Jedna země – dva státní svátky?
Komu se chtěl zavděčit „Tchajwanec“ ze Senátu PČR?
Vypadá to jako neuvěřitelná náhoda, ale není tomu tak. Týž den, v úterý 28. 9. 2021, kdy slavíme státní svátek, nazvaný „Den české státnosti“, stali jsme se svědky hned dvou událostí. Tou první bylo udělování ocenění Senátu PČR celkem 15 vybraným osobnostem. Tou druhou pak nepříliš zdařilý pokus moderátora pořadu „Události, komentáře“ (ČT24, 28. 9. 2021, 22:00) vysvětlit za pomoci pozvaného hosta, proč si tento státní svátek připomínáme.
Bohužel – ani jedna z těchto dvou akcí se příliš nepovedla. V prvním případě proto, že M. Vystrčilovi do toho jeho seznamu vyznamenaných jakýsi šotek „propašoval“ dvě osoby, které si žádné ocenění nezaslouží. Je to jak redaktorka „veřejnoprávní“ ČT N. Fridrichová (ta by si zasloužila spíše okamžitý vyhazov za systematické zneužívání veřejnoprávního média k šíření jednostranné propagandy), tak i plk. M. Koudelka, šéf BIS a „miláček“ naší tzv. opozice. Tomu se podařilo učinit z jedné z našich zpravodajských služeb povolný nástroj k provozování nejrůznějších zpravodajských her cizích mocností. Ostatní laureáti na udělení ceny Senátu PČR jsou v pořádku a ocenění si jistě zaslouží.
Zatímco v tomto prvním případě bylo vnímavým televizním divákům vcelku jasné, že ty dvě problematické osoby byly oceněny jaksi „navíc“, mimo původní plán, v případě druhém už to tak zřejmé a jednoznačné nebylo – díky „masírování“ veřejnosti ohledně údajné účasti agentů GRU na výbuších muničních skladů ve Vrběticích.
─────
Nový televizní „všeználek“, nebo jen další „mluvící hlava“?
Večer dne 28. 9. 2021 nám ČT24 přichystala doslova informační „lahůdku“. Měli jsme se konečně dozvědět, proč právě v tento den slavíme státní svátek – „Den české státnosti“. Místo toho, aby nám to bylo vysvětleno, jal se televizní moderátor M. Kubal „kreativně“ fušovat do řemesla historikům: činil tak velice neodborně a bez znalosti hlubších souvislostí. Pokusil se dokonce spojit dohromady dva státní svátky: 28. 9. a 28. 10. A nezůstalo jen u toho…
Aby tomuto pokusu o zjevnou manipulaci s fakty dodal na hodnověrnosti, pozval si do vysílání (přes Skype) historika církevních dějin – Doc. J. Šebka. Pozvaný host skutečně patří mezi naše přední odborníky na danou problematiku. Horší je však to, že se jej moderátor ČT pokoušel „dotlačit“ k tomu, aby víceméně souhlasil s jeho scestnou myšlenkou, že oba uvedené státní svátky jsou de facto jedno a totéž. To samozřejmě není pravda, ale televizní divák neměl vůbec šanci, aby se skutečnou pravdu dozvěděl. Je však docela možné, že se do toho M. Kubal jen tak amatérsky, po česku, „zamotal“ a pak už nevěděl, jak z toho ven.
V rozhovoru „na dálku“ byla řeč hlavně o postavě našeho nejstaršího českého světce – sv. Václava (†28. 9. 935). Od historika J. Šebka jsme se o státním svátku 28. 9. dozvěděli jen částečnou a neúplnou pravdu. V tento den byl sice sv. Václav zavražděn ve Staré Boleslavi, na hradišti jeho mladšího bratra Boleslava I. (†972), avšak důvod, proč byl právě tento den zvolen jako „Den české státnosti“, je úplně jiný. O tom jsme se z vysílání ČT nedozvěděli vůbec NIC.
Den svátku sv. Václava, 28. 9., kdy se slaví „Den české státnosti“, totiž souvisí nikoli s vraždou tohoto světce, nýbrž s úplně jinou událostí. Dne 28. 9. 995 nechal český kníže Boleslav II. (†999), syn údajného „bratrovraha“ Boleslava I., vyvraždit na hradišti Libice nad Cidlinou „konkurenční“ rod Slavníkovců. Tím došlo ke sjednocení dvou největších držav na území Čech pod vládou jediné dynastie – Přemyslovců.
