (s podtitulkem: „Televisní přijímače do všech bytů“). Tuto překvapivou informaci přednesl tehdy ve svém projevu, který hodnotil splnění tzv. dvouletky v národním podniku Baťa, generální ředitel ČZKG a poslanec I. Holý. Uvedl, že za tento skvělý výkon dostanou „spolupracovníci“ (stále se ještě používalo známé Baťovo označení pro zaměstnance jeho firmy) n. p. Baťa ve Zlíně a v Otrokovicích jedinečný dar: první televizní vysílač v Evropě. (Lidová obroda, roč. 1, 10. 10. 1948, č. 183, str. 9) Jak se později ukázalo, zůstalo pouze u tohoto slibu.

O druhé postavě poválečných zlínských dějin, V. Morýsovi, se dočítáme v dalším článku z počátku prosince téhož roku. Má titulek: Tragická smrt předsedy MNV ve Zlíně. Z ní se dozvídáme o tom, že v pátek dne 3. 12. 1948 zahynul předseda zlínského MNV V. Morýs při tragické automobilové nehodě u Holubic nedaleko Brna. Stručnou zprávu deník uzavírá touto větou: „Zesnulý byl tři léta v čele města a jako vzorný samosprávní pracovník značně oblíben.“ (Lidová obroda, roč. 1, 4. 12. 1948, č. 228, str. 2)

S ohledem na to, že V. Morýs věděl o spolupráci I. Holého s nacistickými tajnými službami, nelze vyloučit, že mu na onen svět kdosi pomohl. Ostatně – okolo I. Holého bylo více podivných úmrtí jeho odpůrců a kritiků. Na rozdíl od ostatních místních politiků, kteří se po válce prodrali k moci, patřil V. Morýs spíše k těm slušnějším. Spolu s I. Holým, R. Rédrem a M. Pastyříkem se tento předseda MNV ve Zlíně zúčastnil dne 23. 11. 1948 setkání s K. Gottwaldem (u příležitosti jeho 52. narozenin) ve zlínském Velkém kině, na němž bylo předsedovi KSČ a prezidentu republiky tlumočeno údajné přání obyvatel Zlína, aby toto město bylo přejmenováno po něm. Samotného aktu přejmenování se již V. Morýs nedožil.

─────

„VŘSR otevřela nadějné perspektivy všem“

Sedmý listopad 1948 se stal první příležitostí k tomu, aby se k odkazu bolševické revoluce v Rusku mohli vedle čs. komunistů, kteří každé výročí „Velkého října“ slavili již od dob založení své strany, přihlásit rovněž „bratři lidovci“. Konečně naplno a bez přetvářky.  A nejhlasitěji ze všech poúnorových členů a funkcionářů ČSL se k VŘSR pochvalně vyslovil šéfredaktor „Lidové obrody“ – Rostislav Petera. V článku, nazvaném Všelidský význam Velké říjnové revoluce, napsal tato slova:

„… Sovětský voják vedl válku spravedlivou, neuchvatitelskou a osvobozující. Bojoval za záchranu svého národa a za osvobození ostatních porobených evropských národů. Chceme-li shrnout přínos Sovětského svazu k záchraně evropské kultury a civilisace, pak stačí připomenout Stalingrad, který byl vepsán na slavné stránky dějin jako legendární, zářivý příklad boje lidu silného neotřesitelnou důvěrou v genialitu svého velkého vojevůdce generalissima Stalina a ve vítězství spravedlivé věci. (…)

Velká říjnová revoluce otevřela nadějné perspektivy všem, kdož nechtějí budovat svoje štěstí na útlaku, utrpení a vykořisťování slabších, ale na úsilí o právo na život z vlastní práce, na lásce k bližnímu a na úctě k jeho lidské důstojnosti.