Souvislost s osobou sv. Václava spočívala pouze v tom, že k tomuto masakru došlo v den svátku nejstaršího českého světce. Na hradišti Libice, kde sídlil rod Slavníkovců, byli v r. 995 povražděni přítomní bratři Vojtěcha Slavníkovce (Spytimír, Pobraslav, Pořej, Čáslav) spolu s manželkami a dětmi – včetně nemluvňat. V době masakru nebyli na Libici přítomni další tři příslušníci tohoto rodu: sv. Vojtěch (†997), Soběslav-Soběbor (†1004) ani Radim-Gaudentius (†1011), první arcibiskup v polském hlavním městě Hnězdně.
─────
Historik J. Šebek nedostal příležitost, aby to mohl vysvětlit
Živé televizní vysílání má jednu velkou nevýhodu: limitovaný čas, který je danému tématu vyhrazen. To se stalo osudným i jinak zkušenému církevnímu historikovi. Moderátor M. Kubal dělal všechno pro to, aby ho na jedné straně „dostrkal“ tam, kde ho potřeboval mít, a na straně druhé mu nedal vůbec prostor pro to, aby něco mohl vysvětlit.
Hovořit o starších dějinách bez toho, aby to bylo doprovázeno řadou vysvětlujících informací, o nichž se ve škole neučí, nedává smysl. A tak J. Šebek stačil říci jen pár povšechných informací o sv. Václavovi – a to bylo vše. Nedozvěděli jsme se žádnou informaci „navíc“ o životě tohoto světce ani o složité době, v níž žil. V rozhovoru dokonce nezazněla ani zmínka o tom, že zavraždění sv. Václava je datováno dvěma rovnocennými letopočty: 929 a 935. Jak jsem zjistil, v letošním kalendáři jsou obě data uvedena – bez dalšího vysvětlení.
V této souvislosti stojí za připomenutí, že letopočet 935 (některé prameny uvádějí rok 936) najdeme u saského kronikáře Widukinda, kdežto rok 929 je uváděn jak v I. staroslověnské legendě o sv. Václavovi, tak i v tzv. Kristiánově legendě nebo v Kosmově kronice. V případě obou letopočtů (929, 935) připadal den vraždy na pondělí – po neděli, kdy se ve Staré Boleslavi konala známá Boleslavova hostina na počest narození jeho syna Strachkvase.
Tzv. Kristiánova legenda z konce 10. století patří k pramenům nejobsáhlejším. Líčí jak průběh Václavovy vraždy, tak i posmrtné zázraky, spojené s tímto mučedníkem. Pozornost je věnována i příběhu Václavova důvěrníka, blahoslaveného Podivena, který se rozhodl pomstít smrt svého pána, a to zabitím jednoho z jeho vrahů. Podiven byl následně chycen a oběšen. Protože i po třech letech zůstávala jeho mrtvola netknuta, bez známek tělesného rozkladu, bylo jeho tělo pohřbeno. Nad Podivenovým hrobem prý od té doby často svítilo nebeské světlo. To vedlo nakonec věřící k tomu, aby tělo exhumovali a pochovali na hřbitově u kostela sv. Víta na Pražském hradě. (Od tělesných ostatků sv. Václava jej dělila pouze zeď tohoto kostela.)
Nepochybuji o tom, že řadu těchto zajímavostí by byl J. Šebek připraven televizním divákům sdělit. Bohužel – moderátor J. Kubal mu k tomu nedal příležitost. Proto toto chybějící vysvětlení ještě doplním dalšími fakty: Svatý Václav nebyl panovníkem-sjednotitelem, nýbrž jen pokračoval ve vládnutí nad poměrně malým teritoriem středních Čech (Pražsko a okolí), jež tvořilo území kmene Čechů. O územní expanzi se pokusili teprve Václavovi nástupci – Boleslav I. a Boleslav II. První z těchto knížat dočasně ovládl Moravu (po zániku Velkomoravské říše), kdežto Boleslav II. rozšířil český stát na severu a východě až k hranicím Kyjevské Rusi – o Krakovsko a Červeňsko.
To, co nemohlo pozornému divákovi na rozhovoru ke státnímu svátku 28. 9. uniknout, byla vytrvalá snaha J. Kubala účelově, avšak historicky nesprávně, spojovat oba zmíněné státní svátky: 28. 9. a 28. 10. Přitom nikdo nevysvětlil, že se jedná o státní svátky zcela odlišných státních útvarů. Státní svátek 28. 9. byl vyhlášen na počest sjednocení přemyslovské a slavníkovské državy (tvořila ⅔ celého území Čech) pod vládou panovníků z rodu Přemyslovců. Je to tedy svátek déle než tisíc let trvající české státnosti z období raného středověku.
Druhý z těchto státních svátků, 28. 10., souvisí s obnovením české (resp. československé) státnosti na konci První světové války, a to v souvislosti se zánikem Rakousko-uherského mocnářství a se vznikem tzv. nástupnických států. Jedním z nich byla i Československá republika, vyhlášená dne 28. 10. 1918.
Sluší se připomenout ještě jednu skutečnost: Československá republika (ČSR, ČSSR, ČSFR), u jejíhož zrodu stál T. G. Masaryk, zanikla k 31. 12. 1992, a to na základě rozhodnutí Federálního shromáždění ČSFR. Jejími právními nástupkyněmi se stala jak Česká republika (ČR), tak i Slovenská republika (SR). Oba tyto nové státy byly ustaveny k 1. 1. 1993.
V našem kalendáři je 1. leden uveden jako „Den obnovy samostatného českého státu“. To je regulérní státní svátek tohoto nového státu. Navzdory tomu se u nás i nadále slaví státní svátek 28. 10. („Den vzniku samostatného československého státu“): k tomuto dni jsou např. udělována státní vyznamenání prezidentem republiky. Jedná se ve skutečnosti o světový „unikát“: oslavujeme státní svátek již neexistujícího státu. To samo je na zápis do Guinnessovy knihy světových kuriozit.
Asi nebudu sám, kdo očekával, že historik J. Šebek tato fakta vysvětlí nebo aspoň na ně upozorní. Bohužel – moderátor M. Kubal, který měl od svých šéfů napsáno, co musí zaznít, k tomu nedal pozvanému hostu příležitost. Je to velká škoda. Proto nechápu, proč si ČT zve hosty, když to hravě, levou zadní, zvládnou moderátoři sami. Být na místě J. Šebka, příště bych si rozmyslel dělat „křoví“ těmto dezinformátorům z ČT. Naše „veřejnoprávní“ televize již dlouhou není důležitým zdrojem informací pro veřejnost, nýbrž hlavním nástrojem šíření polopravd i vyslovených lží a dezinformací.
Před časem jsem kritizoval jiného moderátora ČT, M. Řezníčka, původně zpravodaje USA a pak redaktora se zaměřením na zahraniční politiku, za to, že si rád hraje na „všeználka“ a plete se do řemesla profesionálním historikům, ačkoliv o historii nic neví. Totéž jsem nucen konstatovat v případě M. Kubala. Jako by nestačilo, že se televizní diváci musí nedobrovolně dívat na jeho asymetrický obličej s křivým nosem a odstávajícíma ušima. ČT by měla trochu dbát na estetiku a poohlédnout se po někom, kdo je „koukatelný“.
Odvysílaný rozhovor s J. Šebkem musím podrobit kritice ještě z jiného důvodu. Ten se týká výběru použitých obrazových materiálů. Údajný svatý Václav, kterého nám na několika záběrech ČT ukázala, byl kýmsi, kdo tomu nerozumí a kdo si nedokáže ověřit správnost informací, v několika případech zaměněn za českého krále Václava II. (1283-1305). Uvedené ikonografické materiály pocházejí až z doby okolo roku 1300.
V každém případě se jedná o velký šlendrián, který začíná v ČT nebezpečně zapouštět kořeny. Netřeba čekat, až celá ČT obroste mechem. Je třeba s tím něco dělat. Začít by se mělo výměnou exkomunistického ředitele P. Dvořáka i jeho „podržtašek“.
─────
Pověst ČT24 zachránil často kritizovaný program ČT3
Ač to bude znít jako velký protimluv, je tomu skutečně tak. Program ČT3, který byl „odstartován“ vloni na jaře, na počátku pandemie „koronaviru“, kvůli divákům v seniorském věku, si na rozdíl od jiného pořadu, „UčíTelka“, získal nakonec srdce diváků. Občas se na něj podívám i já. A shodou okolností jsem tak učinil i v „Den českého státnosti“ ‒ 28. 9. 2021.