V tomto posílení ideálů míru, svobody a pokojného rozvoje všech národů je všelidský přínos velké říjnové revoluce a základ nové budoucnosti.“ (Lidová obroda, roč. 1, 7. 11. 1948, č. 205, str. 1)

Z téhož čísla zmíněného deníku se dále dozvídáme o průběhu oslav VŘSR ve Cvikově u Liberce. V článku Věčné svazky národů SSSR s Čs. republikou se dočítáme o tom, že v průběhu těchto oslav byl slavnostně odhalen pomník generalissimu Stalinovi – za účasti 15 tisíc manifestantů z řad místních občanů. Akce se tehdy zúčastnil i komunistický poslanec J. Harus. (Lidová obroda, roč. 1, 7. 11. 1948, č. 205, str. 3)

─────

Od VŘSR k chvalozpěvům na K. Gottwalda byl jen krok…

Členové „obrozené“ Národní fronty, jejíž součástí byla od r. 1945 i Československá strana lidová (ČSL), předchůdkyně dnešní KDU-ČSL, nezapomínali ani na předsedu KSČ a prvního dělnického prezidenta republiky, rodáka z Dědic u Vyškova a původní profesí „stolaře“ (= truhláře) – Klementa Gottwalda (1896-1953). K jeho 52. narozeninám napsal poučný článek s titulkem President Gottwald – představitel vůle národa tehdejší lidovecký ministr zdravotnictví – ThDr. Josef Plojhar.

Ten se pokusil v poměrně nedlouhém čase, který uplynul od únorových událostí roku 1948, o krátké zhodnocení oněch několika měsíců tzv. budování socialismu. Kladem Plojharova textu je to, že se ještě nejednalo o bezduché, přeideologizované fráze, jimž se tak dařilo zejména v období tzv. normalizace.

Plojhar ve své článku píše: „… Únorové události [1948] znovu ukázaly Klementa Gottwalda jako muže rozvahy a muže zásad, který ani v této době, kdy lid mu dal do rukou plnou moc, neopouští svou myšlenku vlády Národní fronty, podílení se všech občanů na budovatelské práci. (…)

Musíme být vděčni Klementu Gottwaldovi, že uvedl národ na novou cestu. Jednomyslné zvolení Klementa Gottwalda presidentem republiky je jen viditelným projevem této vděčnosti, úcty a lásky, a dnešní vývoj svědčí o tom, že náš stát se stal velkou národní rodinou spolupráce na společném díle zásluhou presidenta Gottwalda…“ (Lidová obroda, roč. 1, 23. 11. 1948, č. 218, str. 1)

O půl roku později týž autor označil K. Gottwalda za „Presidenta Sjednotitele“. Ale o tom zase příště…

5. 10. 2021

‒ RJ ‒

─────

P. S.

„Běžte do fabriky k pásové výrobě! Tam můžete mlčet!“

Postěžoval si dnes M. Jurečka (KDU-ČSL) na množství debat, které prý předcházejí letošním parlamentním volbám: „Jestli počet debat bude před každými volbami přibývat tímto tempem, tak lituji toho, kdo bude kandidovat v roce 2030. Ti se z toho budou muset zbláznit.“ (Seznam Zprávy, 6. 10. 2021)

K tomu mohu poznamenat následující: Nefňukej, pasáčku! Když se ti to nelíbí, přesedlej na traktor a vrať se do Rokytnice u Přerova! Tam ti bude líp: u manželky a pěti dětí. Na tvém místě bych se netrápil tím, co bude v roce 2030. Pro tebe budou letošní volby: „Konečná. Vystupovat!“

Inu: Když je někdo blb a v hlavě má místo mozku hnědou, páchnoucí hmotu, diváci to velice rychle poznají. Proto ty debaty našim rádoby politikům tolik vadí. Kdyby se na tyto kandidáty dalo aspoň dívat. Ale i to je k uzoufání: samé nezajímavé figurky. Bída naší politiky se v posledních týdnech vyjevila v plné nahotě. Ještěže ty volby jsou už za dva dny! Chudáci naši politici by to nevydrželi. Nechci si ani představovat, co by dělali, kdyby došlo k válce: to by se nejspíš všichni „podělali“ strachy.

Naši občané a voliči mají přes tyto nářky ve věci jasno. Velice srozumitelně to vyjádřila čtenářka J. B.: „Tak běžte do fabriky k pásové výrobě, tam můžete mlčet.“

6. 10. 2021

‒ RJ ‒

(Pokračování)