Musela to být velká náhoda, že právě v tento den naplánovali tvůrci programu ČT3 reprízu televizní inscenace podle divadelní hry J. K. Tyla „Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové“. Tato velmi zdařilá a mezi diváky populární čtyřaktová historická hra měla svou premiéru dne 11. 4. 1849 ve Stavovském divadle v Praze. Je třeba si uvědomit, že to bylo již po porážce „pražské revoluce“ z června 1848, po níž následovalo postupné „utahování šroubů“, které skončilo nastolením tzv. Bachova absolutismu.
Uvedení tohoto historického dramatu v kontextu doby můžeme vysoce hodnotit i dnes – s odstupem oněch 172 let, jež od té doby uplynuly. Jasně formulovaná, nedvojsmyslná protiněmecká vyjádření některých postav tohoto dramatu nás nenechávají na pochybách o tom, že k jejich vyslovení bylo zapotřebí něco víc než jen notná dávka statečnosti. Také vlastenecké hry, uvedené v letech 1848-1850, měly za následek, že J. K. Tyl a jemu podobní „revolucionáři“ museli Stavovské divadlo opustit a hledat si obživu u některé z kočovných divadelních společností. Těch bylo naštěstí v Čechách i jinde poměrně dost: hrálo se česky i německy. Tyto divadelníky čekal život v bídě a všeobecném opovržení. Statečnost se tehdy moc „nenosila“, podobně jako je tomu i dnes.
Odvysílané Tylovo historické drama by si zasloužilo opatřit řadou vysvětlivek, ale to při reprízách nebývá zvykem. Proto to vysvětlím alespoň čtenářům SN. Předně: autor hry vycházel z historických poznatků o době sv. Václava a o sv. Ludmile, jeho babičce, které byly v polovině 19. století všeobecně známy. Scénář k této televizní inscenaci napsal spisovatel J. Otčenášek. V hlavních rolích jsme mohli vidět tyto herce a herečky: L. Vaculíka (sv. Václav), J. Hlaváčovou (sv. Ludmila), T. Medveckou (kněžna Drahomíra) a H. Čermáka (Boleslav I, Václavův bratr).
Jak již bylo uvedeno, J. K. Tyl zacházel s historickými fakty tak, jak v té době bývalo obvyklé. Leccos si přizpůsobil, aby zajistil své hře dramatický spád. Přesto z dnešního hlediska jsou některé údaje považovány za nesprávné či historicky nedoložené. Jde např. o tyto skutečnosti: Český kníže neměl své sídlo na Vyšehradě, ale na Pražském hradě. (Václavovi prarodiče, kníže Bořivoj a kněžna Ludmila, sídlili na Levém Hradci.) Kněžnu Ludmilu nezavraždila dvojice Boleslavových družiníků, Hněvsa a Tira (Tyr), nýbrž Vikingové Tunna a Gommon. Celkové, protiněmecké vyznění tohoto dramatu by vyžadovalo podrobnější vysvětlení. Soudobí diváci této tendenci rozuměli a přijímali ji s povděkem jako projev tolik žádoucího vlastenectví. Dnešní „nevlastenečtí“ a ateističtí Češi vesměs ani netuší, o co šlo.
O vlastenectví J. K. Tyla možná vědí někteří studenti gymnázií pouze to, že kvůli němu se Tyl stal předmětem kritiky ze strany jiného současníka – novináře a politika K. Havlíčka Borovského (1821-1856), známého „vyhnance z Brixenu“, jehož dvě letošní jubilea prošla mimo jiné bez povšimnutí i ze strany České televize. To uvádím pro informaci, aby se na Kavčích horách konečně někdo chytil za nos a začal dělat svou práci tak, jak stanoví zákon o ČT. Oba zmínění muži, Tyl i Havlíček, zemřeli v rozmezí několika měsíců v průběhu roku 1856, jeden v Plzni a druhý v Praze, a to na „nemoc chudých“ – tuberkulózu.
A na závěr ještě jedna poznámka, kterou si nemohu odpustit. Česká televize (ČT), která i nadále zůstává ČT 09, zatím stále ještě vysílá, avšak nevzdělává své diváky. Je nejvyšší čas, aby s tím konečně začala.
30. 9. 2021
‒ RJ ‒
